Přehled ověřených výroků

Vyjdeme-li z dlouhodobých dat CVVM, tak je zřejmé, že se vláda Bohuslava Sobotky v porovnání s vládou Petra Nečase těšila větší důvěře obyvatel. V první polovině roku 2013 (tedy ještě před zásahem na Úřadu vlády), oscilovala veřejná podpora mezi 12–23 %.

Fakticky ihned po nástupu Nečasovy vlády začala důvěra v ni klesat. Naopak po sestavení kabinetu Bohuslava Sobotky se popularita vlády zvedla na nějakých 45 % a tuto míru si dlouho držela. Pokles pak koalice zaznamenala až v roce 2016 a v porovnání s předchozími sestavami (jak je z grafu CVVM patrné) nebyl tak výrazný.

Výrazný zlom směrem dolů v popularitě vláda utržila po proběhnuvší koaliční krizi (ze 40 na 23 %) na jaře letošního roku. Podle aktuálních dat se důvěra v kabinet pohybuje na hladině 28 %.

Je tedy pravdou, že po významnou dobu tohoto období se vládní sestava těšila důvěře, které minulé vlády fakticky nedosahovaly.

Kauza trestního stíhání Andreje Babiše (a Jaroslava Faltýnka) se vztahuje k údajnému zneužití dotací EU na stavbu Farmy Čapí hnízdo. Podle serveru Aktuálně.cz začalo vyšetřování okolností získání dotací na konci prosince 2015. Letos pak případ pokročil a policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Babiše a Faltýnka. V případu pak figurují i další členové Babišovy rodiny, přesný počet obviněných však není znám. V Poslanecké sněmovně pak došlo k hlasování o vydání Babiše 6. 9. 2017, kde ze 134 přítomných poslanců hlasovalo pro jeho vydání 123. Na začátku října 2017 pak policie Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka obvinila pro podezření z dotačního podvodu a z poškození finančních zájmů Evropské unie a bylo zahájeno trestní stíhání, jak uvedly Lidovky.cz. Výrok je tedy pravdivý.

Komunisté dle svého volebního programu hodlají prosadit (5. téma: Bezpečnost a mírové soužití, 6. bod) celonárodní referendum o vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance. To potvrdil i předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolební debatě České televize na téma zahraniční politiky 4. října 2017 (čas 1:39). Kromě toho Filip vyřkl myšlenku, že by mělo proběhnout referendum o setrvání ČR v Evropské unii, pokud by ho čeští občané požadovali.

Je třeba podotknout, že KSČM už v tomto volebním období, konkrétně v září 2016, podala návrh (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy. Ten se nedostal ani do prvního čtení, ale předseda Filip vyjádřil stanovisko, že podstatná je debata nad vojenskými závazky plynoucí České republice z účasti v NATO.

Miroslav Kalousek kandidoval v roce 1992 za KDU-ČSL v Praze do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Pro informaci dodejme, že Sněmovna národů čítala 150 poslanců, kteří byli rovným dílem voleni v obou federálních republikách (tedy v Česku a na Slovensku). V Praze lidovci nezískali žádný mandát, tedy Kalousek má pravdu, že zvolen nebyl.

Vyjdeme-li z Kalouskova životopisu dostupném na jeho webu, lze pozorovat jeho kariéru v 90. letech. Uvádí:

„Od roku 1990 jsem působil ve státní správě, v letech 1990 - 1992 na Úřadu vlády ČR jako odborný poradce místopředsedy vlády ČR se zaměřením na otázky ekonomické transformace. Od července 1992 jsem působil v Úřadu vlády ČSFR jako ředitel odboru poradců místopředsedy vlády ČSFR. V období transformace vlastnických vztahů v ČR jsem zastupoval vládu ČR v několika řídících funkcích v hospodářské sféře: v letech 1991 - 1992 jsem byl rozhodnutím ministra zemědělství členem dozorčí rady Jihočeských pivovarů, v letech 1992 - 1994 jsem usnesením vlády ČR působil jako člen správní rady a jednatel Západočeských pivovarů. Roku 1994 jsem byl usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvolen do funkce člena Prezídia Pozemkového fondu ČR, kterým jsem byl do roku 1996. Od ledna 1993 do ledna 1998 jsem působil na Ministerstvu obrany ČR jako náměstek ministra, odpovědný za rozpočet a akviziční procesy.“ Kalousek podle těchto informací skutečně působil jako úředník (byť vysoce postavený). Jeho zvolení v roce 1998 dokládá samotný web Poslanecké sněmovny, který jej vede jako poslance po celé volební období.

Ve volbách 2006 získala KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska skutečně 7,22 procenta hlasů. Straně to stačilo na zisk 13 poslaneckých mandátů.

Média i odborníci výsledek lidovců hodnotili jako ztrátu a propad. Objektivně také ztratili oproti předchozím volbám. V nich KDU-ČSL společně s Unií svobody získala 31 mandátů. Poslanci KDU-ČSL z nich získali 21 poslaneckých křesel. V roce 2006 si tak pohoršili o 8 mandátů.

Pokud se tedy podíváme na procentuální zisk, je pravdou, že od roku 2006 lidovci v celostátních volbách nedosáhli stejně velkého zisku. V roce 2010 dosáhli 4,4 % a vypadli tak z Poslanecké sněmovny. V posledních sněmovních volbách v roce 2013 se pak KDU-ČSL podařilo vrátit se do Poslanecké sněmovny (jde prozatím o jediný takový případ za období samostatné České republiky) a to se ziskem 6,78 %.

Soudě podle procentuálního zisku má tedy Kalousek pravdu. Nicméně podíváme-li se na počet získaných mandátů, tak v posledních volbách lidovci překonali zisk, kterého dosáhl Kalousek právě ve zmíněném roce 2006. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Různé agentury přisuzují TOP 09 různá procenta voličů, přičemž používají trochu odlišné metodologie. Z veřejně dostupných výzkumů nevyplývá přímo voličské jádro na úrovni 7 %. Nicméně strany si často pro své účely zadávají průzkumy, které pak nejsou publikované, nemůžeme tedy vyloučit, že Miroslav Kalousek vychází právě z nich.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb. Volební model pak odhaduje, jak by volby dopadly, kdyby se konaly v době sběru dat.

Miroslav Kalousek hovoří o volebním jádru. Volební jádro TOP 09 je podle nejnovějších dat MEDIANU 3,5 % (str. 15). To jsou tedy ti skalní příznivci strany.

Volební modely agentur pak ukazují odhad toho, jak by dopadly volby v aktuální moment, kdy jsou data sebrána. Metodologie výpočtu jednotlivých agentur se přitom liší. Podle CVVM ze září 2017 by TOP 09 dostala 4,4 %. Agentura Focus ve výzkumu publikovaném 13. 10. 2017 (.docx) uvádí, že by podle jejich volebního modelu pro TOP 09 hlasovalo 7 % voličů.

Volební model MEDIANU (.pdf) (sběr dat 26. 9.–14. 10. 2017) pak „zohledňuje odlišnou míru pravděpodobnosti účasti respondentů u voleb (dle deklarované ochoty k účasti). U rozhodnutých voličů model zahrnuje hlavní preferovanou stranu, u váhajících zahrnuje všechny zvažované strany s intenzitou, která zohledňuje sílu příklonu k jednotlivým stranám.“ Zde má TOP 09 podporu 6 % hlasů.

Tento průzkum MEDIANU se ovšem nezaměřuje pouze na volební preference, ale právě i na volební potenciál a volební jádro strany. TOP 09 zde má potenciál 12 %, tedy tento počet voličů zvažuje, že se pro stranu rozhodne.

Druhým tématem je nerozhodnost voličů před nastávajícími volbami. Podle již citovaného výzkumu MEDIANU si 49 % lidí není jisto účastí nebo tím, jakou stranu bude volit (str. 11). Mezi těmi, kteří jsou rozhodnutí jít k volbám, si 32 % není jisto výběrem strany. Pokud však data srovnáme s minulými volbami do PS v roce 2013, zjistíme, že se situace příliš nezměnila. Poslední výzkum MEDIANU před tehdejšími volbami ukazuje, že 53 % lidí si nebylo jisto, zda, popřípadě koho, půjde volit. Nad konkrétní stranou váhalo dokonce 42 % lidí (str. 7). I tento fakt poté pravděpodobně přispěl k překvapivému výsledku hnutí ANO. Trend velkého počtu nerozhodnutých voličů je tak dlouhodobější a vyskytuje se i v dalších západních zemích.

Agentury se v číslech ohledně důvěry v EU zcela neshodují, nicméně Miroslav Kalousek má pravdu, že minimálně některé z nich (Stem, Eurobarometr) udávají klesající údaje.

Agentury, které provádějí výzkumy veřejného mínění ohledně důvěry občanů v Evropskou unii (potažmo její instituce), uvádějí, že důvěra lidí, od vstupu do EU v roce 2004, klesá a stoupá. Podle agentury STEM se důvěra občanů ČR v Evropskou unii propadla z 40 % na 29 %. Dle STEMu může za propad hlavně způsob, jakým politická scéna a média nezvládla migrační krizi. Občané následně migrační krizi kladli za vinu hlavně Evropské unii a její neschopnosti reagovat na vzniklou krizi.

V jiném aktuálním průzkumu se agentura STEM ptá na určité specifikace českých a německých občanů ve vztahu k Evropské unii. V průzkumu je 43 % Čechů toho názoru, že Evropská unie je „těžkopádná, nepružná“. Ve stejném průzkumu je také vypozorováno, že si 70 % Čechů myslí, že Evropská unie má velké pravomoce a rozhoduje až o příliš mnoho věcech. Obě tyto výpovědi tak svědčí o tom, že občanům České republiky nevyhovuje způsob rozhodování a potvrzují tak data z prvního průzkumu.

Agentura CVVM (.pdf), která se rovněž zabývá otázkou důvěry Čechů v Evropskou unii a její jednotlivé instituce, uvádí poměrně odlišná data, než je tomu u STEMu. Podle CVVM nebyl vývoj důvěry lidí na našem území v EU až tak jednoznačný. Důvěra podle CVVM klesala a stoupala. V roce 2013 důvěřovalo v EU 45 % dotázaných respondentů, roku 2014 respondentů bylo již 49 % a v roce 2015 dokonce 52 %. Poté začal propad, který zřejmě souvisí s migrační krizí. Důvěra spadla podle CVVM až na 37 %, ovšem pro rok 2017 podle dat CVVM důvěřovalo EU 48 % dotázaných.

Důvěru v Evropskou unii sleduje také Eurobarometr, tedy výzkumní instituce spadající přímo pod Evropskou unii. V posledním šetření (.pdf, str. 15) vyjádřilo důvěru v EU 30 % Čechů, horší vztah k EU vyjadřují už jen Řekové (22 %). Pokud se podíváme na trend (srovnání zemí i detail jednotlivých let je možné proklikat v interaktivní podobě), v roce 2004 byla důvěra na úrovni 52 %, roku 2008 dokonce 59 %. Kolem roku 2014 už se začala pohybovat okolo hranice 40 %. Můžeme tedy říci, že důvěra Čechů k EU i podle Eurobarometru klesá a je jedna z nejhorších mezi členskými zeměmi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v obou zmíněných případech sehrála velkou roli média, která informovala o dané kauze a tím vystavila zmíněné politiky veřejnému tlaku. V případě Grosse pak ve finále skutečně Kalousek jako předseda koaliční strany fakticky koalici s Grossem vypověděl a tím jej donutil k rezignaci.

Dodejme, že nehodnotíme obecně, zda v daných letech (2005–2011) média kauzy otevírala a nyní nikoli, resp. zda jsou schopna vyvinout dostatečný tlak na rezignaci politika.

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt).

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např., jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

„Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji.“

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra, kterou otevřela česká média v čele s Mladou frontou DNES.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina však ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

V dubnu 2011 pak týdeník Respekt otevřel kauzu údajného uplácení v tehdy koaliční straně Věci veřejné. Konkrétně šlo o kauzu Víta Bárty. Přinesl text, ve kterém zaznívá výpověď tehdejšího poslance Jaroslava Škárky, který popsal systém uplácení v této straně (konkrétně šlo o text Strach a úplatky nad VV). Mladá fronta DNES v té stejné době publikovala dokument, který dokládal motivaci Víta Bárty jít do politiky.

V návaznosti na tyto publikované zprávy se poslanecký klub strany začal drolit a následně samotný Bárta rezignoval.

Vedení parlamentních politických stran je obvykle rozděleno na nejužší předsednictvo a další výbory, sněmy, komise apod. Současné parlamentní strany mají obsazení předsednických postů ženami následovné: ANO 2011 má místopředsedkyni Jaroslavu Pokornou Jermanovou (členkami předsednictva jsou ještě Monika Oborná a Jana Vildumetzová). ČSSD má ve svém politickém grémiu jen jedinou ženu, a to místopředsedkyni Michaelu Marksovou, KDU-ČSL nemá v předsednictvu své strany dokonce žádnou ženu. Ve vedení KSČM pak najdeme dvě předsedkyně, a to Kateřinu Konečnou a Helenu Vrzalovou. Dvě předsedkyně má ve svém předsednictvu ODS, konkrétně první místopředsedkyni Alexandru Udženiju a místopředsedkyni Drahomíru Miklošovou. TOP 09 má ve svém předsednictvu zastoupení tří žen, z nichž má každá funkci místopředsedkyně. Konkrétně hovoříme o Jitce Chalánkové, Heleně Langšádlové a Markétě Pekarové Adamové. Hnutí SPD Tomia Okamury, který se se svou původní stranou Úsvit přímé demokracie probojoval do Poslanecké sněmovny, nemá v současném předsednictvu zastoupenu žádnou ženu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukazatel HDP na obyvatele sice v současné době na Slovensku dosahuje v porovnání s Ukrajinou přibližně osminásobné hodnoty, Kalouskův výchozí předpoklad, že v roce 2004 byly ukazatele obou zemi srovnatelné je však mylný a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.