Přehled ověřených výroků

Topolánek podobný výrok veřejně použil již před pěti lety, kdy se vyjadřoval ke kandidatuře Jana Fischera na prezidenta. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES z 11. října 2012 uvedl:

„Mohl dělat něco třeba s fotovoltaikou, kvůli níž nyní prudce stoupají ceny elektřiny. Tehdy proběhlo jednání, kde jsem byl já, Paroubek, Roman. Přinesli jsme Fischerovi čísla, oněch 200 miliard dodatečných nákladů. Bylo potřeba prosadit změnu zákona ve Sněmovně přes zájmy členů ODS a ČSSD. Slíbili jsme mu s Paroubkem, že mu pomůžeme. Neudělal nic.“

Jan Fischer se vůči nařčení z úst svého předchůdce na pozici premiéra bránil, a to tak, že uvedl:

„Na zahořklá slova Mirka Topolánka nebudu reagovat. Je to zbytečné (...) V listopadu 2009 jsme navrhli jeho novelizaci a umožnili tak snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren. Novela však byla přijata v Parlamentu se zpožděním, které bylo primárně zaviněno tím, že se některé politické strany odmítaly vládní předlohou zabývat (...) K zavedení ještě razantnějších opatření chyběla vůle ze strany poslanců a senátorů a vedení jejich stran. Tam je třeba hledat zdroj problému.“

Faktem je, že státní dotace na podporu solární energie se podařilo snížit až předložením novely v listopadu 2009, tedy více než půl roku po sesazení vlády. Zákon byl ve sbírce vyhlášen až v květnu 2010. Již v předchozím ověření zaznělo, že podobnou zkušenost se zneužíváním dotací získalo před Českou republikou i Španělsko, Mirek Topolánek si však podle svých slov nepřipouštěl, že by mezery v zákoně mohli čeští investoři využít.

Problematické je dohledání míry zavinění. Vláda jako taková nedisponovala v Poslanecké sněmovně žádnými svými zákonodárci, šlo totiž o úřednickou vládu. Z jejího pohledu se tudíž musela spoléhat na to, že většina poslanců bude zákon protlačovat. Pokud se podíváme na projednávání zákona, tak ve Sněmovně trvala kompletní tři čtení necelých pět měsíců, což je na poměry českého legislativního procesu poměrně rychlé projednání. Vláda jako předkladatel návrhu ovšem disponuje možností, že navrhne přijetí návrhu zákona již v prvním čtení. To neučinila. Topolánek pro změnu mluví o pozměňovacích návrzích, které by v rámci tohoto způsobu projednávání nemohly být načteny.

Zpětně viděno je fakticky nemožné autoritativně přisoudit pochybení jedné či druhé straně. Šlo o velmi specifickou situaci v tom smylu, že neexistovala vláda s většinou v Poslanecké sněmovně, která by své návrhy mohla tlačit.

S ohledem k výše uvedenému jakož i k tomu, že zmíněná schůzka a její obsah je reprodukována pouze jedním (možným) aktérem, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Marek Hilšer figuroval v roce 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti příklonu vlády ke spolupráci s Ruskem vedeném Vladimirem Putinem, a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Ve středu 8. října 2014 pronikli na tiskovou konferenci po jednání vlády konané na Úřadu vlády dva muži, kteří vysvlečení do půli těla a s rozvinutými vlajkami EU a NATO protestovali proti ruské politice vůči Ukrajině a vyzývali premiéra Sobotku, aby bránil svobodu a nepodporoval obchodní kontakty s „putinovským“ Ruskem.

Oba muže vyvedla bez jakéhokoliv konfliktu z tiskové konference ochranka, a následně byli legitimizováni policií a propuštěni.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Muži se na tiskovou konferenci dostali na platné novinářské průkazy časopisu Babylon, které vlastnili. K protestu Marek Hilšer pro server Novinky.cz uvedl, že: „Současné výroky premiéra Sobotky k sankcím, tzn. zpochybňování sankcí vůči Rusku, jsou jakýmsi výrazem křivení páteře a rozbourávání postoje EU k celé této ruské agresi. Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Nelson Mandela, který v letech 1994–1999 zastával funkci prezidenta JAR, svou kariéru skutečně začal jako bojovník proti apartheidu a za rovnost ras. Byl členem Afrického národního kongresu, kde bojoval proti utlačování bílé menšiny, která potlačovala práva jihoafrické černé většiny. Ve svém aktivismu se nejdříve nechal inspirovat nenásilnými cestami Gándhího, v roce 1961 pak ale například zastával pozici velitele ozbrojenéhokřídla ANK. Za svůj aktivismus byl několikrát vězněn, nejdéle pak v období 1964–1990 za sabotáže a plánování ozbrojeného převratu.

Joschka Fischer je německý politik, který byl mezi lety 1998–2005 vicekancléřem. V 60. letech se začal zabývat levicovým aktivismem v západním Německu a stal se členem militantní levicové skupiny Revolutionärer Kampf.V 70. letech však ustoupil od násilných metod a zaměřil se na nový socialismus, později založil německou stranu Zelených a za své činy se omluvil.

Bylo by vhodné zde připomenout především Václava Havla, který v době normalizace kritizoval komunistický režim, byl předním českým disidentem, spoluautoremCharty 77 a vedoucí osobností Občanského fóra, a který by se dal považovat za předního českého aktivistu. Po sametové revoluci pak zastával funkci prezidenta jak Československa, tak později nově samostatné České republiky.

Vratislav Kulhánek kandiduje na post prezidenta za stranu Občanská demokratická alliance (ODA), jejíž šéf Pavel Sehnal mu kandidaturu a členství v této straně skutečně nabídl.

Jak zaznělo v tomto videu(2:30–2:54), do politiky Vratislav Kulhánek vstupovat nechtěl, byl však přemluven na základě programových bodů ODA právě Pavlem Sehnalem. Dá se tedy hovořit o přesvědčování, nelze však zjistit, jak tento proces probíhal nebo kolikrát mu byla kandidatura nabídnuta. Výrok je tedy označen za neověřitelný.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.

Výrok Marka Hilšera hodnotíme jako pravdivý, protože Pavel Fisher se o sběr podpisů občanů nepokusil, získal místo toho podpisy senátorů.

Dodejme, že Marek Hilšer se sice již od loňského léta snažil sesbírat potřebných 50 000 podpisů občanů, jenže jich dle svého vlastního tvrzení nasbíral pouze 43 850, a proto se obrátil na pomoc k Senátu. Je však pravda, že Pavel Fischer petiční akci mezi občany na svou podporu nepořádal.

Hilšer 2. listopadu oznámil, že se pod kandidaturu s jeho jménem podepsalo 11 senátorů. Pavel Fischer potvrdil záměr stát se kandidátem pro prezidentskou volbu na počátku října 2017 a tehdy už měl získané podpisy od 17 senátorů napříč politickým spektrem.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.