Přehled ověřených výroků

Do druhého kola tzv. ekotendru, tedy výběrového řízení na o dstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací, se dostaly tři soukromé firmy. Po průtazích způsobených (ne)účastí konsorcia PPF došlo k podání cenových nabídek uchazeči v září 2011.

Nejlevnější cenovou nabídku podala společnost Marius Pedersen Engineering, jak informovalo ve své tiskové zprávě dne 13. 9. 2011 ministerstvo financí.

Tehdejší ministr financí Kalousek v říjnu 2011 oznámil, že nedoporučí vládě přijetí vítězné nabídky. Své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout.“ Nečasova vláda následně dne 21. 12. 2011 svým usnesením č. 956 rozhodla o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky. Je tedy faktem, že nedošlo k realizaci zakázky.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Jiří Drahoš 3. listopadu odevzdal na ministerstvu vnitra petiční archy s více než 142 tisíci podpisy. Drahoš při schůzce s novináři uvedl, že sebral více než 157 000 podpisů, část z nich jeho tým kvůli nesrovnalostem vyřadil. Kandidáti, kteří se rozhodli sesbírat povinných 50 000 podpisů občanů měli povinnost odevzdat petiční archy do 7. listopadu.

Na konci listopadu zveřejnilo ministerstvo vnitra informace o výsledku platných podpisů všech kandidátů. Jiřímu Drahošovi úředníci vnitra uznali (. pdf, str. 282) celkem 141 234 platných podpisů.

Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národního pojetí zahraničního obchodu i přeshraničního pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls). Export a jeho vývoj v čase můžeme sledovat v následující tabulce. Lze vidět, že export do EU, případně do eurozóny, jasně převažuje.

Není pravdou, že kurzovní sázení nevyvolává závislosti jako jiné typy hazardu. Studie, které to popisují, vycházejí minimálně padesát let – není tedy možné, že by v době psaní dizertace pana Horáčka (před rokem 2011) tato fakta nebyla dostupná.

Herní automaty jsou z hlediska závislostí velmi problematické. Podle některých studií (například tato z roku 1995) jsou dlouhodobě hlavní formou léčeného gamblerství. Podle studie Griffithse (1999) je gamblerství na automatech zvláště nebezpečné kvůli krátkým intervalům mezi sázkou a výsledkem a navíc jsou vytvořeny podmínky pro opakované hraní: to působí zvláště nebezpečně na lidskou psychiku, chování je výsledky bezprostředně posilováno a je vytvářen návyk (.pdf, str. 268–269, překlad Demagog.cz).

Svůj negativní postoj k výherním automatům Michal Horáček potvrdil například v rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010:

„Já bych každému chtěl říct, jestli jdete kolem automatů nebo vidíte někoho, kdo hází ty peníze do automatu, prostě nikdy to nedělejte, to je nesmysl, vůbec se toho nezúčastňujte. Může to mít ošklivé následky, prostě ne. A já s tím vlastně vůbec jsem nikdy nechtěl být spojován. Já jsem vždycky chtěl být spojovaný s tím, že já mám nějaký názor, já si třeba myslím, že Nadal porazí Federera, dejme tomu, no tak si na toho Nadala vsadím. No a teďka když budu mít pravdu, budu odměněn a když pravdu mít nebudu, tak budu potrestán. A míru odměny a trestu si určuji dopředu sám a vůbec do toho nemusí mít. To je něco úplně jiného. Je to vlastně zastávání názoru a prostě házení peněz do té bedny, kde jsou nějaké ty třešničky nebo ty citronky nebo co se tam točí, to žádný názor není, to je jenom hloupost.“

Pokud se zaměříme na kurzové sázení, o němž Horáček tvrdí, že nevyvolává závislosti, musíme tento pohled odmítnout. Kurzové sázení je samozřejmě jiný typ hazardu a podle některých studií přitahuje jiné gamblery než automaty: jak shrnuje studie Koncepční rámec škodlivého hráčství (vypracované Ontario Problem Gambling Research Center, vydané Úřadem vlády), je sázení částečně založeno na dovednosti.„Jedinci, které lákají právě tyto typy hazardních her, obvykle nacházejí potěšení v průzkumu akce a testování své vlastní ‚odbornosti‘ na tomto poli při sázení. Dále se tito jedinci snaží zvýšit zábavnost akce nebo sportu tím, že sázejí na jeho výsledek.“ (.pdf, str. 36) Tento dokument z roku 2013 zmiňuje kurzovní sázení spolu s dalšími typy hazardu a považuje jej za možného původce škodlivého hráčství, tedy vyvolávajícího závislosti, finanční i zdravotní nebo sociální problémy. Kurzovní sázení navíc může být vedlejším zdrojem zábavy a později závislosti i u profesionálních sportovců.

Nebezpečí kurzovního sázení pro Demagog.cz potvrdil i přední český psychiatr zabývající se závislostmi, MUDr. Karel Nešpor. „Kurzovní sázení je vede často k patologickému hráčství a k tomu s čím souvisí, jako jsou extrémní zadluženost, krádeže, zpronevěry atd. Tato forma hazardu je stejně nebezpečná jako hazardní automaty, ruleta atd.“

Problematické je i tvrzení, že v době psaní Horáčkovy disertační práce (2011) nebyly klinické důkazy o rizicích kurzového sázení popsány. To je v rozporu například s databází U.S. National Institutes of Health's National Library of Medicine (NIH/NLM), která uvádí desítky citací a odkazů na výzkumy patologického hráčství, pod které spadají i kurzové sázky. Popřípadě je třeba připomenout vědeckou zprávu z roku 1999 pro americký kongres National Gambling Impact Study Commision final report, která se snaží shrnout poznatky o gamblerství a patologickém hráčství, kam mj. podle zprávy patří i kurzové sázky (pdf., str.10–16). Ze starších studií můžeme zmínit studii Gambling And Mental Health z roku 1964 nebo Pathological Gambling z roku 1965.

Na závěr je také možno připomenout, že v citované disertační práci Michal Horáček odkazuje na praktické výzkumy ohledně rizik sázení minimálně, a nebo vůbec – zaobírá se spíše jen filozoficko-teoretickou stránkou problému.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Jak plyne z rozhovoru prezidentských kandidátů, jsou jak Hannig, tak i Hynek proti přijetí společné evropské měny. Nicméně proti přijetí eura se vyslovil i Mirek Topolánek na svých oficiálních stránkách, kde mimo jiné uvedl, že:

„Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snězeno, vypito ashání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne! "

Stejně tak Topolánek odmítl přijetí eura v debatě, kterou pořádal Deník. Na otázku, zda by měla Česká republika ke společné měně přistupovat v období budoucího prezidentského mandátu, odpověděl „ne“.

Agentura ČTK položila prezidentským kandidátům otázku, zda jsou pro zavedení eura do roku 2023. Zeman a Topolánek na otázku neodpověděli. Hannig i Hynek odpověděli negativně.

Hannig například řekl: „Ne. Jsem zásadně proti euru, jehož přijetí znehodnotí důchody a úspory občanů ČR. Euro je dobré pro ty nejbohatší podnikatele –miliardáře, neboť jim šetří bankovní poplatky jim šetří bankovní poplatky. Chci být prezidentem dolních deseti milionů a horních tisíců. "

Obdobně se vyjádřil i Hynek: „Euro je mrtvý projekt a nikdy ho prosazovat nebudu. "

Ostatní prezidentští kandidáti mají k zavedení eura zdrženlivý přístup. Zavedení eura označují jako odpovědnost vlády Horáček, Fischer a Kulhánek.

Horáček například uvedl:

„Zavedení eura k určitému datu je věcí vlády. Jako prezident bych se snažil o hlubší obecné pochopení potencionálních přínosů a rizik. Proto jsem slíbil, že bych na Hradě uspořádal konferenci za účasti našich slovenských přátel v čele s prezidentem a premiérem SR. Právě oni by nám ve vnímání celé složité záležitosti velmi pomohli. Rozhodnutí totiž není záležitostí odbornou, ale spíše politickou a nepochybně citovou. "

Fischer odpověděl:

„Není na prezidentovi, aby stanovoval parametry přijetí eura, to je odpovědností vlády. Chápu však, že zavedení nové měny může u celé řady občanů vyvolat obavy. I proto je úkolem prezidenta nastolit občanský dialog o přijetí eura a do celého procesu vstoupit jako prostředník. "

Kulhánek řekl:

„Impuls k zavedení společné evropské měny dává vláda, nikoliv prezident. Proti zavedení eura nejsem vyhrocený, ale časový rámec dnes neví nikdo, ani odborníci z bankovního sektoru se na datu nedokážou shodnout."

Spíše pro zavedení se vyslovili Drahoš s Hilšerem. Drahoš uvedl:

„Prezident není ten, kdo má prosazovat zavedení eura za každou cenu. Já se chci zasadit o zahájení opravdu seriózní diskuze. Položit na stůl podstatné argumenty pro a proti. Osobně si myslím, že těch ‚pro‘ je více. Jsou pro občany podstatnější, míří více do budoucnosti. Například právě z důvodu, abychom patřili mezi ty, kdo sedí v EU u rozhodovacího stolu a nekrčí se v předsíni. Ale určitě bych euro netlačil proti vůli většiny odborníků i občanů. "

Hilšer odpověděl:

„Úkolem prezidenta není prosazovat euro. To je v kompetenci vlády a parlamentní politické reprezentace. Ukáže-li se, že koruna zůstane maličkou zranitelnou měnou v moři eura, naše ekonomika bude tratit odchodem investorů, platy obyvatel se nebudou zvyšovat a životní úroveň bude stagnovat, nebudu proti zavedení eura vystupovat. "

Naproti tomu kladný postoj k přijetí eura dlouhodobě zastává současný prezident Zeman. Například na Žofínském fóru přirovnal Zeman přechod z koruny na euro k přechodu z Réaumurovy stupnice na Celsiovu a Fahrenheitovu stupnici. Prohlásil, že: „Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“

Zeman nicméně ve svých veřejných prohlášeních uvedl, že by Česká republika neměla přistupovat ke společné měně dříve, než od ní upustí Řecko.

Ústava ČR ve čl. 64 skutečně uvádí pravomoc prezidenta účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Zároveň „se mu udělí slovo, kdykoli o to požádá“. Rovněž se může účastnit jednání vlády, vyžádat si od jejích členů zprávy a rovněž je s jednotlivými ministry projednat.

Horáček dále rozvádí, že by se jako prezident zasadil přinejmenším o projednání z jeho pohledu důležitých zákonů, například ze sociální oblasti. Využíval by právě možností vystupovat během různých jednání a tímto by ze svého pohledu tlačil na schválení potřebných zákonů.