Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.

Předseda Okamura má zřejmě na mysli průzkum volebního potenciálu, který říká, kolik by teoreticky mohla daná strana získat hlasů, kdyby se k ní přiklonili všichni voliči, kteří její volbu zvažují. V tomto typu průzkumu může respondent uvést více politických subjektů současně a zahrnuti jsou všichni respondenti, tedy i ti nerozhodnutí.

Podle výzkumu společnosti Behavio skutečně dosahuje SPD 13% volebního potenciálu.

Pokud bychom se podívali na volební model CVVM (.pdf) – který zahrnuje pouze respondenty, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám a vědí, koho budou volit – vidíme, že zde SPD dosahuje 7,3 % hlasů.

Doplnění (28. října 2017): V původním odůvodnění výroku jsme uvedli, že vyjma ODS na svém webu žádná ze stran nevede počet členů. Toto konstatování je mylné. Česká pirátská strana uvádí na svém fóru seznam všech členů strany. K dnešnímu dni jich je 484.Rovněž doplňujeme proces přijímání členů hnutí SPD. Ze stanov vyplývá, že členem tohoto subjektu se může stát člověk po uplynutí nejméně dvouleté čekatelské lhůty (bod Členové hnutí). V prosinci 2015 SPD na své 1. ideové konferenci v rámci usnesení uvedla, že "K dnešnímu dni je členy hnutí 263 osob a členství se vyřizuje u 1 818 zaregistrovaných členů – čekatelů, které se postupně navyšuje z celkového počtu 8 590 žádostí o členství."Bližští konkrétní informace o počtu členů SPD nejsou dostupné.Daný aktuální počet tedy nejde reálně u SPD nijak doložit, výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Původní odůvodnění:

Aktuální počet členů jednotlivých politických stran je těžko dohledatelný a tyto údaje zveřejňuje pravidelně na svých stránkách pouze ODS, která měla ke květnu letošního roku 14 005 členů.

U ostatních stran oficiální údaje neznáme a máme dostupná data pouze z médií od mluvčích jednotlivých stran. Počet členů KSČM v roce 2015 byl 42 994, druhou nejsilnější stranou, co do počtu straníků, je KDU-ČSL s 26 420 členy (červenec 2016). Dále patří mezi stranicky silné subjekty ČSSD, která měla k prosinci loňského roku 21 356 členů. Pokud se tedy budeme řídit údaji, které poskytli představitelé SPD o počtu svých členů, je SPD skutečně pátou největší politickou stranou.

Exekutorská komora České republiky vede statistiky o počtu vedených exekucí. V roce 2016 probíhalo 4,5 mil. exekucí proti 834 tis. dlužníků – fyzickým osobám. Proti celkem 68 tis. právnických osob bylo vedeno 228 tis. exekucí. Celková vymáhaná částka byla 325 mld. korun.

Více než polovina obyvatel České republiky opravdu měsíčně nevydělá více, než činí čtyři pětiny minimální mzdy v Německu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Minimální mzda v Německu aktuálně činí 1 498 EUR, po přepočtu na naši měnu se dostaneme na částku zhruba 39 000 Kč. Čtyři pětiny z této částky pak vychází na 31 200 Kč.

Co se týče České republiky, podle Českého statistického úřadu činí průměrná mzda 29 346 Kč, medián mezd pak 24 896 Kč.

Podrobnější informace o rozložení zaměstnanců do mzdových pásem jsou pak dostupné na webu Platy.cz, přičemž při pohledu na celkové procento zaměstnanců, kteří se pohybují v kategoriích 30 000 Kč a výše, se v jednotlivých krajích dostaneme k 20 až 30 % z celkového počtu zaměstnanců. Výjimku představuje Praha, kde jsou platy oproti zbytku republiky vyšší, a v této kategorii je zde celá polovina zaměstnanců.

V lednu tohoto roku se hackeři nabourali do e-mailových schránek pracovníků ministerstva zahraničních věcí i ministra samotného.

Hackeři z e-mailových schránek podle ministra Zaorálka stáhli obrovský objem dat. Nicméně se údajně nedostali do vnitřního systému, kde jsou uchována citlivá data, ale pouze do vnější části systému, do e-mailových schránek zaměstnanců, ministra a jeho náměstků.

Po posledních krajských volbách, které se konaly ve dnech 7. a 8. října 2016, zpracovala agentura Median pro Českou televizi výzkum zveřejněný 12. října 2016. Sběr dat probíhal v předvolebním období, a to od 3. do 7. října 2016. Výzkum se v jedné své části zaměřoval na pravděpodobnou volbu těch, kteří ve výzkumu avizovali neúčast.

Potenciál Pirátů a jejich koalic v tomto výzkumu opravdu činí 10 % hlasů (tamtéž, str. 7). Tedy podle daného výzkumu Medianu by Piráti měli šanci získat až desetinu hlasů od lidí, co k volbám nepřišli.

Je důležité dodat, že v tomto případě jde spíše o Bartošovu predikci než cokoli jiného. Data byla specificky sbírána k jistému typu voleb v jistém čase; že by se tehdejší podpora mohla zrcadlit do aktuální kampaně, je spekulace. Nicméně předseda Pirátů popisuje korektně fakta, což je pro výrok zásadní, jeho interpretaci v tomto případě nehodnotíme.

Co se týče současných výzkumů, které se zabývají volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2017 a pracují i s nerozhodnutými voliči, můžeme zmínit výzkum Behavio. Ten zkoumal jak rozhodnuté voliče v populaci, tak i celkový volební potenciál stran. U Pirátů daný výzkum souhrnně naměřil hodnotu 14 % voličů, kteří uvažují, že by Piráty volili.

Ještě doplňme, že volební potenciál je situace, která říká, kolik hlasů může strana teoreticky získat, kdyby ji volili všichni lidé, kteří její volbu zvažují a zároveň nevylučují účast ve volbách. Volič přitom jako svou potenciální volbu může označit více politických stran (Tomáš Lebeda, str. 25).

Pražští piráti mají skutečně velkou zásluhu na odkrytí několika korupčních kauz.

V 65členném zastupitelstvu hlavního města od roku 2014 skutečně zasedají čtyři piráti, ani jeden z nich přitom nezasedá v městské radě.

Z opozičních lavic i tak dokázali upozornit na přidělování dotovaných bytů pražským soudcům, kteří za nájem platili stejně jako lidé v sociální nouzi.

Zastupitel Adam Zábranský odkryl podezřelé přidělování městských zakázek firmám, které byly vlastněny dvěma členy ČSSD. Zakázky v celkové hodnotě asi 1,4 miliardy korun se z velké většiny podílely na obratech obou firem. Zjištění pirátů vedla k rezignaci bývalé pražské šéfky ANO Radmily Kleslové za vysoké částky inkasované za členství v dozorčích orgánech nejrůznějších pražských podniků a právní poradenství státním firmám.

Další podněty pravidelně zveřejňují na webu pražské organizace strany.

Jejich aktivitu v minulém roce dokládá také 81 žádostí o zveřejnění dokumentů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Piráti tak stojí za necelou pětinou zveřejněných dokumentů.

Doplňujeme, že předseda Bartoš v této části hovoří o mnohdy likvidační šikaně lidí, jakožto fyzických osob. (Ty nároky na člověka jsou enormní, když si vezmete třeba sčítání obyvatelstva. Neodevzdání dat o své osobě bylo pod pohrůžkou pokuty 20 tisíc korun. To je likvidační pro běžného člověka s platem třeba 14 tisíc.) Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 proběhlo k půlnoci z 25. na 26. března toho roku. Na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 763/2008 Parlament České republiky vydal zákon č. 296/2009 Sb., o sčítání lidu.

Co se týče dat povinně zveřejněných, jedná se například o rodinný stav, obor vzdělání nebo frekvenci dojížďky do místa pracoviště nebo školy. Dobrovolně zveřejnitelné údaje se pak týkaly národnosti a náboženské víry. Podle zákona o sčítání lidu jsou lidé v ČR podléhající sčítání povinni poskytnout tyto údaje a odevzdat sčítací formuláře komisaři, popřípadě je odeslat Českému statistickému úřadu do 20 kalendářních dnů po rozhodném okamžiku.

Za přestupek fyzické osoby týkající se například nevyplnění nebo neodevzdání sčítacího formuláře lze uložit pokutu do výše 10 000 Kč. Nicméně za přestupek sčítacího komisaře, tedy například zcizení či poškození formulářů za jeho dozoru, je možné vyměřit pokutu až 100 000 Kč. Právnickou osobu lze za správní delikt potrestat pokutou až 10 000 Kč, v případě porušení povinnosti ve větším rozsahu až 20 000 Kč. Povinnosti právnické osoby plynou především z možného vlastnictví či správcovství domu, například neposkytnutí informací o domě.

Předseda Bartoš mluví právě o fyzických osobách v kontextu šikany občanů ze strany státu a mýlí se, když tvrdí, že neodevzdání informací o fyzické osobě může zapříčinit pokutu až 20 000 Kč. Ve skutečnosti se jedná o saknci maximálně poloviční. Dodejme pouze, že neposuzujeme přimeřenost či oprávněnost této výše, sledujeme pouze, zda Bartošem vyřčený údaj odpovídá možné reálné sankci z doby při sčítání lidu v roce 2011.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť uvedený údaj o efektivitě práce je chybný pouze o několik procent a vedle toho je pravda, že horší produktivita práce než v ČR je v devíti evropských zemích.

Bartoš efektivitou míní produktivitu práce. Produktivita práce se zpravidla měří jako poměr HDP dle kupní síly k celkovému počtu hodin práce v ekonomice. Eurostat sbírá údaje o produktivitě práce v jednotlivých evropských zemích. Nejnovější dostupné údaje jsou za rok 2016 a vyplývá z nich, že produktivita práce v ČR dosahovala 80,8 % průměru EU, nikoliv tedy uváděných 88 %.

Horší produktivita práce než v ČR byla hned v devíti evropských zemích. Jmenovitě se jednalo o Bulharsko, Estonsko, Chorvatsko, Lotyšsko, Litvu, Maďarsko, Polsko, Portugalsko a Rumunsko. Produktivita práce v těchto zemích se pohybovala mezi 45–77,8 % průměru EU.