Přehled ověřených výroků

Francouzský prezident během třídenní návštěvy Číny se symbolickou zastávkou v Si-anu, kde začínala původní Hedvábná stezka, ve svém proslovu varoval Evropany, aby zůstali v pozoru a chránili strategické sektory: Čína podle něj vytváří neblahé zásahy prostřednictvím nového projektu Hedvábné stezky. Tento projekt se jmenuje Belt and Road a čínská vláda ho představila před čtyřmi lety – cílem tohoto projektu je vybudování železničního, námořního a silničního spojení mezi Asií, Evropou a Afrikou.

Macron při tiskové konferenci také zmiňoval, že je potřeba přijít se společným evropským stanoviskem, týkajícím se právě onoho projektu. Dále také zmiňoval, že Evropa nemůže tuto iniciativu ignorovat, jelikož by to znamenalo vypořádávání se s následky a bylo by to také strategickou chybou, což zmínil právě s ohledem na to, že Evropa je rozdělena v názorech na projekt Stezky.

Vládní návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2018 byl ve třetím čtení Poslaneckou sněmovnou schválen 19. prosince 2017. O den později byl podepsán prezidentem.

Abychom zjistili „půdorys hlasování“, podívejme se na jeho záznam. Kromě stran předchozí vlády (ANO, ČSSD a KDU-ČSL) návrh podpořili právě také poslanci KSČM a SPD. Zdrželi se všichni poslanci STAN a převážná část Pirátů, proti byla TOP 09 a ODS. Miloš Zeman tedy správně vyjasňuje, že návrh nebyl přijat jen na půdorysu předchozí vlády, ale byl schválen za přispění dvou dalších stran.

Stav českého ocelářství se do značné míry zhoršil v souvislosti s levnou čínskou ocelí, která je k dispozici na evropském trhu. Čeští oceláři zaznamenali primárně pokles zisku, za který viní právě Čínu. Levná čínská ocel a její negativní dopad na tuzemské hospodářství je však mnohem komplexnějším fenoménem, který postihuje Evropskou unii jako celek. Proto není korektní přičítat tento jev jedinému českému politikovi.

Dané problematice jsme se věnovali v rámci debaty bývalého ministra průmyslu a obchodu Mládka s europoslancem Niedermayerem. Oba politici ve svých výrocích řešili pozici EU vůči Číně v této věci, možné dopady na český trh práce nebo stanoviska odborů a zaměstnavatelů.

V nejbližších letech pak Svaz hutnictví železa předpokládá postupný nárůst zisku a zlepšení postavení českého ocelářství na trhu. Nejde ovšem o horizont 15 let, o kterém Fischer mluví. Nelze zcela korektně predikovat, v jakém stavu tento segment bude. V rámci výroku se soustředíme na aktuální stav v daném odvětví, na vztah Číny a EU v dané věci a v neposlední řadě také na roli prezidenta Zemana.

Stav ocelářského průmyslu nejen v ČR ale i v Evropské unii jako celku se výrazně propadl v souvislosti s Čínou. České ocelárny v roce 2016 ztratily téměř dvě třetiny svých zisků před zdaněním. Z původních 10,2 miliard korun klesl zisk na 3,1 miliardy korun.

Svaz hutnictví železa, který sdružuje nejvýznamnější české a slovenské ocelářské firmy, uvedl, že kapacity Číny jsou odhadovány na více než 400 milionů tun oceli ročně, zatímco celková poptávka oceli v EU činí 160 milionů tun. Cena čínské oceli v EU tedy mnohdy nedosahuje ani úrovně výrobních nákladů a prodává se v průměru o polovinu levněji.

Nepříznivý vliv čínské oceli v EU přímo souvisel i se změnou statusu Číny v rámci platformy Světové obchodní organizace (WTO). Na konci roku 2016 měl Číně vypršet dočasný status, který členským zemím umožňoval přijímání speciálních opatření proti čínskému dumpingu a záplavě levných čínských výrobků na území EU. Tento fakt vyprovokoval bouřlivou reakci i mezi odboráři EU, z nichž nejhlasitěji bylo slyšet právě oceláře. Prezident Evropské asociace ocelářů Geert Van Poelvoorde konstatoval, že „pořád opakujeme, že přiznání statusu tržní ekonomiky by bylo zničující nejen pro ocelářský průmysl.“

Proti uznání Číny za tržní ekonomiku se vyjádřil jak Evropský parlament, tak i zástupci Evropské unie na půdě Světové obchodní organizace, kterou v tomto rozhodnutí podpořily i Spojené státy. EU v lednu 2017 zatížila některé výrobky z čínské oceli daní ve výši 30–65 %, aby alespoň částečně regulovala záplavu čínské oceli na domácím trhu.

Co se týče role prezidenta Zemana, na mezinárodním poli vystupoval jako zastánce uznání Číny za tržní ekonomiku a s tím spojených rizik pro český ocelářský průmysl, za což byl kritizován poslanci Evropského parlamentu. Navzdory tomu, že Miloš Zeman se netají svou podporou Číny v ekonomické sféře, jeho kroky v tomto případě není možno hodnotit jako klíčové.

Fenomén levné čínské oceli je všudypřítomný, nejedná se pouze o problém ČR a v žádném případě nelze za viníka tohoto vývoje označit Miloše Zemana. Navzdory všem nepříznivým podmínkám však Svaz hutnictví železa predikuje zlepšení podmínek na trhu: „Optimismus do příštích let i nadále vychází ze skutečnosti růstu v hlavních odběratelských odvětvích ocelářského průmyslu, který v uplynulém roce dosahoval včetně stavební výroby hodnoty 4,8 procenta.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože odevzdaných hlasů v prvním kole prezidentských voleb na zastupitelských úřadech v Číně je sedmkrát více, než kolik lidí je zaměstnáno na všech těchto úřadech. Je tedy zjevné, že neplatí Zemanův argument, že jeho výsledek zde je dán počtem lidí, kteří působí na ambasádě v Pekingu a na dalších místech.

Oficiální stránky Velvyslanectví v Pekingu uvádí seznam dvanácti zaměstnanců, zbylé úřady dohromady uvádí dalších 22 zaměstnanců. Na toto číslo nás odkázalo rovněž ministerstvo zahraničních věcí.

V Číně jsou pro volby ustaveny čtyři volební místnosti (resp. pět, ČSÚ počítá k Číně i výsledky z volební místnosti v Ekonomické a kulturní kanceláři v Tchaj-peji). Velvyslanectví České republiky je pouze v Pekingu, v ostatních městech (Hongkong, Chengdu, Šanghaj) jde o generální konzuláty. Dohromady bylo v Číně odevzdáno 211 volebních lístků (resp. 244 i s Tchaj-pejem, voličů zapsaných v seznamu bylo 313).

Ve všech čínských volebních okrscích zvítězil Jiří Drahoš, kromě Chengdu, kde nastala remíza mezi čtyřmi kandidáty – Drahošem, Zemanem, Topolánkem a Horáčkem, každý z nich obdržel tři hlasy (všechna výše zmíněná čísla pochází z webu Volby.cz).

V současné době je českým velvyslancem v Pekingu Bedřich Kopecký, který byl navržen vládou Bohuslava Sobotky (tedy tehdejším ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem). Kolik zaměstnanců nastoupilo do úřadů během let 2010–2013, kdy byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, se nám nepodařilo dohledat.

Nicméně je naprosto zjevné, že i pokud by všichni zaměstnanci ambasády a zastupitelských úřadů hlasovali pro Drahoše (což vzhledem k tajnosti volby nejde doložit), šlo by pouze o sedminu odevzdaných hlasů. Není tedy pravdou, že by hlasovali pouze tito zaměstnanci a tím by byl dán výsledek v neprospěch Miloše Zemana.

Zatím nejnovější údaj Český statistický úřad nabízí za třetí čtvrtletí roku 2017. V tomto čtvrtletí byla průměrná mzda rovna 29 050 Kč, což je 6,8% nárůst oproti stejnému období v roce 2016. Po započtení růstu spotřebitelských cen se reálná mzda zvýšila o 4,5 %. Mediánová mzda byla v tomto období 25 181 Kč. (Údaje jsou předběžné, zpřesněné údaje budou k dispozici v březnu 2018, pozn. ČSÚ).

Vývoj průměrné mzdy po čtvrtletích zachycuje následující tabulka:

ČSÚ k metodice výpočtu průměrné mzdy uvádí, že „podprůměrně placených zaměstnanců je vždy více než těch nadprůměrných, skoro dvě třetiny.” Z toho tedy vyplývá, že na průměrnou a vyšší mzdu dosáhne pouze třetina pracovníků.

Detailnější pohled na mzdovou strukturu v České republice tak nabízí mediány měsíčních hrubých mezd (.pdf) podle sektoru, věku nebo pohlaví. Mediánová mzda je nad 29 000 Kč pouze u věkových skupin od 35 do 44 let (zde jsou údaje za rok 2016).

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak například své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentské volby 13. ledna 2018 svou podporu Jiřímu Drahošovi vyjádřili Michal Horáček, Pavel Fischer, Marek Hilšer, Mirek Topolánek a Vratislav Kulhánek. Michal Horáček i Marek Hilšer nabídli vyzyvateli Miloše Zemana pomoc v následující kampani, Horáček pak přislíbil i své billboardy: „Nabídnu kandidátovi i svůj prostor na billboardech a finanční prostředky. Je pro mě důležité, aby prezidentem nebyl Miloš Zeman.“ Horáček s Hilšerem přišli dokonce Drahoše podpořit do jeho volebního štábu, což v politice není standardní.

Danou situaci při prezidentské volbě můžeme srovnávat pouze s volbami v roce 2013. V první přímé volbě prezidenta skutečně nikdo z neúspěšných kandidátů nenabídl takovou pomoc jednomu z účastníků druhého kola prezidentské volby.

Čtyři dny před začátkem druhého kola nepřímo podpořil Miloše Zemana neúspěšný kandidát Jan Fischer, který skončil třetí. Jasné stanovisko svým voličům nedal. Karla Schwanzerberga však kritizoval a o Miloši Zemanovi se vyjádřil takto: „Jehož názory jsou jasné, dlouhodobě známé a který se nebojí nést za působení ve vládě svou kůži na trh.“

Den před zahájením druhého kola podpořil Miloše Zemana i Vladimír Franz. „Do obálky vhodím lístek se jménem Miloše Zemana, ale je to čistě mé soukromé rozhodnutí, po kterém by nemuselo nikomu nic být.“ Ve svém prohlášení ale dodal, že rozhodnutí je na voličích. „Voliči nechť sami rozhodnou. Nicméně pranýřovat někoho za jeho osobní postoj a subjektivní názor nepřísluší demokraticky uvažující společnosti.“

Ihned po vyhlášení výsledků nepřímo podpořila Karla Schwarzenberga Zuzana Roithová a přímo Přemysl Sobotka. Ten se tehdy vyjádřil takto. „Ke Karlu Schwarzenbergovi se přelily hlasy mých voličů. Budu podporovat jeho vítězství. Je to už jasný signál a já bych jenom rád, aby u nás nezvítězila levice.“ Svou podporu ale ještě jednou zvažoval po chybném výroku Schwarzenberga, který se takto vyjádřil k Benešovým dekretům. „Já bych je upozornil na to, že Benešovy dekrety už neplatí 20 let, poněvadž přijetím Listiny základních práv a svobod Ústavy přestala platnost Benešových dekretů. Ovšem nebyla zrušena od roku 1945, nýbrž od okamžiku, kdy byla přijata tato právní předloha.“ Sobotka se vyjádřil, že pokud by tento výrok myslel Schwarzenberg vážně, ztratí jeho podporu. Schwarzenberg svůj výrok ale následně opravil.

Jiří Dienstbier, Táňa Fischerová ani Jana Bobošíková žádného z kandidátů veřejně nepodpořili.

Po prvním kole prezidentské volby v roce 2013 tedy někteří z neúspěšných kandidátů podpořili jednoho z účastníků druhého kola, pouze jeden z nich to však udělal přímo a hned po vyhlášení výsledků. Jednalo se však pouze o podporu a vyzvání voličů, nikoliv o spolupráci týmů či zapůjčení billboardů. Tak tomu bylo i v případě dalších kandidátů, kteří svou podporu vyjádřili později.

Jiří Drahoš na svých webových stránkách uvádí v souvislosti s ekonomickými migranty následující:


,,Evropa musí dokázat rozlišit lidi opravdu nezbytně potřebující pomoc - utečence od migrantů, kteří chtějí ,,jen” práci nebo přicházejí za vidinou sociálních dávek. Skutečným uprchlíkům by Evropa měla poskytnout dočasnou humanitární pomoc, ale pokud možno za svými vnějšími hranicemi, tedy co nejblíže k jejich domovům. Ekonomičtí migranti by měli být vraceni co nejrychleji zpět, ideálně by neměli být do EU vůbec vpuštěni. Ani v sociálně nejrozvinutějších státech jako je Německo či Švédsko by nemělo být možné žít měsíce nebo roky pouze z dávek sociální pomoci.”

Během kampaně byl Jiří Drahoš mnokrotát na dané téma dotazován.

Např. v lednu v rozhovoru pro deník Právo řekl.

„Vůči migrační krizi se vymezuji jasně už od začátku kampaně. Neříkám nic jiného v těch zásadních věcech než třeba Mirek Topolánek. Nechceme tady každého, je třeba zabránit migraci, je třeba pomoci lidem tam u nich. Nevidím tady žádný rozpor mezi tím, co k migraci říkal Mirek Topolánek a co říkám daleko delší dobu já.“

Na jaře loňského roku v rozhovru pro web Info.cz prohlásil. „My nemůžeme jako Evropa řešit ekonomickou migraci z Afriky nebo z dalších lidnatých zemí. Evropa prostě nemůže být útočištěm těchto lidí. Tyto migranty bych nepřijímal, vracel bych je, obratem.“

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.