Přehled ověřených výroků

Podle žebříčku Doing Business skutečně v České republice trvá stavební povolení zmíněných 247 dní (data za rok 2016). Je také pravdou, že ve srovnání s dalšími zeměmi tak obsazujeme 130. místo. Dánové jsou v tomto žebříčku na 6. místě a délka stavebního povolení zde trvá 64 dní. Jelikož data odpovídají Pieterovu tvrzení, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Daň z přidané hodnoty (DPH) se počítá podle dvou sazeb. Základní sazba činí 21 %, snížená sazba je pak podle druhu zboží buď 10 %, nebo 15 %.

Tomio Okamura a Radim Fiala společně předložili celkem tři návrhy novel zákona o DPH, žádná z nich však neobsahovala snížení sazby DPH. Ani jeden z poslanců pak nepodal pozměňovací návrh k dalším navrhovaným novelám zákona o DPH. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Pokud se podíváme na data OECD, Česká republika mezi jednotlivými zeměmi skutečně vychází jako jedna z těch, které nejvíce podporují rodiny s dětmi prostřednictvím slev na dani. Je to pozorovatelné na datech popisujících zdanění rodin v závislosti na typu rodiny (bez dítěte/se dvěma dětmi), kdy u České republiky je sledovatelný velký pokles zdanění, pokud má rodina právě dvě děti.

Podle publikace OECD s názvem Education at a Glance 2017 je to ve skutečnosti ještě o něco méně. Publikace se zabývá komplexním porovnáváním vzdělávacích systémů v zemích OECD. Celá publikace je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, přičemž v každé kapitole je pozornost zaměřena na jiný aspekt školství.

Druhá kapitola mimo jiné ukazuje srovnání, kolik procent HDP dávají jednotlivé země do vzdělání. U České republiky je to dlouhodobě okolo 4 % HDP, což je jak pod evropským průměrem (4,8 % HDP), tak pod průměrem OECD (5,2 % HDP). V tabulce se staršími daty vidíme vývoj a srovnání výdajů na školství (str. 188):

Vidíme, že ze zemí OECD vynakládalo na školství v roce 2014 méně Lucembursko nebo Maďarsko. Nejvíce vydává Spojené království (6,6 %), přes 6 % HDP dává do školství taky Dánsko, Kanada, Island, Jižní Korea, Norsko, Nový Zéland a Spojené státy. Výdaje České republiky se stále pohybují kolem 4 %.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 - mýty a realita.

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“ Tato informace o schopnosti bránit jen jeden kraj se pak objevila v titulcích medií, například iDNES či České pozice. Dostala se tak do podvědomí nejen českého mediálního diskurzu, což ukazuje třeba komentář novináře Petra Honzejka pro Český rozhlas z června letošního roku, který se týká možnosti branné povinnosti v ČR.

Autoři studie explicitně nepíšou o tom, že by česká armáda vydržela bránit jeden kraj po dobu 6 týdnů, jde o jistou zkratku Tomia Okamury. Autoři kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu. Rovněž není pravdou, že by danou studii vypracovalo ministerstvo obrany (což ovšem v kontextu výroku vidíme jako podružnost). Přesto výrok hodnotíme jako pravdivý, autoři studie z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany v rozhodné době skutečně psali o velkých limitech armády v oblasti možné obrany území České republiky.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení 160 tisíc žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Pro Českou republiku se mělo jednat o počet cca 2600 migrantů. Ještě před hlasováním o uprchlických kvótách na půdě Evropské unie se vláda premiéra Sobotky rozhodla, že přijme dohromady 1500 migrantů, které si sama vybere.

Česká republika do dnešního dne přijala 12 uprchlíků a dle ministra vnitra Milana Chovance jich už více nepřijme. Evropská komise zahájila s Českou republikou, Maďarskem a Polskem vytýkací řízení kvůli nerespektování rozhodnutí EU. Tím, že ČR nepřijala ani část z daného počtu uprchlíků, porušila dle Evropské komise unijní legislativu a dojde tak k řízení, které by mělo vést k jeho nápravě.

K sankcím může dojít ve chvíli, kdyby celý spor došel až k Evropskému soudnímu dvoru a ten potvrdil, že se Česká republika zachovala v nesouladu s evropským právem, které se zavázala dodržovat. Metoda „hrozba sankcí“je až krajním mechanismem, k němuž nemusí dojít, pokud se podaří spor vyřešit jiným způsobem.

Maltské předsednictvo podalo návrh na finanční ohodnocení v případě přijímání migrantů nad rámec stanovených kvót. V takovém případě se v maltském návrhu uvažuje o finanční odměně až kolem 1,5 mil. korun. V případě nenaplnění kvóty by daný členský stát musel stejnou sumu poslat do pokladnice Evropské unie.

Tomio Okamura zřejmě mluví o systému, který byl v lednu tohoto roku zaveden v Německu. Tamní vláda vyplatí každému migrantovi nad 12 let, jehož žádost o azyl byla zamítnuta, 800 eur, když dobrovolně opustí Německo. Tato možnost se však vztahuje jen na příchozí z vybraných států a na migranty bez finančních prostředků.

Návrh, že by se mohly dávky pro migranty po celé Evropě sjednotit, přinesl německý ministr vnitra Thomas de Maiziere v rozhovoru pro Rheinische post. Podle něj jsou příspěvky v Německu „poměrně vysoké“, ale odmítá jejich snížení. Jednalo by se o příspěvky, které se vztahují na aktuální žadatele o azyl. Jejich výše jsou pro jednotlivé azylanty 135 eur, v případě manželského páru se jedná o 129 eur pro každého z nich.

Evropská komise ovšem žádný takový návrh nepřipravuje, a tedy nám jej ani nepodsouvá, jak Okamura uvádí. Ve skutečnosti neexistuje právní rámec, podle kterého by šlo uvedenou harmonizaci realizovat. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Celkový počet cizinců žijících na území ČR čítá podle Českého statistické úřadu (.pdf) přes 495 tisíc lidí. Číslo je součtem všech možností, jak v ČR může cizinec přebývat. 271 tisíc cizinců žije v České republice díky povolení k trvalému pobytu, obyvatel EU s povolením k přechodnému pobytu pak okolo 130 tisíc. Třetí nejpočetnější skupinou jsou cizinci, kteří dlouhodobě pobývají na území ČR, těch je téměř 80 tisíc. První z dvou posledních skupin jsou cizinci s dlouhodobým vízem, těch je přes 13 tisíc. Celou skupinu cizinců uzavírají žadatelé o azyl, jichž bylo v minulém roce 2 972. Tomio Okamura tak podcenil celkový počet cizinců, kteří se pohybují na území České republiky.

Co se týče národnostního složení cizinců (.pdf) žijících v České republice, tak největší počet jich pochází z Ukrajiny a to celých 110 tisíc. Druzí jsou Slováci s počtem 107 tisíc, třetí místo pak obsadili Vietnamci, kterých v České republice pobývá okolo 58 tisíc. Občanů ze zemí Evropské unie pak v ČR žije přes 200 tisíc. Za zmínku ještě stojí čtvrté místo, které okupují občané původem z Ruska s počtem 35 tisíc.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť je pravda, že Česká republika sice poskytuje mezinárodněprávní ochranu lidem i mimo systém povinných kvót (na základě nichž fakticky nikoho nepřijímáme), ten však tuto naši povinnost nijak nenahrazuje. Jako země jsme vázáni mezinárodněprávními závazky, ke kterým jsme se sami přihlásili. Nejde tedy o svévolné obcházení kvót, jež byly zavedeny dávno poté, co jsme se připojili k výše uvedeným závazkům.

„Azylová zařízení“ existují ve smyslu zákona o azylu 325/1999 Sb., který je dělí na přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. Všechny pak zřizuje ministerstvo vnitra. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen pobývat zákonem stanovenou dobu v přijímacím středisku a následně je přemístěn do pobytového střediska. Integrační azylové středisko slouží k přechodnému ubytování azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany. Předseda Okamura mluví právě o IAS, které řídí Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Integrační střediska se nachází v Brně-Židenicích, Jaroměři-Josefově, Předlicích a v České Lípě.

Ze Zprávy o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 můžeme zjistit (str. 3) např. počet žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR, množství a národnost lidí, kterým byl udělen azyl dle podmínek stanovených zákonem o azylu, nebo kolika cizincům udělilo ministerstvo vnitra doplňkovou ochranu - to vše za rok 2016. Česká republika například za minulý rok udělila z 1 478 žádostí azyl 148 osobám, z nichž většina (101 lidí) byla držiteli státního občanství Iráku. Předsedou Okamurou zmiňovaných Afghánců přišlo do ČR na základě udělení azylu pět.

Zpráva o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 obsahuje (str. 4) i data o nelegální migraci v České republice. Při nelegální migraci bylo loni v ČR odhaleno 5 261 osob a jedná se o značný pokles (o 38,6 %) oproti roku 2015 (8563 lidí). „Z uvedeného počtu bylo 222 osob (4,2 %) zjištěno při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici České republiky a 5 039 osob (95,8 %) při nelegálním pobytu.“ V tabulkové příloze (.pdf) je dále uvedeno (str. 34) i srovnání počtů ilegálních migrantů mezi léty 2006 a 2016 a rovněž seřazení deseti nejčetnějších státních příslušností nelegálních migrantů do ČR v roce 2016.

Je nutno poznamenat, že tvrzení „vláda obchází kvóty“ neobstojí, jelikož vláda nikoho do azylových zařízení neumisťuje a rovněž do ČR nikoho nepřiváží. Česká republika dodržuje mezinárodněprávní závazky plynoucí z přijetí Úmluvy o právním postavení uprchlíků a doplňujícího protokolu z roku 1993 a přijímá uprchlíky na základě zákona o azylu s účinností od 1. ledna 2000. Azylanti či žadatelé o udělení mezinárodní ochrany jsou povinni se tímto zákonem řídit.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť u Okamurou předložených návrhů, které jmenuje, hlasovali pro jejich zamítnutí vždy jen jeden z jmenovaných předsedů; v jednom případě dokonce hlasovala proti zamítnutí celá KDU-ČSL. Navíc co se týče přímé volby a odvolatelnosti politiků, zde se Okamura dopouští výrazného zveličování, neboť předložil návrh na přímou volbu starostů, ale již nepředložil návrh na jejich odvolatelnost. V neposlední řadě, co se týká hmotné odpovědnosti, tu již český právní řád zná.

Tomio Okamura v rámci končícího volebního období skutečně předložil do Poslanecké sněmovny návrhy zákonů, o nichž je řeč.

Návrh zákona o celostátním referendu předložila skupina poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) již v lednu 2014. V rámci prvního čtení se hlasovalo o zamítnutí návrhu – tedy o tom, že se návrh již dále nebude projednávat. Toto zamítnutí prošlo (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak). Ze zmíněných předsedů pro danou věc hlasoval pouze Miroslav Kalousek, další předsedové se hlasování neúčastnili. Nicméně Okamura se nemýlí v tom, že poslanecké kluby zmíněných stran hlasovaly proti tomuto návrhu.

Co se týká přímé volby a odvolatelnosti politiků, je výrok předsedy SPD nepřesný. Hnutí Úsvit na začátku volebního období (tehdy pod Okamurovým vedením) předložilo novelu Ústavy České republiky. Tento návrh obsahoval institut přímé volby starostů, o dalších politicích již nebyla řeč. Ústava navíc procedurálně ani neupravuje, jak se starosta volí a odvolává – musela by být rovněž měněna další legislativa (zejména zákon o obcích), což však Okamura již nepředložil. Šlo tedy spíše o deklaratorní předložení návrhu.

Návrh tedy obsahoval pouze snahu o přímou volbu starostů, neřešil navíc i odvolatelnost. Pokud se podíváme na hlasování, tak návrh byl opět zamítnut v prvním čtení. Okamura ale nemá pravdu v tom, kdo hlasoval (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak) proti návrhu. Pavel Bělobrádek hlasoval proti zamítnutí, ze strany KDU-ČSL se zachoval v intencích Okamurova výroku pouze jeden poslanec. Vyloženě pro zamítnutí byl ze zmíněných politiků pouze Miroslav Kalousek.

Posledním zmíněným návrhem je přímá a hmotná odpovědnost ministrů a hejtmanů. Tuto část výroku jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta (ze zmíněných předsedů byl tentokrát pro zamítnutí pouze Pavel Bělobrádek) 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) sice konstatoval nehospodárné konání na zmíněných ministerstvech, nicméně prověřoval zakázky z let 2013 a 2014. V roce 2013 přitom Sobotkova vláda vůbec nevládla, a tudíž spojování se současnými ministry není korektní.

Nejvyšší kontrolní úřad upozornil na nestandardní ceny zakázek zmíněných ministerstev ve zprávě (.pdf) z 29. srpna 2016. Nejedná se tedy o předposlední zjištění – to prováděl (.pdf) úřad 21. srpna tohoto roku na ministerstvu financí a jeho podřízených organizacích.

Úřad se jal kontolovat nákup kancelářských potřeb, náklady za školení pracovníků či za údržbu vozového parku v letech 2013 a 2014. Nejzávažnější pochybení zjistil skutečně na ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV), které za úklid sta metrů čtverečních platilo šestkrát více než na ministerstvu obrany (.pdf, str. 7). Nejvyšší kontrolní úřad však upozorňuje, že se cena odvíjí také od náročnosti úklidu a její měsíční četnosti.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám naleznout nepodařilo.

Poslanec Okamura neupozornil, že NKÚ prověřoval zakázky z let, kdy ministerstva nevedli zmínění ministři, nebo s jejich řízením teprve začali. Výrok proto hodnotíme minimálně jako zavádějící.

Dodejme, že v minulém roce prováděl úřad další jednotlivé kontroly na ministerstvu zemědělství (.pdf) a v Armádě ČR (.pdf), za jejíž řízení odpovídá ministr obrany. V obou zprávách však kritizuje jen koncepční kroky resortů a na závažné prohřešky nenarazil.