Přehled ověřených výroků

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme pouze, že KDU-ČSL předložila (konkrétně poslanec Klaška) při projednávání zákona o evidenci tržeb pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna dotýká řemeslníků.

Třetí vlna má podle schváleného návrhu proběhnout 15 měsíců (březen 2018) ode dne spuštění systému. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců (červen 2018) od spuštění systému.

Zákon přijatý spolkovým parlamentem zavádí nové mimosoudní řízení o mazání příspěvků na sociálních sítích. Svobodu projevu neomezuje, neboť se mají mazat pouze ty příspěvky, které jsou v současnosti trestné. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek zmiňuje zákon (.pdf, anglický překlad zde) o zlepšení prosazení práva na sociálních sítích (Netzwerkdurchsetzungsgesetz), který nabyl účinnosti 1. října letošního roku.

Tento zákon zavádí několik povinností pro provozovatele sociálních sítí, kteří mají více než dva miliony uživatelů registrovaných v Německu. Provozovatelé musí zejména do 1. ledna 2018 zavést řízení pro přezkoumávání příspěvků publikovaných na jejich stránkách. Řízení se zahajuje pouze na základě stížnosti uživatelů na daný příspěvek a přezkoumává se v něm možný protiprávní obsah příspěvku (podle zákona (.pdf, § 1 odst. 3) se jedná o takový obsah, který naplňuje skutkové podstaty vybraných trestných činů).

Pokud je příspěvek vyhodnocen jako protiprávní, provozovatel má povinnost příspěvek odstranit či pozastavit k němu přístup, a to do sedmi dnů od doručení stížnosti (.pdf, § 3 odst. 3). V případě příspěvků s očividně protiprávním obsahem se tato lhůta zkracuje na 24 hodin (§ 3 odst. 2). V případně nesplnění povinnosti hrozí provozovatelům pokuta (§ 4) ve výši až 5 milionů euro.

Sečteno podtrženo, nově přijatý zákon zavádí mimosoudní řízení, které má za cíl odstraňovat příspěvky s obsahem v rozporu s trestním zákoníkem. Jedná se zejména o příspěvky směřující proti státnímu uspořádání, veřejnému pořádku, svobodě vyznání, příspěvky pornografické a pomlouvačné. V těchto případech se jedná o výroky, na které se svoboda projevu stejně nevztahuje (čl. 5 odst. 2).

Zákon tak svobodu slova neomezuje, neboť nezavádí žádná nová omezení projevu. Problematickým aspektem je však podle expertů neexistence opravného prostředku pro uživatele, jehož příspěvek byl v mimosoudním řízení smazán, ten se tak může domáhat náhrady pouze v soudním řízení. Zákon proto zavádí povinnost provozovatelů podávat o řízení každého půl roku zprávy (.pdf, § 2) a zakotvuje dohled správních orgánů nad řízením s pravomocí ukládat (§ 4) za porušení povinností pokuty až do výše 5 milionů euro.

Doplnění (5. prosince): Pro jistotu doplňujeme informaci o předchozí úpravě mazání příspěvků. Oproti současné situaci zde existovala (a stále existuje) společná odpovědnost poskytovatele internetového připojení a uživatele takového připojení za protiprávní příspěvek. Poskytovatel však odpovídá pouze v případě, že se o takovém příspěvku dozví (např. prostřednictvím stížnosti, stejně jako v novém zákoně) a přesto jej nesmaže. Nový zákon tak pouze rozšiřuje počet osob povinných mazat protiprávní příspěvky, svobodu slova však opravdu dále nerozšiřuje. Výrok tak nadále hodnotíme jako nepravdivý.

V den rozhovoru s Markem Hilšerem ve světě skutečně probíhal svátek Giving Tuesday, v Česku běžně označovaný jako den dárcovství. Konkrétně v České republice je podle dat (.pdf) ČSÚ příjmovou chudobou ohroženo asi 9,7 % obyvatel, téměř přesně jeden milion lidí.

Statistici údaje odvodili (.pdf) ze vzorku 11 tisíc dotazovaných domácností, tzv. míru ohrožení chudobou určuje úřad podle poměrně složité metody Eurostatu. Důležitou roli při výpočtech hraje tzv. ekvivalizovaný příjem, tedy podíl příjmu všech členů domácnosti vzhledem k jejím nezbytným životním nákladům. Zjištěná hodnota se pak přiřadí každému ze členů domácnosti – po vzestupném seřazení všech respondentů podle tohoto ukazatele je za hranici ohrožení příjmovou chudobou považováno 60 % mediánu. Míra se pak udává v procentech vzhledem k celému statistickému vzorku. Více informací o metodě lze naleznout například v měsíčníku ČSÚ.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k tomu, že nejsou nabízeny vyšší platy. V Německu si pochopitelně pracovníci přijdou na vyšší mzdy, k tomu ale skutečně mohou dostat další benefity. Je také pravdou, že řada Čechů z pohraničí v Německu pracuje.

Definitivně se brány Čechům na pracovní trh otevřely v roce 2011, kdy odpadla administrativní překážka v podobě nutnosti pracovního povolení. Před rokem 2011 pracovalo Čechů v Německu okolo 17 tisíc, po roce 2011 to už bylo přes 27 tisíc.

Podle Úřadu práce (.doc, str. 52) pracuje v sousední spolkové zemi Bavorsko přes 17 tisíc Čechů. V Německu je poptávka po široké škále zaměstnanců, od technických profesí přes prodavače až k lékařům, nelze zcela specifikovat jen jedno odvětví.

Pokud se podíváme specificky na zdravotní sestry, můžeme porovnat nabídku práce z domažlické nemocnice a např. z hodinu a půl vzdálené nemocnice v bavorském Regensburgu. Zatímco v Domažlicích sestrám nabízejí 16 500–27 000 korun měsíčně, v Řezně je to zhruba dvojnásobek. Konkrétně 43–48 tisíc korun.

Co se týče benefitů, jenž mají lákat české pracovníky do Německa, tak například zdravotnickému personálu, kterého je v Německu nedostatek, můžou být nabízeny služební byty, nebo příspěvky na přestěhování rodiny. U řemeslníků (např. u zmíněných svářečů) lze dohledat v nabídkách práce mezi benefity i přídavky na děti.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Bělobrádek je předsedou KDU-ČSL od 20. listopadu 2010. Pod jeho vedením se tak strana účastnila opakovaně krajských a také senátních voleb.

Krajské volby Lidovci se pod vedením Bělobrádka účastnili krajských voleb dvakrát – konkrétně to bylo na podzim let 2012 a 2016. V prvně uvedených volbách získali celkem 53 mandátů (ať již na samostatných kandidátkách, nebo v různých krajských koalicích – za všechny koalice pro Královéhradecký kraj, na jejíž kandidátce získal mandát i Bělobrádek).

O čtyři roky později pak lidovci posílili o celkem pět mandátů, celostátně dosáhli na 58 krajských zastupitelů.

Senátní volby V roce 2012 získali lidovci dva mandáty. O dva roky později získali pět senátorů a další dva byli zvoleni ve společné koalici s dalšími subjekty. V roce 2016 získali pět mandátů, v koalici s dalšími subjekty pak další čtyři.

Pokud budeme srovnávat stejný druh voleb, tak je pravdou, že pod Bělobrádkem se lidovci postupně zlepšují. Bereme-li tedy ty volby, kdy se KDU-ČSL pod tímto předsedou ucházela o podporu opakovaně. Do srovnání tedy nepočítáme období před Bělobrádkovým nástupem, kdy lidovci vypadli z Poslanecké sněmovny.

V posledních senátních volbách byla nejúspěšnější stranou KDU-ČSL, které uspělo devět kandidátů. Druzí nejúspěšnější byli Starostové a nezávislí, kteří získali pět mandátů.

Jan Farský byl v letech 2006–2014 starostou obce Semily v Libereckém kraji, kde se podle mapy vedené ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) nacházely sociálně vyloučené romské lokality.

Problémy v těchto lokalitách se město v roce 2008 snažilo vyřešit zavedením přísného režimu a novou sociální politikou. Neplatiči byli vystěhováni, ostatním bylo nabídnuto ubytování v jiných lokalitách a část sociálních dávek byla vyplácena v poukázkách. V důsledku těchto opatření mnozí nepřizpůsobiví město opustili.

Z dostupných informací tak vyplývá, že Semily čelily v minulosti problémům se sociálně nepřizpůsobivými, které se v posledních letech podařilo zmírnit.Dodejme, že nehodnotíme správnost postupu při řešení problému ghetta nebo způsob, jakým obec postupovala; pouze konstatujeme, že k těmto krokům opravdu došlo.

Do doby vysílání diskuze proběhly dohromady čtyři debaty prezidentských kandidátů a to v Deníku, na Právnické fakultě UK v Praze a na Seznamu, kde byla debata rozdělena do dvou částí (zmíníme později). Poslední z nich uspořádala liberecká občanská sdružení Občanem na 72 hodin a Parlament mladých a moderoval ji Martin Veselovský z DVTV.

Petr Hannig se nezúčastnil dvou z nich – na Seznamu a v Deníku. Ani v jedné ze zmíněných debat nepřítomnost Hanniga moderátoři nijak významně neokomentovali. Pouze omluvili prezidenta Miloše Zemana.

V první části Seznamu situaci vysvětlil Jindřich Šídlo takto: „Do prezidentských voleb se minulý týden registrovalo devět kandidátů, potencionálních vyzyvatelů. A my jsme do debaty pozvali šest takových, o nichž si myslíme, že jejich účast tady má smysl. (...)Pozvání od Seznamu dostal současný prezident republiky Miloš Zeman. Jeho mluvčí nám ale vzkázal, že se debaty nezúčastní.“

Přítomni byli pánové Jiří Drahoš, Vratislav Kulhánek, Marek Hilšer, Pavel Fischer, Mirek Topolánek a Michal Horáček. Stejné složení bylo i v druhé části. „Pozvání dostal také prezident Miloš Zeman, ale ten se omluvil,“ okomentoval složení Jindřich Šídlo a dále se věnoval pouze taktice tázání pozvaných hostů.

V Deníku je odůvodnění možné sledovat v online reportáži z debaty. „Kandidáty, kteří budou debatovat, jsou Jiří Drahoš, Marek Hilšer, Michal Horáček, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek. Současná hlava státu Miloš Zeman se debaty zřejmě nezúčastní,“ vysvětlují zde svůj výběr.