Přehled ověřených výroků

Na začátek pro kontext uveďme, že poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) svým výrokem reaguje na slova Jiřího Kobzy (SPD), podle něhož Česko kvůli dohodě o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy (DCA) nebude vědět, kolik amerických vojáků se na českém území pohybuje.

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou České republiky, konkrétně článkem 43. 

Ten říká, že o pobytu ozbrojených sil cizích států na našem území rozhoduje Parlament nebo ve vymezených případech samotná vláda. Té rozhodovací pravomoc přísluší v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů, a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Dle Ústavy musí vláda o takových rozhodnutích neprodleně informovat obě komory Parlamentu. Poslanecká sněmovna či Senát poté tyto informace nezávisle na sobě projednají (.pdf, str. 33–34) a případně mohou rozhodnutí vlády zrušit.

Ani Ústava, ani např. zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, výslovně neupřesňují, že usnesení, které Parlament či vláda schvalují, musí obsahovat přesný počet příslušníků armády cizího státu či přesný počet dnů jejich pobytu.

Doplňme, že stejně tak tyto parametry přesně nestanovuje ani zmíněná na jaře podepsaná smlouva (.pdf) o obranné spolupráci ČR a Spojených států (DCA), jejíž ratifikaci v červnu 2023 začal projednávat Parlament. Dle vyjádření Ministerstva obrany je účelem DCA pouze „nastavit obecné podmínky pro případné působení amerických vojáků v ČR“, pokud by jejich pobyt dle Ústavy předtím schválila vláda či Parlament. 

Počty vojáků a termín jejich pobytu v ČR nicméně obsahují v minulosti přijatá usnesení Poslanecké sněmovny, která se schvalování pobytu týkala. Dle záznamů dostupných na webu Sněmovny se přesný počet vojáků vyskytuje například v usnesení z listopadu 2002 (.pdf), ve kterém dolní komora Parlamentu vyslovila „souhlas s pobytem ozbrojených sil Spojených států amerických na území České republiky za účelem posílení ochrany vzdušného prostoru“. V tomto případě byla délka pobytu limitována na období od 15. do 30. listopadu 2002 a počet příslušníků amerických ozbrojených sil byl stanoven na maximálně 250 osob. Upřesněme, že v té době již byl v platnosti ústavní článek 43 ve svém nynějším znění.

Jako další příklad je možné uvést usnesení z listopadu 2022 (.pdf, str. 1), v němž Sněmovna vyslovila souhlas „s pobytem příslušníků ozbrojených sil Ukrajiny a členských států Evropské unie“ na našem území „za účelem výcviku“. Doba jejich pobytu byla určená od data schválení usnesení do 31. prosince 2023. Maximální počet cizích příslušníků byl v tomto případě stanoven na 800 osob.

Podobná upřesnění obsahuje i řada dalších usnesení, např. z roku 2003, 2005, 2007, 2010, 2015 či 2020 (vše .pdf). Uváděno je v nich obvykle zaokrouhlené číslo, které počet příslušníků cizích ozbrojených sil nesmí překročit.

Na závěr tedy shrňme, že pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil na území České republiky schvaluje Parlament, případně vláda. Ta o svém rozhodnutí informuje Parlament, který jej následně také projednává. Ústava ani další zákony výslovně nestanovují, že v usnesení Parlamentu či vlády musí být přesně uveden počet cizích vojáků a počet dnů jejich pobytu. Jak však ukazují výše uvedené příklady, Poslanecká sněmovna dle zavedené praxe (.pdf, str. 26) při projednávání pobytu cizích vojáků v ČR skutečně hlasuje o usneseních, která počty vojáků a dobu jejich pobytu uvádějí. Z těchto důvodů tak hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dohoda mezi ČR a Spojenými státy o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou v květnu podepsala ministryně obrany a jejíž ratifikaci v červnu začal projednávat Parlament, v článku 7 odstavci 3 skutečně říká: „Na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA se neuplatní české právní předpisy upravující registraci a kontrolu cizinců. České orgány na základě žádosti a v souladu se vzájemně dohodnutými postupy vydají bezplatně potvrzení za účelem usnadnění pobytu těchto osob“ (.pdf, str. 12).

Z uvedené citace vyplývá, že Česká republika neuplatní na tyto lidi klasické podmínky, které stanovuje zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dle nich např. cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tj. provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mj. právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se nicméně nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12).

Pro úplnost doplňme, že podle odstavce 2 zmiňovaného článku 7 (.pdf, str. 12) a důvodové zprávy k DCA (.pdf, str. 4) budou příslušníci ozbrojených sil USA popisované vynětí z registrační povinnosti „prokazovat předložením vojenské identifikační karty a platného rozkazu k přesunu“. Ostatní osoby včetně dodavatelů USA budou předkládat „platný cestovní pas a k němu buď identifikační kartu Ministerstva obrany USA, rozkaz k přesunu nebo pověření vydané americkými orgány“ (.pdf, str. 4). Podobný postup stanovuje i přímo zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v debatě hovořil o sestřelení íránského airbusu s civilisty ze strany amerického námořnictva v roce 1988. Mluví také o absenci trestu v případě amerického pilota, který o deset let později strhl lanovku v Itálii. Kobza tyto události zmiňuje ve spojitosti s Dohodou (.pdf) o obranné spolupráci mezi ČR a USA (DCA), ve které stojí, že se Česko „za účelem plnění svého závazku ke vzájemné obraně (…) vzdává přednostního práva na výkon trestní jurisdikce“ (.pdf, str. 17).

Jak nicméně vysvětluje Ministerstvo obrany, američtí vojáci na území ČR nebudou beztrestní. Působnost českých soudů se na ně bude vztahovat především v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči českému občanovi. Vzdání se práva přednostního výkonu trestní jurisdikce pak bude možné v individuálních případech odvolat.

Sestřelení íránského airbusu

Mezi lety 1980 a 1988 zuřila válka mezi Irákem a Íránem a Američané tou dobou hlídkovali v Perském zálivu. Raketa vypálená z amerického křižníku Vincennes na začátku července 1988 omylem sestřelila íránský dopravní airbus s 290 lidmi na palubě. Nikdo z nich nepřežil.

Civilní letadlo letělo z íránského města Bandar Abbás do Dubaje a velení křižníku se domnívalo, že se chystá na americké plavidlo zaútočit. Posádka následně airbus mylně vyhodnotila jako íránský stíhací letoun F-14 Tomcat. Vyšetření incidentu následně ukázalo, že civilní letadlo letělo rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů, a navíc pokračovalo ve stoupání, což bylo v rozporu s americkým tvrzením.

Jak tvrdí poslanec Kobza, někteří členové posádky křižníku Vincennes skutečně byli vyznamenáni – kromě kapitána Willa Rogerse se jednalo také o poručíka Scotta E. Lustiga. Upozorněme nicméně na to, že ocenění za zásluhy nedostali za sestřelení letadla s íránskými civilisty, ale za „záslužnou službu“ v Perském zálivu. V případě kapitána pak bylo vyzdvihnuto jeho dynamické vedení a schopnost logického uvažování.

Stržení lanovky v Itálii

Jako příklad uvedl Jiří Kobza situaci, kdy americká letecká posádka v roce 1998 strhla lanovku v Itálii. Armádní pilot Richard Ashby letěl v rozporu s pravidly příliš nízko. Zavadil tak o nosné lano a způsobil pád kabiny, důsledkem čehož zemřelo 20 turistů. Nešlo tedy přímo o „sestřelení“ lanovky, jak stojí v Kobzově výroku.

Ashby odmítl před italským soudem vypovídat, a byl proto později souzen za neúmyslné zabití a zabití z nedbalosti v Severní Karolíně, která se nachází na východě Spojených států. Soud pilota poslal na šest měsíců do vězení, ovšem nikoliv za usmrcení dvou desítek lidí, ale za maření vyšetřování, jelikož nechal zničit videozáznam osudného letu, který obsahoval i tento incident.

Závěr

Kapitán křižníku Vincennes, který v roce 1988 sestřelil íránský dopravní airbus, byl za svou službu v Perském zálivu skutečně vyznamenán. Ocenění nicméně nedostal za sestřelení civilního letounu. Pilot Richard Ashby, který svou vlastní chybou strhl lanovku v Itálii a způsobil smrt 20 civilistů, za jejich zabití potrestán opravdu nebyl. Dostal však trest v délce šesti měsíců za maření vyšetřování. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Jiřím Kobzou (SPD) debatoval o obranné Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Zuna uvádí, že samotná DCA neumožňuje vznik americké vojenské základny na našem území, protože její vznik (a tedy i pobyt amerických vojsk) musí na základě Ústavy i nadále schválit Parlament.

Čeští a američtí vyjednavači dokončili návrh dohody v únoru 2023 a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) ji se svým americkým protějškem Lloydem Austinem následně podepsala v květnu.

Dohoda nyní čeká na schválení Parlamentem, přičemž k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. DCA musí poté svým podpisem ještě stvrdit prezident. Je vhodné zmínit, že stejným procesem musí projít také schválení vzniku samotné americké základny. DCA totiž automaticky neumožňuje umístění a pobyt amerických vojáků na území České republiky (.pdf, str. 3), a Spojeným státům tak nedává automatické právo vyslat do Česka do své vojáky.

Sama ministryně Černochová v minulosti zdůraznila, že DCA není rozhodnutím o zřízení vojenských základen. „Tato dohoda nemění nic na článku 43 Ústavy ČR, kde o pobytu jakýchkoliv vojsk rozhoduje pouze a jen Parlament,“ řekla Černochová ve svém projevu na konferenci konané v červnu letošního roku (video).

Podle článku 43 Ústavy České republiky totiž vláda rozhoduje o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR nejdéle na dobu 60 dnů, a to např. v www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl43-4-a">případě plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv. V případě delšího pobytu by musel s pobytem ozbrojených sil jiných států na českém území podle téhož článku souhlasit Parlament, přičemž ke schválení je potřeba nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů.

Pobyt příslušníků ozbrojených sil jiných států na našem území tedy musí i nadále schválit obě komory Parlamentu a DCA tuto podmínku nikterak nemění. DCA rovněž neumožňuje vznik nové americké vojenské základny na českém území, jejíž vybudování musí schválit nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny i Senátu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zmiňuje vojenské letiště Malacky-Kuchyňa na Slovensku. Další vojenské objekty spojené s přítomností amerických vojáků v této sousední zemi jsou letiště Sliač a vojenský újezd Lešť.

Přítomnost amerických vojáků na Slovensku

Američtí vojáci působí na Slovensku spolu s dalšími vojáky z členských států NATO, kteří jsou v zemi nasazeni v rámci Mnohonárodního bojového uskupení NATO. Uskupení na Slovensku vzniklo na jaře roku 2022 kvůli únorové invazi Ruska na Ukrajinu a následné snaze Severoatlantické aliance posílit své východní křídlo. Je tvořeno vojáky z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických.

Podle posledních zpráv z ledna 2023 by mělo na Slovensku působit kolem 200 amerických vojáků. Ještě předtím měla americká armáda na Slovensku přibližně 300 vojáků, poté ale rozhodla o stažení systému protivzdušné obrany Patriot z letecké základny Malacky. Tento systém obsluhovalo právě přibližně 100 amerických vojáků, zbylých 200 vojáků pak mělo nadále působit na vojenské základně Lešť.

Další vojenské letiště Sliač je využíváno v rámci smlouvy (.pdf) NATO SOFA (Status of Forces Agreement, česky Dohoda o statusu ozbrojených sil). Ta mimo jiné stanovuje právní podmínky pro postavení ozbrojených sil členského státu NATO, které jsou na základě rozkazů umístěné v jiné partnerské zemi NATO, přičemž Slovensko je součástí této smlouvy. V Sliači byla umístěna další jednotka protivzdušné obrany v čele s německými systémy Patriot, které byly ale přesunuty do Litvy kvůli červencovému summitu NATO.

Většina mezinárodních jednotek je umístěna ve zmiňovaném vojenském prostoru Lešť, kde nechalo slovenské Ministerstvo obrany postavit kontejnerové městečko za desítky milionů eur, a to právě kvůli vzniku mnohonárodnostního bojového uskupení. Na vojenském výcvikovém prostoru působí podle posledních informací přes tisíc vojenských profesionálů různých národností.

Obranná dohoda s USA

Jak letiště Malacky-Kuchyňa, tak Sliač mohou americké ozbrojené složky využívat na základě Dohody o spolupráci v oblasti obrany (.pdf, str. 36), kterou Slovensko schválilo na začátku února 2022. Podle této smlouvy mají američtí vojáci např. právo využívat letiště deset let bez nájemného.

Podle článku 5 (.pdf, str. 10) zůstávají obě letiště ve vlastnictví Slovenské republiky a mohou být americkými ozbrojenými složkami využívána společně se slovenskými vojáky. V rámci dohody má Slovensko dokonce možnost obdržet finanční příspěvek 2,1 miliardy korun na modernizaci obou zařízení.

Závěrečné hodnocení

Ačkoliv má poslanec Kobza pravdu v tom, že na Slovensku jsou přítomni američtí vojáci, jejich přítomnost je způsobena především misí Mnohonárodního bojového uskupení NATO, které zahrnuje vícero národností. Na jím zmiňovaném vojenském letišti Malacky by se američtí vojáci podle posledních informací po stáhnutí protivzdušného systému Patriot nacházet neměli. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Jaroslav Bžoch mluví o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou přijala OSN v červnu 1968 a která následně vstoupila v účinnost v březnu 1970. Ve výroku Bžoch zmiňuje, že Česko nepotřebuje mít v nedávno dojednané Smlouvě o obranné spolupráci (DCA) interpretační doložku o jaderných zbraních, což zdůvodňuje právě tím, že je Česko součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a USA tak na jejím základě nemohou do ČR tyto zbraně přivézt.

Kubánská krize

Kubánská (jinak také karibská) krize je pojmenování pro krizi mezi Sovětským svazem a Spojenými státy z podzimu 1962, kdy Sovětský svaz umístil na území Kuby jaderné zbraně. Jednalo se konkrétně o odpověď na dřívějšíumístění amerických jaderných hlavic v Turecku a Itálii. Dodejme, že americký prezident Kennedy následně zareagoval tím, že rozhodl o vytvoření námořní blokády Kuby. Tato krize, o níž se často mluví jako o situaci, kdy se USA a Sovětský svaz ocitly na prahu jaderné války, nakonec vedla k dohodě mezi prezidenty Kennedym a Chruščovem. V jejím rámci Spojené státy stáhly své jaderné zbraně z Turecka a Sovětský svaz na oplátku přestal s jaderným zbrojením na Kubě.

V roce 1963 následně USA a SSSR podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek. Vyjednávání o podobě širší dohody, která nakonec vedla k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, poté začalo na konferenci v Ženevě v roce 1965.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Československá socialistická republika se ke smlouvě připojila 1. července 1968. Do současnosti NPT ratifikovalo celkem 191 zemí. Státy, které nevlastní jaderné zbraně, se ratifikováním této dohody zavázaly (čl. 2) „nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními“, nevyrábět jaderné zbraně ani je např. nezískávat jakýmkoli jiným způsobem.

Státy, které jaderné zbraně vlastnily před uzavřením NPT (tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké), se pak zavázaly (čl. 1) jaderné zbraně ani kontrolu nad těmito zbraněmi žádnému státu nepředávat a nečinit kroky, které by podnítily státy nevlastnící jaderné zbraně k jejich výrobě.

Ačkoli ze znění smlouvy vyplývá, že by na jejím základě nemělo docházet k tomu, že státy nevlastnící jaderné zbraně tyto zbraně získají, interpretace zmíněných ustanovení nicméně není dodnes vyjasněná (.pdf, str. 9–11). Podle amerického výkladu umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu v rámci tzv. programu jaderného sdílení uvnitř NATO nevede k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Někteří jiní signatáři NPT se s touto interpretací neztotožňují. 

Do zmíněného programu sdílení jaderných zbraní NATO je dnes zapojeno např. i Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Turecko, tedy země, které dle NPT spadají do kategorie států nevlastnících jaderné zbraně. I přesto se však na jejich území nacházejí jaderné zbraně Spojených států. O zařazení do programu jaderného sdílení NATO požádalo v červnu 2023 také Polsko, které o účasti v programu jedná už od minulého roku.

Závěr

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je skutečně platná od roku 1970 a vznikla po kubánské krizi z roku 1962. V současnosti pak tato dohoda zahrnuje 191 států. 

Ačkoli NPT říká, že nejaderný stát včetně ČR nemůže od států vlastnících jaderné zbraně tyto zbraně a ani kontrolu nad nimi přijmout, tato ustanovení mají dvojí interpretaci. Spojené státy nepovažují v případě programu jaderného sdílení NATO umístění jaderných zbraní v Evropě za porušení NPT, protože dle nich tyto zbraně zůstávají pod kontrolou USA. V současnosti jsou americké jaderné zbraně umístěny na území Německa ale také dalších států, které jsou dle NPT nejadernými státy, ačkoliv to některé z ostatních zemí dle striktní interpretace smlouvy považují za porušení NPT. Jelikož Jaroslav Bžoch nezmiňuje tuto dvojí interpretaci a jeho výrok vyvolává dojem, že NPT zaručuje, že USA do ČR nemohou přivézt jaderné zbraně, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Pro úplnost zdůrazněme, že Smlouva o obranné spolupráci (DCA), kterou Česko v květnu 2023 dojednalo se Spojenými státy, nedává USA automatické právo do ČR jaderné zbraně dovézt. USA musí České republice předem oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ obranného materiálu, který chtějí do Česka přepravit (.pdf, str. 9), a v této souvislosti se v DCA také zavázaly plně respektovat české zákony. Pode nich přitom dovoz nebo průvoz jaderného materiálu musí povolit český Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 

Ministerstvo obrany dále upozorňuje, že současný systém rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě, který je v souladu s jadernou politikou NATO, je „dlouhodobě etablovaný“ a USA umístění jaderných zbraní v ČR nenavrhují. Případnému zapojení Česka do programu jaderného sdílení NATO by také předcházela další vyjednávání, jako tomu je např. v případě Polska.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) ve svém výroku srovnává smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR uzavřenou v roce 1968 s Dohodou (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ta byla podepsána v květnu letošního roku a dle Ministerstva obrany má zajistit prohloubení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou zemí. V kontextu výroku Kobza poukazuje na to, že smlouva se SSSR měla pouze čtyři stránky, zatímco DCA jich má dle něj 32 a připomíná mu „smlouvu s ďáblem“.

Smlouva o pobytu sovětských vojsk

Zmiňme, že po roce 1945 bylo Československo jediným státem východního bloku, ve kterém nebyly rozmístěny sovětské jednotky. 21. srpna 1968 nicméně zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. Tato invaze tak ukončila tzv. pražské jaro neboli pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ a poté začalo období normalizace.

Pobyt sovětské armády na československém území následně legalizovala smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou tehdejší vláda přijala 16. října 1968 a o dva dny později ji schválilo Národní shromáždění. Sovětské jednotky pak v zemi zůstaly až do roku 1991.

Přijatá smlouva vojenským útvarům a příslušníkům sovětských vojsk umožňovala cestovat do míst, kde byla rozmístěna sovětská vojska v ČSSR „jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky“. Počet a místa stálých posádek smlouva samotná však přímo neupravovala. Pouze v ní stojí, že „se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik“.

Součástí smlouvy byl nicméně i tajný protokol (.pdf, str. 228–229), se kterým poslanci Národního shromáždění nebyli obeznámeni (.pdf, str. 149), a který počet vojáků stanovil na 75 tisíc. Protokol dále obsahoval podmínky pobytu a určoval výcvikové prostory pro sovětská vojska – konkrétně se jednalo o Mimoň, Mladou, Libavou, Lešť a Malacky. Kromě toho protokol určoval několik měst, ve kterých mohli být ponecháni představitelé sovětského velení (.pdf, str. 228) a ČSSR musela pro sovětské vojáky vyčlenit „vhodné kasárenské a bytové fondy ve vojenských objektech, služební a jiné budovy, jakož i čtyři letiště, vojenské a jiné objekty, které se na těchto letištích nacházejí“. Již v roce 1968 tak sovětská armáda na základě smlouvy, respektive jejího tajného protokolu, dostala do užívání 33 posádek, 4 letiště, 3 nemocnice, 19 skladů, 6 skladů státních hmotných rezerv a 5 výcvikových prostorů.

Sovětské letectvo také v následných letech využívalo letiště, která v protokolu nebyla výslovně jmenována, a armáda se nakonec roztrousila celkem do 64 lokalit na území tehdejší ČSSR. Vzhledem k vysokému počtu sovětských vojáků v ČSSR, musela z rozkazu (.pdf, str. 230–231) ministra národní obrany Československá lidová armáda (ČSLA) opustit celou řadu prostorů a zařízení, které následně využívala sovětská armáda.

Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) došlo na podzim 1968 k přemístění asi stovky vojenských útvarů ČSLA: „Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. (…) Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.“ Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 ČSSR po celou dobu okupace investovala do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Podle VHÚ československé ministerstvo národní obrany předalo sovětům ještě v roce 1989 do užívání 41 dalších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Sovětští vojáci žili v průběhu okupace ČSSR uzavřeni v posádkách a neměli možnost volného pohybu mimo ně. I přesto ale docházelo (.pdf) k celé řadě přestupků a trestných činů ze strany sovětských vojáků. „V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody,“ uvádí Tomek z VHÚ.

Samotná smlouva se SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, respektive tajný protokol k této smlouvě tedy výslovně zmiňoval některé vojenské výcvikové prostory, letiště a další vojenské i nevojenské objekty. V následujících letech ale docházelo k rozšiřování sovětské armády do dalších míst, a to nad rámec původní smlouvy i tajného protokolu.

Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA (DCA)

Také česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA vyjmenovává konkrétní objekty, které by ozbrojené síly Spojených států případně mohly využívat. Přímo odstavec 1 článku 3 ozbrojeným silám USA konkrétně povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) do jedenácti (.pdf, str. 37) předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu. Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice (.pdf, str. 37).

Článek 3 této dohody pak také uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru“. To nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoli pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv DCA určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR tak budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda, pokud se jedná o pobyt kratší než 60 dnů.

Srovnání

Pokud bychom tedy porovnali smlouvu s SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa včetně jejího tajného protokolu a současnou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany s USA, oba dokumenty stanovují konkrétní objekty a zařízení, které mohou využívat armády SSSR, respektive USA. Poslanec Kobza nicméně nesprávně uvádí, že ve smlouvě s USA „je toho daleko víc“. Na základě smlouvy s SSSR připadlo sovětské armádě celkem 33 posádek, 4 letiště, 5 výcvikových prostorů a 28 dalších objektů. Vojáci USA potenciálně mohou využívat 3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum.

Kromě tohoto nepravdivého tvrzení poslance Kobzy je třeba také poukázat na další rozdíly mezi oběma smlouvami. Smlouva s SSSR byla uzavřena jen několik týdnů poté, co do Československa vstoupilo více než 100 tisíc sovětských vojáků a nižší desítky tisíc vojáků dalších zemí Varšavské smlouvy. Českoslovenští představitelé se k uzavření smlouvy o pobytu vojsk SSSR zavázali jen několik dní po srpnové invazi v tzv. Moskevském protokolu, a to pod nátlakem (.pdf, str. 145) ze strany Sovětského vedení. I další jednání (.pdf, str. 147 a násl.) pak probíhala pod sovětským nátlakem a za vojenské přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Samotnou smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa schválil československý parlament, poslanci však nebyli seznámeni s tajným protokolem, který vyjmenovával požadavky na vojenské objekty a zařízení pro sovětské vojáky.

Jakékoliv srovnání smlouvy se SSSR a DCA s USA je tedy značně problematické. Samotná DCA včetně přílohy s vyjmenovanými zařízeními je schvalována demokraticky zvoleným Parlamentem, na území České republiky nejsou okupační vojska a o každém případném pobytu amerických vojáků v ČR by v budoucnu rozhodovala vláda a Parlament.

Postoj ČSSD k plánu postavit na území České republiky vojenský radar se v čase vyvíjel. O stavbě vyjednávali zástupci USA s českými politickými představiteli v letech 2006 až 2009, tedy z velké části za vlády Mirka Topolánka složené z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem v té době naopak představovala hlavní opoziční stranu.

Americká strana původně v roce 2006 uvažovala o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, jejíž součástí by byly obranné rakety a radar. Hlavním argumentem pro výstavbu základny včetně radaru byla hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Na konci srpna 2006 Jiří Paroubek, v té době jako končící premiér, uváděl, že podle jeho informací chtějí Spojené státy základnu umístit jinde než v Česku, pokud by ale nakonec USA plánovaly umístit ji v ČR, prosazovala by ČSSD vyhlášení referenda. Tehdy nastupující předseda vlády Mirek Topolánek o pár dní později mluvil o tom, že Američané nechtějí v ČR postavit základnu s obrannými raketami, ale jen radar.

Na to Jiří Paroubek v září 2006 řekl, že „radar je docela něco jiného než rakety“ a v takovém případě by všeobecné hlasování nepožadoval. Že by ke schválení umístění radaru v ČR mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce, Paroubek zmiňoval i o několik měsíců později v lednu roku 2007, kdy také uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Dle jeho slov ovšem názor na toto téma nebyl uvnitř ČSSD jednotný.

Na sněmovní schůzi na konci roku 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se v jednání s USA o raketové obraně na území Česka dále nepokračovalo. Pro daný návrh tehdy zvedli ruku poslanci KSČM, poslanci ČSSD se hlasování zdrželi.

Doplňme, že KSČM zaujímala vůči otázce jasné stanovisko hned od počátku vyjednávání. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Argumentovala především nesouhlasným postojem většiny obyvatel k plánu na výstavbu radaru.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů pak bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval tím, že v té době dostatečně neznal parametry americké radarové základny.

Kromě kritiky parametrů radaru předseda ČSSD Paroubek také opakovaně prohlásil, že pro umístění radaru v ČR není dostatečný důvod. V listopadu 2007 řekl, že by ČSSD mohla přehodnotit svůj odmítavý přístup k radaru, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Řekl jsem, že k tomu, abychom změnili eventuálně v budoucnosti názor, se musí něco stát. Nemůže to být nějaká virtuální realita,“ komentoval tehdy postoje ČSSD Paroubek. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ doplnil.

V září 2009 pak představitelé USA oznámili, že od plánu postavit radar v ČR upouštějí. Jiří Paroubek krok označil za „vítězství českého lidu“ a znovu zopakoval názor, že „neexistují důvody pro to, aby tady ten protiraketový štít USA vznikl“. Zmiňoval přitom, že neexistuje reálné nebezpečí ze strany Íránu, proti němuž byl štít dle USA původně zamýšlen.

ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem se tedy ke stavbě amerického radaru na českém území nestavěla zpočátku zcela odmítavě, později ale svůj názor přehodnotila. Mezi hlavními argumenty pro odmítavý postoj uváděla neexistenci hrozby, kvůli které měl systém vzniknout. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) hovoří o migrační reformě, na které se v rámci Rady EU 8. června 2023 shodla většina ministrů vnitra Evropské unie a kterou skrze ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) podpořilo i Česko. Proti se tehdy postavily pouze Polsko a Maďarsko; obě země pak zůstaly vůči dohodě kritické i během jednání Evropské rady a finální dohodu se kvůli těmto zemím nepodařilo dojednat. Dohodou se bude nyní zabývat Evropský parlament.

Schválený návrh o řízení azylu a migrace (.pdf), který bude sloužit jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem, zahrnuje pravidla pro zrychlení vyřizování neúspěšných žádostí a princip „povinné solidarity“ se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Členské státy si tak budou moci vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Jejich příspěvek do nového mechanismu solidarity může být formou relokace (tedy přijetí běženců), ročního finančního příspěvku v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci, respektive za jednoho odmítnutého migranta, či alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. Vít Rakušan oznámil, že se mu podařilo vyjednat výjimku, na jejímž základě bude Česko kvůli vysokému počtu přijatých uprchlíků z Ukrajiny ze systému povinné solidarity dočasně vyjmuto. Stejná dočasná výjimka platí také pro Polsko a pobaltské státy.

SPD a její vyjádření ohledně migrační dohody

SPD se – podobně jako hnutí ANO – vůči dohodě opakovaněostřevymezovala. Předseda SPD Tomio Okamura o vládě Petra Fialy např. tvrdí, že „chce udělat z ČR zemi imigrantů“, a obviňuje (video, čas 1:24) ji z národní zrady či kolaborace.

Možnost platit místo relokace finanční příspěvek pak Okamura prezentuje jako „výpalné“ či „pokutu“. Tato vyjádření lze považovat spíše za vlastní interpretaci navrhovaného mechanismu ve formě finančního příspěvku než za konstatování „věcí, které tam (v dohodě, pozn. Demagog.cz) ve skutečnosti nejsou“, jak tvrdí poslanec Zuna. Tomio Okamura ve svých vyjádřeních opakovaně prezentuje (video, čas 1:59) migrační reformu jako mechanismus, kvůli kterému bude muset Česká republika buď přijímat migranty, nebo zaplatit finanční příspěvek. Opomíjí však další možnost poskytnutí materiální či personální pomoci.

Z žádných veřejných prohlášení hnutí SPD nicméně nevyplývá, že by návrhu dohody přičítalo věci, které v něm nejsou obsažené. Naopak např. na mimořádné schůzi Sněmovny 14. červnapopisoval poslanec Radek Rozvoral z SPD obsah smlouvy správně – uváděl např., že povinnou solidaritu lze projevit i necelými 500 tisíci korun za jednoho nepřemístěného migranta; že minimální počet relokací za rok činí 30 tisíc, přičemž se toto číslo může v případě potřeby zvýšit (.pdf, str. 53); nebo že členský stát „převezme odpovědnost za posouzení žádosti o azyl osob, které by za normálních přirozených okolností a za současného právního stavu podléhaly předání do odpovědného členského státu dle (…) Dublinských dohod (…) tento systém se stane povinným, pokud přísliby přemístění nedosáhnou 60 % celkových potřeb,“ jak stojí ve smlouvě (.pdf, str. 113, 124).

Závěr

SPD ve svých vyjádřeních zkresluje význam některých částí dohody, když nový finanční mechanismus nazývá výpalným či pokutou, dále často opomíjí možnost poskytnutí materiální či personální pomoci. Z žádných veřejných prohlášení jejích členů nicméně není patrné, že by o smlouvě „říkala (…) věci, které tam nejsou“. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.