Přehled ověřených výroků

Od existence této vlády došlo k několika zemětřesením na jednotlivých ministerstvech. První výměna ministra se odehrála na ministerstvu pro místní rozvoj. V tomto případě byl hlavním důvodem odchod ministryně Věry Jourové (ANO) do Bruselu na pozici eurokomisařky za ČR. Nově jmenovanou ministryní do tohoto resortu se stala Karla Šlechtová, kterou prezident jmenoval do funkce 8. října 2014.

Dalším ministrem, který skončil ve vládě, byl ministr dopravy Antonín Prachař (ANO). Ten po vlně kritiky ze strany opozice a médií, především v otázce vedení ŘSD nebo vypsání tendru na nového provozovatele mýtného systému, nabídl svou rezignaci. Hnutí ANO na jeho místo nominovalo (nestraníka) ředitele Skansky Daniela Ťoka. Toho jmenoval prezident Zeman 4. prosince 2014.

Ministryně spravedlnosti Válková rezignovala na svou funkci po dohodě s hnutím ANO dne 10. února 2015 s tím, že skončí k 1. březnu. Jako jeden z důvodů uvedla „zdravotní indispozici“. Na toto místo byl jmenován její dosavadní náměstek Robert Pelikán dne 12. března 2015.

Prvním skutečně odvolaným ministrem byl ministr školství Marcel Chládek za ČSSD. Žádost o jeho odvolání předal premiér Sobotka prezidentovi 29. května 2015. Důvodem byly informace o šikaně podřízených na ministerstvu zveřejněné v Mladé frontě Dnes. Vedením ministerstva byla dočasně pověřena ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Novou ministryní školství byla dne 17. června jmenována (tehdy ještě nestranická) Kateřina Valachová. O pár měsíců později však vstoupila ministryně školství do ČSSD.

Po neúspěšných krajských volbách se Bohuslav Sobotka rozhodl pro obměnu ministrů ve vládě. Na odvolání navrhl ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra lidských práv Jiřího Dienstbiera (oba ČSSD). Jako důvod těchto odvolání Sobotka uvedl únavu ministrů. Ministr Němeček uvedl, že tento krok přijímá, protože chce, aby ČSSD uspěla ve sněmovních volbách v roce 2017. Dienstbier naopak považuje jako důvod pro své odvolání fakt, že Sobotka nebude mít na nadcházejícím volebním sjezdu protikandidáta. Na pozici ministra zdravotnictví byl navržen ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík a Jan Chvojka na ministra pro lidská práva (oba ČSSD). Ministři byli do funkce jmenováni dne 30. listopadu 2016.

Podle ČTK Sobotka chystanou obměnu označil „za příležitost pro koaliční partnery, aby zvážili, zda jejich týmy ve vládě jsou ty nejlepší, které mají k dispozici.“ Jak předseda hnutí ANO Andrej Babiš, tak předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek však uvedli, že „o žádné změně svých ministrů neuvažují a obměna ministrů za ČSSD je v kompetenci premiéra“.

Hnutí ANO vyměnilo za dobu vlády celkem tři své ministry, stejně jako ČSSD. Na druhou stranu je zbytek výroku pravdivý, takže jej stejně hodnotíme i celkově.

Hospodářský výbor, jehož je poslanec Birke členem, projednal 21. a 22. května 2014 novelu návrhu zákona 127/2005 Sb, tedy zákona o elektronických komunikacích. Birke, jak vyplývá ze zápisu z tohoto jednání (.pdf, str. 22), skutečně načetl zmíněný návrh.

„V PN (pozměňovací návrh - pozn. Demagog.cz) pana poslance Birke stanovisko rozdělil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) : 1. MPO souhlasí s tím, že omezení výše vypořádání závazku při předčasném ukončení smlouvy bude vztaženo pouze na spotřebitele.“

Slovo „účastník“, což je podle § 2 písm. a) každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, je tak nahrazeno pojmem „spotřebitel“, tedy § 2 písm. d) každou fyzickou osobou, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti.

Změny podmínek pro živnostníky popisuje např. server Lupa.cz, který informuje o tom, že operátor O2 využil novinky a v den účinnosti zákona ihned změnil obchodní podmínky v neprospěch živnostníků.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Úřad práce v době, kdy na něj bylo převedeno vyplácení sociálních dávek, opravdu nebyl personálně posílen: podle dohledaných informací naopak počet jeho zaměstnanců klesl. Nové pracovníky pro tento úřad schválila až Sobotkova vláda v roce 2014.

Podle oficiální zprávy ministerstva práce a sociálních věcí se všechny nepojistné sociální dávky, včetně podpory v nezaměstnanosti, začaly v roce 2012 vyplácet na Úřadu práce ČR, který „nově od obcí přebral výplatu dávek hmotné nouze, příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením“. Výhodou této změny bylo zdvojnásobení počtu míst, které dávky vyplácejí.

Jak popisuje tisková mluvčí Úřadu práce ČR ve zprávě z 15. 4. 2014:

„Centralizovaný ÚP ČR vznikl v roce 2011. Do té doby existovalo 77 samostatných okresních úřadů práce. V nich působilo celkem 8 136 lidí. Po zásadní organizační změně a převodu kompetencí v rámci zpracování a výplat nepojistných sociálních dávek k 1. 1. 2012 práce přibylo. Počet úředníků ale naopak klesl, a to o 1 953 osob. V době, kdy dávkovou agendu vykonávaly obce, pracovalo v této oblasti více než 3 642 lidí. Když přešla na ÚP ČR, dostalo ji na bedra 1 953 zaměstnanců. V červenci 2014 schválila vláda personální posílení v této oblasti, a to o 600 pracovníků. Momentálně má ÚP ČR celkem 10 007 zaměstnanců.“

Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí (.zip, listopad 2016) se počet evidovaných nezaměstnaných snížil od konce roku 2013 o 202,5 tisíce osob (srovnání posledních dat s listopadem 2013).

zdroj: Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Stále se najdou i lidé, kteří se nachází v tzv. hmotné nouzi. V roce 2013 vyplatilo (.pdf, str. 3) ministerstvo práce průměrně 221 100 dávek měsíčně. O rok později se tento počet zvýšil (.pdf, str. 3) na 240 800 dávek za měsíc. V roce 2015 se pak počet dávek opět snížil, a to o 17 300 na měsíc.

Podpora osob v hmotné nouzi je upravena zákonem č.111/2006 Sb., přičemž osoba v hmotné nouzi je podle ministerstva práce a sociálních věcí: „Osoba či rodina, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost.“ Tyto příjmy se zároveň nemůže pokusit určitým způsobem navýšit (prodej majetku, uplatnění pohledávek).

Hmotná nouze představuje příspěvek na živobytí (zk. 111/2006 Sb., § 21), doplatek na bydlení (§ 33) či mimořádnou okamžitou pomoc (§ 36). Její výše je individuální a často souvisí s výší životního minima, které je pro jedince v současnosti 3 410 korun.

Bohuslav Sobotka má tedy pravdu, počet nezaměstnaných se v posledních třech letech snížil o zhruba 200 tisíc osob. Současně se také snížil počet lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi, avšak počínaje až rokem 2014. Výrok se však stále zakládá na pravdě.

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.