Přehled ověřených výroků

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.  

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) reaguje na otázku moderátora, zdali na jaře podepsaná Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) znamená, že Česko odevzdává své území americké armádě, což před tímto výrokem v pořadu tvrdil poslanec Kobza z SPD. Zuna v kontextu výroku uvedl, že je to „zbytečné strašení“ a argumentuje tím, že ČR své území ani své vojenské základny nikomu neodevzdává.

DCA dle Ministerstva obrany „upravuje (…) právní postavení příslušníků ozbrojených sil USA v rámci případného plnění jejich úkolů na území České republiky“ a k plnění těchto úkolů poskytuje česká vojenská zařízení. Přímo odstavec 1 článku 3 DCA pak ozbrojeným silám USA povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) a užívání 11 předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (.pdf, str. 37), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu.

Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice, či různé výcvikové prostory (.pdf, str. 37). DCA však využívání těchto zařízení podmiňuje plným respektováním suverenity České republiky (.pdf, str. 7). Podle Tomáše Brunera, právníka z Peace Research Center Prague, si tak Česko zachovává vlastnictví a právo na přístup do všech propůjčených budov. V samotné DCA se pak píše, že „všechny budovy, nepřemístitelné objekty a montážní celky“ zůstávají majetkem České republiky, a to včetně budov postavených Spojenými státy během jejich pobytu v těchto zařízeních (.pdf, str. 10).

Dodejme, že DCA je uzavřena na dobu deseti let (.pdf, str. 36), po jejímž uplynutí může smlouvu kterákoliv strana vypovědět. Po vypovězení této smlouvy by tak Česká republika např. získala budovy postavené či upravené Spojenými státy (.pdf, str. 10).

Dohoda mezi ČR a USA, o spolupráci v oblasti obrany, upravuje podmínky plnění úkolů příslušníků ozbrojených sil USA a k plnění těchto úkolů umožňuje Spojeným státům využít 11 vojenských prostorů a zařízení. Všechny budovy, zařízení i montážní celky ovšem zůstávají ve vlastnictví České republiky, nejedná se tak o odevzdání českého území či základen do rukou USA. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) zde reaguje na slova poslance Jiřího Kobzy (SPD), který tvrdí, že Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) obsahuje odevzdání českého území Spojeným státům. Poslanec Kobza se zjevně odkazuje na odstavec 4 článku 3, kde stojí, že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA“.(.pdf, str. 7).

Tento článek nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek.

USA zároveň nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území (.pdf, str. 3). Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud. Na základě stejného článku pak rozhodovací pravomoc v této oblasti přísluší i samotné vládě, a to v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Přístup vojáků do soukromých či veřejných prostor je pak stále upraven zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, který ukládá právnickým a fyzickým osobám povinnost poskytnout prostředky v jejich vlastnictví k obraně státu na výzvu krajského vojenského velitelství či na výzvu obce s rozšířenou působností.

Přestože DCA dává Spojeným státům právo zažádat o poskytnutí prostor pro své účely, žádost bude muset být zpracována pomocí platných předpisů České republiky. Stejně tak se bude na pobyt amerických vojsk na českém území stále vztahovat Ústava, dle které musí k tomuto pobytu poskytnout souhlas obě komory Parlamentu, případně jej bude muset schválit vláda. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Michalem Zunou (TOP 09) debatoval o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Kobza uvádí, že „naše kolektivní obrana je krytá smlouvou NATO“ a následně tvrdí, že o obraně České republiky v DCA „není jediné slovo“.

Nejprve uveďme, že čeští a američtí vyjednávači podobu obranné dohody dokončili již v únoru letošního roku a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) smlouvu se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala ke konci května. Souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy nicméně musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Dodejme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června a Senát tak učinil v polovině července.

Kolektivní obrana vychází z článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanovuje, že napadení jednoho člena aliance se považuje za ozbrojený útok proti všem členským zemím NATO. Členové NATO tak odsouhlasili, že napadenému státu přijdou na pomoc. Příslib bránit Česko v případě útoku na jeho území v DCA skutečně zmíněný není (.pdf). Toto však cílem dohody ani není, jelikož smlouva má dle Ministerstva obrany umožnit prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami a napomoci dodržování závazků plynoucích z členství v Severoatlantické alianci např. v podobě vojenských výcviků či cvičení.

Ohledně samotné obrany České republiky však DCA hovoří hned několikrát. Už v preambuli DCA (.pdf, str. 3) nalezneme pasáže, které se týkají obrany České republiky. Stojí v ní například, že ČR a USA uznávají „potřebu posílit svoji společnou bezpečnost, přispět k mezinárodnímu míru a stabilitě a prohloubit spolupráci v oblastech obrany a bezpečnosti“ nebo že oba státy potvrzují, že „přítomnost ozbrojených sil USA přispívá k posilování bezpečnosti a stability České republiky a regionu“.

V článku 1 o rozsahu a účelu dohody (.pdf, str. 4) se pak píše, že DCA posiluje spolupráci mezi oběma zeměmi v záležitostech týkajících se obrany a bezpečnosti a také že smlouva rozvíjí vztahy „v oblasti interoperability, rozvoje schopností, obranného plánování a vojenského výcviku stran za účelem posílení společného obranného úsilí“.

Ve stejném článku navíc česko-americká smlouva uvádí, že dohoda stanovuje „rámec pro posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy v oblasti obrany a bezpečnosti“ (.pdf, str. 4). Dále např. článek 29 zmiňuje, že si obě strany mohou vyměňovat informace, pokud tato výměna bude sloužit k posílení obranné a bezpečnostní spolupráce (.pdf, str. 35).

DCA tedy skutečně neobsahuje příslib Spojených států bránit Českou republiku v případě útoku na její území. Předmětem této smlouvy takový závazek nicméně není, a jak vyplývá z výše uvedených informací, dohoda o obranné spolupráci mezi Českem a USA obsahuje hned několik zmínek o samotné obraně Česka. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) hovoří o Dohodě (.pdf), která byla v květnu uzavřena mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, o spolupráci v oblasti obrany (DCA), již podepsala ministryně obrany Jana Černochová (ODS) a její americký protějšek Lloyd Austin.

Podle českého ministerstva obrany tato dohoda „umožní prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami, zejména v souvislosti se zajišťováním obrany východního křídla NATO, logistickou podporou spojeneckých vojenských aktivit, posilováním obranné infrastruktury, zvyšováním interoperability našich ozbrojených sil, vojenským vzděláváním a společným výcvikem a cvičeními.“ Podobnými smlouvami disponuje také 24 dalších členských států Severoatlantické aliance. 

Jiří Kobza ve svém vyjádření zjevně cituje znění 4. bodu článku 3 česko-americké dohody. Citovaný článek uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť). které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA.“

Ačkoliv toto znění odpovídá Kobzovu tvrzení, článek neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Užívání veškerých pozemků tedy není neomezené a nejedná se navíc o všechny státní, obecné či soukromé pozemky, jak tvrdí poslanec Kobza, ale pouze o ty, na kterých se obě strany shodnou. Dodejme, že součástí DCA jsou „dohodnutá zařízení a prostory“ (.pdf, str. 37), která americké ozbrojené síly po předchozí domluvě mohou používat.

Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek. Zároveň je důležité zmínit, že USA nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území. Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud.

Nutné je také dodat, že ačkoliv byla dohoda podepsána oběma stranami, souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Doplňme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června.

Závěrem shrňme, že Kobzovo vyjádření odpovídá znění dohody. V kontextu rozhovoru však jeho tvrzení vyznívá tak, že ozbrojené síly USA budou moci využívat veškeré soukromé a veřejné pozemky a zařízení bez omezení. Na využívání zařízení a pozemků se ovšem předem budou muset dohodnout obě strany a podmínky používání budou řešena případ od případu. Přístup k zařízením a pozemkům je navíc pouze dočasný (.pdf, str. 7). Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video, čas 5:22) odpovídal na otázku, která se týkala Dohody (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ve své odpovědi Zuna přirovnával současnou debatu o obranné dohodě k debatě o radaru v Brdech, o jehož stavbě se začalo mluvit v roce 2006 a od roku 2007 pak v této věci začala probíhat oficiální jednání.

Zuna dále zmiňoval, že komunisté a ČSSD záměr radaru v roce 2007 kritizovali a jejich „hlavním narativem“ bylo, že neexistovala hrozba, proti níž by bylo potřeba radar stavět. V námi ověřovaném výroku pak Michal Zuna upozorňuje, že podle něj nakonec tyto argumenty KSČM a ČSSD proti radaru ukázala jako liché, protože Rusko v roce 2008 vstoupilo do války s Gruzií a obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vyjednávání o radaru v Brdech

Uveďme, že o vybudování systému protiraketové obrany v Česku zástupci Spojených států a ČR diskutovali už např. v roce 2002, kdy se s představiteli USA setkal tehdejší ministr obrany za ČSSD Jaroslav Tvrdík. Později, v roce 2006 se pak objevily konkrétnější zprávy, že americká strana uvažuje o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, na níž by byly umístěny obranné rakety i radar. V roce 2007 následně začala oficiální jednání mezi Českou republikou a Spojenými státy o možnosti postavit ve středočeských Brdech jen radar. Základnu s protiraketovými střelami pak Spojené státy chtěly vybudovat v Polsku.

Jako důvod pro stavbu radarového systému byla v té době uváděna hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Záměr vybudovat radar v Česku kritizovala KSČM a ČSSD. Sociální demokraté se v roce 2007 proti radaru vymezili a požadovali, aby o stavbě radaru rozhodli občané v celostátním referendu. Tehdejší předseda ČSSD Paroubek, i přes svůj původně zdrženlivější postoj, výstavbu radaru opakovaně odmítal a uváděl, že pro ni neexistuje skutečný důvod. Později řekl, že by ČSSD mohla svůj názor přehodnotit, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ dodal Paroubek. Podobně se tehdy vyjadřovali i zástupci KSČM, kdy tehdejší komunistický poslanec Jiří Dolejš v roce 2007 např. uvedl, že „akutní hrozba balistických raket z Íránu či Koreje neexistuje“.

Důležité je uvést, že Spojené státy ani Česká republika nezdůvodňovaly výstavu radaru hrozbou z Ruska. V roce 2007 američtí představitelé mluvili o možnosti spolupráce s Ruskou federací a dokonce informovali o tom, že protiraketové systémy obou zemí by se mohly propojit. Ačkoli USA Rusko přesvědčovaly, že radarový systém v Česku by neměl takové parametry, aby mohl vést k sestřelení ruských mezikontinentálních raket, Ruská federace radar označovala za hrozbu pro svou bezpečnost. Dodejme, že ruský prezident Vladimir Putin tehdy hrozil odvetnými opatřeními, pokud by k výstavbě došlo.

Zástupci KSČM v té době při své kritice radaru také zmiňovali, že je dle nich namířen proti Rusku, a to s cílem Ruskou federaci vyprovokovat k novým závodům ve zbrojení. Někdejší šéf KSČM Vojtěch Filip uváděl, že Rusko nepovažuje za hrozbu (.docx, str. 3–4), a že skutečným cílem USA je mít v Evropě své vojáky a donutit evropské daňové poplatníky, aby platili „americkým firmám výrobu jejich radarů, které nepotřebujeme“.

Doplňme, že v září 2009 tehdejší nový americký prezident Barack Obama nakonec plán svého předchůdce George W. Bushe na vybudování radaru v Česku zrušil. O dohodě o radaru, kterou předtím schválila (.pdf) vláda Mirka Topolánka, tak už nakonec ani nehlasovala Poslanecká sněmovna, kde se návrh dohody zasekl v březnu 2009.

Válka v Gruzii

Konfliktu v Gruzii předcházela jednání na summitu Severoatlantické aliance v Bukurešti v dubnu 2008, během kterých se projednávalo přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP). Ten pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky, představuje tak jistý předstupeň členství v NATO. Ve výsledku se tehdy Aliance na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodla. Ve své deklaraci nicméně poměrně obecně uvedla, že „se tyto země stanou členy NATO“, a oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

V Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“. Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Dodejme, že se jedná o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé jednotky již od 90. let.

V srpnu 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka. 7. srpna 2008 nejdříve došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. V noci na 8. srpna pak za účelem udržení moci v této provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci ještě 8. srpna reagovalo Rusko vysláním své armády a následně obsadilo Jižní Osetii a Abcházii (.pdf, str. 11).

Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily. Na konci konfliktu došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem, které zde má dodnes své jednotky.

Shrnutí

Michal Zuna má pravdu v tom, že politická debata o radaru v Brdech, k níž přirovnává současnou debatu o smlouvě DCA, probíhala mezi lety 2006 a 2009, a tedy i v roce 2007. V roce 2008 pak v Gruzii skutečně začala pětidenní válka, během které Rusko obsadilo dva separatistické regiony Gruzie – Jižní Osetii a Abcházii.

Že je výstavba radaru namířena proti Rusku, uváděli především představitelé Ruské federace. Tuto rétoriku částečně používala i KSČM, jejíž předseda v té době opravdu uvedl, že Rusko nepovažuje za hrozbu.

Hrozbou ze strany Ruska nicméně vybudování radaru zdůvodňováno nebylo, jako důvod ji nezmiňovaly Spojené státy ani ČR. USA dokonce v určitý moment mluvily o možnosti propojení protiraketových systémů s těmi ruskými. Argumentem USA a české vlády pro stavbu radaru tehdy byla hrozba vypálení balistických raket z Íránu a Severní Koreje. Právě o této hrozbě zástupci ČSSD a KSČM uváděli, že podle nich neexistuje.

Na závěr tedy shrňme, že „hlavním narativem“ ČSSD a KSČM proti radaru, jak o něm v rozhovoru mluvil Michal Zuna, dle mediálních vyjádření těchto stran byla „neexistující hrozba“ ze strany Íránu a Severní Koreje. Jelikož Michal Zuna svým výrokem vyvolává dojem, že stavba radaru v Brdech byla odůvodňována hrozbou ze strany Ruska, a že hlavním argumentem ČSSD a KSČM proti radaru byla neexistence ruské hrozby, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

NATO SOFA neboli Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil je dohoda uzavřená zakládajícími členy Severoatlantické aliance v roce 1951 v Londýně. Definuje status ozbrojených sil státu, jež se nacházejí na území jiného smluvního státu.

V Dohodě je explicitně řečeno, že „rozhodnutí vysílat i nadále ozbrojené síly a podmínky, za kterých budou vysílány, budou předmětem samostatných dohod mezi zainteresovanými smluvními stranami, pokud tyto podmínky nejsou stanoveny touto Dohodou“. Dohoda tedy jinými slovy počítá s tím, že jednotliví členové NATO budou své vztahy v rámci ozbrojených sil upravovat samostatnými, bilaterálními smlouvami.

Její součástí jsou také ujednání o výkonu jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil, civilním personálem a dalšími dotčenými osobami, stejně jako pravidla pro případy kolize práva. Dohoda dále například stanovuje, kdy má smluvní strana právo na náhradu škody a jakým způsobem se v těchto případech postupuje.

Česká republika do NATO vstoupila 12. března 1999, tedy před 24 lety. Už od roku 1996 však byla součástí Dohody mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil. Tato smlouva znamenala, že její smluvní strany mezi sebou uplatňují ustanovení výše zmíněné NATO SOFA. To znamená, že Česko se dohodou NATO SOFA řídí již od roku 1996.

Spolupráci členských států Severoatlantické aliance tedy už od roku 1951 skutečně upravuje smlouva NATO SOFA, která jednotlivým zemím zaručuje pravomoc uzavírat s ostatními členskými státy bilaterální smlouvy např. ohledně pobytu ozbrojených sil na jejich území. Česko je členem NATO 24 let, součástí dohody je nicméně už od roku 1996, tedy 27 let. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

DOPLNĚNÍ: Po vydání tohoto odůvodnění nás poslankyně Eva Decroix upozornila na vyjádření Igora Stříže pro Deník N, které jsme do textu doplnili.

Řeč je o kauze manipulací s obecními byty v Brně, ve které byl spolu s několika dalšími lidmi obviněn také Blažkův spolustraník Otakar Bradáč (ODS). Státní zastupitelství později zrušilo stíhání dvou osob z nich, nikoliv však Bradáče. V našem odůvodnění ověřujeme to, zdali nejvyšší státní zástupce Igor Stříž v minulosti řekl, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek není prověřován, nikoliv zda je Blažek kvůli kauze skutečně prověřován.

Prověřování ministra Blažka v brněnské kauze

V listopadu 2021 Hospodářské noviny informovaly, že podle jejich zjištění je kvůli manipulacím s městským majetkem v Brně prověřován i ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Tento závěr zveřejnil i web Aktuáně.cz, který se odkazoval na šest na sobě nezávislých zdrojů. Ministr Blažek následně odmítl, že by byl vyšetřován, nikoliv však to, že je policií prověřován. Obdobně se vyjádřil také v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Prověřování je v procesu trestního řízení první fází přípravného řízení. V této fázi policejní orgán (typicky Policie ČR) objasňuje a prověřuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Pokud policejní orgán dospěje k závěru, že mohl být trestný čin spáchán, zahájí trestní stíhání, z podezřelého se stane obviněný a začne další fázi trestního řízení – vyšetřování. Na konci této fáze může státní zástupce podat proti obviněnému obžalobu.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž byl na roli ministra Blažka v brněnské kauze dotázán v rozhovoru pro Novinky.cz v březnu 2023. V odpovědi řekl: „(…) jestli je či není prověřován (ministr Blažek, pozn. Demagog.cz), to já nevím, dokonce ani to, zda byl vyslýchán. Obviněn není. Do rozhodování dozorového státního zástupce nezasahuju, je to jeho zodpovědnost.“ Podobně se vyjádřil také v dřívějším rozhovoru pro Deník N: „On sám (Blažek, pozn. Demagog.cz) je v médiích někdy označován za prověřovaného v té věci, ale já k tomu nemám informace." Stříž tedy potvrdil slova ministra Blažka o tom, že není obviněn (respektive vyšetřován), a nebylo proti němu tedy zahájeno trestní stíhání. Zároveň ale nevyvrátil zjištění novinářů, že je ministr Blažek v souvislosti s brněnskou kauzou prověřován.

Podezření ze střetu zájmů

Doplňme, že na to, že je ministr Blažek kvůli kauze ve střetu zájmů, v minulosti upozorňovala například protikorupční organizace Transparency International (TI). Ta na svém webu uvedla, že ministr Blažek ze své pozice zasahuje do personálního obsazení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jež brněnské kauze dozoruje. V březnu letošního roku pak Seznam zprávy informovaly, že si Blažek žádal o jména soudců, kteří v bytové kauze rozhodovali. Stříž pak označil Blažkovo počínání za nešťastné.

V červnu 2023 novináři Seznam Zpráv zveřejnili, že se ministr Blažek podle jejich informací dostal i k utajovanému policejnímu spisu ohledně zmíněné kauzy. V reakci na to vládní Piráti na svém fóru schválili stanovisko, že setrvání ministra Blažka ve funkci dle nich ohrožuje důvěru ve spravedlnost a v právní stát.

Závěr

Nejvyšší státní zástupce Stříž nevyvrátil zjištění Hospodářských novin a webu Aktuálně.cz o tom, že je ministr Blažek v případu brněnské bytové kauzy prověřován. V rozhovoru pro Novinky.cz pouze potvrdil, že ministr Blažek nebyl ve věci obviněn, a nebylo tak zahájeno jeho vyšetřování. Ani v odpovědi pro Deník N Stříž neuvedl, zda je či není Blažek policií prověřován. Z uvedených důvodů výrok hodnotíme jako nepravdivý. Také je vhodné zmínit, že jak poslankyně Eva Decroix, tak ministr Blažek i nejvyšší státní zástupce Stříž jsou právníci, a nelze tak předpokládat, že by jim rozdíl mezi právními pojmy prověřování a vyšetřování nebyl známý.

Poslankyně Eva Decroix (ODS) mluví o situaci z roku 2022, kdy ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) odmítl jmenovat soudce Aleše Novotného na post místopředsedy brněnského krajského soudu.

Podle zákona ministr spravedlnosti www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-6#p104-1">jmenuje místopředsedy krajského soudu z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu. V tomto případě se jednalo o návrh předsedy brněnského soudu Milana Čečotky. Doplňme, že Aleš Novotný stojí v čele senátu Krajského soudu v Brně a byl např. již od začátku července 2022 pověřen zastupováním místopředsedy pro trestní úsek soudu (.doc, str. 5).

Původní argumenty ministra spravedlnosti

V reakci na dotazy médií Ministerstvo spravedlnosti na svých webových stránkách 16. srpna 2022 zveřejnilo podrobnosti o důvodech, proč ministr Blažek Novotného nejmenoval. Konkrétně uvedlo, že Novotný jako soudce „svými nezákonnými rozhodnutími“ opakovaně přispěl k finanční újmě státu.

„V trestních věcech projednávaných senátem (…) vedeným (…) Alešem Novotným došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kdy v rámci své rozhodovací činnosti se podílel na vzniku škody státu minimálně ve výši 3 851 958,- Kč,“ napsalo k tomu ministerstvo.

K tomuto prohlášení se 22. srpna 2022 vyjádřila Soudcovská unie, jejíž prezident Libor Vávra odůvodnění označil za nepřijatelné a do budoucna velmi nebezpečné. Unie poukazovala na to, že Novotný nečinil rozhodnutí ve věcech zmíněných ministrem Blažkem samostatně, ale rozhodoval celý senát soudu. Zároveň v rámci kritiky Blažkovy argumentace Soudcovská unie zdůraznila, že „ministr není oprávněn a ani odborně způsobilý hodnotit rozhodování konkrétního soudce“.

Výtka z roku 2020

Poté, co Soudcovská unie vydala své prohlášení, Ministerstvo spravedlnosti informovalo, že mu 23. srpna 2022 byla „zaslána výtka“, kterou v roce 2020 Aleši Novotnému uložil tehdejší předseda brněnského krajského soudu Milan Bořek. Novotnému, v pozici předsedy senátu Krajského soudu v Brně, bylo tehdy vytýkáno vyhotovení rozsudku až po uplynutí lhůty, o jejíž prodloužení předtím požádal již celkem devětkrát.

Ministerstvo spravedlnosti danou výtku, na kterou 22. srpna 2022 ve vysílání Radiožurnálu upozornila šéfredaktorka webu Česká justice Eva Paseková (ČRo Radiožurnál, 22. srpna 2022, Hlavní zprávy v 18:00), dle tiskové zprávy následně ověřilo. Sám ministr spravedlnosti Blažek později uvedl, že se o této záležitosti dozvěděl až po zveřejnění svého rozhodnutí, že Novotného do funkce nejmenuje – tedy po zveřejnění odůvodnění, které kritizovala Soudcovská unie.

Vyjádření prezidenta Soudcovské unie

Na konci srpna 2022 se ministr spravedlnosti setkal s prezidentem Soudcovské unie Liborem Vávrou a doplnil další argumenty, proč se rozhodl nejmenovat soudce Novotného místopředsedou, včetně výše popisované výtky z roku 2020. Blažek tehdy odmítl, že by jmenování soudců obstruoval, po setkání nicméně připustil, že prvotní odůvodnění, které ministerstvo zveřejnilo na svém webu 16. srpna, „nebylo nejšťastnější“.

Vávra pro server Česká justice po schůzce uvedl, že kdyby o výtce Milana Bořka Soudcovská unie věděla dřív, pravděpodobně by Blažkovo rozhodnutí nekritizovala. Právě na článek webu Česká justice, který toto vyjádření Libora Vávry obsahoval, se ve výroku zjevně odkazuje Eva Decroix, např. na webu Soudcovské unie totiž Vávrův komentář k této schůzce zveřejněn nebyl.

Doplňme, že Vávra po jednání s Blažkem také dodal (video, čas 7:43), že se Soudcovská unie dříve ozvala proto, že „spojovat konkrétní rozhodnutí nějakého soudce, respektive senátu, v němž působí, s tím, zda bude, nebo nebude jmenován,“ považuje za nešťastné.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek opravdu odmítl jmenovat soudce Aleše Novotného na post místopředsedy brněnského krajského soudu. Ministerstvo spravedlnosti poté 16. srpna 2022 zveřejnilo důvody, proč se tak ministr rozhodl. Právě tuto prvotní argumentaci přitom tehdy zkritizovala Soudcovská unie.

Až poté se ministr Blažek dle svých slov dozvěděl o výtce uložené Aleši Novotnému a dle Libora Vávry o ní tehdy neměla informace ani Soudcovská unie. Vávra na konci srpna 2022 po schůzce s ministrem zmínil, že pokud by Soudcovská unie o dané výtce, kterou Pavel Blažek následně zařadil mezi své argumenty, věděla, zřejmě by Blažka kvůli jeho rozhodnutí nekritizovala. Stále ovšem mluvil o tom, že Soudcovská unie původní Blažkovo zdůvodnění považuje „za nešťastné“. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Poslankyně Eva Decroix v kontextu výroku mluví o kauze manipulací s obecními byty v Brně, ve které byl spolu s několika dalšími lidmi obviněn také Blažkův spolustraník Otakar Bradáč (ODS). V listopadu 2021 Hospodářské noviny a Aktuálně.cz informovaly, že podle jejich zjištění je kvůli manipulacím s městským majetkem v Brně prověřován i nynější ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).

Ten Radima Daňhela, který nyní končí ve funkci vrchního státního zástupce v Olomouci, na tento zmíněný post jmenoval 14. července 2022. Jeho jmenování předcházela údajná analýza zpracovaná Ministerstvem spravedlnosti, která měla odhalit zásadní nedostatky v efektivitě a hospodaření olomouckého Vrchního státního zastupitelství pod dřívějším vedením Ivo Ištvana.

Blažek od Daňhela před jeho jmenováním žádal návrh na reorganizaci a personální změny v úřadě. „Pokud tu představu řekne takovou, aby byla pro ministerstvo a vládu této země přijatelná, nic nebrání tomu, aby jmenován byl,“ řekl k tomu tehdy Blažek.

Tyto Blažkovy podmínky před jmenováním Daňhela do funkce kritizovala např. nevládní protikorupční organizace Transparency International (TI). Ta konkrétně uvedla, že Blažkovy požadavky narušují důvěru v proces vybírání státních zástupců, a v této spojitosti připomněla, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci brněnské bytové kauze dozoruje. Poukazovala tak na to, že Blažek má na výsledcích práce olomouckého zastupitelství osobní zájem, a zmiňovala, že podle ní jsou dané požadavky na Daňhela ovlivněny Blažkovým střetem zájmů.

Dodejme, že Pavel Blažek olomouckým žalobcům v minulosti vyčítal zásah na Úřadu vlády v roce 2013, po kterém padla Nečasova vláda, v níž byl Blažek rovněž šéfem resortu spravedlnosti. Olomoucké zastupitelství, jehož ostravská pobočka případ dozorovala, vedl již v době zásahu právě Ivo Ištvan.

Ministerstvo spravedlnosti zmíněnou analýzu o chodu zastupitelství pod Ištvanovým vedením odmítlo loni v létě poskytnout novinářům, a ministr Blažek řekl, že její výsledky zaslechl na poradě. Resort poté ovšem tvrdil, že se žádná porada nekonala, a na svém webu zveřejnil jen segmenty analýzy. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž se proti jejím výsledkům ohradil a uvedl, že čísla v ní obsažená jsou zavádějící a kusá.

Transparency International tedy v roce 2022 nekritizovala přímo to, že byl jmenován vrchním státním zástupcem v Olomouci zrovna Radim Daňhel, ale především požadavky na změny v zastupitelství, kterými ministr Blažek jmenování Daňhela podmínil. Doplňme, že Transparency International později, v únoru 2023 také kritizovala to, že se dle ní Blažek opakovaně dostával do střetu zájmů, např. právě když „provedl změnu ve vedení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kam do čela dosadil Radima Daňhela“. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.