Přehled ověřených výroků

Vláda ČR v červenci roku 2015 schválila přijetí celkového počtu 1 500 uprchlíků v celém období let 2015-2017 (vládní web). Toto rozhodnutí stále platí. Číslo 3 500 následně zmínil ministr vnitra Chovanec (uvedly HN) jako celkový počet nelegálních migrantů, kteří měli dorazit na území ČR v r. 2015. Nejde tedy o počet přijatých uprchlíků a vláda tento počet neodsouhlasila, jak nepravdivě tvrdí Okamura.

Podle materiálů Ministerstva vnitra k migraci (.pdf, str. 5) požádalo minulý rok o mezinárodní ochranu v ČR 1 525 osob. Statistické zprávy o mezinárodní ochraně za jednotlivé měsíce roku 2015 pak uvádí, že azyl nebo mezinárodní ochrana byla poskytnuta celkem 470 lidem.

Dodejme, že moderátorka ve své otázce zmínila "necelé 3 000 uprchlíků", což je počet, který má ČR přijmout na základě kvótního mechanismu, který však Vláda ČR neschválila, nýbrž odmítla (Český Rozhlas).

Co se týká Okamurovy zmínky o „proti vůli lidu,“ je skutečností, že česká společnost podle výzkumů CVVM není většinově nakloněna přijímání uprchlíků a nepodporovala také (stejně jako vládní koalice) zavedení kvót („pro“ bylo 18 % lidí v červnu 2015).

Přesnou částku určenou k přijímání uprchlíků nelze určit, avšak za navýšení důchodů je primárně zodpovědná vláda, nikoli opozice.

V představení zákona o rozpočtu na r. 2016 (web PSP ČR) nebyla částka 4,3 miliard, kterou uvádí Okamura, zmíněna v souvislosti s uprchlíky ani v jednom čtení. Ministr financí Babiš nicméně uvedl (záznam projevu ve Sněmovně), že k řešení otázky migrace a uprchlictví vznikne v r. 2016 až 1 083 nových funkčních míst a ministr vnitra Chovanec již po projednávání rozpočtu vládou hovořil o více než miliardě korun věnovaných uprchlické krizi v r. 2016 (HN). Přesnou částku určenou na tuto otázku však nemůžeme určit.

V druhé části výroku, věnované důchodům, již poslanec Okamura zcela zavádí; dle běžné valorizace pro r. 2016 měly důchody kvůli nízké inflaci vzrůst v průměru pouze o cca 40 korun měsíčně (HN). Vláda tak předložila návrh zákona o jednorázovém příspěvku (web PSP ČR). Navržená výše příspěvku činila 600 korun, sociální výbor Sněmovny, ve kterém má vláda většinu členů (web PSP ČR), jej navrhl navýšit na 1 000 korun a Miroslav Opálka z KSČM navrhl 1 200 (návrhy, .pdf). Poslanci se nakonec přiklonili k návrhu Opálky.

Opoziční návrh byl tedy z uvedených 1 200 zodpovědný pouze za dodatečné navýšení o 200 korun. Kromě toho původní navýšení důchodů v průměru o 40 korun představuje růst měsíční částky, nikoli pouze jednorázový příspěvek.

Výrok Jana Bartoška je hodnocen jako zavádějící, neboť je pravdou, že Česká republika přímo v souvislosti s uprchlickou krizí, o které je řeč, neproklamovala, že hodlá slučovat rodiny uprchlíků. Nicméně i tak je v této věci vázána mezinárodními smlouvami, vlastními zákony a v neposlední řadě respektuje i nezávazné právní předpisy .

Česká republika skutečně kvóty na uprchlíky odmítá. I přesto se ale zavázala, že v letech 2015 až 2017 příjme 1 500 uprchlíků. Hlavní kritéria výběru budou případné předešlé vazby na ČR či jinou zemi EU a upřednostňovány budou úplné rodiny a rodiny s malými dětmi.

Co se týče slučování rodin, Česká republika ze zákona umožňuje občanům třetích zemí požádat o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Žadatelem může být manžel cizince s povoleným pobytem, dětem cizinců s povoleným pobytem, rodičem nezletilého cizince apod. Toto povolení se poskytne žadateli, pokud splní podmínky uvedené v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky č. 326/1999 Sb. Česká republika rovněž jako stát EU naplňuje směrnici 2003/86/EC, která vymezuje právo na slučování rodin.

Kromě těchto dokumentů se slučováním rodin zabývá také mezinárodní právo a úmluvy, které se Česká republika zavázala plnit. Patří mezi ně:

Úmluva o právech dítěte – zejména článek 10 a 22 (pdf. str. 3 a 5),

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – článek 6 (pdf. str. 6),

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech – článek 17 a 23 (pdf. str 4 a 5),

Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války – dodatkový protokol č. 1 (pdf. str. 145).

Z nezávazných právních aktů pak jmenujme Všeobecnou deklarace lidských práv – článek 16 (pdf, str. 3).

Německo postupně svoji migrační politiku zpřísňuje a v lednu toho roku přijalo opatření, ve kterém se zavázalo, že dva roky nebude umožňovat slučování rodin. Prakticky se toto opatření týká uprchlíků ze Sýrie. Cílem je omezit jejich příliv do země.

Z důvodu zavádějícího vyjádření o tom, zda se Česká republika někdy zavázala slučovat rodiny, je výrok hodnocen tak, jak je.

V první řadě je třeba odkázat na naši Abecedu migrace. O (vnější) emigraci se jedná, pokud občané opouští svůj domovský stát s cílem usadit se v jiném státě. V tomto případě měl však místopředseda Bartošek na mysli uprchlíky. Uprchlík je osoba, která utekla ze své původní země před válkou či před životu nebezpečným pronásledováním z určitých specifických důvodů.

Co se týče válečných zločinů, nemají v mezinárodním právu přesné vymezení. Obyčejové (nepsané) právo je vymezuje (eng) jako závažná porušení mezinárodního humanitárního práva. Určitý návod poskytuje statut Mezinárodního trestního soudu (.pdf), který však definuje válečné zločiny pouze pro své účely a to navíc částečně demonstrativně. Přesto lze však najít určité vodítko v jejich seznamu - namátkou jde o úmyslné napadení civilistů, rozsáhlé svévolné ničení a přivlastňování majetku, mučení či nelidské zacházení.

Co je však důležité, válečné zločiny může ze své podstaty Česká republika spáchat jen v kontextu ozbrojeného konfliktu, do něhož by se však Česká republika odmítnutím uprchlíků nijak nedostala.

Domníváme se, že Jan Bartošek směřoval spíše k porušení mezinárodního práva jako takového. To v případě nepřijetí uprchlíků nemusí, nicméně může spočívat v několika aspektech. Zaprvé by mohlo jít o porušení principů odpovědnosti za ochranu (.pdf) a non-refoulement (princip nevydání do země, kde by mohl být ohrožen život či osobní svoboda vydaného.)

Dále by mohlo jít například o porušení principu ochrany lidských práv (například odborný článek zde, .pdf, eng). V neposlední řadě jsou práva uprchlíků zakotvená smluvně (např. v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a protokolu k ní z roku 1967, .pdf), dále na zákonné úrovni (zákon č 325/1999 Sb. o azylu) a nakonec i v nezávazných právních aktech (např. v článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv, .pdf, obrázkové vydání).

Přesto musíme Bartoškův výrok hodnotit jako nepravdivý, neboť samotná skutečnost, že by Česká republika nepřijímala emigranty (sic!), nezakládá válečný zločin ve smyslu mezinárodního práva.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

V případě povinných kvót je pozice České republiky poměrně konzistentní. Již od počátečního návrhu Evropské komise z května 2015 zastává vláda ČR pozici, že kvóty (povinné) nejsou řešením současné migrační krize a slovy tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy: Povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků nepomohou ani uprchlíkům ani Evropě. Jejich příznivci rádi mluví o solidaritě, ale už si neuvědomují podstatnou věc, a to, že základem solidarity je dobrovolnost.

V současné době byla otázka dalších i permanentních uprchlických kvót v EU pozastavena. Kromě přetrvávajícího odporu zemí V4, ke kterým se opět připojilo Polsko, se pochybnosti objevují i na straně Španělska. I nové nizozemské předsednictví EU se kloní k názoru, že systém kvót pro přerozdělování uprchlíků v EU zatím nefunguje a sám o sobě problémy s migranty nevyřeší. Přesto ale podotýkají, že členské země EU by měly dostát svých už domluvených závazků v oblasti migrace.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že ještě na jednání V4 dne 4. září 2015 v Praze vydaly všechny členské státy společné prohlášení o odmítnutí navrhovaných povinných kvót. I tak se ale během hlasování o těchto kvótách na půdě EU na mimořádném jednání ministrů vnitra EU dne 22. září 2015 Polsko přidalo k zastáncům přijetí kvót. Proti hlasovaly jen Slovensko, Česká republika, Maďarsko a Rumunsko. Finsko se hlasování zdrželo.

Vyjádření předsedy vlády ČR z 1. října 2015:

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dosáhnout konsensu, bylo rozhodnutí nakonec přijato po hlasování kvalifikovanou většinou. Proti se vyslovila Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Finsko se hlasování zdrželo z důvodu nesouhlasu s tím, že rozhodnutí nebylo přijato formou konsensu.

Takovýto procedurální postup, který byl zvolen na jednání Rady ministrů vnitra, nepovažuji za šťastný. Ten postup je pro mě, jako pro předsedu vlády České republiky zklamáním. Silové řešení a přehlasovávání v takto citlivých věcech je podle mého názoru velmi neprozíravé.

Vzhledem k aktivitám ČR během migrační krize není možné hovořit o vytvoření koridoru přes ČR, který by byl často migranty využíván. Pro migranty mohla ČR představovat jednu z rychlých možností, jak se dostat do Německa nebo Velké Británie, což jsou cílové země. Nejvyužívanějším prostředkem je vlaková doprava, která nabízí propojení mezi Maďarskem a Německem.

Po incidentu s označováním migrantů v Břeclavi byl pro migranty odsouhlasen volný průchod ČR bez jejich zadržení, jak informoval Rohlas.cz. To ovšem platilo pouze pro syrské uprchlíky, kteří požádali o azyl v Maďarsku a dále mířili do Německa. Německo projevilo o tyto lidi zájem a v České republice by byli „zdrženi“ v detenčních táborech. Takto jim po splnění podmínek nechá ČR průchod do jejich cílové země.

ČT informovala: „Policejní mluvčí zároveň zdůraznila, že nové opatření nebude vypadat tak, že „nechá uprchlíky projet." Nové opatření se bude týkat iSyřanů, kteří už jsou v záchytných zařízeních a splňují podmínky, aby mohli pokračovat v cestě.“ Díky Dublinským dohodám, dalším okolnostem, o kterých informuje Ministerstvo vnitra, a tomu, že ČR není cílovou destinací, se migranti ČR spíše vyhýbají.

Pro srovnání uvedeme částečně odhadovaná data o počtu migrantů přecházejících přes ČR a těch využívajících cestu přes Rakousko. Český rozhlas zpracoval data Ministerstva vnitra České republiky a uvádí, že za celý rok 2016 zadržela Policie ČR kvůli nelegální migraci 6 008 lidí. Naproti tomu v polovině září za jediný den dorazilo do Mnichova 12 tisíc lidí, kteří směřovali přes Rakousko. Právě průchod Rakouskem byl dominantní trasou migrantů. Jak informoval Ihned.cz v polovině minulého roku, policie zadržela v té době asi 30 nelegálních migrantů týdně.

Přesná čísla s jistou výpovědní hodnotou se pak dají vyčíst z informací o azylových žádostech. V ČR o azyl požádalo za minulý rok pouze 1 156 uprchlíků z různých zemí. Srovnejme s 33 456 žádostmi již kladně vyřízených v Německu (podle zdrojů ČSÚ.)

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť sice korektně popisuje situaci na slovensko-ukrajinské hranici, přenositelnost na české podmínky je však přinejmenším diskutabilní. Rozdíl je jednak v geografických podmínkách, jednak v délce této hranice a s tím souvisejí také vyšší potenciální náklady, personální obsazení a celková obtížnost takovéhoto hlídání.

Technika, která je nasazená na slovensko-ukrajinských hranicích čítá podle Pravdy.sk 500 kamer a tzv. Oko Schengenu, řídící středisko v Sobranciach, a to na délce 40 km z celkové délky hranice s Ukrajinou čítající 97 km. Jižní část hranice je totiž prostupnější, v severní části přechází hranice náročným terénem v horách. Některé z těchto kamer jsou upraveny na noční vidění, další část tvoří termokamery. Bezpilotní letadlo zase kontroluje oblast kolem hraničního přechodu u Vyšných Nemec.

Podle citace slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka v Pravde.sk minulý rok pomohly tyto systémy snížit průchodnost hranice. Podle něj bylo v roce 2008 zaznamenáno 1 034 ilegálních přechodů hranice v porovnání s 223 neoprávněnými přechody v roce 2014.

Ministerstvo vnitra Slovenské republiky v pětileté evaluační zprávě odhaduje, že Slovenská republika investovala do ochrany hranic 100 milionů eur. Citujeme ze zprávy: „Suma zahŕňa zabezpečenie východnej hranice, ale aj náklady spojené s vývojom a prevádzkou Schengenského informačného systému, budovaním národnej ústredne SIRENE, národných policajných informačných systémov relevantných pre medzinárodnú policajnú spoluprácu a náklady spojené s úpravami medzinárodných letísk schengenského charakteru. Ide o Letisko M. R. Štefánika v Bratislave, Poprad-Tatry, Letisko Košice.“

V dalším zdroji Trend.sk je zmíněno, že na ochranu hranic s Ukrajinou v rámci evropského programu Phare od roku 2003 bylo na technologické zabezpečení vynaloženo 200 milionů eur. Slovenská republika se tak na tomto projektu podílela z poloviny.

Jak jsme v úvodu naznačili, při adaptaci na české podmínky je však třeba brát v potaz zejména geografické předpoklady a délku hranice, kterou je třeba zabezpečit. Ve srovnání s ukrajinsko-slovenskou hranicí jsou hranice ČR s okolními státy delší. Právě na hranici se Slovenskem je také mnohem méně výrazná přírodní hranice tvořená horami. Celková délka hranice ČR činí podle Geografického webu 2 290 km. Je tedy nutné předpokládat významně větší finanční zatížení ČR při zajištění ochrany hranic. Toto přirovnání tedy zcela není na místě a je zavádějící.