Přehled ověřených výroků

Vít Jedlička patrně naráží na analýzu předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha. Ten v roce 2012 na svém blogu vyčíslil náklady členství v EU na 200 miliard ročně. Do těch kromě 41 miliard, které posílá ČR jako příspěvek do rozpočtu EU zahrnuje dále například zmíněné dotace na solární a větrné elektrárny (podle Macha 40 miliard), dotace na biopaliva (10 miliard), náklady na kofinancování evropských projektů (19 miliard) nebo cla, která se odvádějí do rozpočtu EU (6 miliard). Nezohledňuje však peníze, které naopak ČR dostává z rozpočtu EU v rámci přerozdělování, přičemž v roce 2011, o kterém Mach píše, to bylo 72 miliard.

Je ovšem nutné dodat, že ne všechny tyto náklady vyplývají z členství v EU. Například zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990). Výši dotací a jejich pravidla už si pak ale nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.

Oproti výpočtům Petra Macha je pak možné postavit například analýzu vlády u příležitostí výročí 10 let členství v EU. „Členství České republiky mimo jednotný trh EU by vedlo k nižšímu HDP v roce 2013 o 2,5 % a nižší zaměstnanosti o 1,5 %. V absolutních číslech se jedná o zhruba 100 miliard korun, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje zhruba 9 200 korun,“ píše se v analýze. Dále zmiňuje, že ČR coby nečlen EU by ročně dosahovala růstu HDP zhruba o 1,1 procentního bodu nižší, než jako člen Unie. To by mělo další ekonomické dopady.

Toto téma je široké a skutečné zhodnocení přínosů či nákladů členství v EU přesahuje možnosti tohoto textu. O nákladech a přínosech členství se debatuje například i ve Velké Británii v souvislosti s možným odchodem z EU a ani tady se ekonomové zdaleka neshodnou. I my tedy hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Současní odpůrci inkluzivního vzdělávání z řad poslanců skutečně během projednávání nevystupovali právě proti dané věci. Řešili buď jiné aspekty školského zákona (např. domácí vzdělávání nebo pedagogický registr) nebo dokonce pro daný zákon aktivně hlasovali.

Novela školského zákona, která obsahuje i změny v inkluzivním vzdělávání, byla v Poslanecké sněmovně projednávána jako sněmovní tisk 288. V rámci projednávání k němu vystoupila řada poslanců z různých stran se svými stanovisky.

Server Parlamentní listy přinesl anketu různých politiků, kteří se k inkluzi vyjádřili. Reagovali na prohlášení prezidenta Zemana, který uvedl v rádiu Frekvence 1: „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí.“

Řada z nich napříč politickým spektrem inkluzi v polovině února 2016 silně kritizovala. Nabízíme tedy jejich vyjádření konfrontovaná s jejich postoji během samotného projednávání daného zákona.

Tomio Okamura: „Nesouhlasím s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol.“ Během projednávání školského zákona poslanec Okamura nevystoupil na plénu Poslanecké sněmovny ani jednou, jak dokládají stenozáznamy z prvního, druhého i třetího čtení. Uveďme, že v době schválení (13. února 2015) byl Okamura stále předsedou hnutí Úsvit a byl tedy nadán přednostním právem, mohl tak vystoupit kdykoli. V konečném hlasování pak Tomio Okamura tento zákon navíc podpořil svým hlasem.

Ze současných členů hnutí Úsvit proti inkluzi vystoupil i předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Ten pro výše citovaný server uvedl: „My v Úsvitu na to máme stejný názor jako prezident. Nesouhlas s inkluzí máme dokonce přímo v programu.“ Během projednávání však Černoch (stejně jako Okamura) vůbec k danému zákonu nevystoupil. Navíc ze záznamu je patrné, že všichni členové Úsvitu, kteří byli přítomni finálního hlasování, školský zákon podpořili. Podobný názor jako Černoch vyjevil také poslanec Fiedler, který pro daný zákon nakonec hlasoval.

Další politik, který v současnosti odmítá inkluzi, je předseda ODS Petr Fiala. Ten na svém twitterovém účtu uvedl, že „inkluze ve školství je dalším příkladem sociálního inženýrství této vlády.“

19. září 2014 (tedy v 1. čtení návrhu školského zákona) Fiala v Poslanecké sněmovně řekl: „Abych nebyl nespravedlivý, jedna koncepční věc tam je a tato koncepční věc je rozvíjena správným směrem, a to je ten § 16, tedy systém podpory žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kde skutečně dochází k určité individualizaci a kde je to hodně složité, kdybych to měl říci jednoduše v jedné větě, kde se odstupuje od toho, že se k žákům přistupuje podle typu znevýhodnění, ale nyní se k nim bude přistupovat spíše podle individuálních potřeb. Ten směr je správný, ale zrovna tato část vyvolává, a to si tady ve Sněmovně taky musíme říct, největší nedůvěru nebo obavy odborné veřejnosti a učitelů, jak to vlastně bude realizováno. Jednak tu hrozí určitá možnost zneužití při tom individuálním posuzování, ale to jde třeba odstranit nějakým dalším vylepšením. Ale to, co tu opravdu hrozí, je, že systém nebude použitelný, protože nebude financovatelný. A tady by nám mělo být panem ministrem školství jasně řečeno, z jakých zdrojů a jak bude ten změněný systém podpory žáků se specifickými potřebami financován.“

Fiala tedy vznesl otázku na možné financování (neřešil tedy přímo ohrožení kvality), nicméně kromě 1. čtení se k dané věci už nevyjádřil a v rámci finálního projednávání jako problematické řešili poslanci ODS zejména problematiku domácího vzdělávání na druhém stupni.

Dalšími politiky, kteří souhlasili v rámci dané ankety s názorem prezidenta Zemana, totiž že „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí,“ byli předsedové TOP 09 a Starostů a nezávislých, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Kalousek uvedl: „Po dlouhém čase mám důvod s panem prezidentem zcela souhlasit. Navrhovanou inkluzi pokládám za velmi špatný krok. Ono to nepoškodí jenom nadané žáky, kteří budou zpomalováni, ale poškodí to i ty hendikepované, protože budou v prostředí, kde nezažijí úspěch. A když nezažijete úspěch, tak vás to demotivuje. To je krok, který nepřinese nikomu nic a poškodí úplně všechny.“ Gazdík se omezil na „má pravdu pan prezident!“

Oba pánové jsou členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Během projednávání daného zákona ani jeden z nich (ostatně ani další člen klubu) nevystoupil v rozpravě s žádným příspěvkem, který by inkluzi zpochybňoval (viz stenozáznamy výše). V hlasování oba byli proti tomuto zákonu, tento postoj však byl zdůvodněn tak, že návrh omezuje možnost domácího vzdělávání. Ve 3. čtení tento postoj artikulovala za klub TOP 09 a Starostové např. poslankyně Nina Nováková.

Ta uvedla 11. února 2015 v Poslanecké sněmovně: „Chtěla bych říci, jestli na tom stojí, na registru pedagogických pracovníků a na neschválení individuálního vzdělávání na druhém stupni – které, znovu říkám, se týká do tisíce dětí –, jestli kvůli tomu je ochotno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahodit ten naprosto pozitivní § 16, který je pozitivním průlomem v přístupu k žákům, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak my toho velmi litujeme, ale přesto, pokud nebude splněna podmínka individuálního vzdělávání, pokud z § 16a nevypadne odstavec 5, který je velmi dlouze prodiskutován, tak poslanecký klub TOP 09 nemůže podpořit tuto novelu. A je nám to velmi líto, protože - znovu opakuji - § 16 (podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami - pozn. Demagog.cz) obecně považujeme za velice pozitivní průlom.”

Dalšími, kdo podpořili v citované anketě názor prezidenta, byli poslanci Schwarz, Dolejš, Hovorka, Rais, Koskuba, Foldyna, Huml, Fichter. Všichni jmenovaní jsou vládními poslanci a pro daný zákon ve 3. čtení zvedli ruku. Navíc ani jeden ze zmíněných pánů nevystoupil během celého projednávání proti inkluzivnímu vzdělávání, jak dokládají stenoprotokoly ze všech tří čtení (viz výše).

Konečně souhlas s negativním postojem Zemana k inkluzi sdílejí rovněž poslanci KSČM, Marta Semelová a Vojtěch Adam. Předně je třeba uvést, že oba návrh školského zákona podpořili. Během jednání v 1. čtení Semelová uvedla: „K § 16(podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami – pozn. Demagog.cz), to znamená podpůrné opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tady bylo řečeno víc než dost. Já tam řadu těch kroků velice vítám, myslím si, že je dobře, že jsou tam i podpůrná opatření toho nižšího stupně, kdy bude moci rozhodovat pedagog na základě znalosti těch dětí, kdy nebude muset být zbytečné papírování. Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky, protože není možné, aby žáci, kteří potřebují být zařazeni rovnou do speciálních škol nebo tříd, procházeli celým tím martyriem tak, jak je tady uvedeno.“

Lucie Černá z Národního Ústavu pro vzdělávání nám e-mailem napsala: „Na základních školách je celkem 94 246 tisíc žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, to je celkem 10,7% ze žákovské populace, z toho je 70 002 v běžných základních školách.“

Podle Statistické ročenky školství je na základních školách na běžných školách 51 971 dětí s postižením a na středních jich je dalších 13 216.

(tabulky C1.7.1.2 a D1.1.9.1.2)

Zbyněk Stanjura se skutečně ke znění návrhu zákona o veřejných zakázkách vyjádřil a to 9. března 2016 v Poslanecké sněmovně, kde citoval z níže zmíněného zákona, který se mimo jiné právě veřejnými zakázkami zabývá

"Přesně vám ocituji z rakouského práva: Členové spolkové vlády, státní sekretáři nebo členové zemské vlády," což v našem případě jsou rady kraje, "kteří jsou vlastníky podniků, vlastníky podílových práv na určité společnosti nebo jiných podílových práv na určitém podniku, jsou povinni při nástupu do funkce nebo neprodleně po získání takových majetkových práv oznámit tuto skutečnost Výboru národní rady pro střet zájmů nebo Výboru zemského sněmu příslušnému podle zemské úpravy. Spolu s tímto oznámením musí oznámit také podílová práva svého manžela, resp. manželky (...) Pokud součet podílů člena zemské vlády a jeho manžela činí více než 25 % všech podílových práv v dané společnosti, nesmí být takovým společnostem přímo nebo nepřímo uděleny zakázky od země, do které spadají. Přímo nebo nepřímo si já vykládám tak, že buď je to přímo dodavatel, anebo subdodavatel - to je to nepřímo."

Stajnura dále uvedl, že klub ODS sice bude hlasovat proti zákonu, tento princip ovšem podporuje a odmítá, aby zmíněné omezení bylo podporovateli zákona o veřejných zakázkách vydáváno za nepřekonatelnou překážku pro zákon, o němž se hlasovalo.

"Pokud jste byli proti tomu návrhu z jiných důvodů, v pořádku, já to akceptuji. Také jsem říkal za náš klub, že to nebyla klíčová součást návrhu a také jsem to neuvedl v těch argumentech, proč hlasujeme proti, protože ostatní argumenty, které jsem uvedl, jsou podle mě mnohem pádnější. Ale poprosil bych, abychom tady říkali pravdu a nevymýšleli si a nevymlouvali se na Brusel, a tím omlouvali své vlastní politické rozhodnutí a své vlastní politické kroky."

Tímto zákonem (.pdf) je Unvereinbarkeits-und Transparenz-Gesetz z roku 1983. Ten byl naposledy novelizován loni.

Dle tohoto zákona nesmí členové federální vlády, ale i vlády jednotlivých států či členové národní rady zastávat jiné placené funkce v soukromém sektoru. Po nástupu do vlády musí neprodleně informovat Komisi pro nesoulad (Incompatilibity Committee) o všech svých pracovních postech a na její doporučení z nich v následujících třech měsících odstoupit.

Za zaměstnání se nepovažuje správa vlastního majetku či práce v čele dobrovolného společenství profesionálů (§ 2).

Pokud člen federální či státní vlády vlastní podíly ve společnostech nesmí tyto firmy mít s federací resp. se státem žádné smlouvy (§ 3).

Vláda ČR v červenci roku 2015 schválila přijetí celkového počtu 1 500 uprchlíků v celém období let 2015-2017 (vládní web). Toto rozhodnutí stále platí. Číslo 3 500 následně zmínil ministr vnitra Chovanec (uvedly HN) jako celkový počet nelegálních migrantů, kteří měli dorazit na území ČR v r. 2015. Nejde tedy o počet přijatých uprchlíků a vláda tento počet neodsouhlasila, jak nepravdivě tvrdí Okamura.

Podle materiálů Ministerstva vnitra k migraci (.pdf, str. 5) požádalo minulý rok o mezinárodní ochranu v ČR 1 525 osob. Statistické zprávy o mezinárodní ochraně za jednotlivé měsíce roku 2015 pak uvádí, že azyl nebo mezinárodní ochrana byla poskytnuta celkem 470 lidem.

Dodejme, že moderátorka ve své otázce zmínila "necelé 3 000 uprchlíků", což je počet, který má ČR přijmout na základě kvótního mechanismu, který však Vláda ČR neschválila, nýbrž odmítla (Český Rozhlas).

Co se týká Okamurovy zmínky o „proti vůli lidu,“ je skutečností, že česká společnost podle výzkumů CVVM není většinově nakloněna přijímání uprchlíků a nepodporovala také (stejně jako vládní koalice) zavedení kvót („pro“ bylo 18 % lidí v červnu 2015).

Česká republika rozvojově pomáhá dle Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce na období 2010–2017 v pěti programových zemích (Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko, Mongolsko), v pěti zemích projektových (Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestinská autonomní území, Srbsko) a ve čtyřech zemích dříve programových, s nimiž bude pomoc pokračovat v jiném rozsahu a zaměření (Angola, Jemen, Vietnam, Zambie).

Informace o návratových dohodách (jinak také readmisních) nabízí Ministerstvo vnitra k roku 2012, kdy je měla Česká republika s celkem 14 státy světa: Německo, Polsko, Rakousko a Slovensko, dále pak Slovinsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Moldavsko, Kanadu a Vietnam. „Jednání s dalšími zeměmi proběhla či probíhají na úrovni Evropského společenství. V současné době je platná readmisní dohoda s Albánií, Hongkongem, Macaem, Srí Lankou, Ruskem, Ukrajinou, Moldavskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií a Srbskem.“ Další dohody byly k tomuto roku v různé fázi rozpracovanosti s Francií, Švýcarskem, Pákistánem, Tureckem, Marokem, Alžírskem, Čínou, Gruzií, Kapverdskou republikou, Arménií a Egyptem.

Na základě těchto informací zde máme Palestinu, Afghánistán, Etiopii, Mongolsko, Kambodžu, Kosovo, Angolu, Jemen a Zambii, se kterými k roku 2012 nebyla návratová dohoda uzavřena či o ní nebylo jednáno. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Vzhledem k probíhajícímu konfliktu na území Iráku je možné nalézt oblasti, které jsou relativně bezpečné a kam jsou směřováni vracející se emigranti. Přesto je však bezpečnostní situace v Iráku a Kurdistánu napjatá.

Dle IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) se mezi nejčastější místa návratu uprchlíků irácké národnosti zpět do Iráku objevují města Bagdád, Basra, Nadžaf, Erbíl a Sulajmánija. Pokud jde o počty návratů IOM jich registroval v roce 3500 s tím, že je patrný jejich rostoucí trend. Například jen v lednu žádalo o pomoc s návratem cca 1000 Iráčanů.

Otázkou zůstávají návraty iráckých emigrantů, kteří se vracejí nezávisle a svépomocí.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve zmíněné lhůtě, kdy bylo možné žalobu podat (končila 18. prosince 2015) nebyla pozice všech členů vlády totožná. Např. ministr financí Babiš na konci listopadu vysotupil veřejně s myšlenkou, že by svou pozici vláda (tedy nepodávat žalobu) mohla přehodnotit.

Tzv. povinné kvóty na uprchlíky byly schváleny na summitu ministrů vnitra EU 22. září 2015. Proti nim se postavili ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska a nepodpořili je ani Finové.

V reakci na tento krok se veřejně diskutovala možnost podat žalobu k příslušným evropským institucím za Českou republiku, tento krok avizovali a následně také učinili Slováci.

Den po přijetí kvót veřejně ministr Babiš uvedl, že možnost žaloby nepodporuje. Pro ČTK uvedl: " Bránit se soudně není rozumné, protože nám to EU vrátí i s úroky. Dostáváme z EU desítky miliard Kč ročně, měli bychom na dnešním summitu dát jasný návrh, jak krizi vyřešit systémově. "

O 2 měsíce později (27. listopadu) Babiš ovšem svůj názor změnil a prohlásil, že by vláda měla zvážit možnost připojit se k žalobě na kvóty. " Zeptám se kolegů, jestli nechceme přehodnotit náš přístup. Každý ví, že to nefunguje. Nefungují hotspoty, k nám žádní uprchlíci nechtějí, všichni chtějí do Německa."

Následující den pak mimořádně jednala vláda v souvislosti s evropským summitem. Na tomto jednání se také probírala možnost připojit se k žalobě na kvóty. Na tiskové konferenci po jednání vlády vystoupil předseda vlády (video - čas 2:55 a dále) a oznámil, že postoj ČR se nemění a nebudeme žalobu podávat.

2. prosice 2015 Slovensko podalo samotnou žalobu. V této době tedy pozice české vlády byla taková, že žalobu podávat nebudeme, není však pravdou, že by vláda zcela souzněla. V době podání žaloby veřejně mluvil o žalobě vicepremiér Babiš, jeho názor byl ovšem menšinový. Lhůta, do kdy bylo možno žalobu podat, vypršela 18. prosince 2015. Tato lhůta vychází z článku 263 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Aktuální návrh Evropské komise vedl k tomu, že někteří politici vyslovují názor, aby Česká republika na tento návrh žalobu podala. Mezi nimi jsou skutečně i Fiala s Babišem. Je třeba ovšem dodat, že jde prozatím o návrh Komise, schvalovat jej budou národní státy a je otázkou, v jaké podobě bude (či zda vůbec) schválen.

Ministr vnitra zde reaguje na předchozí tvrzení předsedy Strany zelených. Jak uvádíme výše, kauza Čapí hnízdo skutečně nabrala sílu po zveřejnění informace na serveru Neovlivní.cz, který uvedl, že Evropský úřad proti podvodům zahájil vyšetřování případu, kdy společnost Agrofert získala na dotacích 54 milionů pro výstavbu farmy Čapí hnízdo. Agrofert je prošetřován kvůli dotačnímu podvodu. Text byl vydán 2. března a diskuze byla vysílána 13. března, tedy necelé 2 týdny poté.

Od vydání textu na serveru Neovlivní.cz kauza opravdu akcelerovala, média přináší zprávy téměř na denní bázi. (čtvrtek 3. března, pátek 4. března, neděle 6. března, středa 9. března, čtvrtek 10. března, pátek 11. března). To se nedá říct o době před vydáním článku serverem Neovlivní.cz.

Milan Chovanec tedy korektně uvádí, že kauza trvá asi týden a v posledních dnech výrazně akcelerovala.

V Evropské unii platí jednotný vnitřní trh, který je zajištěn volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob. Nejde v žádném případě o mýtus, nýbrž o holý fakt doložený Aktem o jednotném trhu (.pdf). Ten byl v letech 2011 a 2012 revidován. Tvrzení, že členství v EU nemá s volným pohybem nic společného je tak zcela nepravdivé.

Tomio Okamura má sice pravdu v tom, že smlouvy o volném pohybu je možné uzavřít i mimo členství s Evropskou Unií. Je tomu tak právě v případě Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.

Když však porovnáme význam obou částí tohoto výroku, je třeba říct, že jeho druhá, pravdivá část je významově minoritní. Nelze však z faktického hlediska akceptovat výrok, který v úvodu označí legislativně podložený právní vztah za „mýtus“, proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.