Přehled ověřených výroků

Podle zdravotnické statistiky (.pdf, str. 15) Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR z roku 2013 bylo ke konci analyzovaného roku v České republice 156 nemocnic akutní péče, z nichž bylo 10 fakultních, a 32 nemocnic následné péče. Z celkového počtu 56 807 lůžek představovalo 13 177 lůžek fakultních nemocnic 23,2 %. Ačkoliv údaje nejsou již úplně aktuální, je z nich patrné, že fakultní nemocnice opravdu představují jen menší část systému.

Fakultní nemocnice zároveň podle webu Ministerstva zdravotnictví patří mezi organizace v jeho přímé působnosti. Patří tak do kategorie nemocnicí, přímo řízených státem, kam se kromě nich řadí ještě IKEM, Úrazová nemocnice Brno a Ústřední vojenská nemocnice. Další kategorie, kde je vliv ministerstva menší, jsou nemocnice řízené krajem, nemocnice obecní a městské, a nemocnice zřizované dalšími právnickými subjekty.

Jednotliví členové i vrcholné orgány ODS se v souvislosti s kauzou úkolování Vojenského zpravodajství ze strany Jany Nečasové (dříve Nagyové) vyjadřují poměrně opatrně, ač spíše negativně.

Sám Petr Nečas po skandálu regiznoval na funkci premiéra a skončil i jako předseda ODS. Příslušné místní sdružení pak také vyloučilo Janu Nečasovou, ačkoliv oficiálním zdůvodněním bylo "neplnění povinností člena".

"Dnešní rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby ve věci stíhání Jany Nečasové a dalších osob ukazuje, že morální selhání není a nemůže být trestným činem,"uvedl předseda ODS Petr Fiala v tiskovém prohlášení poté, co prvoinstanční soud rozhodl v případě Nečasové o zproštění viny.

Martin Kuba, v době vypuknutí aféry 1. místopředseda strany, na Kongresu uznal, že "případné zneužití vojenské rozvědky je důvod pro pád vlády", i on ale situaci trochu relativizuje tím, že "policie by měla po mnoha měsících stíhání vykázat hmatatelnější výsledky".

"My sice protestujeme proti únikům a zveřejňování odposlechů a jejich zneužívání, na tom musíme trvat, že je to nepřijatelné. Ale zároveň je třeba uznat, že to, co lidi v těch odposleších slyší, se nedá hájit. To je prostě neobhajitelné," komentoval Jan Zahradil kauzu v rozhovoru pro Lidové noviny (dostupný na webu ODS).

Na určení tzn. prahu chudoby existuje druhů technik sběru dat a metodik(.pdf) - např. Eurostatu či OECD atd. Existují rovněž různá měřítka a v neposlední řadě i vnitrostátní individuálně určené hranice chudoby.

Dle srovnání Eurostatu, které k určení hranice ohrožení chudobou a sociálního vyloučení užívá několik subindikátorů (např. 60 % mediánu národního ekvivalizovaného disponibilního příjmu atd.) představoval podíl ohrožených chudobou v roce 2014 v České republice po zahrnutí sociálních transferů cca 15 % populace.

Dle Světové banky však v Česku v roce 2013 žilo v chudobě 9,7 % populace, což vzešlo ze vzorku obyvatel tázaných při průzkumu v domácnostech.

Klasickým indikátorem "bohatství" národní ekonomiky je tzv. Hrubý domácí produkt, tedy celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. Pokud se podíváme na souhrnné statistiky hrubého domácího produktu dle ČSÚ od vzniku samostatné ČR, lze konstatovat, že až na krátké období hospodářské krize z let 2008 a 2009 "bohatství" ČR neustále roste.

S ohledem na skutečnost, že bývalý ministr zdravotnictví Heger ve svém výroku uvádí pouze odhad 20 % lidí ohrožených chudobou v ČR (doslova uvádí, že se pohybují někde na hranici chudoby), označujeme výrok i přes skutečnost, že data Eurostatu mluví o cca 15 %, za pravdivý s výhradou. Zbylou část výroku pak lze označit jako pravdivou.

Je pravdou, že Česká republika je v jistém smyslu svébytná v čerpání evropských peněz. Co se týče 45 miliard, je to opravdu újma přičitatelná českému parlamentu. Zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990).

Nebylo jím však nijak konkrétně stanoveno, jak je třeba tohoto podílu dosáhnout a realizace tedy byla v režii České republiky. Výši dotací a jejich pravidla už si pak nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.

Historicky se na východě Ukrajiny definovala určitá část obyvatel jako proruská, tedy sympatizující s Ruskem. Tento fakt vychází z poměrně velké menšiny obyvatel východní Ukrajiny, kteří mluví převážně rusky. V nejvýchodnějších částech Ukrajiny v roce 2001 mluvilo primárně ruskyokolo 70 % obyvatel (podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001). Tato statistika však neodkazuje k sympatizování s Ruskem jako takovým.

Ve volbách v roce 2014 však i v řadě regionů východní Ukrajiny (s velkou rusky mluvící menšinou) vyhrál Blok Petra Porošenka. Podpora tehdejšího Opozičního bloku (nástupce proruské Strany regionů) se zúžila pouze na oblasti Charkova, Doněcku, Luhansku, některé části Dněproprevské, Záporožské či Oděské oblasti.

Zdroj: Euromaidan Press

Opoziční blok podporuje ruštinu jako regionální jazyk, vyžaduje decentralizaci Ukrajiny, avšak odmítá anexi Krymu ruskými vojsky.

Dle výzkumu provedeném v roce 2013 bylo sice 40 % respondentů pro posílení vztahů s EU, avšak 30 % bylo pro integraci v Ruskem vedené celní unii.

Na území východní Ukrajiny tedy dle volebních výsledků je převaha obyvatel u kterých se předpokládá sympatizace s Ruskem.

Z usnesení pátečního jednání předsednictva plyne, že předsednictvo ČSSD doporučuje poslancům ČSSD podpořit při hlasování pozměňující návrh poslance Jana Chvojky k novele zákona o střetu zájmů.Tento návrh v souladu s programem ČSSD zajišťuje důsledné oddělení politické, ekonomické a mediální moci.

Návrh poslance Chvojky není v tuto chvíli veřejně dostupný, nelze tedy s jistotou říci, jak přesně upravuje a zda opravdu zpřísňuje zákon o střetu zájmů. V jistém směru však o jeho obsahu vypovídají dostupné mediální zprávy. S touto výhradou tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat informaci, že by Stanjura nějak preferoval možnost převádění majetku mezi manželi v případě nastavení příslušné legislativy v oblasti střetu zájmů. Sám Stanjura to také v reakci na Faltýnka v pořadu odmítl. Kromě toho návrhy zákona neříkají, že by politik měl svůj majetek na kohokoli převádět. Z toho důvodu spadá výrok do kategorie zavádějících.

Co se týká návrhů, které procházejí Poslaneckou sněmovnou, tak Faltýnek má zřejmě na mysli pozměňovací návrh k zákonu o zadávání veřejných zakázek poslance Plíška a také aktuální návrhy poslanců Chvojky a Plíška k zákonu o střetu zájmů.

Zmíněný Plíškův návrh (.pdf - str. 3) u zákona o zadávání veřejných zakázek počítal s tím, že firmy členů vlády (resp. veřejných funkcionářů podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů) se nebudou moci účastnit na veřejných zakázkách. Na tento návrh reagoval ministr financí tak, že případný zákaz by obešel tím, že by se oženil se svou partnerkou Monikou a na ni svůj holding převedl.

Jedny z návrhů omezující podnikání veřejných funkcionářů jsou návrhy (.pdf) poslanců Chvojky (str. 7-10) a Plíška (str. 10-19) jsou obsaženy v zápisu z jednání sněmovního ústavně-právního výboru z 30. března. Chvojkův návrh například uvádí, že "Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nesmí být ovládající osobou obchodní korporace." (str. 8). Zmiňovaným funkcionářem je podle zákona o střetu zájmů právě člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy Plíškův návrh pak vkládá ustanovení omezující možnosti obchodní společnosti na získání veřejné zakázky, má-li v ní veřejný činitel či osoba jím ovládaná podíl alespoň 25 % účasti (str. 11).

Jaroslav Faltýnek tedy zavádí, když tvrdí, že převod majetku je prosazován Zbyňkem Stanjurou i sněmovními návrhy. Není tomu tak ani v jednom případě, přestože návrhy zákona takovýto postup patrně umožňují.

Předně vymezme, že ve výroku ověřujeme jednak zásluhu ANO na těchto změnách, dále jestli změny odpovídají situaci Pelikánem popsané. Nehodnotíme důležitost těchto změn, neboť jde o subjektivní záležitost. Podle těchto kritérií hodnotíme výrok jako zavádějící, protože Robert Pelikán pravdivě popisuje změny, ke kterým v exekučním řádu došlo, přeceňuje však roli hnutí ANO v zavádění těchto změn.

Exekuční řád v otázce věcí, jež nelze exekutorem zabavit, odkazuje na Občanský soudní řád, jež se záležitosti věnuje v § 322, odstavci 2. Jedná se především o věci nutné k uspokojování hmotných potřeb, k plnění pracovních úkolů a také o věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Konkrétně se jedná zejména o běžné oděvní součásti, snubní prsten a předměty obdobného charakteru, nutné zdravotnické potřeby a peněžní hotovost do částky dvojnásobku životního minima, což nyní představuje 6 280,- Kč. Pokud je dlužník podnikatelem, podle odstavce 3 není exekutor oprávněn zabavovat věci, jež dotyčný potřebuje k výkonu svého podnikání.

Zároveň podle § 68 exekučního řádu, odstavce 1, může dlužník podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, a následně podle odstavce 4 i žalobu k exekučnímu soudu v případě, že exekutor jeho žádosti nevyhověl. O tom ho musí exekutor poučit, což platí i pro další situace, popsané v odstavcích 5 a 6. V prvním jde o povinné upozornění třetí osoby,v jejímž vlastnictví je část majetku v exekuci, o možnosti vyškrtnutí ze soupisu. Ve druhém pak jde o obdobnou situaci, kdy právo na zažádání o vyškrtnutí ze soupisu přechází na osobu nárokující si vlastnictví dané věci.

Samotná možnost vyškrtnutí věcí ze soupisu byla umožněna vládní novelou č. 286/2009 Sb., paragrafy 5-7 se pak do zákona dostaly novelou č. 396/2012 Sb., díky komplexnímu pozměňovacímu návrhu Ústavně právního výboru. Návrh byl schválen hlasy tehdejší koalice ODS, TOP-09 a VV. Ustanovení tedy byla zavedena ještě před vstupem hnutí ANO do Parlamentu.

Co se druhé části výroku týče, postup řešení exekuce exekuční řád specifikuje v § 58 - odstavec 2 uvádí postup jdoucí od přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přes prodej movitých věcí až po prodej nemovitých věcí, které dlužník používá k bydlení sebe a své roviny. Postupuje se tedy opravdu od méně závažných kroků po ty "nejnepříjemnější". Tato změna byla zavedena novelou č. 164/2015, tato konkrétní změna má však původ v ústavně-právním výboru, který ji prosadil komplexním pozměňovacím návrhem ve 2. čtení

Je skutečně pravdou, že existuje řada dostupných metodik a doporučení, jak reagovat na šikanu mezi žáky.

Předně jde pro české školství o Metodický pokyn k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Ten je platný od roku 2000 a je zveřejněn (.doc) na stránkách MŠMT.

Dále jde o dokument Školní šikanování z rámcového konceptu Rizikové chování ve školním prostředí. Tento dokument MŠMT (.doc) je určen pro pedagogy, podrobně popisuje šikanu a její znaky a také nabízí nástroje na její rozpoznání a postupy při její identifikaci.

Dále je možné dohledat řadu dalších informací ze sféry různých (především neziskových) institucí, které se tématem zabývají. Povětšinou ovšem vycházejí jednak z dokumentů ministerstva, popř. pracují s prameny PhDr. Michala Koláře, na nějž se odvolává i samotné ministerstvo.

Můžeme tedy zmínit např. Národní informační centrum pro mládež, program Minimalizace šikany či informace Poradny proti šikaně.

Pokud vyjdeme z materiálů ministerstva k dané problematice, je pravdou, že obecně pracují pouze s možnou šikanou mezi dětmi samotnými, nepopisují možnou šikanu pedagogů ze strany dětí.

Od ratifikace asociační dohody Evropským parlamentem a ratifikací všemi jednotlivými členskými zeměmi uběhlo zhruba 18 měsíců. V tiskové zprávě Evropského parlamentu bylo uvedeno, že samotná ratifikace v členských zemích EU může trvat i několik let. Z tohoto pohledu bylo schválení 27 zeměmi poměrně rychlé.

Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou 16. září 2014 a dohoda vstoupila prozatímně v platnost. K tomuto datu byla ratifikována zatím v šesti členských státech. ČR schválila asociační dohodu 17. září 2015 a prezident Zeman jí podepsal 4. listopadu 2015. V listopadu 2015 ratifikaci ještě nedokončila Belgie, Řecko, Kypr a Nizozemsko. V době nizozemského referenda o asociační dohodě (6. dubna 2016) dohodu již ratifikovalo 27 zemí EU. Zbývalo pouze Nizozemsko, které v referendu asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou odmítlo.