Přehled ověřených výroků

Převaděčství je velký byznys, podle nejlepších dostupných odhadů si převaděči přišli mezi lety 2010 - 2015 na 8,36 miliard eur. Nicméně konkrétní údaje za poslední dobu (např. rok) není možné dohledat. Stejně tak se nepodařilo najít spolehlivé údaje o nelegálním obchodu s drogami a zbraněmi v oblasti, ze které probíhá pašování lidí.

Informace o částkách, které převaděči vybírají za to, že dostanou lidi do Evropy, jsou spíše odhady. The Migrants´ Files (projekt novinářů z 15 evropských zemí včetně ČR, v rámci něhož sbírají a vyhodnocují data z různých zdrojů na téma migrace, primárně počítají oběti na životech) došli k závěru, že ilegální imigranti zaplatili v období 2000 - 2015 zhruba 16 miliard eur (420 miliard korun).

Tabulka "Total spent by 5 years period", zdroj: The Migrants´ Files, The Money Trail

Migrační cesty: Centrální středomořská, Východní hranice, Východní středomořská cesta, Východní středomořská cesta, Záúadoafrická cesta, Balkánská cesta, Západní středomořská cesta (mapa tras v čj např. zde); ceny jsou v eurech.

(Podívejte se na další souhrnné tabulky s údaji o cenách vzhledem k rokům, jednotlivým migračním cestám i počtu migrantů podle The Migrant´s Files.)

V případě ilegálního obchodu s drogami také není jasné, k jak velkým finančním transferům dochází v oblasti, o kterou se jedná (tedy té, ze které pašeráci převážejí lidi.) Opium vyprodukované v Afghánistánu za rok 2015 má podle zprávy (.pdf, s. 7) Organizace spojených národů hodnotu 0,85 miliardy dolarů (přes 20 miliard korun).

Objem peněz celosvětového nelegálního obchodu s drogami se rovněž pohybuje v rovině odhadů: nejnovější relevantní studii (.pdf, s.9) sestavila OSN v roce 2011, kdy odhadovala, že příjmy z drogového obchodu tvoří 20 % z příjmu organizovaného zločinu, přibližně 420 miliard dolarů (tedy 10 bilionů korun).

Roční příjem z globálního nelegálního obchodování se zbraněmi odhadovala OSN v roce 2009 na 170 - 320 milionů dolarů (zhruba 4 - 7,5 miliardy korun), přesnější údaje bohužel nejsou dostupné.

Obecně nejsou dostupná srovnatelná data o objemu nelegálního převaděčství, obchodu s drogami a zbraněmi ve srovnatelném čase a prostoru. Z výroku ministra obrany plyne, že mluví o aktuálním období a prostoru v nejbližším okolí Evropy. Odhady, které by zohledňovaly toto užší vymezení, nejsou dostupné a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Tomio Okamura ve svém výroku navazuje na svou argumentaci, že po případném vystoupení z EU neutrpí český obchod se zbývajícími členskými státy. Argumentuje, že Čína jako nečlenský stát nemá v oblasti obchodu s Unií žádný problém.

Čína není členem Evropské unie a opravdu se významně podílí na mezinárodním obchodu. Evropská komise uvádí, že Čína je druhým největším obchodním partnerem Evropské unie hned za Spojenými státy a EU je pro Čínu zcela největším obchodním partnerem.Takovýto obchod však vyžaduje mnohé politické dohody a vzájemné smlouvy jakou je například " EU-China Strategic 2020 Agenda "(.pdf).

Česká republika v současnosti těží z toho, že je součástí jednotného trhu EU, zatímco obchod s Čínou je postaven zejména na její schopnosti levnější produkce nejrůznějších artiklů. Případné vystoupení ČR z EU a tedy v jistém smyslu srovnání postavení ČR a Číny by ovšem vedlo k tomu, že by Česko ztratilo možnost být součástí jednotného trhu, mohlo by vést k uvalení cel na české výrobky a tedy k jisté ztrátě konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu je výrok hodnocen jako zavádějící, neboť případnou neúčastí na evropském projektu by ČR zhoršila svou obchodní pozici, zatímco Čína tento problém kompenzuje jinak.

Analýza (.pdf, eng) vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z poloviny roku 2015 na straně 4 ukazuje, že v době jejího vydání se totální počet uprchlíků vyšplhal na 15,1 milionu lidí, nejvyšší číslo za posledních 20 let. Mapa na straně 5 poté ukazuje, kde se momentálně největší množství uprchlíků nalézá – je patrné, že většina se momentálně nachází jinde než v Evropě, a nelze s jistotou říci, že mají do Evropy všichni namířeno.

Krom těchto patnácti milionů uprchlíků, kteří již opustili svou zemi, je podle OSN (eng) na světě dalších 27 milionů tzv. vnitřně vysídlených (internally displaced) lidí, tedy těch, kteří byli vyhnáni ze svého domova, ale nepřekročili hranice do jiného státu.

Celkový počet více jak 43 milionů uprchlíků tedy sice odpovídá množině 20 – 80 milionů, není však pravdou, že by cílem všech byla Evropa, nebo že by všichni byli „na cestě", neboť velká část z nich se pohybuje jen v rámci své rodné země. Ani finální předpověď UNHCR pro rok 2015 pak nehovoří o čísle 80 milionů - maximální odhadované množství migrantů zpráva z prosince 2015 odhaduje na 60 milionů, přičemž valnou většinu z nich opět tvoří vnitřně vysídlení lidé.

Při hodnocení vycházíme především z přehledu na webu Parties & Elections a dalších zdrojů volebních výsledků. Pokud se v časové řadě podíváme na volební výsledky hlavních parlamentních voleb v evropských zemích v letošním a minulém roce, zjistíme následující:

Únorové (2016) parlamentní volby v Irsku vyhrála jedna z tradičních nejsilnějších stran - křesťansko-demokratická strana Fine Gael s 25,5 % hlasů. S ohledem na minulé volby (36,1 %) však šlo o výrazný propad. Zásadně propadla též tradiční Dělnická strana. Naopak posílilo levicově nacionální Sinn Féin. Do parlamentu taktéž pronikly nezastoupení aktéři - Sociální demokraté či Strana zelených. Zde tedy - alespoň v kontextu posledních voleb - můžeme mluvit o fragmentaci stranického systému.

Ve Španělsku v prosinci 2015 vyhrála volby vládnoucí Lidová strana (Partido Popular) s 28,7 %, která však oproti volbám z roku 2011 zaznamenala hluboký propad (44,6 %) daný především nástupem nových uskupení - především levicově populistického Podemos a Ciudadanos a pravicově populistické libertariánské strany Partido de la Ciudadanía (C's). V případě Španělska lze - v rámci posledních parlamentních voleb - hovořit o skutečně výrazné fragmentaci stranického systému.

Listopadové volby v Chorvatsku vyhrála tzv. Vlastenecká koalice, společný projekt několika křesťansko-národně-demokratických stran pod vedením tradičního Chorvatského demokratického společenství, která získala 33,4 % hlasů. Nižšího volebního zisku oproti volbám v roce 2011 tzv. koalice Chorvatsko roste, uskupení jehož lídrem je Sociálně demokratická strana Chorvatska. Do parlamentu pronikla též doposud nezastoupená konzervativní Most Nezavisnih Lista a několik dalších doposud nezastoupených subjektů (a to včetně nových stran uvnitř kandidujících koalic). V případě Chorvatska lze - opět v rámci posledních parlamentních voleb - mluvit spíše o fragmentaci stranického systému.

Říjnové volby (2015) v Polsku, které výrazně rezonovaly i v českých médiích, opanovala konzervativní strana Právo a spravedlnost se ziskem 37,6 % hlasů. Propadla vládní Občanská platforma, některé tradiční (Svaz demokratické levice) i pouze v minulém volebním období zastoupené (Twój Ruch (TR) strany. Místo nich nastoupily některé nové subjekty (Kukiz'15 a Nowoczesna ). Mluvit v případě Polska o výrazné fragmentaci stranického systému - s ohledem na poslední parlamentní volby - spíše nejde a to především z důvodu stejného počtu zastoupení stranických subjektů (navíc pouze jediná strana zastoupená jedním poslancem).

Konzervativci (či možná lépe pravicoví populisté) zabodovali i ve švýcarských volbách. Švýcarská lidová strana získala 29,4 %. Výsledky ostatních subjektů zastoupených na půdě Národní rady však nedoznaly “zásadních” rozdílů oproti minulým volbám.

Koalice stran zvítězila v říjnu 2015 v Portugalsku. Sociálně demokratická strana spolu s Lidovou stranou (v Portugalském případě “pravicová” uskupení) získaly dohromady 38,6 %. Druhá - Socialistická strana - obdržela 32,3 %. Celkový počet stran v portugalském stranickém systému však nedoznal změn.

Řecko v loňském roce prodělalo dvoje parlamentní volby, přičemž je opanovalo koaliční uskupení Syriza se ziskem přes 35 % hlasů.

V červnových volbách v Dánsku zvítězila Sociální demokracie se ziskem 26,3 %. Výrazně posílala pravicově populistická Dánská lidová strana. Do parlamentu přibyl oproti předchozím volbám pouze jeden nový subjekt Alternativet, prosazující ekologická témata. V dánském parlamentu současně zasedá devět stran, což lze také připočíst tomu, že volební práh pro vstup do Folketingu jsou pouze 2 %.

V volbách ve Velké Británii obhájila své volební vítězství z roku 2010 Konzervativní strana , zatímco však po minulých volbách došlo poprvé od Druhé světové války k nutnosti sestavení vládní koalice, kterou tvořili právě konzervativci společně s Liberálními demokraty, v loňských volbách získali konzervativci většinu (36,9 %) a Velké Británii tak znovu vládne jednobarevná vláda. V kontextu skotského referenda o samostatnosti dosáhla historického úspěchu Skotská národní strana, která dokázala v jednomandátových většinových obvodech ve Skotsku porazit jak Labouristy, tak Liberální demokraty a v Dolní sněmovně stranu tak zastupuje 56 poslanců. Velký neúspěch naopak zaznamenala krajně pravicová, populistická Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP), ta sice zvítězila ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, avšak v jednomandátových obvodech nedokázala svých 12,6 % přetavit ve více než dva poslanecké mandáty.

V dubnu 2015 se parlamentní volby uskutečnily ve Finsku. Zde zvítězila Strana středu. Avšak ke zásadní přeměně stranického systému a to jak nástupem nových stran, či výrazným změn ve volebních ziscích těch stávajících však nedošlo.

Hlavní parlamentní volby se v roce 2015 uskutečnily v Estonsku, kde zvítězila Estonská reformní strana. Do parlamentu pak přibyly hned dva nové stranické subjekty.

I když zisk 28 procent stranou Smer - Sociální demokracie v posledních parlamentních volbách není v evropském kontextu nic výjimečného, výrok hodnotíme jako pravdivý. Vycházíme z logiky výroku, že strany nezískávají vyšších výsledků v těch zemích, ve kterých dochází k fragmentaci.

Ve všech výše zmíněných zemích, kde v posledních obdobích došlo k fragmentaci politického spektra, tedy nárůstu počtu stran v dolních komorách, se žádné straně nepodařilo získat výsledek přesahující 30 %. Tento trend se však neprojevuje ve všech výše zmíněných státech. Celkové hodnocení volá po širší politologické analýze.

Balkánská trasa byla uzavřena rozhodnutím Rady 7. března 2016. To dokládá společné prohlášení lídrů zemí z tohoto jednání. V prohlášení je uvedeno: "...uzavření převaděčských tras, rozbití obchodních modelů převaděčů, ochraně našich vnějších hranic a ukončení migrační krize v Evropě ", přičemž se počítá s úzkou spoluprací se zeměmi západního Balkánu, které nejsou členy EU. " Toky nelegální migrace na západobalkánské trase nyní skončily."

V této debatě tedy samozřejmě mají své slovo zasažené státy, ovšem tvrzení, že " nic z toho se neprosazovalo v Bruselu ", je mylné. Donald Tusk po zmíněném jednání uvedl, že uzavření západobalkánské trasy "není otázkou unilaterálních jednání, nýbrž společným rozhodnutím osmadvacítky ".

Pokud se ovšem ohlédneme za kroky, které tomuto uzavření předcházely, zjistíme následující. Sobotka v únoru 2016 svolal do Prahy mimořádný summit zemí V4, na němž byl dohodnut tzv. Plán B pro jednání v rámci EU. Vyjma členských zemí V4 byli jednání přítomni i prezident Makedonie a premiér Bulharska. Zde skutečně v závěrečném prohlášení ja obsaženo, že v případě problémů s dohodou s Tureckem je třeba posílit kontroly vnějších schengenských hranic a to případně i bez zahrutí Řecka.

Tento plán byl na následujícím únorovém summitu v Bruselu odmítnut. Tusk se v reakci na záložní plán, s nímž přišla pár dní před zmíněným summitem Visegrádská čtyřka vyjádřil tak, že není čas na plány A, B nebo C.

Následně ovšem na březnovém jednání byl plán na uzavření balkánské trasy schválen.

Sobotka komentoval podrobně celá jednání v Poslanecké sněmovně 22. března při informaci vlády o migrační krizi. K danému uvedl:

" Jsem rád, že za poslední dva měsíce se vývoj na evropské úrovni posunul, a jsem také rád, že v základní rovině dnes evropské státy následují to, co jsme v rámci V4 říkali od samého počátku řešení migrační krize. Na otázku migrační krize existuje pouze společná evropská odpověď a ta spočívá dnes v uzavření balkánské trasy, spočívá v zajištění ochrany schengenského prostoru, dnes zejména v Řecku, a také v aktivním působení v Sýrii, kde leží velká část příčiny celé dnešní situace.(...)Přesně v tomto duchu jsme pak přistoupili k druhému tématu našeho pražského setkání, kterým byla právě otázka řešení migrační krize. Shodli jsme se na tom, že je potřeba uzavřít balkánskou trasu. Bylo pro nás jako pro státy V4 podstatné diskutovat o těchto otázkách také se zeměmi, kterých se naše návrhy bezprostředně týkají. Přizvali jsme proto k této debatě prezidenta Makedonské republiky a také předsedu vlády Bulharské republiky, kteří nakonec naše záměry potvrdili a podpořili. Součástí naší pozice bylo i to, že akční plán mezi Evropskou unií a Tureckem musí být jednoznačně uveden v život a musí být naplňován.

Chci připomenout a zdůraznit, že únorové setkání států V4 tady v Praze bylo v té době jedním z nejdůležitějších setkání nad věcnými otázkami, jak dál postupovat v oblasti migrace. Šlo nám o to přinést našim státům a také Evropě naprosto konkrétní výsledky. Tím, že jsme se tady v Praze shodli s Makedonií a že jsme se shodli s Bulharskem na postupu vůči balkánské migrační trase, jsme podle mého názoru ukázali, že naším cílem není politika, která by vedla k prohlubování migrační krize, ale že naším cílem je konkrétní účinné řešení, které zastaví nelegální migraci do středu Evropy.

Březnová jednání na evropské úrovni ukázala, že strategie V4 v tomto směru byla správná. Evropská komise si nakonec osvojila do značné míry naše zásady přístupu k řešení migrační krize. Nejprve 7. března proběhl summit Evropská unie - Turecko. Zde byly dohodnuty konkrétní kroky, zejména to, že Turecko bude přebírat zpět nelegální migranty z Řecka, tedy z nejbližší evropské země, kde jich dnes jsou desítky tisíc. Ale došlo také ke shodě ve věci uzavření balkánské trasy, a tím jsme docílili odpovědi Evropské unie, kde jsme řekli "jsme schopni účinně chránit vlastní hranice. "

Jak je tedy patrné, Sobotka veřejně uvedl, že daný návrh vzešel i na základě tlaku, který iniciovala V4 ve shodě s Makedonií a Bulharskem. Tento návrh se stal součástí řešení přijatého na březnovém summitu EU (uzavření balk. trasy, dohoda s Tureckem). Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, nebot Fiala značně zjednodušuje Sobotkova vyjádření k danému problému i samotná přijatá řešení.

Od ratifikace asociační dohody Evropským parlamentem a ratifikací všemi jednotlivými členskými zeměmi uběhlo zhruba 18 měsíců. V tiskové zprávě Evropského parlamentu bylo uvedeno, že samotná ratifikace v členských zemích EU může trvat i několik let. Z tohoto pohledu bylo schválení 27 zeměmi poměrně rychlé.

Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou 16. září 2014 a dohoda vstoupila prozatímně v platnost. K tomuto datu byla ratifikována zatím v šesti členských státech. ČR schválila asociační dohodu 17. září 2015 a prezident Zeman jí podepsal 4. listopadu 2015. V listopadu 2015 ratifikaci ještě nedokončila Belgie, Řecko, Kypr a Nizozemsko. V době nizozemského referenda o asociační dohodě (6. dubna 2016) dohodu již ratifikovalo 27 zemí EU. Zbývalo pouze Nizozemsko, které v referendu asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou odmítlo.

Podle zdravotnické statistiky (.pdf, str. 15) Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR z roku 2013 bylo ke konci analyzovaného roku v České republice 156 nemocnic akutní péče, z nichž bylo 10 fakultních, a 32 nemocnic následné péče. Z celkového počtu 56 807 lůžek představovalo 13 177 lůžek fakultních nemocnic 23,2 %. Ačkoliv údaje nejsou již úplně aktuální, je z nich patrné, že fakultní nemocnice opravdu představují jen menší část systému.

Fakultní nemocnice zároveň podle webu Ministerstva zdravotnictví patří mezi organizace v jeho přímé působnosti. Patří tak do kategorie nemocnicí, přímo řízených státem, kam se kromě nich řadí ještě IKEM, Úrazová nemocnice Brno a Ústřední vojenská nemocnice. Další kategorie, kde je vliv ministerstva menší, jsou nemocnice řízené krajem, nemocnice obecní a městské, a nemocnice zřizované dalšími právnickými subjekty.

Od posledních voleb do pražského zastupitelstva v říjnu 2014 byli podle obchodního rejstříku vyměněni 3 ze 4 členů představenstva společnosti Pražské služby a.s. Místopředsedou přestavenstva se stal Karel Šašek (ČSSD), který byl dříve řadovým členem představenstva, členy představenstva se pak nově stali Martin Čáslavka (Trojkoalice) a Patrik Roman, který je již více než 11 let také generálním ředitelem společnosti. Funkce předsedy představenstva v současnosti není obsazena.

Z veřejných zdrojů se nepodařila dohledat žádná informace o tom, že by ANO nominovalo svého zástupce do tohoto orgánu společnosti. Nebudeme hodnotit, z jakého důvodu k tomu zatím nedošlo, výrok, že ANO nenominovalo svého zástupce do představenstva Pražských služeb, ale hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen na základě dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (ÚZIS) jako nepravdivý. Nárůst o 21 % odpovídá zvýšení jen u lékařů, Hegerův výrok ovšem padl v souvislosti s možným zvýšením platů v celém sektoru zdravotnictví a sám místopředseda TOP 09 svou odpověď pouze na lékaře nezúžil.

Nečasova vláda byla ustavena po volbách 2010 a vládla do července roku 2013. Jako výchozí údaj tedy bereme průměrný plat zdravotnického personálu v roce 2010 a jako koncový bod rok 2013.

2010 (.pdf) 2013 (.pdf)Nárůst v %Prům. plat zaměstnanců ve zdravotnictví27 733 Kč30 174 Kč 8,8 % Lékař/zubař50 235 Kč60 635 Kč 20,7 % Všeobecné sestry/Por. asistentky27 515 Kč28 706 Kč 4,3 %

V daném období (data ČSÚ) prožívala Česká republika 2 roky ekonomického poklesu a to konkrétně v letech 2012 a 2013. Část Hegerova výroku o krizi je tedy částečně pravdivá, byť ekonomická krize proběhla především v roce 2009, tedy ještě před jeho nástupem do funkce ministra zdravotnictví.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože průměrná mzda ve sledovaném období ve zdravotnictví vzrostla o necelých 9 procent.

Vláda v prosinci minulého roku schválila desetiletou koncepci armády, která počítá s navýšením (.pdf) rozpočtu i s navýšením počtu vojáků. Počet vojáků z povolání se má ve finální představě zvýšit o 6 400.

Mimo to vláda po lednových útocích ve Francii oznámila přijetí 142 nových policistů. Cílem ministra vnitra je navýšení počtu až o 4 000 nových policistů.

Sobotkův kabinet, který připravil rozpočty na roky 2015 a 2016, zvýšil výdaje na Policii ČR, Ministerstvo obrany i Bezpečnostní informační službu. Všechny tyto změny jsou obsaženy v souhrnu vlády ČR a vycházejí ze schválených rozpočtů.