Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman vstoupil do České strany sociálně demokratické v roce 1992. V červnu 1992 se pak konaly volby do České národní rady, ve kterých ČSSD získala necelých sedm procent hlasů, konkrétně 6,53 % (do těchto voleb strana vstupovala ještě pod názvem Československá sociální demokracie).

V září téhož roku se Miloš Zeman stal předsedou městského výboru ČSSD v Praze. O pár měsíců později, v únoru roku 1993, byl Miloš Zeman poprvé zvolen předsedou sociální demokracie na stranickém sjezdu ČSSD v Hradci Králové. Tento post obhájil také v letech 1995 a 1997.

V dalších volbách v roce 1996, tentokrát již do Poslanecké sněmovny ČR, získala ČSSD pod vedením Miloše Zemana 26,44 % hlasů. O dva roky později, tedy pět let od nástupu Miloše Zemana na post předsedy strany, získala ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny 32,31 % hlasů.

Na závěr shrňme, že Miloš Zeman do vedení ČSSD nastoupil v únoru 1993, tedy několik měsíců po volbách do ČNR, ve kterých ČSSD získala necelých 7 % hlasů. Po pěti letech, tedy v roce 1998, pak strana ve volbách do Poslanecké sněmovny obdržela více než 32 % z celkového počtu hlasů. Upřesněme, že do vedení strany Miloš Zeman nenastoupil na jaře, ale v únoru. Vzhledem k celkovému vyznění výroku se nicméně jedná o zanedbatelnou nepřesnost, a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman mluví o předčasných volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1998. V těchto volbách zvítězila ČSSD, kterou vedl od roku 1993 do roku 2001 právě Miloš Zeman.

Slib, že ČSSD vstoupí do Strakovy akademie hlavním vchodem, pronesl Miloš Zeman v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD (Lidové noviny, 8. listopadu 1997, str. 3). Tehdejší předseda ČSSD konkrétně uvedl: „Nechceme se plížit do vlády vchodem pro služebnictvo, ale chceme do ní vstoupit jako hrdá, sebevědomá a silná strana. Vstoupíme hlavním vchodem.“

Po volbách v roce 1996 se i přes kontaktní kampaň, kdy Miloš Zeman objížděl Českou republiku s autobusem Zemákem, „vstup hlavním vchodem“ nekonal. ČSSD se však s 26,44 % vyšvihla na druhé místo.

Až v předčasných volbách v roce 1998 ČSSD vyhrála s 32,31 % hlasů. Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Ten v první řadě oslovil Josefa Luxe z KDU-ČSL a Jana Rumla z Unie svobody (Lidové noviny, 9. července 1999, str. 3). Bývalý ministr vnitra Ruml nicméně spolupráci s ČSSD vyloučil (Hradecké noviny, 7. března 1998, str. 3).

V této situaci začal Miloš Zeman vyjednávat s předsedou ODS Václavem Klausem. Z vyjednávání vzešla tzv. opoziční smlouva, celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ⁠ODS – tehdy nejsilnější opoziční straně –⁠ zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů. Strany se rovněž dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Miloš Zeman převzal kabinet od premiéra přechodové vlády Josefa Tošovského. Zemanova první slova při vstupu do budovy Strakovy akademie zněla: „Přicházíme hlavním vchodem, jak jsme slíbili.“ (Mladá Fronta DNES, 23. července 1998, str. 1)

Miloš Zeman se tedy po volbách v roce 1998 opravdu stal předsedou vlády. Splnil tak svůj slib, že ČSSD do Strakovy akademie vstoupí hlavním vchodem, nikoliv vchodem pro služebnictvo, který dal v dubnu 1995. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Prezident Miloš Zeman vznik krajských samospráv zmiňuje jako příklad jedné z reforem, která se uskutečnila během jeho působení v roli předsedy vlády ČR, tedy v období let 1998-2002.

Vláda Miloše Zemana v listopadu 1999 ve Sněmovně předložila zákon o krajích, k jehož schválení následně došlo v květnu 2000. Přijetí zákona znamenalo zavedení podrobnější zákonné úpravy, která byla nutná k zahájení činnosti krajů. Zákon o krajích tak stanovil postavení samosprávných krajů, úkoly a podmínky jejich činnosti, samosprávné orgány atd.

Současné kraje jako vyšší územní samosprávné celky ovšem vznikly 1. ledna 2000 na základě ústavního zákona přijatého už v prosinci 1997. S krajskou samosprávou počítá od počátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním.

Vytvoření krajů jako vyšších územních samosprávných celků tedy bylo stanoveno ve zmíněném ústavním zákoně z roku 1997, tj. ještě před vládou Miloše Zemana. Na následné reformě veřejné správy se nicméně skutečně podílela převážně vláda Miloše Zemana, která zákon o krajích předložila, konkrétně legislativu nutnou k tomu, aby kraje mohly zahájit svou činnost. Reforma veřejné správy byla také jednou z priorit programového prohlášení (.pdf, str. 4) tehdejší vlády.

Základem správní reformy byl Návrh koncepce reformy veřejné správy (.doc) předložený na jaře roku 1999 tehdejším ministrem vnitra a členem Zemanovy vlády Václavem Grulichem. Tento dokument byl Sněmovnou následně schválen. V následujících měsících Parlament přijal další (.pdf, str. 2) zákony, které upravovaly vztahy s místními samosprávami, postavení okresních úřadů, rozpočtové uspořádání, příjmy krajů a státní podporu regionálního rozvoje, tedy např. právě i zákon o krajích. Krajské samosprávy byly (.pdf, str. 2) ustanoveny po prvních krajských volbách v listopadu 2000.

Miloš Zeman dále ve svém výroku poukazuje na to, že ČR byla jedna z mála zemí, která krajskou samosprávu neměla. Doslova řekl, že se u nás všechno centralizovaně řídilo z Prahy.

Situaci ohledně krajských samospráv v ČR komentovala v roce 1997 také Evropská komise ve svém stanovisku (.pdf, str. 78) k žádosti České republiky o členství v Evropské unii. Evropská komise ve stanovisku uváděla, že Česká republika žádnou samostatnou regionální politiku nemá a iniciativy regionálního rozvoje jsou realizovány na národní úrovni. Komise tehdy upozorňovala, že v Česku neexistují samosprávné, volené orgány na úrovni krajů, tedy mezičlánek mezi obcemi a státem.

Podobná slova se objevovala také v důvodové zprávě k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., který ustanovil vytvoření územních samosprávných celků. „Ve většině evropských států, ať už se jedná o federace či unitární státy, mají, pokud jde o systém administrativně územního a především samosprávného členění, dvou-, tří- nebo čtyřstupňovou soustavu (např. regiony, departmenty a obce Francie, či oblasti, provincie a obce - Itálie).“

Výrok prezidenta Miloše Zemana jako celek hodnotíme jako pravdivý. Vytvoření současných krajů sice ustanovil ústavní zákon již z roku 1997, na reformě veřejné správy a na zavedení legislativy nutné k tomu, aby kraje mohly zahájit činnost, se ale skutečně podílela Zemanova vláda. Na základě důvodové zprávy k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb. jako pravdivou hodnotíme i druhou část výroku, že ČR byla jedna z mála zemí v Evropě, která neměla krajskou samosprávu.

Miloš Zeman se stal předsedou vlády v červenci 1998 a byl jím až do 12. července 2002. Poté ho nahradil Vladimír Špidla.

Severoatlantická aliance

Česká republika oficiálně vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) společně s Maďarskem a Polskem 12. března 1999. V reakci na to Miloš Zeman 16. března přednesl projev v bruselském hlavním sídle NATO. Při slavnostním vztyčování české vlajky mimo jiné prohlásil, že „dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku“.

Sluší se ovšem zmínit, že základy pro vstup do Severoatlantické aliance položila již předchozí vláda tehdejšího premiéra Václava Klause, která v září 1997 schválila strukturu a statut vládního a pracovního výboru pro integraci do NATO, a během jejíhož působení byly zahájeny vstupní rozhovory. 

V prosinci 1997 pak ministři zahraničních věcí NATO podepsali protokoly ke vstupu Česka, Maďarska a Polska, které musely následně schválit jednotlivé národní parlamenty. Poslanecká sněmovna schválila přistoupení do NATO v dubnu 1998.

Jaderná elektrárna Temelín

První zmínky o Elektrárně Temelín pochází z roku 1979, kdy byl vydán investiční záměr. Stavba samotná byla zahájena v roce 1987. Po Sametové revoluci bylo rozhodnuto o snížení počtu bloků na dva. Stavba byla dokončena v roce 2000 a 21. prosince téhož roku elektrárna vyrobila první elektřinu.

Závěr

Během Zemanovy vlády se Česká republika skutečně stala členem Severoatlantické aliance a byla dokončena stavba jaderné elektrárny Temelín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman zde odkazuje na tzv. „opoziční smlouvu“, celým názvem Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, která byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách konaných v červnu 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem, kterým byl do července 2002. 

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ODS (tehdy nejsilnější opoziční straně) v čele s Václavem Klausem zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

V lednu 2000 pak byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent, jehož součástí byl příslib vlády Miloše Zemana k postupnému snižování schodku státního rozpočtu tak, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a deficit státního rozpočtu odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (tedy neměl překročit tři procenta HDP). 

Deficit rozpočtu činil v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce pak došlo k jeho snížení na 45,7 mld. Kč (.pdf, v souboru str. 3). Miloš Zeman nicméně poukazuje na výši schodku po odečtení platby na úhradu ztrát České konsolidační agentury (ČKA), která činila 36 mld. Kč. Tato částka byla odečtena v rámci rozpočtů na rok 2001 a 2002 (.pdf, v souboru str. 5). Dodejme, že ČKA zajišťovala hospodářské záměry vlády a financovala strategické projekty v oblasti infrastruktury a životního prostředí.

Po odečtení těchto ztrát tedy menšinová vláda Miloše Zemana v roce 2002 skutečně hospodařila se schodkem 9,7 mld. Kč. Vláda rovněž byla tolerována tehdy nejsilnější opoziční stranou za podmínky, že se bude snižovat schodek státního rozpočtu. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Miloše Zemana jako pravdivý. 

Předně uveďme, že v roce 2003 se prezident ještě stále volil nepřímo (.pdf, str. 7–8), tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory (.pdf, str. 1). Volba prezidenta mohla proběhnout až ve třech kolech, pokud žádný kandidát nedostal potřebný počet hlasů ani ve 3. kole, konala se volba nová (.pdf, str. 1-2). V tomto roce proběhly celkem tři volby prezidenta.

Vnitrostranické referendum ČSSD

Miloš Zeman byl od roku 1993 do roku 2001 předsedou ČSSD. V roce 2002 pak ohlásil odchod z politiky (ČRo 6, 24. května 2002). I přesto však později řekl, že se zúčastní prezidentské volby v roce 2003, ovšem až případné druhé volby. Sociální demokracie se nemohla shodnout na tom, koho strana pošle do prvního kola prezidentských voleb (uvažovalo se i o bývalém ministru spravedlnosti Jaroslavu Burešovi nebo tehdejším ombudsmanovi Otakaru Motejlovi).

Ke konci listopadu 2002 proto ČSSD uspořádala vnitrostranické referendum, ve kterém se na prvním místě umístil Miloš Zeman. Ten ovšem trval na svém rozhodnutí kandidovat až v případném druhém kole.

Prezidentská volba

První prezidentská volba se konala 15. ledna 2003 a zúčastnili se jí čtyři kandidáti. Za ODS Václav Klaus, za ČSSD Jaroslav Bureš, za KSČM Miroslav Kříženecký a za KDU-ČSL Petr Pithart (.pdf, str. 32). Žádný z kandidátů ale v první volbě neobdržel potřebný počet hlasů, a proto se konala volba druhá.

Druhá volba prezidenta se uskutečnila 24. ledna 2003 (.pdf, str. 32). V této volbě se o prezidentský post ucházeli tři kandidáti –⁠ Václav Klaus, Miloš Zeman (a to i „přes nelibost stranického vedení“) a tehdejší senátorka Jaroslava Moserová. Miloš Zeman nicméně do dalšího kola nepostoupil, podle serveru iROZHLAS mu chyběla především podpora sociálních demokratů. Jednalo se nicméně o tajné hlasování, a proto nejsou dostupné přesné údaje, kdo koho volil. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Dodejme ovšem, že Zemanovu kandidaturu nepodpořili např. tehdejší premiér Vladimír Špidla (ČSSD) či ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD).

Miloš Zeman tedy skutečně dostal podporu ČSSD ve vnitrostranickém referendu. V samotné prezidentské volbě nepostoupil z prvního kola druhé volby prezidenta v roce 2003. Hlasování sice bylo tajné, později se ale tehdejší premiér Špidla a tehdejší ministr vnitra Gross přiznali k tomu, že pro Miloše Zemana nehlasovali. Dá se tak říci, že Zeman nebyl zvolen i kvůli postojům některým vedoucím představitelům ČSSD a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman svým výrokem ilustruje význam exportu pro Českou ekonomiku a dodává, že „naším národním zájmem, kvůli zvyšování ekonomické výkonnosti, a tedy i životní úrovně, je tedy podporovat export, prosazovat ekonomickou diplomacii a mít korektní vztahy se, pokud možno, všemi významnými zeměmi světa“. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, co tvoří český HDP, jakou část tvoří export a jaký ukazatel se pro posouzení otevřenosti ekonomiky používá.

Hrubý domácí produkt (HDP) se používá k měření výkonnosti ekonomiky a je to suma celkové hodnoty nově vytvořených statků a služeb za dané období a na konkrétním území. Ukazuje tedy obecně, jak výkonná je daná ekonomika a jakou přidanou hodnotu za daný rok ekonomické subjekty vytvořily. 

Výši HDP je možné zjišťovat různými metodami výpočtu. Z každé z nich však vyplývá, že HDP nelze zaměňovat s objemem produkce dané ekonomiky, tedy peněžního vyjádření ceny veškerého vyrobeného zboží a služeb. Do HDP se totiž nezapočítávají např. náklady na vstupy do výroby, které tvoří velkou část ceny výsledného produktu (mzdy, suroviny, spotřebované služby atd.). Ve srovnání s objemem celkové produkce je tak HDP výrazně nižší.

Export se na druhou stranu vyjadřuje v penězích, které exportéři inkasovali za prodané zboží, podobně jako u obecného ukazatele celkové produkce. V objemu exportu jsou tak zahrnuty i položky, které se nezapočítávají do HDP. Tvrzení, že je nějaká část HDP tvořena exportem, je tedy nepřesné. HDP je částečně tvořen jen přidanou hodnotou statků a služeb, které byly vytvořeny v Česku a poté exportovány, nikoliv exportem jako takovým.

Přesto se ale často můžeme setkat s porovnáváním objemu exportu a HDP. Tento ukazatel slouží k porovnání míry otevřenosti jednotlivých ekonomik a i když jde o srovnání dvou hodnot s různou metodikou, může poskytnout alespoň obecnou informaci o tom, jak významný je export pro určitou ekonomiku. 

Česko skutečně patří mezi exportně orientované ekonomiky, podle OECD dosahoval v roce 2021 objem exportů 73 % HDP, stejnou hodnotu uvádí i Eurostat. Podle odlišné metodiky Českého statistického úřadu byl tento podíl v roce 2020 64 % (.pdf). V minulosti ale český export dle OECD i Eurostatu odpovídal přibližně 80 % HDP. Doplňme, že u nejvíce exportních ekonomik, jako je např. Lucembursko či Irsko, může ukazatel exportu ku HDP přesahovat i 100 %.

Miloš Zeman tedy správně (v rámci naší 10% tolerance) uvádí hodnotu, kterou ve srovnání s HDP představuje český export a správně tak poukazuje na otevřenost české ekonomiky. Český export opravdu představuje téměř 80 % HDP, Milošem Zemanem použitá formulace nicméně není přesná. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Josef Středula tento výrok uvedl v odpovědi na otázku, která se týkala začleňování marginalizovaných skupin do společnosti. Podle Josefa Středuly je důležité, aby se člověk ve vlastní zemi cítil její součástí. Jako příklad z historie zmínil, že člověk, jenž „rozluštil“ kód Enigma, byl homosexuál, a proto byl na něj po válce činěn ze strany společnosti tlak.

Josef Středula patrně mluví o britském matematikovi Alanu Turingovi, který za druhé světové války pracoval pro Vládní školu pro kódování a šifrování (GC&CS), později přejmenovanou na Vládní komunikační ústředí (GCHQ). V centrále GC&CS v Bletchley Park působil jako vedoucí kryptoanalytik a stál v čele skupiny, jejímž cílem bylo prolomit německé šifrování.

Během války Alan Turing sestrojil dešifrovací stroj Bomba (The Bombe), jenž sloužil k luštění zpráv zašifrovaných systémem Enigma, jenž používaly nacistické ozbrojené síly. Na vytvoření stroje pracoval spolu se svým týmem od podzimu 1939 do jara 1940. Navazoval přitom na práci polského týmu vedeného Marianem Rejewským. Ten se prolomením kódu Enigma zabýval od roku 1932 a v roce 1938 vyrobil přístroj bomba (.pdf, str. 31), po kterém byl pojmenován i stroj Alana Turinga. V létě 1939 pak Rejewski informace o dešifrovacím zařízení předal Francii a Velké Británii. Rejewského stroj měl nicméně oproti tomu Turingovu značnou nevýhodu, protože nedokázal reagovat na změny, jež Německo v systému Enigma provedlo v květnu 1940, a stal se tak nepoužitelným. Právě díky složitějšímu Turingovu zařízení, které se s těmito změnami dokázalo vypořádat, mohla Velká Británie rozluštit značná množství německých zašifrovaných zpráv.

Nyní se zaměříme na samotné represe, jimž byl Alan Turing vystaven pro svou homosexualitu. Doplňujeme, že ve Velké Británii byla do roku 1967 mužská homosexualita nelegální.

Po druhé světové válce ve Velké Británii začala vlna zatýkání homosexuálů, přičemž se toto zatýkání týkalo často mužů zastávajících vysoké funkce v národních institucích. V lednu 1952 byl Alan Turing v Manchesteru obžalován za svůj poměr s jiným mužem a 31. března 1952 souzen. Podobu trestu si přitom směl sám vybrat. První možností bylo vězení, druhou podmínečné propuštění, které však podléhalo podmínce, že podstoupí roční hormonální léčbu. Alan Turing si zvolil druhou možnost. Jelikož od roku 1948 nesměli homosexuálové ve Velké Britálnii získat bezpečnostní prověrku, byla Turingova práce pro GCHQ, oficiálně ukončena.

V následujících letech podléhal kontrole policie, jež se obávala, aby nevyzradil státní tajemství svým zahraničním kontaktům. Web Turing.org.uk, spravovaný matematikem Andrewem Hodgesem, zmiňuje např. domovní prohlídku, které byl Alan Turing podroben v březnu roku 1953, když k němu měl přijet na návštěvu jeho norský známý, také homosexuál.

8. června 1954 byl Alan Turing nalezen mrtvý, příčinou úmrtí byla otrava kyanidem. Jeho smrt byla označena za sebevraždu. To, proč Turing zemřel, bývá ovšem popisováno různě. Zdroje často propojují Turingovu smrt s psychickými a fyzickými těžkostmi, které v posledních letech života pro svou homosexualitu zakusil. Rovněž se objevují i názory, že mohl být zavražděn tajnou policií, protože měl velké kryptoanalytické znalosti a homosexuálové byli za Studené války vnímaní jako bezpečnostní riziko. Existují však i zdroje předkládající názor, že se mohl otrávit nedopatřením, jelikož používal kyanid při svých chemických experimentech.

24. prosince 2013 byla Turingovi posmrtně udělena panovnicí Alžbětou II. královská milost.

Na závěr shrňme, že Alan Turing skutečně hrál velkou roli při dešifrování zpráv, které nacistické Německo šifrovalo pomocí systému Enigma. Na přelomu let 1939 a 1940 spolu se svým týmem sestrojil zařízení, díky němuž Velká Británie mohla během války rozluštit nezanedbatelné množství zachycených německých zpráv. Turing byl skutečně homosexuál, výrok Josefa Středuly proto hodnotíme jako pravdivý. Doplňme, že Turing byl kvůli své sexuální orientaci skutečně vystaven tlaku ze strany společnosti, v roce 1952 byl např. odsouzen za poměr s jiným mužem a nesměl pokračovat v práci pro GCHQ.

Míra nerovnosti v odměňování je nejsrozumitelněji vyjádřena ukazatelem GPG (z anglického Gender Pay Gap). GPG je většinou stanoven jako procentuální rozdíl mezi průměrným hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen.

Danuše Nerudová ve svém výroku zmiňuje především přímou diskriminaci, ke které dochází v případě, kdy ženy dostávají za stejnou práci nižší mzdu než muži.

Odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) v roce 2018 publikovalo studii (.pdf), v jejímž rámci výzkumníci pozorovali hodnoty GPG hned na několika úrovních. Při porovnání odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici (totéž zaměstnání na stejném pracovišti) došli k rozdílu mezd 10 % v roce 2016 (str. 52–53). Po celé sledované období let 2002–2016 se tyto hodnoty, popisující celkovou situaci na trhu práce, pohybovaly mezi 10 % a 11 % (str. 53). Podobné procento studie uvádí i pro věkovou kategorii 25–55 let, v jejímž případě dosahovala míra nerovnosti v roce 2016 11 % (str. 54–55).

Tématu nerovnosti v odměňování se věnoval také mezinárodní výzkum, jehož výsledky v listopadu 2022 zveřejnil odborný časopis Nature Human Behaviour (NHB). Ze studie vyplývá, že situace na trhu práce se v oblasti přímé nerovnosti v Česku obrací k lepšímu. 

Podle těchto statistik za rok 2019 je průměrný rozdíl ročních výdělků žen a mužů ve věku 30–55 let na stejné pracovní pozici 12 %. Časopis pro analýzu Česka využíval data z Informačního systému o platu a Informačního systému o průměrném výdělku.

Rozdíl v závěrech této studie a studie MPSV může souviset se zahrnutím jiných věkových skupin. Jak už jsme totiž zmínili výše, Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje s celým trhem práce (.pdf, str. 52) a širší věkovou kategorií 25–55 let, nikoli s věkovou kategorií 30–55 let.

Celkový rozdíl v odměňování mužů a žen 

Data celkového průměrného rozdílu mezi hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen jsou o něco vyšší. Statistiky zahrnují například přímou a nepřímou diskriminaci nebo segregaci na trhu práce.

Podle studie zveřejněné v Nature Human Behaviour bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku pro kategorii 35–55 let 24 %. Podobná čísla lze nalézt i ve statistice Eurostatu, podle níž u skupiny 35–44 let odpovídala míra nerovnosti 23,7 %, u skupiny 45–54 let pak 22,0 %.

Podle dat Eurostatu za celý trh práce (pro všechny věkové skupiny) bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku 19,2 %. V roce 2020 kleslo na 16,4 %. 

Z dat Eurostatu také vyplývá, že v porovnání se státy Evropské unie si Česko vede o něco hůře než je průměr EU, který byl za rok 2020 13,0 %. Například z našich sousedních států si lépe vede Polsko (4,5 %) i Slovensko (15,8 %), na druhou stranu hůře je na tom Německo (18,3 %) a Rakousko (18,9 %), jež patří ke státům s nejvyšším GPG v EU.

Závěrečné hodnocení

Podle dat MPSV i podle aktuálnějších dat publikovaných v časopise Nature Human Behaviour se průměrný rozdíl ohodnocení mužů a žen na stejné pozici pohybuje mezi 10–12 %. Na základě těchto dat hodnotíme výrok Danuše Nerudové jako pravdivý. 

Předně uveďme, že Česko dlouhodobě čelí kritice Evropské unie za diskriminaci romských dětí ve spojitosti s jejich neodůvodněným zařazováním do speciálních (dříve zvláštních) škol. V listopadu 2007 například Evropský soud pro lidská práva v rozsudku, který se týkal případu zařazení 18 romských dětí z Ostravska do speciálních škol, uvedl, že k tomu došlo bez relevantního opodstatnění a Česká republika se vůči romským dětem dopouští diskriminace. 

V souvislosti s výkonem rozsudku dohlíží na Česko od roku 2007 Výbor ministrů Rady Evropy. Tomu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) každoročně předkládá data o vývoji situace a počtu romských dětí ve speciálních školách.

Zpráva z roku 2016

V roce 2016 MŠMT zveřejnilo zprávu (.pdf), v níž informovalo o elektronickém sběru dat, a která slouží právě k vytváření tzv. kvalifikovaných odhadů počtu romských žáků na základních školách. V ní uvádí (.pdf, str. 6) i počty romských dětí podle toho, do kterého rámcového vzdělávacího programu jsou při výuce zařazeny. MŠMT zde rozlišuje (.pdf, str. 3, 6) čtyři programy. Prvním z nich je rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV). Další tři se týkají právě speciálního vzdělávání. Jedná se o rámcový vzdělávací program „se sníženými nároky na výstupy ze vzdělávání“ z důvodu (lehčího) mentálního postižení (RVP ZV UV) (.pdf, str. 16), program pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV LMP, zrušen k září 2016) a program pro obor vzdělání základní škola speciální (RVP ZŠS), který je určen pro žáky se středně těžkým a závažnějším mentálním postižením. Do těchto tří programů bylo podle zprávy MŠMT z roku 2016 (.pdf, str. 6) zařazeno 4 929 z celkového počtu 33 858 romských dětí, tedy 14,6 % romských dětí.

Zpráva z roku 2022

Statistiky z let 2017 až 2021 se nám nepodařilo na stránkách MŠMT nalézt. Budeme proto vycházet ze zprávy České republiky z roku 2022 (.pdf), která je určena Výboru ministrů Rady Evropy v souvislosti s rozsudkem z roku 2007 a čerpá právě ze zjištění MŠMT. 

Ze zprávy vyplývá, že podle oficiálních odhadů bylo v září 2021 v základních školách 34 942 romských žáků, což je 3,6 % z celkového počtu žáků českých základních škol (.pdf, str. 7). Romských dětí vzdělávaných v rámci standardního základního vzdělávání bylo 29 938, tj. 85,7 %. 

Do rámcového vzdělávacího programu se sníženými nároky z důvodu mentálního postižení (RVP ZV UV) spadalo 4 397 romských dětí, tedy 12,6 % (.pdf, str. 8). Z toho (str. 11) se 3 290 romských žáků vzdělávalo „ve třídách nebo školách podle § 16 odst. 9 školského zákona“, tedy odděleně od ostatních dětí. Naopak prostřednictvím tzv. inkluzivní (společné) výuky s ostatními žáky základních škol se vzdělávala menší část, přesněji 1 107 dětí. Pro srovnání je dobré dodat, že z celkového počtu 965 tisíc žáků základních škol spadá do programu pro žáky s lehčím mentálním postižením pouze zhruba 16 tisíc dětí (.pdf, str. 8), tj. 1,7 % žáků. U romských dětí (.pdf, str. 8) je tak podíl, dosahující téměř 13 %, výrazně vyšší. 

Co se týče žáků spadajících do programu žáky se závažnějším mentálním postižením (RVP ZŠS), zpráva z roku 2022 jejich přesný počet neuvádí (.pdf). Z výše uvedených dat nicméně vyplývá, že je jich přibližně 1,7 %, což přibližně odpovídá podílu z roku 2016 (.pdf, str. 6). 

Pokud tedy čísla závěrem shrneme, na začátku školního roku v září 2021 studovalo na základních školách dle odhadů MŠMT 34 942 romských dětí. U 4 397 z nich (12,6 %) probíhala výuka prostřednictvím programu pro žáky s lehčím mentálním postižením, přičemž u 3 290 těchto žáků (9,4 % z celkového počtu romských dětí) probíhala výuka odděleně od dětí spadajících do programu standardního základního vzdělávání, nikoli např. prostřednictvím inkluzivní výuky. Dalších 1,7 % dětí bylo zařazeno v programu pro žáky se středním a závažnějším mentálním postižením.

Tato čísla jsou ve srovnání s majoritní společností stále velmi vysoká, nejedná se ovšem o 80 % dětí z romských rodin, jak uvádí Danuše Nerudová. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.