Česká diplomacie v Izraeli a V4

Ministr zahraničí Jan Lipavský odpovídá na otázku, zda je správné, aby Evropská unie nadále finančně podporovala Palestinu. Redaktor se ptal i na to, jestli je možné zabránit tomu, aby tyto peníze skončily v rukou Hamásu. Lipavský v kontextu výroku zmiňuje, že „Česko trvá na pozastavení unijní rozvojové pomoci pro palestinská území, dokud nedojde k jasné identifikaci toků unijních peněz“. Dále uvádí, že humanitární pomoc považuje za nezbytnou, ovšem i v tomto případě je dle něj nutné vědět, kam přesně peníze směřují.

Přezkoumání finanční pomoci

Evropská komise (EK) v návaznosti na útok palestinského teroristického hnutí Hamás na Izrael oznámila, že dojde k urychlenému přezkoumání finanční pomoci, kterou EU posílá Palestině. EK revizi zdůvodnila nutností „zajistit, aby žádné finanční prostředky EU nepřímo neumožňovaly teroristickým organizacím provádět útoky na Izrael“.

Oficiální tiskové zprávě předcházelo vyjádření evropského komisaře pro rozšíření a sousedskou politiku Olivéra Várhelyiho na sociální síti Twitter (nově X). Ve svém příspěvku tento komisař, který mimo jiné zastupuje Evropskou komisi v Radě pro zahraniční věci EU, napsal, že EU „okamžitě pozastavuje všechny platby“ směřující Palestině.

Várhelyi svým samostatným výstupem vzbudil pozornost médií a některých členských států, které se proti takovému kroku vymezily. Ještě téhož dne nicméně Evropská komise Várhelyiho tvrzení upřesnila ve výše zmiňované tiskové zprávě. V ní mj. stojí, že „vzhledem k tomu, že nyní nebyly naplánovány žádné platby, nedojde v mezidobí k jejich pozastavení“.

Evropská pomoc Palestině

Dodejme, že po mimořádném neformálním jednání ministrů zahraničí členských států EU 10. října šéf unijní diplomacie Josep Borrell řekl, že „ne všichni Palestinci jsou teroristi, kolektivní trest pro všechny Palestince by byl nespravedlivý a nevede k dosažení míru“. Borrell mimo jiné uvedl, že většina členských států souhlasí s pokračováním spolupráce s palestinskou samosprávou.

16. října 2023 Evropská komise oznámila, že ztrojnásobí humanitární pomoc, kterou poskytuje Palestině. Upřesněme, že před navýšením pomoci poslala EU k 7. říjnu 2023 (kdy Hamás zaútočil na Izrael) Palestině v letošním roce téměř 28 milionů eur. Po navýšení má částka na humanitární pomoc dosáhnout 78 milionů eur.

Doplňme také, že EU je dle svých slov největším poskytovatelem pomoci Palestině. Vedle zmíněné finanční pomoci zajišťuje také rozvojové programy a poskytuje podporu palestinským uprchlíkům.

Závěr

Evropská unie se rozhodla přezkoumat finanční pomoc, kterou posílá Palestině. Jako hlavní důvod uvedla potřebu zajistit, aby finanční prostředky nebyly zneužity teroristickými organizacemi. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku, kolik Čechů se nachází v Izraeli, na který 7. října zaútočilo palestinské teroristické hnutí Hamás. Lipavský uvádí, že v židovském státě, kde stále probíhá válečný konflikt, zůstávají „vyšší desítky“ českých občanů. Právě v této souvislosti dodává, že kdo chce, zpět do Česka se dostat může, protože došlo k obnovení leteckého spojení mezi Prahou a Tel Avivem. V našem odůvodnění se zaměříme na to, jestli bylo toto spojení ke dni vydání rozhovoru skutečně obnoveno.

Letecké spojení po útoku Hamásu

Po vypuknutí konfliktu aerolinky některé komerční lety do Izraele zrušily, případně docházelo z jejich strany k opoždění. K 8. říjnu to například oficiálně uvedlo i pražské letiště na sociální síti X.

Podle informací z 9. října ale spousta Čechů své zakoupené lety z Izraele stále využila. Mluvčí Ministerstva zahraničí Daniel Drake řekl, že pokles počtu českých občanů v systému DROZD svědčí o tom, „že se Čechům daří odlétat zpět do vlasti komerčními lety“. Server iRozhlas ve stejný den napsal, že letecké spojení s Tel Avivem stále funguje, a potvrdil, že se někteří Češi vracejí do vlasti komerčními aerolinkami. Černínský palác ujistil, že ačkoliv některé lety zrušeny byly, návrat do Česka nebyl problém.

O dva dny později, 11. října, Seznam Zprávy informovaly, že komerční lety z této blízkovýchodní země jsou vyprodané. Česká velvyslankyně Veronika Kuchyňová-Šmigolová následně pro Radiožurnál uvedla, že „komerční lety stále existují, stále fungují. Létá zejména společnost El Al, ale protože teď chtělo odletět opravdu hodně lidí, tak lety jsou poměrně dost plné“. Právě kvůli vyprodaným letům měli někteří Češi potíže s návratem domů.

Tisková mluvčí letiště Václava Havla v Praze Klára Divíšková nám na náš dotaz odpověděla, že „v průběhu října došlo z důvodu útoku v Izraeli k redukci letů mezi Prahou a Izraelem, nedošlo ale k zastavení provozu“. Upřesnila, že letiště před útokem evidovalo přibližně 18 až 20 odletů do Izraele, v poslední době se jejich počet snížil na více než polovinu. Dodala také, že v současnosti (údaj k 8. listopadu) létá pouze aerolinka El Al Israel, jiní dopravci lety nevypravují. Např. společnost Smartwings vyslala poslední let do Tel Avivu 9. října.

Repatriační lety

Ještě 9. října Česko neuvažovalo o tom, že by zorganizovalo repatriační lety, kterými by se mohli Češi z Izraele vrátit. Hned následující den však Ministerstvo zahraničí o takovém letu začalo vyjednávat se společností Smartwings. Prvních 34 českých občanů se mezitím vrátilo do vlasti ministerským speciálem spolu s šéfem resortu Lipavským, který Izrael po říjnovém útoku Hamásu navštívil. Celkem se do ČR šesti repatriačními lety dostalo 228 lidí.

Závěr

V návaznosti na říjnový útok Hamásu tedy byly některé lety z Izraele zrušené či vyprodané. I přes rušení letů nicméně spojení mezi Prahou a Tel Avivem stále fungovalo, což nám potvrdila mluvčí letiště Václava Havla Klára Divíšková. O tom, že komerční aerolinky své lety vypravovaly, mluvila dříve také česká velvyslankyně v Izraeli. Mezi Prahou a Izraelem nyní létá pouze společnost El Al, jiní dopravci své lety nevypravují. Jelikož ministr zahraničí Lipavský naznačuje, že komerční lety na trase Tel Aviv – Praha byly zcela zrušeny a poté znovu obnoveny, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Ministr zahraničí Jan Lipavský odkazuje na výbuch v nemocnici al-Ahlí v Pásmu Gazy, který se odehrál v úterý 17. října. Obě hlavní strany konfliktu – palestinské hnutí Hamás a izraelská armáda – se z tohoto činu vzájemně obviňovaly. Mluvčí palestinského ministerstva zdravotnictví ovládaného Hamásem uvedl, že kvůli výbuchu údajně zahynulo více než 500 lidí. Zároveň Hamás bezprostředně po útoku před budovou zasažené nemocnice uspořádal tiskovou konferenci, na které náměstek ministerstva zdravotnictví prohlásil, že izraelští zástupci do nemocnice před útokem volali a vyzývali k evakuaci (video, čas 33:47). 

Izraelská armáda ale svou vinu popřela a za viníka označila uskupení Islámský džihád, které působí na území Pásma Gazy (video, čas 34:04). Podle ní měla být nemocnice poškozena v důsledku selhání rakety, kterou vypálili tito palestinští radikálové.

Investigace médií

Vyšetřování příčiny výbuchu ke dni vydání rozhovoru stále probíhalo – souhrnné informace a vlastní analýzy přinášela např. média jako BBC, CNN, Al Jazeera nebo agentura AP. CNN a AP uvedly, že za výbuchem patrně stojí vadná raketa vypálená z Pásma Gazy. Zároveň však upozornily, že bez přesnějších důkazů jejich závěry nejsou definitivní. BBC a Al Jazeera se shodly na tom, že není možné s jistotou potvrdit, jaká strana konfliktu za útokem stojí. 

Vlastní investigace zahájila i nezávislá uskupení. Příkladem je skupina Geoconfirmed, která se zaměřuje na určování zeměpisné polohy míst, v nichž se odehrály různé události související s válečnými konflikty. Tato platforma na sociální síti X (dříve Twitter) zveřejnila předběžnou analýzu, ve které uvádí, že je nepravděpodobné, že by za útokem byla izraelská bomba. Zároveň vyjádřila pochybnosti ohledně uvedeného počtu obětí, ačkoli upozornila, že se v budoucnu mohou objevit nové, detailnější záběry.

Další vyšetřování provedla i skupina Bellingcat, která spojuje nezávislé investigativní výzkumníky, vyšetřovatele a občanské novináře, kteří se věnují zpravodajství z otevřených zdrojů. Ta potvrdila přítomnost kráteru po výbuchu nacházejícího se uprostřed travnaté oblasti u parkoviště před nemocnicí. Dodává, že travnatá plocha nejspíš sloužila jako místo pro přespání, jelikož na ní bylo množství přikrývek a osobních věcí, což mohlo navýšit počet obětí výbuchu.

Analytička skupiny Bellingcat po vydání námi ověřovaného rozhovoru uvedla, že nelze s jistotou říci, zda výbuch způsobilo selhání rakety Islámského džihádu. Prozatím byl dle ní Bellingcat schopen potvrdit pouze to, že došlo k explozi, která vytvořila kráter. Zda šlo o raketu, střelu, nebo něco jiného, nebylo jasné, protože nebyly k dispozici důkazy, které by zřetelně potvrzovaly, o jaký druh munice šlo.

Je důležité zmínit, že po vydání rozhovoru s Janem Lipavským americký deník The New York Times zveřejnil svou analýzu. Z té vyplývá, že jedno z videí, kterým Izrael podporoval tvrzení o své nevině, ve skutečnosti ukazuje raketu vypálenou z Izraele a s výbuchem nemocnice navíc nejspíš nesouvisí.

Závěr

Světová média i nezávislé organizace ke dni vydání rozhovoru s ministrem Lipavským stále polemizovaly o tom, kdo za explozí nemocnice v Pásmu Gazy skutečně stojí. Ačkoli některé analýzy uváděly, že výbuch zapříčinila vadná raketa odpálená z Pásma Gazy, k jasnému a definitivnímu závěru se žádná z nich nepřiklonila.

Skupina Geoconfirmed pouze ve svém vyjádření připustila, že je nepravděpodobné, že by za výbuchem stála izraelská raketa svržená ze vzduchu. Dále však dodala, že tato informace je pouze výsledkem předběžné analýzy a po zveřejnění dalších důkazů se může stát neplatnou. Jelikož tedy z veřejně dostupných zdrojů ke dni vydání námi ověřovaného rozhovoru ani později nešlo jednoznačně prokázat, kdo byl viníkem exploze, hodnotíme výrok Jana Lipavského jako neověřitelný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku redaktorky, jestli se Izrael při svých odvetných vojenských akcích snaží dostatečně ochránit civilní obyvatelstvo v Pásmu Gazy. Lipavský odpovídá, že není povolaný takovou záležitost hodnotit a následně mluví o výbuchu nemocnice Al-Ahlí, který se odehrál 17. října v palestinském městě Gaza. Informaci, že za explozí stála izraelská armáda a že si vyžádala 500 obětí, označuje Lipavský jako falešnou.

Viník výbuchu

Obě hlavní strany konfliktu – palestinské hnutí Hamás a izraelská armáda – se z tohoto činu vzájemně obviňovaly. Hamás bezprostředně po útoku před budovou zasažené nemocnice uspořádal tiskovou konferenci, na které náměstek místního ministerstva zdravotnictví prohlásil, že izraelští zástupci do nemocnice před útokem volali a vyzývali k evakuaci (video, čas 33:47).

Izraelská armáda ale svou vinu popřela a za viníka označila uskupení Islámský džihád, které působí na území Pásma Gazy (video, čas 34:04). Podle ní tak měla být nemocnice poškozena v důsledku selhání vypálené rakety ze strany těchto palestinských radikálů.

Z veřejně dostupných zdrojů ke dni námi ověřovaného rozhovoru ale nešlo jednoznačně prokázat, kdo byl viníkem exploze. Ačkoli některé analýzy uváděly, že výbuch zapříčinila vadná raketa odpálená z Pásma Gazy, k jasnému a definitivnímu závěru se žádná z nich nepřiklonila.

Počet obětí

Mluvčí palestinského ministerstva zdravotnictví ovládaného Hamásem uvedl, že kvůli výbuchu údajně zahynulo více než 500 lidí. Nejen touto informací, ale především tím, kdo ze znepřátelených stran za útokem stojí, se zabývala řada světových médií (např. BBC, CNN nebo Al Jazeera) a některé nezávislé organizace jako Geoconfirmed nebo Bellingcat.

Právě skupina Geoconfirmed ve shrnutí předběžné analýzy uvádí, že „tvrzení o více než 500 obětech je také široce vnímáno jako významné přehánění“. Bellingcat dokázal potvrdit pouze informaci o tom, že na místě došlo k explozi. K počtu obětí se tato organizace nevyjádřila. Analytička tohoto uskupení ale pro iRozhlas.cz uvedla, že je dle jejího názoru stále velmi brzy na definitivní potvrzení přesného počtu obětí. V rozhovoru se vyjádřila také k tomu, že se kráter po výbuchu nacházel v travnaté oblasti u parkoviště před nemocnicí. Tato oblast podle ní nejspíš sloužila jako místo pro přespání, jelikož na ní bylo množství přikrývek a osobních věcí, což mohlo navýšit počet obětí tohoto útoku.

Závěr

V současné době nelze z veřejně dostupných zdrojů jednoznačně určit, kdo za říjnovým výbuchem nemocnice v Pásmu Gazy stál, ani počet obětí. Nezávislé organizace třetích stran se k definitivnímu závěru nepřiklonily. Není proto jisté, zda je verze o izraelském útoku s 500 oběťmi falešná, jak tvrdí ministr Lipavský. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru pro Právo hovoří o dopadech útoku Hamásu na Izrael ze 7. října letošního roku. Útok podle něj výrazně zasáhl do vývoje mezinárodní politiky a zastavil probíhající vyjednávání ohledně navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Saudskou Arábií, které by dle jeho názoru přineslo regionu větší stabilitu.

Mezi Izraelem a okolními arabskými zeměmi panuje napětí již od samotného vzniku židovského státu. O normalizaci vztahů mezi zeměmi se dlouhodobě snaží Spojené státy, které v roce 2020 zprostředkovaly diplomatické sblížení Izraele se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. Dodejme, že diplomatické styky s Izraelem udržovaly do roku 2020 z arabských států pouze Egypt a Jordánsko.

Normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem

Bývalý americký prezident Donald Trump po úspěchu své diplomacie očekával, že dále poroste počet arabských zemí, které s Izraelem naváží oficiální styky. Jedním z možných kandidátů byla právě Saudská Arábie. Během Trumpova působení v úřadě k takovému kroku nicméně nedošlo.

Kabinet současného amerického prezidenta Joea Bidena ve snahách o normalizaci vztahů mezi těmito státy pokračuje, a to i po říjnovém útoku Hamásu. Ministr zahraničí Antony Blinken navázání diplomatických styků mezi Izraelem a Saudskou Arábií např. označil za „zájem americké národní bezpečnosti“. Normalizace vztahů s Izraelem pak byla jedním z témat, která Blinken letos v červnu rozebíral se saúdskoarabským korunním princem Muhammadem bin Salmánem.

Právě bin Salmán na konci letošního září pro televizní stanici Fox uvedl, že se Izrael a Saúdská Arábie k dohodě blíží každým dnem. Optimistická vyjádření pak zaznívala i na izraelské straně – premiér Benjamin Netanjahu na Valném shromáždění OSN ve stejné době prohlásil, že je židovský stát na prahu uzavření mírové dohody se Saúdskou Arábií. Podle jeho tehdejších slov by takový krok napomohl tomu, aby své vztahy s Izraelem normalizovaly i ostatní arabské státy (.pdf, str. 4). Izraelský ministr zahraničí Eli Kohen pak odhadoval, že by dohoda měla být hotová v prvním čtvrtletí roku 2024.

Situace se nicméně změnila, když palestinské teroristické uskupení Hamás o několik týdnů později napadlo Izrael, který odpověděl mj. bombardováním Pásma Gazy. Saúdská Arábie se v důsledku bojů rozhodla přerušit rozhovory o možné normalizaci vztahů s Izraelem.

Závěr

Útok Hamásu na Izrael tedy skutečně zapříčinil, že Saúdská Arábie přerušila rozhovory o narovnání bilaterálních vztahů se židovským státem. Před touto událostí přitom probíhala jednání, která se k normalizaci vztahů pokoušela přispět. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský zde mluví o geopolitických důsledcích konfliktu, který 7. října rozpoutala teroristická organizace Hamás útokem na Izrael. Zmiňuje především zhoršení vztahů mezi Izraelem a zeměmi na Blízkém východě a dodává, že útoky Hamásu dle něj výslovně neodsoudilo Rusko ani Čína.

Rusko

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová v den útoku uvedla: „Apelujeme na izraelskou i palestinskou stranu, aby okamžitě uzavřely příměří a ukončily násilnosti.“ Prezident Vladimir Putin pak první vyjádření ke konfliktu vydal v úterý 10. října. Svými slovy kritizoval zejména domnělé selhání politiky Spojených států na Blízkém východě, přičemž o zemřelých na straně Izraele se nezmínil. Na summitu postsovětských států v Kyrgyzstánu poté Putin prohlásil, že Izrael „byl vystaven útoku, který ve své krutosti nemá obdoby. A přirozeně má právo na obranu“. Zároveň však dodal, že židovský stát na útok v jeho očích reaguje poměrně tvrdě.

Bývalý ruský prezident a současný místopředseda Bezpečnostní rady Ruska Dmitrij Medveděv pak na sociální síti X (dříve Twitter) napsal, že útoky Hamásu byly „očekávatelným vývojem“ událostí. V příspěvku také kritizoval Západ, který se dle jeho názoru místo snahy vyřešit izraelsko-palestinský konflikt vměšuje do záležitostí Ruska a poskytuje Ukrajině zbraně, čímž obyvatele obou států dle jeho slov poštvává proti sobě. Jiné vyjádření ruských činitelů o říjnovém útoku Hamásu jsme ve veřejně dostupných zdrojích nenašli. Rusko tedy říjnový útok Hamásu skutečně neodsoudilo.

Zmiňme, že Vladimir Putin a izraelský premiér Benjamin Netanjahu udržovali relativně blízké vztahy. Po útocích Hamásu 7. října se ovšem Putin jako jeden z mála státníků izraelskému premiérovi neozval, aby mu kondoloval k smrti Izraelců. Pro Rusko přitom byly dobré vztahy s Izraelem výhodné například kvůli tomu, že Izraeli zabraňovaly v posílání zbraní na Ukrajinu, a to i přes nátlak západních států. Jedním z faktorů, proč spolu Moskva a Izrael dlouhodobě udržovaly diplomatické přátelství, byla i významná ruská diaspora žijící na izraelském území (.pdf, str. 1–3).

Čína

Peking se k útoku na Izrael vyjádřil 8. října, kdy mluvčí tamního Ministerstva zahraničí obě strany konfliktu vyzval k tomu, aby zůstaly klidné a aby se zdržely násilností, a zabránily tak dalšímu zhoršení situace. Ministr zahraničí pak uvedl: „Základní východisko z konfliktu spočívá v realizaci dvoustátního řešení a vytvoření nezávislého státu Palestina.“ Hamás však přímo neodsoudil.

Dodejme, že 24. října (tedy až po vydání námi ověřovaného rozhovoru s Janem Lipavským) čínský ministr zahraničí Wang I svému izraelskému protějšku Elimu Kohenovi vzkázal, že podpoří jakékoli řešení, které by vedlo k usmíření mezi Izraelem a Palestinou. Útoky Hamásu nicméně taktéž neodsoudil. Uvedl jen, že Izraelské útoky na Pásmo Gazy podle něj přesahují hranice sebeobrany.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že ruští ani čínští představitelé útoky Hamásu přímo neodsoudili, jak správně zmiňuje ministr Lipavský. Jak Rusko, tak Čína pouze obě strany konfliktu vyzvaly k tomu, aby situaci dále neeskalovaly a uzavřely příměří. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku ohledně možné eskalace konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, který započal 7. října. Jedním z možných aktérů, který by se do útoku na Izrael mohl výrazněji zapojit, je Hizballáh, radikální hnutí blízce spojené s Hamásem. Hizballáh na Izrael skutečně několikrát zaútočil, na což židovský stát reagoval ostřelováním části Libanonu nebo zabitím několika členů Hizballáhu na vzájemných hranicích.

Izrael kvůli hrozbě útoku také evakuoval část obyvatelstva ze severní části země v blízkosti hranic. Spojené státy pak Izraeli nabídly technickou podporu, a to právě za účelem odrazení ostatních regionálních aktérů od zapojení do konfliktu. Součástí podpory Spojených států je například dodání munice do izraelského protiraketového systému nebo vyslání několika vojenských a dvou letadlových lodí USS Ford a USS Eisenhower do Středozemního moře.

Podle amerických funkcionářů má tento krok odradit Írán a případně právě Hizballáh od zapojení do konfliktu mezi Hamásem a Izraelem. Dodejme, že po vydání námi ověřovaného rozhovoru USA přislíbily i dodání dalších systémů protiletecké obrany.

Spojené státy tedy do Středozemního moře vyslaly vojenské a také dvě letadlové lodě, čímž navýšily svou námořní přítomnost v oblasti. Takovým krokem se skutečně snaží odradit Hizballáh od většího zapojení do války mezi Hamásem a Izraelem. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku, jestli konflikt mezi Hamásem a Izraelem může být důvodem nedávné cesty ruského prezidenta Vladimira Putina do Číny, kde se zúčastnil summitu k plánu tzv. nové Hedvábné stezky. V rámci summitu jednal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a kromě něj se setkal např. i s maďarským premiérem Viktorem Orbánem.

Lipavský v rozhovoru odpověděl, že si souvislostí není jistý, ale „přímá souvislost tam asi nebude“. Poté dodal, že mezi Ruskem a Čínou podle něj v poslední době dochází k vzájemnému sbližování. Jako jeden z příkladů přitom uvedl Si Ťin-pchingovu návštěvu Vladimira Putina.

Obchodní vztahy

Posílené vztahy mezi Moskvou a Pekingem budí v současnosti více pozornosti zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Zatímco Evropská unie a USA na Rusko v reakci napadení Ukrajiny uvalily sankce, Čína se k tomuto kroku nepřipojila. Naopak se k protiruským sankcím stavěla kriticky. Po odchodu některých západních firem z Ruska se tak právě Čína stala významným ruským partnerem a vzájemný obchod mezi oběma státy v poslední době roste. Moskva proto předpovídá, že v současném roce přesáhne hranici 200 miliard dolarů (cca 4,4 bilionu korun).

Jako příklad posíleného obchodu můžeme uvést čínské automobily, které nyní tvoří 49 % ruského trhu. V červnu 2021 přitom jejich podíl činil pouhých 7 %. Čínské automobilky jako Haval, Chery a Geely tak v Rusku nahradily západní výrobce, kteří zemi opouštěli po začátku invaze na Ukrajinu.

Vojenská spolupráce

Vladimir Putin krátce před zahájením ruské agrese navštívil slavnostní zahájení olympijských her v Pekingu. Právě tehdy Rusko a Čína oznámily uzavření strategického partnerství s cílem limitovat globální vliv Spojených států. Ve společném prohlášení pak stálo, že „přátelství mezi oběma státy nemá hranic“, a že „není oblasti spolupráce, která by byla zapovězena“.

Vůči válce na Ukrajině se pak Čína dlouhodobě staví neutrálně. Nicméně např. britský deník The Telegraph upozornil na to, že Peking Rusku dodává tzv. zboží dvojího užití. To se primárně vyrábí pro civilní použití, lze ho ovšem využít i pro vojenské účely. Podle deníku tak tímto způsobem Čína obchází mezinárodní sankce uvalené na Rusko. Ukrajinská strana již na jaře letošního roku uvedla, že v ruských zbraních nachází čím dál tím větší počet čínských součástek.

V dubnu letošního roku tehdejší čínský ministr obrany Li Šang-fu jednal s Vladimirem Putinem. Li po schůzce uvedl, že je Čína ochotna spolupracovat s Ruskem na tom, aby mezi armádami obou států fungovala úzká strategická komunikace. Moskva a Peking současně oznámily, že prohloubí svou vojenskou spolupráci. Doplňme také, že Rusko a Čína v srpnu pořádaly společná námořní cvičení v Tichém oceánu, která zahrnovala trénink záchranných operací a výcvik boje proti leteckým útokům a ponorkám.

Návštěva Si Ťin-pchinga v Rusku

Čínský prezident Si Ťin-pching přiletěl do Moskvy na jednání s Vladimirem Putinem v březnu letošního roku. Došlo k tomu krátce poté, co Mezinárodní trestní soud vydal na ruského prezidenta zatykač kvůli únosům ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska.

Lídři obou zemí tehdy podepsali rámcové dohody o rozšíření strategického partnerství a spolupráci. Dohodli se také např. na tom, že Rusko bude dodávat do Číny více ropy a plynu, zatímco Čína do Ruska více elektroniky. Moskva se zároveň zavázala pomoci čínským firmám na ruském trhu nahradit firmy západní. Dodejme, že Putin tehdy popřel, že by mezi sobou Rusko a Čína utvářely vojenské spojenectví.

Shrnutí

Poslední dobou skutečně dochází k posilování vzájemných vztahů mezi Ruskem a Čínou. Po uvalení sankcí na Rusko kvůli napadení Ukrajiny se Čína pro Moskvu stala významnějším obchodním partnerem. Mezi oběma zeměmi dochází také k intenzivnější strategické spolupráci. Čínský prezident Si Ťin-pching navštívil svůj protějšek v březnu letošního roku. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku zmiňuje, že podle něj se po nedávných volbách do polského Sejmu nemění nic v oblasti geopolitické orientace Polska. Následně odpovídá na otázku, zdali posun v zahraniční politice očekává u Slovenska, kde ke dni zveřejnění rozhovoru ještě nebyla jmenována nová vláda. Lipavský zmínil, že si „musíme počkat, až nastoupí celá slovenská vláda“. I přesto nicméně uvedl, že pozvánka k oficiální návštěvě z Česka „určitě přijde“.

Zahraniční cesty

Vzájemné první návštěvy jsou po nástupu do funkce běžné u českých a slovenských vysokých ústavních činitelů. Tradici zavedl bývalý prezident Václav Havel, který po rozpadu Československa a jeho zahájení výkonu funkce prezidenta ČR směřoval svou první zahraniční cestu právě na Slovensko. Od té doby je nepsaným pravidlem, že se čeští prezidenti, premiéři nebo ministři zahraničních věcí vydávají na svou první zahraniční návštěvu za svým slovenským protějškem. Podobnou tradici založil také první slovenský prezident Michal Kováč na Slovensku.

Premiér Fiala takto po vzniku jeho vlády zvolil Slovensko jako svou první zahraničně-politickou destinaci. V lednu 2022 se v Bratislavě sešel se svým tehdejším protějškem Eduardem Hegerem, který byl na své první zahraniční cestě právě v České republice. První bilaterální zahraniční návštěvu směřovali do Prahy i bývalí předsedové vlád Igor Matovič, Peter Pellegrini nebo staronový premiér Robert Fico. Obdobně postupovali i jejich čeští protějšci – Slovensko si za cíl své první zahraniční návštěvy vybrali někdejší premiéři Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka nebo Petr Nečas.

Stejný postup je tradicí i u ministrů zahraničních věcí. Do Česka se v rámci své první zahraniční návštěvy v rámci bilaterálních jednání vydali také ministři Káčer, Korčok, Lajčák nebo Dzurinda. Obdobně učinili i šéfové české diplomacie Lipavský, Kulhánek nebo Zaorálek kteří se brzy po nástupu do funkce vydali na Slovensko.

Jak jsme nastínili v úvodu, nejdelšího trvání má tradice u českých a slovenských prezidentů. Kováčův postup později napodobili jeho nástupci Gašparovič, Kiska a Čaputová. Na Slovensko se zase podle vzoru Havla v rámci své první zahraniční návštěvy vydali čeští prezidenti Klaus, Zeman i Pavel.

Dodejme, že nepsané pravidlo dodržují i další ústavní činitelé, např. předsedové parlamentních komor. Do Česka se po nástupu funkce vydal třeba Předseda Národní rady Slovenska Kollár. Na Slovensko se také v rámci své první zahraniční návštěvy vydali šéfka Poslanecké sněmovny Pekarová Adamová a předseda Senátu Vystrčil.

Závěr

Shrňme, že nejvyšší ústavní činitelé Slovenska a také ministři zahraničních věcí tradičně vedou svou první bilaterální zahraniční cestu do Česka. Stejný postup přitom platí i v opačném případě. Výrok ministra Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský odpovídá na otázku, zda je Visegrádská čtyřka (V4) v současnosti podle něj stále smysluplným uskupením. Dle jeho názoru byla v minulosti V4 vnímána různě, přičemž někdejší prezident Václav Klaus např. mezi zastánce tohoto formátu nepatřil. V naší analýze jsme se tedy zaměřili na to, jak se Klaus k V4 stavěl.

Pro začátek je třeba zmínit, že Visegrádská čtyřka vznikla 15. února 1991 ještě jako Visegrádská trojka tvořená Maďarskem, Polskem a tehdejším Československem. Dohodu ve Visegrádu podepsali československý prezident Václav Havel, maďarský premiér József Antall a polská hlava státu Lech Wałęsa. Mezi hlavní důvody pro zahájení regionální spolupráce patřila snaha o překonání historických neshod nebo vize snazšího dosáhnutí společných cílů, např. začlenění do evropské integrace.

Období před prezidentstvím

Václav Klaus vyjádřil pochybnosti o V4 už během summitu této skupiny v Praze v květnu 1992. Domníval se, že V4 zabrání Československu v hladké integraci do evropských struktur a mezinárodních institucí. Učinil tak v době, kdy byl předsedou ODS a ještě nebyl jmenován československým premiérem. Ani jako předseda vlády však Václav Klaus nejevil přílišný zájem o spolupráci v rámci V4. V lednu 1993 např. prohlásil: „Visegrád se nás netýká. Šlo o proces, který zcela uměle vyvolaly západní země.“ (.pdf, str. 9).

Dodejme, že se podle svých pozdějších slov Václav Klaus pokoušel o to, aby se Visegrádské seskupení zabývalo více politickou a ekonomickou spoluprací. Za pozitivní přínos V4 pak považuje (.doc, str. 3) projekt CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu), který byl založen v roce 1992 a měl za účel usnadnit vzájemné obchodování.

Prezidentské období (2003–2013)

Než se Václav Klaus stal českým prezidentem, hovořil o V4 jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Před první oficiální návštěvou Slovenska se pak Klaus vyjádřil o Visegrádu jako o „jednom ze seskupení, do kterých Česko shodou okolností patří“. V listopadu 2003 na summitu v Budapešti však řekl, že země V4 vždy považoval za velmi blízké a přátelské.

Klausův zdrženlivý postoj k V4 se nezměnil ani po roce 2004, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie. Kooperace V4 pak až do roku 2009 zůstávala upozaděná i v rámci samotné EU. V tomto roce se pak státy V4 semkly proti hrozbě narušení jejich energetické infrastruktury kvůli sporům mezi Ruskem a Ukrajinou.

Podle Klausova vyjádření z roku 2016 se „nic jako jednotný postoj V4 vůči Evropské unii (…) nikdy zformulovat nepodařilo, resp. i když se zformulovalo, bylo na to hned po příjezdu do Bruselu tou či onou zemí zapomenuto.“ Tímto výrokem reagoval mj. na dohodnutý postup proti kvótám při migrační krizi, který ovšem nedodrželo Polsko a kvóty na zasedání Rady ministrů nakonec podpořilo. Doplňme také, že Klaus v roce 2021 uvedl, že V4 podle něj na počátku jejího fungování neměla přesně definovaný smysl a odrážela především euforii po pádu komunismu.

Závěr

Za prezidenta Václava Klause byla skutečně spolupráce se státy V4 po většinu let upozaděna. Jedním z důvodů byl právě skeptický vztah Klause k celému uskupení. O Visegrádské čtyřce se ještě před tím, než se stal prezidentem, vyjádřil jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Svůj negativní postoj pak nezměnil ani během svého působení v úřadu. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na dotaz, který se týkal nedávného setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Pekingu. Uvedenými příklady se snaží ilustrovat, že komunikace mezi některými evropskými státníky a Putinem pokračovala i po vypuknutí války na Ukrajině.

Nejprve upřesněme, že Orbán se s Putinem sešel poprvé od zahájení ruské invaze, a to v rámci summitu k plánu tzv. nové Hedvábné stezky. Podle maďarského deníku Hungary Today Orbán na jednání s ruským prezidentem uvedl, že je klíčové, aby došlo k zastavení přílivu uprchlíků, zastavení sankcí a také k „zastavení bojů“. Z vyjádření Orbánova mluvčího nicméně také vyplývá, že hlavními tématy setkání byly dodávky plynu a ropy nebo spolupráce v oblasti jaderné energetiky. Je vhodné dodat, že některé sankce, které na Rusko uvalila Evropská unie v souvislosti s válkou na Ukrajině, Budapešť kritizuje dlouhodobě.

Macron a Putin

Francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku února 2022, tedy ještě před vypuknutím invaze na Ukrajinu, navštívil Moskvu, kde jednal se svým ruským protějškem. Hlavním tématem jejich setkání byla snaha o deeskalaci napětí na rusko-ukrajinské hranici, u kterých tehdy narůstal počet přítomných ruských vojáků. 

Čtyři dny před začátkem agrese pak Macron s Putinem dvě hodiny telefonoval, přičemž se oba vyslovili pro diplomatické řešení krize. V den vypuknutí konfliktu se spolu oba státníci rovněž telefonicky spojili, a to na žádost ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Francouzská hlava státu dle svých slov tehdy Putina požádala o zastavení bojů.

Vzájemná komunikace mezi Macronem a Putinem pokračovala i v následujících měsících. Telefonovali spolu například v březnu, květnu, srpnu nebo září 2022. Březnový telefonát přitom trval hodinu a půl, květnový pak zabral přes dvě hodiny. Ke svým rozhovorům s ruským protějškem se prezident Macron vyjádřil slovy: „Když se snažíme – a to je naším cílem – budovat mír, musíme si promluvit. Musíme mluvit s hlavními aktéry – kdykoli to bude nutné, budu mluvit s Vladimirem Putinem.“

Rakouský kancléř Nehammer

S Vladimirem Putinem jednal od začátku války na Ukrajině také rakouský kancléř Karl Nehammer, který v dubnu 2022 navštívil Moskvu. Stal se tak prvním lídrem členské země EU, který se od začátku invaze s Putinem sešel. Nehammer jednání označil za „velmi přímé, otevřené a tvrdé“ a Putina vyzval k ukončení války a umožnění nezávislého vyšetřování masakrů civilního obyvatelstva.

Závěr

Od vypuknutí války na Ukrajině vedl Vladimir Putin jednání s několika evropskými politickými lídry. Orbán tak skutečně nebyl první evropský státník, který s ruským prezidentem komunikoval. S Putinem vícekrát telefonicky hovořil např. francouzský prezident Emmanuel Macron, přičemž některé telefonáty trvaly více než hodinu a půl. V dubnu 2022 pak do Moskvy za ruskou hlavou státu přijel rakouský kancléř Karl Nehammer. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reaguje na konstatování redaktorky, že v letošním roce končí desítky českých velvyslanců. Svojí poznámkou směřovala k otázce, jestli se nejedná o snahu zbavit se diplomatického personálu z éry prezidenta Zemana. To Lipavský odmítl a poukázal na vládní slib ohledně profesionalizace diplomatického sboru (.pdf, str. 26).

Jmenování velvyslanců

Prezident Petr Pavel letos v červenci pověřil vedením českých zastupitelských úřadů v zahraničí 26 diplomatů a diplomatek. Seznam konkrétních jmen zveřejnilo Ministerstvo zahraničí. Mluvčí Černínského paláce Daniel Drake serveru Lidovky.cz později sdělil, že se má do konce roku vystřídat celkem 29 velvyslanců.

Petr Pavel nové velvyslance sice pověřil, neznamená to ale, že jejich jmenování s ministrem Lipavským podepisoval. Velvyslanci jsou totiž z řad profesionálních diplomatů obyčejně vybíráni Ministerstvem zahraničních věcí. Šéf resortu poté navrhne velvyslance vládě, která jej schvaluje. Poté návrh svým podpisem odsouhlasí prezident, který tak s kontrasignací (spolupodpisem) premiéra velvyslance jmenuje.

Teprve poté je životopis schváleného velvyslance zaslán přijímající zemi ke schválení. V případě, že hostitelský stát s návrhem souhlasí, vydá tzv. agrément. Úřad prezidenta ČR vyhotoví po získání tohoto souhlasu pověřovací listiny, se kterými velvyslanec odjíždí do hostitelské země. Až v tomto momentě jsou tedy noví velvyslanci pověřeni vedením diplomatických misí a jejich jméno může být zveřejněno.

Závěr

K výše zmíněné výměně 26 velvyslanců došlo kvůli plánovanému střídání. Zda Jan Lipavský podepsal s Milošem Zemanem 42 výměn velvyslanců, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zahraničí, které nás odkázalo na Kancelář prezidenta. Ke dni zveřejnění naší analýzy jsme však odpověď neobdrželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku reaguje na poznámku redaktora, že „v letošním roce končí desítky českých velvyslanců“. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o zbavení diplomatů z doby prezidentství Miloše Zemana, ale o splnění slibu z vládního programového prohlášení ohledně profesionalizace diplomacie (.pdf, str. 26). V našem textu tedy stručně představíme kariéry nových diplomatů, přičemž „politické zabarvení“ interpretujeme jako působení v politické straně.

V následujících řádcích jsou seřazeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří mají dlouholeté kariérní zkušenosti s diplomatickým prostředím:

Latinská Amerika

• Kolumbie: Vladimír Eisenbruk působil sedm let na pozici velvyslance na Kubě, přičemž se od vzniku samostatné České republiky jednalo o prvního velvyslance v Havaně. Již před svým působením na tomto karibském ostrově zastupoval Česko v Kostarice, Mexiku a Peru.

Evropa

• Maďarsko: Eva Dvořáková se dlouho pohybovala na pozicích na Ministerstvu zahraničí po boku velvyslanců. Pět let např. pracovala jako zástupkyně velvyslance v Německu a čtyři roky působila jako tajemnice politického úseku na velvyslanectví v Rakousku.
• Kosovo: Bohumil Mazánek dříve pracoval na velvyslanectvích v Asii – konkrétně v Laosu, Thajsku, Indii nebo Číně. Kromě toho byl také generálním konzulem v Polsku a velvyslancem v Litvě. Dodejme, že se jedná o prvního českého velvyslance v Kosovu.
• Nizozemsko: René Miko pracoval mj. jako ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí. Česko zároveň zastupuje v Mezinárodním trestním soudu a v letech 2005–2009 byl politickým tajemníkem na velvyslanectví v Londýně.
• Španělsko: Libor Sečka působil jako velvyslanec v několika zemích už od roku 2000, konkrétně v Mexiku, Itálii a Maltě, Číně nebo Velké Británii. Na velvyslanectví ve Španělsku přitom působil již na začátku 90. let, kdy zastával funkci prvního tajemníka.
• Belgie: Jakub Skalník mezi roky 2015 a 2020 působil jako velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Pracoval také na velvyslanectvích v USA a Nizozemsku.
• Bulharsko: Miroslav Toman působil přes 20 let v tajných službách, konkrétně u Bezpečnostní informační služby a rozvědky. Od roku 2015 do r. 2017 působil jako velvyslanec v Afghánistánu. Následující čtyři roky pak strávil jako velvyslanec v Severní Makedonii. Upřesněme, že se nejedná o bývalého ministra zemědělství za ČSSD v Babišově vládě Miroslava Tomana – jde pouze o shodu jmen.
• Lotyšsko: Martin Vítek byl dříve velvyslancem v Kuvajtu a Kataru. Působil také na velvyslanectvích v Dánsku, Irsku nebo Iráku.
• Irsko: Pavel Vošalík byl v roce 1997 jmenován prvním velvyslancem v Jihoafrické republice, kde strávil čtyři roky. Stejnou dobu byl později velvyslancem v Kanadě. Od roku 2008 až do dubna 2018 zastupoval Česko ve Vatikánu a San Marinu.

Afrika

• Keňa: Nicol Adamcová nepůsobila jako velvyslankyně, na přelomu tisíciletí však byla druhou tajemnicí na velvyslanectví v USA. Od roku 2012 do roku 2016 pak pracovala jako zástupkyně velvyslankyně v Jihoafrické republice.
• Ghana: Pavel Bílek několik let pracoval na velvyslanectvích v Maďarsku, Portugalsku nebo Malajsii. V posledních letech byl vedoucím zastupitelského úřadu v Kosovu.
• Jihoafrická republika: Tomáš Uličný se v české diplomacii pohybuje přes 20 let. Za tu dobu působil např. jako zvláštní zmocněnec pro oblast Sahelu, velvyslanec v Sýrii nebo také jako vedoucí delegace Evropské unie v Súdánu.

Asie

• Saúdská Arábie: Pavel Kafka byl celkem osm let velvyslancem v Egyptě (konkrétně v letech 1998–2002 a 2010–2014) a šest let strávil na velvyslanectví v Turecku.
• Malajsie: Juraj Koudelka působil jako velvyslanec necelých pět let, a to v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Jemenu. Vedle toho pracoval např. jako první tajemník stálé mise Česka v OSN v USA.
• Spojené arabské emiráty: Josef Koutský pracoval jako velvyslanec v Sýrii od roku 2002 do roku 2006. V roce 2010 se pak stal velvyslancem v Libyi, odkud se vrátil v roce 2014. V roce 2018 byl jmenován velvyslancem v Jordánsku, kde své působení ukončil v letošním květnu.
• Gruzie: Petr Kubernát se velvyslancem v Gruzii stal již v letošním srpnu. Diplomatické zkušenosti získával již v 90. letech, kdy pět let pracoval jako zástupce českého velvyslance v Belgii (.docx, str. 1). Od roku 2001 do r. 2006 byl velvyslancem v Nizozemsku a od roku 2015 byl čtyři roky velvyslancem v Lucembursku.
• Izrael: Veronika Kuchyňová Šmigolová se stala první ženou, která vede české velvyslanectví v Izraeli. Již na přelomu tisíciletí působila v diplomacii, a to konkrétně jako zástupkyně velvyslance v Polsku. V letech 2009–2013 pak byla velvyslankyní stálé české mise v několika mezinárodních organizacích ve Vídni. Tři roky také působila jako velvyslankyně v Egyptě, kdy byla zároveň akreditována i pro Súdán a Eritreu. Dodejme, že např. web Seznam Zprávy o ní psal jako o „kariérní diplomatce“.
• Jordánsko: Alexandr Sporýš v letech 2014 až 2019 působil jako velvyslanec ve Spojených arabských emirátech. Dva roky předtím pracoval např. jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán. V letech 1993 až 1997 a znovu od roku 1999 do roku 2004 zastupoval Česko ve stálé misi při OSN v USA.
• Pákistán: Ladislav Steinhübel velvyslancem nebyl, od roku 2015 do roku 2020 však působil jako zástupce vedoucího mise v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
• Kazachstán: Pavol Šepelák byl v letech 2002–2006 velvyslancem v Lucembursku. Dva roky pak působil jako velvyslanec v Pákistánu a následující čtyři roky v Lotyšsku. Pět let byl také generálním konzulem v Los Angeles. Zmiňme, že server Lidovky.cz Šepeláka již v roce 2010 označily za „kariérního diplomata“.
• Filipíny: Karej Hejč pět let pracoval jako zástupce velvyslance v Kanadě. Čtyři roky byl velvyslancem v Etiopii, kdy Českou republiku zároveň zastupoval v několika dalších státech (např. v Džibutsku nebo Somálsku). Od ledna 2022 do letošního srpna působil jako velvyslanec v Kongu.
• Uzbekistán: Lubomír Frebort již v 90. letech pracoval jako tajemník na velvyslanectví ve Vietnamu. Šest let byl i tajemníkem a zástupcem velvyslance v Indonésii. V letech 2011 až 2015 působil jako zástupce vedoucího Zastoupení Evropské unie na Filipínách. Čtyři roky pak strávil na pozici vedoucího Styčného úřadu EU v Turkmenistánu.
• Japonsko: Martin Klučar byl sedm let generálním konzulem v Los Angeles. Od února 2011 do prosince 2012 působil jako zástupce velvyslance v Rusku – na tuto pozici se vrátil v lednu 2014, přičemž skončil v srpnu 2015. Mezi tím v Rusku působil jako chargé d´affaires, tedy vedoucí zastupitelského úřadu. V nedávně době byl také zástupcem vedoucího stále mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Rakousku.

Austrálie

• Austrálie: Jana Tyrer od roku 2004 do roku 2009 působila jako tajemnice na zastupitelském úřadu na Slovensku. V letech 2012 až 2016 zastávala obdobnou funkci na zastupitelském úřadu ve Velké Británii.

V další části odůvodnění jsou uvedeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří s diplomatickým prostředím dle veřejných zdrojů nemají víceleté zkušenosti z poslední doby. Zároveň ale v minulosti nepůsobili v politické straně.

• Kanada: Martin Tlapa působil jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí a jako náměstek státního tajemníka pro evropské záležitosti. Nedá se tedy říct, že by šlo o člověka s dlouholetou diplomatickou zkušeností, v první polovině 90. let pouze působil jako tajemník na velvyslanectví v Kanadě.
• Litva: Aleš Opata je bývalý náčelník Generálního štábu, přičemž v armádě sloužil od roku 1987. Působení v Litvě tak pro něj bude první diplomatickou zkušeností. Dodejme, že vyslání dlouholetého vojáka na nejvyšší diplomatický post v zahraničí podle Akutálně.cz „není obvyklé, ale nepředstavuje ani vyloženou vzácnost“. Opatova armádní zkušenost podle serveru dává smysl, jelikož by Litva případný ruský útok odrážela jako jedna z prvních.

Závěr

Většina nově jmenovaných diplomatů má tedy opravdu víceletou zkušenost s diplomacií, přičemž pouze dva tuto zkušenost z poslední doby nemají. Členy politické strany zároveň nebyl nikdo z nově jmenovaných velvyslanců. Někteří z nich působili přímo jako velvyslanci, jiní pak vedli generální konzuláty či pracovali na velvyslanectvích v různých pozicích. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.