Evropský rozpočet a já

Předně uveďme, že Evropská unie je politické a ekonomické nadnárodní uskupení. Jedná se o entitu sui generis (bod 104), na kterou členské státy prostřednictvím mezinárodních smluv přenesly část své suverenity. Evropská unie funguje na základě několika smluv, kterými jsou Smlouva o Evropské unii (.pdf) a Smlouva o fungování Evropské unie (.pdf). Jako samostatná entita s vlastní právní subjektivitou a vlastními institucemi vykonává EU oblast pravomocí, které jí byly smlouvami svěřeny. 

Andrej Babiš v tomto výroku nerozlišuje mezi rozpočtem EU a víceletým finančním rámcem. Víceletý finanční rámec je upraven v čl. 312 SFEU a měl by zajistit rozpočtovou disciplínu v Unii. Stanovuje se na dobu nejméně pěti let, od roku 1993 je pravidlem jeho sestavení na období 7 let. Finanční rámec stanoví výši ročních stropů prostředků v kategorii výdajů (hlavní oblasti činnosti Unie) a plateb. Roční rozpočty Unie proto musí být s tímto finančním rámcem v souladu. Finanční rámec je přijímán zvláštním legislativním postupem jako nařízení, rozhoduje o něm Evropský parlament (většinou hlasů) a Rada Evropské unie (jednomyslně).  

Roční rozpočet Evropské unie upravuje SFEU v článcích 313–316. Podle čl. 314 musí každý orgán EU (s výjimkou Evropské centrální banky) sestavit odhad svých výdajů, Komise tyto odhady shrne do návrhu rozpočtu, který musí obsahovat finální odhad příjmů a výdajů. Komise poté předloží návrh rozpočtu Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. Jak již bylo zmíněno, roční rozpočet musí odpovídat víceletému finančnímu rámci, respektive výši ročních stropů. 

Co se týče Babišových slov o rozpočtech firem na jeden rok, popřípadě na 3 roky v případě rozpočtů investičních, pak jednotlivé firmy můžou v závislosti na svých potřebách tvořit (.pdf, str. 47) rozpočty jak měsíční, čtvrtletní, roční, tak i víceleté s horizontem například 3 nebo i 10 let. V souvislostí se Zákonem o účetnictví, který stanovuje běžné účetní období na 12 měsíců, je běžné tvoření rozpočtů na období jednoho roku. Nicméně není v našich silách ověřit, na jaké období tvoří své rozpočty většina firem.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť i Evropská unie sestavuje roční rozpočet, jak je u ostatních subjektů běžné. Andrej Babiš tak ve svém výroku nerozlišuje mezi ročním rozpočtem a víceletým finančním plánem. Oba pojmy zaměňuje. Problematické je pak i srovnání Evropské unie a firem. Evropská unie je zcela unikátní organizací, která není ani státem, ani běžnou mezinárodní organizací, ani firmou a je tedy pochopitelné, že pravidla jejího fungování se budou lišit např. od pravidel fungování států. Je tedy zavádějící odůvodňovat neobvyklost procesů v EU tím, že ve firmách takové procesy neexistují, neboť EU sdružuje svrchované státy, a tudíž i její fungování nemůže odpovídat fungování firem.

Ačkoliv Andrej Babiš ve videu použil slovo „rozpočet“, nemyslel tím běžný rozpočet EU, ale víceletý finanční rámec EU. To vyplývá z předchozích 2 vět, kde zmiňuje, že EU dělá rozpočet na 7 let. Zamýšlel tím víceletý finanční rámec, neboť ten se skutečně sestavuje na alespoň 5leté období. „Víceletý finanční rámec představuje dlouhodobý rozpočet EU. Stanoví limity pro výdaje EU – celkově i pro různé oblasti činnosti – na období nejméně pěti let. Poslední víceleté finanční rámce obvykle pokrývaly období sedmi let.”

Ve čl. 312 SFEU odst. 3 (.pdf, str. 136), kde je víceletý finanční rámec definovaný, stojí, že „Finanční rámec stanoví výši ročních stropů prostředků na závazky podle kategorie výdajů a ročních stropů prostředků na platby. Kategorie výdajů, kterých je omezený počet, odpovídají hlavním oblastem činnosti Unie.” Víceletý finanční rámec se tak zasluhuje o to, aby byly výdaje EU na budoucí období předvídatelné a aby se v nadcházející době přiměřeně naplňovaly priority Unie.

Víceletý finanční rámec je přijímán ve formě meziinstitucionální dohody, resp. nařízení (viz čl. 312 odst. 2 SFEU), tedy dohodou mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou EU. Poté co Komise předloží návrh finančního rámce, Rada EU jednohlasně rozhodne o jednotlivých výdajích a příjmech. Následně musí vyjádřit souhlas také většina poslanců parlamentu.

Smlouva o fungování EU bližší ustanovení o sestavování víceletého finančního rámce bohužel neobsahuje. Zajímavý však může být čl. 314 SFEU, který se však týká sestavování ročního rozpočtu. Dle prvního odstavce tohoto článku platí, že:

„Každý orgán s výjimkou Evropské centrální banky sestaví před 1. červencem předběžný odhad svých výdajů na příští rozpočtový rok. Komise shrne tyto odhady do návrhu rozpočtu, jenž může obsahovat odlišné odhady. Návrh rozpočtu zahrnuje odhad příjmů a odhad výdajů.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že se při přípravách rozpočtu nejdříve skutečně sestavují výdaje, je však nutné upozornit, že jak plyne z daného ustanovení, výslednou podobu unijního rozpočtu sestavuje Komise, pro kterou jsou navrhované výdaje jednotlivých institucí pouhým doporučením. Nic jí tedy nebrání v tom, aby v praxi nejdříve sestavila příjmovou a až poté výdajovou stranu rozpočtu.

V případě např. České republiky pak sestavování rozpočtu upravuje zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. I ten však udává jen spíše rámec, při kterém se má při sestavování rozpočtu vláda, resp. Ministerstvo financí, pohybovat, a otázku, zda nejdříve sestavit příjmy nebo výdaje, tak neřeší.

Bohužel se nám nepodařilo konkrétně zjistit, zdali vytváření dlouhodobého rozpočtu EU, neboli víceletého finančního rámce, probíhá tak, jak říká Andrej Babiš. Nelze tak potvrdit, ani vyvrátit, že je víceletý finanční rámec vytvářen nejdříve výdaji, a posléze příjmy. Stejně tak jsme bohužel nedohledali informace, jak v praxi probíhá sestavování státních a jiných rozpočtů, tedy zda by mohla být EU se svým postupem skutečně unikátní.

Výdaje Evropské unie určuje každých 7 let víceletý finanční rámec (od roku 1993). Na základě těchto finančních plánů se vytváří každoroční rozpočet, který musí splňovat přijaté limity.

Současný víceletý finanční plán byl sestaven pro období 2014–2020 a byl schválen v roce 2013. Celkové prostředky na závazky byly schváleny ve výši 960 mld. EUR a celkové prostředky na platby ve výši 908 mld. EUR (v cenách roku 2011). V běžných cenách jsou tyto částky podle Ministerstva financí ve výši 1083 mld. EUR na závazky a 1024 mld. EUR na platby.

Pro Českou republiku bylo v rámci tohoto finančního plánu vyhrazeno 31,33 mld. EUR (v běžných cenách). To v převodu na Kč činí přibližně 843 mld. Kč (kurz: 1 euro = 26,9 Kč).

Příští finanční rámec na období 2021–2027 je stále v jednání. Návrh předsednictva Rady EU z únoru 2020 činí 1095 mld. EUR. V tomto období by se příjmy ČR měly snížit o 180 mld. Kč.

Údaje uváděné Andrejem Babišem se tedy jen nepatrně odlišují od námi dohledaných hodnot.

Na závěr uvádíme tabulku, kterou ve svém videu ukazuje Andrej Babiš.

Víceletý finanční rámec představuje dlouhodobý rozpočet EU. Stanoví limity pro výdaje EU – celkově i pro různé oblasti činnosti – na období nejméně pěti let. Poslední víceleté finanční rámce obvykle pokrývaly období sedmi let. O výdajích rozpočtu rozhodují Rada EU a Evropský parlament na základě návrhu Evropské komise.

Výdaje finančního rámce jsou rozděleny do následujících okruhů:

• Inteligentní růst podporující začlenění
  - Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost
  - Hospodářská, sociální a územní soudržnost,
• Udržitelný růst: Přírodní zdroje,
• Bezpečnost a občanství,
• Globální Evropa,
• Správa,
• jiné zvláštní nástroje.

Z rozpočtu čerpá každý stát jiný objem financí. Obecně lze však říci, že větší sumu dostávají země, jejichž HDP je pod průměrem EU, a státy, které těží ze společné zemědělské politiky. Základním kritériem pro přidělování financí je právě velikost HDP ve vztahu k průměru EU. Podle návrhu nového finančního rámce EU by toto kritérium mělo být i nadále zachováno, zohledněny by však měly být i další faktory, jako je nezaměstnanost, změna klimatu a přijímání a integrace migrantů.

Kohezní politika politika EU je politika, která se snaží snižovat rozdílnost úrovně rozvoje různých regionů a snižovat zaostalost znevýhodněných regionů. Kvůli této politice od EU dostávala Česká republika víc, než do ní odváděla. Česko získalo od EU 1,31 bilionu korun a odvedlo prozatím EU 565 miliard korun, Česko tedy dostalo o 745 miliard více, než odvedlo. Podle dat Ministerstva financí je to pak dokonce 809 miliard.

U nového víceletého finančního rámce se obnovila i metoda (.pdf, str. 2) přerozdělení financí pro regionální rozvoj (kohezní politika). Kritéria jsou: 

• HDP na obyvatele
• přijímání a integrace migrantů
• nezaměstnanost, zejm. u mladých lidí
• nízká úroveň vzdělání
• změna klimatu

Nejdůležitější kritérium k získávání prostředků (.pdf, str. 1) je HDP na obyvatele – pokud je u státu nižší než 90 %, má zaručený prospěch ze speciální podpory Kohezního fondu. V minulých letech byla Česká republika pod hranicí 90 % HDP, ale v roce 2018 dokázala tuto hranici překonat a dostat se na 91 %.

Pokud budeme počítat příspěvek v cenách z roku 2018, tak podle návrhu Evropské komise (.pdf, str. 166) v oblasti regionálního rozvoje a soudržnosti by měla Česká republika obdržet 17,85 miliard eur. Podle návrhu Evropské komise (.pdf, zejm. str. 17 a 25) v oblasti zemědělské a námořní politiky pak v současných cenách budou prostředky pro Českou republiku činit 7,73 miliard. Celkem tak 25,58 miliard eur na sedmileté období 2021–2027. Oproti období 2014–2020 (.pdf), kdy Česká republika obdržela 31,33 miliard eur, tedy dostaneme o 5,75 mld. eur méně.

Víceletý finanční rámec neboli dlouhodobý rozpočet EU se vydává pro usnadnění schválení ročních rozpočtů EU. Ve víceletém finančním rámci je určena maximální výše závazku v každém sektoru – maximální míra je úměrná politické priority sektorů. Na léta 2021–2027 je pak jeho navrhovaná výše skutečně přibližně 1 100 miliard eur, neboli 29 bilionů korun.

HDP, tedy hrubý domácí produkt, „je peněžním vyjádřením celkové hodnoty statků a služeb nově vytvořených v daném období na určitém území.“ Do HDP České republiky se počítá i to, co na jejím území vytvoří zahraniční výrobní faktory.

HDP je možné počítat třemi metodami:

1. produkční metoda – „HDP se počítá jako součet hrubé přidané hodnoty jednotlivých institucionálních sektorů nebo odvětví a čistých daní na produkty (které nejsou rozvrženy do sektorů a odvětví). Je to také vyrovnávací položka účtu výroby za národní hospodářství celkem, kde se straně zdrojů zachycuje produkce a na straně užití mezispotřeba. Hrubá přidaná hodnota je rozdílem mezi produkcí a mezispotřebou. Vzhledem k tomu, že produkce se oceňuje v základních cenách a užití v kupních cenách, je strana zdrojů za národní hospodářství celkem doplněna o daně snížené o dotace na výrobky."
   • „HDP = produkce - mezispotřeba + daně z produktů - dotace na produkty“
2. výdajová metoda – „HDP se počítá jako součet konečného užití výrobků a služeb rezidentskými jednotkami (skutečná konečná spotřeba a tvorba hrubého kapitálu) a salda vývozu a dovozu výrobků a služeb. Skutečná konečná spotřeba je odvozena prostřednictvím naturálních sociálních transferů od výdajů na konečnou spotřebu domácností, vlády a neziskových institucí sloužících domácnostem. Tvorba hrubého kapitálu se člení na tvorba hrubého fixního kapitálu, změnu zásob a na čisté pořízení cenností.“
   • „HDP = výdaje na konečnou spotřebu + tvorba hrubého kapitálu + vývoz výrobků a služeb - dovoz výrobků a služeb“
3. důchodová metoda – „HDP se počítá jako součet prvotních důchodů za národní hospodářství celkem: náhrad zaměstnancům, daní z výroby a z dovozu snížených o dotace a hrubého provozního přebytku a smíšeného důchodu (resp. čistého provozního přebytku a smíšeného důchodu a spotřeby fixního kapitálu).“
   • „HDP = náhrady zaměstnancům + daně z výroby a z dovozu - dotace + čistý přebytek + čistý smíšený důchod + spotřeba fixního kapitálu“

V Akademickém slovníku cizích slov je dividenda definována jako „podíl z čistého zisku akciových společností vyplácený akcionářům.“ Odliv dividend je součástí odlivu zisků, neboli odlivu kapitálů, což je „částka peněz, která opouští ekonomiku země a která je během konkrétního období ponechána nebo investována v jiných zemích.“ HDP nezahrnuje odliv zisků, tedy ani odliv dividend.

Na závěr bychom ještě rádi uvedli, že u tohoto výroku nehodnotíme to, zda to je, či není spravedlivé, to je čistě subjektivním hodnocením. Je však pravdou, že HDP odliv dividend skutečně nezohledňuje.

Pro rozpočtové období 2014–2020 bylo pro Českou republiku prealokováno (.pdf) v rámci kohezní a zemědělské politiky 31,33 mld. EUR, tedy cca 840 miliard korun. Z toho zatím Česko vyčerpalo (.xls) za roky 2014–2018 dohromady 24,160 mld. EUR, tedy asi 650 miliard korun. V roce 2019 pak bylo vyčerpáno dalších 120 miliard. Celkem tedy Česko z evropských fondů načerpalo od roku 2014 již 770 miliard korun.

Z prozatímního návrhu evropského rozpočtu, jak byl uveden v roce 2018, by ČR z kohezní politiky mělo připadnout (dle tehdejších projekcí a cen) 17,85 mld. EUR a ze zemědělských dotací by ČR měla dostat 7,73 mld. EUR. To dohromady dělá 25,58 mld. EUR pro ČR z pohledu roku 2018, tedy asi 680 miliard korun.

Oba tyto údaje přibližně odpovídají tomu, co ukazuje (čas 2:44) premiér Babiš v tabulce na videu, tedy 31,9 mld. EUR na období 2014–2020 a 25,7 mld. EUR na období 2021–2027 pro ČR.

Rozdíl za tyto dvě období je, dle námi doložených údajů, tedy optikou roku 2018, 5,75 mld. EUR. To je dle kurzu ke dni 31. května 2020 (29. května 2020) 154,76 mld. Kč. Tato hodnota sedí v rámci desetiprocentního intervalu s tou, kterou uvádí premiér Babiš ve výroku.

Protože ale víceletý finanční rámec prozatím nebyl schválen, nemusí být tato částka finální.

Premiér Babiš hovoří o celkové bilanci mezi sumou, kterou ČR do rozpočtů EU zaslala, a sumou, kterou z rozpočtů EU získala. Mezi 1. květnem 2004, kdy ČR vstoupila do Evropské unie, a 31. prosincem 2019 přispěla do evropského rozpočtu částkou 616,8 mld. Kč, získala pak částku 1,43 bil. Kč. Celkem tedy Česká republika obdržela z unijního rozpočtu o 809,2 mld. Kč více, než do něj přispěla. 

Nejdříve je důležité uvést kontext, ve kterém byl tento výrok vyřčen. V prvních několika minutách svého videa Andrej Babiš hovořil o rozpočtech EU a o penězích, které jsme od Evropské unie obdrželi. Zmínil zároveň, že výše příspěvků do a z evropského rozpočtu, které poskytují, resp. dostávají jednotlivé členské státy, je vypočítávána na základě HDP těchto států (toto tvrzení je předmětem samostatné analýzy). Dále pak zmiňuje, že tento přístup je dle jeho názoru nespravedlivý, neboť nezohledňuje odliv dividend vyplácených zahraničním mateřským společnostem. Zatímco tedy podle premiéra Babiše ČR z EU obdržela již o 809 miliard více, než do jejího rozpočtu poskytla, investoři prostřednictvím dividend „vyvedli“ z České republiky zmíněných 3 227 miliard. Tito investoři přitom dle slov Andreje Babiše pocházejí především ze zemí, „které nám platí“, tedy ze zemí, které přispívají do unijního rozpočtu více, než z něj dostávají (tzv. „čistí plátci“).

Co se týče dividend vyplácených do zahraničí, jejich výši sleduje Česká národní banka. Údaje pro rok 2019 jsou však pouze předběžné.

Pokud se podíváme na strukturu zahraničních investorů v Česku, zjistíme, že většina investorů (.pdf, str. 7) pochází především z Rakouska, Německa, Nizozemska, Lucemburska či Francie, což skutečně jsou čistí plátci do rozpočtu Evropské unie (zde a zde). V tomto ohledu má tedy premiér Babiš pravdu.

Celkově však výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť příspěvky z a do unijního rozpočtu a vyplacené dividendy jsou na sobě nezávislé veličiny, které spolu nesouvisí. Dividendy by byly do zahraničí vypláceny i v případě, že by Česká republika nebyla členem EU. Je možné, že pokud by algoritmus, na základě kterého se určuje výše příspěvků z a do unijního rozpočtu, zohledňoval výši vyvedených dividend, mohlo by to na Českou republiku dopadnout kladně. V tomto případě by ale bylo potřeba do výpočtu zahrnout i dividendy, které naopak putují z ostatních členských států do České republiky a také zohlednit bilanci příchozích a odchozích dividend ostatních členských států. Bilance ostatních států totiž může být horší než bilance České republiky. Navíc, i řada českých podnikatelů má své mateřské firmy usídlené v zahraničí, jmenovitě Petr Kellner, Marek Dospiva či Daniel Křetínský. Dividendy, které dceřiné firmy z České republiky posílají svým mateřským firmám, tedy budou vedeny jako dividendy vyplacené zahraničním investorům, i když jsou vlastněny českými podnikateli.

Dividendy, tedy finanční plnění podílu na zisku akciové společnosti, odcházejí z České republiky do zahraničí každý rok, a to v řádech stovek miliard korun.

V roce 2019 si zahraniční vlastníci podle dat Českého statistického úřadu rozdělili ve formě dividend 319 miliard korun. Reinvestováno zde pak bylo dalších 82 miliard.

Lehce odlišná data pak poskytuje Česká národní banka. Dle jejích předběžných dat za rok 2019 si zahraniční investoři rozdělili celkem 283,6 miliard dividend, tedy přesně tolik, kolik premiér Babiš tvrdí. Reinvestováno zde pak bylo až 180 miliard. Starší data ČNB jsou k dispozici zde.

V následujícím grafu jde vidět vývoj odlivu dividend na základě dat Českého statistického úřadu za poslední čtyři roky.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019

V minulosti jsme již jiný výrok Andreje Babiše o dividendách hodnotili zde.

Podle posledních statistik o přímých zahraničních investicích, které jsou uvedeny na webu ČNB, v roce 2018 pocházelo 94,2 % celkového objemu zahraničních investic v ČR z evropských zemí. Z těch mimoevropských pak převažují investice z Jižní Koreje, Japonska a Spojených států amerických. 

Teritoriální struktura přímých zahraničních investic v ČR k 31. 12. 2018 (tamtéž, str. 7)

Největší investice v České republice tak přišly z Nizozemí, Lucemburska, Německa, Rakouska a Francie. Tyto údaje můžeme srovnat s hodinovými náklady mzdy v jednotlivých evropských zemích, které na svém webu uvádí Eurostat (str. 3, údaje pro rok 2018).

Hodinové náklady na mzdy (viz graf níže) v jednotlivých státech Evropské unie v České republice opravdu vycházejí na přibližně třetinu nákladů oproti státům, ze kterých k nám proudí nejvíce investic. Zatímco v Česku jsou hodinové náklady na mzdy 12,6 euro, tedy asi 334 korun, v Německu, Rakousku, Lucembursku či Nizozemí je to skutečně přibližně 3x více.

Náklady na mzdy se samozřejmě liší podle odvětví a ne ve všech domovských státech investorů odpovídají trojnásobku – v Lucembursku jsou o něco vyšší, v Rakousku naopak nižší. Při určitém zjednodušení se však skutečně dá říci, že většina zahraničních investorů v České republice musí počítat asi se třetinovými náklady na mzdy oproti své zemi. 

Dne 27. května 2020 zveřejnila Evropská komise návrh víceletého finančního rámce na roky 2021–2027 a s ním související dokumenty, ve kterých představuje plán hospodářského oživení ve státech EU. Jednou ze součástí tohoto plánu je také nástroj nazvaný Next Generation EU, jenž by měl „pomoci napravit bezprostřední ekonomické a sociální škody způsobené pandemií koronaviru“.

Dočasný nástroj Next Generation EU se, tak jak ho představila Evropská komise, skládá ze tří pilířů (.pdf, str. 2):

1. „Podpora oživení v členských státech“ (např. posílené programy rozvoje venkova)
2. „Nastartování ekonomiky a podpora soukromých investic" (např. posílený Program InvestEU)
3. „Poučení se z krize" (např. posílené programy pro výzkum, inovace a vnější činnost nebo nový program Zdraví)

V rámci nástroje Next Generation EU mají být členským státům poskytnuty finanční prostředky v celkové výši až 750 miliard eur (.pdf, str. 2). Tuto částku si Evropská komise jménem Evropské unie plánuje vypůjčit na finančních trzích, a to vydáním dluhopisů (.pdf, str. 4). Takto získané finanční prostředky se pak „budou splácet z budoucích rozpočtů EU po roce 2027 a nejpozději do roku 2058“ (.pdf, str. 2).

Dle Evropské komise by těchto 750 miliard eur mělo být investováno do zmiňovaných tří pilířů prostřednictvím dotací a půjček jednotlivým členským zemím EU. Na dotace by skutečně mělo být vyčleněno (.pdf, str. 4) 500 miliard eur, jak ve výroku uvádí předseda vlády Andrej Babiš. Částka určená na půjčky by pak měla dosahovat 250 miliard eur.

Zda je vynaložení finančních prostředků na půjčky „skandální“, jak uvádí Babiš, nehodnotíme. 

Premiér Andrej Babiš popisuje tento graf, který sdílel na svém facebooku. Ukazuje vývoj státního dluhu České republiky v procentuálním vyjádření vůči HDP v letech 1993 až 2019. Premiér ve svém výroku neuvádí, v jakých jednotkách uvedená čísla jsou, ale z grafu je zřejmé, že hovoří o % HDP. Má tedy na mysli snížení dluhu ze 41,1 % na 29 % HDP.

Česká republika má podle dat Eurostatu skutečně jedno z nejnižších zadlužení v Evropě. Graf níže ukazuje, že vyjadřuje-li se výše vládního dluhu jako procento z HDP, má ČR 4. nejmenší zadlužení mezi státy Evropské unie. Méně zadlužené už je jen Lucembursko, Bulharsko a Estonsko. Největšího dluhu vůči HDP naopak dosahují Řecko, Itálie a Portugalsko.

Při vyjádření v absolutní velikosti státního dluhu má pak Česká republika až 11. nejmenší dluh v rámci EU. Tento ukazatel ale nereflektuje mnoho faktorů, například velikost jednotlivých státních ekonomik.

Andrej Babiš se stal ministrem financí v lednu roku 2014 a je pravda, že od tohoto roku státní dluh v % HDP skutečně kontinuálně klesá (viz graf níže). Za rok 2013 odpovídal státní dluh, jak říká Andrej Babiš, 41,1 % HDP a od té doby klesnul na 29,0 % HDP v roce 2019. Absolutní výše dluhu vyjádřená v korunách pak podle dat Ministerstva financí spíše kolísá. V této perspektivě od roku 2012 státní dluh podstatně neroste, ale ani výrazně neklesá. Například za rok 2019 se státní dluh zvýšil z 1 622,0 mld. korun na 1 640,2 mld. korun oproti předchozímu roku.

Vývoj státního dluhu České republiky

Andrej Babiš ve svém výroku hovoří o snížení poměru dluhu k HDP, ke kterému skutečně došlo, nehledě na absolutní výši dluhu vyjádřenou v korunách. Je přitom zřejmé, že růst HDP je důsledkem více faktorů, nikoliv jen vlivu Andreje Babiše jako ministra financí či premiéra (HDP v posledních letech rostlo ve všech zemích EU). Neinterpretujeme proto vyjádření „snížil jsem dluh“ jako přivlastnění veškeré zásluhy za snížení státního dluhu. Výrok proto považujeme za pravdivý, byť míru zodpovědnosti Andreje Babiše za popsaný vývoj nemůžeme plně určit. Pravdivá je i část, ve které tvrdí, že současná výše zadlužení s koronavirem nesouvisí, protože se do tohoto žebříčku ještě nemohly promítnout důsledky pandemie, která Českou republiku a další evropské země zasáhla až v tomto roce.

Premiér před výrokem samotným nejprve ukazuje graf státního dluhu ČR, na němž ukazuje jeho pokles, když se stal ministrem financí. Poté se ptá na to, jak si stojí jiné země, přičemž ukazuje graf, na kterém jsou hodnoty státního dluhu zemí EU odkazující na Eurostat (na videu jsou chybně označené jako hodnoty veřejného dluhu). 

Andrej Babiš ve videu tedy na tištěném grafu ukazuje hodnoty státního dluhu vyjádřené v procentech HDP. Jmenuje přitom dvě nejvýše zadlužené země, kterými jsou Řecko a Itálie. Státní dluh těchto zemí nabývá hodnot 176,6 a 134,8 % HDP. 

Již pouze pro dokončení uvádíme, že rozdíl mezi veřejným a státním dluhem spočívá v šíři jeho záběru. Veřejný dluh je pojem širší, obsahující (.pdf, str. 9) jak státní dluh, tak veškeré zadlužení veřejného sektoru včetně mimorozpočtových fondů či zdravotních pojišťoven. Státní dluh pak tvoří část veřejného dluhu obvykle nabývající 90 % velikosti veřejného dluhu. Na státní dluh můžeme nahlížet jako na „pohledávku ostatních subjektů vůči centrální vládě nebo dluh ostatních subjektů vůči subjektům přímo vázaných na centrální vládu“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv se premiér Babiš dopouští mírného zmatení, kvůli špatnému popisu ukazovaného grafu, na němž je státní dluh, a nikoliv veřejný. Předseda vlády však ve výroku hovoří o státním dluhu a uvádí i správné hodnoty.

Andrej Babiš ve výroku hovoří o jedné z částí maastrichtských konvergenčních kritérií, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurové oblasti (eurozóny) bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek.

Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva).

Jsou sledovány tyto kritéria:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

K přijetí do eurozóny je nezbytné, aby v okamžiku evaluace (hodnocení) byla splněna všechna maastrichtská kritéria současně.

Takzvaná Maastrichtská konvergenční kritéria však označují podmínky, které musí splnit členský stát, který chce vstoupit do eurozóny. Tyto podmínky se tedy nevztahují na státy, které již členy eurozóny jsou. Toto však neznamená, že by se státy eurozóny nemusely chovat rozpočtově odpovědně. I pro ně platí článek 126 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, podle kterého se mají všechny státy vyvarovat nadměrných schodků veřejných financí. Významný je pak taktéž odstavec druhý.

2.   Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného dluhu v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:

a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže by:

— buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,

— nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě;

b) zda poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Referenční hodnoty jsou stanoveny v Protokolu o postupu při nadměrném schodku připojeném ke Smlouvám.

Zmiňovaným protokolem je Protokol č. 12 O postupu při nadměrném schodku. Dle článku 1 tohoto protokolu:

Článek 1

Referenční hodnoty uvedené v čl. 126 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou:

— 3 % pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách,

— 60 % pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách.

Z tohoto tedy vyplývá, že by všechny členské země EU měly celkovou výši státního dluhu udržet pod 60 % HDP, pokud však tuto hodnotu překročí, neznamená to automaticky porušení povinnosti ze Smlouvy o fungování EU, a to mimo jiné i v případě, že se tento dluh snižuje a uspokojivým tempem se blíží zmíněným 60 % HDP.

Podobné pravidlo je obsaženo i v nařízení Rady č. 1466/97, které je součástí tzv. Paktu stability a růstu, který mimo jiné upravuje i rozpočtové povinnosti států eurozóny. Z článku 5 tohoto nařízení pak můžeme vyčíst, že státy eurozóny mají držet výši svého státního dluhu pod 60 % HDP. Pokud však tento poměr dlouhodobě překračují, opět to neznamená automatické porušení Paktu, pokud tyto státy snižují svůj dluh, a to alespoň o 0,5 % HDP ročně. Vůči ostatním členským státům je pak podobná povinnost obsažena v článku 9.

V praxi tak na snižování poměru svého dluhu k HDP o alespoň 0,5 % ročně ze států eurozóny, jejichž státní dluh je, či ještě nedávno byl větší než 60 % HDP pracuje Německo, Rakousko, Slovinsko, ale i Řecko.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, protože pokud státy eurozóny překročí hranici 60 % HDP svého státního dluhu, neporušují tím automaticky své povinnosti. Pokud je například překročení této hranice pouze jednorázové nebo pokud státy pracují na snižování svého dluhu, své povinnosti stále plní. Další nepřesností je pak skutečnost, že premiér Babiš označil tyto povinnosti států eurozóny nesprávně jako Maastrichtská konvergenční kritéria. Ty se vztahují speciálně na země, které mají do eurozóny vstoupit. Z Maastrichtské smlouvy (Smlouva o fungování EU) pak plynou požadavky na výši dluhu pro všechny členské země EU, nikoli pouze pro členy eurozóny.

Předně uveďme kontext tohoto výroku. Andrej Babiš ve svém videu mluví o tzv. maastrichtských konvergenčních kritériích, která mají zavazovat státy eurozóny. Mezi tato kritéria pak má patřit i podmínka, podle které mají tyto státy udržovat výši svého dluhu pod 60 % HDP.

Je pravdou, že podmínkou členství v eurozóně je splnění tzv. „konvergenčních kritérií“. (Kritérium, o kterém je ve výroku řeč, je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.)

Konvergenční kritéria jsou ekonomické a právní podmínky, které byly dohodnuty v Maastrichtské smlouvě. Členské státy mají povinnost euro po splnění uvedených kritérií přijmout a připojit se tak k eurozóně. V Maastrichtské smlouvě (resp. dnes v Smlouvě o Evropské unii (.pdf) a Smlouvě o fungování Evropské unie) není přesně stanoveno, kdy má který stát euro přijmout. Záleží tedy na každém z nich, aby si vypracoval svou vlastní strategii, která mu dopomůže uvedené podmínky splnit a euro přijmout. 

Tyto podmínky jsou známy rovněž jako „maastrichtská kritéria“. Sledována jsou čtyři ekonomická kritéria: kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, kritérium kurzové stability, kritérium udržitelnosti veřejných financí.

Jedním z kritérií udržitelnosti veřejných financí je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Pro členy eurozóny je pak namísto maastrichstkých kritérií (které se uplatní jen při vstupu do eurozony) závazný Pakt o stabilitě a růstu ve svém kodexu chování (code od conduct) specifikuje, že členské státy by neměly (.pdf str. 4) přesahovat hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu (HDP) a pokud hranici překračují, tak by se k ní měly svým chováním usilovně blížit. 

Podobné pravidlo je obsaženo i v nařízení Rady č. 1466/97, které je součástí tzv. Paktu stability a růstu, který mimo jiné upravuje i rozpočtové povinnosti států eurozóny. Z článku 5 tohoto nařízení pak můžeme vyčíst, že státy eurozóny mají držet výši svého státního dluhu pod 60 % HDP. Pokud však tento poměr dlouhodobě překračují, opět to neznamená automatické porušení Paktu, pokud tyto státy snižují svůj dluh, a to alespoň o 0,5 % HDP ročně. Obsahově je tedy povinnost pro státy eurozóny stejná, jako povinnost stanovená v tzv. maastrichtských konvergenčních kritériích.

Země, které tvoří eurozónu, jsou Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Pravda je, že Německo tuto hranici splňuje. Není ale pravda, že ostatní státy toto kritérium nesplňují. Estonsko, Lucembursko, Litva, Lotyšsko jsou hluboko pod touto hranicí. Kritérium splňuje i Malta, Slovensko, Nizozemsko, Irsko a Finsko.

Nad je pouze Řecko, Itálie, Portugalsko, Belgie, Francie, Kypr, Španělsko, Rakousko a Slovinsko. Jak ale plyne z grafu či dalších dat Eurostatu, v Řecko, Rakousko či Slovinsko svůj dluh v posledních letech snižují, což je v souladu s povinnostmi dle Paktu stability a růstu.

Český veřejný dluh se v souladu s výrokem pohybuje kolem 30 % HDP. Jak je patrné z následujícího grafu, jedná se o jednu z nejnižších hodnot mezi členskými zeměmi EU.

Zdroj: Eurostat

Z grafu lze vyčíst, že dluhy některých zemí jako je např. Řecko (ve výši 181 % HDP), Itálie (132 % HDP), ale také Francie (98 % HDP) několikanásobně překračují míru zadlužení ČR. Česko patří spolu s Bulharskem, Lucemburskem a Estonskem mezi nejméně zadlužené země EU.

Podle dat Eurostatu tedy český státní dluh v roce 2018 činil 32,7 % HDP. Podle Ministerstva financí dosahoval státní dluh v roce 2018 ještě nižší hodnoty, a to 30,5 % HDP, a v průběhu roku 2019 se pak snížil na 29 %.

Evropská komise chce na obnovu ekonomiky po epidemii koronaviru členským státům rozdělit 750 miliard eur. Česká republika by měla dle ČTK z rozpočtu získat necelých 20 miliard. Dle dat Komise (.pdf, str. 51) by to však mělo být jen 11,3 miliardy eur.

Podle dokumentu, který má k dispozici ČTK, by největšími příjemci pomoci měly být nejzasaženější jihoevropské země Itálie a Španělsko, pro které komise předpokládá více než třetinu celého balíku.

Kritérii k rozdělování přímých grantů jsou podle komise mimo jiné hrubý domácí produkt na obyvatele či nezaměstnanost. „Systém (přidělování) bude zvláště příznivý pro státy nejzasaženější krizí, především pro ty s nízkou úrovní příjmů na obyvatele a vysokou nezaměstnaností,“ uvedla komise v podrobnostech k plánu. Dle Financial Times pak mají být rozdělované prostředky alokované na základě kritérií HDP, HDP na hlavu a nezaměstnanosti za roky 2015–2019. Jedním z kritérií, především pro výplatu 50 miliard eur z balíčku Next Generation EU, by pak měla být i zmiňovaná nezaměstnanost mladých.

Premiér Andrej Babiš má pak výhrady ke kritériím rozdělení částky. Zásadně odmítl například to, aby ve vzorci hrála velkou roli nezaměstnanost. Unijní státy, kterým se daří držet i v krizi nízkou nezaměstnanost, by za to podle něj neměly být sankcionovány.

Česká republika má dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. Tuto pozici si udržuje několik posledních let a nejnižší míru nezaměstnanosti mezi zeměmi EU měla Česká republika i na počátku roku 2020. V případě nezaměstnanosti mladých (Age class – Less than 25 years) od 25 let má pak ČR po Německu druhou nejnižší míru nezaměstnanosti.

Je tedy zřejmé, že pokud bude jedním z kritérií rozdělování pomoci zemím zasaženým pandemií koronaviru míra nezaměstnanosti, získá Česká republika menší balík peněz. Lze tedy říci, že zařazením tohoto kritéria bude znevýhodněna. Vzhledem k tomu, že se Česká republika nachází v žebříčku HDP na obyvatele na 14. místě mezi zeměmi EU, zařazení tohoto kritéria nebude pro Českou republiku tak negativní jako zařazení kritéria míry nezaměstnanosti.

Na úvod vysvětleme, proč se v ověření zabýváme pouze částí delšího a vzájemně sovisejícího výroku ("Dali jsme lidem práci, jsou tu investoři, mají dobré podmínky. Je tady stabilní podnikatelské prostředí, nízké daně.") premiéra Babiše. Předně není zřejmé, koho premiér má na mysli, když říká, že „jsme dali lidem práci“, dále tvrzení „jsou tu investoři“ považujeme v otevřené ekonomice za notorietu, která nevyžaduje ověřování. Pojem „stabilní podnikatelské prostředí“ lze také vnímat z různých úhlů pohledu, zejména v kontextu daňového zatížení, a tak jej níže nehodnotíme.

Na základě dat statistického úřadu Eurostat je nejvyšší daňové zatížení (daně a sociální příspěvky) ve Francii (48,4%). Nejnižší naopak v Irsku (23%). V ČR je tato hodnota ve výši 36,2%. I tak se ovšem řadí k podprůměrným hodnotám, jelikož evropský průměr činí 40,3%. Podobná čísla pak poskytuje i publikace Taxation trends in the European Union (.pdf, str. 168) vypracovaná Komisí.

Zdůrazněme však, že Andrej Babiš mluví o daních jako celku, a v tomto kontextu tedy jejich výši ověřujeme. Není ale vyloučeno, že zatímco celková míra zdanění je nízká, určité oblasti jsou zdaněny naopak nadprůměrně. Takovou oblastí je např. zdanění práce. Naopak nízce jsou zdaněny příjmy z podnikání.

Zdanění podnikových zisků je vůbec jedno z nejnižších ze států OECD (průměr OECD = 23,6%, ČR = 19%). Podobně je na tom také zdanění příjmů fyzických osob.

Podle datové analýzy Doing bussines má ČR, co se týče snadnosti splácení daní, jakožto ekonomického ukazatele, index 81,4 a je tak na o něco horší pozici, než průměr EU. Vypočtený index zahrnuje zahrnuje (.pdf, str. 41) faktory jako je čas strávený daňovou administrativou, doba, za kterou se subjektu vrátí splacená DPH a index celkové daňové zátěže.

Andrej Babiš mluví o článku v Hospodářských novinách v souvislosti s českou kritikou chystané unijní pomoci státům zasaženým koronavirem. Dle Andreje Babiše je tento článek lživý, neboť tvrdí, že Česko společně s Maďarskem jsou jedinými zeměmi, které odmítají unijní pomoc. Podle něj to naopak odmítají i další státy.

Článek z Hospodářských novin „Babiš a Orbán společně proti Bruselu: Česko a Maďarsko jako jediné rovnou odmítly plán Evropské komise na oživení ekonomiky” ale nezastírá, že plán Evropské komise nepodporují i jiné státy EU. Pouze deklaruje, že stanoviska jiných států nejsou tak rozhodná jako v případě ČR a Maďarska. Ostatní státy jako Nizozemsko, Rakousko, Švédsko, Dánsko (tzv. „Frugal four“) totiž svůj postoj stále zvažují. K plánu ovšem přistupují s jistou mírou skepse.

„Já nejsem ochoten ručit za dluhy jiných států, když byly nezodpovědný. Proč bych to měl dělat?“ vyjádřil se k plánu EU český premiér Andrej Babiš. Vadí mu tak skutečnost, že podle něj nebudou finanční prostředky rozděleny na základě škod způsobených koronavirem. Dále mu vadí, že jedním z kritérií má být i míra nezaměstnanosti.

Maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi zase vadí, že chudší státy mají financovat státy vyspělejší a bohatší. „Financovat bohaté penězi chudých není dobrý nápad,“ uvedl Viktor Orbán pro Rádio Kossuth.

Oba tyto státy jsou ovšem ochotny jednat v rámci V4. Na Evropské radě poté mají v plánu představit společné stanovisko.

Státům „Frugal four“ především vadí způsob, jakým by měly být finance rozděleny. Respektive to, že dvě třetiny finančního balíčku 750 mld. eur, které by si EU vypůjčila na finančním trhu a ručily by všechny státy EU, mají být rozděleny prostřednictvím přímých plateb.

„Jsme proti transakcím mezi státy a jsme proti sdílení dluhu,“ uvedl mluvčí dánské vládní Sociálně demokratické strany. Zároveň však dodal, že chtějí být solidární vůči ostatním zemím a pomoct opět nastartovat ekonomiku států jižní Evropy. Stejné stanovisko zaujímá i Nizozemsko a Švédko, které kritizuje vysokou částku, která má být rozdělena na základě přímých plateb. Rakouský ministr financí balíček označil za neakceptovatelný, a to z důvodu vysokého zatížení rakouských daňových poplatníků. Dříve však uvedl: „Aby se naše ekonomika rozpohybovala, je také nutné pro exportně orientovanou ekonomiku, jako je ta naše, aby se ekonomiky v našem okolí obnovily. Proto budeme samozřejmě jako solidární partneři spolupracovat na obnově.“

Rozdíl mezi ČR, Maďarskem a na druhé straně Nizozemskem, Dánskem, Rakouskem a Švédskem je ten, že státy „Frugal four“ disponují větší ochotou pomoct státům postižených koronavirem. Zatímco tedy státům „Frugal four“ vadí především poměr přímé pomoci a úvěrové pomoci, Česko společně s Maďarskem mají k celému plánu mnohem závažnější připomínky, které se týkají např. i samotných kritérií určujících výši pomoci. „Je potřeba ekonomický růst a konkurenceschopnost podpořit v celé EU,“ uvedl Andrej Babiš pro ČTK, jako kritiku, že v současné době je pomoc příliš zamířena zejména na nejvíce zasažené státy.

Zdeněk Bakala je vlastníkem vydavatelského domu Economia, který vydává nejen Hospodářské noviny, ale také týdeník Respekt, Ekonom a další.

Závěrem dodejme, že nehodnotíme, zda článek v Hospodářských novinách je lživý, tedy jestli autor záměrně podává nepravdivé informace. Posuzujeme pouze to, zda článek obsahuje (ne)pravdivé informace.

Evropská komise představila 27. května plán na obnovu evropské ekonomiky po koronavirové krizi. Program Next Generation EU má zvýšit rozpočet EU na období 2021–2027 o částku 750 miliard EUR. Z toho 500 miliard EUR, které si EU plánuje půjčit na finančních trzích, bude rozděleno prostřednictvím přímých dotací a zbylých 250 miliard EUR bude použito jako úvěr. Nejvíce mají z těchto financí čerpat Itálie a Španělsko, kterým má být poskytnuto 313 miliard EUR. Česká republika by pak měla dostat 19,2 miliard EUR. Tento návrh musí schválit státy EU jednomyslně.

Proti plánu Evropské komise se zatím nejtvrději ohradila Česká republika a Maďarsko. Negativně se vyjadřují i státy patřící do tzv. „Frugal Four“ skupiny. Dánsko, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko. Tyto státy mají k plánu výhrady vůči příliš velkému objemu prostředků, který má být alokován prostřednictvím přímých plateb. Obecně však tyto státy (Dánsko, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko) vyjadřují snahu být solidární vůči státům postiženým koronavirovou krizí. Finsko se rozhodlo návrh EU nepodpořit. Toto prohlášení ovšem vydalo až 4. června. V době, kdy Andrej Babiš zveřejnil video „Evropský rozpočet a já“ (31. května), Finsko zatím nemělo k plánu EU vyjasněný postoj. Tamní ministryně pro evropské záležitosti pouze k plánu Evropské komise uvedla, že množství peněz vyhrazených na přímé platby překonalo jejich očekávání, ale počká si na další detaily. Ministryně vnitra z koaliční Strany zelených dodala, že její strana plán Komise vnímá pozitivně.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, a to právě kvůli pozici Finska, které mělo v době uveřejnění videa nevyjasněný postoj a plán odmítlo až o 4 dny později.

Je zároveň důležité upozornit, že graf (mapa), který Andrej Babiš ukazuje a komentuje ve facebookovém videu „Evropský rozpočet a já“, (11:30) se liší od grafu, který později sdílel samostatně s popisem „Z videa o evropském rozpočtu“. Zde je především odlišná pozice Finska (ve videu označen jako stát s negativním postojem a na samostatné fotce zaujímá nejasný postoj) a Maďarska (ve videu nejasný postoj a na fotografii záporný postoj).

Premiér Andrej Babiš s velkou pravděpodobností ukazuje tweet politického analytika Pietera Cleppeho, ve kterém je zobrazeno, jaká by měla být celková finanční bilance jednotlivých států EU při čerpání prostředků z Fondu obnovy podle návrhu Evropské komise. V daném tweetu je totiž zobrazována stejná tabulka, kterou Andrej Babiš ukazuje těsně před tím, než na kameru ukáže i vytištěný tweet:

Údaje v tabulce (.pdf, str. 51) vychází z dokumentu Evropské komise Identifying Europe's recovery needs, podle kterého je Česko v případě ekonomické pomoci v koronavirem zasažených zemích skutečně čistým plátcem. Samotný tweet, na který premiér Babiš odkazuje, pak vypadá takto:

Podle tabulky by měla patřit Česká republika společně s Německem, Rakouskem a dalšími státy mezi čisté plátce v rámci nově navrhovaného Fondu obnovy. Dle propočtu by Česká republika tedy měla zaplatit o 600 milionů eur víc, než kolik do daného fondu odvede. Jak však informuje týdeník Respekt: „Jedná se ale pouze o bilanci týkající se jednorázové pomoci na boj s koronavirem. Kromě toho bude Česko ze společného evropského rozpočtu v příštích sedmi letech nadále dostávat o desítky miliard korun ročně víc, než kolik do něj uhradí.“

Návrh také bude muset být schválen (.pdf, str. 17) Evropským parlamentem a Radou.

Andrej Babiš hovoří o rozpočtovém plánu Evropské komise, který vypracovala na konci května. Ten počítá s fondem Next Generation EU v hodně 750 miliard eur na oživení ekonomiky po koronavirové krizi. Je vypracovaný jako součást víceletého finančního rámce plánovaného na období 2012–2027. Přibližně dvě třetiny financí z tohoto fondu by měly být poskytnuty členským státům jako nevratné granty, jedna třetina pak jako výhodné půjčky.

Přelomový je tento návrh v tom, že si EU chce poprvé peníze sama půjčit na finančním trhu proti zárukám z unijního rozpočtu. To znamená, že za tuto půjčku budou ručit všechny členské státy Unie. V současné době se počítá s tím, že by Česká republika měla z tohoto fondu získat téměř 20 miliard eur, tedy cca 550 miliard korun, částečně na půjčkách, částečně v nevratných grantech.

Podle oficiálních dokumentů Evropské komise (.pdf) za předpokladu, že se veškeré finance z grantu budou rozdělovat podle stejného klíče, 50,6 % peněz by měly získat státy s podprůměrným HDP v rámci EU a vysokým zadlužením (str. 42). Státy, které spadají do této skupiny, jsou Řecko, Itálie, Španělsko, Kypr a Portugalsko (str. 51). Toto dělení vychází z předpokladu, že pro celou Evropskou unii je výhodné snižovat dluh nejvíce zadlužených států a předejít tak podobné situaci, která vznikla v rámci dluhové krize eurozóny v minulosti (str. 46, 53).

Více než třetinu peněz z fondu by tak měly získat právě Itálie a Španělsko – Itálie 173 mld. eur, Španělsko 140 mld. Lze tak dovodit, že právě těmto státům je plán Komise „šitý na míru“ v tom smyslu, že jim přiznává největší část pomoci. U těchto států Evropská komise předpokládá největší postižení krizí, ať už z důvodu již stávající horší ekonomické situace, tak z důvodu převahy postižených odvětví – jako např. turistického ruchu.

Itálii i Španělsko lze označit za méně rozpočtově zodpovědné státy Evropské unie, oba dva dlouhodobě pracují se schodky státního rozpočtu (viz grafy níže). V porovnání s nimi např. Česká republika 4 poslední roky hospodařila s přebytkem rozpočtu, Německo pracuje s vyrovnaným či přebytkovým rozpočtem už od roku 2012.

Bilance státního rozpočtu Itálie

Zdroj: Trading Economics

Bilance státního rozpočtu Španělska 

Zdroj: Trading Economics

Jak lze vidět v grafu níže, tyto státy mají také v porovnání se zbytkem států Evropské unie vyšší vládní dluh vyjádřený v % HDP. Itálie zaujímá hned druhé místo za Řeckem, Španělsko páté. Stejně tak vysoký vládní dluh mají i Portugalsko a Kypr, státy, které podle alokačních klíčů fondu Next Generation EU spadají do stejné skupiny.

Itálie také vynakládá poměrně vysoké částky na důchody, Španělsko má také poměrně vysoké náklady. Podle posledních dostupných dat Eurostatu z roku 2017 (viz graf níže) Itálie vynakládala na důchody 15,8 % svého HDP, což byla opět po Řecku druhá nejvyšší částka v Evropě. Španělsko na důchody využilo 12,4 % svého HDP, a řadí se tak stále do první poloviny států. Česká republika na své důchody využila 8,3 % HDP.

Podstatným aspektem je ale také to, jaký je v zemi věk odchodu do důchodu a jaké procento populace důchodci zaujímají, a tedy mezi kolik lidí se důchod rozděluje. Itálie a Řecko jsou na prvních příčkách grafu, ale zároveň mají v Evropě jedny z nejstarších populací, a tak největší podíl seniorů ve společnosti. Dále například Irsko sice vynakládá nejmenší % z HDP na důchody, zároveň má 3. nejvyšší průměrný důchod v EU (.pdf, str. 8). To je způsobené ale i tím, že mají naopak nejmenší procento seniorů. V neposlední řade je nutné si uvědomit rozdílnost důchodových systémů v jednotlivých státech.

Absolutní výši důchodů v jednotlivých státech ovlivňuje zejména cenová hladina, a tím pádem výše průměrné mzdy. V České republice v roce 2017 byl průměrný měsíční starobní důchod 11 866 Kč. V Itálii důchodce ve stejném roce získal měsíčně průměrně 1491 €, tedy při tehdejším kurzu 1 € = 25,54 Kč získal 38 080 Kč. Ve Španělsku si důchodci přišli na 23 497 Kč (920 €), v Řecku na 18 440 Kč (722 €). Tyto státy, které lze označit za rozpočtově nezodpovědné, tedy skutečně svým důchodcům vyplácejí až několikanásobně vyšší důchody. 

Několikanásobně vyšší důchody ale svým občanům vyplácejí i státy, které jsou jinak rozpočtově velmi zodpovědné, jelikož výše důchodů se odvíjí zejména od cenové hladiny v dané zemi. Například Švédsko má jen o něco málo vyšší státní dluh ku HDP než Česká republika, ale svým občanům v roce 2017 vyplácelo průměrný měsíční důchod 30 239 Kč (1 184€). Ve Finsku průměrný důchod dosahoval celých 42 396 Kč (1 660 €), ale ukazatel dluhu ku HDP má Finsko podobně veliký jako rozpočtově zodpovědné Německo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož Evropská komise plánuje více než třetinu celkového objemu peněz rozdělit mezi Itálii a Španělsko, navíc tyto státy jsou zahrnuty do skupiny, které je přiznán propočně vyšší podíl pomoci. Můžeme tedy premiéru Babišovi dát za pravdu, že plán obnovy Next Generation je „šitý na míru“ právě těmto státům v tom smyslu, že je při rozdělování prostředků upřednostňuje. Stejně tak je pravdou, že jak Itálie, tak Španělsko vyplácí řádově až násobně vyšší důchody.

Podle odhadu Českého statistického úřadu, který byl zveřejněn 15. května, došlo v prvním čtvrtletí letošního roku skutečně k poklesu HDP České republiky, a to o 3,6 % ve srovnání s minulým čtvrtletím. Ve srovnání s prvním čtvrtletím loňského roku se pak jednalo o pokles o 2,2 %.

Mírně odlišné údaje uvádí ve svém odhadu Česká národní banka. Podle ní došlo také k poklesu HDP, ale o něco méně, než uvádí Český statistický úřad. Podle ČNB došlo k poklesu mezičtvrtletně o 3,3 % a meziročně o 2 % HDP.

Ve výroku Andrej Babiš užívá starého označení aktuálně platné Smlouvy o fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva změnila název Smlouvy o založení Evropského společenství na již zmíněnou Smlouvu o fungování Evropské unie. V tomto případě se jedná jen o drobnou chybu, premiér Babiš navíc správně cituje článek 311, který se nachází ve Smlouvě o fungování EU (SFEU):

„Článek 311

Unie si zajistí prostředky nezbytné pro dosažení svých cílů a pro úspěšné provádění svých politik.

Rozpočet je financován plně z vlastních zdrojů; jiné příjmy tím nejsou dotčeny.“

V souladu s výrokem si Evropská unie dříve nepůjčovala, neboť kromě toho, že dle čl. 311 SFEU Unie hospodaří jen s vlastními zdroji, dle článku 125 SFEU „Unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků kteréhokoli členského státu, pokud se nejedná o vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru.“ Dále dle článku 310 SFEU „musí být rozpočet EU vyrovnaný co do příjmů a výdajů“. Z těchto norem primárního práva EU plyne zákaz půjček EU, které by nepříznivě ovlivnily vyrovnaný rozpočet EU, či zákaz půjčky pro zajištění financování členských států, za kterou ručí EU (EU nepřebírá závazky členských států).

Evropská unie jako celek se tedy zadlužovat prozatím nemůže. To však neplatí pro Evropskou investiční banku (EIB), která úvěr využívá k plnění svých úkolů. Z kontextu výroku je nicméně patrné, že Andrej Babiš hovoří o půjčkách EU jako celku a nehovoří o EIB, která je obdařena vlastní právní subjektivitou:

• „Článek 308 SFEU
  Evropská investiční banka má právní subjektivitu.“
   
• Protokol (č. 5) SFEU O statutu Evropské investiční banky
  „Článek 20
  1.   Banka si prostředky potřebné k plnění svých úkolů půjčuje na kapitálovém trhu.
  2.   Banka si může půjčovat na kapitálových trzích členských států v rámci právních předpisů upravujících tyto trhy.
  Příslušné orgány členského státu, na který se vztahuje výjimka ve smyslu čl. 139 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, mohou odmítnout souhlas jen tehdy, hrozí-li kapitálovému trhu tohoto státu vážné poruchy.“

Evropská komise je způsobilá k vypůjčování si jménem EU z kapitálových trhů na financování úvěrových programů, které mají zajistit pomoc zemím v nouzi. Mezi úvěrové programy patří pomoc s platební bilancí, evropský mechanismus stability a finanční pomoc státům mimo EU. Pomoc je poskytována zejména z důvodu provázanosti ekonomik států, a tedy případného negativního dopadu nefunkční ekonomiky postiženého státu. V těchto případech tedy Komise funguje jen jako jakýsi prostředník mezi kapitálovými trhy a členským státem, kdy tyto prostředky nejsou využívány na financování chodu Unie, ale jsou poskytnuty, opět jako úvěr, členskému státu. Naproti tomu v případě financování programu Next Generation EU mají být prostředky použity právě i na financování chodu Unie, resp. na financování dotací členským státům.

Z výše popsaných důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Obsah článku 122 odstavce 2. Smlouvy o fungování Evropské unie svým obsahem odpovídá výroku.

Článek 122

2.   Nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada na návrh Komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc Unie. Předseda Rady informuje o rozhodnutí Evropský parlament.

Je také pravdou, že tento článek odpovídá bývalému článku 100 Smlouvy o založení Evropského společenství.

Evropská komise se snaží zkoordinovat společnou pomoc členským státům Evropské unie zasaženým pandemií koronaviru. V oblasti ekonomické pomoci „k mobilizaci nezbytných investic navrhuje Komise dvojí reakci,“ jednou z nich je program „Next Generation EU - nový nástroj na podporu oživení v hodnotě 750 miliard eur, který posílí rozpočet EU o nové financování získané na finančních trzích v období 2021–2024.“ Členským zemím EU by byla poskytnuta pomoc ve výši 750 miliard eur. Část těchto peněz by poskytly samy členské státy. Premiér Andrej Babiš označil tento rozpočtový návrh za „příliš velké zadlužení.“ O této formě pomoci se bude jednat 19. června na summitu EU.

V tomto dokumentu připraveném Evropskou komisí (.pdf, s. 51) je pak uvedeno, jakou částku by jednotlivé státy měly přispět. Výše příspěvku by se měla odvíjet od podílu na společném HDP.

Česká republika by měla přispět 11,9 miliard eur (.pdf, s. 51), což je podle kurzu eura ze dne 10. června 316,7 miliard korun. Z celkové částky 750 miliard eur činí částka připadající na Českou republiku přibližně 1,59 %. 

Podle dat Českého statistického úřadu bylo k 1. červenci 2019 v České republice 10 669 324 obyvatel. V případě, že by se tedy uvedených 316 miliard mělo rozpočítat mezi jednotlivé občany, skutečně by na jednoho připadlo přibližně 30 tisíc korun, konkrétně 29 683 korun. Je však vhodné zdůraznit, že v případě schválení tohoto programu odvede celou částku stát, nikoliv jednotliví občané.

Součástí plánu hospodářského oživení ve státech Evropské unie, který zveřejnila Evropská komise na konci května 2020, je také nástroj Next Generation EU (.pdf). Právě pod něj spadá program Facilita na podporu oživení a odolnosti, v jehož rámci by měly být členským zemím EU poskytovány kromě dotací také půjčky (přesněji úvěry), o nichž hovoří předseda vlády Andrej Babiš.

Dle propočtů by Česká republika mohla pomocí nástroje Next Generation EU získat dotace ve výši 8,6 miliard eur, tedy přibližně 230 miliard korun, a úvěr až ve výši 10,6 miliard eur, tedy zhruba 285 miliard korun. Částka, kterou ve výroku zmiňuje premiér Babiš, tedy těmto propočtům odpovídá.

Problematické je však vyjádření Andreje Babiše o tom, že si „máme půjčit“ 290 miliard korun, jelikož z kontextu výroku vyplývá, že premiér naznačuje, že je Česká republika nucena si tuto částku půjčit. V oficiálním dokumentu (.pdf), který nabízí podrobnější informace o programu Facilita na podporu oživení a odolnosti, se totiž doslova uvádí (.pdf, str. 2): „Pokud budou splněna hodnotící kritéria, budou moci členské státy získat dotace s možností doplnit je úvěry.“

Ve zmiňovaném dokumentu není uvedeno, že by získání dotací bylo jakkoli navázáno na získání úvěru. Jedná se tedy pouze o „možnost“, a nikoli o podmínku či nařízení. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Andreje Babiše jako zavádějící.

Pro doplnění kontextu uveďme, že na financování nástroje Next Generation EU má Evropská komise v plánu vypůjčit si (.pdf, str. 4) až 750 miliard eur na finančních trzích. Jedním z ručitelů by pak kromě ostatních členských států EU měla být i Česká republika, která by se měla zaručit částkou 11,9 miliardy eur (.pdf, str. 51), tedy zhruba 320 miliardami korun.

V souvislosti s šířením koronavirové pandemie Evropská unie průběžně představila několik nástrojů na podporu ekonomiky v členských zemích EU. Mezi její hlavní pilíře patří:

• nástroj „Příští generace EU (Next Generation EU)“,
• posílený dlouhodobý rozpočet EU na období 2021–27
• a již fungující balíček záchranných sítí pro pracovníky, podniky a členské státy.

Poslední zmíněný nástroj byl schválen na summitu Evropské rady 23. dubna 2020 a tvoří dohromady 540 mld. eur:

• 100 mld. eur – Nástroj pro dočasnou podporu na zmírnění rizik nezaměstnanosti v mimořádné situaci (SURE). Poskytování úvěrů členským státům EU. Nástroj zřízen nařízením Rady EU, platným od 20. května.
• 200 mld. eur – Celoevropský záruční fond (pan-European guarantee fund). Poskytování úvěrů společnostem v celé EU se zaměřením na malé a střední podniky. Rada guvernérů Evropské investiční banky tento fond vytvořila 16. dubna.
• 240 mld. eur – Mechanismus pro podporu v krizi způsobené pandemií (Pandemic Crisis Support). Poskytování úvěrů členským státům eurozóny až do výše 2 % jejich HDP (HDP z konce roku 2019). Rada guvernérů Evropského stabilizačního mechanismu tuto podporu vytvořila 15. května. Tento nástroj bude platný do 31. prosince 2022.

Celkové HDP eurozóny pak v roce 2019 dosáhlo 11,9 bilionu eur. Je tedy pravdou, že celková možná výše půjček státům eurozóny dosáhne 2 % jejich celkového HDP a zaokrouhleně bude odpovídat 240 mld. eur.

Andrej Babiš hovoří ve svém videu o mnoha opatřeních, kterými Evropská unie a různé evropské instituce chtějí podpořit ekonomiku v souvislosti s pandemií koronaviru. Jedním z těchto opatření má být vznik garančního fondu Evropské investiční banky.

26. května letošního roku správní rada Evropské investiční banky schválila vznik garančního fondu, v jehož rámci mají být poskytovány úvěry až do celkové výše 200 mld. EUR. Fond má poskytovat půjčky společnostem podstupujícím riziko, které jsou sice dlouhodobě životaschopné, ale aktuálně mohou mít problémy s komerčním financováním kvůli pandemii koronaviru. 65 % této sumy má směřovat malým a středním podnikům, až 23 % pak má být k dispozici pro firmy větší, ale s maximálně 3 000 zaměstnanci. Dalších až 5 % celkové sumy má směřovat společnostem veřejného sektoru, které působí ve zdravotnictví, popřípadě výzkumu ve zdravotnictví.

Premiér Babiš mluví o programu SURE, který EU představila v dubnu tento rok. Samotný název je zkratkou slov „Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency.“ Což v překladu znamená „Podpora zmírnění rizik nezaměstnanosti v případě nouze“.

Evropská komise uvádí (.pdf), že zmíněný program je navržen proto, aby zaměstnanci nepřišli o svá místa kvůli dopadům epidemie koronaviru. Konkrétně, program má podpořit tvorbu krátkodobých pracovních míst, tzv. Kurzarbeit.

V praxi to má vypadat následovně (.pdf, str. 2): Protože podniky kvůli ztrátě zakázek omezily výrobu i pracovní dobu svých zaměstnanců, připraví státy programy podpory zaměstnanosti. Podobné pak platí i pro podporu OSVČ. Členský stát poté může zažádat o půjčku skrze program SURE. Evropská komise poté zváží okolnosti a podle nárůstu veřejných výdajů poskytne pomoc ve formě půjčky, jejímž cílem je právě financování podpory zaměstnanosti. Pro tento program má být uvolněno právě 100 miliard Euro.

Ursula von der Leyen popsala program SURE na Twitteru už prvního dubna.

This is European solidarity in action! @EU_Commission proposes the new short-time work scheme SURE to help the most affected EU countries, including IT & ES. This will save millions of jobs during the crisis & allow us to quickly restart Europe’s economic engine afterwards. pic.twitter.com/wtchbhh0R8

— Ursula von der Leyen #UnitedAgainstCoronavirus (@vonderleyen) April 1, 2020

Ve videu popisuje, že program je určen pro Itálii, Španělsko a všechny další zasažené státy a pro konkrétní oblasti, které jsou páteřemi jejich ekonomik.

Andrej Babiš hovoří o finanční pomoci Evropské unie členských státům za účelem snížení dopadů koronavirové krize. V rámci Plánu na podporu oživení Evropy se jedná o dva hlavní balíčky grantů a výhodných půjček.

Program v hodně 750 mld. euro se nazývá Next Generation EU a zatím se jedná pouze o návrh Evropské komise, který teprve bude projednáván Evropskou radou. Komise tento plán vypracovala na konci května. Je koncipovaný jako součást víceletého finančního rámce plánovaného na období 2021–2027. Přibližně dvě třetiny financí z tohoto fondu by měly být poskytnuty členským státům jako nevratné granty, jedna třetina pak jako výhodné půjčky.

Druhý balíček v hodnotě 540 mld. eur představuje již schválenou a započatou pomoc. Tento plán vypracovala Euroskupina (ministři financí států eurozóny) na začátku dubna, schválen byl 23. dubna a od 1. června je v provozu. Pomoc má mířit do tří hlavních oblastí. První program se nazývá SURE s celkovou hodnotou 100 mld. eur. SURE je zkratkou pro „Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency.“ Což v překladu znamená „Podpora zmírnění rizik nezaměstnanosti v případě nouze“. Evropská komise uvádí (.pdf), že zmíněný program je navržen proto, aby zaměstnanci nepřišli o svá místa kvůli dopadům epidemie koronaviru. Konkrétně, program má podpořit tvorbu krátkodobých pracovních míst, tzv. Kurzarbeit.

Dále správní rada Evropské investiční banky schválila vznik garančního fondu, v jehož rámci mají být poskytovány úvěry až do celkové výše 200 mld. eur. Fond má poskytovat půjčky společnostem podstupujícím riziko, které jsou sice dlouhodobě životaschopné, ale aktuálně mohou mít problémy s komerčním financováním kvůli pandemii koronaviru. 65 % této sumy má směřovat malým a středním podnikům, až 23 % pak má být k dispozici pro firmy větší, ale s maximálně 3 000 zaměstnanci. Dalších až 5 % celkové sumy má směřovat společnostem veřejného sektoru, které působí ve zdravotnictví, popřípadě výzkumu ve zdravotnictví.

Poslední součástí schválené pomoci je aktivace záchranného fondu eurozóny – Evropského stabilizačního mechanismu. Ten dá prostřednictvím levných půjček k dispozici 240 mld. eur státům platícím eurem na pomoc při financování opatření proti dopadům koronaviru. Půjčky budou k dispozici státům eurozóny v maximální výši 2 % jejich HDP.