Konflikty ve světě

Pokud jde o spory ve vládě ohledně pomalých reforem, které skončily odchodem, lze ukázat na dva významné příklady.

Na počátku února 2016 rezignovalukrajinský ministr hospodářství Ajvaras Abromavičius, který prohlásil, že odmítá krýt státní úředníky, kteří se „velmi podobně jako stará vláda snaží ovládnout tok veřejných peněz“.

Necelé dva týdny poté zdůvodnil svou rezignaci neuspokojivým stavem justice, korupcí a prosazováním skupinových zájmů náměstek ukrajinského generálního prokurátora Vitalij Kasko.

Spory v ukrajinské vládě vedly 16. února 2016 k neúspěšnému hlasování o odvolání a z vládní koalice postupně odešlo více stran.

Zaměříme-li se při hodnocení čistě na Řecko, kam přichází v současnosti nejvíce migrantů, výrok ministra Stropnického hodnotíme jako zavádějící. Údaje za minulý týden sice hovoří ve dvou dnech o extrémních počtech příchozích, podíváme-li se však v delší perspektivě, nejeví se tyto hodnoty jako znepokojivý trend, ale spíše jako jednorázový výkyv.

Z posledních dat (.pdf) Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) vyplývá, že v posledních dnech přichází do Řecka podle odhadů až 4800 migrantů v jednom dni.

Tato čísla se skutečně blíží letním počtům, kdy do Řecka přišlo například v červenci téměř 55 tisíc lidí, v průměru tedy přibližně 1830 lidí denně, v srpnu pak v průměru téměr 3600 lidí denně. Z pohledu na graf je patrné, že příliv migrantů vrcholil až v podzimních měsících.

Při pohledu na denní čísla od října však vidíme, že takto vysoká čísla, jako zmíněných 4600 lidí, můžeme nárazově najít i v průběhu prosince a ledna. Není tedy jasné, co ministr Stropnický rozumí pod pojmem "běžná zimní čísla". Srovnání s loňskou zimou je tady nekorektní, v té době do Evropy přicházelo jen několik stovek lidí měsíčně

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť existuje řada odhadů příjmů Dáiš, velmi se ovšem různí a není tak možné určit, jaká část příjmů této organizace pocházejí z "daní" a z prodeje ropy.

Z uniklých dokumentů zveřejněných na Jihadology.net (nezávislý web spravovaný Aaronem Y. Zelinem, který mapuje aktivity džihádistů) vyplývá, že ropa tvoří 27,7 % příjmů Dáiš a daně 23,7 %. Tyto statistiky jsou však i přes jejich unikátnost (další podobné dokumenty zveřejněny nebyly) přímo spojené s provincií města Dajr az-Zaur, nikoli celého území ovládaného Dáiš.

Další veřejné zdroje tématem se zabírající jsou pak odbornými analýzami:

Dle Financial Times tvoří příjmy z ropy 450 milionů dolarů za rok, což je 50 % z celkových 900 milionů dolarů. Daně, konfiskace a vydírání pak dohromady tvoří druhou polovinu příjmů.

Dle CNN tvoří daně 360 milionů dolarů za rok (cca. 18 % z 2 miliard) a ropa 500 milionů dolarů za rok (cca. 25 %).

Dle IHS tvoří příjmy Dáiš z 50 % daně a ze 43 % ropa.

Dle RAND Corporation (zveřejněno v The New York Times) získal Dáiš v roce 2014 600 milionů dolarů za daně (cca. 49 %) a 100 milionů dolarů za ropu (cca. 8 %). Podobná čísla však již k roku 2015 neplatí. Jak se můžeme dozvědět ve zprávě z ledna 2016 (.pdf, str. 6), ropa tvoří cca. 40 % (480 milionů dolarů z 1,2 bilionů dolarů).

Posledním příkladem může být grafika (níže) Aktuálně.cz, podle které tvoří daně cca. 21 % rozpočtu Dáiš a ropa 53 %.

Podrobnější čísla k daním na území obsazeném Dáiš uvádí např. CNN:

• Daň z příjmů: 10%
• Daně z podnikání: 10% -15%
• Daň z prodeje: 2%
• Veškeré bankovní hotovostní výběry: 5%
• Léky: 10% -35%

Další poplatky jsou placeny jako školné (od základních po vysoké školy) či dle Aktuálně.cz daně za služby a v případě k křesťanů pak poplatky "za ochranu" – tzv. džizja.

Zdroj: Aktuálně.cz - Kde bere Islámský stát peníze?

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dle poslední zprávy (.pdf, eng, str. 8) mise OSN pro monitorování dodržování lidských práv na Ukrajině bylo odhadováno v období od poloviny dubna 2014 do listopadu 2015 přes 29 830 obětí napříč ukrajinskými civilisty, příslušníky ozbrojených sil a členy ozbrojených skupin.

Z toho to čísla bylo nejméně 9 098 úmrtí a 20 732 zraněných osob. Počet ztracených osob odhaduje mezinárodní komise Červeného kříže přes 1000 osob. Otázkou zůstává počet možných obětí z řad občanů RF.

Ukrajinská krize, která začala okolo roku 2013, je opravdu horkým tématem zejména pro Polsko a pobaltské státy. O tom, jak Polsko poukazuje na možné hrozby z Ruska v reakci na ukrajinský konflikt, píše např. Guardian, Washington Post či New York Times. Ten mimo jiné mapuje i postoj pobaltských zemí. Po vzoru těchto zemí se i Polsko chce připravit na případné hrozby ze strany Ruska v reakci na ukrajinský konflikt.

Agentura Reuters navíc informovala o požadavku polského prezidenta Andrzeje Dudy na navýšení počtu vojáků a množství vojenského vybavení ve střední a východní Evropě, zjevně pro účely zajištění bezpečnosti před agresivním Ruskem.

Pobaltské státy o stálou přítomnost sil NATO požádaly v květnu 2015, jak uvádí Natoaktual pro Idnes.cz. Web k danému uvádí: "Především pobaltské země mají obavu, že by podobně jako na Krymu a na východní Ukrajině mohlo Rusko s pomocí hybridního způsobu boje podněcovat ruskojazyčnou menšinu k nepokojům a konfliktům a posléze vojensky uplatnit "právo na ochranu etnických Rusů v jiných zemích". Právě v trojlístku postsovětských republik - Litvě, Lotyšsku a Estonsku - totiž žijí početné ruské menšiny. V Lotyšsku a Estonsku je to zhruba čtvrtina populace, v Litvě pak přibližně 7 procent."

Europoslanec Zahradil se mnohokrát zastával myšlenky umístění vojenského zařízení v ČR. ODS během období 2002-2006, kdy byla v opozici, představila souhrn programových cílů strany pod názvem Modrá šance. Část k zahraniční politice sepsal Jan Zahradil jako stínový ministr zahraničí. Tento text Realismus místo iluzí obsahoval mimo jiného také tezi na podporu přítomnosti sil NATO v členských zemích Aliance:

" Americká angažovanost v Evropě v rámci NATO je pro nás zárukou obrany obecných zájmů euroatlantické civilizace a dlouhodobě nezbytnou podmínkou evropské bezpečnosti a stability. Proto existenci různých forem americkévojenské přítomnosti v členských zemích NATO budeme i nadále podporovat. " (str. 12)

K výstavbě amerického radaru v ČR Zahradil v dubnu 2008 v textu Radar a eurosmlouva - spojité nádoby napsal: „...ODS musí stejnou míru odpovědnosti požadovat minimálně od svých koaličních partnerů, ale v zásadě i od opozice. Musí jasně říci, že nepřipustí ohrožení nejdůležitějšího strategického projektu na území ČR, který se tu po roce 1989 objevil a na němž máme možnost se podílet...“

V březnu 2014 se Zahradil v Lidových novinách vyjádřil k radaru v souvislosti s krizí na Ukrajině. V článkuNATO nám ještě bude dobré píše:

" Ruská strategie je i reakcí na dlouhodobou Obamovu politiku snižování vojenské přítomnosti v Evropě, armádních škrtů i opomíjení strategického významu střední a východní Evropy, jehož výrazem bylo mj. zastavení projektu protiraketové obrany v ČR (na němž se ovšem podstatnou měrou podepsala i naše domácí pátá kolona, která nyní mlčí). Není proto náhodou, že bývalý Obamův protikandidát senátor McCain v kontextu posledních událostí myšlenku protiraketové obrany oživil. Kromě svého skutečného vojenského potenciálu – který by na současný ruský postup měl minimální dopad – by protiraketový systém měl i svou přenesenou váhu. V dobách studené války se tomu říkalo doktrína zadržování a zdá se, že tento pojem by mohl nabýt nové aktuálnosti."

Česká republika v v letech 2007-2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit v Brdech radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy G.W.Bushe, po nástupu Baracka Obamy skutečně došlo k jeho odvolání.

Obama v září roku 2009 kontaktoval tehdejšího premiéra České republiky Jana Fischera se zprávou, že od projektu radarového systému v České republice USA odstupují. Informovala o tom jak česká, tak zahraniční média.

Doplňme, že vláda Mirka Topolánka smlouvu mezi ČR a USA v květnu 2008 schválila (.pdf), projekt podpořila také horní komora Parlamentu, v Poslanecké sněmovně radar podporu většiny před jeho odvoláním nezískal.

V průběhu roku 2015 se začaly ve vzdušném prostoru baltských států objevovat ruské stíhačky. O pár měsíců dříve se ozvaly vojenské špičky pobaltských zemí, které volaly po trvalé přítomnosti vojáků NATO v regionu. Litevské ministerstvo obrany pro server UPI konstatovalo, že ruské stíhačky se v roce 2015 objevovaly v litevském vzdušném prostoru o 14 % častěji než v roce předchozím.

Polsko, které bude v červenci hostit summit NATO, volá po trvalé vojenské přítomnosti aliančních vojsk dlouhodobě.

Podobné potřeby hlásí i vojenské štáby členských zemí na západním břehu Černého moře.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg ve výroční zprávě organizace za rok 2015 zmínil, že ruské letouny se za poslední dva roky přiblížily nebo narušily vzdušný prostor aliančních státu více než 400 krát.

Podle dostupných dat za leden 2016 z Úřadu pro migraci bylo v Německu nově registrováno 91 671 migrantů a z tohoto počtu požádalo o azyl 52 103 osob.

Česká republika byla vnímána jako země zdrženlivá při řešení migrační krize zejména v souvislosti s přijímáním uprchlických kvót a uprchlíků. O tomto informovala řada médií, za všechny New York Times nebo Prague Post.

Iniciativu pak Česká republika projevila svoláním mimořádného summitu V4 do Prahy, kde měla vystoupit s alternativním plánem pro řešení migrační krize. Na tomto summitu přijaly země V4 společné prohlášení k migrac i (.pdf).

V tomto prohlášení jsou obsaženy např. tyto body:

• "Předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny vyzývají k dosažení pokroku zejména ve dvou oblastech: zaprvé k urychlenému přijetí pozice Rady k “Evropské pohraniční a pobřežní stráži” za nizozemského předsednictví zachovávající patřičnou rovnováhu mezi pravomocemi EU a suverénními kompetencemi členských států; zadruhé k dosažení rychlých a přesvědčivých výsledků při provádění Společného akčního plánu Evropská unie - Turecko. V tomto ohledu je úloha Turecka, pokud jde o zastavení migračních toků a boj proti obchodování s lidmi, klíčová."

• "Myšlenka vytvoření alternativního podpůrného plánu pro západobalkánskou migrační trasu vzešla z lednové výměny dopisů mezi předsedou vlády Slovinské republiky a předsedou Evropské komise. V reakci na tuto korespondenci předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny plně sdílejí názor, že by alternativní podpůrný plán měl vycházet z existujících rámců unijní a bilaterální spolupráce a měl by využívat nástroje a agentury Evropské unie, včetně FRONTEXu. Součástí tohoto plánu by mělo být, v případech, kdy je to nezbytné, také efektivnější sdílení relevantních informací, jakými jsou data obdržená z databáze EURODAC, se třetími zeměmi. Provedení takového plánu bude vyžadovat aktivní zapojení všech dotčených zemí a institucí a předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny potvrzují svou připravenost aktivně se na tomto úsilí podílet. Ve snaze usnadnit implementaci příslušných opatření předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny deklarují svou ochotu poskytnout obecně těm zemím západního Balkánu, které jsou nejvíce vystaveny masivnímu přílivu migrantů, náležité prostředky praktické podpory, a to na základě jejich skutečných potřeb."

O výstupu z tohoto setkání, tedy snahu o prosazení záložního plánu k migrační krizi, informovala také zahraniční média, za všechny uveďme Politico.

Na summitu v Bruselu se 17. února probírala 2 velká témata. Jednak migrační krize a pak také tzv. Brexit. Země V4 (zejména Maďarsko) se dostalo do konfliktu s italským premiérem Renzim, který zopakoval spojení čerpání fondů s EU s přijímáním uprchlíků (upozorňujeme, že toto není podle evropských pravidel možné). O tomto informoval ve své online reportáži server Aktuálně.cz.

Na adresu záložního plánu zemí V4, pak prohlásil Donald Tusk, ženení čas na plány A, B nebo C.

Převaděčství je velký byznys, podle nejlepších dostupných odhadů si převaděči přišli mezi lety 2010 - 2015 na 8,36 miliard eur. Nicméně konkrétní údaje za poslední dobu (např. rok) není možné dohledat. Stejně tak se nepodařilo najít spolehlivé údaje o nelegálním obchodu s drogami a zbraněmi v oblasti, ze které probíhá pašování lidí.

Informace o částkách, které převaděči vybírají za to, že dostanou lidi do Evropy, jsou spíše odhady. The Migrants´ Files (projekt novinářů z 15 evropských zemí včetně ČR, v rámci něhož sbírají a vyhodnocují data z různých zdrojů na téma migrace, primárně počítají oběti na životech) došli k závěru, že ilegální imigranti zaplatili v období 2000 - 2015 zhruba 16 miliard eur (420 miliard korun).

Tabulka "Total spent by 5 years period", zdroj: The Migrants´ Files, The Money Trail

Migrační cesty: Centrální středomořská, Východní hranice, Východní středomořská cesta, Východní středomořská cesta, Záúadoafrická cesta, Balkánská cesta, Západní středomořská cesta (mapa tras v čj např. zde); ceny jsou v eurech.

(Podívejte se na další souhrnné tabulky s údaji o cenách vzhledem k rokům, jednotlivým migračním cestám i počtu migrantů podle The Migrant´s Files.)

V případě ilegálního obchodu s drogami také není jasné, k jak velkým finančním transferům dochází v oblasti, o kterou se jedná (tedy té, ze které pašeráci převážejí lidi.) Opium vyprodukované v Afghánistánu za rok 2015 má podle zprávy (.pdf, s. 7) Organizace spojených národů hodnotu 0,85 miliardy dolarů (přes 20 miliard korun).

Objem peněz celosvětového nelegálního obchodu s drogami se rovněž pohybuje v rovině odhadů: nejnovější relevantní studii (.pdf, s.9) sestavila OSN v roce 2011, kdy odhadovala, že příjmy z drogového obchodu tvoří 20 % z příjmu organizovaného zločinu, přibližně 420 miliard dolarů (tedy 10 bilionů korun).

Roční příjem z globálního nelegálního obchodování se zbraněmi odhadovala OSN v roce 2009 na 170 - 320 milionů dolarů (zhruba 4 - 7,5 miliardy korun), přesnější údaje bohužel nejsou dostupné.

Obecně nejsou dostupná srovnatelná data o objemu nelegálního převaděčství, obchodu s drogami a zbraněmi ve srovnatelném čase a prostoru. Z výroku ministra obrany plyne, že mluví o aktuálním období a prostoru v nejbližším okolí Evropy. Odhady, které by zohledňovaly toto užší vymezení, nejsou dostupné a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Dle dat UNHCR bylo v únoru 2016 na území Turecka více než 2.5 milionu syrských uprchlíků. Výrok je tedy pravdivý.

Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Server NewYorkPost: „Nová vlna syrských uprchlíků, která podle některých může narůst až k 75 000, spěchala v sobotu k turecké hranici, prchala před přibližujícími se armádami loajální k syrskému prezidentu Bashar al-Assadovi a před intenzivními ruskými nálety dopadajícími město Aleppo a blízká města." Podobně situaci komentuje i server AmericanGuardian.

Server Time v souvislosti s počtem uprchlíků zmiňuje číslo 70 000. Píše také o nové situaci, kdy uprchlíci jsou na hranicích s Tureckem, ale není jim dovoleno do Turecka vstoupit.

"Zvláštní klidný sever hranice stojí v brutálním kontrastu k situaci na jihu, kam asi 70 000 lidí nedávno odešlo ze svých domovů. Mnoho z nich je shromážděno - spíše uvězněno - v táboře na jižní straně hraničního přechodu Bab al-Salam sotva na dohled z Turecka. Turecko uzavřelo hranice velké většině nově vystěhovaných lidí, čímž otočilo dlouhotrvající politiku vítání syrských uprchlíků."

Amnesty International také hovoří o nárůstu množství uprchlíků z Aleppa. Podle nich do oblasti Bab al-Salam dorazilo v minulých 2 týdnech přibližně 58 000 lidí.

Odhady množství nových uprchlíků se liší od 75 000 k 58 000, přesto výrok hodnotíme jako pravdivý. Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož číselná data uváděná ministrem odpovídají skutečnosti. Pravdou je také jeho tvrzení o neexistenci samostatného kurdského státu.

Jak uvádí britská BBC (anglicky) "25 až 35 milionů Kurdů obývá hornaté hranice Turecka, Iráku, Sýrie, Íránů a Arménie. Tvoří čtvrtou největší etnickou skupinu na Středním východě, ale nikdy nezískali trvalý národní stát."

Co se týče počtu Kurdů žijících v těchto státech, jak uvádí televize France 24 (anglicky) „neexistuje žádné sčítání lidu, které by uvádělo přesné počty Kurdů v jednotlivých zemích, ale odhady hovoří o populaci čítající dvacet až čtyřicet milionů osob. Patnáct milionů Kurdů žije v Turecku, sedm až osm milionů v Íránu a jeden až dva miliony v Sýrii. Kurdská regionální vláda (KRG), tedy polo-autonomní oblast v Iráku, hovoří o 5,3 milionech obyvatel, ale Bagdád uvádí, že jde pouze o 4,3 milionu.“

Co se týče různorodostí jednotlivých částí kurdské populace, zmiňuje se o nich i výše citovaný článek France 24, který uvádí, že kurdská identita se nezakládá na náboženství, ale jazyku a kultuře. Avšak velká většina (70 – 90 %) Kurdů jsou sunnité, ale menšina Íránských a jihoiráckých Kurdů se hlásí k šíitům. Najdeme mezi nimi však také alavity, křesťany, židy a jezídy.

Co se týče dalších odlišností, píše o nich např. analytik Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Kaválek, který uvádí, že Kurdská strana pracujících (PKK) soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu, která je sama jen jedním ze dvou hlavních kurdských klanů, které v Iráku najdeme. Rozdíly lze vystopovat také ve vztazích mezi syrskými Kurdy a Tureckem a iráckými Kurdy a Tureckem (BBC, anglicky).

Území obývané Kurdy (zdroj obrázku: BBC)

Strana kurdských pracujících (PKK) je jako teroristická organizace uznávána např. Spojenými státy, Velkou Británií (.pdf, str. 14) či Evropskou unií (.pdf, str. 3). Na druhou stranu, Rusko například nikdy PKK za teroristickou organizaci neoznačilo, i když bylo k tomuto Tureckem vyzýváno (.pdf, str. 10).

Pokud jde o teroristický útok v Ankaře, turecký premiér Davutoglu opravdu za možného útočníka označil milice syrských Kurdů YPG v koordinaci s PKK. V pátek 19. února se však k útoku přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu (TAK), která byla s PKK v minulosti spojována. Premiér Davutoglu následně řekl, že odpovědnost YPG nadále nevylučuje s tím, že prohlášení TAK má být jen zástěrkou zakrývající vinu syrských Kurdů.

Faktem je, že za této situace nedokážeme spolehlivě označit organizaci PKK jako byť jen „pravděpodobné“ viníky teroristických útoků v Ankaře. Vzhledem k tomu, že toto spojení je meritem výroku, hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

DOPLNĚNÍ: Dne 22. února (tedy den po samotné debatě) se ukázalo, že dle testů DNA je pravděpodobným viníkem útoku v Ankaře opravdu člen organizace TAK.

Kurdové v Sýrii bojují proti Islámskému státu od roku 2014. Podle analytiků Asociace pro mezinárodní otázky Tomáše Kaválka se symbolem kurdského odporu stalo město Kobanî, které Kurdové za pomoci amerických náletů před islamisty ubránili.

Co se týká snah o osamostatnění Kurdistánu, lze je jen stěží označit za skryté. Již Sévreská smlouva uzavřená v roce 1920 v důsledku 1. světové války a rozpadu Osmanské říše ve svém článku 64 říká: „Pokud během jednoho roku od vstoupení této smlouvy v účinnost se kurdské obyvatelstvo z území určených v článku 62 obrátí na Radu Společnosti národů takovým způsobem, jímž ukáže, že většina obyvatel těchto území si přeje nezávislost na Turecku, a pokud Rada poté uváží, že toto obyvatelstvo je schopné takové nezávislosti a doporučí, že by mu měla být udělena, Turecko tímto souhlasí, že provede takové doporučení a zřekne se všech práv a nároků na tato území.“ To však nebylo nikdy realizováno.

Boji Kurdů za samostatnost se věnuje např. článek iDnes.cz, který informuje o kurdské straně PKK, která od roku 1984 bojuje za kurdskou nezávislost nebo o iráckých Kurdech, kteří o nezávislost usilovali celé 20. století.

Web On War/On Peace věnující se bezpečnostním otázkám pak v článku věnovaném kurdskému boji za autonomii píše: „Přestože byl Kurdistán rozdělen, tak hlavní myšlenka jeho obyvatel – vytvoření samostatného Kurdistánu – nikdy nezanikla.“

Na konci roku 2015 podpořil spolupředseda prokurdské strany HDP Selahattinem Demirtaş rezoluci kurdských stran, ve které požadují vytvoření autonomního regionu pro turecké Kurdy. V reakci na to státní zástupci zahájili jeho vyšetřování pro pobuřování a narušování ústavního pořádku, prezident Erdogan se nechal slyšet, že Demirtaş dostane lekci od lidu i justice a premiér Davutoglu vzkázal, že nebude nikdy jednat s někým, kdo ohrožuje tureckou celistvost a integritu.

I přesto, že situace může vypadat tak, jak ji Zahradil popisuje, je realita o něco složitější. Syrští Kurdové opravdu otevřeli své styčné kanceláře v Praze a Moskvě. Avšak zatímco ta pražská slouží jako neoficiálnízastoupení kurdských milicí YPG, kancelář v Moskvě slouží de facto existujícímu územnímu celku syrských Kurdů s názvem Rojava (s jeho právním uznáním je doposud problém.)

Syrskou vládou neuznaná autonomní kurdská oblast Rojava je vedena Kurdským nejvyšším výborem (DBK), který se skládá z Kurdské národní rady, Sjednocené demokratické strany (PYD) a Hnutí za demokratickou společnost. Milice YPG jsou do jisté míry s autonomním územím Rojava spojeny - slouží totiž v daném území jako domobrana pod vedením vedoucího orgánu oblasti.

I přesto, že jsou tak milice YPG součástí vojenského a politického uspořádání v Rojavě, nelze říci, že kanceláře v Moskvě a Praze jsou srovnatelné. Moskevská kancelář totiž oficiálně zastupuje Rojavu jako politický celek, kancelář pražská se pak pouze neoficiálně snaží získat podporu pro vojenské milice Rojavy.

Pokud jde o účast ukrajinských separatistů, je pravdou, že otevření moskevské kanceláře Rojavy se účastnil bývalý premiér Doněcké lidové republiky Alexander Borodaj. Ruská média pak tvrdí, že mezi syrskými Kurdy a proruskými separatisty na východě Ukrajiny probíhají další jednání.

Dle informací České televize se na otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG v Praze podílí bývalý příslušník skupiny speciálních operací Vojenské policie Lumír Němec. Ten se snaží navázat kontakty s politickými stranami a "vlivnými lidmi, kteří by mohli kurdskému lidu jakýmkoli způsobem pomoci." Na podzim 2015 prý dokonce trénoval bojovníky přímo v syrském Kurdistánu.

Dle České televize byl Lumír Němec členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), která byla zrušena v roce 2009.

Informace o otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG se objevila v otevřených zdrojích, konkrétně na stránkách České televize dne 14. 2. 2016.

Informace o otevření kanceláře syrských Kurdů v Moskvě se objevila např. na serveru iDNES.cz dne 10. 2. 2016.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože jsme nenašli žádný oficiální dokument o zadání vyšetřování kauzy Fajád premiérem Sobotkou. Našli jsme pouze toto vyjádření premiéra: " Je důležité zjistit, proč vůbec ti lidé jeli do Libanonu a proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam byli."

Zaslali jsme v této věci dotaz řediteli odboru komunikace Vlády ČR. V době publikování výroku jsme však neobdrželi odpověď.

Obecně má ministr obrany pravdu, že k únosům Evropanů dochází a lze také doložit, že státy o unesených občanech vyjednávají a snaží se tak napomoci jejich osvobození. Nepodařilo se nám sice dohledat kompletní výčet zemí EU, jejichž občané byli uneseni a bylo o nich vyjednáváno, v obecném pohledu je ovšem Stropnického vyjádření korektní a výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

V souvislosti s únosem Jamese Foleye (americký novinář, který byl brutálně zavražděn během věznění) vyšel na webu USA Today text, který s odvoláním na viceprezidenta Stratforu (soukromá zpravodajská konzultační agentura) Scotta Stewarta uvádí, že občané např. z Itálie, Francie a Španělska jsou svými zeměmi vykupováni za miliony dolarů. Naopak Američané či Britové jsou z politických důvodů zabíjeni.

New York Times se v textu (ang.) Paying Ransoms, Europe Bankrolls Qaeda Terror z července 2014 věnuje vyčerpávajícím způsobem problematice únosů "občanů západu" (jde však pouze o některé skupiny, které toto provozují) a popisuje, že státy za své občany v zajetí výkupné platí, tedy s únosci jednají a tím se je snaží osvobodit.

Zdroj dat: RUKMINI CALLIMACHI, NYT. Autor jako své zdroje uvádí bývalé rukojmí, vyjednavače, diplomaty a vládní činitele z 10 evropských zemí, Afriky a Blízkého východu. Částka vyplacená v letech 2009-2010 na únosy vychází z článku španělského listu El Mundo.

Vyjma výše zmíněných zemí lze dohledat další případy únosů dalšími skupinami, jde spíše o ilustrativní výčet. Kromě známých českých případů 2 unesených žen a také 5 mužů v Libanonu šlo o např. chorvatského občana v Egyptě (Reuters).

Jednotliví členové i vrcholné orgány ODS se v souvislosti s kauzou úkolování Vojenského zpravodajství ze strany Jany Nečasové (dříve Nagyové) vyjadřují poměrně opatrně, ač spíše negativně.

Sám Petr Nečas po skandálu regiznoval na funkci premiéra a skončil i jako předseda ODS. Příslušné místní sdružení pak také vyloučilo Janu Nečasovou, ačkoliv oficiálním zdůvodněním bylo "neplnění povinností člena".

"Dnešní rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby ve věci stíhání Jany Nečasové a dalších osob ukazuje, že morální selhání není a nemůže být trestným činem,"uvedl předseda ODS Petr Fiala v tiskovém prohlášení poté, co prvoinstanční soud rozhodl v případě Nečasové o zproštění viny.

Martin Kuba, v době vypuknutí aféry 1. místopředseda strany, na Kongresu uznal, že "případné zneužití vojenské rozvědky je důvod pro pád vlády", i on ale situaci trochu relativizuje tím, že "policie by měla po mnoha měsících stíhání vykázat hmatatelnější výsledky".

"My sice protestujeme proti únikům a zveřejňování odposlechů a jejich zneužívání, na tom musíme trvat, že je to nepřijatelné. Ale zároveň je třeba uznat, že to, co lidi v těch odposleších slyší, se nedá hájit. To je prostě neobhajitelné," komentoval Jan Zahradil kauzu v rozhovoru pro Lidové noviny (dostupný na webu ODS).