Tomio Okamura

Tomio Okamura mluví o pozměňovacím návrhu (.docx), který v rámci projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2022 podal poslanec SPD Jan Hrnčíř. O zákonu poslanci hlasovali 10. března 2022, Jan Hrnčíř svůj návrh podal již 18. února.

V pozměňovacím návrhu (.docx), nazvaném Snížení odvodů do rozpočtu EU a ponechání finančních prostředků pro boj s inflací a růstem cen energií, poslanec SPD navrhuje převést 30 miliard Kč z rozpočtové položky Odvody do rozpočtu Evropské unie do Vládní rozpočtové rezervy. Tyto finanční prostředky se podle Jana Hrnčíře mají „ponechat v České republice na snížení dopadu růstu cen energií a vysoké inflace pro obyvatele“.

K návrhu Jana Hrnčíře se později připojil také poslanec SPD Karel Sládeček, o jejich návrhu Sněmovna hlasovala 10. března. Pozměňovací návrh byl zamítnut – proti hlasovalo 149 poslanců, pro byl jen poslanecký klub SPD a dva poslanci hnutí ANO, Andrej Babiš a Jan Kubík.

Tomio Okamura (SPD) mluví o částce 94 miliard korun navíc, o kterou by měla inflace navýšit příjmy již schváleného státního rozpočtu. Při schvalování státního rozpočtu vláda vycházela (.pdf, str. 2) z lednové makroekonomické predikce, která předpokládala průměrnou míru inflace za rok 2022 8,5 %.

Schválený rozpočet počítal s tím, že v roce 2022 budou celkové daňové příjmy ve státním rozpočtu odpovídat částce (.xlsx) 1,360 bilionu korun. Skutečné daňové příjmy v období leden až duben poté dosahují výše 422,38 miliard korun – tedy 31,1 % ze sumy schválených daňových příjmů. Podobnou výši plnění (30,1 %) poté vykazují také daňové příjmy bez započítání pojistného na sociální zabezpečení (SZ). V tomto případě schválená částka na rok 2022 činí 733,59 mld. Kč, skutečná vybraná částka prozatím 220,57 mld. Kč. Doplňme, že podobnou výši plnění v prvním čtvrtletí, co se týče daňových příjmů, vykazovaly i rozpočty (.xlsx) v předchozích letech.

Vyjádření o tom, že by díky inflaci mělo dojít k navýšení příjmů státního rozpočtu přibližně o 100 mld. Kč, pak zaznívají převážně z opozice. Exministr Karel Havlíček (ANO) k tomu pro Lidové noviny řekl: „Inflace vládě pomohla až stovkou miliard korun. V hrubém vyjádření, protože také jí inflace samozřejmě zvyšuje náklady.“ 

S tím nicméně nesouhlasí vládní poslanci, ministr financí Stanjura (ODS) např. uvedl: „Opoziční výkřiky o 70, 90 či stovce miliard inflačních příjmů v rozpočtu nelze brát vážně. Pro představu, výnos daně z přidané hodnoty (největší část příjmu státního rozpočtu – pozn. red.) závisí především na spotřebě domácností, jejíž tempo růstu odhadujeme na 12 procent. Kdybychom měli na DPH do státního rozpočtu vybrat oněch 70 miliard korun navíc, vyžadovalo by to dvojnásobný růst spotřeby. A to jednoduše není reálné, protože ekonomika kvůli válce na Ukrajině výrazně ochlazuje.“ Dodejme, že dle Stanjury Ministerstvo financí počítá s tím, že inflace navýší příjmy rozpočtu o maximálně 15 miliard korun.

Ačkoliv je těžké určit, jaký dopad skutečně bude mít inflace na příjmovou stránku státního rozpočtu, odhady, které hovoří o navýšení rozpočtu o cca 100 miliard, skutečně existují. Model webu Seznam Zprávy hovoří konkrétně o 97 miliardách, tedy o částce velmi podobné, kterou ve výroku zmiňuje Tomio Okamura.

Upřesněme, že odhad Seznam Zpráv pracuje s tím, že „pokud se daně a sociální pojistné udrží na úrovni z dubna až do konce roku“, vyberou finanční úřady celkem 1,457 bilionu Kč, což je skutečně o 97 mld. Kč více, oproti schváleným příjmům 1,360 bilionu Kč. 

Pro úplnost nicméně dodejme, že model Seznam Zpráv není zcela bezproblémový. Redakce totiž srovnává pouze nominální výši celkových daňových příjmů z minulých let a vychází z toho, že míra meziročního nárůstu těchto příjmů za první čtvrtletí obvykle zhruba odpovídá míře meziročního nárůstu daňových příjmů za celý rok. Nelze nicméně s přesností určit, jaký podíl v nárůstu daňových příjmů představuje neočekávaná inflace. Vysoká míra inflace totiž zvyšuje ceny v ekonomice, což současně znamená vyšší inkaso daně z přidané hodnoty nebo daní z příjmů. Do výše celkových daňových příjmů také vstupují i jiné faktory než samotná inflace. V minulých letech vznikly např. nečekané výpadky, poté co byl vyhlášen lockdown. Samy Seznam Zprávy poté uvádějí, že jejich model nemusí platit vždy.

Na podporu obnovitelných zdrojů se vynakládá zhruba 45 miliard korun ročně. Část z toho platí stát ze svého rozpočtu, zbytek zaplatí spotřebitelé formou speciálního poplatku ve fakturách na elektřinu. „Na podporované zdroje je ročně vynakládáno více než 45 mld. Kč. Částečně se na této částce podílejí jak spotřebitelé elektřiny svými platbami v ceně elektřiny, tak i státní rozpočet, který ročně alokuje na tuto podporu 26,185 mld. Kč,“ uvedl před třemi lety René Neděla, náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu.

Z údajů Ministerstva průmyslu a obchodu vyplývá, že v roce 2021 na obnovitelné zdroje vynaložil stát formou dotací 26 miliard korun. Obdobnou částku vyplatilo (.pdf, str. 109) Ministerstvo i v minulých letech, v roce 2020 to bylo 26,6 miliard korun, v roce 2019 26,2 miliard korun, v roce 2018 24,2 miliard korun a o rok dříve 25,1 miliard korun. Pro letošek se nicméně počítá s částkou o něco nižší, konkrétně 19 miliardami korun, snížení částky ale podle Ministerstva mají pokrýt úspory.

Pokud tedy odečteme od 45 miliard částku 26 miliard (kolem které se státní podpora v minulých letech pohybovala), dostaneme se na číslo 19 miliard. Těchto 19 miliard platí nejenom občané, jak uvádí Tomio Okamura, ale spotřebitelé obecně, kam spadají i firmy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Tomio Okamura odkazuje na pořad Partie Terezie Tománkové, který byl odvysílán 15. května a ve kterém vystoupil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek s poslancem za ANO Jiřím Maškem.

Citace, kterou poslanec Okamura předložil, je složena z několika útržků prvních deseti minut pořadu. Z velké části odpovídá slovům ministra Válka. Ten v pořadu v reakci na dotaz týkající se Romů, kteří už několik týdnů spí na pražském hlavní nádraží, říká, že „je potřeba, aby vláda našla spolu s hejtmany mimo Prahu nějaké lokality, kde budou ochotni je přijmout“ (video, čas 4:33). Také zmiňuje, že vláda hledá cestu, „jak jim umožnit, aby se cítili co nejlépe, přímo neohrožovali sebe, neohrožovali ty děti, a neohrožovali i to svoje okolí, protože jsou zvyklí na nějaký způsob života“ (video, čas 3:27).

Ministr Válek v průběhu pořadu ale nikde explicitně neříká, že romští uprchlíci jsou nepřizpůsobiví. Naopak na diváky apeluje, aby byli tolerantní, a upozorňuje na to, že mnozí z těch, pro které vláda hledá ubytování, jsou děti (video, čas 8:05). Mluví o tom, že sehnat místo pro jejich ubytování je složité, protože vláda naráží na odpor ve vytipovaných lokalitách (video, čas 7:38). Také tvrdí, že česká romská obec a místní neziskové organizace zaměřené na pomoc Romům říkají, „že je velmi složité je (romské uprchlíky) vtáhnout do těch pravidel, na které si naše romská komunita zvykla a která jí vyhovují“ (video, čas 3:10). Prosí proto Čechy o toleranci (video, čas 3:45).

Tomio Okamura tak ve svém výroku vkládá ministru Válkovi do úst slova, která ministr neřekl. Při citování nijak nenaznačuje, že by dodatek o „nepřizpůsobivých migrantech“ byl nad rámec Válkových slov (video, čas 18:00). Zbytek citace je ale přesný, ač poskládaný z různých vyjádření Vlastimila Válka řečených v průběhu původního pořadu. Jelikož Vlastimil Válek skutečně popisoval to, že ukrajinští Romové mají problém se přizpůsobit podmínkám v Česku, hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý s výhradou. Pojem „nepřizpůsobiví“ sice Válek nepoužil, svým obecným významem ale odpovídá jeho slovům.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru vyplývá, že termínem „nepřizpůsobiví“ označuje Tomio Okamura romské uprchlíky z Ukrajiny. 

První zmínky o ubytování těchto ukrajinských Romů v Kramolíně se objevovaly již na konci dubna 2022. V té době se Kramolín na Třebíčsku, který má 125 stálých obyvatel (.pdf, str. 77), stal jedním z vybraných míst, která k ubytování romských uprchlíků vytipovala ministerstva vnitra a obrany. Zastupitelé Kramolína společně s občany odeslali Národnímu asistenčnímu centru pro pomoc Ukrajině nesouhlasné stanovisko k využití tamní vojenské ubytovny. 

V Kramolíně tedy věděli, že se do tamní ubytovny mají nastěhovat ukrajinští Romové. 24 uprchlíků, z toho 19 dětí, se do ubytovny nastěhovalo v pátek 20. května. 

Z veřejně dostupných zdrojů se nám ale nepodařilo zjistit, zda obec věděla také konkrétně o pátečním termínu nastěhování. Kontaktovali jsme proto e-mailem obecní úřad, ze kterého jsme nedostali odpověď. Zavolali jsme proto starostovi obce Jaroslavu Žákovi, který nám potvrdil, že o nastěhování věděli. Dokonce měli stanovených několik termínů, které se postupně rušily. O pátečním nastěhování byli informování předem a na místě již byli podle starosty připraveni pracovníci tohoto uprchlického zařízení. 

Tomio Okamura tedy správně uvádí počet obyvatel Kramolína a tam ubytovaných uprchlíků. Nicméně není pravda, že by obec nevěděla o přesném termínu jejich nastěhování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Hejtman Ústeckého kraje Jan Schiller (ANO) vystoupil (video, čas 4:16) 12. května ve zprávách na CNN Prima News. Ve vstupu popisoval situaci ohledně ukrajinských uprchlíků v Ústeckém kraji (video, čas 6:40–9:21), a to zejména těch romských. Ti zde byli ve větších počtech umisťováni mimo jiné do vyloučených lokalit, na péči o ně ale podle Jana Schillera kraj neměl personální kapacity.

Na stejné téma pak hejtman Schiller mluvil i v Interview ČT24 17. května, kde reagoval na otázku vztaženou právě k jeho vyjádřením na CNN Prima News. „Zjistili jsme, že to jsou lidé, kteří neumí číst, neumí psát, neumí se nijak domluvit. Oni neumí dokonce ani použít, což je zvláštní v dnešní době, ani obyčejný záchod. Neumí zapnout rychlovarnou konvici a očividně prostě oni nikdy nepracovali a pracovat nebudou,“ řekl Schiller (video, čas 16:34).

Pro doplnění uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečněji. Jako důvod k odchodu do Česka obyvatelé Zakarpatské oblasti i místní politici přiznávají ekonomické důvody.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Uveďme, že velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé přiznávají ekonomické důvody.

Tomio Okamura zmiňuje komentář ze zmíněné reportáže redaktorů Tomáše Vlacha a Karla Vrány, kde mluví (video, čas 4:47) užhorodský aktivista Miroslav Horváth. Podle něj je právě nedostatek práce v Zakarpatí a s válkou spojené ekonomické problémy tím, co motivuje tamní obyvatele k odchodu do sousedních zemí. „Problém je, že Romové tu nemají práci. Je to humanitární problém. Já o tom říkám, že lidé nemají co jíst. A tak jezdí na Slovensko nebo do Česka hledat možnosti sociální podpory,“ říká (video, čas 4:54) aktivista Horváth.

Zmíněná reportáž byla odvysílána 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT. Mapuje situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny. Ti do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Do této oblasti prchají Ukrajinci z jiných částí země, protože se zde cítí bezpečně. Jako důvod k odchodu do Česka místní obyvatelé i politici přiznávají ekonomické důvody.

Tomiem Okamurou zmíněná citace v reportáži skutečně zaznívá (video, čas 10:15): „Ani romští lídři nakonec neskrývají, že účelem je vyzvednout si dávky podpory. O Maďarsku se mezi zdejšími Romy říká, že není nijak vstřícné ani k lidem, kterým rozdalo pasy. Zato v Česku je prý možné na peníze dosáhnout snadněji.“ Na komentář pak navazuje výpověď romského poslance městského zastupitelstva v Berehovu Rudolfa Pappa, který popisuje právě praxi, kdy Ukrajinci jezdí do Česka pro dávky a následně z nich na Ukrajině žijí.

Tomio Okamura reaguje na debatu o 24 ukrajinských uprchlících, kteří byli ubytováni v obci Kramolín. Citaci z pořadu České televize zmiňuje s tím, že považuje přístup Maďarska k romským uprchlíkům z Ukrajiny za správný. Předseda SPD v rozhovoru také kritizuje, že česká vláda těmto romským uprchlíkům udělila tzv. dočasnou ochranu.

Uvedená citace v reportáži ČT skutečně zaznívá (video, čas 8:05). Dobrovolnice na pražském hlavním nádraží Hana Nguyen řekla: „Například v Maďarsku, tak co víme, tak je buďto ani nenechají vystoupit z vlaku, anebo prostě je nenechají nikde ubytovat.“ Reportáž, odvysílaná 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT, mapuje situaci romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Problémem ale je, že mnoho jich má ukrajinské i maďarské občanství. Jako občané EU tudíž nemají v České republice nárok na dočasnou ochranu, a tedy ani na související humanitární dávku ve výši 5 tisíc Kč (.pdf, str. 3).

Doplňme, že Maďarsko ukrajinské Romy s maďarským občanstvím nepřijímá. „Maďarsko těm lidem poskytuje desetidenní dočasné povolení k pobytu a potom je vyhazuje zpátky do Evropy. Ačkoliv mají maďarský pas. (…) Zjistili jsme, že Maďarsko se řídí tím ukrajinským pasem a úplně ignoruje to, že ti lidé mají maďarské občanství,“ uvedla pro Seznam zprávy Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.