Tomio Okamura

Zvyšující se ceny potravin se dotýkají takřka celého světa. Hlavními důvody jsou problémy v dodavatelských řetězcích během pandemie covidu-19, sucho nebo růst cen obilí či ropy kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Výjimkou není ani region střední Evropy včetně České republiky.

V České republice platí od 1. ledna 2015 tři sazby daně z přidané hodnoty (DPH). Základní činí 21 %, snížené potom 15 % a 10 %. Do snížené 15% sazby se řadí zejména potraviny, nealkoholické nápoje, zdravotnické pomůcky, palivové dřevo atd. Daň ve výši 10 % se poté vztahuje např. na dětskou výživu, pitnou vodu, některé druhy speciálních mouk, výrobky určené k přípravě bezlepkových potravin, noviny nebo knihy.

Doplňme, že ministr zemědělství Zdeněk Nekula v květnu odmítl, že by se měla snížit DPH na základní potraviny, jako se to děje v jiných zemích. Jako důvod uvedl negativní dopady tohoto snížení na státní rozpočet.

Podívejme se nyní na situaci v ostatních zemích střední Evropy, kam se kromě Česka obvykle řadí Německo, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rakousko a Maďarsko.

V Maďarsku platí dvě snížené sazby DPH na potraviny. První je 18 %, která se podle maďarského zákona vztahuje například na jídlo s sebou, výrobky z mouky, obilovin, mléka či škrobu nebo na mléčné produkty (§ 82 a příloha 3/A). Druhá je 5 %, která platí pro některé druhy potravin, zejména pro maso, ryby, vejce a mléko. Dále se vztahuje např. na restaurační a cateringové služby (příloha 3). Kvůli rostoucím cenám potravin se maďarská vláda rozhodla od 1. února 2022 zastropovat ceny vybraných potravin, konkrétně mouky, cukru, slunečnicového oleje, mléka, „vepřové kýty a kuřecích prsou“.

Situace v Německu je taktéž odlišná od České republiky. Základní sazba daně z přidané hodnoty zde činí 19 %, snížená poté 7 %. Právě do snížené sazby patří s určitými výjimkami většina potravin, zvláště ty základní včetně masa, mléka, pečiva či zeleniny. Doplňme, že v roce 2020 došlo kvůli dopadům pandemie covidu-19 k dočasnému snížení sazeb DPH na 16 a 5 %, v případě restauračních a stravovacích služeb poté do prosince 2022 platí snížená sazba 7 % (namísto původní základní sazby 19 %). Německá federace spotřebitelských organizací nicméně požaduje snížení DPH na základní potraviny na 0 % vzhledem k rostoucím cenám potravin.

V Polsku pak vláda v lednu 2022 oznámila úplné zrušení DPH u většiny potravin s platností od 1. února 2022 na půl roku. Před zavedením opatření se na tyto potraviny vztahovala daň ve výši 5 %. Upřesněme, že v současnosti se tak nulová DPH týká např. masa, ryb, mléčných výrobků, vajec, pečiva, ovoce, zeleniny či dětské výživy (příloha 10, položky 1–18).

Nižší sazbu DPH na potraviny uplatňují také v Rakousku, konkrétně 10% DPH (.pdf, str. 21, 65–67), to se dále vztahuje například také na knihy nebo farmaceutické produkty. V červenci roku 2020 se rakouská vláda rozhodla snížit DPH na 5 % v případě nápojů a pokrmů konzumovaných v restauracích, vstupenek do kin a divadel a další. Toto opatření ovšem platilo pouze do konce roku 2021. Nicméně stejně jako v Německu, také v Rakousku chtějí například sociální demokraté zrušit DPH na základní potraviny.

Na Slovensku v roce 2020 rozšířili snížené 10% sazby DPH na potraviny, na které se dříve vztahovala základní sazba ve výši 20 %. Toto snížení platí i dnes a týká se zejména ovoce, zeleniny či většiny druhů pečiva, dříve již platila snížená sazba DPH na máslo či mléko. Podle slovenské poslankyně Evy Antošové by snížení sazby DPH na 10 % u všech druhů potravin mělo výrazný dopad na státní rozpočet, a proto vláda vybrala především zdravé potraviny. Ze seznamu, který lze nalézt ve slovenském zákoně o DPH (příloha č. 7), nicméně vyplývá, že se snížená 10% sazba týká velké části potravin.

Ve Slovinsku poté pro DPH na potraviny (.pdf, str. 1) platí snížená sazba 9,5 %, která se dále týká například léčivých přípravků nebo i vnitrostátní dopravy. Standardní sazba DPH činí 22 %.

Na závěr tedy shrňme, že v České republice se skutečně na potraviny vztahuje DPH ve výši 15 %. Výjimky platí jen pro velmi úzkou skupinu výrobků – v podstatě jen pro dětskou výživu a některé speciální mouky či mouky a směsi pro přípravu bezlepkových potravin. Vyšší než 15% DPH na určité potraviny poté ze zemí střední Evropy platí v Maďarsku a na Slovensku. Na Slovensku se nicméně na velkou část potravin místo základní 20% sazby vztahuje snížené DPH ve výši 10 %. V Maďarsku poté místo standardní 18% daně platí 5% DPH pro část základních potravin, mezi kterými je maso, vejce a mléko. Česká republika je tak jediným státem střední Evropy, kde je zavedena na naprostou většinu potravin (včetně těch základních) daň, která dosahuje 15 %. Výrok Tomia Okamury z tohoto důvodu hodnotíme jako pravdivý.

Poslanci SPD v tomto volebním období skutečně podali několik návrhů zákonů týkajících se úpravy daně z příjmů fyzických osob. Hned na začátku volebního období 1. listopadu 2021 podala skupina 14 poslanců SPD dva návrhy novely zákona o daních z příjmu.

V rámci tisku č. 22 navrhovali od roku 2022 zvýšit (.pdf, str. 10) daňové „zvýhodnění na vyživované děti žijící s poplatníkem daně ve společně hospodařící domácnosti – v případě jednoho vyživovaného dítěte na 30 408 Kč ročně, v případě druhého vyživovaného dítěte na 38 808 Kč ročně a v případě třetího (a každého dalšího) vyživovaného dítěte na 96 816 Kč ročně“. V současnosti je daňová sleva na jedno dítě poloviční, tedy přibližně 15 tisíc Kč.

V současně podaném návrhu v rámci sněmovního tisku č. 23 poslanci SPD navrhovali (.pdf) opět s účinností od roku 2022 zvýšit základní slevu na poplatníka. Tu chtěli zvýšit ze současných 30 840 Kč na 37 260 Kč (.pdf, str. 4). Návrh obsahuje také zvýšení (str. 11–12) slevy na manžela (manželku), základní roční slevy na invaliditu, slevy na držitele průkazu ZTP/P a slevy na studenta.

K oběma návrhům vydala svá stanoviska ještě vláda Andreje Babiše 13. prosince 2021. K návrhu na zvýšení slevy na děti vláda uvedla (.pdf, str. 1), že se jedná o řešení „značně nesystémové a nevyvážené a jeho konkrétní nejednotné procentní navýšení není nijak odůvodněno“. Ani s návrhem na zvýšení slevy na poplatníka a dalších slev vláda nesouhlasila (.pdf), v tomto případě argumentovala především dopadem na veřejné rozpočty.

Ani jeden z návrhů SPD zatím nebyl Sněmovnou ani jejími výbory projednán, a tak není jasné, jak se k nim postaví poslanci současné vládní koalice. Tomio Okamura nicméně ve svém výroku nijak nekonkretizuje, která vláda měla jejich návrhy zamítnout. Jelikož poslanci hnutí SPD skutečně předložili zmíněné návrhy a vláda (Andreje Babiše) k nim vydala nesouhlasná stanoviska, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na úvod zasaďme výrok do kontextu. Tomio Okamura se 16. května 2022 setkal s poradcem prezidenta Zemana Martinem Nejedlým. Pro Deník N předseda hnutí SPD uvedl, že předmětem jednání byla energetika. Hnutí SPD odmítá uvalení embarga na ruský plyn a s Nejedlým se Okamura shoduje na tom, že by geopolitika měla jít v tomto případě stranou. Schůzku podle Tomia Okamury inicioval Martin Nejedlý.

Uveďme, že Martin Nejedlý je členem expertního týmu prezidentské kanceláře od roku 2013, kdy Miloš Zeman poprvé nastoupil do prezidentského úřadu. V roce 2014 se navíc stal i prezidentovým externím poradcem. Na obou těchto pozicích působí (.pdf) dodnes. Média Nejedlého označují za klíčového muže okolí prezidenta Zemana.

Otázkou tedy je, zda podobné schůzky absolvoval i premiér Fiala, případně další politici. V následujících odstavcích se budeme zabývat schůzkami, o kterých existují veřejně dostupné informace. Tomio Okamura se ostatně zřejmě odkazuje právě na takové schůzky, když svůj výrok směrem k redaktorce doplňuje obratem „jak víte“.

Předseda vlády Petr Fiala od svého nástupu na konci minulého roku pravidelně navštěvuje Miloše Zemana. Na těchto schůzkách se dohodli na začátku letošního roku. V sobotu 21. května se sešli prezident Zeman, jeho tým poradců a Petr Fiala, aby probrali zahraniční politiku či situaci související s probíhající válkou na Ukrajině. Schůzky se účastnil i prezidentův poradce Nejedlý, což v pořadu Prostor X později potvrdil také předseda vlády. Nejednalo se ovšem o samostatnou schůzku bez přítomnosti hlavy státu.

Premiér Fiala se dříve, konkrétně pár dní před vznikem svého kabinetu, sešel s vedoucím kanceláře prezidenta republiky Vratislavem Mynářem. Účast Martina Nejedlého na této schůzce mluvčí ODS vyloučil.

Doplňme, že s Vratislavem Mynářem se v prosinci loňského roku dvakrát sešel i předseda hnutí STAN Vít Rakušan. Podle serveru Neovlivní.cz se s Mynářem a Nejedlým setkal v lednu roku 2018 také tehdejší premiér Andrej Babiš.

Tomio Okamura má tedy pravdu v tom, že Petr Fiala pravidelně navštěvuje Pražský hrad, v minulosti dokonce jednal osobně s hradním kancléřem Mynářem. Předseda hnutí SPD nicméně dává svá setkání s Martinem Nejedlým do souvislosti s hradními návštěvami premiéra Fialy, které byly jiného charakteru. Ten totiž se samotným Martinem Nejedlým podle veřejně dostupných informací nikdy schůzku neměl. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura v rozhovoru pro Českou televizi tvrdí, že podle odborníka na energetiku Vladimíra Štěpána Česko nenakupuje plyn přímo od Ruska skrz dlouhodobé kontrakty, ale přes Německo. V důsledku toho je prý plyn v Česku dražší. V rámci odůvodnění výroku se proto zaměříme na to, jestli Vladimír Štěpán takto mluvil o slovenském kontraktu na dodávky plynu, a pro kontext se zaměříme i na pravdivost Štěpánových vyjádření. Doplňme, že Tomio Okamura měl zjevně slovy „2× méně“ na mysli dvakrát nižší cenu.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na začátku dubna letošního roku pro Parlamentní listy uvedl, že „ceny plynu pro odběratele jsou v Česku dvakrát vyšší než například na Slovensku“. V rozhovoru pro iDnes pak zase řekl, že Slovensko pokrývá většinu své spotřeby plynu z dlouhodobého dvoustranného kontraktu. Česko oproti tomu podle Štěpána musí nakupovat plyn na burze, a kvůli tomu je dražší.

Na Slovensku je největším dodavatelem plynu společnost Slovenský plynárenský priemysel (SPP), která v roce 2020 zajišťovala více než polovinu dodávek jak do domácností (.pdf, str. 33), tak do podniků (str. 35). 100% akcionářem SPP je slovenské Ministerstvo hospodářství.

SPP má dlouhodobou smlouvu s Gazpromem, což je ruský producent zemního plynu, který většinově vlastní stát. Současný kontrakt byl podepsán v roce 2008 na 20 let dopředu s tím, že celkově má Slovensko nakoupit zhruba 130 miliard kubíků zemního plynu. Cena kontraktu je však obchodním tajemstvím. Kromě toho nakupuje státní SPP plyn i na burze a od jiných obchodníků. Uveďme, že data Eurostatu ukazují, že mezi lety 2012 až 2020 činil import zemního plynu na Slovensko v průměru zhruba 4–5 miliard kubíků.

Dodejme, že o tři dny později, kdy vyšel námi ověřovaný rozhovor s Tomiem Okamurou, oznámil slovenský ministr hospodářství Richard Sulík, že státní SPP podepsala nové kontrakty na zemní plyn. V důsledku toho se má do konce roku 2023 snížit slovenská závislost na dodávkách z Ruska asi o 65 %.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska.

Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti. Je nicméně nutné dodat, že ČEZ je ze 70 % vlastněn státem a v roce 2020 ovládal v tuzemsku 14 % trhu se zemním plynem. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala 12,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města. Významný podíl na distribuci zemního plynu ale v Česku mají třeba společnosti Innogy nebo E.ON. První zmiňovaná patří pod státní maďarskou společnost, druhá je vlastněna (.pdf, str. 20) soukromými investory. Tomio Okamura přitom v námi ověřovaném rozhovoru privatizaci „strategické infrastruktury“ kritizoval.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Ceny, za které pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, také nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Z veřejně dostupných zdrojů tedy nedokážeme ověřit, zda sousední Slovensko kupuje plyn dvakrát levněji než čeští dodavatelé. Ceny, za které české společnosti plyn nakupují, totiž nejsou veřejně k dispozici. Také nelze zjistit, jakou částku si SPP sjednala s Gazpromem. Nedokážeme tedy ověřit, jestli je tvrzení Vladimíra Štěpána pravdivé, a potažmo ani vyvrátit či potvrdit to, jestli je výrok Tomia Okamury zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Na úvod se podívejme na kontext, ve kterém výrok Tomia Okamury zazněl. Politik mluvil (video, čas 5:28) o tom, že v Česku nakupujeme zemní plyn „přes německé obchodníky 3× dráž,“ na což redaktorka reagovala dotazem na zdroje, ze kterých předseda SPD vychází: „Mě by zajímalo, kde jste vzal to 3× dráž. Kde berete ta čísla.“ Výrok Tomia Okamury je tedy odpovědí na přímou otázku redaktorky.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na konci dubna v rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že plyn, který Česko nakupuje, je třikrát dražší. Jeho cena je pak prý určená (video, čas 5:10) poptávkou na burze, a ne dvoustrannou smlouvou mezi daným státem a Ruskem. Jako příklad státu, který nakupuje plyn přímo od Ruska na základě oboustranné smlouvy, označil Slovensko. 

Tomio Okamura se rovněž odvolává na Ivana Noveského, bývalého místopředsedu (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala tehdejší předsedkyně Alena Vitásková. „Ta cena v těch dlouhodobých kontraktech je na půlce, někdy i na třetině tý ceny, co je na burze.“, řekl (video, čas 8:20) Ivan Noveský o zemním plynu v půlce ledna v pořadu O čem se mlčí, kde je častým hostem. V jednom z dalších dílů (video, čas 6:08) pak doporučil, aby Česko uzavřelo dlouhodobý kontrakt na nákup plynu s Ruskem, například po vzoru Německa, Maďarska nebo Srbska.

Musíme však upozornit, že ceny kontraktů na nákup plynu jsou tajné a nedokážeme proto ověřit, zdali jsou tvrzení Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského skutečně pravdivá.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska. Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Za jaké ceny pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, rovněž nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil také hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Nápomocná nejsou ani data Eurostatu o tom, jaké jsou v zemích Evropské unie ceny plynu pro spotřebitele. Ty totiž podléhají mnoha faktorům, a ne jenom ceně, za kterou ho daná energetická společnost nakoupila. Srovnání cen pro zákazníky tedy nutně neimplikuje, za kolik ho distribuční firmy nakupují.

Tomio Okamura v tomto svém výroku pouze odpovídá na dotaz redaktorky ohledně zdrojů, ze kterých vychází. Vyjádření expertů nepoužívá jako argument k podpoření svého vlastního tvrzení o cenách elektřiny. Zkoumáme zde tedy pouze to, jestli Tomio Okamura věrně popsal vyjádření Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského, což skutečně udělal a jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura mluví o minulém volebním období Poslanecké sněmovny, které trvalo od roku 2017 do roku 2021. V našem hodnocení se tedy zaměříme hlavně na tyto roky. Nejprve se podíváme na to, zda šéf hnutí SPD prosazoval energetickou bezpečnost. Ve druhé části našeho hodnocení prozkoumáme, jestli požadoval i menší závislost na ruském plynu. Závěrem se zaměříme také na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který energetickou bezpečnost prosazoval.

Energetická bezpečnost

O tom, že by se Česko mělo zasadit o svou energetickou bezpečnost, hovořil Tomio Okamura opakovaně, například na svém twitteru na jaře roku 2020 nebo během sjezdu hnutí SPD v létě roku 2019. Pojem energetická bezpečnost je docela obecný a ve veřejně dostupných zdrojích jsme nenašli, že by ho předseda hnutí SPD nějak konkrétně specifikoval. V oblasti energetiky však SPD prosazuje energetickou soběstačnost České republiky, dostavbu jaderných bloků v Dukovanech a důrazně se vymezuje proti zelené politice Evropské unie.

Všechna tato témata jsou i součástí volebního programu, se kterým se hnutí SPD ucházelo v minulých sněmovních volbách o přízeň voličů. V něm se rovněž objevila podpora individuálních projektů solární, vodní a větrné energetiky a odmítnutí další privatizace energetických sítí.

Závislost na ruském plynu

Tomio Okamura v námi ověřovaném výroku zároveň tvrdí, že v rámci energetické bezpečnosti prosazoval, aby Česko přestalo být závislé na ruském plynu. (Jak jsme již uváděli v jiném odůvodnění, v roce 2020 činila závislost Česka na ruském plynu 66 %, z jiných zdrojů pocházelo jen 34 % dodávek plynu.)

Zemnímu plynu se Tomio Okamura věnoval v příspěvku na svém facebookovém profilu v prosinci 2020, kdy komentoval možný vývoj situace v energetice: „Buď postavíme další naše jaderné reaktory, které nahradí výpadek energie z uhlí, anebo přejdeme na plynovou energetiku. Zásadní otázka zní, odkud plyn bude přicházet a kdo bude kontrolovat jeho cenu. Jsou jen dvě možnosti. Buď to bude Německo, anebo USA. Německo, pokud půjde ruský plyn přes Nord stream 2, a USA, pokud Nord stream 2 nebude dokončen a plyn budeme kupovat přes Ukrajinu, která je fakticky pod naprostým vlivem USA. Závěr je prostý a znamená ohrožení energetické bezpečnosti ČR a růst cen energií,“ napsal tehdy šéf hnutí SPD. Ačkoliv tedy Tomio Okamura problematiku zemního plynu komentoval, nevyplývá z této citace, že by volal po snížení závislosti na plynu z Ruska.

Vůči plynovým elektrárnám se v roce 2020 na půdě Poslanecké sněmovny vyjádřil kriticky i místopředseda hnutí SPD Radim Fiala. Řekl ale pouze to, že jsou podle něj stejně neekologické jako ty uhelné. Ruský plyn poté Tomio Okamura zmínil v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa na jaře 2021, v němž bylo jedním z témat i to, zda by bylo připuštění ruského Rosatomu do tendru na dostavbu dalších jaderných bloků v Dukovanech bezpečnostním rizikem, či nikoliv (video, čas od 31:36). V této souvislosti tehdy Tomio Okamura řekl (video, 35:06), že kdyby k dostavbě Dukovan nedošlo, hrozí po roce 2035 „paradoxně závislost na ruském plynu“. Předseda hnutí SPD nicméně v této politické debatě nikterak nevyzval k omezení závislosti na plynu z Ruska.

Z veřejně dostupných vyjádřeních ani v mediální databázi Newton jsme nedohledali, že by Tomio Okamura vyzýval ke snížení závislosti na ruském plynu, a to ani jinde než přímo v Poslanecké sněmovně. Hnutí SPD naopak na svém webu v květnu 2021 uvedlo, že ruský plyn Česko potřebuje, a zároveň kritizovalo českou závislost na Německu a západní Evropě.

Podpora energetické bezpečnosti u jiných politických stran

Nyní se zaměříme na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který dle svých slov prosazoval energetickou bezpečnost. Každý politik si pod pojmem energetická bezpečnost může představovat něco jiného, zaměříme se proto na myšlenky hnutí SPD ohledně energetiky, které jsme zmínili na začátku našeho odůvodnění. Nebudeme se zabývat tím, že se ostatní politici stavěli proti ruskému plynu. Jak jsme již uvedli výše, nenašli jsme, že by Tomio Okamura něco takového skutečně prosazoval.

O energetické bezpečnosti hovořili zástupci dalších stran, ne pouze SPD. „Musíme si uvědomit, že naše země musí být energeticky soběstačná a bezpečná,“ uvedl například v únoru roku 2021 poslanec za ODS Zahradník a následně se ve Sněmovně kriticky vyjádřil k obnovitelným zdrojům. Podpořil tak soběstačnost, kterou prosazuje SPD, a rovněž zmínil i energetickou bezpečnost.

Energetickou soběstačnost pak přímo na půdě Sněmovny podpořil svými slovy i tehdejší poslanec za KSČM Leo Luzar. „Energetická soběstačnost České republiky je absolutní nezbytností“, sdělil do pléna v dubnu minulého roku. „Zajištění energetické soběstačnosti, respektive bezpečnosti dodávek energie, je naprosto nutnou podmínkou pro chod české ekonomiky,“ řekl zase bývalý předseda vlády Andrej Babiš, rovněž na jaře 2021.

Koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) na svém webu již minimálně od konce dubna 2021 uváděla: „Odmítáme rezignovat na energetickou bezpečnost, soběstačnost a nezávislost. Naši budoucnost vidíme v kombinaci jaderné energie a decentralizovaných obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky na střechách (…).“ Koalice Spolu tedy podpořila jak jadernou energetiku, po které volá SPD, tak i další postoj tohoto hnutí – energetickou soběstačnost. Středopravé uskupení Spolu navíc i přímo vyzvalo k energetické bezpečnosti.

Co se týče plánované dostavby Dukovan, která se řešila v minulém volebním období, podporovalo hnutí SPD, aby se tendru účastnil i ruský Rosatom, který měl o dostavbu Dukovan zájem. Podle Okamury by měl být připuštěn (video, čas 33:40) do tendru, aby Česko mělo „co nejlepší podmínky“. Místopředseda SPD Radim Fiala považoval důvody případného vyřazení Ruska za ideologické, nikoliv bezpečnostní.

Zástupci tehdejší opozice z řad dnešních vládních stran naopak upozorňovali na bezpečnostní rizika spojená s účastí Ruska na tendru. Plán na rozšíření jaderných bloků však nezavrhovali. Poslanec Žáček z ODS pak v souvislosti s dostavbou Dukovan zmínil přímo pojem energetická bezpečnost. „Významně pochybuji o tom, že je v zájmu České republiky přenechat takto významnou strategickou zakázku pro naši energetickou bezpečnost společnostem, které pocházejí a jsou napojené na nedemokratické režimy,“ řekl v březnu minulého roku. Po vrbětické kauze v dubnu roku 2021 nicméně sama Babišova vláda vyřadila Rosatom ze hry.

O dva roky dříve na půdě Sněmovny uvedl tehdejší premiér Andrej Babiš při interpelacích k dostavbě Dukovan, že „nadále prioritou naší vlády je energetická bezpečnost“. O chvíli později dodal: „Výstavba nových jaderných elektráren je proto otázkou energetické bezpečnosti.“ Energetickou bezpečnost jako prioritu označil premiér Babiš na půdě Sněmovny i o rok později.

Tomio Okamura a jeho SPD rovněž nebyli jediní, kdo bojoval například proti zelené politice Evropské unie. Nezařazený poslanec a zakladatel Trikolóry Václav Klaus ml. se v květnu 2020 ve Sněmovně důrazně ohradil proti tzv. Green Dealu, jehož cílem je v rámci Unie dosáhnout do roku 2050 emisní neutrality. V časopisu Týden rovněž vyšel jeho komentář s názvem „Zrušme Green Deal!“.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Některé požadavky hnutí SPD v oblasti energetiky, jako je soběstačnost a dostavba jaderných bloků v Dukovanech, podporovaly i jiné politické strany a hnutí. Někteří jejich zástupci navíc zmiňovali přímo pojem „energetická bezpečnost“. Tomio Okamura také nikde nevyzval k tomu, aby Česko snížilo závislost na plynu z Ruska. Jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura a hnutí SPD na začátku května 2022 informovali o plánovaném předložení zákona zmiňovaného ve výroku. Tomio Okamura ho na svém facebookovém profilu 11. května popisoval následovně: „Cílem toho zákona je, aby dodavatelé elektřiny měli povinnost dodávat elektřinu spotřebitelům s nižšími příjmy výhradně za cenu odpovídající jejím výrobním nákladům v rámci tzv. ‚sociálního tarifu‘, případně za cenu stanovenou nařízením vlády. Návrh zákona pevně definuje povinnosti osob zastupujících stát v orgánech energetických společností se státní majetkovou účastí hájit zájmy státu, včetně hlavních cílů energetické politiky státu a v souladu s péčí řádného hospodáře. Zákon dále stanoví nástroje státní energetické politiky, kterými jsou v první řadě povinnost dodavatelů elektřiny s majetkovou účastí státu dodávat elektřinu přednostně a přímo jejím distributorům na území České republiky alespoň v množství předpokládaném pro spotřebitele, a to za cenu, která neobsahuje nepřiměřený zisk korporace.“

Tomio Okamura tehdy také uvedl, že hnutí SPD Poslanecké sněmovně předloží tento návrh zákona „v nejbližších dnech“. Že SPD daný návrh připravuje a chystá se jej předložit, Tomio Okamura zmiňoval i v následujících příspěvcích ze 16. května.

K datu rozhovoru se však v přehledu návrhů zákonů, které byly předloženy Sněmovně, uváděný návrh SPD nenacházel. Poslední návrhy zákonů, které podali poslanci z SPD spolu se zástupci ostatních poslaneckých klubů, pocházejí z března 2022 a týkají se změn v zákoně o transplantacích a kritérií udržitelnosti při výrobě energie z biomasy (.pdf, str. 3). Naposledy hnutí SDP samostatně předložilo návrh zákona v polovině ledna 2022, ani ten se nicméně nevztahoval ke státní energetické politice. Ani mezi pozměňovacími návrhy poslanců SPD není žádný návrh týkající se přednosti spotřeby elektřiny českých domácností a firem před jejím exportem.

Jelikož oficiální web Poslanecké sněmovny k datu rozhovoru neobsahuje návrh, který ve výroku popisuje Tomio Okamura, a hnutí SPD ho tedy ještě (k 30. květnu) oficiálně nepodalo, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok Tomia Okamury obsahuje několik faktických tvrzení, kterými poukazuje na údajnou nevýhodnost současného fungování trhu s elektřinou pro české spotřebitele. Pro větší přehlednost si jeho výrok rozdělme do dvou částí.

Cena výroby elektřiny

O tom, že se v Česku vyrábí elektřina relativně levně, dokonce za částky kolem 20 haléřů za kilowatthodinu, mluví také někteří odborníci z oblasti energetiky. Uváděnou částku 25 haléřů za kWh opakovaně zmiňuje bývalý zmocněnec vlády pro jadernou energetiku Jaroslav Míl (zde a zde). Míl, podobně jako Tomio Okamura, kritizuje fungování evropského trhu, kdy dle jeho slov „v Dukovanech (dnes) vyrábíte elektřinu za 25 haléřů za kilowatthodinu a vy si ji kupujete zpátky za tři, čtyři, šest, dokonce za více než devět korun.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy Jaroslav Míl zmiňoval také částku 20 haléřů za kWh v souvislosti s produkcí elektřiny z uhlí, zároveň však dodává, že k těmto nákladům je nutné ještě připočíst poplatky za emisní povolenky.

Cenu 15 haléřů za kWh vyrobenou z uhlí v říjnu 2021 zmiňoval majitel společnosti Sev.en Energy Pavel Tykač, i on ovšem dodal, že tyto výrobní náklady se zvyšují ještě o další položky: „Vy platíte za kilowatt elektřiny něco okolo pěti korun. Podle toho, jaký máte tarif. My v naší elektrárně máme výrobní variabilní náklady na výrobu toho jednoho kilowattu 15 haléřů. Ale k tomu se připočte asi 1,60 koruny z ceny povolenky na každý kilowatt. Pak je tam distribuční poplatek, poplatek za obnovitelné zdroje, daně a samozřejmě nějaký přiměřený zisk, náš i distributora. V celém řetězci je na začátku naše výrobní cena díky tomu, že vyrábíme z uhlí, těch 15 haléřů. Ve vaší peněžence už to je ale plus minus těch pět korun.“

Tvrzením o výrobní ceně elektřiny ve výši 15–25 haléřů se v březnu 2022 věnovala také česká odnož agentury AFP. Ta pro vysvětlení cenotvorby u výroby elektřiny oslovila hlavního ekonoma společnosti ČEZ Pavla Řežábka. Podle něj jsou tvrzení o cenách v haléřových částkách „zcela absurdní” a „manipulativně formulované”. „Například variabilní náklady uhelných elektráren se už jen kvůli platbám za CO2 povolenky pohybují kolem 2,20 Kč/kWh. K tomu je ještě zapotřebí připočítat cenu paliva,“ uvádí AFP na základě vyjádření tohoto ekonoma.

Některé části výrobních nákladů se tedy skutečně pohybují v částkách uváděných Tomiem Okamurou. Nejedná se však o cenu, za kterou „tu elektrickou energii my v České republice vyrábíme“, ale jen o část variabilních nákladů (tedy nákladů na výrobu jednotky energie). Větší část výsledné ceny elektřiny tvoří emisní povolenky a další výdaje.

Nákup a prodej na lipské burze

Tomio Okamura mluví o burze v Lipsku, kde podle něj dochází ke zdražování české elektřiny. Jedná se o globální komoditní burzu European Energy Exchange (EEX). Čeští výrobci elektřiny na ní nicméně neobchodují kvůli Evropské unii, ale z vlastního rozhodnutí, protože je to pro ně cenově výhodné. Např. společnost ČEZ na lipskou burzu vstoupila (.pdf, str. 39) již v roce 2003, tedy před vstupem Česka do EU. Vzhledem k tomu, že jsou národní přenosové soustavy v Evropě propojené a elektřinu není možné skladovat, logicky vznikla právě mezinárodní burza, kde se může vyrovnávat nabídka a poptávka. To, kde burza sídlí, je ale pro cenu elektřiny irelevantní. Pavel Řežábek k tomu uvádí, že elektřinu lze „stejně dobře zobchodovat třeba v Prievidzi nebo Tokiu, lokalita burzy je bezvýznamná. Burza jen konstatuje, při jaké ceně došlo k vyrovnání nabídky a poptávky“.

Jak jsme vysvětlili výše, k násobnému „zdražení“ v Česku vyrobené elektřiny z haléřových částek na korunové dochází již v rámci cenotvorby tuzemských prodejců, kteří si do ceny započítávají své náklady spojené s produkcí elektřiny. Obchodování na lipské burze s tímto zvýšením cen tedy nesouvisí. Propojený evropský trh nicméně svým způsobem cenu elektřiny pro spotřebitele skutečně ovlivňuje. Především v případě elektřiny k okamžité spotřebě (tzv. spot, která se obchoduje na pražské burze) je cena elektřiny významně ovlivněna aktuální nabídkou elektřiny v celoevropské soustavě. 

Jak uvádí např. představitelé společnosti ČEZ, cena elektřiny je v podstatě odvozena od výše nákladů na výrobu energie v nejdražší elektrárně, která v daný okamžik výrobu elektřiny zajišťuje. Významnou roli v tomto případě podle odborníků hraje Německo. „Platí, že když fouká vítr na severu Německa, dodávají tamní větrné zdroje elektřinu ‚za hubičku“. Jenže čím méně fouká, tím víc ostatních typů zdrojů se musí rozeběhnout, aby pokryly poptávku. Ke kontinuálně dodávajícím jaderným zdrojům se tak přidávají nejdřív ty uhelné, byť zatížené emisními povolenkami (černouhelné dřív než hnědouhelné díky nižší ceně černého uhlí), a až po nich nastupují nejdražší zdroje využívající plyn. Tohle vše se pak projevuje v ceně elektřiny pro koncové odběratele,“ uvádí např. magazín Finmag.

K výkyvům cen tedy může docházet mj. díky nestálé nabídce, na volném trhu umocněné i německou energetickou politikou.

Závěrem se zaměřme ještě na Tomiem Okamurou uvedených 8 korun za kilowatthodinu. K 24. květnu 2022 se prodávala kWh spotové elektřiny za 4,7–6,9 Kč podle typu tarifu. Tzv. futures, tedy kontrakty, kdy má být elektřina dodána v určitý čas v budoucnosti, se ve stejný den obchodovaly v přepočtu za 4,2 Kč/kWh (jedná se o dodávky od českých výrobců s dodáním v roce 2023).

Tomio Okamura tedy nesprávně popisuje fungování cenotvorby a trhu s elektřinou. Není pravda, že by čeští producenti dokázali vyrobit elektřinu tak levně, že by ji mohli prodávat za ceny od 15 do 25 haléřů. Výsledná cena je mnohem vyšší již kvůli dalším nákladům spojeným s produkcí elektřiny. Na burze v Lipsku se elektřina skutečně prodává za vyšší ceny, mj. díky výkyvům v evropské produkci. Evropská unie však českým společnostem nijak nenařizuje, aby k prodeji energie burzu v Lipsku využívaly. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Tomio Okamura v rozhovoru mluvil o důvodech vysoké inflace, mezi které řadí prudce se zvyšující ceny energií, a kritizoval vládu za to, že situaci podle něj neřeší. Jako příklad pak uvádí právě nákup ruského plynu z Německa. 

V rámci ověření se nejdříve zaměříme na způsob nákupu plynu v případě Rakouska, Německa, Slovenska a Maďarska a následně na tvrzení, že ČR nakupuje plyn přes německé obchodníky, kteří podle Tomia Okamury nakupují plyn v Rusku. Na závěr ověříme cenu, za kterou se nakupuje plyn pro českou spotřebu.

Plyn v Rakousku, Německu, Slovensku a Maďarsku

Abychom zjistili původ, a tím i způsob nákupu plynu jednotlivých zemí, museli bychom zjistit, přes které obchodníky se plyn přeprodává, včetně jejich vzájemných vazeb. Trh s plynem je nicméně velmi komplexní a konkrétní struktury nákupu plynu ve zmíněných zemích nejsou v rámci dostupných zdrojů zveřejněné.

Obchodníci si zajišťují přepravu plynu potrubím, které do Česka vede především z Německa. Na základě dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) následující tabulka popisuje, odkud geograficky proudí plyn do námi pozorovaných zemí (.xls; soubor lze stáhnout po přihlášení do databáze IEA).

Ačkoliv máme záznam o (fyzické) přepravě plynu do zmiňovaných zemí, tyto informace nemusí nijak vypovídat o struktuře nákupu plynu. Prakticky může do Česka totiž plyn téct z Německa, ale přeprodávat jej může jakýkoliv obchodník. Ten nemusí nezbytně pocházet ze země, ze které plyn fyzicky proudí.

Uveďme nicméně, že např. slovenské státní plynárny SPP, které jsou největším dodavatelem plynu na Slovensku, v nedávné době uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude dále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Nákup plynu v České republice

V Česku plyn nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s ruským Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém (okamžitém) trhu v Evropě. 

Vít Brůha ze společnosti Centropol, která je s necelými 70 tisíci odběrných míst 6. největším dodavatelem plynu v ČR, v květnu zmínil, že pro Centropol přímý nákup od ruského plynárenského gigantu Gazprom není možný. Gazprom totiž podle něj obchodníkům nabízí jen prodej mnohonásobně větších objemů plynu, než jaká je spotřeba zákazníků Centropolu v Česku. Jednotliví menší čeští obchodníci si tak přímý nákup od Gazpromu nemohou dovolit. Podle Brůhy proto Centropol obchoduje s partnery, kteří v podstatě zprostředkovávají nákup plynu od Gazpromu. Uveďme, že infografika Eurostatu z roku 2020 značí, že za posledních pět let pocházelo téměř 100 % Českem spotřebovávaného plynu právě z Ruska. 

Podle Hospodářských novin pak aktuálně do Česka plyn přepravuje především německá společnost RWE Supply and Trading, odnož RWE, která zásobuje největšího dodavatele plynu u nás, firmu Innogy. Ta v ČR dodává plyn na téměř 1,2 milionu odběrných míst. Doplňme, že Innogy vlastní maďarská státní firma MVM, která pro ni spolu s výše zmiňovanou německou RWE zajišťuje plyn. Kde konkrétně pro Innogy plyn nakupují, společnost nesděluje.

Druhý největší tuzemský dodavatel plynu (s více než 500 tisíci odběrných míst) je polostátní ČEZ, který plyn nakupuje od různých obchodníků a podle informací z března 2022 pro konečné zákazníky nakupoval malý podíl plynu také přímo od ruského Gazpromu. Na začátku května poté zástupci ČEZ oznámili, že smlouva na přímý odběr plynu od Gazpromu letos skončí.

Uveďme tedy, že podle dostupných informací do Česka v posledních letech proudil plyn, který měl téměř ze 100 % původ v Rusku. Přesné informace o tom, od kterých obchodníků čeští dodavatelé plyn nakupují, však ve veřejně dostupných zdrojích nejsou dohledatelné. Dodejme, že ačkoliv společnosti Innogy z určité části zajišťuje plyn německá RWE, ani v tomto případě není jasné, o jaké procento objemu se jedná. Shrňme, že celkově nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že plyn české firmy nakupují od německých subjektů.

Ceny zemního plynu

Co se týče cen plynu, určité informace nabízí databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o pohybu zboží přes hranice. Hned na začátek nicméně uveďme, že tato statistika ČSÚ nevypovídá přesně o tom, odkud plyn konkrétně pochází, ani o tom, zda se tento zemní plyn z Česka nepřeprodává do dalších zemí. V přehledu ČSÚ lze nicméně dohledat, že průměrná cena zemního plynu v plynném stavu (tedy SITC 4: 3432), který byl do ČR dovezen z Ruska, odpovídala cca 0,47 eur/kg (8,5 Kč/m³), zatímco u plynu z Německa to bylo 0,59 eur/kg (10,7 Kč/m³). (Při přepočtu ceny za jeden kubický metr jsme vycházeli z toho, že 1 m³ zemního plynu má při daných standardních podmínkách hmotnost 1,406 kg (.pdf).)

Pokud bychom se zaměřili na aktuální období od ledna do konce dubna 2022, byla průměrná cena zemního plynu dovezeného do ČR již násobně vyšší: u plynu z Ruska se jednalo o 1,14 eur/kg (20 Kč/m³), u plynu z Německa o 1,33 eur/kg (23,2 Kč/m³).

Německá statistika Spolkového statistického úřadu takto podrobná data o cenách zemního plynu nenabízí a lze v ní dohledat jen čísla dohromady pro „topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný“ (.pdf, str. 4; SITC 2: 34) za rok 2021. 

Nemáme tedy k dispozici přesná data, pro zajímavost nicméně uveďme, že zemní plyn např. podle dat ČSÚ tvoří naprostou většinu do ČR dovezených topných plynů. Průměrné ceny v tomto případě odpovídají 0,47 eur/kg u topných plynů z Ruska a 0,55 eur/kg z Německa. Průměrná hodnota plynu, který byl naopak dovezen z Ruska do Německa, podle německých statistik činila 0,25 eur/kg. Z těchto dat tak vyplývá, že cena topných plynů dovezených do ČR nejen z Německa, ale i z Ruska byla dvakrát vyšší než cena topných plynů, které z Ruska importovalo Německo.

Vzhledem k tomu, že z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, odkud a za jaké přesné ceny se čeští dodavatelé zemní plyn konkrétně nakupují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.