Demagog.cz

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip (KSČM)

  • 108
  • 51
  • 35
  • 21

Výroky

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Ruská armáda je tam (v oblasti Sýrie, pozn. Demagog.cz) legálně, na základě pozvání syrské vlády. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Tento výrok považujeme za pravdivý, jelikož syrská vláda skutečně pozvalaruskou armádu do Sýrie za účelem pomoci s vypořádáním se s ISIS. Tato intervence začala 30. září minulého roku, kdy ruská armáda dorazila na základnu v Latakia. Putin prohlásil, že Rusko se v této situaci zachovalo preventivně, aby zničilo teroristy na území, které již okupují. Nechtějí čekat na to, až jim teroristé přijdou do jejich domovů.

Proti tomuto rozhodnutí o pozvání Ruska do Sýrie se ohradiliopoziční aktivisté, kteří tvrdí, že „tímto způsobem Rusko pozabíjí více civilistů, než Asad za 4 roky“.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Trump nemá žádný důvod podporovat to, co dělal Obama, že vyzbrojoval tzv. umírněné islamisty, kteří pak s veškerou výzbrojí americkou přešli k Al-Nusra nebo přímo k Islámskému státu. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Situace s americkou podporou syrských povstalců je komplikovaná. Je však pravdou, že budoucí prezident Trump opakovaně naznačuje, že je pro, aby se USA soustředily na boj proti ISIS a nalezení společné řeči s Ruskou federací a Asadovou Sýrií. Dokonce je pravděpodobné, že se proto bude snažit ukončit veškerou podporu tzv. umírněné opozice v Sýrii.

Pokud jde o podporu povstalců v Sýrii za Obamova prezidentství, situace je opět komplikovaná a v otázce podpory se vedla v Obamově administrativě dlouhá debata v letech 2011–2012. Je ale faktem, že mělo jít vždy o podporu umírněných sil, ne tedy islamistů.

Podpora se dá vysledovat ve dvou směrech. Neoficiálně přes CIA, která minimálně od roku 2013 ve spolupráci s tajnými službami Kataru a Saúdské Arábie v Jordánsku cvičila a materiálně zásobovala Syřany pro boj proti Asadovi.

Mezi nejznámější skupinu v tomto programu patřila Harakat Hazzm, která ale doplatila na obavy USA z poskytování zbraní, když byla na přelomu let 2014–2015 poražena lépe financovanou skupinou Al-Nusra.

Zbytky skupiny pak byly následně připojeny k Levantské frontě, což je aliance různých povstaleckých skupin na severu Sýrie v okolí Aleppa. Rozpad skupiny Hazzm byl nečekaný, stejně tak jako ztráta velké části jejího vybavení včetně poměrně moderních protitankových střel TOW ve prospěch útočící Al-Nusry.

Oficiální cesta podpory syrských umírněných povstalců začala v září 2014, kdy Kongres schválil finance, a v lednu 2015, kdy Pentagon navrhl program výcviku a vyzbrojení cca 5000 umírněných povstalců s cílem boje zaměřeného jen proti ISIS.

Tento program se ukázal být naprostým fiaskem vzhledem k tomu, že vycvičených můžu byly maximálně stovky. V rámci tohoto projektu vznikla jednotka nazvaná Divize 30, která po ukončení výcviku byla poslána do Sýrie z Turecka.

První skupina 54 mužů byla okamžitě napadena Al-Nusrou a bombardována syrským letectvem, což vedlo k jejímu rozpadu. Problematické bylo i nasazení druhé skupiny asi 75 můžu, která musela odevzdat část své munice, vozidel a kulometů skupinám Al-Nusry k zajištění práva průchodu dále do Sýrie. Skupina nikdy neprokázala, že by vlastnila těžké zbraně.

Samotný program trpěl především nedostatkem rekrutů vzhledem k proklamovanému cíli boje pouze proti ISIS. V současné době je program zastaven a zájem je soustředěn spíše na Irák.

Tato skutečnost a také nedostatek vybavení i financování (často slíbených západem) vedla k tomu, že v tomto programu vycvičení umírnění povstalci buď boj vzdali, nebo se přidali k jiným skupinám, či dokonce byli zabiti nebo zajati.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Především není zcela pravdivé, že by Američané vyzbrojovali umírněné islamisty. Stejně tak je nepřesné tvrzení, že by pak tito většinově přecházeli dobrovolně k skupinám Al-Nusra či dokonce ISIS.

Pravdou je, že někteří povstalci z těchto skupin po problémech s nedostatečnou podporou a útocích přešli bojovat proti SA do některé aliance povstalců, jako je např. Levantská fronta. Je však třeba poznamenat, že zároveň byli tito povstalci cílem útoků Al-Nusry a část z nich byla zabita či zajata.

Nepřesné je i tvrzení o přecházení k islamistům s veškerou výzbrojí, protože pokud se nějaká dostala do jejich rukou, byly to z velké části zbytky po porážce skupiny Hazzm a částečně od zlikvidované Divize 30.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Filip: Ty sankce k ničemu nevedly. (...) Stropnický: A proč tolik stojí Rusko o jejich zrušení? Filip: Protože u oslabené ekonomiky států ztrácí možnost sem vyvážet. Nás to poškozuje ještě víc. (...) Je vidět, že to poškozuje spíš naše podniky, ruské si našly jiné dodavatele a my jsme na tom trpěli. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Jednotlivé odhady dopadů jsou v rozličných analýzách rozdílné, avšak ani jedna z analýz či pohledů relevantních zdrojů nepředpokládá negativní dopad sankcí na EU větší, než dopad na ruskou ekonomiku. Z tohoto důvodu vyhodnocujeme výrok jako nepravdivý.

Sankce uvalené na Ruskou federaci s cílem vyjádřit nesouhlas s nelegální anexí ukrajinského Krymu byly poprvé přijaté (.pdf) v podobě nařízení v roce 2014 a jejich poslední prodloužení bylo stanovené do data 15. března 2017. Jejich celkový přehled a časovou osu shrnují stránkyRady EU.V reakci na uvalené sankce Rusko začalo bojkotovat dovoz některých potravin a surovin z mnoha zemí Západu a podle nejnovějších údajů agentury Reuters plánuje jejich prodloužení až do konce roku 2017.

Vyhodnotit dopad těchto sankcí je obtížné vzhledem k množství faktorů ovlivňujících ruskou a evropskou ekonomiku. Belgický think tankCEPS mezi takovéto faktory řadí například krizi, kterou si Rusko v letech 2014-2015 prošlo, hlavně z důvodu poklesu ceny ropy. Ve své analýze proto předpokládá, že je tento dopad možné vyhodnotit sledováním vývoje podílu zemí osmadvacítky na ruském importu. Ten se podle grafu 1 nezměnil ani po zavedení ruských sankcí. Není na něm tedy viditelná změna tohoto podílu jako efekt sankcí. Příčinou však může být i fakt, že mnoho dohod bylo podepsaných před zavedením sankcí a proto dopad sankcí zatím není možné pozorovat.

K obdobnému závěru, že dopad bude viditelný až z dlouhodobého hlediska, přišlo i ministerstvo zahraničí Spojených států amerických, opět pro agenturu Reuters.

Analýza (.pdf, str. 5) Mezinárodního měnového fondu (IMF) však v roce 2015 předpověděla pokles v ruském HDP způsobený sankcemi ve výši 1-1,5 % HDP, při prodloužení sankcí hovoří až o 9 %. Mezinárodní měnový fond i Světová banka odhadují záporný růst HDP ve výši -3,5 %, ale stejně jako zmiňovaná analýza IMF upozorňuje, že jde o kombinaci dopadu sankcí stejně jako krize, které Rusko v posledních letech čelilo. Světová banka navíc pro rok 2016 odhaduje opětovný kladný růst HDP ve výši 1,2 %. Navíc IMF upozorňuje na konkrétní odvětví exportu, které bylo sankcemi postihnuté, a to oblast zemědělství. Na grafu 2 je vidět, že pokles v EU exportech vybraných zemí zaznamenal citelnou změnu v průběhu roku, kdy byly sankce uvalené.

O dopadu na druhou stranu v kontextu sankcí, Evropskou unii, pojednává dokument (.pdf, str. 4) Evropského parlamentu z konce roku 2015. Evropská komise v něm odhaduje dopad sankcí na HDP EU ve výši -0,3 až -0,4% HDP a pokles v zaměstnanosti o necelý milión lidí, resp. až 2,2 miliónu lidí v dlouhodobém hledisku. Odkazuje při tom na dokument (.pdf, str.1) Rakouského výzkumného ekonomického ústavu (WIFO). Analýzy stejného ústavu predikují obchodní ztrátu 34 miliard eur, resp. 92 miliard v dlouhodobém hledisku na straně EU.

IMF představuje i ruský pohled Institutu ekonomických prognostik Ruské akademie věd, který předpovídá (.pdf,str.16) EU pokles ve výši -0,5 % HDP a ruské ekonomice ve výši -8 až -10 % HDP.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

A víte, já ještě připomenu jednu věc. Trapné hlasování pro Američany a pro Izrael ve Valném shromáždění OSN, kdy Amerika trvala na tom, že dál bude blokáda Kuby. Hlasovalo se o tom po čtyřiadvacáté na návrh Spojených států amerických, a hlasování 193 států bylo 191 pro zrušení té blokády, 2 státy, to byly Spojené státy a Izrael, hlasovaly proti. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

O rezoluci OSN ohledně embarga proti Kubě se nehlasovalo na žádost USA, nýbrž valného shromáždění OSN, které tuto problematiku shledává jako jeden z nástrojů udržování míru a bezpečnosti. Zároveň USA ani Izrael nehlasovaly proti rezoluci, obě země se pouze zdržely hlasování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Embargo, které podle časové osy Rady pro mezinárodní vztahy USA poprvé uvalily na Kubu v roce 1960 a v plné míře v roce 1962, trvá dodnes. Přestože se vztahy zejména v průběhu funkčního období prezidenta Obamy uvolňují, embargo v obchodní oblasti stále přetrvává, protože jediný orgán, který jej může zrušit (Kongres), jej prozatím nezrušil. Kongres tak může učinit zrušením zákona o kubánské svobodě a demokratické solidaritě z roku 1996, nazývaný také Helms-Burton Act.

Zdroj: Rada mezinárodních vztahů, AP

Proti embargu ze strany USA od počátku 90. let začalo protestovat valné shromáždění OSN. V rezolucích, které valné shromáždění vydává od listopadu 1992 každoročně (.pdf, seznam rezolucí je na stranách 1 a 2), žádá pokaždé všechny členské státy (vzhledem ke svému názvu však směřuje pouze proti USA), aby se zdržely vydávání a aplikování zákonů či opatření, které blokují obchod s Kubou a aby případně takové zákony a opatření co nejdříve zrušily. Vzhledem k právní povaze rezoluce, která má pouze doporučující povahu, by však USA nemusely embargo zrušit, neboť rezoluce neobsahuje žádný sankční mechanismus při jeho porušení.

O embargu Kuby se tedy nehlasuje ani nehlasovalo na žádost USA, které mají jako každý členský stát pouze 1 hlas, nýbrž na žádost valného shromáždění OSN, podle jehož programu spadá embargo do agendy odpovídající prioritám OSN (.pdf, str. 17, bod č. 39), konkrétně udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Vzhledem k podmínkám schválení zakotveným v Chartě OSN (čl. 18) byla letošní rezoluce schválena drtivou většinou 191 ze 193 přítomných států. USA, které na všech předchozích schůzích hlasovaly proti rezoluci, se v letošním roce poprvé nevyjádřily negativně, pouze se společně s Izraelem zdržely hlasování.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

V Kolíně nad Rýnem žádní Rusové neznásilňovali ženy na silvestra loni ani letos prvního tohleto... V Bataclanu taky nestříleli Rusové. To samé v Holandsku nebo ve Švédsku nebyli těmi teroristy nebo ti, kteří znásilňovali malé chlapce, Rusové. No to jsem řekl. Ale proto jsem také říkal, že tím problémem pro Evropu je migrační krize. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

  • oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
  • posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
  • ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
  • vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
  • narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
  • poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Vnější ochrana Schengenu nebyla vůbec zabezpečena. NATO nám v tomto vůbec nepomohlo. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016 !

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

  • kolektivní obrana
  • krizový management spojený s konflikty
  • kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Jestliže po roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie, vstoupila do schengenského prostoru, my nemáme vnější hranici, tak proč nemůže ta vnější hranice (schengenského prostoru pozn. Demagog.cz) být chráněna? K čemu nám tedy ta armáda je? Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Když jste zmínil Turecko, tak v členském státu NATO také mizí novináři, jsou zavíráni nejen novináři, soudci atd. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.

V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.

To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.

Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

(pokračování předchozího výroku) Já jsem dal zásadní stanovisko proti tomu, KSČM dala stanovisko proti tomu. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

K tomuto problému se ani Vojtěch Filip, ani KSČM jako strana nijak nevyjádřila. Na oficiálních stránkách publikovala strana řadu prohlášení týkajících se Turecka. Ve většině případů jde o konflikt s tzv. Islámským státem nebo postoj k přítomnosti Turecka v NATO.

V Turecku jsou skutečně vězněni novináři i soudci. KSČM ani její předseda Vojtech Filip se k těmto případům nijak nevyjádřili a výrok proto musíme ohodnotit jako nepravdivý.

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

(reakce na předchozí): Na Libyi? Pane ministře, nelžete tady divákům! Rezoluce je na bezletovou zónu, ne na to, co se tam odehrávalo. Otázky Václava Moravce, 27. listopadu 2016

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.