Alexandr Vondra

Závazek vydávat na obranu alespoň 2 % hrubého domácího produktu vychází z dohody ministrů obrany zemí NATO z roku 2006. Řada členských zemí tento závazek neplní, což často kritizují zejména Spojené státy.

Podle dostupných odhadů tuto dvouprocentní hranici v roce 2020 přesáhne (str. 8) celkem 10 zemí NATO. Jelikož Alexandr Vondra v rozhovoru naráží na rétoriku Donalda Trumpa a její účinek na zvyšování výdajů na obranu v Evropě, volíme pro srovnání situaci v roce 2016, kdy byl Donald Trump zvolen prezidentem. V roce 2016 měly pouze 4 země obranné výdaje vyšší než 2 % HDP (viz graf). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V tomto výroku se hovoří o Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Ogranization – NATO). NATO je politickou a vojenskou aliancí sdružující 30 zemí především z Evropy a Severní Ameriky. NATO vzniklo 4. dubna 1949 podepsáním Washingtonské smlouvy jako opozice Sovětskému svazu. Je založeno na principu společné obrany – napadení jednoho člena aliance se rovná napadení všech členů aliance (čl. 5 Washingtonské smlouvy).

K tomu, aby aliance byla funkční, je třeba, aby jednotliví členové drželi určitou výši výdajů na obranu. Členské státy se v roce 2006 zavázaly k výši výdajů 2 % HDP ročně do armády. Celá řada členských států tento závazek nedodržuje, včetně České republiky, která v roce 2019 vydávala na armádu 1,20 % HDP. Naposledy Česká republika závazek plnila v roce 2005, od doby, kdy je závazek platný, jej neplnila ještě ani jeden rok.

Spojené státy vydávají na armádu celosvětově zdaleka nejvíce prostředků. Z tohoto důvodu jsou i největší silou v rámci aliance (v roce 2019 vydaly USA na armádu 3,4 % HDP). Dlouhodobě apelují na ostatní členy aliance, aby závazek dodržovali. Právě jednotlivé evropské státy závazek z valné většiny neplní. Podle serveru Euronews.com vydávaly v roce 2018 evropské státy na obranu průměrně 1,5 % HDP a státy, které jsou nad 2% hranicí, jsou v Evropě pouze Estonsko, Polsko, Řecko, Litva, Lotyšsko a Velká Británie. Právě v souvislosti s tímto apelem prezident Trump několikrát pohrozil opuštěním aliance.

Za nedostatečné plnění závazků v podobě nízkých výdajů na obranu kritizoval členské státy NATO během svého funkčního prezidentského období i Barack Obama. Například během svého druhého volebního období v roce 2014 při březnové návštěvě Bruselu opětovně připomínal princip kolektivní obrany, do níž musí připívat všichni členové – přičemž také poukázal na postupné snižování výdajů států na obranu.

Svůj apel, aby každý člen aliance své závazky plnil, pak zopakoval v červnu stejného roku při návštěvě Polska: „Součástí toho, co jsme projednávali s generálním tajemníkem NATO Rasmussenem a nyní s novým generálním tajemníkem Stoltenbergem, je nutnost zajistit, aby úsilí o kolektivní obranu bylo silné, aby tato obrana byla připravena a náležitě vybavena. To znamená, že každý člen NATO na tom musí mít patřičný podíl. Samozřejmě máme každý rozdílné kapacity. Spojené státy mají rozdílné kapacity než Polsko; Polsko má rozdílnou kapacitu než Lotyšsko. Ale každý má kapacitu na to podílet se spravedlivým dílem, odvést poměrnou částku, abychom zajistili, že budeme mít zdroje, plánování, integraci, výcvik, abychom byli efektivní.“ (překlad Demagog.cz)

Svou kritiku pak zintenzivnil v roce 2016 během posledního roku svého druhého prezidentského mandátu. Například v dubnu pro americký časopis The Atlantic řekl, že jej rozčilují „ti, co se jen vezou”, tedy státy, které využívají síly Severoatlantické aliance (potažmo USA), ale samy přispívají na obranu málo. Obama měl tehdy například pohrozit britskému premiérovi Davidu Cameronovi, že v případě nedodržování závazků v podobě vynaložení 2 % HDP na obranu přestane mezi USA a Velkou Británií platit vzájemný „speciální vztah”.

Obamovy výtky a apely byly směřovány právě hlavně evropským členům NATO, jak ostatně opět zopakoval v dubnu 2016. Evropské státy totiž dlouhodobě neplní daný závazek vynakládat na obranu 2 % HDP. 

Jak ukazuje graf níže, z evropských členských zemí NATO v roce 2009 (.pdf, str. 9), tedy v prvním roce I. funkčního období Baracka Obamy, svůj 2% závazek vůči NATO splňovala Velká Británie, Řecko a Francie. Nad hranicí 2 % se tehdy pohybovalo i Turecko. 

V posledním roce Obamova mandátu, tedy v roce 2016 (.pdf, str. 8), měly z evropských států výdaje na obranu větší než 2 % HDP pouze Velká Británie, Estonsko a Řecko. Stejná situace pak nastala i v roce 2017. Připomeňme, že právě v roce 2017 nastoupil do prezidentského úřadu Donald Trump, který neplnění 2% závazku kritizoval také – po nástupu do funkce i před ním. Předpokládáme však, že na stav výdajů na obranu mohl mít v roce 2017 vliv ještě Barack Obama.

Dodejme, že v celkovém součtu v roce 2015 došlo u evropských států k zastavení sestupného trendu, a naopak k menšímu navýšení jejich celkového objemu výdajů (viz graf níže). Podobně pokračoval vývoj i v roce 2017 (.pdf, str. 4). I přesto však hodnotíme výrok jako pravdivý. Nelze sice objektivně zhodnotit, zda Barack Obama „nedosáhl vůbec ničeho“, jak ve výroku uvádí Alexandr Vondra, za doby Obamova prezidentského mandátu však nedošlo k navýšení počtu evropských států, které by na obranu vynakládaly 2 % HDP.

Alexandr Vondra nezmiňuje, kterou konkrétní stranu a sjezd má na mysli, podle použitého výrazu „kdo bude vlastně kandidátem na příštího kancléře“ však předpokládáme, že se jedná o nejsilnější německou stranu dle aktuálních preferencí, tedy Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

Strana CDU opravdu přesunula kvůli zhoršení situace spojené s pandemií covidu-19 svůj sjezd ze 4. prosince 2020 na rok 2021. Na tomto sjezdu mělo dojít k volbě nástupce Annegret Krampové-Karrenbauerové v pozici předsedkyně strany a celkově nového vedení strany. Vyvstala také možnost, že celá událost proběhne pouze online a volby vedení strany se uskuteční korespondenční formou. 

Jeden ze tří kandidátů do čela strany a možný nástupce Angely Merkelové v pozici kancléře, Friedrich Merz, se proti přesunutí ohradil. Konkrétně uvedl, že k přesunu došlo, jelikož si část strany CDU nepřeje jeho zvolení, a že důvodem posunutí tedy nejsou obavy z možného šíření koronaviru.

Kromě sjezdu CDU oznámili přesunutí zemských sjezdů Svobodní (FDP) a Zelení. Nicméně s ohledem na kontext výroku, v němž Alexandr Vondra zmiňuje kandidáta na kancléře, předpokládáme, že hovoří právě o nejsilnější německé straně CDU. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Je pravda, že Německo podle dostupných údajů (.pdf, str. 3) v tomto roce pravděpodobně neutratí dvě procenta svého HDP za obranu, což vyžaduje jeho členství v NATO (konkrétně se jedná o závazek z roku 2006).

Pokud se podíváme na členské státy NATO v Evropě s nejvyšším počtem obyvatel (.xlsx), v letošním roce podle dostupných odhadů nesplňuje 2% závazek kromě nejlidnatějšího Německa ani Itálie nebo Španělsko. Uveďme, že v počtu obyvatel mezi evropskými státy NATO se tyto dvě země řadí na čtvrté a páté místo. Dodejme, že na 2% hranici nedosahuje také Turecko (s 84,3 miliony obyvatel).

V rámci obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo skutečně převládá export ze strany Německa do USA, jak vyplývá například z dat federální agentury United States Census Bureau.

Na stránkách vlády USA je pak například uvedeno, že za rok 2018 byla hodnota exportu zboží a služeb z USA do Německa přibližně 92,4 miliard dolarů. Import zboží a služeb z Německa do USA pak odpovídal 159,8 miliardám dolarů. Výsledný rozdíl exportu mezi oběma zeměmi tehdy činil 67,4 miliard dolarů a tvořil ho právě vzájemný obchod se zbožím. Nejvýznamnější dovozní artikly z Německa byly strojírenské produkty, vozidla, léky, optické a lékařské přístroje a elektrické přístroje.

V únoru 2013 tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy ve společném prohlášení uvedli, že zahajují jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Cílem bylo vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, odstranit překážky v obchodních vztazích mezi EU a USA (.pdf, str. 13) a podpořit jejich hospodářský růst. 

Dne 17. června 2013 na summitu G8 ohlásili Obama, Barroso, Van Rompuy a někdejší premiér Spojeného království David Cameron oficiální začátek vyjednávání o TTIP. Nicméně o obsahu dohody měla veřejnost málo informací, což spustilo vlnu kritiky. Kromě netransparentnosti mnozí kritizovali i dopady na životní prostředí a zhoršení ochrany spotřebitelů, potravinářských i pracovních norem. Protesty proti TTIP se konaly po celé Evropě, zejména v Německu.

Nejvýrazněji se vůči TTIP ohradila Francie v srpnu 2016, kdy francouzský ministr zahraničí Matthias Fekl požádal o zastavení těchto jednání a kritizoval, že jsou nevyvážená a ve prospěch americké strany. Také německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel uvedl, že rozhovory o zóně volného obchodu mezi EU a Spojenými státy „de facto ztroskotaly“. Naopak Bílý dům a Evropská komise tvrdily, že jednání pokračují i navzdory některým překážkám. 

Barack Obama neměl zpočátku pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství ani podporu vlastní strany. Odpor demokratů se ukázal 13. května 2015, když zablokovali zahájení debaty o zákonu, kterým by Obama získal mandát k takzvanému zrychlenému řízení. Díky tomu by Obama mohl po dokončení dohody v rámci Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP předat dokument Kongresu, který by ale nemohl prosadit žádné dodatky ani úpravy. Demokraté se obecně k dohodám o volném obchodu staví kriticky a obávají se ztráty pracovních míst kvůli volnějšímu obchodu.

Nicméně jednání se nakonec protáhla natolik, že se dohodu nepodařilo uzavřít během Obamova mandátu. Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu se vyjednávaní o TTIP pozastavila. 

Dle dostupných informací se názory Američanů na Čínu v roce 2020 ve srovnání s dřívějšími lety zhoršují. Podle aktuálního průzkumu z října 2020 amerického Pew Research Center se 73 % Američanů dívá na Čínu negativně, což je nejvyšší procento zaznamenané od roku 2005 (.pdf, str. 21).

Přibližně devět z deseti dospělých Američanů (cca 90 %) pak podle průzkumu z dubna 2020 vnímá moc a vliv Číny jako hrozbu. Z toho za „významnou hrozbu“ považuje čínský vliv zhruba šest z deseti dotázaných Američanů (62 %) – pro srovnání, v roce 2017 takto odpovědělo jen 41 % dotázaných.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by byla zveřejněna aktuálnější data. Jelikož se číslo, které ve výroku zmiňuje Alexandr Vondra (75 %), liší od údaje uváděného americkým Pew Research Center (cca 90 %) o více než 10 %, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Europoslanec Vondra hovoří o velikosti strany v souvislosti s existencí rozdílných názorů jejích členů. Na velikost strany se můžeme dívat optikou počtu členů ve straně nebo také optikou jejích volebních výsledků. Politickou stranu lze tedy považovat za velikou, pokud dokáže přitáhnout široké spektrum voličů a ve výsledcích voleb tak obsazuje zpravidla přední místa.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996 (roky 1998, 2002, 2006, 2010) do posledních voleb z roku 2017 ODS s výjimkou roku 2013 vždy zaujímala první nebo druhé místo. V roce 2013 skončila jako pátá. Její volební výsledky se jinak pohybovaly přibližně mezi 20 a 35 % hlasů. V roce 2017 skončila jako druhá, ale pouze s 11,32 % hlasů. V tomto ohledu tedy lze říci, že ODS skutečně vždy byla velikou stranou. Zároveň je dobré zmínit i slova Alexandra Vondry, která následují po ověřovaném výroku „a zase budeme velká strana“. Je tedy vidět, že europoslanec Vondra si uvědomuje současný pokles „velikosti“ strany.

Co se týče počtu jejích členů, v roce svého založení jich měla ODS 18 557. Nejvyššího počtu členů dosahovala okolo let 2009 a 2010 – až necelých 34 tisíc. V následujících letech počet členů značně klesal. Tento úbytek (.pdf, str. 2) se přisuzuje několika příčinám. Jednou z nich byl vznik nových konkurenčních stran, které některé členy odvedly – zejména nová TOP 09 a hnutí ANO 2011. Dalším důvodem pak bylo i zbavování se tzv. mrtvých duší. Dále je také na vině i rušení některých oblastních organizací. V roce 2012 ODS měla už jen 25 892 členů, v roce 2014 18 tisíc. V letech 2015–2017 se členská základna držela přibližně na 14 tisících, v současnosti čítá 13 600 členů.

V porovnání s ostatními stranami patří ODS skutečně mezi strany větší. Více členů má v současnosti KSČM (31 456) a KDU-ČSL (21 706), prakticky stejně pak ČSSD (13 845). Méně mají naopak SPD (6 459), ANO (2 861), TOP 09 (2 761), STAN (1 653) a Piráti (1 020). I v minulosti KSČM byla (.pdf, str. 2) vždy politickou stranou s největší členskou základnou – v roce 1992 měla přes 350 tisíc členů, v roce 2010 přes 100 tisíc. Větší počty členů má tradičně také KDU-ČSL. V devadesátých letech dosahovaly (.pdf, str. 2) až 90 tisíc, teprve po přelomu tisíciletí počty klesly pod 50 tisíc. ČSSD měla naopak spíše méně členů než ODS. V 90. letech a na přelomu tisíciletí měla pod 20 tisíc, poté začal počet jejích členů růst – v roce 2014 jich měla necelých 23 tisíc (.pdf, str. 2). Od té doby ale také dochází ke kontinuálnímu úbytku až na současných necelých 14 tisíc.

ODS tedy skutečně patří ke stranám s největší členskou základnou v Česku. Pokud se podíváme na její volební výsledky, patří taktéž k nejúspěšnějším českým stranám.

O slibu, který europoslanec Vondra zmiňuje, jsme psali například v tomto výroku. K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven právě systém „jedna země, dva systémy“. Ten Hongkongu zaručuje zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

V případě „totálního pošlapání (slibu) Pekingem“ pak lze předpokládat, že Alexandr Vondra naráží především na nedávné přijetí tzv. bezpečnostního zákona Všečínským shromážděním lidových zástupců. K němu jsme se vyjádřili podrobněji zde. Od 28. května 2020, kdy byl zákon přijat, panuje obava, že by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto předpisu Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala při převzetí Hongkongu. 

K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Velká Británie, Kanada, USA nebo Austrálie. Zákon posílil již probíhající protesty, které měly za cíl mimo jiné vyjádřit nesouhlas s navrhovaným zákonem, který by umožnil vydávání podezřelých do pevninské Číny a následný soudní proces před orgány ovládanými Komunistickou stranou. Demonstrace se však dlouhodobě střetávají s represivními akcemi.

Vzhledem k postoji zmíněných evropských i mimoevropských zemí, stejně jako řady tuzemských (Euro, iRozhlas nebo Novinky) i zahraničních (Financial Times či The Guardian) medií lze konstatovat, že Čína skutečně podkopává slib, spočívající v záruce demokracie, vytvářením nástrojů pro jeho destrukci. Stejného názoru je i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Pokud jde o předpověď Tchaj-wanu jako dalšího území, které bude čelit tlaku Čínské lidové republiky, nezbývá než se omezit na tvrzení, že budoucnost nikdo nezná. Tchaj-wan tak může být další na řadě, ale nemusí. Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zúčastněnými lze ale scénář, ve kterém spor eskaluje, vidět jako reálnou možnost.