Alexandr Vondra

Ukrajinská ústava (Конституція України) obsahuje několik zmínek o ambici Ukrajiny vstoupit do NATO. Například článek 85 uvádí: „Mezi pravomoci Parlamentu Ukrajiny patří (…) realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.“ Podobně se vyjadřují také článek 116, který vyjmenovává pravomoci kabinetu ministrů, nebo článek 102, který říká, že prezident Ukrajiny je „garantem realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a Severoatlantické alianci“.

Pro kontext nejprve uveďme, že v pondělí 21. února ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu k národu oznámil, že považuje za nutné uznat nezávislost dvou separatistických republik – Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Tyto republiky vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině již v roce 2014, Moskva je ale oficiálně uznala až nyní, a to v hranicích celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. Proruští separatisté přitom před ruskou invazí ovládali přibližně jen třetinu tohoto území, většina oblasti byla pod kontrolou Kyjeva.

Ruská televize po projevu Vladimira Putina odvysílala záznam, na němž prezident podepisuje tyto dekrety o nezávislosti za účasti představitelů separatistických republik. S nimi pak také podepsal dohody o vzájemné spolupráci. Podle analytiků a evropských představitelů je uznání nezávislosti těchto dvou regionů jasným porušením mezinárodního práva.

V úterý 22. února 2022 vyjádřil Vladimir Putin svůj požadavek na úplnou demilitarizaci Ukrajiny. Učinil tak v návaznosti na eskalaci vztahů, ke které došlo po jeho pondělním projevu. Podle Putina by se měla Ukrajina také zříci ambicí vstoupit do NATO, a zůstat tak neutrální zemí. „Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je naprosto nepřijatelná,“ dodal.

Doplňme, že ve čtvrtek 24. února Vladimir Putin oznámil začátek „speciální vojenské operace“ na východě Ukrajiny. Ve svém projevu opět prohlásil, že Ruská federace usiluje „o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“.  Zároveň varoval západní mocnosti, že v případě jejich zásahu bude ruská reakce „okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali“. Tento projev byl začátkem právě probíhající invaze ruských vojenských sil na Ukrajině.

Prezident Ruské federace Vladimir Putin tedy skutečně ve svých projevech vyjádřil požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. Poprvé tak učinil již v den konání rozhovoru s Alexandrem Vondrou, jehož výrok tak hodnotíme jako pravdivý. 

V pondělí 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost donbaských republik. Rusko ovšem uznalo republiky v rozsahu celé Doněcké a Luhanské správní oblasti, tedy území, které proruští separatisté do té doby nekontrolovali. S vůdci Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí nařídil ruské armádě zajistit v těchto republikách mír. 

Europoslanec Vondra podotýká, že separatisty neovládaná část Donbasu je dvakrát větší, než jimi kontrolovaná část. Podle dostupných zdrojů proruští separatisté opravdu před přímou invazí na Ukrajinu ovládali přibližně třetinu území Donbasu. Podle webu ukrajinského ministerstva zahraničí proruští separatisté před ruskou invazí ovládali území o velikosti 16 800 km² (.pdf, str. 34). Doněcká oblast má rozlohu 26 517 km² a Luhanská oblast 26 684 km². 

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Dle dostupných informací se názory Američanů na Čínu v roce 2020 ve srovnání s dřívějšími lety zhoršují. Podle aktuálního průzkumu z října 2020 amerického Pew Research Center se 73 % Američanů dívá na Čínu negativně, což je nejvyšší procento zaznamenané od roku 2005 (.pdf, str. 21).

Přibližně devět z deseti dospělých Američanů (cca 90 %) pak podle průzkumu z dubna 2020 vnímá moc a vliv Číny jako hrozbu. Z toho za „významnou hrozbu“ považuje čínský vliv zhruba šest z deseti dotázaných Američanů (62 %) – pro srovnání, v roce 2017 takto odpovědělo jen 41 % dotázaných.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by byla zveřejněna aktuálnější data. Jelikož se číslo, které ve výroku zmiňuje Alexandr Vondra (75 %), liší od údaje uváděného americkým Pew Research Center (cca 90 %) o více než 10 %, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V únoru 2013 tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy ve společném prohlášení uvedli, že zahajují jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Cílem bylo vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, odstranit překážky v obchodních vztazích mezi EU a USA (.pdf, str. 13) a podpořit jejich hospodářský růst. 

Dne 17. června 2013 na summitu G8 ohlásili Obama, Barroso, Van Rompuy a někdejší premiér Spojeného království David Cameron oficiální začátek vyjednávání o TTIP. Nicméně o obsahu dohody měla veřejnost málo informací, což spustilo vlnu kritiky. Kromě netransparentnosti mnozí kritizovali i dopady na životní prostředí a zhoršení ochrany spotřebitelů, potravinářských i pracovních norem. Protesty proti TTIP se konaly po celé Evropě, zejména v Německu.

Nejvýrazněji se vůči TTIP ohradila Francie v srpnu 2016, kdy francouzský ministr zahraničí Matthias Fekl požádal o zastavení těchto jednání a kritizoval, že jsou nevyvážená a ve prospěch americké strany. Také německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel uvedl, že rozhovory o zóně volného obchodu mezi EU a Spojenými státy „de facto ztroskotaly“. Naopak Bílý dům a Evropská komise tvrdily, že jednání pokračují i navzdory některým překážkám. 

Barack Obama neměl zpočátku pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství ani podporu vlastní strany. Odpor demokratů se ukázal 13. května 2015, když zablokovali zahájení debaty o zákonu, kterým by Obama získal mandát k takzvanému zrychlenému řízení. Díky tomu by Obama mohl po dokončení dohody v rámci Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP předat dokument Kongresu, který by ale nemohl prosadit žádné dodatky ani úpravy. Demokraté se obecně k dohodám o volném obchodu staví kriticky a obávají se ztráty pracovních míst kvůli volnějšímu obchodu.

Nicméně jednání se nakonec protáhla natolik, že se dohodu nepodařilo uzavřít během Obamova mandátu. Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu se vyjednávaní o TTIP pozastavila. 

V rámci obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo skutečně převládá export ze strany Německa do USA, jak vyplývá například z dat federální agentury United States Census Bureau.

Na stránkách vlády USA je pak například uvedeno, že za rok 2018 byla hodnota exportu zboží a služeb z USA do Německa přibližně 92,4 miliard dolarů. Import zboží a služeb z Německa do USA pak odpovídal 159,8 miliardám dolarů. Výsledný rozdíl exportu mezi oběma zeměmi tehdy činil 67,4 miliard dolarů a tvořil ho právě vzájemný obchod se zbožím. Nejvýznamnější dovozní artikly z Německa byly strojírenské produkty, vozidla, léky, optické a lékařské přístroje a elektrické přístroje.

Je pravda, že Německo podle dostupných údajů (.pdf, str. 3) v tomto roce pravděpodobně neutratí dvě procenta svého HDP za obranu, což vyžaduje jeho členství v NATO (konkrétně se jedná o závazek z roku 2006).

Pokud se podíváme na členské státy NATO v Evropě s nejvyšším počtem obyvatel (.xlsx), v letošním roce podle dostupných odhadů nesplňuje 2% závazek kromě nejlidnatějšího Německa ani Itálie nebo Španělsko. Uveďme, že v počtu obyvatel mezi evropskými státy NATO se tyto dvě země řadí na čtvrté a páté místo. Dodejme, že na 2% hranici nedosahuje také Turecko (s 84,3 miliony obyvatel).

Alexandr Vondra nezmiňuje, kterou konkrétní stranu a sjezd má na mysli, podle použitého výrazu „kdo bude vlastně kandidátem na příštího kancléře“ však předpokládáme, že se jedná o nejsilnější německou stranu dle aktuálních preferencí, tedy Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

Strana CDU opravdu přesunula kvůli zhoršení situace spojené s pandemií covidu-19 svůj sjezd ze 4. prosince 2020 na rok 2021. Na tomto sjezdu mělo dojít k volbě nástupce Annegret Krampové-Karrenbauerové v pozici předsedkyně strany a celkově nového vedení strany. Vyvstala také možnost, že celá událost proběhne pouze online a volby vedení strany se uskuteční korespondenční formou. 

Jeden ze tří kandidátů do čela strany a možný nástupce Angely Merkelové v pozici kancléře, Friedrich Merz, se proti přesunutí ohradil. Konkrétně uvedl, že k přesunu došlo, jelikož si část strany CDU nepřeje jeho zvolení, a že důvodem posunutí tedy nejsou obavy z možného šíření koronaviru.

Kromě sjezdu CDU oznámili přesunutí zemských sjezdů Svobodní (FDP) a Zelení. Nicméně s ohledem na kontext výroku, v němž Alexandr Vondra zmiňuje kandidáta na kancléře, předpokládáme, že hovoří právě o nejsilnější německé straně CDU. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.