Alexandr Vondra
ODS

Alexandr Vondra

Alexandr Vondra

Říká to zcela otevřeně třeba Německo nebo Francie (že odmítají vstup Ukrajiny do NATO, pozn. Demagog.cz).
Interview ČT24, 22. února 2022
Zahraniční politika
Obrana, bezpečnost, vnitro
Pravda
Německo a Francie jsou dlouhodobě proti vstupu Ukrajiny do NATO. Například v roce 2008 na summitu v Bukurešti se postavily proti přijetí Ukrajiny do NATO. V roce 2014 německý ministr zahraničí (současný prezident) připouštěl partnerství NATO s Ukrajinou, ale členství nikoliv.

Nejdříve uveďme, že členem Severoatlantické aliance by se mohla Ukrajina stát až poté, co by se na jejím přizvání do NATO jednomyslně shodly všechny státy Aliance. Tento postup je pevně zakotven ve Washingtonské smlouvě z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem NATO.

K přijetí Ukrajiny do NATO se dlouhodobě negativně vyjadřují zejména zástupci Německa a Francie. Ti v minulosti argumentovali například tím, že vstup Ukrajiny do Aliance by nepřispěl ke stabilitě vztahů mezi NATO a Ruskem.

Francie a Německo svůj postoj deklarovaly již v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Na něm bylo rozhodnuto o přizvání Albánie a Chorvatska do NATO. Stejné přizvání Ukrajiny a Gruzie bylo ale odmítnuto právě FranciíNěmeckem. „Jsme proti vstupu Gruzie a Ukrajiny [do NATO], protože si myslíme, že to není správná odpověď na rovnováhu sil v Evropě a mezi Evropou a Ruskem,“ řekl tehdy někdejší francouzský premiér François Fillon. Podle deníku The Washington Post tento postoj platí i nyní. 

K přijetí Ukrajiny se v roce 2014 pro deník Der Spiegel vyjadřoval například Frank-Walter Steinmeier, současný německý prezident a někdejší ministr zahraničí, těmito slovy: „Vidím partnerské vztahy mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Doplňme, že na bukurešťském summitu v roce 2008 Severoatlantická aliance přizvání Ukrajiny a Gruzie do NATO neschválila. V deklaraci ale poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Podobnou formulaci pak obsahuje také závěrečné komuniké ze summitu Aliance v červnu 2021. Klíčové ovšem je, že se členové NATO nedohodli na konkrétním datu přizvání Ukrajiny a její možné členství se tak odložilo do blíže nespecifikované budoucnosti. Aliance Ukrajině stále například nenabídla tzv. Akční plán členství, který pomáhal zemím ucházejícím se o vstup do NATO připravit se na něj a plnit klíčové požadavky.

Pravda
Otevřenost NATO vychází z Washingtonské smlouvy, podle níž může Aliance rozhodnout o přizvání jakéhokoli dalšího státu v Evropě. Na základě mezinárodních dohod také NATO respektuje právo každé země svobodně si zvolit, k jakým smlouvám či aliancím se připojí.

Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.

Pravda
Ruský Kreml na svých webových stránkách v červenci 2021 publikoval esej prezidenta Putina s názvem „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, ve které vykresluje Ukrajince a Rusy jako jeden národ.

Na oficiálních webových stránkách Kremlu byla minulé léto, konkrétně 12. července 2021, skutečně zveřejněna esej s anglickým názvem „On the Historical Unity of Russians and Ukrainians“, volně přeloženo „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“.

Co se týče obsahu této eseje, ruský prezident Putin v ní prezentuje Ukrajince a Rusy jako příslušníky jednoho národa, mezi nimiž stojí umělá hranice. V textu argumentuje tím, že Rusy a Ukrajince v historii vždy rozdělovali jen jejich nepřátelé. Název Ukrajina se podle něj v historii používal ve staroruském významu slova okrajina, tedy okraj či pohraniční oblast, a není tedy označením pro stát. Ukrajina jako taková je pak dle jeho slov „produktem sovětské éry“. V textu také Vladimir Putin uvádí, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“

Tento dokument vykreslující Ukrajince jako pokrevní bratry Rusů už minulý rok budil obavy z možné invaze Ruska na Ukrajinu. Také Alexandr Vondra považuje (video, čas 4:43) vydání této publikace za jeden z prvních náznaků Putinova plánu „překreslovat mapu tak, jak se etablovala“ po konci studené války. Doplňme, že Alexandr Vondra varoval před počínáním ruského prezidenta Putina dlouhodobě, minulý rok ho například označil za „zabijáka“ či „ruského cara“. K ruskému útoku na Ukrajinu poté došlo dva dny po námi ověřovaném rozhovoru, ve čtvrtek 24. února.

Pravda
V roce 1994 Ukrajina, Rusko, Velká Británie a USA podepsaly tzv. Budapešťské memorandum. V něm se Ukrajina zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za to, že ostatní signatáři memoranda budou respektovat její územní celistvost a suverenitu.

Nejprve uveďme výrok do stručného historického kontextu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatnou republikou. Jaderný arzenál Sovětského svazu poté zůstal na území 4 nástupnických zemí – v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu a v Bělorusku. Ukrajina zdědila po Rusku nejvíce jaderných zbraní, a rázem se tak stala třetí zemí na světě z hlediska jejich počtu. Více jaderných zbraní měly jen USA a Rusko.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali (.pdf) ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clinton a britský premiér John Major memorandum o bezpečnostních zárukách.

V tomto Budapešťském memorandu se všechny čtyři státy zavázaly (.pdf, str. 169–170) zejména k tomu, že budou respektovat suverenitu Ukrajiny a její existující hranice, nepoužijí proti ní vojenskou sílu (s výjimkou sebeobrany nebo bude-li to v souladu s Chartou OSN) ani ekonomický nátlak. Podle memoranda pak všechny čtyři státy berou na vědomí, že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. K tomu následně skutečně došlo a do konce roku 1996 (.pdf, str. 1) byl všechen jaderný arzenál odvezen z Ukrajiny do Ruska na rozebrání.

V době rozhovoru s Alexandrem Vondrou, tedy 22. února, již ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň rozhodl o vyslání vojáků na tato území. Vojenský útok proti celé Ukrajině tehdy ještě neproběhl. Pro kontext uveďme, že část Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny ovládají od roku 2014 proruští separatisté za podpory Ruska, ke které se Kreml sám přiznal.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako pravdivý. V Budapešťském memorandu z roku 1994, jehož signatářem se stalo i Rusko, se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za respektování územní integrity. Vladimir Putin pak v roce 2022 oficiálně uznal separatistické republiky na území Ukrajiny a poslal tam vojenské síly, což je v rozporu s tímto závazkem. 

Pravda
Vladimir Putin uznal nezávislost celého území Doněcké a Luhanské lidové republiky. Obě separatistické republiky si od svého vzniku v dubnu 2014 nárokují kompletní oblast Doněcka a Luhanska, z níž ke dni 21. února 2022 ovládaly pouze přibližně třetinu.

Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí 21. února 2022 uznal nezávislost Doněcké lidové republikyLuhanské lidové republiky. Obě republiky vyhlásily nezávislost v dubnu 2014, a to na území celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. 

22. února Vladimir Putin konkrétně uvedl, že Rusko uznalo všechny základní dokumenty obou republik, včetně jejich ústav. „A v ústavách jsou zapsány hranice v rámci Doněcké a Luhanské oblasti v době, kdy byly součástí Ukrajiny,“ upřesnil ruský prezident, jaké území považuje za nezávislé.

S vůdci obou separatistických republik Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí otevřeně vyslal ruskou armádu na jejich území.

Oblast ovládaná proruskými separatisty tvoří pouze třetinu nárokované rozlohy (viz mapa), zbytek byl před ruskou invazí 24. února 2022 ovládán ukrajinskými vládními silami. Putin tedy výše uvedenými akty uznává kompletní územní nároky separatistů.

Zdroj: ct24.cz
Zavádějící
Ačkoli za posledních 10 let zaznamenaly USA větší pokles produkce uhlí i pokles spotřeby elektrické energie z uhlí než Německo, v posledních čtyřech letech (2016–2019) je situace odlišná: větší pokles produkce uhlí zaznamenalo Německo, pokles spotřeby je pak poměrně vyrovnaný.

Analýza americké vládní agentury Energy Information Administration (EIA) uvádí, že v roce 2019 výrazně klesly (o 16 %) hodnoty vyrobené elektrické energie vzniklé spalováním uhlí. Uhlím vyráběný výkon začal klesat v roce 2011, kdy mnoho elektráren přestalo fungovat, nebo přešlo na jiná paliva. Míra využití uhlí pak od roku 2010 klesla na 48 %. 

USA je ve spotřebě uhlí mezi zeměmi sice na 3. místě, avšak Německo je hned za nimi, s tím, že spotřeba na obyvatele je v Německu zřetelně vyšší.

V Německu, pro které uhlí bylo hlavním zdrojem elektřiny, klesla spotřeba uhlí v roce 2019 o více než 20 % oproti předchozímu roku. Přesto výraznější pokles jak produkce, tak spotřeby uhlí je ve Spojených státech.

Pokud bychom se podívali na vývoj produkce uhlí ve Spojených státech amerických a v Německu v posledních deseti letech, tedy v období let 2010–2019 (odhady pro rok 2020 se nám pro Německo nepodařilo dohledat), lze z grafu níže vyčíst, že produkce uhlí klesla více v USA. I v tomto grafu však lze pozorovat, že v roce 2019 klesala produkce uhlí rychleji v Německu.

Připomeňme, že Alexandr Vondra o „odchodu od uhlí“ hovoří v souvislosti s funkčním obdobím prezidenta Donalda Trumpa, který nastoupil do funkce v roce 2017. V grafu níže proto uvádíme data, jež popisují vývoj v letech 2016 až 2019. Zde je dobré také uvést, že Donald Trump není zastáncem útlumu těžby uhlí a v roce 2017 například zrušil ekologické regulace zavedené jeho předchůdcem Barackem Obamou.

Podobný vývoj pak lze pozorovat i v případě spotřeby elektrické energie z uhlí. I zde zaznamenaly Spojené státy v delším časovém období větší pokles než Německo. Také je však možné si všimnout, že například v roce 2019 klesala spotřeba této energie rychleji v Německu.

Pokud pak porovnáme hodnoty v letech 2016–2019, je zmiňovaný pokles poměrně vyrovnaný.

Jelikož byl tedy pokles produkce uhlí i spotřeby elektrické energie z uhlí větší v USA jen pokud porovnáme delší časové období, zatímco v posledních letech je situace odlišná, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Pravda
Německo opakovaně podporuje boj proti klimatickým změnám. V květnu zde otevřel novou uhelnou elektrárnu koncern Uniper, který by měl zavřít svoje čtyři starší elektrárny. Nová elektrárna by měla vypouštět menší objem emisí do ovzduší a měla by fungovat jen do roku 2038.

Pařížská dohoda (.pdf) vznikla na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Konference se účastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Sekretariát UNFCCC se nachází v německém městě Bonn.

Cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty na takové úrovni, aby v tomto století nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí (.pdf, str. 2).

Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Pozitivně se k ní vyjádřila nejen kancléřka Angela Merkelová, ale i bývalá německá ministryně životního prostředí Barbara Hendricksová. Merkelová na Pařížské konferenci hovořila o nutnosti „oduhelnění ekonomik“ a o nutnosti rozsáhlé transformace ekonomických aktivit napříč všemi sektory.

Německo opakovaně vyjadřuje svou podporu v boji proti klimatickým změnám. Dne 11. června 2020 představilo Evropské komisi svůj klimatický plán, ve kterém se zavázalo do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Dále Německo plánuje opustit výrobu elektřiny z jádra do roku 2022 a postupně uzavřít uhelné elektrárny do roku 2038.

Kromě toho Německu od 1. července 2020 začalo jeho půlroční předsednictví v Radě EU, kde mezi své priority zařadilo boj proti klimatickým změnám

V rozporu s radami expertní uhelné komise byla dne 30. května 2020 u západoněmeckého města Datteln zprovozněna nová uhelná elektrárna Datteln 4 od společnosti Uniper. Výstavba elektrárny Datteln 4 začala již v roce 2007, přičemž byl projekt mnohokrát kritizován ze strany ekologických aktivistů.

Energetický koncern Uniper se nakonec dohodl s německou vládou na tom, že výměnou za otevření nové elektrárny uzavře do roku 2025 čtyři starší elektrárny. Nová elektrárna je považovaná za jednu z nejmodernějších uhelných elektráren v Evropě a měla by vypouštět menší objem emisí do ovzduší. 

Kromě toho brala německá vláda v potaz i to, že za přerušení stavby by Uniper žádal vysoké odškodné, proto raději koncernu udělila výjimku. Nová elektrárna by tak měla fungovat jen 18 let.

Pravda
Dle odhadů americké produkce uhlí pro rok 2020 dojde oproti roku 2017 k poklesu o 32 %. Ve druhém funkčním období Baracka Obamy došlo k poklesu produkce o 28 %.

Alexandr Vondra hovoří o ochodu Spojených států „od uhlí“, což lze chápat různými způsoby. Nejprve se proto v rámci ověření výroku zaměříme na to, jakým způsobem se snižuje produkce elektrické energie vyrobené z uhlí. Následně ověříme výrok ve smyslu americké produkce a spotřeby uhlí v posledních letech.

Produkce elektřiny z uhlí

Vládní úřad Správa energetických informací USA (EIA) na svém webu zveřejňuje vývoj podílů jednotlivých zdrojů elektrické energie produkované ve Spojených státech. Z níže vloženého grafu můžeme vidět, že se významně snižuje množství elektřiny vyrobené v USA z uhlí, a to zejména od roku 2008.

Během Obamova prezidentství (2009–2016, rok 2017 do následujících statistik nezapočítáváme, protože mandát prezidenta skočil již v lednu) došlo k poklesu celkové produkce energie z uhlí o 29 %, z 1 756 TWh na 1 239 TWh. V jeho prvním funkčním období došlo k poklesu o 14 %, ve druhém tempo poklesu ještě zrychlilo na 18 %. V prvních třech letech úřadování prezidenta Trumpa se produkce elektřiny z uhlí snížila z 1 239 TWh o 22 %, na pouhých 966 TWh. 

Pokud tedy porovnáváme tempo poklesu v rámci jednotlivých funkčních období posledních dvou amerických prezidentů, za Donalda Trumpa došlo k výraznějšímu poklesu celkového objemu energie vyrobené z uhlí než v každém z funkčních období Baracka Obamy. V tomto srovnání chybí konečná data za rok 2020, i letos se však očekává pokles jak produkce uhlí, tak i podílu energie vyrobené z uhlí.

Při použití první interpretace výroku můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu v tom, že za Trumpa Spojené státy „odešly od uhlí“ více než za Baracka Obamy. V letech, kdy byl prezidentem USA Donald Trump, opravdu došlo za srovnatelné časové období k výraznějšímu poklesu, než když byl prezidentem Barack Obama. Není však pravdou, že by produkce elektřiny z uhlí poklesla „asi o třetinu nebo o 35 %“. Přejděme proto k ověření výroku při druhé možné interpretaci.

Produkce a spotřeba uhlí

Barack Obama zavedl v roce 2015 tzv. Plán čisté energie, díky kterému měly tepelné elektrárny omezit své emise do roku 2030 o třetinu stavu z roku 2005 a omezit těžbu uhlí. Plán nakonec nebyl kvůli žalobám těžebních společností a republikánů nikdy uveden do praxe.

Donald Trump je zase známým obráncem uhlí, již během své předvolební kampaně v roce 2016 avizoval zrušení Obamova ekologického nařízení. Nakonec Trump v roce 2017 skutečně podepsal dekret, kterým zrušil Obamův plán. Svým nařízením také uvolnil omezení na poskytování federálních pozemků pro těžbu uhlí, na něž Obama uvalil tříleté moratorium.

Trumpova administrativa investovala do uhelného průmyslu miliony dolarů a i během koronavirové krize poskytl uhelným společnostem finanční pomoc v hodnotě 31 milionů dolarů, původně určenou pro malé podniky.

I navzdory jeho snaze poslední trendy ve Spojených státech ukazují, že uhlí je na ústupu. Trend poklesu uhlí započal už na začátku století, zejména od roku 2008. Od roku 2002 se počet uhelných elektráren snížil o více než polovinu.

K poklesu výroby uhlí přispěly zejména nízké ceny zemního plynu a dostupnost alternativ jako solární a větrná energie, nižší poptávka po uhlí kvůli teplejším zimám i spotřeba elektřiny. V minulém roce dokonce podle CNN Spojené státy vyprodukovaly více energie z obnovitelných zdrojů než z uhlí. 

Podle údajů americké Správy energetických informací, jak můžeme vidět na grafech níže, produkce uhlí v roce 2015 činila 897 milionů tun, zatímco v roce 2019 jen 706 milionů tun, což je pokles o 21 % za poslední čtyři roky. Spotřeba uhlí mezi těmito lety klesla z 798 milionů tun na 587 milionů tun, což je pokles o 26 % za poslední čtyři roky.

Během Obamova prezidentství mezi lety 2009–2016 došlo k poklesu produkce uhlí o 32 % z 1 075 milionů tun na 728 milionů tun, zatímco za poslední tři roky Trumpova mandátu došlo k poklesu o 9 % z 775 milionů tun v roce 2017 na 706 milionů tun za rok 2019. Když se ale podíváme na obě funkční období Baracka Obamy, došlo k poklesu o 5 %, respektive o 28 %.

Nicméně, americká Správa energetických informací dle analýzy ze 6. října 2020 předpokládá, že se produkce uhlí za rok 2020 kvůli pandemii koronaviru a nízkým cenám zemního plynu sníží na 525 milionů tun, což bude pokles o 32 % oproti roku 2017. Pokles spotřeby se očekává o 33 %. Produkce uhlí se tedy za dobu úřadování Donalda Trumpa snížila o více procent než ve druhém, ale zejména prvním období Baracka Obamy.

Při použití druhé interpretace výroku a odhadů uhelné produkce pro rok 2020 tedy můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu.

Pravda
Ve třetím kvartálu roku 2020 došlo k růstu amerického reálného HDP o 33,1 %. Jedná se o nejvyšší nárůst HDP vůbec, je způsoben zejména obnovou ekonomiky po výrazném ekonomickém propadu v předchozím čtvrtletí.

Podle americké vládní agentury (.pdf) s názvem U. S. Bureau of Economic Analysis došlo ve třetím kvartálu roku 2020 k výraznému ekonomickému růstu. Reálné HDP se v tomto období zvýšilo o 33,1 % oproti předešlému čtvrtletí. Portál Trading Economics uvádí, že se jedná o nejvyšší nárůst HDP vůbec. To je způsobeno zejména jeho výrazným propadem v předchozím čtvrtletí, konkrétně o 31,4 %. Tento ekonomický růst je také spojován s úspěšným restartem a obnovou ekonomiky zasažené pandemií koronaviru, kvůli níž docházelo k omezování aktivit a uzavírání některých podniků. 

U. S. Bureau of Economic Analysis jako hlavní faktory ekonomického růstu zmiňuje zvýšené osobní výdaje, nárůst investic v soukromém sektoru, export, nárůst nebytových fixních investic a fixních investic do bydlení. Nárůst výdajů, vztahujících se k osobní spotřebě, pak odráží zvýšení zájmu jak o služby (například zdravotnické, ubytovací či stravovací), ale také o konkrétní zboží. Je třeba ovšem dodat, že i přes toto zvýšení se hodnota HDP aktuálně pohybuje zhruba 3,5 % pod úrovní, na které se nacházela před vypuknutím pandemie. 

Pravda
Německo své výdaje na obranu v době Trumpovy vlády skutečně navýšilo. Podíl HDP vynakládaný na obranu se od roku 2016 zvyšuje.

Německo stabilně navyšuje své výdaje na obranu. Za rok 2016, tedy před nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, Německo na obranu vynaložilo (.pdf, str. 8) 1,2 % svého HDP. V následujícím grafu lze vidět výdaje německého rozpočtu na obranu v procentech HDP. Pro rok 2020 je pak podíl HDP vynaloženého na obranu odhadován na 1,57 % německého HDP.

Dle dat Severoatlantické aliance v roce 2018 například Německo navýšilo (.pdf, str. 7) výdaje na obranu o 4,26 miliardy amerických dolarů. Jak je ovšem vidět také v grafu, i přes toto zvýšení Německo v roce 2018 nesplnilo závazek vůči NATO vydávat na obranu 2 % svého HDP. Dodejme, že na této hranici se dohodli ministři obrany členských zemí NATO v roce 2006.

Za rok 2019 pak Německo zvýšilo výdaje na obranu o 5,6 % v porovnání s předešlým rokem. Částka, kterou Německo vyčlenilo na obranu, se pohybovala ve výši přibližně 52,5 miliard dolarů (.pdf, str. 7). Ačkoliv tak Německo na obranu vydalo více peněz ze svého státního rozpočtu, výdaje nepřesáhly 2 % HDP.

Alexandr Vondra tedy správně tvrdí, že Německo výdaje na obranu „alespoň o něco navýšilo“, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.