Alexandr Vondra

Předně uveďme výrok do kontextu. Alexandr Vondra zde odpovídal na otázku moderátorky, která mluvila (audio, 7:40) o tom, že Viktor Orbán na začátku dubna vyhrál v maďarských parlamentních volbách a voličům jeho strany Fidesz tak například „nevadilo“, že dříve jednal s Vladimirem Putinem. Alexandr Vondra poté ve své odpovědi poukazoval na skutečnost, že Moskvu navštívili i lídři Francie, Německa a Rakouska.

Maďarský premiér Viktor Orbán, francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz skutečně Moskvu navštívili, a to v první polovině února 2022. Tedy v době před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, kdy Rusko u ukrajinských hranic soustřeďovalo vojenské síly a média i světoví státníci otevřeně varovali před možnou ruskou agresí. Rakouský kancléř Karl Nehammer poté navštívil prezidenta Putina v den Vondrova výroku, 11. dubna 2022. 

Viktor Orbán konkrétně návštěvu Moskvy podnikl 1. února 2022, důležitou součástí schůzky přitom bylo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska. Udržení nižších cen energií mělo pro maďarského lídra podstatný význam v kontextu předvolebního období. Mezi další témata jednání patřila například spolupráce Ruska a Maďarska v oblasti ekonomiky nebo při výstavbě maďarské jaderné elektrárny Paks II. Dále maďarský premiér a ruský prezident probírali také otázku Ukrajiny a vztahy Ruska se západními zeměmi. V této souvislosti Orbán označil návštěvu za „mírovou misi“ a zároveň uvedl, že si žádný lídr v Evropské unii nepřeje válku nebo konflikt. Zdůraznil také nutnost dalších jednání, „aby se zabránilo návratu ke studené válce“.

Emmanuel Macron poté jel 10. února 2022 do Moskvy za účelem zmírnění tenzí mezi Ruskem a západními státy vzhledem k eskalujícímu napětí na Ukrajině.

Olaf Scholz přijel do Moskvy 15. února 2022 s podobným cílem jako Emmanuel Macron, tedy zabránit válce. Rusko tehdy varoval, že je Německo připraveno v případě ruské agrese na Ukrajině zavést tvrdé sankce.

Rakouský kancléř Karl Nehammer o svém plánu navštívit Moskvu informoval 10. dubna. S Vladimirem Putinem se poté setkal 11. dubna 2022, tedy v den Vondrova výroku. Při jednání vyjádřil solidaritu s Ukrajinou a výrazně odsoudil ruské válečné zločiny. Zároveň Putina varoval před dalším zesílením západních sankcí. Po schůzce Nehammer rozhovor s ruským prezidentem označil za „velmi přímý, otevřený a tvrdý“. Dodal také, že to „nebyla žádná přátelská návštěva“. Pro úplnost dodejme, že Putin údajně Nehammerovi při jednání řekl, že Rakousko může počítat s dodávkami ruského plynu a i nadále za ně platit v eurech. Zda s tématem dodávek plynu přišel jako první Karl Nehammer, ale není jasné.

Na závěr tedy shrňme, že mezi hlavní body Orbánovy návštěvy Moskvy patřilo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska a jednání o ekonomické spolupráci či o výstavbě jaderné elektrárny. Ostatní evropští lídři však s Putinem jednali, alespoň dle jimi zveřejněných informací, primárně o deeskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Výrok Alexandra Vondry z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící.

Ve volbách do maďarského parlamentu (Országgyűlés) v roce 2018 zvítězila strana Fidesz v koalici s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou, když celkově získala 49,3 % hlasů a obsadila tak 133 mandátů. 

V posledních volbách, které se v Maďarsku konaly 3. dubna 2022, obhájila tato koalice vítězství se ziskem 54,1 % hlasů a 135 mandátů. 

Koalice v čele s Viktorem Orbánem tedy skutečně obhájila své vítězství, přičemž získala téměř 5 procentních bodů navíc a o 2 mandáty více než před čtyřmi lety. Výrok Alexandra Vondry tedy hodnotíme jako pravdivý.

Alexandr Vondra v diskuzi prohlásil, že maďarská opozice, která se postavila v letošních parlamentních volbách Viktoru Orbánovi a jeho straně Fidesz, vytvořila jakýsi „megakonglomerát“. Jeho slova si vykládáme jako tvrzení, že opoziční koalice Společně pro Maďarsko je spojením mnoha nesourodých stran s odlišným zaměřením v rámci politického spektra.

„Většina stran může být označena za středo-levicové. Ale je tam Jobbik, který býval extrémní pravicí. A lídr celé aliance Péter Márki-Zay se považuje za křesťanského konzervativce. Jsou tam nějaké liberální strany, jako je Momentum. Máme tam socialistickou stranu, což je nástupce komunistické strany, která existovala před rokem 1990. Máme tam Demokratickou koalici, což je odštěpek od socialistů. A jsou tam zelení, takže je to skutečně různobarevná aliance“, uvedl pro ČRo Plus k maďarské opoziční koalici politolog Zsolt Enyedi.

Vondra označuje stranu Jobbik za extrémně pravicovou. Je pravda, že Jobbik, neboli Hnutí za lepší Maďarsko, byl v minulosti za krajní pravici označován. V posledních několika letech se však strana začala posouvat do středu politického spektra, zmírnila rétoriku a nyní se definuje jako středopravicová.

Co se týče Vondrou zmiňované krajní levice, je třeba říct, že jednou ze stran koalice Společně pro Maďarsko je Maďarská socialistická strana (MSZP). Předchůdcem této strany, která vznikla (.pdf, str. 1) v říjnu 1989, byla Maďarská socialistická dělnická strana. Ta se ideologicky (.pdf, str. 188–189) hlásila ke komunismu a marxismu-leninismu. Za krajně levicovou (str. 417–418) MSZP v minulosti označovaly některé z ostatních politických stran Maďarska. Dnes je ale politické zaměření strany spíš sociálnědemokratické a proevropské a je popisována jako středolevicová. V Evropském parlamentu například patří do frakce evropských sociálních demokratů, stejně jako v minulosti ČSSD. 

Koalice Společně pro Maďarsko je tedy skutečně seskupením různorodých politických stran. Kromě středové liberální strany Momentum, zelených stran Dialog pro Maďarsko a LMP a středolevicové Demokratické koalice zahrnuje i Maďarskou socialistickou stranu a Jobbik. Je pravda, že v minulosti MSZP byla označována za krajně levicovou a Jobbik za stranu krajně pravicovou, v současnosti se ale obě strany posunuly směrem ke středu politického spektra. Vzhledem k této časové nesrovnalosti hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako zavádějící.

Jako masakr v Buče je označováno vraždění ukrajinských civilistů ve zmíněném městě ruskými vojáky. Jedny z prvních snímků následků tohoto masakru se objevily 1. dubna 2022 na oficiálních komunikačních kanálech Ukrajinské vlády. Kromě oficiálních ukrajinských zdrojů o zabíjení civilistů ruskými vojáky přinesly svědectví přímo z Buče také mezinárodní organizace Human Rights Watch, agentura AP či americká CNN. Podle ukrajinských úřadů v Buče zemřelo více než 300 lidí.

Maďarský staronový premiér Viktor Orbán zprvu sice odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu, avšak nekritizoval konkrétně ruského prezidenta Vladimira Putina. Na rozdíl od ostatních států EU také maďarská vláda odmítla poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc či povolit transport zbraní přes maďarské území.

Po kritice od polského vicepremiéra Jaroslawa Kaczyńského se však Orbán odhodlal k veřejnému odsouzení masakru v Buče. Novináře serveru Hungary Today o tomto stanovisku maďarského premiéra informoval šéf jeho tiskového úřadu Bertalan Havasi. Orbán údajně uvedl, že „tuto válku začalo Rusko napadením Ukrajiny“, což označil za agresi. Dodal, že Maďarsko v tomto sdílí postoj EU. Vyzval také k nezávislému vyšetřování zločinů na Ukrajině a uvedl, že civilisté musí být chránění a násilí vůči nim musí být jasně odsouzeno.

Navzdory opatrnému vyjadřování Viktora Orbána ohledně ruské invaze na Ukrajinu je tedy možné označit výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Viktor Orbán skutečně masakr v Buče odsoudil.

Maďarský premiér Orbán dne 15. března řekl ve svém projevu k příležitosti výročí Maďarské revoluce 1848–49, že by země měla za každou cenu zůstat vůči konfliktu Ruska a Ukrajiny nestranná. Viktor Orbán se vyslovil, že Maďarsko nepošle do konfliktu žádné své vojáky, ani zbraně a vojenské prostředky.

Jako hlavní důvod uvedl obavu, že by se Maďarsko mohlo v budoucnu samo stát vojenským terčem, a proto se tímto rozhodnutím chce distancovat od války, zachovat mír a soustředit se na blahobyt vlastních občanů. Za opačné, podle jeho slov „proválečné“, postoje kritizoval opoziční levicové strany. 

Co se týče logistické pomoci (tj. umožnění dovozu pomocného vojenského materiálu na Ukrajinu přes území státu), mluvčí maďarské vlády Zoltán Kovács na svém Twitterovém účtu uvedl, že takovou pomoc maďarská vláda odmítá a ani v budoucnu ji nepovolí.

Tlumočil tak slova maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa, který se takto vyslovil 28. února během jednání se svým protějškem, kosovskou ministryní zahraničí Donikou Gërvalla-Schwarzovou. Zdůvodnil to obavou, že by se takové dodávky mohly stát terčem nepřátelských vojenských akcí. 

Záměr nedovážet na Ukrajinu zbraně a nepovolit ani jejich přepravu přes území Maďarska pak 1. března také odsouhlasil maďarský kabinet. Podle premiéra Viktora Orbána se tak stalo především kvůli ochraně maďarské menšiny žijící na Ukrajině. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. 

Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí 21. února 2022 uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Obě republiky vyhlásily nezávislost v dubnu 2014, a to na území celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. 

22. února Vladimir Putin konkrétně uvedl, že Rusko uznalo všechny základní dokumenty obou republik, včetně jejich ústav. „A v ústavách jsou zapsány hranice v rámci Doněcké a Luhanské oblasti v době, kdy byly součástí Ukrajiny,“ upřesnil ruský prezident, jaké území považuje za nezávislé.

S vůdci obou separatistických republik Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí otevřeně vyslal ruskou armádu na jejich území.

Oblast ovládaná proruskými separatisty tvoří pouze třetinu nárokované rozlohy (viz mapa), zbytek byl před ruskou invazí 24. února 2022 ovládán ukrajinskými vládními silami. Putin tedy výše uvedenými akty uznává kompletní územní nároky separatistů.

Nejprve uveďme výrok do stručného historického kontextu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatnou republikou. Jaderný arzenál Sovětského svazu poté zůstal na území 4 nástupnických zemí – v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu a v Bělorusku. Ukrajina zdědila po Rusku nejvíce jaderných zbraní, a rázem se tak stala třetí zemí na světě z hlediska jejich počtu. Více jaderných zbraní měly jen USA a Rusko.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali (.pdf) ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clinton a britský premiér John Major memorandum o bezpečnostních zárukách.

V tomto Budapešťském memorandu se všechny čtyři státy zavázaly (.pdf, str. 169–170) zejména k tomu, že budou respektovat suverenitu Ukrajiny a její existující hranice, nepoužijí proti ní vojenskou sílu (s výjimkou sebeobrany nebo bude-li to v souladu s Chartou OSN) ani ekonomický nátlak. Podle memoranda pak všechny čtyři státy berou na vědomí, že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. K tomu následně skutečně došlo a do konce roku 1996 (.pdf, str. 1) byl všechen jaderný arzenál odvezen z Ukrajiny do Ruska na rozebrání.

V době rozhovoru s Alexandrem Vondrou, tedy 22. února, již ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň rozhodl o vyslání vojáků na tato území. Vojenský útok proti celé Ukrajině tehdy ještě neproběhl. Pro kontext uveďme, že část Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny ovládají od roku 2014 proruští separatisté za podpory Ruska, ke které se Kreml sám přiznal.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako pravdivý. V Budapešťském memorandu z roku 1994, jehož signatářem se stalo i Rusko, se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za respektování územní integrity. Vladimir Putin pak v roce 2022 oficiálně uznal separatistické republiky na území Ukrajiny a poslal tam vojenské síly, což je v rozporu s tímto závazkem. 

Na oficiálních webových stránkách Kremlu byla minulé léto, konkrétně 12. července 2021, skutečně zveřejněna esej s anglickým názvem „On the Historical Unity of Russians and Ukrainians“, volně přeloženo „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“.

Co se týče obsahu této eseje, ruský prezident Putin v ní prezentuje Ukrajince a Rusy jako příslušníky jednoho národa, mezi nimiž stojí umělá hranice. V textu argumentuje tím, že Rusy a Ukrajince v historii vždy rozdělovali jen jejich nepřátelé. Název Ukrajina se podle něj v historii používal ve staroruském významu slova okrajina, tedy okraj či pohraniční oblast, a není tedy označením pro stát. Ukrajina jako taková je pak dle jeho slov „produktem sovětské éry“. V textu také Vladimir Putin uvádí, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“

Tento dokument vykreslující Ukrajince jako pokrevní bratry Rusů už minulý rok budil obavy z možné invaze Ruska na Ukrajinu. Také Alexandr Vondra považuje (video, čas 4:43) vydání této publikace za jeden z prvních náznaků Putinova plánu „překreslovat mapu tak, jak se etablovala“ po konci studené války. Doplňme, že Alexandr Vondra varoval před počínáním ruského prezidenta Putina dlouhodobě, minulý rok ho například označil za „zabijáka“ či „ruského cara“. K ruskému útoku na Ukrajinu poté došlo dva dny po námi ověřovaném rozhovoru, ve čtvrtek 24. února.

Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.

Nejdříve uveďme, že členem Severoatlantické aliance by se mohla Ukrajina stát až poté, co by se na jejím přizvání do NATO jednomyslně shodly všechny státy Aliance. Tento postup je pevně zakotven ve Washingtonské smlouvě z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem NATO.

K přijetí Ukrajiny do NATO se dlouhodobě negativně vyjadřují zejména zástupci Německa a Francie. Ti v minulosti argumentovali například tím, že vstup Ukrajiny do Aliance by nepřispěl ke stabilitě vztahů mezi NATO a Ruskem.

Francie a Německo svůj postoj deklarovaly již v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Na něm bylo rozhodnuto o přizvání Albánie a Chorvatska do NATO. Stejné přizvání Ukrajiny a Gruzie bylo ale odmítnuto právě Francií a Německem. „Jsme proti vstupu Gruzie a Ukrajiny [do NATO], protože si myslíme, že to není správná odpověď na rovnováhu sil v Evropě a mezi Evropou a Ruskem,“ řekl tehdy někdejší francouzský premiér François Fillon. Podle deníku The Washington Post tento postoj platí i nyní. 

K přijetí Ukrajiny se v roce 2014 pro deník Der Spiegel vyjadřoval například Frank-Walter Steinmeier, současný německý prezident a někdejší ministr zahraničí, těmito slovy: „Vidím partnerské vztahy mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Doplňme, že na bukurešťském summitu v roce 2008 Severoatlantická aliance přizvání Ukrajiny a Gruzie do NATO neschválila. V deklaraci ale poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Podobnou formulaci pak obsahuje také závěrečné komuniké ze summitu Aliance v červnu 2021. Klíčové ovšem je, že se členové NATO nedohodli na konkrétním datu přizvání Ukrajiny a její možné členství se tak odložilo do blíže nespecifikované budoucnosti. Aliance Ukrajině stále například nenabídla tzv. Akční plán členství, který pomáhal zemím ucházejícím se o vstup do NATO připravit se na něj a plnit klíčové požadavky.