Alexandr Vondra

Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.

Nejdříve uveďme, že členem Severoatlantické aliance by se mohla Ukrajina stát až poté, co by se na jejím přizvání do NATO jednomyslně shodly všechny státy Aliance. Tento postup je pevně zakotven ve Washingtonské smlouvě z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem NATO.

K přijetí Ukrajiny do NATO se dlouhodobě negativně vyjadřují zejména zástupci Německa a Francie. Ti v minulosti argumentovali například tím, že vstup Ukrajiny do Aliance by nepřispěl ke stabilitě vztahů mezi NATO a Ruskem.

Francie a Německo svůj postoj deklarovaly již v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Na něm bylo rozhodnuto o přizvání Albánie a Chorvatska do NATO. Stejné přizvání Ukrajiny a Gruzie bylo ale odmítnuto právě Francií a Německem. „Jsme proti vstupu Gruzie a Ukrajiny [do NATO], protože si myslíme, že to není správná odpověď na rovnováhu sil v Evropě a mezi Evropou a Ruskem,“ řekl tehdy někdejší francouzský premiér François Fillon. Podle deníku The Washington Post tento postoj platí i nyní. 

K přijetí Ukrajiny se v roce 2014 pro deník Der Spiegel vyjadřoval například Frank-Walter Steinmeier, současný německý prezident a někdejší ministr zahraničí, těmito slovy: „Vidím partnerské vztahy mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Doplňme, že na bukurešťském summitu v roce 2008 Severoatlantická aliance přizvání Ukrajiny a Gruzie do NATO neschválila. V deklaraci ale poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Podobnou formulaci pak obsahuje také závěrečné komuniké ze summitu Aliance v červnu 2021. Klíčové ovšem je, že se členové NATO nedohodli na konkrétním datu přizvání Ukrajiny a její možné členství se tak odložilo do blíže nespecifikované budoucnosti. Aliance Ukrajině stále například nenabídla tzv. Akční plán členství, který pomáhal zemím ucházejícím se o vstup do NATO připravit se na něj a plnit klíčové požadavky.

Ukrajinská ústava (Конституція України) obsahuje několik zmínek o ambici Ukrajiny vstoupit do NATO. Například článek 85 uvádí: „Mezi pravomoci Parlamentu Ukrajiny patří (…) realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.“ Podobně se vyjadřují také článek 116, který vyjmenovává pravomoci kabinetu ministrů, nebo článek 102, který říká, že prezident Ukrajiny je „garantem realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a Severoatlantické alianci“.

Pro kontext nejprve uveďme, že v pondělí 21. února ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu k národu oznámil, že považuje za nutné uznat nezávislost dvou separatistických republik – Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Tyto republiky vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině již v roce 2014, Moskva je ale oficiálně uznala až nyní, a to v hranicích celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. Proruští separatisté přitom před ruskou invazí ovládali přibližně jen třetinu tohoto území, většina oblasti byla pod kontrolou Kyjeva.

Ruská televize po projevu Vladimira Putina odvysílala záznam, na němž prezident podepisuje tyto dekrety o nezávislosti za účasti představitelů separatistických republik. S nimi pak také podepsal dohody o vzájemné spolupráci. Podle analytiků a evropských představitelů je uznání nezávislosti těchto dvou regionů jasným porušením mezinárodního práva.

V úterý 22. února 2022 vyjádřil Vladimir Putin svůj požadavek na úplnou demilitarizaci Ukrajiny. Učinil tak v návaznosti na eskalaci vztahů, ke které došlo po jeho pondělním projevu. Podle Putina by se měla Ukrajina také zříci ambicí vstoupit do NATO, a zůstat tak neutrální zemí. „Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je naprosto nepřijatelná,“ dodal.

Doplňme, že ve čtvrtek 24. února Vladimir Putin oznámil začátek „speciální vojenské operace“ na východě Ukrajiny. Ve svém projevu opět prohlásil, že Ruská federace usiluje „o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“.  Zároveň varoval západní mocnosti, že v případě jejich zásahu bude ruská reakce „okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali“. Tento projev byl začátkem právě probíhající invaze ruských vojenských sil na Ukrajině.

Prezident Ruské federace Vladimir Putin tedy skutečně ve svých projevech vyjádřil požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. Poprvé tak učinil již v den konání rozhovoru s Alexandrem Vondrou, jehož výrok tak hodnotíme jako pravdivý. 

V pondělí 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost donbaských republik. Rusko ovšem uznalo republiky v rozsahu celé Doněcké a Luhanské správní oblasti, tedy území, které proruští separatisté do té doby nekontrolovali. S vůdci Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí nařídil ruské armádě zajistit v těchto republikách mír. 

Europoslanec Vondra podotýká, že separatisty neovládaná část Donbasu je dvakrát větší, než jimi kontrolovaná část. Podle dostupných zdrojů proruští separatisté opravdu před přímou invazí na Ukrajinu ovládali přibližně třetinu území Donbasu. Podle webu ukrajinského ministerstva zahraničí proruští separatisté před ruskou invazí ovládali území o velikosti 16 800 km² (.pdf, str. 34). Doněcká oblast má rozlohu 26 517 km² a Luhanská oblast 26 684 km². 

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Podle americké vládní agentury (.pdf) s názvem U. S. Bureau of Economic Analysis došlo ve třetím kvartálu roku 2020 k výraznému ekonomickému růstu. Reálné HDP se v tomto období zvýšilo o 33,1 % oproti předešlému čtvrtletí. Portál Trading Economics uvádí, že se jedná o nejvyšší nárůst HDP vůbec. To je způsobeno zejména jeho výrazným propadem v předchozím čtvrtletí, konkrétně o 31,4 %. Tento ekonomický růst je také spojován s úspěšným restartem a obnovou ekonomiky zasažené pandemií koronaviru, kvůli níž docházelo k omezování aktivit a uzavírání některých podniků. 

U. S. Bureau of Economic Analysis jako hlavní faktory ekonomického růstu zmiňuje zvýšené osobní výdaje, nárůst investic v soukromém sektoru, export, nárůst nebytových fixních investic a fixních investic do bydlení. Nárůst výdajů, vztahujících se k osobní spotřebě, pak odráží zvýšení zájmu jak o služby (například zdravotnické, ubytovací či stravovací), ale také o konkrétní zboží. Je třeba ovšem dodat, že i přes toto zvýšení se hodnota HDP aktuálně pohybuje zhruba 3,5 % pod úrovní, na které se nacházela před vypuknutím pandemie. 

Alexandr Vondra hovoří o ochodu Spojených států „od uhlí“, což lze chápat různými způsoby. Nejprve se proto v rámci ověření výroku zaměříme na to, jakým způsobem se snižuje produkce elektrické energie vyrobené z uhlí. Následně ověříme výrok ve smyslu americké produkce a spotřeby uhlí v posledních letech.

Produkce elektřiny z uhlí

Vládní úřad Správa energetických informací USA (EIA) na svém webu zveřejňuje vývoj podílů jednotlivých zdrojů elektrické energie produkované ve Spojených státech. Z níže vloženého grafu můžeme vidět, že se významně snižuje množství elektřiny vyrobené v USA z uhlí, a to zejména od roku 2008.

Během Obamova prezidentství (2009–2016, rok 2017 do následujících statistik nezapočítáváme, protože mandát prezidenta skočil již v lednu) došlo k poklesu celkové produkce energie z uhlí o 29 %, z 1 756 TWh na 1 239 TWh. V jeho prvním funkčním období došlo k poklesu o 14 %, ve druhém tempo poklesu ještě zrychlilo na 18 %. V prvních třech letech úřadování prezidenta Trumpa se produkce elektřiny z uhlí snížila z 1 239 TWh o 22 %, na pouhých 966 TWh. 

Pokud tedy porovnáváme tempo poklesu v rámci jednotlivých funkčních období posledních dvou amerických prezidentů, za Donalda Trumpa došlo k výraznějšímu poklesu celkového objemu energie vyrobené z uhlí než v každém z funkčních období Baracka Obamy. V tomto srovnání chybí konečná data za rok 2020, i letos se však očekává pokles jak produkce uhlí, tak i podílu energie vyrobené z uhlí.

Při použití první interpretace výroku můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu v tom, že za Trumpa Spojené státy „odešly od uhlí“ více než za Baracka Obamy. V letech, kdy byl prezidentem USA Donald Trump, opravdu došlo za srovnatelné časové období k výraznějšímu poklesu, než když byl prezidentem Barack Obama. Není však pravdou, že by produkce elektřiny z uhlí poklesla „asi o třetinu nebo o 35 %“. Přejděme proto k ověření výroku při druhé možné interpretaci.

Produkce a spotřeba uhlí

Barack Obama zavedl v roce 2015 tzv. Plán čisté energie, díky kterému měly tepelné elektrárny omezit své emise do roku 2030 o třetinu stavu z roku 2005 a omezit těžbu uhlí. Plán nakonec nebyl kvůli žalobám těžebních společností a republikánů nikdy uveden do praxe.

Donald Trump je zase známým obráncem uhlí, již během své předvolební kampaně v roce 2016 avizoval zrušení Obamova ekologického nařízení. Nakonec Trump v roce 2017 skutečně podepsal dekret, kterým zrušil Obamův plán. Svým nařízením také uvolnil omezení na poskytování federálních pozemků pro těžbu uhlí, na něž Obama uvalil tříleté moratorium.

Trumpova administrativa investovala do uhelného průmyslu miliony dolarů a i během koronavirové krize poskytl uhelným společnostem finanční pomoc v hodnotě 31 milionů dolarů, původně určenou pro malé podniky.

I navzdory jeho snaze poslední trendy ve Spojených státech ukazují, že uhlí je na ústupu. Trend poklesu uhlí započal už na začátku století, zejména od roku 2008. Od roku 2002 se počet uhelných elektráren snížil o více než polovinu.

K poklesu výroby uhlí přispěly zejména nízké ceny zemního plynu a dostupnost alternativ jako solární a větrná energie, nižší poptávka po uhlí kvůli teplejším zimám i spotřeba elektřiny. V minulém roce dokonce podle CNN Spojené státy vyprodukovaly více energie z obnovitelných zdrojů než z uhlí. 

Podle údajů americké Správy energetických informací, jak můžeme vidět na grafech níže, produkce uhlí v roce 2015 činila 897 milionů tun, zatímco v roce 2019 jen 706 milionů tun, což je pokles o 21 % za poslední čtyři roky. Spotřeba uhlí mezi těmito lety klesla z 798 milionů tun na 587 milionů tun, což je pokles o 26 % za poslední čtyři roky.

Během Obamova prezidentství mezi lety 2009–2016 došlo k poklesu produkce uhlí o 32 % z 1 075 milionů tun na 728 milionů tun, zatímco za poslední tři roky Trumpova mandátu došlo k poklesu o 9 % z 775 milionů tun v roce 2017 na 706 milionů tun za rok 2019. Když se ale podíváme na obě funkční období Baracka Obamy, došlo k poklesu o 5 %, respektive o 28 %.

Nicméně, americká Správa energetických informací dle analýzy ze 6. října 2020 předpokládá, že se produkce uhlí za rok 2020 kvůli pandemii koronaviru a nízkým cenám zemního plynu sníží na 525 milionů tun, což bude pokles o 32 % oproti roku 2017. Pokles spotřeby se očekává o 33 %. Produkce uhlí se tedy za dobu úřadování Donalda Trumpa snížila o více procent než ve druhém, ale zejména prvním období Baracka Obamy.

Při použití druhé interpretace výroku a odhadů uhelné produkce pro rok 2020 tedy můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu.

Pařížská dohoda (.pdf) vznikla na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Konference se účastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Sekretariát UNFCCC se nachází v německém městě Bonn.

Cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty na takové úrovni, aby v tomto století nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí (.pdf, str. 2).

Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Pozitivně se k ní vyjádřila nejen kancléřka Angela Merkelová, ale i bývalá německá ministryně životního prostředí Barbara Hendricksová. Merkelová na Pařížské konferenci hovořila o nutnosti „oduhelnění ekonomik“ a o nutnosti rozsáhlé transformace ekonomických aktivit napříč všemi sektory.

Německo opakovaně vyjadřuje svou podporu v boji proti klimatickým změnám. Dne 11. června 2020 představilo Evropské komisi svůj klimatický plán, ve kterém se zavázalo do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Dále Německo plánuje opustit výrobu elektřiny z jádra do roku 2022 a postupně uzavřít uhelné elektrárny do roku 2038.

Kromě toho Německu od 1. července 2020 začalo jeho půlroční předsednictví v Radě EU, kde mezi své priority zařadilo boj proti klimatickým změnám. 

V rozporu s radami expertní uhelné komise byla dne 30. května 2020 u západoněmeckého města Datteln zprovozněna nová uhelná elektrárna Datteln 4 od společnosti Uniper. Výstavba elektrárny Datteln 4 začala již v roce 2007, přičemž byl projekt mnohokrát kritizován ze strany ekologických aktivistů.

Energetický koncern Uniper se nakonec dohodl s německou vládou na tom, že výměnou za otevření nové elektrárny uzavře do roku 2025 čtyři starší elektrárny. Nová elektrárna je považovaná za jednu z nejmodernějších uhelných elektráren v Evropě a měla by vypouštět menší objem emisí do ovzduší. 

Kromě toho brala německá vláda v potaz i to, že za přerušení stavby by Uniper žádal vysoké odškodné, proto raději koncernu udělila výjimku. Nová elektrárna by tak měla fungovat jen 18 let.