Alexandr Vondra

Alexandr Vondra v diskuzi prohlásil, že maďarská opozice, která se postavila v letošních parlamentních volbách Viktoru Orbánovi a jeho straně Fidesz, vytvořila jakýsi „megakonglomerát“. Jeho slova si vykládáme jako tvrzení, že opoziční koalice Společně pro Maďarsko je spojením mnoha nesourodých stran s odlišným zaměřením v rámci politického spektra.

„Většina stran může být označena za středo-levicové. Ale je tam Jobbik, který býval extrémní pravicí. A lídr celé aliance Péter Márki-Zay se považuje za křesťanského konzervativce. Jsou tam nějaké liberální strany, jako je Momentum. Máme tam socialistickou stranu, což je nástupce komunistické strany, která existovala před rokem 1990. Máme tam Demokratickou koalici, což je odštěpek od socialistů. A jsou tam zelení, takže je to skutečně různobarevná aliance“, uvedl pro ČRo Plus k maďarské opoziční koalici politolog Zsolt Enyedi.

Vondra označuje stranu Jobbik za extrémně pravicovou. Je pravda, že Jobbik, neboli Hnutí za lepší Maďarsko, byl v minulosti za krajní pravici označován. V posledních několika letech se však strana začala posouvat do středu politického spektra, zmírnila rétoriku a nyní se definuje jako středopravicová.

Co se týče Vondrou zmiňované krajní levice, je třeba říct, že jednou ze stran koalice Společně pro Maďarsko je Maďarská socialistická strana (MSZP). Předchůdcem této strany, která vznikla (.pdf, str. 1) v říjnu 1989, byla Maďarská socialistická dělnická strana. Ta se ideologicky (.pdf, str. 188–189) hlásila ke komunismu a marxismu-leninismu. Za krajně levicovou (str. 417–418) MSZP v minulosti označovaly některé z ostatních politických stran Maďarska. Dnes je ale politické zaměření strany spíš sociálnědemokratické a proevropské a je popisována jako středolevicová. V Evropském parlamentu například patří do frakce evropských sociálních demokratů, stejně jako v minulosti ČSSD. 

Koalice Společně pro Maďarsko je tedy skutečně seskupením různorodých politických stran. Kromě středové liberální strany Momentum, zelených stran Dialog pro Maďarsko a LMP a středolevicové Demokratické koalice zahrnuje i Maďarskou socialistickou stranu a Jobbik. Je pravda, že v minulosti MSZP byla označována za krajně levicovou a Jobbik za stranu krajně pravicovou, v současnosti se ale obě strany posunuly směrem ke středu politického spektra. Vzhledem k této časové nesrovnalosti hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako zavádějící.

Ve volbách do maďarského parlamentu (Országgyűlés) v roce 2018 zvítězila strana Fidesz v koalici s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou, když celkově získala 49,3 % hlasů a obsadila tak 133 mandátů. 

V posledních volbách, které se v Maďarsku konaly 3. dubna 2022, obhájila tato koalice vítězství se ziskem 54,1 % hlasů a 135 mandátů. 

Koalice v čele s Viktorem Orbánem tedy skutečně obhájila své vítězství, přičemž získala téměř 5 procentních bodů navíc a o 2 mandáty více než před čtyřmi lety. Výrok Alexandra Vondry tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme výrok do kontextu. Alexandr Vondra zde odpovídal na otázku moderátorky, která mluvila (audio, 7:40) o tom, že Viktor Orbán na začátku dubna vyhrál v maďarských parlamentních volbách a voličům jeho strany Fidesz tak například „nevadilo“, že dříve jednal s Vladimirem Putinem. Alexandr Vondra poté ve své odpovědi poukazoval na skutečnost, že Moskvu navštívili i lídři Francie, Německa a Rakouska.

Maďarský premiér Viktor Orbán, francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz skutečně Moskvu navštívili, a to v první polovině února 2022. Tedy v době před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, kdy Rusko u ukrajinských hranic soustřeďovalo vojenské síly a média i světoví státníci otevřeně varovali před možnou ruskou agresí. Rakouský kancléř Karl Nehammer poté navštívil prezidenta Putina v den Vondrova výroku, 11. dubna 2022. 

Viktor Orbán konkrétně návštěvu Moskvy podnikl 1. února 2022, důležitou součástí schůzky přitom bylo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska. Udržení nižších cen energií mělo pro maďarského lídra podstatný význam v kontextu předvolebního období. Mezi další témata jednání patřila například spolupráce Ruska a Maďarska v oblasti ekonomiky nebo při výstavbě maďarské jaderné elektrárny Paks II. Dále maďarský premiér a ruský prezident probírali také otázku Ukrajiny a vztahy Ruska se západními zeměmi. V této souvislosti Orbán označil návštěvu za „mírovou misi“ a zároveň uvedl, že si žádný lídr v Evropské unii nepřeje válku nebo konflikt. Zdůraznil také nutnost dalších jednání, „aby se zabránilo návratu ke studené válce“.

Emmanuel Macron poté jel 10. února 2022 do Moskvy za účelem zmírnění tenzí mezi Ruskem a západními státy vzhledem k eskalujícímu napětí na Ukrajině.

Olaf Scholz přijel do Moskvy 15. února 2022 s podobným cílem jako Emmanuel Macron, tedy zabránit válce. Rusko tehdy varoval, že je Německo připraveno v případě ruské agrese na Ukrajině zavést tvrdé sankce.

Rakouský kancléř Karl Nehammer o svém plánu navštívit Moskvu informoval 10. dubna. S Vladimirem Putinem se poté setkal 11. dubna 2022, tedy v den Vondrova výroku. Při jednání vyjádřil solidaritu s Ukrajinou a výrazně odsoudil ruské válečné zločiny. Zároveň Putina varoval před dalším zesílením západních sankcí. Po schůzce Nehammer rozhovor s ruským prezidentem označil za „velmi přímý, otevřený a tvrdý“. Dodal také, že to „nebyla žádná přátelská návštěva“. Pro úplnost dodejme, že Putin údajně Nehammerovi při jednání řekl, že Rakousko může počítat s dodávkami ruského plynu a i nadále za ně platit v eurech. Zda s tématem dodávek plynu přišel jako první Karl Nehammer, ale není jasné.

Na závěr tedy shrňme, že mezi hlavní body Orbánovy návštěvy Moskvy patřilo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska a jednání o ekonomické spolupráci či o výstavbě jaderné elektrárny. Ostatní evropští lídři však s Putinem jednali, alespoň dle jimi zveřejněných informací, primárně o deeskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Výrok Alexandra Vondry z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící.

Již na podzim loňského roku média informovala o tom, že Ruská federace shromažďuje své vojenské jednotky v blízkosti hranic s Ukrajinou. Ruské vojenské manévry zde pokračovaly i v lednu 2022. Dle tehdejších odhadů se u ukrajinských hranic nacházelo více než 100 tisíc ruských vojáků. Někteří experti označili v té době možnost útoku Ruska na Ukrajinu za vysoce pravděpodobnou. Podobně před ruskou invazí varoval i americký prezident Joe Biden. Například 18. února prohlásil, že je podle něj Rusko vojensky připraveno na Ukrajinu zaútočit a k útoku pravděpodobně dojde v řádu dnů. 

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu následně započala 24. února 2022 v časných ranních hodinách. Pokud se podíváme zpět do několika posledních dnů před invazí, zástupci Ukrajiny například 18. února oficiálně odmítli, že by ukrajinská armáda plánovala provést ofenzivu v separatistických oblastech na východě země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj také ještě 20. února v telefonátu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem uvedl, že je připravený s Moskvou jednat. Především tehdy zmiňoval, že Ukrajina nebude reagovat na ruské provokace na východě země, přestože zde v separatistických „republikách“ došlo 19. února k vyhlášení všeobecné mobilizace. 

Připomeňme, že Vladimir Putin 21. února 2022 uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Den na to oznámil, že se tato nezávislost má vztahovat na celé území Doněcké a Luhanské správní oblasti, které však bylo z velké části pod kontrolou ukrajinských sil. Zároveň tehdy ruský prezident rozhodl o vyslání armády na východ Ukrajiny. 

V reakci na to následně 23. února vyhlásil prezident Zelenskyj na území Ukrajiny výjimečný stav, všeobecnou mobilizaci ale v té době opět vyloučil. Do armády byli povoláni pouze rezervisté, což Zelenskyj okomentoval slovy: „Musíme zlepšit připravenost naší armády na všechny možné situace.“

Je tedy pravda, že Ukrajina v předvečer ruského útoku své ozbrojené síly nemobilizovala. K vyhlášení mobilizace ze strany Ukrajiny došlo až 24. února v reakci na její napadení ruskými vojsky.

Alexandr Vondra hovoří o předvolebních průzkumech před prvním kolem francouzských prezidentských voleb, které proběhly 10. dubna 2022. 

Podle jednoho z posledních předvolebních průzkumů (.pdf, str. 25) provedeného 7. a 8. dubna (str. 3) by dohromady 59 % mladých ve věku 18 až 24 let volilo Jean-Luca Mélenchona nebo Marine Le Penovou. Agentura Harris Interactive zjistila, že v této věkové kategorii by 38 % dotázaných dalo svůj hlas krajně levicovému Jean-Lucu Mélenchonovi, 23 % stávajícímu prezidentu Emmanuelu Macronovi a 21 % pak krajně pravicové Marine Le Penové. Podpora Mélenchona a Le Penové je právě u nejmladší voličské skupiny kumulativně nejvyšší, v žádné jiné skupině nepřesahuje 50 % (.pdf, str. 25).

Je tedy pravda, že by více než polovina mladých dala svůj hlas Le Penové nebo Mélenchonovi, samotná Le Penová není ale u mladších lidí populárnější než mezi staršími věkovými skupinami (.pdf, str. 25). To platí i pro dalšího krajně pravicového kandidáta Érica Zemmoura. Spíše než že by mladí lidé ve Francii inklinovali k politickým extrémům obecně, podporují krajně levicového kandidáta Mélenchona relativně více než jiné věkové skupiny.

Doplňme, že data z volebních exitpollů rozdělená dle věkových skupin zatím nejsou (k 12. dubnu) dostupná.

Společnost YouGov ve svém průzkumu (.pdf, str. 1, 5) z konce března 2022 ukázala, že mladí mezi lety 18–24 chovají zdaleka největší sympatie k Jean-Lucu Mélenchonovi. Marine Le Penová je velmi nebo alespoň poněkud sympatická čtvrtině dotázaných v této věkové kategorii, na Macrona má pak pozitivní názor 37 % mladých. 

Ve druhém kole francouzských prezidentských voleb, které se bude konat 24. dubna, se znovu setká Macron s Le Penovou, podobně jako v předchozích volbách z roku 2017. YouGov předpovídá (.pdf, str. 1), že 56 % mladých ve věku 18–24 let se přikloní k Macronovi, Le Penové dá svůj hlas 44 % dotázaných v této kategorii.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

V pondělí 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost donbaských republik. Rusko ovšem uznalo republiky v rozsahu celé Doněcké a Luhanské správní oblasti, tedy území, které proruští separatisté do té doby nekontrolovali. S vůdci Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí nařídil ruské armádě zajistit v těchto republikách mír. 

Europoslanec Vondra podotýká, že separatisty neovládaná část Donbasu je dvakrát větší, než jimi kontrolovaná část. Podle dostupných zdrojů proruští separatisté opravdu před přímou invazí na Ukrajinu ovládali přibližně třetinu území Donbasu. Podle webu ukrajinského ministerstva zahraničí proruští separatisté před ruskou invazí ovládali území o velikosti 16 800 km² (.pdf, str. 34). Doněcká oblast má rozlohu 26 517 km² a Luhanská oblast 26 684 km². 

Pro kontext nejprve uveďme, že v pondělí 21. února ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu k národu oznámil, že považuje za nutné uznat nezávislost dvou separatistických republik – Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Tyto republiky vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině již v roce 2014, Moskva je ale oficiálně uznala až nyní, a to v hranicích celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. Proruští separatisté přitom před ruskou invazí ovládali přibližně jen třetinu tohoto území, většina oblasti byla pod kontrolou Kyjeva.

Ruská televize po projevu Vladimira Putina odvysílala záznam, na němž prezident podepisuje tyto dekrety o nezávislosti za účasti představitelů separatistických republik. S nimi pak také podepsal dohody o vzájemné spolupráci. Podle analytiků a evropských představitelů je uznání nezávislosti těchto dvou regionů jasným porušením mezinárodního práva.

V úterý 22. února 2022 vyjádřil Vladimir Putin svůj požadavek na úplnou demilitarizaci Ukrajiny. Učinil tak v návaznosti na eskalaci vztahů, ke které došlo po jeho pondělním projevu. Podle Putina by se měla Ukrajina také zříci ambicí vstoupit do NATO, a zůstat tak neutrální zemí. „Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je naprosto nepřijatelná,“ dodal.

Doplňme, že ve čtvrtek 24. února Vladimir Putin oznámil začátek „speciální vojenské operace“ na východě Ukrajiny. Ve svém projevu opět prohlásil, že Ruská federace usiluje „o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“.  Zároveň varoval západní mocnosti, že v případě jejich zásahu bude ruská reakce „okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali“. Tento projev byl začátkem právě probíhající invaze ruských vojenských sil na Ukrajině.

Prezident Ruské federace Vladimir Putin tedy skutečně ve svých projevech vyjádřil požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. Poprvé tak učinil již v den konání rozhovoru s Alexandrem Vondrou, jehož výrok tak hodnotíme jako pravdivý. 

Ukrajinská ústava (Конституція України) obsahuje několik zmínek o ambici Ukrajiny vstoupit do NATO. Například článek 85 uvádí: „Mezi pravomoci Parlamentu Ukrajiny patří (…) realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.“ Podobně se vyjadřují také článek 116, který vyjmenovává pravomoci kabinetu ministrů, nebo článek 102, který říká, že prezident Ukrajiny je „garantem realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a Severoatlantické alianci“.