Minimální věk pro ustanovení do funkce soudce byl v roce 2003 zákonem č. 192/2003 Sb., zvýšen z původních 25 na 30 let.
Pro zajímavost doplňujeme, že v roce 1957 byl minimální věk soudce pouze 23 let, poté byl tento předpoklad zvýšen na 24 let a od roku 1991 činil již zmiňovaných 25 let.
S ohledem na tyto věkové údaje je tedy možné, že na místa justičních čekatelů nastupovali i čerství absolventi právnických fakult.
Již v původním znění zákona č. 6/2002 Sb., byla pro justiční čekatele stanovena povinnost absolvovat přípravnou službu (do níž se započítává i jiná právní praxe) v délce trvání 36 měsíců, s tím, že do konce předposledního měsíce trvání jejich pracovního poměru mohli požádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tato úprava zůstala zachována i v nynějším znění zákona.
Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě §113 odst. 3. K původnímu znění zákona pak byla vydána vyhláška č. 303/2002 Sb., k jejímuž vydání bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 114 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb, v původním znění.
Dle rozsudku (.pdf, str. 14) Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také následující:
„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; (...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. (...) Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců.“
Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:
„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování, vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace.“ (Rychetský a kol., Komentář k Ústavě)
Z výše zmíněného rozsudku NSS a Komentáře k Ústavě vychází ústavní zvyklost navržení kandidátů na soudce ke jmenování prezidentovi ministrem spravedlnosti.
