Správní soudnictví je specifické v požadavcích na odbornou praxi soudců. Požadavkem je standardní odborná justiční zkouška dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Pro připuštění ke zkoušce je pak nutné splnit přípravnou službu, kdy jsou čekatelé vázáni ve standardním pracovním poměru na dobu určitou. Délka služby je 36 měsíců a spadají pod ní kategorie ,,státního zástupce, asistenta státního zástupce, právního čekatele, soudce Ústavního soudu a asistenta soudce, praxe advokáta a advokátního koncipienta, notáře, notářského kandidáta, notářského koncipienta, soudního exekutora, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta, činnost zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a asistenta Veřejného ochránce práv“.
V případě, že čekatel dříve vykonával jinou právnickou činnost, která mu zajistí zkušenosti potřebné pro výkon soudcovské funkce, může být čekateli tato činnost započtena Ministerstvem spravedlnosti do povinné přípravné služby. Nejdelší možný úsek pro započtení je však 24 měsíců. Zbylých 12 měsíců musí čekatel splnit v rámci standardní povinné přípravy.
Vedle povinné praxe pro připuštění k odborné justiční zkoušce musí dále adepti na funkci správního soudce prokázat absolvovanou praxi v oboru ústavního, správního nebo finančního práva nebo vědeckou, popřípadě pedagogickou činnost nebo odůvodňují-li to výsledky jeho přípravné služby a justiční zkoušky. V případě krajských soudů je požadovaná délka této praxe 5 let, v případě Nejvyššího správního soudu platí 10 let.
Zaměstnanci u soudů a státních zastupitelství mohou dle § 303 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb. bez omezení provozovat „činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a správu vlastního majetku“. Možnost podnikání je ale u zaměstnanců soudů a státních zastupitelství dle § 303 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. vázána na předchozí písemný souhlas zaměstnavatele, u kterého jsou zaměstnáni.
Zanechání původního pracovního poměru pro umožnění výkonu povinné přípravné služby není ze zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích vyžadováno, resp. daná problematika zde není nijak upravována. Z povahy práce koncipienta či soudního asistenta se však předpokládá plnění tříleté přípravy na plný úvazek. Dle § 79 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. vyplývá standardní pracovní doba při plném úvazku 40 hodin týdně. Vzhledem k tomuto nastavení je současné plnění další výdělečné činnosti značně nepravděpodobné, ale teoreticky možné je. Taková situace se řešila například v kauze s ex-ministryní spravedlnosti Taťánou Malou (ANO). Ta si měla plnit povinnou praxi v letech 2012–2016 na středním Slovensku v Dolním Kubíně v Žilinském kraji, kam měla denně dojíždět vzdálenost 300 kilometrů z Brna, kde v tu dobu žila a pracovala jako mediátorka.
V akademické sféře je známo několik příkladů plnění povinné praxe a akademické činnosti současně. Jako příklad uveďme JUDr. Jaromíra Hořáka, Ph.D., který je v současnosti na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce u Ústavního soudu a zároveň působí na poloviční úvazek jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Dalším akademikem plnícím současně i povinnou praxi je například JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. V současnosti je na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce při Vrchním soudu v Praze a na 0,6 úvazek pracuje jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Nakonec uvádíme i příklad akademika s odborností správního práva, které je předmětem Kněžínkova výroku. JUDr. Radislav Bražina působí jako odborný asistent na Katedře správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Současně pak vykonává funkci asistenta soudce u Nejvyššího správního soudu.
