...koalice se shodla na tom, že by měl být stanoven limit pro dárce (pol. stranám – pozn. Demagog.cz), tedy jak pro fyzické, tak právnické osoby.
Je skutečně pravdou, že zmíněný závazek obsahuje jak koaliční smlouva, tak i programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.
Oba zmíněné dokumenty (koaliční smlouva i programové prohlášení vlády – obě .pdf) uvádí zmíněný bod, tedy zavedení limitu pro dárce politickým stranám. Konkrétně je tento závazek dohledatelný v části (u obou dokumentů stejně) 9.7 Rekonstrukce státu a opatření proti korupci. Konkrétně pak zmíněný příslib vypadá následovně:
" Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volebníkampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních kampaní musí jít přes transparentní účty."
V některých zemích se to uplatňuje, tento občanský princip, kdy jsou dary zastropovány i podstatně přísnějším způsobem, než jaký my jsme navrhovali v našem senátním návrhu zákona.
Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.
Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.
Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.
Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.
Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).
Helena ŠULCOVÁ: Ale to by mohlo znamenat, že ČSSD by přišla o jeden mandát, pokud se nepletu? Jiří DIENSTBIER: Pokud mám správné informace, tak ty dva poslední mandáty připadly ČSSD a lidovcům, čili to tam čistě teoreticky hrozí, ale nyní už je to jenom v právní rovině, nyní prostě budeme muset počkat na rozhodnutí Ústavního soudu.
Při hodnocení daného výroku je nejprve třeba se zaměřit na způsob rozdělování mandátů kandidujícím politickým stranám. V rámci voleb do Evropského parlamentu je na území ČR používán listinný poměrný volební systém, kdy celé území státu tvoří jeden volební obvod o velikosti 21 mandátu. K rozdělení mandátů politickým stranám je používána tzv. d´Hondtova metoda volebního dělitele (dělení absolutních volebních zisků jednotlivých stran řadou čísel 1; 2 ; 3; 4; ...n). Mandáty se tedy přidělují v rámci jednoho skrutinia, do něhož postupují pouze politické strany, jejichž volební zisk přesáhl 5 % všech hlasů. Právě tato uzavírací klauzule je předmětem současného soudního sporu.
Na základě matematických výpočtů můžeme porovnat rozdělení mandátů s aplikací uzavírací klauzule a bez ní.
Politická stranaPočet mandátů s 5% klauzulíPočet mandátů bez 5% klauzuleANO 201144TOP 0944ČSSD43KSČM33ODS22KDU-ČSL32SVOBODNÍ11SZ01PIRÁTI01Data: volby.cz Software pro výpočty: ElectMach
Stejnému tématu se pak na svém blogu věnoval také ústavní právník Marek Antoš.
Z předkládaného srovnání je jasně patrné, že bez uzavírací klauzule by nově mandáty připadly také Straně zelených a Pirátům, a to na úkor ČSSD a KDU-ČSL. Pokud se blíže podíváme na přidělení mandátů jednotlivým poslancům, zjistíme, že v případě ČSSD by mandát ztratil Miroslav Poche. V případě KDU-ČSL by se pak jednalo o poslance Tomáše Zdechovského.
Má za sebou (exnáměstek min. spravedlnosti Pavel Štern - pozn. Demagog.cz) 14 let v čele Mediační a probační služby (...) a navíc i nad rámec své profese se angažoval v celé řadě zajímavých aktivit, například ve veřejnosti proti korupci.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.
Pavel Štern byl ředitelem Probační a mediační služby v průběhu 14 let (leden 2001 - leden 2014), avšak tento časový úsek dosáhl jen 13 let.
Druhá část výroku je pravdivá. Dle dostupných informací byl Pavel Štern členem petičního výboru manifestu Veřejnost proti korupci. Účast na dalších "zajímavých aktivitách" hodnotit nebudeme, namátkou však můžeme jmenovat spoluautorství publikace " Probace a mediace " či například živnost na školicí činnost.
...třeba německý spolkový ústavní soud vlastně ve stejném případě rozhodl o neústavnosti té 5% hranice v případě eurovoleb, přesně s poukazem na to, že v tomto případě nejde o stabilitu vlády, to znamená to narušení toho principu poměrného zastoupení nelze odůvodnit.
Německý ústavní soud v roce 2013 rozhodl (pdf., s. 1) o neústavnosti pětiprocentní volební klauzule u voleb do Evropského parlamentu, a došlo tak ke snížení hranice z pěti na tři procenta.
Soud argumentoval tím, že klauzule je v případě evropských voleb zbytečná, neboť volby nemají vliv na tvorbu evropské vlády, jejíž stabilita by měla být zaručena prostřednictvím stabilní většiny.
V únoru letošního roku soud dále rozhodl (pdf., s. 4), že neústavní je také tříprocentní hranice, a volební klauzule tak byla úplně odstraněna.
Já jsem samozřejmě přišel, jak už tady zaznělo, k americkému občanství tak trochu náhodou tím, že moji rodiče v té době, kdy jsem se narodil, pobývali ve Spojených státech, protože můj otec byl korespondentem Československého rozhlasu ve Washingtonu. A já jsem po rodičích získal české a podle místa narození americké občanství a samozřejmě já od svých 6 měsíců žiju v České republice, kdy jsme se tedy z Ameriky vrátili poté, co byl otec odvolán po srpnu 68.
Jiří Dienstbier starší byl skutečně v letech 1968 - 1969 zahraničním zpravodajem v USA, kde se mu také 27. května 1969 ve Washingtonu narodil syn Jiří Dienstbier mladší, který získal díky čtrnáctému dodatku Ústavy americké občanství. České státní občanství získal na základě zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České socialistické republiky, kde v §8 odst. 1 stojí: "Dítě, jehož rodiče jsou státními občany republiky, nabývá narozením státního občanství rodičů. " Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa dostal Jiří Dienstbier st. v rozhlasu výpověď. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Ale neměl by se z referenda stát standardní nástroj opoziční politiky. Já bych tady uvedl jeden příklad, který se týká Slovinska. Ve Slovinsku zavedli velmi mírné podmínky pro referendum. A v době krize, když vláda potřebovala přijímat rychlé opatření, která by tu krizi vyřešila, tak opozice vlastně iniciací referend totálně zablokovala jakoukoliv možnost řešení.
Na základě dohledaných informací hodnotíme Dienstbierův výrok jako pravdivý.
Slovinsko mělo v době krize opravdu velmi mírné podmínky pro uskutečnění referenda. Pro zahájení řízení o referendu stačilo pouze 2 500 podpisů a pro jeho skutečné konání 40 000 podpisů. Referendum mohlo vyvolat také Národní shromáždění nebo Národní rada, přičemž se mohlo konat o jakémkoliv zákonu. Pravdivá je i část výroku o nutnosti rychlého přijetí úsporných opatření v krizi. Jako důkaz přikládáme graf znázorňující slovinský dluh vůči HDP v letech 2004–2013:
Tyto mírné podmínky byly využívány opozicí a odbory pro blokování přijetí nutných úsporných, ač možná bolestivých, opatření v letech 2011–2012. Např. blokování zákona o zvýšení důchodového věku, referendum o zablokování tzv. "bad bank" zákona atd.
Slovinci svým hlasováním vyjádřili souhlas s opozicí a odbory. Slovinský ústavní soud však v prosinci 2013 zrušil účinnost dvou důležitých referend – o zavedení tzv. "bad bank" instituce a o vzniku státního holdingu, který by spravoval veškerá státní aktiva. Odůvodnění soudu bylo, že plynulý chod státu má přednost před povinností akceptovat výsledky referenda.
Všechny tyto obstrukce měly velmi negativní dopad na vnímání slovinské ekonomiky na finančních trzích, kdy ratingové agentury změnily výhled na negativní, a tím pádem se financování státu ještě více prodražilo.
V květnu 2013 byl ve Slovinsku přijat zákon na zpřísnění podmínek vyvolání referenda. Jeho konání již nemůže iniciovat Národní rada ani Národní shromáždění a referendum se nemůže konat o zákonech, které upravují daně, cla, ratifikace mezinárodních smluv, nouzová opatření na obranu státu atd.
Já si například nemyslím, že bychom měli jít hlasovat v referendu o přijetí eura, protože to už je náš závazek. V případě, že budeme splňovat podmínky, tak euro převzít.
Na základě uvedených zdrojů je výrok hodnocen pravdivě.
Dle Aktu o podmínkách přistoupení (článek 4, .pdf) České republiky a dalších států, které vstupovaly v roce 2004 do EU, je pro ČR zavazující přijmout euro. Není však stanoveno datum, kdy ČR euro přijme. Nejdříve však musí splnit tzv. Maastrichtská kritéria.
Václav Moravec: Proč však nemáme k dispozici podrobnější představu, vládní představu toho, jak by to referendum mělo vypadat? Jiří DIENSTBIER: Tato vláda je v úřadě dva měsíce a legislativní proces, standardní kvalitní legislativní proces jenom samozřejmě, než se zpracuje návrh zákona, projedná se v připomínkovém řízení, v legislativní radě, ve vládě tak, aby se ohlídaly všechny souvislosti, tak to trvá několik měsíců.
Současná vláda byla jmenována 29. 1. 2014, je tedy v úřadě téměř dva měsíce.
Délka legislativního procesu se samozřejmě značně liší. Příkladem toho je sestavování nového občanského zákoníku, které od vypracování věcného záměru, až po schválení návrhu vládou trvalo jedenáct let, či trestní řád, s jehož věcným záměrem přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil již v roce 2007, Poslanecké sněmovně jej ale vláda předložila až 27. 2. 2008.
Celý postup vládního legislativního procesu je popsán v usnesení vlády z 18. března 1998. Článek 5 odstavec 3 stanovuje standardní patnáctidenní lhůtu pro připomínky k věcnému záměru, Legislativní rada má dále dle článku 7 odstavce 2 šedesát dní k projednání věcného záměru, lhůta pro další připomínkové řízení je 20 dnů. Následuje 60denní lhůta pro Legislativní radu k projednání návrhu zákona a 5denní lhůta pro dodání schváleného návrhu předsedovi vlády k podpisu.
Vláda nemá povinnost zveřejňovat celý proces vládního legislativního postupu. Toto jsou standardní lhůty, které lze měnit. Prostým součtem a výše zmíněnými příklady ale dovodíme, že skutečně není anomálií, pokud by vládní legislativní proces trval v řádu měsíců.
Souběh funkcí člena parlamentu a vlády je naprosto, naprosto běžný, je to normální věc, dokonce v některých zemích, jako je Británie, se nemůže stát ministrem nikdo, kdo není členem britské dolní sněmovny, tam dokonce je to povinnost. (čas 46:35)
Jiří Dientsbier se takto vyjádřil v pořadu Hyde park 7. ledna 2014.
Souběh funkcí parlamentu a vlády je běžný, ve Velké Británii dokonce dle konstituční konvence povinný. V Británii se parlament sestává z horní a dolní komory, přičemž ministr může být vybrán jak z dolní tak z horní komory a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý. V některých zemích (.pdf, s. 59-62), jako je např. Belgie, Bulharsko, Estonsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko nebo Švédsko, také existuje i tzv. klouzavý mandát, kdy ministr po dobu svého působení o mandát v parlamentu de facto přichází.
Pověřený předseda nejsilnější strany v dolní komoře parlamentu, který je zároveň členem dolní sněmovny (.pdf., s. 7), navrhuje ministry. Ti teoreticky (.pdf., s. 3) nemusí být členy žádné z komor Parlamentu. V praxi je však uznávaná konstituční konvence, která říká, že ministr by měl být členem jedné z komor. Pokud není, premiér má možnost jej přímo jmenovat do horní sněmovny, čímž se kandidát stane tzv. nezvoleným ministrem.
Ministrem se tak může stát v souladu s konvencí nejen člen dolní sněmovny Spojeného království, ale i člen horní sněmovny, který je zvolený nebo přímo jmenovaný.
