Jiří Dienstbier

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pavel Štern byl ředitelem Probační a mediační služby v průběhu 14 let (leden 2001 - leden 2014), avšak tento časový úsek dosáhl jen 13 let.

Druhá část výroku je pravdivá. Dle dostupných informací byl Pavel Štern členem petičního výboru manifestu Veřejnost proti korupci. Účast na dalších "zajímavých aktivitách" hodnotit nebudeme, namátkou však můžeme jmenovat spoluautorství publikace " Probace a mediace " či například živnost na školicí činnost.

Jiří Dienstbier starší byl skutečně v letech 1968 - 1969 zahraničním zpravodajem v USA, kde se mu také 27. května 1969 ve Washingtonu narodil syn Jiří Dienstbier mladší, který získal díky čtrnáctému dodatku Ústavy americké občanství. České státní občanství získal na základě zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České socialistické republiky, kde v §8 odst. 1 stojí: "Dítě, jehož rodiče jsou státními občany republiky, nabývá narozením státního občanství rodičů. " Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa dostal Jiří Dienstbier st. v rozhlasu výpověď. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Na základě veřejně dostupných informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý.

Martin Povejšil se od roku 1990 pohybuje v diplomatických kruzích (byl např. velvyslancem v Chile nebo ve Španělsku a Andoře). Od září 2012 je stálým představitelem České republiky při Evropské unii v Bruselu. Jak vyplývá z jeho profesního životopisu, ve své kariéře pracoval pro Ministerstvo zahraničních věcí a věnoval se diplomacii. V politice - pokud ji považujeme za výkon veřejné funkce na základě voleb - nepůsobil.

Pavel Mertlík na rozdíl od Povejšila přímou politickou zkušenost má. V letech 1999-2001 byl ministrem financí ve vládě Miloše Zemana.

Byť skutečně existují pochybnosti o správnosti fungování MSZ v Praze, nejsme schopni korektně posoudit, zda policie záměrně nekonala z obavy, že by se výsledky vyšetřování dostávaly ke stíhaným osobám. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Kolem Vrchního státního zastupitelství v Praze se skutečně vyskytla řada informací, které upozorňovaly na nestandardní chování toho úřadu. Podezření se týkala působení vrchního státního zástupce Rampuly a jeho náměstka Grygárka.

Nicméně se nám nepodařilo dohledat informace potvrzující podezření ministra Dienstbiera o tom, že policie nekonala z důvodu obav o úniky informací směrem ke stíhaným osobám. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Plán legislativních prací vlády na rok 2014 skutečně obsahuje uvedený termín pro podání příslušné legislativy. Odpovídají také jednotlivé gesce, jak je Dienstbier popisuje.

Konkrétně plán uvádí (viz. září 2014):

"Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (financování politických stran)Předkladatel: ministr vnitraSpolupředkladatel: ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu".

Je skutečně pravdou, že zmíněný závazek obsahuje jak koaliční smlouva, tak i programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Oba zmíněné dokumenty (koaliční smlouva i programové prohlášení vlády – obě .pdf) uvádí zmíněný bod, tedy zavedení limitu pro dárce politickým stranám. Konkrétně je tento závazek dohledatelný v části (u obou dokumentů stejně) 9.7 Rekonstrukce státu a opatření proti korupci. Konkrétně pak zmíněný příslib vypadá následovně:

" Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volebníkampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být
závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních
kampaní musí jít přes transparentní účty."

Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.

Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.

Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.

Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.

Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).

Současná vláda byla jmenována 29. 1. 2014, je tedy v úřadě téměř dva měsíce.

Délka legislativního procesu se samozřejmě značně liší. Příkladem toho je sestavování nového občanského zákoníku, které od vypracování věcného záměru, až po schválení návrhu vládou trvalo jedenáct let, či trestní řád, s jehož věcným záměrem přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil již v roce 2007, Poslanecké sněmovně jej ale vláda předložila až 27. 2. 2008.

Celý postup vládního legislativního procesu je popsán v usnesení vlády z 18. března 1998. Článek 5 odstavec 3 stanovuje standardní patnáctidenní lhůtu pro připomínky k věcnému záměru, Legislativní rada má dále dle článku 7 odstavce 2 šedesát dní k projednání věcného záměru, lhůta pro další připomínkové řízení je 20 dnů. Následuje 60denní lhůta pro Legislativní radu k projednání návrhu zákona a 5denní lhůta pro dodání schváleného návrhu předsedovi vlády k podpisu.

Vláda nemá povinnost zveřejňovat celý proces vládního legislativního postupu. Toto jsou standardní lhůty, které lze měnit. Prostým součtem a výše zmíněnými příklady ale dovodíme, že skutečně není anomálií, pokud by vládní legislativní proces trval v řádu měsíců.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě odstavce 4 článku 39 Ústavy ČR, kde je uvedeno " K přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů".

Na základě povolebního přepočtu mandátů je tedy zřejmé, že současná vládní koalice, která v Poslanecké sněmovně disponuje 114 mandáty, nutně potřebuje ke schválení ústavního zákona podporu poslanců z dalších parlamentních stran.

Dále doplňujeme, že ani v Senátu nemá současná vládní koalice disponující 46 mandáty, při přítomnosti všech senátorů, potřebnou většinu ke schválení ústavního zákona.

Samotné věcné zadání zákona o obecném referendu se nám bohužel dohledat nepodařilo, doplňujeme pouze, že předložení návrhu tohoto zákona je součástí Programového prohlášení vlády z 14. 2. 2014 a dle Legislativního plánu vlády by měl být předložen v srpnu tohoto roku.Stručnou historii návrhů zákona o obecném referendu potom naleznete zde. Poslední návrh zákona o obecném referendu byl Poslanecké sněmovně předložen vládou Petra Nečase 11. 4. 2012., jeho projednání však bylo ukončeno s koncem volebního období.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr pro lidská práva skutečně kritizoval návrh Úsvitu především z pozice, kterou sám popisuje, a je také pravdou, že tento návrh zákona počítal s možností konat referendum i o otázkách změny Ústavy ČR.

V rámci výroku nehodnotíme názor Jiřího Dienstbiera, zda je popisovaná legislativa zásadním ohrožením demokracie a ústavního systému, soustředíme se pouze na fakta – tedy jeho údajnou kritiku a možnost měnit Ústavu ČR dle návrhu referenda z dílny Úsvitu.

Ministr Dienstbier mluví o zákonu o obecném referendu z dílny hnutí Úsvit. Tuto předlohu (.pdf – kompletní znění návrhu) představil v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 114 zástupce předkladatelů Tomio Okamura, v 1. čtení (25. března 2014) však sněmovna tento návrh zamítla a zákon tedy spadl pod stůl. Samotný návrh v článku 1 (bod 1b) doslova uvádí " V celostátním referendu lid České republiky rozhoduje o návrhu zákona, včetně ústavního ".

V rozpravě vystoupil také Jiří Dienstbier a podrobil návrh tvrdé kritice. Je pravdou, že jeho výtky směřovaly také směrem k ohrožení demokracie a ústavního systému. Doslova Dienstbier uvedl: " Tento návrh ústavního zákona je zásadním ohrožením ústavnosti a troufám si říct, že demokracie v České republice, protože klidně v případě, že by byl schválen, je možno okamžitě vyvolat hlasování například o zrušení Poslanecké sněmovny. O zrušení vlády jako ústavní instituce. Tento návrh zákona umožňuje přenést zákonodárnou anebo exekutivní pravomoc na kterýkoliv jiný orgán. Jediný limit je to tzv. ústavní jádro, které je nezrušitelné. Otázka, co to je, to může být velmi volný výklad. To znamená, že stejně jako některé jiné návrhy, které jsou předkládány panem Okamurou a spol., tak tady se jedná o zásadní ohrožení demokratického právního státu v České republice".