Jiří Pospíšil

Česká republika předsedala Radě EU v první polovině roku 2009. U moci byla tehdy vláda Mirka Topolánka, které se opozice snažila vyjádřit nedůvěru celkem pětkrát - vyšlo to právě napopáté a to 24. března 2009. Topolánkova vláda zůstala v demisi do 8. května, kdy prezident jmenoval novou vládu, úřednickou.

Protože pád vlády během předsednictví byl neobvyklý (ačkoliv Unie podobné případy pamatuje), reakce ze zahraničí na sebe nenechaly dlouho čekat. Zahraniční média jako Financial Times nebo BBC označila pád vlády za chybu a očekávala, že to obrazu Česka uškodí. Evropští politici se navíc obávali, že nastálá situace poškodí celou Evropskou unii.

Pospíšilův výrok je hodnocen jako pravdivý na základě průzkumu Svazu průmyslu a dopravy a České spořitelny, který popsaly zhruba před měsícem Hospodářské noviny.

Jiří Pospíšil mluví o článku " České firmy si vstup do Evropské unie pochvalují", který vyšel v Hospodářských novinách 30. dubna letošního roku (celý je dostupný na webu Svazu průmyslu a dopravy). Tento text popisuje průzkum, který si nechal Svaz spolu s Českou spořitelnou zpracovat mezi českými podnikateli.

Z průzkumu vyplývá, že možnost vstupu na jednotný trh bez celních bariér je hodnocena velmi vysoko. Co se týká možného přijetí eura, text uvádí:

" Přibližně pětina oslovených společností si myslí, že by Česko nemělo nikdy přijmout euro a vstoupit do eurozóny.Naopak, čtvrtina z nich se domnívá, že „včera už bylo pozdě“. Celkově by chtělo dříve či později v Česku platit eurem plných sedmdesát pět procent společností."

Zákon o volbách do Evropského parlamentu v § 52 (1) uvádí: " Mandát poslance Evropského parlamentu vzniká zahájením první schůze Evropského parlamentu v novém pětiletém funkčním období Evropského parlamentu." 1. schůze se uskuteční 1.-3. července. Uvádí to na svých webových stránkách Evropský parlament.

Europoslanec Pospíšil byl tázán na přidanou hodnotu EU mimo rámec zóny volného obchodu, hodnotíme tedy použití slova „dneska“ jako nadnesené, neb není cílem hodnotit momentální situaci. Evropská unie skutečně přinesla několik zásadních právních norem k úpravě mezinárodního práva soukromého, konkrétně rodinného sektoru. Jde například o přímo účinné nařízení upravující výživné nebo o tzv. nařízení Brusel IIa. Související evropské normy také uvádí základ mezinárodního práva soukromého v Česku, zákon o mezinárodním právu soukromém, a to ve svém druhém paragrafu.

Jiřímu Pospíšilovi dáváme tedy za pravdu.

"Normy kolizní řeší střet dvou právních řádů. Regulují právní vztahy s tzv. cizím prvkem. Stanoví dle práva kterého státu je třeba postupovat v rozmanitých
právních vztazích s cizím prvkem. Tímto cizím prvkem může být např.
předmět právního vztahu (kupř. nemovitost na území jiného státu)." (Jaromír Harvánek - Teorie práva, str. 163)

Takovou kolizní normou je také Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Dle harmonogramu bylo toto nařízení Radě EU předáno 15. října 2009 a ta se jím zabývala na svých zasedáních 3. dubna 2010, 9. června 2011 a 14. prosince 2011. Schváleno bylo 7. června 2012.

Tisková zpráva Evropské komise obsah tohoto nařízení shrnuje následovně: "Nový právní předpis významně zjednoduší dědická řízení s mezinárodním prvkem, neboť obsahuje jediné kritérium, na jehož základě se určí jak příslušný orgán, tak rozhodné právo pro taková dědictví: tímto jediným kritériem je obvyklé místo pobytu zesnulého. Umožňuje také občanům, aby s plnou právní jistotou rozhodli o své pozůstalosti. Právní předpis rovněž zavádí evropské dědické osvědčení, jež lidem umožní prokázat bez dalších formalit status dědice či správce dědictví po celém území Unie. Tato novinka představuje významný pokrok oproti stávající situaci, kdy občané jen velmi těžce uplatňují svá práva. Výsledkem budou rychlejší a levnější řízení, která občanům ušetří čas a peníze vynakládané na právní poplatky." (.pdf)

Vzhledem k tomu, že Jiří Pospíšil byl v období mezi 13. červencem 2010 a 27. červnem 2012 ministrem spravedlnosti, a zastupoval tak Českou republiku na zasedání Rady EU, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jako jednu ze svých priorit si úpravu kolizních norem dědického práva vetkl Jiří Pospíšil již jako ministr spravedlnosti v době našeho předsednictví v Radě EU.

Tématem se zabýval jak premiér, tak další poslanci z řad ODS i opoziční ČSSD. Celá kauza navíc vyústila v novelizaci občanského soudního řádu, Pospíšil tedy zavádí v tvrzení, že věc nikoho nezajímala.

Jiří Pospíšil hovoří o sporu rodičů o opatrovnictví dcery, v němž nejprve český soud přikázal poslat šestiletou dceru k jejímu otci do Portugalska (matka přitom tvrdila, že se jednalo o únos), nakonec pak portugalský soud přiřkl dceru zpět matce do Česka.

Jiří Pospíšil se v této době skutečně kauzou zabýval. Nepodařilo se nám sice dohledat, že by hovořil přímo o spojitosti tématu s Evropskou unií, nicméně vyjádřil se v podobném duchu, jak informovala ČTK a portál Novinky: "Jde o velmi složitou právní oblast, kde se střetáváme s mezinárodním prvkem, a ne každý soudce může být specialista na tuto oblast," uvedl ministr. Kontakt se soudem v zahraničí, který řeší stejný případ, bude zajišťovat styčný soudce." Změnu v této oblasti prosazoval i tehdejší ministr Nečas, změnu v rozhodování soudů prosazovaly např. i poslankyně Dundáčková a Čurdová.

K tomu, co Jiří Pospíšil v kauze "řešil", uvádí server E15, že bývalý ministr spravedlnosti zřídil pracovní skupinu, která měla problematiku mezinárodních únosů zhodnotit a navrhnout řešení. Členy byli dva soudci, právnička z Nadace Naše dítě a zástupce MPSV. Podle portálu Eprávo také v reakci na kauzu došlo z iniciativy Ministerstva spravedlnosti rovněž ke zřízení institutu styčného soudce pro haagskou Úmluvu o únosech dětí.

Pospíšil (resp. vláda) pak následně navrhl i novelu občanského soudního řádu, která.mj. řešila i zrychlení práce soudů v případech mezinárodních únosů dětí. Zákon byl pak Sněmovnou jednohlasně schválen (Jiří Pospíšil na hlasování přítomen nebyl) a následně vyhlášen jako zákon 218/2009 Sb. Není tedy pravdou, že by celá věc "nikoho moc nezajímala", výrok je proto zavádějící.

V první části výroku se exministr Pospíšil nemýlí. Například německý občanský kodex BGB (anglická verze,) ze kterého český občanský zákoník vychází, či například španělský kodex (.pfd) čítají rovněž přes dva tisíce paragrafů.

V české právní úpravě je od 1. 1. 2014 aplikován institut zákonného předkupního práva u spoluvlastníků nemovitosti zejména u rodinných závodů (§ 70 4) či spoluvlastnictví pořízených pro případ smrti (§ 1124). Obdobně je tomu podle důvodové zprávy (.pdf, str. 256) k § 1125 nového občanského zákoníku v Rakousku či Německu. Oproti váhavé domněnce Jiřího Pospíšila, i francouzský Code civil (.pdf, str. 117, článek 815-14) zná zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí. Důvodová zpráva však také popisuje nejednotnost evropských států v úpravě předkupního práva. Jak zdůrazňují například advokáti z renomované kanceláře bvp Braun Partners, v některých evropských státech ani zákonné předkupní právo neexistuje.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že se nový občanský zákoník připravoval 12 let - v roce 2000 byl přijat věcný záměr rekodifikovat občanské právo a v roce 2012 nabyl nový zákoník platnost. Účinnosti nabyl nový občanský zákoník 1. ledna 2014.

Na přípravě zákoníku se podílel početný autorský tým. Hlavním zpracovatelem návrhu nového občanského zákoníku byl profesor Karel Eliáš, který patří mezi nejuznávanější české právníky a je odborníkem na soukromé právo. Mezi další autory patřili například docentka Michaela Zuklínová z Univerzity Karlovy či Miloš Tomsa, který působil mj. na Vrchním soudě v Praze.

Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako pravdivý, neboť v Rakousku skutečně stále platí zákon z roku 1811, který na českém území platil 150 let.

V roce 1811 byl v rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) vyhlášen tzv. Všeobecný zákoník občanský, který v Rakousku platí dodnes a z většiny nebyl ani novelizován. Na českém území platil od jeho počátku, po celou dobu první republiky, během války i po ní. Jeho platnost byla ukončena na konci roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.

Od 1. června 1811, kdy vyšel rakouský zákoník v platnost na českém území, až po jeho zrušení na konci roku 1950 uběhlo bez šesti měsíců celých 150 let. V Rakousku dokonce platí dodnes. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

První připomínkové řízení probíhalo v květnu 2008, kdy "se k návrhu mohla mimo povinných připomínkových míst vyjádřit i nejširší veřejnost, a to prostřednictvím elektronické pošty. Za tímto účelem byla zřízena a fungovala elektronická adresa [email protected]" Připomínek se sešlo (.pdf) celkem 520.

V prosinci 2010 pak proběhlo druhé připomínkové řízení, kdy "Ministerstvo návrh rozeslalo nejen celé řadě povinných připomínkových míst, ale i dalším resortním organizacím a subjektům, včetně územních i profesních samospráv, nestátních neziskových organizací, zájmových spolků apod. K návrhu se mohla vyjádřit také odborná i laická veřejnost (skrze opětovně spuštěnou elektronickou adresu [email protected]." Tentokrát na Ministerstvo dorazilo (.pdf) dalších 241 připomínek.

Co se týče úprav, tak "v rámci meziresortního připomínkového řízení bylo k návrhu nového občanského zákoníku uplatněno zhruba 2500 připomínek. Z toho 1300 připomínek bylo označeno připomínkovými místy jako zásadní. Vypořádání připomínek proběhlo na dvou úrovních – nejprve na úrovni ředitelů odborů, případně jimi pověřených zaměstnanců, a následně na úrovni náměstků příslušných ministrů, kde byly projednány zásadní rozpory." Jednalo se konkrétně například o zahrnutí úpravy (.pdf) bytového spoluvlastnictví.

Nepodařilo se nám zjistit, po jakou dobu byl skutečně návrh normy na webu, nicméně skutečně byl ve velké míře připomínkován a upravován, výrok je proto pravdivý.