Lubomír Zaorálek

Abolice je institut, v jehož důsledku vzniká nepřípustnost trestního stíhání. Stávající trestní stíhání je tedy zastaveno a nové nemůže být znovu zahájeno.

Podle čl. 63 odst.1 písm. j Ústavy prezident „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Tato pravomoc spadá mezi pravomoci kontrasignované předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Je tedy evidentní, že rozhodnutí o přijetí abolice je skutečně v rukou předsedy vlády, jak tvrdí Lubomír Zaorálek. Je také pravda, že za kontrasignované rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).

Z minulosti známe významné a kritizované udělení abolice v rámci amnestie Václava Klause ze dne 1. ledna 2013. Miloš Zeman udělil svou zatím jedinou abolici 27. září 2016:

„Prezident republiky nařídil, aby se u omilostněného nepokračovalo v trestním stíhání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přihlédl k tomu, že obviněný v důsledku poškození mozku po cévní mozkové příhodě a pro duševní poruchu není schopen chápat smysl trestního řízení, které je z tohoto důvodu přerušeno. Žádost o milost podala státní zástupkyně, která v této fázi nemůže trestní stíhání v souladu se zákonem zastavit.“

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.

Výrok se časově vztahuje k období, kdy Jiří Kajínek dostal milost. Jaký byl v dané době Kajínkův zdravotní stav, není snadné zjistit. Sám Jiří Kajínek se po svém propuštění vyjádřil, že ve vězení dlouhodobě trpěl zdravotními problémy. Svůj aktuální stav komentoval slovy: „Nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.“

Bližší informace o zdravotním stavu Jiřího Kajínka, který byl 23. června 1998 odsouzen za spáchání dvojnásobné nájemné vraždy a pokus o vraždu, by mohla poskytnout jeho zdravotní dokumentace. Kajínek před svým propuštěním na svobodu podstoupil ve věznici v Rýnovicích zdravotní kontrolu. Její výsledky však nebyly zveřejněny.

Český rozhlas požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím po Kajínkově propuštění o zveřejnění příslušného spisu o omilostnění. Pokud by důvodem pro udělení milosti byl zdravotní stav Jiřího Kajínka, mohla by v daném spisu být informace i o skutečném Kajínkově zdravotním stavu. Žádný takový údaj však ve spisu nebyl přítomen.

Závěrem dodejme, že prezident Zeman, který omilostnil Kajínka 23. května 2017, se před svým zvolením do svého úřadu vyjádřil k možnosti udělování milostí takto: „Neuděloval bych je nikomu s výjimkou případů, kdy někdo umírá na smrtelnou nemoc a chce posledních pár týdnů života strávit v domácím prostředí, pokud nějaké má. V takovém případě bych milost udělil na základě lékařského doporučení. Avšak s výjimkou případů velmi závažných trestných činů, jako je třeba vražda.“

S návrhem na postavení vládní čtvrti, kde by se soustředili úředníci z několika ministerstev, přišel Andrej Babiš už v roce 2016. Celkově čítají pozemky v Letňanech 354 tisíc čtverečných metrů a celkem by zde pracovalo více než deset tisíc úředníků.

Primátor města Prahy Zdeněk Hřib loni na podzim uvedl, že nechtějí budovat jednoúčelově zaměřené čtvrti z důvodu neúměrného zatížení infrastruktury. Navíc by historické budovy, kde sídlí ministerstva nyní, pozbyly využití.

„Nechceme budovat monotematické čtvrti, které by byly takto jednoúčelově zaměřené, tedy buď čistě administrativně, nebo rezidenčně. Znamenalo by to, že se každé ráno zvedne residenční čtvrť a obyvatelé se najednou přesouvají do té administrativní, večer jedou zpět.“

Magistrát uvažoval o poskytnutí pozemků státu pod podmínkou, že dostaví vnější část Pražského okruhu, přispěje na stavbu vnitřního okruhu a postaví nemocnici. V úterý 17. září primátor Hřib a premiér Babiš jednali o vybudování monotematické vládní čtvrti. Premiér Babiš podmínky magistrátu odmítl a nabídl, že vnější okruh zaplatí Ředitelství silnic a dálnic, vnitřní okruh se postaví formou PPP projektu a místo nemocnice postaví traumatologické centrum při fakultní nemocnici Vinohrady. Další jednání se zatím nekonala. Někteří zastupitelé Hřibovo jednání kritizovali. Primátor Hřib uvedl, že pozemky v Letňanech chce využít k řešení dostupnosti bydlení.

Území v Letňanech, kde by měla zmíněná vládní čtvrť vzniknout, je nyní zaneseno v územním plánu ve funkci zvláštní občanská vybavenost. Funkce parcel tedy umožňuje postavit administrativní budovy i nemocnice, nelze ale postavit bytové jednotky. Nejprve by muselo dojít ke změně územního plánu dle § 55 zákona č. 183/2006 Sb. stavební zákon.

Tiskový mluvčí a vedoucí Kanceláře komunikace Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Mgr. Marek Vácha na náš dotaz uvedl:

„Dá se říci, že vznik monofunkčních čtvrtí je něco, co Praha nepodporuje. Dnes platný územní plán přímo neříká, zda mají vznikat polyfunkční nebo monofunkční čtvrti. Je pouze jedním z mnoha podkladů, které pomáhají stavebním úřadům k rozhodnutí a řeší zejména menší ‚plošky' než celé čtvrti. Pro každou plochu pak vymezuje různou funkci (obchod, bydlení apod.). Ani v Letňanech platný plán neříká, aby vznikla monotematická čtvrť. Předpokládáme ale, že pokud by se dané území mělo zastavět, bude mu předcházet zpracování podrobnější studie a Praha bude dělat vše pro to, aby budoucí urbanistický celek neměl jen jedu funkci, ale jejich mix.“

Národní knihovna České republiky (NK ČR) má sídlo v pražském Klementinu. Celkový počet děl, o které se NK ČR stará, převyšuje 6 milionů (s ročním nárůstem 70 tisíc titulů). Většina z nich, přibližně 4 miliony dokumentů, je uložena v Centrálním depozitáři v Hostivaři. Prostor Klementina se v březnu 2010 začal revitalizovat. Aktuálně se nachází ve třetí etapě revitalizace. Ta by měla končit v květnu 2023. Je pravda, že existují obavy z omezených prostor Národní knihovny i budovy Klementina, které by mohly stačit pouze do roku 2034, a to i přes přesun části děl do Národní technické knihovny.

Klementinum pak po dokončení revitalizace obsáhne asi jen 17 % z celkového počtu svazků, v budoucnosti pak jen 11 %. Jeho kapacita přitom činí přibližně 2 miliony svazků, kapacita depozitáře v Hostivaři je pak až 9 milionů svazků.

Problém kapacity Národní knihovny je přetrvávající. Už v roce 2007 proběhla soutěž návrhů nové budovy NK, kterou vyhrál architekt Jan Kaplický. Projekt měl řešit problém nedostatku prostoru. Budova, často přezdívaná blob, nakonec však nebyla realizována, a to především z důvodu odporu ODS.

V červnu tohoto roku převedla vdova po architektovi, Eliška Kaplicky Fuchsová, autorská práva chobotnice na český stát.

V současné době probíhají závěrečné práce na rekonstrukci budovy Státní opery, které začaly v roce 2017 a měly by skončit na přelomu let 2019/2020. Slavnostní otevření by mělo proběhnout 5. ledna 2020 na den 132. výročí jejího prvního otevření.

Spojovat ale projekt rekonstrukce budovy s okolím, které ani není ve správě Národního divadla, je však zavádějící. Podchod a nejbližší okolí je ve vlastnictví Hlavního města Prahy a spravován je Technickou správou komunikací (TSK), a ne Národním divadlem. Z přiložené mapy je také patrné, že přístupové cesty jsou minimálně dvě, jedna ze směru od Hlavního nádraží, druhá podél Nové budovy Národního muzea, a tedy není nutné jít podchodem.

Nutno ale podotknout, že jak Vrchlického sady, tak podchod spojující Hlavní nádraží se Státní operou a Novou budovou Národního divadla patří mezi problémové lokality s výskytem drog (.pdf., s. 7-8).

zdroj: Google maps

Přestože se nám nepodařilo určit výši příspěvku na kulturu každého kraje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. U některých z nich neznáme přesnou částku z toho důvodu, že v mnoha případech je odbor kultury v krajských rozpočtech spojen s odbory jiného zaměření (například s cestovním ruchem nebo se sportem).

Níže uvádíme několik příkladů financování kultury krajem, u nichž se nám podařilo zjistit částku, která připadne čistě odboru kultury. Jedná se o částky, které byly na kulturu vyčleněny z celkových rozpočtů krajů pro rok 2019. Mj. z nich vyplývá, že Praha v porovnání s ostatními kraji nedává na kulturu nejméně peněz. Například V Ústeckém kraji poputuje na kulturu ještě menší podíl z celkového rozpočtu.

Jihomoravský kraj (.pdf, str. 29) vyhradil pro odbor kultury a památkové péče 321,8 milionu korun (.pdf, str. 33). Z toho připadne 161 milionů korun na činnost galerií a muzeí, 33,4 milionu korun na hudební činnost a 6,5 milionu korun na činnosti památkových ústavů, hradů a zámků. Na knihovnickou činnost je vyhrazeno 16 milionů korun. Celkový rozpočet (.pdf, str. 10) Jihomoravského kraje je přitom 7,8 miliardy korun. Na odbor kultury tedy směřuje 4,1 % celkového rozpočtu.

V případě Olomouckého kraje vycházíme z upraveného rozpočtu, podle něhož mělo být na kulturu vyčleněno 467,4 milionu korun. Největší část z této sumy (303,7 milionů korun) byla přidělena činnosti muzeí a galerií. Na hudební činnost bylo vyčleněno 14,5 milionu korun a na knihovnickou činnost 75,1 milionu korun (obě pod nabídkou Kultura). Celkový rozpočet Olomouckého kraje činí 17,1 miliardy korun. Na kulturu je tedy v roce 2019 počítáno s 2,7 % rozpočtu.

Co se týče Ústeckého kraje, celkové výdaje (.pdf, str. 5) letošního rozpočtu činí 18,6 miliardy korun. Na kulturu připadlo 261,9 milionu, tedy 1,4 % rozpočtu, což je méně než v případě Prahy.

Hlavní město Praha vyčlenilo na kulturu pro rok 2019 ze svého rozpočtu 1,7 miliardy korun (.xls). Z rozpočtu vyhrazeného na kulturu je 1 179,121 milionu korun určeno pro příspěvkové organizace. Mezi ty patří Městská divadla Pražská, Vyšehrad, Botanická zahrada, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Divadlo na Vinohradech, atd. Dále město vyhradilo 70,4 milionu korun pro odbor památkové péče. Celkový pražský rozpočet pro rok 2019 činí na straně výdajů 77,6 miliardy korun. Na kulturu tedy v roce 2019 směřovalo 2,2 % rozpočtu.

Statutární město Brno má pro rok 2019 celkový upravený rozpočet 16,34 miliardy korun. Z této částky poputuje na kulturu 1,6 miliardy korun. Z celkového rozpočtu tak Magistrát města Brna vyčlenil pro kulturu přibližně 10 %.

Statutární město Ostrava má po sečtení kapitálových a běžných výdajů celkový rozpočet pro rok 2019 ve výši 10,4 miliardy korun (.doc, str. 58). Odbor kultury je v rozpočtu Ostravy spojen s volnočasovými aktivitami, na něž by mělo připadnout zhruba 5 milionů korun (str. 32), tuto částku jsme tedy odečetli. Na samotný odbor kultury připadne částka 653,8 milionu korun (.doc, str. 31), tj. 6 % z celkových výdajů.

Města Brno i Ostrava tedy připisují kultuře větší procento ze svých rozpočtů než hlavní město Praha.

Naopak např. statutární město Most má celkový rozpočet (.pdf, str. 1) na rok 2019 1,5 miliardy korun. Na kulturu je pak určeno 30 milionů (str. 34), tj. přibližně 2 %. Je tedy zřejmé, že ani ve srovnání s městy nedává Praha na kulturu nejméně.

Národní divadlo (.pdf, str. 58), jakožto příspěvková organizace zřizovaná ministerstvem kultury, získalo v roce 2018 ze státního rozpočtu příspěvek 835,4 milionu korun. Tento příspěvek se od roku 2015 zvyšuje. Dalšími kulturními organizacemi v Praze, které se počítají mezi příspěvkové (.pdf, str. 19), tzn. že jim na provoz přispívá Ministerstvo kultury, patří Národní památkový ústav, Národní galerie, Národní knihovna, Národní muzeum atd.

Pro doplnění uvádíme kromě čísel absolutních také údaje o vývoji financování kultury kraji. Podle webu statistikakultury.cz se výrazně zvyšují výdaje na kulturu zejména v Jihomoravském, Plzeňském, Královéhradeckém a Moravskoslezském kraji. Naopak je tomu v hl. m. Praze, v kraji Vysočina a v Karlovarském kraji, kde se výdaje na kulturu zvyšují jen pozvolna (str. 4). V roce 2017 vydávala Praha na kulturu pouze 68 % svých výdajů z roku 1999 (při zohlednění vývoje počtu obyvatel). Všechny ostatní kraje dosahují alespoň 95 % výdajů z roku 1999 (str. 6).

Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem pro Parlamentní listy z 23. srpna 2019 se věnuje především tématu ústavní žaloby na prezidenta republiky a s ní spojené výměně ministra kultury Staňka. Profesor Pavlíček prezentuje názor, že to, za co je v rámci ústavní žaloby žalován prezident Zeman, dělali jeho předchůdci ve funkci ve stejné míře. A z toho důvodu nevidí důvod k ústavní žalobě: „Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.“

Jako příklady uvádí u prezidenta Havla nejmenování navrženého kandidáta profesorem: „Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem.“ Dále pak nejmenování poslance Grégra místopředsedou vlády: „Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.“ A nejmenování viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu: „Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.“

U prezidenta Klause uvádí Václav Pavlíček příklad přezkušování ministrů: „To ale neznamená, že [předsedovi vlády] prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval.“

Profesor Pavlíček tedy vyjmenovává několik příkladů z minulosti, kdy se prezidenti pohybovali na hraně Ústavy či se snažili vykonání svých kompetencí oddalovat. Vyjádření Václava Pavlíčka je tedy možné interpretovat slovy "jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládání Ústavy". Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý i přesto, že tato konkrétní slova z úst profesora Pavlíčka nezazněla.

Spis ke kauze Čapí hnízdo obsahuje zhruba 23 tisíc stran. Tento spis je neveřejný, a proto není k dispozici veřejnosti ani ministru Zaorálkovi. Možnost nahlédnout do spisu upravuje § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu pouze "obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...). Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv."

Veřejně dostupné je Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf). Tento dokument má 90 stran, z nichž byla velká část začerněna z důvodu ochrany osobních údajů zaangažovaných osob a podniků. Státní zástupce Jaroslav Šaroch v tomto dokumentu zastavil stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Šaroch v něm uvádí (str. 90), že se nepodařilo prokázat, že Čapí hnízdo nebylo nezávislým podnikem a nesplňovalo definici MSP (malého a středního podniku). V dokumentu však potvrzuje, že došlo k účelovému jednání ze strany obviněných ve snaze dosáhnout na dotace regionálního operačního programu NUTS 2.

Dále byla na některých zpravodajských webech zveřejněna přeložená zpráva OLAF (Evropského úřadu pro boj proti podvodům) týkající se kauzy Čapí hnízdo. Tato zpráva má 50 stran.

Farma Čapí hnízdo, a. s. coby firma byla 1. června 2014 sloučena se společností IMOBA, a. s., která patří pod Agrofert. Do roku 2007 patřilo Čapí hnízdo rovněž pod Agrofert, tehdy ještě pod názvem ZZN AGRO Pelhřimov. V roce 2008 farma získala dotaci pro malé a střední podniky, kterou společnost IMOBA a. s. v červnu 2018 vrátila Středočeskému kraji.

Jako první vznesl pochyby o dotacích týdeník Ekonom již 9. září 2010, nicméně se mu nepovedlo vytvořit z Čapího hnízda výraznější kauzu. To se povedlo až 22. srpna 2015 například deníku Euro. Ten byl společně se Svobodným fórem označen jako zdroj informací, na základě kterých bylo podáno trestní oznámení.

Zásadní zlom v celé kauze nastal v srpnu 2017, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Ti byli 6. září 2017 vydáni. Po volbách do PS byli opět 19. ledna 2018 oba vydání trestnímu stíhání, ale s tím rozdílem, že v roce 2017 se poslanci ANO v drtivé většině případů nepřihlásili k hlasování a v roce 2018 hlasovali proti návrhu. Trestní stíhání bylo 17. září 2019 pravomocně zastaveno.

Jako start celé kauzy se dá považovat právě podání trestního oznámení, resp. články, které tomu bezprostředně předcházely. Spekulace ohledně možné trestné činnosti či trestním oznámení padaly už dříve, nicméně fakticky se dá 14. září 2015 brát jako počátek kauzy. Jsou tomu právě 4 roky a 8 dní. Od zveřejnění článku v deníku Euro jsou to pak 4 roky a 30 dní (vždy ke dni výroku Lubomíra Zaorálka, 21. září 2019) A to zapadá do naší 10% tolerance, co se týče číselných výroků.