Lubomír Zaorálek
SOCDEM

Lubomír Zaorálek

Sociální demokracie (SOCDEM)

Bez tématu 210 výroků
Koronavirus 5 výroků
Ekonomika 1 výrok
Zdravotnictví 1 výrok
Pravda 146 výroků
Nepravda 20 výroků
Zavádějící 15 výroků
Neověřitelné 35 výroků
Rok 2024 1 výrok
Rok 2021 5 výroků
Rok 2019 20 výroků
Rok 2017 47 výroků
Rok 2016 9 výroků
Rok 2015 31 výroků
Rok 2014 29 výroků
Rok 2013 21 výroků
Rok 2012 53 výroků

Lubomír Zaorálek

To je v jeho rukách (spolupodpis případné abolice premiérem Babišem, pozn. Demagog.cz). Máte pravdu, že tam je odpovědnost vlády, ale je taky evidentní, že to je v jeho rukách. To je vlastně věc, kterou koná, tady se rozhoduje on.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Rozhodnutí o kontrasignaci abolice je v rukou předsedy vlády. Stejně tak je pravda, že za abolici odpovídá vláda.

Abolice je institut, v jehož důsledku vzniká nepřípustnost trestního stíhání. Stávající trestní stíhání je tedy zastaveno a nové nemůže být znovu zahájeno.

Podle čl. 63 odst.1 písm. j Ústavy prezident „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Tato pravomoc spadá mezi pravomoci kontrasignované předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Je tedy evidentní, že rozhodnutí o přijetí abolice je skutečně v rukou předsedy vlády, jak tvrdí Lubomír Zaorálek. Je také pravda, že za kontrasignované rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).

Z minulosti známe významné a kritizované udělení abolice v rámci amnestie Václava Klause ze dne 1. ledna 2013. Miloš Zeman udělil svou zatím jedinou abolici 27. září 2016:

„Prezident republiky nařídil, aby se u omilostněného nepokračovalo v trestním stíhání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přihlédl k tomu, že obviněný v důsledku poškození mozku po cévní mozkové příhodě a pro duševní poruchu není schopen chápat smysl trestního řízení, které je z tohoto důvodu přerušeno. Žádost o milost podala státní zástupkyně, která v této fázi nemůže trestní stíhání v souladu se zákonem zastavit.“

Lubomír Zaorálek

Já chápu abolici jako mimořádné opatření, které, pokud vím, tak bylo zamýšleno, by se mělo spouštět ve chvíli politických zásadních změn, když sedí někdo politicky ve vězení a použije se to abolice proto, jako když třeba Jiří Ruml seděl ve vězení v roce 89 a podobně. A tehdy seděli někteří disidenti ve vězení, tak to bylo možné takovéto opatření použít, aby se pustili. Tehdy nebylo třeba, protože ti policisté, jako je pustili sami.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Neověřitelné
S jakým úmyslem byl institut abolice zaveden do našeho právního řádu, se nám nepodařilo dohledat, stejně jako informaci, že po sametové revoluci policisté sami propouštěli vězně. Jiří Ruml společně s dalšími disidenty seděl v roce 1989 ve vězení. Krátce po revoluci byl propuštěn.

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.

Lubomír Zaorálek

Pan Jiří Kajínek byl tuším zdravý jako řepa.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Neověřitelné
Nepodařilo se nám zjistit z nezávislých zdrojů podrobnosti o zdravotním stavu Jiřího Kajínka v době, kdy mu Miloš Zeman udělil milost.

Výrok se časově vztahuje k období, kdy Jiří Kajínek dostal milost. Jaký byl v dané době Kajínkův zdravotní stav, není snadné zjistit. Sám Jiří Kajínek se po svém propuštění vyjádřil, že ve vězení dlouhodobě trpěl zdravotními problémy. Svůj aktuální stav komentoval slovy: „Nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.

Bližší informace o zdravotním stavu Jiřího Kajínka, který byl 23. června 1998 odsouzen za spáchání dvojnásobné nájemné vraždy a pokus o vraždu, by mohla poskytnout jeho zdravotní dokumentace. Kajínek před svým propuštěním na svobodu podstoupil ve věznici v Rýnovicích zdravotní kontrolu. Její výsledky však nebyly zveřejněny.

Český rozhlas požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím po Kajínkově propuštění o zveřejnění příslušného spisu o omilostnění. Pokud by důvodem pro udělení milosti byl zdravotní stav Jiřího Kajínka, mohla by v daném spisu být informace i o skutečném Kajínkově zdravotním stavu. Žádný takový údaj však ve spisu nebyl přítomen.

Závěrem dodejme, že prezident Zeman, který omilostnil Kajínka 23. května 2017, se před svým zvolením do svého úřadu vyjádřil k možnosti udělování milostí takto: „Neuděloval bych je nikomu s výjimkou případů, kdy někdo umírá na smrtelnou nemoc a chce posledních pár týdnů života strávit v domácím prostředí, pokud nějaké má. V takovém případě bych milost udělil na základě lékařského doporučení. Avšak s výjimkou případů velmi závažných trestných činů, jako je třeba vražda.“

Lubomír Zaorálek

Víte, teď jsem četl ten rozhovor s profesorem Pavlíčkem někde, který říká, on tam upozorňuje na to, že vlastně my jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládáním Ústavy.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Profesor Pavlíček ve zmiňovaném rozhovoru tvrdí, že předchozí prezidenti činili podobné úkony, které u Miloše Zemana považuje část veřejnosti za protiústavní. Takové chování lze interpretovat jako volné vykládání Ústavy.

Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem pro Parlamentní listy z 23. srpna 2019 se věnuje především tématu ústavní žaloby na prezidenta republiky a s ní spojené výměně ministra kultury Staňka. Profesor Pavlíček prezentuje názor, že to, za co je v rámci ústavní žaloby žalován prezident Zeman, dělali jeho předchůdci ve funkci ve stejné míře. A z toho důvodu nevidí důvod k ústavní žalobě: „Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.“

Jako příklady uvádí u prezidenta Havla nejmenování navrženého kandidáta profesorem: „Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem.“ Dále pak nejmenování poslance Grégra místopředsedou vlády: „Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.“ A nejmenování viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu: „Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.“

U prezidenta Klause uvádí Václav Pavlíček příklad přezkušování ministrů: „To ale neznamená, že [předsedovi vlády] prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval.“

Profesor Pavlíček tedy vyjmenovává několik příkladů z minulosti, kdy se prezidenti pohybovali na hraně Ústavy či se snažili vykonání svých kompetencí oddalovat. Vyjádření Václava Pavlíčka je tedy možné interpretovat slovy "jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládání Ústavy". Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý i přesto, že tato konkrétní slova z úst profesora Pavlíčka nezazněla.

Lubomír Zaorálek

Tady nám chybí několik tisíc stránek toho spisu (ke kauze Čapí hnízdo, pozn. Demagog.cz).
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Spis ke kauze Čapí hnízdo má podle některých zdrojů až 23 tisíc stran. Spis je ale neveřejný a v něm obsažené informace tak nejsou veřejnosti k dispozici. Zveřejněno bylo pouze usnesení o 90 stranách, ve kterém bylo rozhodnuto o zastavení stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo.

Spis ke kauze Čapí hnízdo obsahuje zhruba 23 tisíc stran. Tento spis je neveřejný, a proto není k dispozici veřejnosti ani ministru Zaorálkovi. Možnost nahlédnout do spisu upravuje § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu pouze "obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...). Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv."

Veřejně dostupné je Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf). Tento dokument má 90 stran, z nichž byla velká část začerněna z důvodu ochrany osobních údajů zaangažovaných osob a podniků. Státní zástupce Jaroslav Šaroch v tomto dokumentu zastavil stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Šaroch v něm uvádí (str. 90), že se nepodařilo prokázat, že Čapí hnízdo nebylo nezávislým podnikem a nesplňovalo definici MSP (malého a středního podniku). V dokumentu však potvrzuje, že došlo k účelovému jednání ze strany obviněných ve snaze dosáhnout na dotace regionálního operačního programu NUTS 2.

Dále byla na některých zpravodajských webech zveřejněna přeložená zpráva OLAF (Evropského úřadu pro boj proti podvodům) týkající se kauzy Čapí hnízdo. Tato zpráva má 50 stran.

Lubomír Zaorálek

Ta samotná ta kauza (Čapí hnízdo, pozn. Demagog.cz) se dělá 4 roky.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Za počátek kauzy se dá považovat trestní oznámení v polovině září 2015. Což jsou 4 roky a 8 dní. A takový údaj zapadá do tolerance.

Farma Čapí hnízdo, a. s. coby firma byla 1. června 2014 sloučena se společností IMOBA, a. s., která patří pod Agrofert. Do roku 2007 patřilo Čapí hnízdo rovněž pod Agrofert, tehdy ještě pod názvem ZZN AGRO Pelhřimov. V roce 2008 farma získala dotaci pro malé a střední podniky, kterou společnost IMOBA a. s. v červnu 2018 vrátila Středočeskému kraji.

Jako první vznesl pochyby o dotacích týdeník Ekonom již 9. září 2010, nicméně se mu nepovedlo vytvořit z Čapího hnízda výraznější kauzu. To se povedlo až 22. srpna 2015 například deníku Euro. Ten byl společně se Svobodným fórem označen jako zdroj informací, na základě kterých bylo podáno trestní oznámení.

Zásadní zlom v celé kauze nastal v srpnu 2017, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Ti byli 6. září 2017 vydáni. Po volbách do PS byli opět 19. ledna 2018 oba vydání trestnímu stíhání, ale s tím rozdílem, že v roce 2017 se poslanci ANO v drtivé většině případů nepřihlásili k hlasování a v roce 2018 hlasovali proti návrhu. Trestní stíhání bylo 17. září 2019 pravomocně zastaveno.

Jako start celé kauzy se dá považovat právě podání trestního oznámení, resp. články, které tomu bezprostředně předcházely. Spekulace ohledně možné trestné činnosti či trestním oznámení padaly už dříve, nicméně fakticky se dá 14. září 2015 brát jako počátek kauzy. Jsou tomu právě 4 roky a 8 dní. Od zveřejnění článku v deníku Euro jsou to pak 4 roky a 30 dní (vždy ke dni výroku Lubomíra Zaorálka, 21. září 2019) A to zapadá do naší 10% tolerance, co se týče číselných výroků.

Lubomír Zaorálek

Já si myslím, že je nepravdivá ta teze, že tady v této zemi nějaká relevantní část lidí se vzhlíží v Číně nebo nějakých východních impériích, to si myslím prostě, že pravda není.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Českých politiků, jejichž vztah k Číně se dá interpretovat slovem „vzhlíží“, skutečně není mnoho. Kromě strany KSČM, která má 15 poslanců, je to i prezident Zeman.

Uvedený výrok je třeba zasadit do kontextu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru reaguje na slova moderátora Moravce. Ten v jedné z předchozích otázek říká, že sociolog „Tomáš Lebeda také mluví o tom, že významná část politické reprezentace, včetně nejvyšších ústavních činitelů obdivují model demokracie asijské. To znamená zajištění ekonomické solidarity, ale přitom omezování lidských práv“. Debata ve studiu se točí kolem Číny a sympatií části českých politiků k ní.

Rok 2013 lze označit jako rok restartu česko-čínských vztahů (.pdf, str. 236). Došlo ke změně vládní politiky v souvislosti s nástupem nové vlády Jiřího Rusnoka a nového prezidenta Miloše Zemana. V listopadu 2013 premiér Rusnok přijal delegaci generálního tajemníka Sekretariátu spolupráce mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy pana Song Tao. Po tomto setkání uvedl: „Jsme na začátku úplně nové etapy vzájemných a živých kontaktů mezi oběma zeměmi a také v rámci evropsko-čínských vztahů. Dovolím si říct, že se jedná o restart vzájemné spolupráce.“

Velkým propagátorem posílení našich vztahů s Čínou je prezident Zeman. Čínu navštěvuje téměř každoročně (2014, 201520172018 a 2019). Pronesl také řadu veřejných výroků týkajících se Číny. Například v roce 2014 v rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV (video od 00:18) řekl, že „nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se pokusíme učit. A já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společnost“. Když v roce 2018 vydal Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) varování před používáním softwaru i hardwaru čínských společností Huawei a ZTE s tím, že se jedná o bezpečnostní hrozbu, komentoval tento spor Zeman slovy: „Uvnitř Evropy je takový vzteklý červený kousek, to je země, která je proti Huawei.“ Miloše Zemana podpořil v jeho stanovisku v uvedeném sporu například i šéf komunistů Vojtěch Filip. Na adresu NÚKIB uvedl, že „jde skutečně o to, že naši úředníci se chovají jako zaměstnanci jedné soukromé firmy v konkurenčním sporu“.

V roce 2016 Česko navštívil na pozvání prezidenta Zemana čínský prezident Si Ťin-pching. Došlo k podpisu dohody o strategickém partnerství. „Česká republika má zájem vybudovat s Čínou strategické partnerství, podobné jako je mezi Čínou a Německem, Francií nebo Velkou Británií,“ uvedl tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka. Propagátorem tohoto partnerství je také sám Lubomír Zaorálek, u kterého můžeme nalézt také řadu výroků, v nichž vyzývá k větší spolupráci s Čínou. Například při své pracovní cestě do Číny v roce 2014 uvedl, že „obnovení dialogu na vysoké úrovni vedeného na základě důvěry a porozumění umožní naplno využít potenciál, který spolupráce mezi oběma zeměmi nabízí. Máme zájem o čínské investory, turisty, studenty i vědce. Naopak Číně chceme nabídnout pokročilé technologie a moderní průmysl“. V závěru této cesty pak se svým čínským protějškem Wang I podepsali společné prohlášení, v němž „Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě“.

Kladný vztah k Číně má i KSČM. Například na sněmovním semináři v roce 2016 její předseda mimo jiné uvedl: „Pod vedením Komunistické strany Číny celá země vzkvétá a úspěšně buduje novou společnost.“ KSČM má také velmi dobré vztahy s Komunistickou stranou Číny, s níž pořádá pravidelná mezistranická jednání. V květnu 2018 pak předseda strany na konferenci v čínském Šen-čenu prohlásil: „Díky svému vlastnímu úsilí se KS Číny projevila nejen jako strana, která obstála ve zkoušce historie, ale také strana, která dosáhla obrovských úspěchů v praxi. Během 40 let reforem a otevírání se rovněž stala vlivnou silou mezinárodní politiky, silou přispívající svou moudrostí k novému globálnímu vládnutí.“

U ostatních stran či hnutí jsme žádná vyjádření, která by mohla být vykládána jako vzhlížení k Číně, nedohledali. Můžeme tedy uzavřít, že na české politické scéně skutečně naprostá většina politiků Čínu neadoruje. Jinými slovy, je pravdou, že pouze relativně malé množství českých vrcholných politiků k Číně vzhlíží. Konkrétně je to prezident Zeman a strana KSČM, která momentálně drží 15 z 200 poslaneckých mandátů.

Lubomír Zaorálek

Já jsem tam totiž dával stejný rozhovor (čínské televizi, pozn. Demagog.cz), ale myslím si, že obezřetněji. Protože to bylo tři čtvrtě hodiny v angličtině, to není legrace jako.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Neověřitelné
Lubomír Zaorálek navštívil Čínu jako ministr zahraničních věcí v dubnu 2014. Rozhovor, který ministr poskytl čínské státní televizi, není dohledatelný.

Lubomír Zaorálek /ČSSD/ se stal v lednu 2014 ministrem zahraničních věcí. V dubnu navštívil hlavní město Čínské lidové republiky Peking, kde podepsal (video, 0:00) prohlášení, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Tibet je součástí Číny a že Česká republika nebude podporovat jeho nezávislost. Ministr Zaorálek před svou návštěvou v Číně uvedl, že je nutné, abychom pracovali na zlepšení česko-čínských vztahů, protože Čína má a bude mít ve světě významné ekonomické postavení.

V říjnu 2014 navštívil Peking i prezident Miloš Zeman. Čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ujistil (video, 0:48), že Česká republika uznává jak Tibet, tak Tchaj-Wan jako součásti Čínské lidové republiky: „Proto nejen já, ale nová vláda České republiky zcela jasně vyjádřila, že respektuje územní integritu Číny, že neuznává tibetskou exilovou vládu, a že se odmítáme jakýmkoliv způsobem vměšovat do vašich vnitřních záležitostí.

V rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV prezident Zeman mimo jiné uvedl (video, 0:45), co rozumí restartem česko-čínských vztahů: „Nevyučujeme tržní ekonomiku ani lidská práva nebo něco takového, a naopak se snažíme učit se. Já se v Číně snažím naučit, jak zvýšit ekonomický růst a stabilizovat společnost.

Lubomír Zaorálek následně v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, 14:30), že některé výroky prezidenta Zemana v Číně nevypadaly šťastně v kontextu, ve kterém byly použity.

Rozhovor, který podle svých slov Lubomír Zaorálek poskytl čínské televizi, se nám nepodařilo dohledat, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Ministru Zaorálkovi jsme napsali e-mail, ve kterém jsme se ho ptali na podrobnosti ke zmíněnému rozhovoru. Odpověď jsme zatím neobdrželi.

Lubomír Zaorálek

Před těmi pěti šesti lety, když jsme tyto vztahy navazovali a byla tam široká politická shoda, dokonce i ze strany opozice s Karlem Schwarzenbergem a dalšími. Všichni se shodli na tom, že není možné dále zamražené vztahy s Čínou, protože Čína je rozhodující v celé řadě věcí, ať se týká ekologie, budoucího průmyslu. A my jako Česko jsme v tom byli prostě černý vzadu. Vždyť Evropa přece v té době rozvíjela vztahy.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Zavádějící
Česká republika s Čínou zintenzivnila jednání a vztahy na konci roku 2013. Představitelé opozičních stran schvalovali především prohloubení obchodní spolupráce, většinou však také kritizovali podobu vztahů, kdy docházelo k ústupu od podpory Tibetu a politiky lidských práv.

„Restart“ česko-čínských vztahů proběhl (.pdf, str. 236) v roce 2013 hlavně ze dvou důvodů. Prvním je historicky bezprecedentní zájem Čínské lidové republiky (ČLR) o střední Evropu a následný vznik fóra, zahrnující postkomunistické evropské země a Čínu, tzv. skupina 1+16. Druhým důvodem byla změna vládní politiky ČR po pádu kabinetu Petra Nečase a po nástupu Miloše Zemana do funkce hlavy státu. V listopadu 2013 premiér Rusnok přijal delegaci generálního tajemníka Sekretariátu spolupráce mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy pana Song Tao. Po tomto setkání uvedl: „Jsme na začátku úplně nové etapy vzájemných a živých kontaktů mezi oběma zeměmi a také v rámci evropsko-čínských vztahů. Dovolím si říct, že se jedná o restart vzájemné spolupráce.“

V následujícím roce došlo mezi k Českem a ČLR k několika událostem. První z nich byla pracovní cesta tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka do ČLR ve dnech 28. – 30. dubna 2014. „Obnovení dialogu na vysoké úrovni vedeného na základě důvěry a porozumění umožní naplno využít potenciál, který spolupráce mezi oběma zeměmi nabízí. Máme zájem o čínské investory, turisty, studenty i vědce. Naopak Číně chceme nabídnout pokročilé technologie a moderní průmysl,“ uvedl tehdy Zaorálek při ohlášení cesty. V závěru této cesty pak se svým čínským protějškem Wang I podepsali společné prohlášení, v němž „Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě".

Ve dnech 24. – 27. října 2014 pak uskutečnil svou první prezidentskou cestu do ČLR i Miloš Zeman. Během této cesty se prezident vyjádřil k územní celistvosti ČLR: „Nejen já, ale nová vláda České republiky zcela jasně vyjádřila, že respektuje územní integritu Číny, neuznává tibetskou exilovou vládu a že se odmítáme jakýmkoli způsobem vměšovat do vašich vnitřních záležitostí." Koncem roku 2014 byla aktivní agenda českých politických kontaktů završena (.pdf, str. 277) účastí premiéra Bohuslava Sobotky na summitu regionálního formátu 1+16 v Bělehradě na úrovni předsedů vlád. Během následujících let se prezident Zeman do ČLR podíval ještě čtyřikrát – v září 2015, květnu 2017, listopadu 2018 a dubnu 2019. V březnu 2016 pak Česko navštívil i čínský prezident Si Ťin-pching, přičemž došlo k podpisu dohody o strategickém partnerství.

Česká opozice se k podobě nových česko-čínských vztahů vyjadřovala (.pdf, str. 276) kriticky. Především upozorňovala na ústup od podpory Tibetu a politiky lidských práv. Předseda ODS Petr Fiala označil za chybu oddělovat snahu o dobré ekonomické vztahy a obhajobu lidských práv. „Nejsem přesvědčen o tom, že nám pomůže v očích našich čínských partnerů nějaká zbabělá politika. Měli bychom trvat na svém a neotáčet o 180 stupňů to, co jsme dosud dělali." Miroslav Kalousek (TOP 09) k uznání Tibetu jako neoddělitelné části Číny uvedl, že: „Díky Václavu Havlovi, Karlu Schwarzenbergovi i Jiřímu Dienstbieru staršímu jsme měli ve světě mimořádnou autoritu jako země, která drží zásady a neobchoduje se svobodou a lidskými právy. Servilní vyjádření tohoto typu nám nic nepřinese a ztratíme pracně vybudovanou autoritu.“ Tomio Okamura, tehdy ještě jako předseda hnutí Úsvit, uvedl: „Nikdo z nás nezpochybňuje právo Číny na územní celistvost a jsme pro co nejlepší vztahy s Čínou. Na druhou stranu zcela zásadně prosazujeme právo národu na sebeurčení v jeho historických hranicích – už jen proto, že i naše republika na tomto principu vznikla." Miroslava Němcová (ODS) na adresu územní celistvosti a v reakci na Zaorálkovo prohlášení uvedla: „S postojem ministra zahraničí nesouhlasím. Vadí mi nejenom potlačování občanských práv Tibeťanů. Stejné výhrad mám k cílené likvidaci kulturních a duchovních tradic Tibetu."

Konkrétně Karel Schwarzenberg se k cestě ministra zahraničí Zaorálka vyjádřil těmito slovy: „Jsou lidé, kteří opustí cestu ctnosti a položí se za peníze. Bohužel to je teď česká vláda." K Zemanovu výroku o územní integritě ČLR Schwarzenberg uvedl: „Je to odchýlení od naší tradiční zahraniční politiky, kterou jsme si opravdu vydobyli dobrou pověst. To je nika, kterou Česká republika měla a bohužel ji opustí. Naše zahraniční politika už nebude ničím pozoruhodná. Zapadneme do všeobecné šedi.“ K Zemanovu výroku, který pronesl při rozhovoru s čínskou televizí o restartu vztahů a stabilizaci společnosti, se vyjádřil následovně: „Číňané opravdu na náměstí Tien-an-men před čtvrt stoletím stabilizovali společnost a výsledky jsou dodnes vidět - všichni disidenti putují do vězení. Je to stabilizace, jakou my jsme měli v nejhorší době normalizace. Pro mě je otázkou, jestli se posledními výroky prezidenta má zabývat politik, nebo lékař.“ Poslanec Marek Benda (ODS) k politice jedné Číny, tj. politice, která považuje za území Číny i Tibet i Tchaj-wan, a výše zmíněným výrokům prezidenta Zemana uvedl: „Tchaj-wan je jedním z největších investorů z Asie v České republice. Úplně zbytečně to do toho zapletl. Myslím, že je to neodpustitelné,“

Opozice kritizovala i Zemanovu účast na vojenské přehlídce v Pekingu u příležitosti 70. výročí konce války v Asii, která proběhla během jeho návštěvy v roce 2015. „Pro pana prezidenta a část ČSSD je Čína posvátná kráva. V Pekingu je velké jeviště, panu prezidentovi se tam líbí, setká se tam s významnými státníky, jako je Vladimir Putin, nebo severokorejský prezident. V této společnosti si pan prezident libuje, na západ od nás je to pro něj složitější,“ pronesl Karel Schwarzenberg na adresu prezidenta Zemana. Místopředseda ODS Martin Kupka se k prezidentově cestě uvedl: „Argumentovat ekonomickými zájmy není správné. Je třeba oddělit věcná ekonomická jednání od symbolických politických kroků, (...) Navenek působíme nejednotně. Není to pro ČR dobrá zpráva".

Samotnou obchodní spolupráci a restart vztahů však opoziční politici schvalují. Karel Schwarzenberg například v rozhovoru pro Český rozhlas souhlasí s další a hlubší obchodní spoluprácí a také uvedl: „Musíme se snažit, abychom do Číny více vyváželi, protože nepoměr našich importů a exportů s touto zemí je poměrně značný.“ Ve svém komentáři z roku 2016 na serveru Aktuálně.cz dále doplnil, že: „Nejsem nikterak proti obchodu s Čínou. Bylo by mi samozřejmě daleko milejší, kdybychom od nich méně dováželi a více vyváželi, ale jako opravdu strategickým partnerům bych dal přednost demokratickým zemím, se kterými sdílíme stejné zásady."

Vedle zmíněných komentářů Karla Schwarzenberga napsal svůj komentář o roli a obchodování s Čínou i Petr Fiala (ODS), který uvedl: „Mluvili jsme o lidských právech i o Tibetu a přitom posilovali ekonomické vztahy s ČLR. Jen český export do Číny se za posledních sedm let zdvojnásobil, ze 14 na současných 32 miliard korun. V podpoře ekonomických vztahů je potřeba pokračovat, dokonce mnohem intenzivněji než dosud, (...), proč chceme posilovat svoje ekonomické vazby z Čínou? Jsou dva hlavní důvody. Ten první je čistě ekonomický, (...), Je to pro nás výhodné! (...) Druhý důvod je také ekonomický, ale současně je i politický. Ekonomické (a nejen ekonomické) vztahy s Čínou jsou dnes ve světě nutností."

Podle tehdejší vlády se zpočátku jednalo o prohloubení vzájemné spolupráce na principech dohodnutých ve společných prohlášeních vlád České republiky a Čínské lidové republiky z let 1999 a 2005. Dalším motivačním faktorem pro obnovu vztahů bylo navázání na strategické partnerství mezi Evropskou unií a Čínou a dostat se v těchto vztazích na úroveň jiných členských zemí EU. „Česká republika má zájem vybudovat s Čínou strategické partnerství, podobné jako je mezi Čínou a Německem, Francií nebo Velkou Británií,uvedl tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka.

V posledním roce Čínská ekonomika rostla nejpomaleji za 27 let, přesto se však jednalo o značný růst HDP o 6,6 %. Portál Sinopsis.cz upozorňuje, že Čína v posledních čtyřech dekádách od zavedení Teng Siao-pchingových reforem prošla neuvěřitelnou proměnou. Stala se světovou velmocí, a to nejen hospodářsky. Čína se například stala špičkou v oblasti budování tzv. 5G sítí. V posledních letech se snaží čím dál tím víc prosazovat svůj politický vliv na globální scéně, včetně rychlého budování moderní armády. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2018 se o Číně mluvilo jako o zemi, která využívá prostor uvolněný ústupem USA z vedení globální scény po zvolení Donalda Trumpa.

Evropská unie v roce 2013 zahájila jednání o důležité investiční dohodě mezi EU a ČLR. EU v tomto a následujícím roce vedla obchodní jednání i s několika dalšími zeměmi, například se zeměmi ASEAN (Singapur, Thajsko, Malajsie, Indonésie a další) nebo Kanadou, se kterou vyjednávala již od roku 2009 a 21. září 2017 obchodní dohoda (tzv. CETA) vstoupila v platnost.

Lubomír Zaorálek

Když jsme dohodli, že budeme respektovat jednotnou politiku jedné Číny, tak jsme respektovali politiku evropskou a to je úplně něco jiného než ta čínská.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Hlavním rámcem pro českou zahraniční politiku je politika evropská a souhlas s politikou jedné Číny je skutečně její součástí.

Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchajwanského obyvatelstva.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015, a vznikla tudíž v době, kdy byl Lubomír Zaorálek ministrem zahraničí. O ní tedy pravděpodobně mluví, když zmiňuje respektování politiky jedné Číny. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni.

Především ale současná koncepce zdůrazňuje zakotvení České republiky v Evropské unii. Zmiňuje se v ní jasné hodnotové zakotvení ČR v EU a unijní politika je základním rámcem, ve kterém se česká zahraniční politika uskutečňuje. Vzhledem ke státům mimo EU se v ní doslovně píše: „Zahraniční politika ČR vůči státům mimo EU se pohybuje v rámci Společné zahraniční a bezpečností politiky a dalších politik EU, rovněž využívá jejich nástrojů a snaží se je uzpůsobit svým zájmům.“

Lze tedy říci, že český přístup k otázce politiky „jedné Číny“ vychází primárně ze zájmu být politicky v souladu s politikou evropskou. Ta se od politiky čínské liší v mnohém. Kromě přístupu k Tchaj-wanu, který Čínská lidová republika dlouhodobě považuje za území, na nějž má nárok, zatímco EU podporuje dialog dvou stran, je dalším významným rozdílem také jasný rozpor mezi Čínou a EU v otázce lidských práv. Ta ČLR v takové podobě, jak jsou vnímána v Evropě, dlouhodobě negarantuje, což jsme ověřovali například zde.