Lubomír Zaorálek

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.

Výrok se časově vztahuje k období, kdy Jiří Kajínek dostal milost. Jaký byl v dané době Kajínkův zdravotní stav, není snadné zjistit. Sám Jiří Kajínek se po svém propuštění vyjádřil, že ve vězení dlouhodobě trpěl zdravotními problémy. Svůj aktuální stav komentoval slovy: „Nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.“

Bližší informace o zdravotním stavu Jiřího Kajínka, který byl 23. června 1998 odsouzen za spáchání dvojnásobné nájemné vraždy a pokus o vraždu, by mohla poskytnout jeho zdravotní dokumentace. Kajínek před svým propuštěním na svobodu podstoupil ve věznici v Rýnovicích zdravotní kontrolu. Její výsledky však nebyly zveřejněny.

Český rozhlas požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím po Kajínkově propuštění o zveřejnění příslušného spisu o omilostnění. Pokud by důvodem pro udělení milosti byl zdravotní stav Jiřího Kajínka, mohla by v daném spisu být informace i o skutečném Kajínkově zdravotním stavu. Žádný takový údaj však ve spisu nebyl přítomen.

Závěrem dodejme, že prezident Zeman, který omilostnil Kajínka 23. května 2017, se před svým zvolením do svého úřadu vyjádřil k možnosti udělování milostí takto: „Neuděloval bych je nikomu s výjimkou případů, kdy někdo umírá na smrtelnou nemoc a chce posledních pár týdnů života strávit v domácím prostředí, pokud nějaké má. V takovém případě bych milost udělil na základě lékařského doporučení. Avšak s výjimkou případů velmi závažných trestných činů, jako je třeba vražda.“

Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem pro Parlamentní listy z 23. srpna 2019 se věnuje především tématu ústavní žaloby na prezidenta republiky a s ní spojené výměně ministra kultury Staňka. Profesor Pavlíček prezentuje názor, že to, za co je v rámci ústavní žaloby žalován prezident Zeman, dělali jeho předchůdci ve funkci ve stejné míře. A z toho důvodu nevidí důvod k ústavní žalobě: „Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.“

Jako příklady uvádí u prezidenta Havla nejmenování navrženého kandidáta profesorem: „Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem.“ Dále pak nejmenování poslance Grégra místopředsedou vlády: „Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.“ A nejmenování viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu: „Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.“

U prezidenta Klause uvádí Václav Pavlíček příklad přezkušování ministrů: „To ale neznamená, že [předsedovi vlády] prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval.“

Profesor Pavlíček tedy vyjmenovává několik příkladů z minulosti, kdy se prezidenti pohybovali na hraně Ústavy či se snažili vykonání svých kompetencí oddalovat. Vyjádření Václava Pavlíčka je tedy možné interpretovat slovy "jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládání Ústavy". Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý i přesto, že tato konkrétní slova z úst profesora Pavlíčka nezazněla.

Spis ke kauze Čapí hnízdo obsahuje zhruba 23 tisíc stran. Tento spis je neveřejný, a proto není k dispozici veřejnosti ani ministru Zaorálkovi. Možnost nahlédnout do spisu upravuje § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu pouze "obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...). Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv."

Veřejně dostupné je Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf). Tento dokument má 90 stran, z nichž byla velká část začerněna z důvodu ochrany osobních údajů zaangažovaných osob a podniků. Státní zástupce Jaroslav Šaroch v tomto dokumentu zastavil stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Šaroch v něm uvádí (str. 90), že se nepodařilo prokázat, že Čapí hnízdo nebylo nezávislým podnikem a nesplňovalo definici MSP (malého a středního podniku). V dokumentu však potvrzuje, že došlo k účelovému jednání ze strany obviněných ve snaze dosáhnout na dotace regionálního operačního programu NUTS 2.

Dále byla na některých zpravodajských webech zveřejněna přeložená zpráva OLAF (Evropského úřadu pro boj proti podvodům) týkající se kauzy Čapí hnízdo. Tato zpráva má 50 stran.

Farma Čapí hnízdo, a. s. coby firma byla 1. června 2014 sloučena se společností IMOBA, a. s., která patří pod Agrofert. Do roku 2007 patřilo Čapí hnízdo rovněž pod Agrofert, tehdy ještě pod názvem ZZN AGRO Pelhřimov. V roce 2008 farma získala dotaci pro malé a střední podniky, kterou společnost IMOBA a. s. v červnu 2018 vrátila Středočeskému kraji.

Jako první vznesl pochyby o dotacích týdeník Ekonom již 9. září 2010, nicméně se mu nepovedlo vytvořit z Čapího hnízda výraznější kauzu. To se povedlo až 22. srpna 2015 například deníku Euro. Ten byl společně se Svobodným fórem označen jako zdroj informací, na základě kterých bylo podáno trestní oznámení.

Zásadní zlom v celé kauze nastal v srpnu 2017, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Ti byli 6. září 2017 vydáni. Po volbách do PS byli opět 19. ledna 2018 oba vydání trestnímu stíhání, ale s tím rozdílem, že v roce 2017 se poslanci ANO v drtivé většině případů nepřihlásili k hlasování a v roce 2018 hlasovali proti návrhu. Trestní stíhání bylo 17. září 2019 pravomocně zastaveno.

Jako start celé kauzy se dá považovat právě podání trestního oznámení, resp. články, které tomu bezprostředně předcházely. Spekulace ohledně možné trestné činnosti či trestním oznámení padaly už dříve, nicméně fakticky se dá 14. září 2015 brát jako počátek kauzy. Jsou tomu právě 4 roky a 8 dní. Od zveřejnění článku v deníku Euro jsou to pak 4 roky a 30 dní (vždy ke dni výroku Lubomíra Zaorálka, 21. září 2019) A to zapadá do naší 10% tolerance, co se týče číselných výroků.