Lubomír Zaorálek

Významné a široce kritizované rozhodnutí prezidenta Klause o amnestii rezonuje společností ještě několik let poté.

Rozhodnutí o amnestii má několik článků, které promíjí tresty či zastavují trestní stíhání určité skupině obyvatel:

• Čl. I v odstavci 1 promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující jeden rok nebo jejich zbytky a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. I v odstavci 2 promíjí osobám starším 74 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující deset let nebo jejich zbytky a v odstavci 3 u těchto osob zahlazuje odsouzení.
• Čl. II pak zastavuje trestní stíhání pro trestné činy, jejichž maximální sazba odnětí svobody je 10 let a které k 1. lednu 2013 trvaly alespoň 8 let.
• Čl. III podle odst. 1 a 2 podmíněně promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující dva roky nebo jejich zbytky. Nevztahuje se na trestné činy za zločiny, při nichž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, na zločiny proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem a nevztahuje se na osoby, které byly v posledních 5 letech odsouzeny k nepodmíněnému trestný za jinou trestnou činnost anebo propuštěny z výkonu trestu, pokud nebyl trest zahlazen. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. III podle odst. 1 a 3 podmíněně promíjí osobám starším 69 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující tři roky nebo jejich zbytky. Na úhrnný nebo souhrnný trest nelze prominutí vztáhnout ani zčásti, pokud prominutí podle čl. III nelze vztáhnout na celou trestnou činnost.
• Čl. IV promíjí podmíněné tresty odnětí svobody osobám starším 69 let a osobám, kde trest nepřevyšoval dva roky.
• Čl. IV promíjí všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení a jejich zbytky.
• Čl V stanovuje, že všechna předešlá ustanovení se ve stejném rozsahu vztahují též na provinění spáchané mladistvým a trestní opatření uložené mladistvému.

Na základě čl. II bylo zastaveno trestní stíhání např.:

• Františka Chvalovského, spojeného s aférou vytunelování Komerční banky,
• Jaroslava Vítka, Jaroslava Eliáše a Ladislava Tůmy, představitelům vytunelované společnosti H-System,
• Jiřího Babiše, Miroslava Fučíka, Tomáše Michala a Tomáše Seidlera z kauzy zkrachovalé Union banky,
• skupiny manažerů s Miroslavem Hálkem v čele v kauze vytunelovaného fondu TREND.

Podle čl, II bylo zastaveno k datu 21. února 2013 trestní stíhání 596 lidí ve 327 kauzách. Dále, jak píšou Novinky.cz: „Za tři čtvrtě roku od svého vyhlášení zahrnula amnestie celkem 111 263 odsouzených a obviněných, z toho 3 057 mladistvých. Nepodmíněné tresty vězení prominula 19 820 lidem, z toho ve výrazné většině 18 627 případů šlo o lidi potrestané odnětím svobody do jednoho roku. Z káznic se tak na svobodu dostali především pachatelé krádeží a maření výkonu úředního rozhodnutí a dále neplatiči alimentů.“ Seznam těch, kdo byli amnestováni podle čl. II, poskytl např. Nadační fond proti korupci.

Vzhledem k formulaci ve výroku „tak je pustil na svobodu“ je důležité si také vyjasnit, že abolice nemůže nikoho „pustit na svobodu“. Abolice je druh milosti, který zastavuje trestní stíhání. Je možné, že existovali „tuneláři“, kteří ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byli amnestováni a puštěni na svobodu (na ty se nevztahuje čl. II Klausovy amnestie). Obecně ale platí, že právě nejznámější „tuneláři“, kteří dodnes dokáží rozproudit diskuzi, nebyli pravomocně odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto nemohli být puštěni na svobodu v důsledku amnestie.

Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící, abolice totiž do jisté míry dokáže svobodu zajistit (tím, že nedojde k rozhodnutí soudu, který by obviněného shledal vinným), nemůže však žádného již odsouzeného propustit na svobodu.

Abolice je institut, v jehož důsledku vzniká nepřípustnost trestního stíhání. Stávající trestní stíhání je tedy zastaveno a nové nemůže být znovu zahájeno.

Podle čl. 63 odst.1 písm. j Ústavy prezident „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Tato pravomoc spadá mezi pravomoci kontrasignované předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Je tedy evidentní, že rozhodnutí o přijetí abolice je skutečně v rukou předsedy vlády, jak tvrdí Lubomír Zaorálek. Je také pravda, že za kontrasignované rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4).

Z minulosti známe významné a kritizované udělení abolice v rámci amnestie Václava Klause ze dne 1. ledna 2013. Miloš Zeman udělil svou zatím jedinou abolici 27. září 2016:

„Prezident republiky nařídil, aby se u omilostněného nepokračovalo v trestním stíhání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přihlédl k tomu, že obviněný v důsledku poškození mozku po cévní mozkové příhodě a pro duševní poruchu není schopen chápat smysl trestního řízení, které je z tohoto důvodu přerušeno. Žádost o milost podala státní zástupkyně, která v této fázi nemůže trestní stíhání v souladu se zákonem zastavit.“

Institut abolice obsahuje Ústava ČR v Čl. 63, který obsahuje výčet pravomocí prezidenta, které jsou kontrasignované předsedou vlády, konkrétně odst. 1) písm. j): „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Komentář k Ústavě u abolice uvádí: „Rozhodnutím prezidenta republiky (abolicí, pozn. Demagog.cz) zde nezaniká povinnost odsouzeného k výkonu trestu, nýbrž stát se zříká své povinnosti zjistit trestnost určitého jednání a potrestat jeho pachatele.“ (Rychetský a kol.: Ústava ČR – komentář; Wolters Kluwer; 2015)

K mimořádnosti opatření výše zmíněný komentář tvrdí, že „nepřímým důsledkem (abolice, pozn. Demagog.cz) je pak narušení důvěry občanů v právní stát, který odmítá plnit své základní funkce“ a „uvedené skutečnosti staví abolici do zjevného rozporu s principem demokratického právního státu, pročež je na ni třeba (stejně jako na celý institut milosti) nahlížet jako na výjimku z uvedeného principu“.

Tento komentář se pak věnuje i počtu udělených abolicí a uvádí, že: „Určitá zdrženlivost při využívání tohoto institutu byla patrná i ze strany jednotlivých prezidentů republiky. Prezident V. Havel v letech 1995 až 2003 učinil 104 aboličních rozhodnutí (Marečková, 2007, s. 349), V. Klaus v letech 2003 až 2013 využil tohoto svého práva v 16 případech, jež se týkaly celkem 20 osob.“ Z těchto uvedených důvodů, lze abolici považovat za mimořádně opatření.

Jak bylo zavedení abolice zamýšleno, se nám tedy z dostupných dokumentů nepodařilo zjistit. Faktem ovšem je, že tento institut má mnohem starší kořeny. Nalézt jej můžeme už např. v rakousko-uherské ústavě z roku 1867 (str. 12, čl. 13). Ani zde se nám ovšem nepodařilo dohledat, s jakým účelem byl tento institut zaveden. Uveďme také, že Lubomír Zaorálek se dopouští ve svém výroku určitého směšování pojmů. Abolice, jak je vysvětleno výše, slouží pouze k zastavení trestního stíhání, lidem odsouzeným tedy již pomoci nemůže. K tomu slouží institut tzv. milosti či amnestie.

Jiří Ruml byl zatčen v půlce října 1989 za trestný čin pobuřování, spolu se svým spolupracovníkem z Lidových novin Rudolfem Zemanem. Oba byli propuštěni krátce po sametové revoluci, a to 26. listopadu 1989. Jiří Ruml a Rudolf Zeman nebyli ani v nejmenším jediní, kdo byl z politických důvodu vzat v roce 1989 do vězení. Na začátku roku 1989 se do vězení dostal i Václav Havel. Ten byl však podmínečně propuštěn v květnu téhož roku. Krátce po sametové revoluci (8. prosince 1989) byla vyhlášena amnestie prezidentem Gustávem Husákem, která osvobodila přinejmenším 50 politických vězňů. Zda však skutečně docházelo k samovolnému propouštění vězňů policií či vězeňskou službou, se nám nepodařilo dohledat.

Výrok se časově vztahuje k období, kdy Jiří Kajínek dostal milost. Jaký byl v dané době Kajínkův zdravotní stav, není snadné zjistit. Sám Jiří Kajínek se po svém propuštění vyjádřil, že ve vězení dlouhodobě trpěl zdravotními problémy. Svůj aktuální stav komentoval slovy: „Nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.“

Bližší informace o zdravotním stavu Jiřího Kajínka, který byl 23. června 1998 odsouzen za spáchání dvojnásobné nájemné vraždy a pokus o vraždu, by mohla poskytnout jeho zdravotní dokumentace. Kajínek před svým propuštěním na svobodu podstoupil ve věznici v Rýnovicích zdravotní kontrolu. Její výsledky však nebyly zveřejněny.

Český rozhlas požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím po Kajínkově propuštění o zveřejnění příslušného spisu o omilostnění. Pokud by důvodem pro udělení milosti byl zdravotní stav Jiřího Kajínka, mohla by v daném spisu být informace i o skutečném Kajínkově zdravotním stavu. Žádný takový údaj však ve spisu nebyl přítomen.

Závěrem dodejme, že prezident Zeman, který omilostnil Kajínka 23. května 2017, se před svým zvolením do svého úřadu vyjádřil k možnosti udělování milostí takto: „Neuděloval bych je nikomu s výjimkou případů, kdy někdo umírá na smrtelnou nemoc a chce posledních pár týdnů života strávit v domácím prostředí, pokud nějaké má. V takovém případě bych milost udělil na základě lékařského doporučení. Avšak s výjimkou případů velmi závažných trestných činů, jako je třeba vražda.“

Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem pro Parlamentní listy z 23. srpna 2019 se věnuje především tématu ústavní žaloby na prezidenta republiky a s ní spojené výměně ministra kultury Staňka. Profesor Pavlíček prezentuje názor, že to, za co je v rámci ústavní žaloby žalován prezident Zeman, dělali jeho předchůdci ve funkci ve stejné míře. A z toho důvodu nevidí důvod k ústavní žalobě: „Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.“

Jako příklady uvádí u prezidenta Havla nejmenování navrženého kandidáta profesorem: „Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem.“ Dále pak nejmenování poslance Grégra místopředsedou vlády: „Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.“ A nejmenování viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu: „Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.“

U prezidenta Klause uvádí Václav Pavlíček příklad přezkušování ministrů: „To ale neznamená, že [předsedovi vlády] prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval.“

Profesor Pavlíček tedy vyjmenovává několik příkladů z minulosti, kdy se prezidenti pohybovali na hraně Ústavy či se snažili vykonání svých kompetencí oddalovat. Vyjádření Václava Pavlíčka je tedy možné interpretovat slovy "jsme neustále konfrontováni s tím poměrně volným vykládání Ústavy". Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý i přesto, že tato konkrétní slova z úst profesora Pavlíčka nezazněla.

Spis ke kauze Čapí hnízdo obsahuje zhruba 23 tisíc stran. Tento spis je neveřejný, a proto není k dispozici veřejnosti ani ministru Zaorálkovi. Možnost nahlédnout do spisu upravuje § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu pouze "obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů (...). Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv."

Veřejně dostupné je Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze v kauze Čapí hnízdo (.pdf). Tento dokument má 90 stran, z nichž byla velká část začerněna z důvodu ochrany osobních údajů zaangažovaných osob a podniků. Státní zástupce Jaroslav Šaroch v tomto dokumentu zastavil stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Šaroch v něm uvádí (str. 90), že se nepodařilo prokázat, že Čapí hnízdo nebylo nezávislým podnikem a nesplňovalo definici MSP (malého a středního podniku). V dokumentu však potvrzuje, že došlo k účelovému jednání ze strany obviněných ve snaze dosáhnout na dotace regionálního operačního programu NUTS 2.

Dále byla na některých zpravodajských webech zveřejněna přeložená zpráva OLAF (Evropského úřadu pro boj proti podvodům) týkající se kauzy Čapí hnízdo. Tato zpráva má 50 stran.