Miloš Zeman

Prezident Zeman uvedl Lubomíra Zaorálka z ČSSD do funkce ministra kultury 27. srpna 2019. Do ministerského úřadu jej Zeman uváděl již podruhé, poprvé se jednalo o post ministra zahraničí v lednu 2014 v kabinetu Bohuslava Sobotky.

Co se týká druhé části výroku, dá se předpokládat, že prezident Zeman naráží na prezidentské volby v roce 2003. Podle serveru iDnes.cz se Miloš Zeman již dříve o Zaorálkovi vyjádřil jako o jednom z těch, kteří ho v roce 2003 nevolili (zmínil to např. v roce 2013).

V roce 2003 se prezident ještě stále volil (.pdf, ss. 7–8, 10) nepřímo, tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory. V tomto roce proběhly volby tři, přičemž Miloš Zeman tehdy kandidoval za ČSSD v druhé volbě (kde vypadl v prvním kole). Kolem jeho kandidatury se rozhořel vnitrostranický boj, kdy Zemanovu kandidaturu tehdy nepodpořili např. Vladimír Špidla či Stanislav Gross.

Kvůli tomu, že se jednalo o tajné hlasování, nejsou dostupné přesné údaje, kdo volil koho. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Zároveň také nebyl nalezen žádný výrok, v němž by sám Lubomír Zaorálek či jiný zdroj tuto informaci přesvědčivě potvrdil, či vyvrátil.

Nicméně antagonistický vztah mezi Milošem Zemanem a Lubomírem Zaorálkem je znám již od roku 2000. Během voleb v roce 2003 se Lubomír Zaorálek vyjádřil, že největší spor uvnitř ČSSD se týkal obav spojených s tím, že pokud by Miloš Zeman vyhrál, tak „by si na Hrad přivedl Šloufy (Miroslav Šlouf, v té době hlavní poradce Miloše Zemana, pozn. Demagog.cz) a podobné lidi“. Existuje několik případů, kdy Lubomír Zaorálek veřejně vystupoval proti současnému prezidentovi; např. už v roce 2000, kdy zapochyboval o vhodnosti Šloufovy kandidatury do Senátu, se ve stejné době také ohradil proti Zemanovu označení novinářů jako blbců. Lubomíra Zaorálka pak označil tehdejší místopředseda ČSSD Škromach jako jednoho ze Zemanových odpůrců (Právo, 25. ledna 2003: Zaorálek šíří rakovinu v sociální demokracii). V roce 2003 se pak spekulovalo, zda Zaorálkovo jméno patří na seznam těch, kteří Zemanovu kandidaturu nepodpořili.

I přesto je nutné zdůraznit, že z dostupných zdrojů není možné jednoznačně zjistit, jak Lubomír Zaorálek v prezidentské volbě v roce 2003 skutečně hlasoval, a tedy potvrdit, nebo vyvrátit tento výrok.

Během zmíněných let 1939–1942 německá armáda skutečně vedla vítěznou válku. Společně se svými spojenci po roce 1939 obsadila téměř celou kontinentální Evropu, včetně Francie. V červnu roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Wehrmacht postoupil až k Moskvě. Již v té době však Německo zakusilo dvě významné porážky. A to v bitvě o Británii roku 1940 a v bitvě před Moskvou (1941–1942). Během let 1942–1943 došlo ke zlomovým událostem, kdy Německo prohrálo na východní frontě napřed bitvu u Stalingradu a následně u Kurska. Tyto události vedly k převzetí iniciativy Rudou armádou. Následovaly události vedoucí k porážce Německa, jako sovětská ofenziva na východní frontě nebo vylodění Spojenců v Normandii roku 1944 (SOMMERVILLE, Donald, 2009. II. světová válka: vylíčení historie jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách lidstva s analýzou rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. str. 26–150).

Postupný vývoj bojů v Evropě zobrazuje následující animace (časový údaj se nachází vpravo nahoře):

Zdroj: Wikimedia Commons, University of Texas Libraries

Válka byla v těchto letech prohraná i z hlediska Československa, jehož exilová vláda se pod vedením prezidenta Edvarda Beneše ustavila v Londýně. Pohraničí českých zemí (Sudety) bylo přímo připojeno k Německu, zbytek českých zemí byl okupován jako protektorát Čechy a Morava. Slovensko v územně okleštěné podobě bylo de iure samostatným státem, spolupracujícím s Německem. Obyvatelstvo v protektorátu trpělo represemi ze strany německé okupační moci, obyvatelé židovského či romského původu byli systematicky vražděni v důsledku nacistické rasistické ideologie.

1. září 2019 se do polské Varšavy sjeli světoví státníci připomenout si 80. výročí začátku 2. světové války. Ruský prezident Putin ale pozvánku nedostal, ačkoliv před 10 lety se téže akce zúčastnil. Zástupce českého velvyslance ve Varšavě Jiří Kyrian uvedl, že polský prezident a jeho kancelář chtěli tuto událost sdílet pouze se svými spojenci, tedy zástupci členských zemí EU, NATO a Východního partnerství.

Kancelář polského prezidenta Andrzeje Dudy uvedla, že hlavní roli v nepozvání Ruska hrají aktuální důvody, nikoliv ty historické. Konkrétně se vyjádřila následovně: „Dramatické události si Polsko připomene se zeměmi, s kterými v současnosti úzce spolupracuje na zachování míru ve světě na základě dodržování mezinárodního práva.“

Šéf kanceláře polského prezidenta Krzysztof Szczerski hovořil konkrétně o agresivní politice Ruska vůči Ukrajině jako o důvodu nepozvání.

Ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál pak dodal, že prohřešky Ruska útokem na Ukrajinu nekončí. Jako další uvádí rozhovory Vladimira Putina pro polský tisk, kde lhal ohledně paktu Molotov-Ribbentrop, či odmítavý postoj Ruska k vydání vraku letadla, které havarovalo ve Smolensku v roce 2010, zpět Polákům.

Co se pak týče nepozvání Rusů celkově (nejen tedy Vladimira Putina), jak uvádí prezident Zeman, nenašli jsme informaci, že by byl nějaký jiný Rus pozván. Podle již zmíněného Szczerskiho nebyla pozvána ruská delegace jako taková.

Útok Sovětského svazu na Polsko skutečně zmíněn byl, avšak nikoliv jako důvod k nepozvání představitelů Ruské federace. Polský prezident totiž ve svém zahajovacím projevu zmínil, že kromě nacistického Německa na Polsko zaútočil také Sovětský svaz.

Německé jednotky vtrhly do Polska 1. září 1939, Rudá armáda až 17. září (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 435–437). Prezident Zeman se tedy zmýlil v datu sovětské invaze o pouhé dva dny. Navíc přesnost svého výroku sám částečně relativizuje slovem „asi“.

Posoudit část výroku týkající se vztahu mezi sovětským útokem a polskou kapitulací je komplikovanější. Situace a průběh válečných operací v Polsku jsou důvodem, proč tuto část výroku posoudit jako nepravdivou. Během německé invaze byla převážná část polských sil dislokovaná v západní části země, kde do 17. září utrpěla těžké ztráty (DAVIES, Norman, 1982. God's playground: a history of Poland. str. 437–439). Oproti tomu bylo polským jednotkám nařízeno, že Rudé armádě mohou klást odpor pouze v případě, že na ně sama zaútočí (BISKUPSKI, M. B. B., 2000. The history of Poland. str. 102). Také rychlost a razance německého postupu před sovětským vpádem napoví, že by polská armáda brzy kapitulovala i bez útoku Rudé armády. Během prvního týdne ztratilo polské vrchní velení kontrolu nad bojištěm, a každá ze sedmi polských armád tak většinou bojovala bez vzájemné koordinace (BISKUPSKI, . B. B., 2000. The history of Poland. str. 101). Je třeba brát v potaz také načasování sovětského útoku. Ten přišel záměrně až v momentě, kdy byla většina polské armády zničena v bojích s Německem na západě země. Sovětské jednotky tak narážely na minimální odpor (Nolan, 2011 str. 4), a to navzdory pokusu polského velení o stažení zbývajících sil na východ země, kde měly svést s Wehrmachtem poslední bitvu. Rozkaz k tomu byl však vydán již 10. září.

Oproti předchozímu vysvětlení tvrdí R. C. Raack ve svém článku Stalin's Plans for World War II (str. 216–217), že podmínkou pro německý útok na Polsko byly předchozí smlouvy se SSSR zaručující sovětský útok z východu. V případě sovětské neangažovanosti v polském tažení mohlo prý mít Polsko ještě 17. září dostatečné kapacity k obraně po dalších několik měsíců. R. C. Raack dále argumentuje (str. 216–217) spojením se sousedními státy, přes které mohla Polsku proudit pomoc.

Raackovo tvrzení je však v kontrastu se silou polské armády i s rozkazem jejího velení z 10. září 1939, podle kterého mělo být polské vojsko staženo právě do východní části Polska. Jak také můžeme vidět na mapách, v době útoku Rudé armády byla většina polských sil obklíčena německými jednotkami, nebo se již vzdala.

Zdroj: Westpoint

Zdroj: Westpoint

Ve výroku prezidenta je problematickým pojmem „kapitulace polské armády“. K tomuto aktu ve smyslu článku 35 Haagské úmluvy z roku 1899 totiž vůbec nedošlo. Polská vláda kapitulaci nepodepsala, ale uprchla (str. 5) do Rumunska. Kapitulaci nepodepsal ani nejvyšší velitel polské armády Edward Rydz-Śmigły, který do Rumunska uprchl taktéž. Postupně se vzdaly jednotlivé bojující skupiny polské armády. Jednalo se ovšem o obklíčené jednotky kladoucí nezávisle na sobě poslední odpor, nikoli o kapitulaci polské armády jako celku (viz mapy). Posádka ve Varšavě kapitulovala 27. září, a to jako jedna z posledních, jak lze vyčíst ze druhé mapy. V té době byla již většina polské armády zničena (str. 4) německou, nikoli Rudou armádou.

Na kapitulaci varšavské posádky neměla Rudá armáda žádný vliv. Varšava byla totiž obléhána (str. 5) pouze německými jednotkami a Rudá armáda do boje o města nezasáhla. Posádka ve městě byla navíc jednou z posledních, která se vzdala.

Minimálně první část výroku je pravdivá, byť s drobnou odchylkou. Jak dlouho by byla polská armáda schopna se na východě země bránit v případě sovětské neangažovanosti, je otázka spíše alternativní historie, k jejímuž hodnocení se stavíme zdrženlivě. Je však zavádějící tvrdit, že polská armáda kapitulovala. Neučinili tak ani představitelé tehdejšího polského státu, ani jeho armády. Ve skutečnosti se totiž jednotlivé jednotky polské armády vzdávaly nezávisle na sobě. Ke kapitulaci polské armády ani státu jako celku nikdy nedošlo.

Versailleská smlouva byla podepsána v Paříži v rámci mírové konference po první světové válce 28. června 1919 a označovala Německo jako viníka války. Německo ztratilo část území ve prospěch okolních států, například Alsasko a Lotrinsko či Hlučínsko. Vítězným státům muselo poskytnout náhradu válečných škod, s jejímž splácením mělo problém.

Významným okamžikem pak bylo porušení Versailleské smlouvy v průběhu roku 1935, kdy Němci zavedli všeobecnou brannou povinnost. Na to ovšem západ nijak nereagoval a Británie dokonce uzavřela s Německem námořní dohodu, která umožnila Němcům vybudovat válečné námořnictvo - avšak pouze v takovém poměru, aby nepřevýšilo 35 % britského námořnictva.

V březnu 1936 dal Hitler příkaz k vojenskému obsazení Porýní. Dále pak byla smlouva porušena anšlusem Rakouska roku 1938. Porýní byla oblast mezi Belgií, Francií a Německem, které bylo na základě versailleské smlouvy demilitarizováno, tudíž tam Němci nesměli stavět žádná opevnění ani udržovat vojsko. Do oblasti Porýní Hitler vyslal 30 000 vojáků (.pdf, str. 46) a Francii s Británií nabídl 25letý pakt o neútočení. Zároveň tvrdil, že nemá v Evropě žádné teritoriální požadavky.

Británie (.pdf, str. 56) považovala obsazení Porýní za krok Německa k jeho původnímu území, ale formálně tento krok odsoudila. Spojené království se nechtělo pouštět do žádných ozbrojených konfliktů, jelikož na tom nebylo hospodářský ani vojensky příliš dobře. Ani Francie na situaci nijak nereagovala, neboť v té době měla velmi nestabilní vládu, která v této otázce nemohla učinit žádné rozhodnutí. Současně svá vojska Francie přesouvala do Alp a Tuniska, kde hrozil konflikt na základě politického napětí s Itálií. A jelikož Francie neměla britskou podporu při případném pokusu remilitarizace Porýní, neodvážila se jednat.

Neaktivita Francie a Británie vyvolala u států vzniklých po světové válce obavy o udržitelnosti státních hranic. Hitler využil této smířlivé diplomacie a sílící Itálie a uzavřel s Mussolinim smlouvu o rozdělení vlivu (.pdf, str. 56) v Evropě.

Historička Bohumila Ferenčuchová ve svém článku pro Historický časopis uvedla, že z počátku se nejednalo o žádné drama, jelikož Německo nepřekročilo obsazením Porýní své hranice. Avšak toto území bylo pro Francii zdrojem starostí už od podpisu mírové smlouvy - obávali se napadení Německem, a chtěli tudíž hranice na Rýně posunout (.pdf, str. 40). V článku je zmíněn názor tehdejšího státního tajemníka obrany Duffa Coopera (.pdf, str. 58), který kritizoval slabý postoj Británie a Francie, když se nepokusily stáhnout německá vojska z oblasti Porýní. Kdyby tak učinily, musel by se Hitler stáhnout a nezískal by takový obdiv u svého národa. Cooper považuje pasivitu Západu za naivní krok, kterým chtěli udržet mír, když na ozbrojený konflikt neměli ani pomyšlení.

Versailleská smlouva tak byla okupací Porýní Německem porušena. Zda by zásah v roce 1936 byl optimální nicméně nehodnotíme, jelikož se jedná čistě o prezidentův názor na věc.

V roce 1968 bylo Ivanu Štěpanoviči Koněvovi 71 let, což je nad hranicí důchodového věku v tehdejším SSSR, kde muži odcházeli do důchodu v 60 letech a ženy v 55. Jeho poslední výkonnou funkcí bylo vrchní velení nad sovětskými vojsky v Německé demokratické republice v letech 1961-62 (potvrzeno též v knize Polmar, Allen: World War II: the Encyclopedia of the War Years, 1941-1945; str. 478). Po roce 1962 zastával již jen velmi formální funkci generálního inspektora Ministerstva obrany SSSR, přičemž skupina generálních inspektorů byla a je formální uskupení založené v 50. letech s cílem shromažďování a udržení zkušeností a vědomostí vysokých vojenských hodnostářů v důchodovém věku.

Prezident Zeman ve svém výroku uvádí, že maršál Koněv „neměl na věci vliv.“ V souvislosti s událostmi srpna roku 1968 tímto nejspíše oponuje informaci, kterou obsahují tabule u sochy maršála Koněva na Praze 6, a tedy že maršál Koněv „osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“

Za tento zpravodajský průzkum se považuje návštěva maršála Koněva, spolu s dalšími vojenskými hodnostáři, v Československu během oslav konce druhé světové války v květnu roku 1968. Lavrenov a Popov (kap. 11) citují Brežněva, který tuto návštěvu navrhl jako jeden z kroků k vyřešení napjaté situace po lednu 1968. Někteří tvrdí, že během této návštěvy se maršál Koněv, společně s ostatními, měl pokusit jednat (.pdf, ss. 97-98) o rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR, a přinejmenším proběhlo několik prohlídek československých vojenských jednotek.

Výzkumný pracovník Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) AV ČR, v. v. i., Jiří Hlaváček, nicméně v e-mailu pro Demagog.cz ze dne 10. září 2019 uvedl, že v současnosti není možné z dostupných archivních materiálů posoudit, zda byl sám Koněv před svou návštěvou v květnu 1968 obeznámen také se záměrem provést intervenci do Československa.

Jiří Hlaváček z ÚSD AV ČR, v. v. i. konkrétně uvedl: „Úkolem sovětské vojenské delegace, jejíž součástí byl také maršál Koněv, bylo na základě osobního kontaktu s civilním obyvatelstvem a příslušníky ČSLA (Československé lidové armády) posoudit tehdejší společenskou situaci. Přítomnost penzionovaného sovětského válečného veterána Koněva v době oslav květnového výročí osvobození tak měla spíše symbolický význam a určitým způsobem měla zakrýt skutečný (neoficiální) cíl celé návštěvy, kterým byla právě zpravodajská činnost na československém území. Zda Koněv věděl o tom, co se chystá, můžeme jen spekulovat, nicméně reálný dopad jeho návštěvy na konečné rozhodnutí sovětských představitelů o invazi byl nejspíš nulový.“

Stejně jako u množství dalších otázek týkajících se zpravodajské činnosti, ani zde není možné přesně určit, jak významnou roli tehdy už jednasedmdesátiletý I. S. Koněv v přípravě k invazi sovětských vojsk mohl sehrát, a zda ji sehrál vědomě, či ne. Nicméně je velmi pravděpodobné, že jakýkoli jeho vliv na vývoj dalších událostí, včetně srpnové intervence, byl jen velmi malý, popř. nulový. Výrok prezidenta Zemana je tak možné označit za pravdu.

Městská část Praha 6 skutečně má ve svém dlouhodobém plánu (.pdf, str. 1) rekonstrukci náměstí Interbrigády, jehož součástí (video, čas 8:12 - 8:21) je výstavba podzemních garáží. Projektová kancelář VHE uveřejnila na svém webu studii hromadných garáží a parteru náměstí Interbrigády vytvořenou v prosinci 2006. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k tématu vyjádřil v diskuzi pořadu Pro a proti (video, čas 8:30-9:30), která proběhla na konci roku 2017. Dle jeho slov měla být socha maršála Koněva v rámci rekonstrukce přesunuta na jiné místo v parku na náměstí Interbrigády. K otázce úplného odstranění sochy se v pořadu vyjádřil odmítavě, sochu maršála Koněva dokonce starosta Prahy 6 Kolář zamýšlel využívat jako učební pomůcku (video, čas 10:45).

O úplném odstranění sochy začala radnice Prahy 6 uvažovat v návaznosti na vandalské útoky. Velvyslanectví Ruské federace v České republice vyjádřilo názor, že vandalské útoky byly vyprovokovány výše zmíněným edukačním plánem městské části Prahy 6, v rámci kterého její vedení umístilo k pomníku „vysvětlující cedule". Vedení Prahy 6 se prozatím rozhodlo sochu zakrýt, aby ji ochránilo před dalšími útoky vandalů. O dalším postupu bude dle mluvčího radnice Prahy 6 Ondřeje Šrámka radnice jednat 12. září.

Domněnka prezidenta Zemana o plánu budování podzemních garáží v místě, kde socha maršála Koněva stojí, je tedy pravdivá, v rámci tohoto plánu se ale jednalo o pouhé přesunutí sochy na jiné místo. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se k výroku prezidenta Zemana a k celé kauze vyjádřil na svém facebookovém profilu: „Považuji za nepřijatelné, aby prezident republiky klamal veřejnost lživými informacemi o údajně připravovaných projektech podzemních garáží,..."

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau byl osvobozen dne 27. ledna 1945, kdy do něj vstoupili vojáci 60. armády vedené generálem Pavlem Kuročkinem. Tato armáda byla součástí tzv. 1. ukrajinského frontu vedeného maršálem Ivanem S. Koněvem.

Vedení SS se ještě před příchodem sovětských vojáků do Osvětimi rozhodlo (kapitola Evacuation and liquidation of the camp) provést evakuaci tábora a zničit a zahladit všechny stopy. V rámci evakuace odešlo během 17. – 21. ledna 1945 zhruba 56 tisíc vězňů na tzv. pochody smrti, které nepřežilo 9–15 tisíc z nich.

Bojové operace kolem Osvětimi začali (kapitola Liberation) 27. ledna 1945 vojáci ze 100. a 322. střelecké divize 60. armády. Ke koncentračním a vyhlazovacím táborům se vojáci dostali během odpoledne téhož dne, kde narazili na zhruba 7 tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů. Do péče o tyto vězně v následujících dnech nasadil dvě polní nemocnice i polský Červený kříž.

První ukrajinský front maršála Koněva se následně zúčastnil osvobozování Slezska a Saska a konečné Pražské ofenzívy, v rámci níž dorazil maršál Koněv v brzkých ranních hodinách 9. května 1945 do Prahy. Němci v Praze, až na jednotky SS (video, 4:10), kapitulovali den předem, 8. května 1945.

Dne 7. května 1945 došlo v Remeši k podpisu kapitulace nacistického Německa. Výsledkem dohody bylo složení zbraní a přerušení všech operací k 23:59 následujícího dne, 8. května 1945.

Během v té době probíhajícího Pražského povstání došlo mezi českým odbojem a zástupci německé armády k vyjednání Protokolu o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze z 8. května 1945. Výsledkem dohody bylo stažení německých branných sil, letectva, všech velitelství, svazů Waffen-SS, policie a všech státně i vojensky organizovaných jednotek v oblasti Prahy a umožnění odchodu z Prahy k 18:00 téhož dne.

Příslušníci jednotek Waffen-SS se však odmítli podřídit kapitulaci a pod vedením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera pokračovali v boji (video, 4:10).

Do Prahy dorazily první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva 9. května ve 4 hodiny ráno. Během 9. května jednotky SS bojovaly v Břevnově na Malovance, v 10 hodin byl hlášen boj na Letenském náměstí a zároveň ostřelování vnitřního města a Hradu dělostřelectvem. Do večera sovětské jednotky vytvořily obranný kruh kolem města a došlo k ukončení bojů v Praze.

Po kapitulaci Carl von Pückler odjel (.pdf, str 15–16) z Prahy na západ k demarkační linii do obce Čimelice. V těchto místech von Pückler střídavě odolával náporu sovětských vojsk a pokoušel se vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Nicméně v noci z 11. na 12. května 1945 odevzdal kapitulaci do rukou sovětského generála Sergeje Serjogina, velitele 104. gardové střelecké divize, a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu 4. tankové divize XII. Sboru. Poté se vrátil do domu na kraji Čimelic, kde byl ubytován, a tam se 12. května 1945 zastřelil (.pdf, str. 20).

Na Praze 6 má TOP 09 skutečně výrazný vliv. Po komunálních volbách v roce 2018 se na spolupráci na Praze 6 dohodlo vítězné uskupení KLID (TOP 09 a KDU-ČSL) společně s ODS a STAN. Podle ČSÚ získala koalice TOP 09 a KDU-ČSL na Praze 6 celkem 10 mandátů (z celkových 45), pro 7 ze zvolených kandidátů byla navrhující stranou TOP 09. Úřadujícím starostou Prahy 6 je Ondřej Kolář za TOP 09.

Podle webu TOP 09 získaly koalice s kandidáty TOP 09 v komunálních volbách v Praze 2018 celkem 132 mandátů, z toho 96 obsadili zástupci TOP 09. Na pozici starosty byl v Praze zvolen už zmíněný Ondřej Kolář (na Praze 6), dále Jiří Koubek (Praha - Libuš) a Radek Vondra (Praha 14). Velkou podporu pak dostali také kandidáti TOP 09 v Dolních Měcholupech, v Šeberově nebo na Praze 3. Už jen ze srovnání s dalšími městskými částmi Prahy můžeme tedy konstatovat, že Praha 6 není „posledním útočištěm TOP 09“, výrazný vliv má strana i v dalších pražských městských částech. TOP 09 je také součástí vládní koalice na pražském magistrátu.

Na komunální úrovni TOP 09 v posledních volbách prokazatelně mandáty ztratila. Relativní úspěch však zaznamenala například v Plzni, kde se stala součástí vládnoucí koalice. Úspěšnost TOP 09 ve všech krajích je znázorněna v níže uvedené mapě. Celkově pak kandidáti navržení TOP 09 v komunálních volbách získali 4,82 % ze všech hlasů, podobně jako například KSČM, STAN či KDU-ČSL. Jen o půl procenta více hlasů pak získali kandidáti ČSSD.

Zdroj: Český statistický úřad

Definice „celostátní politické strany“ není jednoznačná. Pro ověření výroku se ale můžeme podívat také na volební výsledky TOP 09 v posledních letech. Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR bylo v roce 2017 zvoleno za TOP 09 7 poslanců a poslankyň. Tři z těchto mandátů TOP 09 získala díky pražským voličům, 2 mandáty pak získala ve Středočeském kraji, 1 mandát v Jihočeském kraji a 1 mandát v Jihomoravském kraji. Volební zisk (5,31 % hlasů) je nižší než v minulých letech, ale zastoupení ve sněmovně mají 4 kraje. Pro srovnání, v roce 2013 získala TOP 09 11,99 % hlasů a 26 mandátů (v Praze získala 7 mandátů, ve Středočeském kraji 4 mandáty, ve čtyřech dalších krajích získala 2 mandáty, v sedmi krajích 1 mandát).

Dva zástupce má TOP 09 také v Senátu, a to za volební obvody Jičín a Opava.

U voleb do Evropského parlamentu z roku 2019 i 2014 můžeme pozorovat výrazně vyšší úspěšnost koalice TOP 09 a STAN v Praze a ve Středočeském kraji ve srovnání s ostatními kraji. Z výsledků hlasování za jednotlivé územní celky však plyne, že v roce 2019 získala koalice TOP 09 a STAN ve všech krajích kromě Moravskoslezského kraje alespoň 8 % (ve Zlínském to bylo 7,99 %) hlasů, a z toho více než 11 % hlasů v 6 krajích.

Z výše uvedeného můžeme tedy uzavřít, že TOP 09 sice v posledních letech ztratila hlasy některých voličů, ale tvrzení, že „není celostátní politickou stranou“ není pravdivé.