Miloš Zeman

Spor o zřízení systému automatických relokací v rámci Evropské unie opravdu probíhá. Návrh Dublin IV přináší možnost spuštění relokačního mechanismu, podle kterého by se změnilo určení členského státu, jež by posuzoval žádosti o mezinárodní ochranu, z tzv. „hraničních“ zemí na další země, včetně České republiky. K tomu by však došlo pouze při přetížení prvního členského státu, ve kterém žadatel podá žádost. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Návrh, na který Miloš Zeman odkazuje, je označován jako Dublin IV a jeho cílem je pozměnit stávající podobu Dublinského systému, která upravuje mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.

Podle stávajícího nařízení, označovaného jako Dublin III, se členský stát příslušný k posuzování žádosti určuje podle sestupně řazených kritérií (čl. 7–15), přičemž podle informací Komise (bod č. 3.2 důvodové zprávy) je nejpoužívanějším kritériem opravdu kritérium vstupu (čl. 13). Podle něj je příslušným státem ten stát, jehož hranice žadatel ze třetího státu nedovoleně překročil jako první. Dublin III žádný relokační mechanismus neobsahuje, proto musela Rada pro přijetí kvót přijmout samostatná rozhodnutí.

Návrh nařízení Dublin IV pak přináší novinku v možnosti spuštění automatického relokačního mechanismu (kapitola VII). V takovém případě by opravdu došlo ke změně státu příslušného k posouzení žádosti, a to z prvního státu, kde podal žadatel žádost, na jiný členský stát určený podle relokačního mechanismu. Tento mechanismus by se však spustil až v případě přetížení některého ze členských států.

Na závěr je třeba dodat, že výsledky summitu Evropské rady z října 2017 přinesly podstatnou změnu týkající se procesu přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude při hlasování v Radě třeba souhlasu všech členských států, nikoliv pouze kvalifikované většiny, která je vyžadována podle unijních smluv. Česká republika tak bude mít právo veta při schvalování návrhu nařízení obsahující výše uvedený mechanismus.

K nákladům na inkluzivní vzdělávání se Miloš Zeman již dříve vyjádřil. V březnu 2016 odhadoval celkové náklady na první dva roky inkluze na 3,5 mld. Kč. Už tehdy jsme jeho výrok hodnotili jako nepravdivý. Celkové náklady se oproti dosavadními stavu měly zvýšit o 2,91 mld. Kč, nikoli o 4 mld. Kč.

Důsledkem zavedení inkluze se náklady měly zvýšit o 0,41 mld. Kč v roce 2016, 1 mld. Kč v roce 2017 a 1,5 mld. Kč v roce 2018. Vyplývá to z Odůvodnění k vyhlášce (.pdf, str. 116).

Nadto je inkluzivní vzdělávání financováno z dotačních a rozvojových programů ministerstva školství, přičemž pro rok 2015 je podpora odhadovaná na 340 mil. Kč (.pdf, str. 37). Od dubna 2016 budou školy podpořeny v rámci OP VVV výzvou na zjednodušené projekty, na které je vyčleněno celkem 4,5 miliardy korun (.pdf, str. 5).

Z Analýzy společného vzdělávání vyplývá (údaje k říjnu 2017), že finanční náročnost na podpůrná opatření v běžných školách zřizovaných krajem, obcí či svazkem obcí byla od 1. září 2016 do konce září 2017 v celkové výši 2,071 mld. Kč.

Miloš Zeman ve svém Vánočním poselství 26. prosince 2017 skutečně ocenil programové prohlášení vlády jako dobré východisko pro diskuzi politických partnerů. Konkrétně řekl:

„A mělo by to být jednání, které se bude týkat jak programových, tak personálních kompromisů, jak je v politice zvykem. Myslím si, že návrh programového prohlášení Babišovy vlády je pro takové diskuze docela dobrým výchozím materiálem..“

V roce 2013 hnutí STAN, tehdy ještě spolupracující s TOP 09, plánovalo předložit návrh zákona, podle kterého by ve všech malých obcích existovala povinnost přímé volby starosty. Ve větších a malých městech by zavedení systému bylo volitelné. Hnutí v minulém období návrh také předložilo, ten byl nicméně zamítnut.

Dle analýzy ministerstva vnitra (.pdf, str. 3) by zavedení přímé volby starosty znamenalo zejména posílení jeho politického mandátu. Starosta by byl osobně odpovědným za výkon veřejné moci v obci a za chod úřadu, radu by jmenoval sám, tedy sám by si vybíral svůj tým odborníků. Jednalo by se tak o významnou změnu.

Tuto myšlenku na sjezdu hnutí STAN dne 31. května 2013 podpořil i Miloš Zeman. Častým argumentem proti zavedení přímé volby starostů je to, že by starosta neměl dostatečně silnou pozici, pokud by nekandidoval za strany, které byly do zastupitelstva zvoleny.

„Proto vám dávám ke zvážení, zda by se starostou neměl stát ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany,“ navrhl k předloze Starostů Zeman.

Starostové a nezávislí doufali, že vliv prezidenta (zejména na ČSSD) jim pomůže tuto normu prosadit. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V roce 2017 činily výdaje na dotace ze státního rozpočtu 25,1 miliard Kč (.pdf, str. 35). V roce 2013 byla podpora OZE vyčíslena na 44,4 mld Kč (z toho 11,7 mld Kč ze státního rozpočtu)

Dotace na obnovitelné zdroje však nejsou čerpány jen ze státního rozpočtu - dalším zdrojem jsou příspěvky z cen elektřiny vyrobené z jiných než obnovitelných zdrojů. Ty platí sami odběratelé - od roku 2016 již není příspěvek na OZE vypočítáván čistě z množství odebrána elektřiny, ale z velikosti jističe a činí maximálně 495 Kč za MWh odebrané elektřiny.

V posledních čtyřech letech celkové výdaje na OZE opravdu oscilovaly okolo 40 miliard Kč ročně.

Zákon, na jehož základě jsou vypláceny prostředky na podporu obnovitelných zdrojů, byl schválen během volebního období 2002–2006. Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů byl následně novelizován.

Základní problém u výkupních cen byl ten, že při přijímání této legislativy byl poslankyní ČSSD a poslancem KSČM načten a prosazen pozměňovací návrh, který svazoval regulátorovi ruce při možném snižování výkupních cen. Konkrétně šlo o to, že Energetický regulační úřad nově mohl meziročně snižovat tyto ceny o pouhých 5 %.

To vedlo v kombinaci se sníženými vstupy (cena solárního panelu) k boomu výstavby solárních elektráren, které jsou dotovány ze státního rozpočtu. Celé problematice jsme se věnovali např. v rámci debaty Mirka Topolánka s Michalem Horáčkem pro Deník.

Prezident Zeman má pravdu, že problém vznikl během funkčního období předchozích vlád i minulých Poslaneckých sněmoven.

Veřejně dostupné informace dokumentují buď pouze neziskové organizace, anebo neziskové a podobné organizace, mezi které patří politické strany a církve. Avšak pouze jednou za poslední čtyři roky se jedna z částek přiblížila 11 miliardám korun. Navíc v této sumě jsou často zahrnuty údaje také pro církve nebo politické strany, což nejsou typické neziskové organizace.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pro informaci dodejme, že největším příjemcem je Fotbalová asociace České republiky, za rok 2015 inkasovala cca 313 milionů korun.

Podle Rozboru financování nestátních neziskových organizací, který si nechala vláda v roce 2014 (.pdf, str. 4) vypracovat, stát poslal tzv. „neziskovkám“ celkově okolo 13,6 mld. Kč. Na financování se podílelo více subjektů než jen státní rozpočet. Od obcí šlo celkem 3,3 mld. Kč, od krajů a hlavního města Prahy okolo 1,8 mld. Kč a ze Státních fondů ČR 842 mil. Kč. Státní rozpočet se na financování podílel částkou 7,6 mld. Kč.

O rok později – podle stejného rozboru pro rok 2015 (.pdf, str. 4) – dosahovala celková částka 16,5 mld. Kč. Složení financování bylo opět stejné jako v roce 2014: od obcí šlo 3,7 mld. Kč, od krajů a Prahy 2,3 mld. Kč a ze Státních fondů získaly neziskové organizace 731 mil. Kč. Státní rozpočet se na výsledné částce podílel částkou 9,8 mld. Kč.

Ve stejném dokumentu na straně 7 se nachází graf, který ukazuje vývoj financování nestátních neziskových organizací ze státního rozpočtu – z něj jasně vyplývá, že za posledních 11 let se podíl státního rozpočtu na financování neziskových organizací ani jednou významně nepřiblížil částce 11 mld. Kč.

Aplikace ministerstva financí zohledňuje příspěvky státního rozpočtu pro Neziskové a podobné organizace, přičemž právě podobné organizace (jako třeba politické strany a hnutí nebo církve) jsou významnými příjemci peněz ze státního rozpočtu.

V roce 2016 šlo ze státního rozpočtu na položku neinvestiční transfery neziskovým a podobným organzacím celkem 11,45 mld. Kč. Z nich inkasovaly církve a politické strany (poměr 3,5 : 0,5) dohromady 4 miliardy. Tedy čistě pro spolky, obecně prospěšné společnosti a neziskové organizace šlo o výrazně nižší částku.

V posledním zaznamenaném roce 2017 (k 30. září) 12 miliard. Z nich pak šly 3 miliardy církvím a náboženským společnostem a 340 milionů politickým stranám.

Zdroj: HlídacíPes.org

O největších příjemcích příspěvků na nestátní neziskové organizace se rozepsal server HlidaciPes.org, a to jak pro rok 2014, tak i pro následující rok 2015.

K nárůstu úředníků ve Strakově akademii za posledních let skutečně došlo. V roce 2013 zde pracovalo 433 zaměstnanců (.pdf, str. 8). Na konci roku 2017 zde pracovalo už 768 zaměstnanců (.pdf, str. 29). Za pět let ve Strakově akademii tedy přibylo 335 zaměstnanců, nárůst tudíž nebyl stoprocentní, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Není jich ani tisíc, jak prezident uvádí.

Nárůst pracovníků proběhl i na ministerstvu práce a sociálních věcí. V roce 2013 zde pracovalo 1003 zaměstnanců (.pdf, str. 20). Na konci roku 2017 to bylo 1603 pracovníků (.pdf, str. 30). Na ministerstvu práce a sociálních věcí byl nárůst tedy výraznější (v absolutních číslech), ale opět se nejednalo o nárůst stoprocentní.

Podobný výrok Miloš Zeman tento rok pronesl na cestě po Jihočeském kraji v Milevsku, kde vyňal z pojmu státních úředníků konkrétně hasiče, lékaře, učitele nebo policisty. Údaje o počtu státních zaměstnanců z roku 2002 jsou poměrně nepřesné a komplikovaně definované, jelikož v daných letech docházelo k reformě a přesunům.

Zákon, jenž nastiňuje, kdo je chápán pod pojmem „státní úředník“, byl zaveden v roce 2015, a letos v červenci byl ještě dále upravován. Pokud bychom se tímto zákonem řídili a nepočítali tak mezi státní úředníky vojáky, učitele a jiné vyloučené profese, došli bychom podle dokumentu ministerstva financí Státní rozpočet v kostce 2017 (.pdf, str. 43) zhruba k počtu 125 tisíc státních úředníků. Systemizace služebních a pracovních míst z letošního roku zase počítá s číslem 78 tisíc, ovšem jak dokument uvádí, nejsou v něm zahrnuty všechny úřady.

Analýza ministerstva vnitra z roku 2011 se snaží shrnout počet státních zaměstnanců, konkrétně na straně 8 (.pdf) je pro rok 2002 přesný počet státních zaměstnanců 178 tisíc, nýbrž dále z textu vyplývá, že jsou mezi nimi započítáni i vojáci atp. Nelze tak z tohoto dokumentu vycházet při vyhodnocování počtu státních úředníků.

Pro přesný popis vývoje počtu státních úředníků tak chybí veřejné zdroje, ze kterých lze vycházet, výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.