Petr Fiala

Humanitární pomoc do Číny byla odeslána armádním speciálem 1. března 2020. V tento den měla Čína podle Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“) „pouze“ 579 (.pdf, str. 1) nových případů nákazy z celkového počtu 79 968 nakažených. V posledních deseti dnech před 1. březnem počet nově nakažených nikdy nepřesáhl jeden tisíc (srovnej: denní zprávy WHO). Podle těchto čísel je možné hovořit o ústupu epidemie, není však jasné, jestli se čísla opět nezačnou prudce zvedat.

Počet nakažených v Číně

Zdroj: Johns Hopkins University

Vývoj epidemie COVID-19 zobrazuje i následující graf, který pro jednotlivé dny kromě počtu nakažených zobrazuje také počty vyléčených a zemřelých za den.

Zatímco především v Itálii čísla nakažených prudce vzrůstala (29. února už měla Itálie přes tisíc nakažených) a Francie a Německo se blížily stovce (.pdf, str. 4), v České republice, stejně jako v Polsku, na Slovensku, ve Slovinsku nebo Maďarsku nebyl (.pdf) tou dobou ohlášen zatím jediný případ nákazy. První případy nemoci COVID-19 pak byly v Česku potvrzeny až právě 1. března 2020. Nebylo tedy „jasné“, že se naše země ocitne ve stejné situaci a že budeme postrádat tuto humanitární pomoc.

Přestože první část výroku lze hodnotit jako pravdivou, druhá část výroku o jasnosti potřeby zdravotnických prostředků ve dnech, kdy u nás není jediný potvrzený případ nákazy (29. února) nebo se ukazují první tři případy (1. března 2020), u kterých hygiena provádí epidemiologická šetření, je značně zavádějící. Z toho důvodu hodnotíme i celý výrok jako zavádějící.

Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.

Zdroj: iRozhlas

Předně se věnujeme tomu, zda má prezident „nárok“ spolurozhodovat o složení vlády. Pokud budeme chápat ve výroku slovo nárok jako právní nárok, v české ústavě jej nenajdeme. Absenci takového nároku potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Respekt: „Současný ústavní model zejména v případě odvolávání a jmenování ministrů svěřuje jednoznačně tuto pravomoc do kompetencí předsedy vlády a prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci, tedy uvážení.“

Role prezidenta v parlamentní demokracii, kterou Česká republika je i po zavedení přímé volby (.pdf, str. 17), se nevyznačuje pravomocemi přímo vytvářejícími vlastní politický program. Jak např. píše Jan Wintr ve své knize Principy českého ústavního práva na str. 66: „V parlamentní formě vlády (parlamentní demokracii) náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky," a dále, že „Neodpovědnost hlavy státu je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Zásada princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům) vedla k tomu, že za panovníkovy činy byli hnáni k odpovědnosti jeho ministři, a posléze z panovníka na ministry (už odpovědné parlamentu) přešla i faktická politická moc.“ Tento vývoj se zrcadlí (mimo čl. 62) v Ústavě v čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4. Souhlasný názor představuje i kniha Ústavní systém České republiky od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek na stranách 168 a 169, kde se tvrdí, že prezident by měl „být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému“.

Dle expertů prezident Zeman nečiní ve svém postavení tak, jak je zamýšleno obecnými ústavními principy. Prezident má možnost se s potenciálním ministrem sejít, smí se k němu vyjádřit, může ho zkritizovat, může mu být proti srsti. Stejně jako se může scházet s úřadujícími ministry a prosit je, aby na svém postu zůstali. Nakonec má (až na případ, kdy přijme demisi ministra podle čl. 73 odst. 1 Ústavy) poslední slovo, kdo bude, či nebude ve vládě, vždy předseda vlády.

Praktické jednání prezidenta Zemana je pak s těmito principy v rozporu. To můžeme demonstrovat na případech, které jsme uvedli již v dřívější analýze:

• Když ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak podle svých slov na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.
• Když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.
• Dále také v květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový výklad byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného. 
• V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Schopnost Miloše Zemana vynutit si složení vlády záleží mj. na tom, zda předseda vlády bude, či nebude stát na svém právu. Konkrétně se to týká čl. 68 odst. 2 Ústavy. Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že prezident Zeman má fakticky významný vliv na personální obsazení vlády, byť se mu nedostává opory v Ústavě. Václav Klaus se během své prezidentské funkce také snažil ovlivňovat a prosazovat své ministry, nicméně narazil na odpor ostatních ústavních činitelů.

Jak se vyjádřil předseda ČSSD Hamáček například 17. srpna 2019, ČSSD zůstane ve vládě pouze v případě, že bude dodržována Ústava a koaliční smlouva. Premiér Babiš opakovaně zmínil, že koaliční smlouvu bude během jednání o postu ministra kultury dodržovat, a zároveň o tom také během osobních schůzek informoval prezidenta Zemana.

Babiš se nechal slyšet už 30. května, dva dny po nepřijetí demise ministra Staňka prezidentem Zemanem, že nehodlá kvůli této situaci nechat vládu padnout a hodlá respektovat návrh kandidáta předsedy ČSSD Hamáčka.

Podobně se vyjádřil také o týden později v rozhovoru pro Novinky.cz, kde prohlásil: „Jsem zvyklý, že smlouvy platí, a taky je dodržuji. V koaliční smlouvě, kterou všichni podepsali, je jasně napsáno, že koaliční partneři si do personálních záležitostí nemluví. Možná jste si všiml, že jsem okamžitě po žádosti pana Hamáčka odeslal na Hrad žádost o odvolání ministra kultury Antonína Staňka....“

Stejně tak na tiskové konferenci po schůzce s Hamáčkem, 28. června, Babiš opět potvrdil, že „platí koaliční smlouva. Chci a udělám maximum pro to, aby koalice pokračovala.“ Následně také vysvětlil (video, 4:55), že se prezidenta bude „snažit přesvědčit, aby vnímal naši koaliční dohodu a představu ČSSD akceptoval“.

Podobné vyjádření zopakoval (čas 10:45) poté, co se s prezidentem sešel za přítomnosti Hamáčka 4. července: „(...) Domluvíme se (premiér, prezident a předseda Hamáček pozn. Demagog.cz), aby byli všichni spokojení a abysme ten celý problém vyřešili co nejdřív, aby vláda mohla pokračovat.“ 11. července Babiš opět upozornil, že prezidentovi vysvětlil, že existuje koaliční smlouva, podle které postupuje, a informoval ho, že ji chce dodržovat. Na konci července pak v rozhovoru v pořadu Rozstřel potvrdil, že dělá maximum pro udržení vlády.

I přesto však Babiš odmítl přistoupit na návrh podat proti prezidentovi kompetenční žalobu kvůli zbytečnému protahování odvolání člena vlády, kterou může vyvolat jedině premiér, a místo toho prohlásil, že jeho cílem je vyřešit celou situaci dohodou. Za zcela absurdní pak označil i chystanou žalobu pro hrubé porušení ústavy.

Vládní krize měla vlastně dva konkrétní body: zaprvé, odchod ministra Staňka z postu ministra kultury, a zadruhé, jmenování nového kandidáta za ČSSD Michala Šmardy.

V časovém období od května do konce července se jednalo především o demisi a odvolání ministra Staňka. Poté, co Staňkovu demisi 28. května prezident odmítl, premiér Babiš podpořil ČSSD, a to kvůli koaliční smlouvě. Jak napsal iRozhlas, premiér Babiš chtěl respektovat koaliční smlouvu, podle které jsou za výběr ministrů odpovědně strany, které mají ministerstvo v gesci a odeslal tedy prezidentu návrh na odvolání ministra Staňka spolu s návrhem na jmenování Michala Šmardy. Během jednání tak premiér několikrát zopakoval, že hodlá dodržovat koaliční smlouvu a zároveň na to také upozornil (video, 4:55) prezidenta.

Nicméně zprávu o tom, že prezident Zeman odsouhlasil Staňkovo odvolání, přinesl (video, 0:20) médiím poprvé předseda ČSSD Hamáček po svém jednání s prezidentem 12. července. Babiš toto tvrzení pouze potvrdil po své vlastní schůzce s prezidentem skoro o dva týdny později.

Během průtahů celého jednání Babiš také rozhodně odmítl podpoření kompetenční žaloby proti prezidentovi či chystané žaloby pro hrubé porušení ústavy, kterou označil za absurdní; namísto toho se rozhodl usilovat o řešení krize dohodou.

Co se týká jmenování nominanta ČSSD Šmardy, Babiš předal jeho nominaci na Hrad. Jak uvedla Česká televize, Babiš ještě před Hamáčkovou schůzkou s prezidentem konanou 12. července informoval Hamáčka, že hlavním problémem byl návrh Šmardy jako nástupce na post ministra kultury. Nicméně v srpnu 2019, kdy probíhala hlavní debata ohledně jeho jmenování, se Babiš přidal na stranu prezidenta a uvedl, že by bylo lepší přijít s jiným kandidátem, protože podle něj Šmarda nebyl na post ministra kultury kvalifikovaný.

Michal Šmarda svou kandidaturu stáhl po vyjádření Andreje Babiše, který prohlásil, že s ním ve vládě být nechce. Jak informovala ČT24, premiér byl připraven odeslat návrh na ministra kultury hned poté, co mu sociální demokracie navrhne nové jméno. Kandidátem byl určen Lubomír Zaorálek, který byl na post ministra kultury jmenován 27. srpna 2019.

Celá kauza tak trvala přibližně tři měsíce s tím, že návrh na odvolání ministra Staňka byl prezidentem vyslyšen až po dvou měsících a ministr Šmarda nebyl jmenován vůbec. Lze tedy dovozovat, že jednání s premiérem nevedla ke změně veřejného postoje prezidenta.

Petr Fiala ve svém výroku mluví o nedávno skončeném sporu o post ministra kultury, kdy Miloš Zeman odmítal odvolat ministra Staňka. Situace, v níž prezident Zeman odmítá odvolat ministra, popřípadě jmenovat jeho nástupce, zde není poprvé. Podobný případ zažíval premiér Sobotka, když prezident Zeman odmítal odvolat Andreje Babiše z postu ministra financí a jmenovat místo něj Ivana Pilného. Bohuslav Sobotka tak z tohoto důvodu připravil kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, na základě které by Ústavní soud mohl potvrdit povinnost prezidenta jmenovat ministra na návrh předsedy vlády.

Možnost podání kompetenční žaloby v případě, že by se personální výměna ministra kultury neuskutečnila, pak podpořil ústavní právník Jan Kysela i další významní akademici. Je však pravdou, že vzhledem k faktu, že doposud taková žaloba nebyla podána, existují pochybnosti o její přípustnosti, a to i u již zmiňovaného profesora Kysely. Na rozdíl od klasických kompetenčních sporů, jako byl například spor prezidenta Havla a tehdejšího premiéra Miloše Zemana o nutnost kontrasignace jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky, zde totiž chybí charakteristický spor o to, kdo má kompetenci vykonat. Nikdo totiž nerozporuje kompetenci prezidenta Zemana jmenovat či odvolat ministra, kontroverzní je zde pouze lhůta, ve které tak musí udělat, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Samotný Andrej Babiš uvedl, že on upřednostňuje vyřešení sporu jednáním a k žalobě proto nevidí žádný důvod. V průběhu celého sporu tuto žalobu nepodal.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš se již v červenci vůči ústavní žalobě na prezidenta republiky vymezil negativně. Začátkem září prohlásil, že poslanci hnutí ANO hlasují podle sebe a o věci s nimi nemluvil. Vyslovil přitom přání, aby hlasovali proti. Proti schválení žaloby se rovněž staví i předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek, který označil dokument za „slátaninu“. Změnil však svůj názor ze začátku srpna kdy tvrdil, že by návrh neměl být vůbec zařazen na pořad schůze. Nyní on sám navrhl zařazení tohoto bodu na 26. září.

Podle průzkumu Českého rozhlasu se doposud 23 poslanců hnutí ANO vyjádřilo, že žalobu nepodpoří. Zbývající poslanci se buď nevyjádřili nebo odpověděli „nevím“. Žádný z poslanců hnutí ANO se k žalobě zatím nestaví pozitivně.

Nedávno završená kauza, která se týkala obsazení postu ministra kultury, by mohla svádět k úvahám o možnosti prezidenta odmítnout premiérem navrženého kandidáta na ministerský post. Prezident však není za řízení ministerstev odpovědný. Nepřísluší mu možnost výběru jednotlivých ministrů a podle převládajícího názoru by ani neměl bránit jmenování žádné osoby. Článek 62 Ústavy sice říká, že „prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“, avšak Článek 68 Ústavy uvádí, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Z těchto informací nepřímo vyplývá, že za řízení ministerstva je tedy odpovědný ministr, který je do funkce navržen předsedou vlády. Ministr má vůči předsedovi vlády odpovědnostní vztah. Vláda jako celek pak řídí, kontroluje a sjednocuje činnost ministerstev.

Další odpovědnostní úroveň lze pozorovat také na vztahu mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou. Vláda jako celek je odpovědná Poslanecké sněmovně. Bez její důvěry nemůže v českém ústavním systému plnohodnotně a dlouhodobě vládnout.

Senát má dle čl. 65 odst. 2 Ústavy pravomoc „se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. (...) Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“.

Skupina senátorů z Klubu pro liberální demokracii – SENÁTOR 21 připravila během roku 2019 ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana. Zahrnuje 8 skutků, které jsou údajným hrubým porušením Ústavy:

Bod A – jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, a její udržení ve funkci po dobu 7 měsíců, od 25. června 2013 do 29. ledna 2014

Bod B – jednání prezidenta, které způsobovalo průtahy ve jmenování Sobotkovy vlády, která nakonec byla jmenována 95 dní po volbách, tedy 29. ledna 2014

Bod C – nevyhovění návrhu předsedy vlády na odvolání ministra financí Andreje Babiše ze dne 5. května 2017

Bod D – prezidentovo jednání, kdy jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, následně prezident otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018

Bod E – odepření jmenování ministrem zahraničí Miroslava Pocheho poté, co mu předseda vlády Andrej Babiš dne 25. června 2018 jeho jmenování navrhl

Bod F – vyvíjení neprocesního a neformálního tlaku na předsedu Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxu dne 29. května 2018 s cílem ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu v konkrétní věci, jíž byl účastníkem, přičemž mu neformálně nabízel, že pokud mu vyhoví, stane se předsedou Ústavního soudu

Bod G – odepření návrhu předsedy vlády Andreje Babiše na odvolání ministra kultury Antonína Staňka ze dne 31. května 2019, přičemž po uplynutí doby téměř čtyř týdnů nekonání oznámil dne 27. června 2019 podmínky, za kterých je ochoten, v časovém horizontu potenciálně až několika měsíců, návrhu vyhovět

Bod H – zahrnuje dalších 8 skutků, kterými prezident údajně rozporoval právo České republiky

Tato žaloba byla projednána a schválena na schůzi Senátu dne 24. července 2019. Ze 75 přítomných senátorů hlasovalo pro návrh 48, proti návrhu 20 a zdrželo se 7.

Dne 31. července byla ústavní žaloba odeslána do Poslanecké sněmovny, kde je třeba, aby 120 poslanců vyslovilo svůj souhlas s podáním ústavní žaloby k Ústavnímu soudu. V době ověřování výroku je ústavní žaloba zařazena (.docx, str. 2) na projednání Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny dne 6. září 2019. Poté bude následovat projednání žaloby na schůzi Sněmovny. Pokud Poslanecká sněmovna nevysloví souhlas do 3 měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádá, platí, že souhlas nebyl dán.

S historickou perspektivou jako pohledu na jednotlivé skutky a jednání prezidenta se shoduje i jeden z navrhovatelů ústavní žaloby Václav Láska, který píše, že „v žalobě vymezená skutková jednání byla důkladně vybrána na základě rozsáhlé analýzy a následně v žalobě vylíčena jako příběh soustavného a úmyslného porušování Ústavy". (.pdf, str. 15)

O podání ústavní žaloby na prezidenta za hrubé porušování ústavy se poprvé začalo na půdě Senátu jednat 24. července 2019. Toto jednání bylo neveřejné, bez audio či video záznamů, pouze byly pořízeny stenografické zápisy, které nebyly zveřejněny. Na konci tohoto jednání byl přijat (video) návrh podat ústavní žalobu víceskutkovou, v současné době shrnující osm případů.

Podle předsedy senátorského klubu ODS Vystrčila se ovšem ještě před tímto jednáním už začalo diskutovat o další možné žalobě, a to jednoskutkové, „která popisuje zejména to nekonání pana prezidenta v případě odvolání pana ministra kultury Antonína Staňka, přestože pan premiér návrh dal“. Tento návrh byl iniciován ODS.

Podle senátora Vystrčila o jednoskutkové žalobě chtěli jednat ve chvíli, kdyby prezident Zeman nedodržel slovo a do 31. července ministra Staňka neodvolal. Vzhledem k vývoji situace však k jejímu projednání nedošlo. Nicméně ve zprávě ze dne 1. září serveru iRozhlas senátor Kubera naznačil, že i když se nyní bude dále projednávat žaloba víceskutková, ta jednoskutková by stále mohla následovat a stále má v Senátu své zastánce.

Je tedy pravda, že pro jednoskutkovou ústavní žalobu se senátoři nerozhodli, ačkoliv její myšlenka jako taková stále není zapomenuta. Zda by však taková žaloba byla čistší či snazší je však názorovým hodnocením Petra Fialy, které nehodnotíme. Nicméně jak je patrné z výkladu výše, tento názor sdílí řada politiků či expertů.

Oproti žalobě víceskutkové má jednoskutková žaloba potenciálně několik výhod. Zaprvé, už nyní experti předvídají, že víceskutková žaloba nebude přijata v Poslanecké sněmovně. Na druhou stranu, jak se vyjádřil senátor Láska, jednoskutková žaloba by měla větší šanci v PSP ČR, ale zase by nemusela projít u Ústavního soudu. Toto potvrzuje i vyjádření poslance Foldyny, který se nechal slyšet, že jednoskutková žaloba „je lepší, lépe definuje konkrétní problém a o její podpoře by se případně dalo uvažovat".

Zadruhé, někteří ústavní právníci, stejně jako např. předsedkyně senátorského klubu ANO Hamousová (video, čas 4:34), jsou na pochybách, zda všechny popsané případy odpovídají právní definici hrubého porušení. Jednoskutková žaloba by tomuto problému čelit nemusela, neboť jak pravil Jan Wintr, ústavní právník z Právnické fakulty UK: „Ne každé porušení ústavy je její hrubé porušení. Musí to být úmyslné a zjevné a navíc se hrubé porušení ústavy musí dotýkat zvlášť důležitého pravidla ústavního pořádku. Neodvolání ministra kultury je toho příkladem, jde o naprosto jasné pravidlo ústavy, které je evidentně úmyslně porušeno a zároveň je to zvlášť důležité.“

Advokát Ondřej Preuss také souhlasil a podotkl, že „právě v tom skutku, kdy odmítá odvolat a jmenovat nového ministra kultury, jsme podle mého názoru za hranou. A prezident hrubě porušuje Ústavu".