Petr Fiala

Václav Klaus mladší svůj návrat do ODS započal v roce 2014, kdy souhlasil s nabídkou Petra Fialy fungovat jak nestranický expert ODS pro oblast školství. V roce 2016 vstoupil do ODS, za kterou se stal v roce 2017 poslancem.

Od roku 2018 však začínají narůstat rozpory mezi ním a vedením ODS, především kvůli jeho kritice zahraniční politiky ODS (zahraniční mise a hlasování proti vůli své strany) a kvůli podpoře Ladislava Jakla na pozici senátora (SPD) za Prahu 2, a to na místo kandidáta ODS Vladimíra Kratiny. Za svoje počínání byl v roce 2018 varován předsednictvem strany.

Václav Klaus mladší i posléze projevoval nesouhlas s politikou strany, když například projevil podporu italskému politiku Salvinimu v otázce kvót a opakovaně zastával pozici vystoupení ČR z EU. Podrobněji jsme rozebírali v našem výroku zde. K uklidnění neprospělo ani vystoupení Václava Klause mladšího na pietní akci k 80. výročí nacistické okupace v březnu 2019, které jsme zpracovali opět již dříve.

Dle čl. 3 odst. 14 stanov má přitom člen postupovat způsobem, který nepoškozuje dobré jméno strany a spolupracovat na uskutečnění cílů strany a prosazení jejího programu. Otevřená kritika politiky ODS a podpora kandidáta jiné strany se tedy dají považovat i za porušení stanov ODS.

Dne 16. března byl Václav Klaus vyloučen z ODS s tímto odůvodněním, které shrnuje výše popsané takto:

„Václav Klaus mladší svým jednáním a vystupováním dlouhodobě poškozuje dobré jméno ODS. Důvodem zrušení jeho členství je dlouhodobé nerespektování hodnot, principů a programu ODS, jeho veřejné útoky na členy poslaneckého klubu ODS a další kolegy ze strany, podpora protikandidáta nominanta ODS v senátních volbách, či jeho kontroverzní výroky, které jsou v rozporu s programem ODS. Václav Klaus ml. otevřeně podporuje vystoupení ČR z EU, zpochybňuje účast vojáků AČR ve vojenských misích, účastní se akcí pořádaných problematickými organizacemi. Václav Klaus ml. navíc veřejně deklaruje, že v nadcházejících volbách do EP nebude volit kandidátku ODS.“

Výkonná rada ODS vyloučila Václava Klause mladšího 16. března 2019, Majerová vystoupila z poslaneckého klubu ODS 17. dubna, členství ve straně se pak vzdala 29. dubna 2019.

Zde můžeme vidět průzkumy agentury STEM. Ty v době po odchodu obou poslanců neukazují žádné negativní změny pro stranu.

Podle volebního modelu CVVM by strana v únoru získala 14,5 % hlasů. V březnu před vyloučením poslance Klause by měla 14 %, což by zopakovala i v následujícím měsíci. Ve volebním modelu z května 2019 pak ODS získala 17 %, v posledním průzkumu z června se však vrátila k 15 %.

Lehký pokles však zaznamenala ve svém volebním modelu agentura Median. Z březnových 14 % ODS vzrostl její potenciální zisk po vyloučení Václava Klause ml. na 14,5 %, kde ODS setrvala až do června. V červenci je pak zaznamenán propad na 12,5% a v srpnu se odhadovaný zisk zvedl na 13 %, jedná se tedy pouze o pokles v řádu jednotek procentuálních bodů (p. b.). Výzkum agentury se navíc nezaměřoval na příčiny tohoto poklesu. Nejsme tedy schopni určit, zda proběhl v důsledku odchodu Václava Klause mladšího a Zuzany Majerové Zahradníkové ze strany. Zároveň se tento pokles nachází v rámci statistické odchylky, která dle Medianu (.pdf, str. 7) může činit až 3,5 procentuálních bodů.

Odchodem bývalé olomoucké poslankyně Zuzany Majerové Zahradníkové ztratili olomoučtí občanští demokraté svůj jediný mandát v Poslanecké sněmovně. Po svém odchodu z ODS Majerová Zahradníková spolupracuje s Václavem Klausem ml. v nově vzniklém hnutí Trikolóra, které Klaus ml. založil po svém vyloučení z ODS. Podle Lidovky.cz rozpustili v červnu 2019 také v návaznosti na vyloučení Václava Klause mladšího z ODS občanští demokraté v Šestajovicích svou šestičlennou buňku.

Dohledatelná jsou veřejná prohlášení některých bývalých členů o jejich odchodu, která publikovali na Facebooku a Twitteru. Veřejně se ke svému odchodu na svém facebookovém profilu vyjádřila Helena Mallotová, která se spolu s dalšími pěti bývalými členy ODS na Praze 12 (Tomáš Korálek, Václav Kozel, Petr Mallota, Jakub Němec a Miroslav Tanzer) rozhodla ukončit svoji činnost k 31. 5. 2019.

Zdroj: Facebook

Ještě předtím (31. března 2019) sdílel na svém facebookovém profilu oznámení o ukončení činnosti v ODS Lukáš Zídek.

Zdroj: Facebook

10. srpna 2019 oznámil zrušení členství v ODS František Ševít.

Zdroj: Facebook

Z uvedeného plyne, že odchody nejsou v řádu jednotlivců, v řádu několika desítek však mohou být.

Na otázku novinářů z iDNES.cz, do kdy nejpozději by se mělo o případné koalici opozičních stran jednat, předseda ODS odpověděl: „Očekávám, že bude všechno jasné do Vánoc 2020. Do té doby se může stát mnoho věcí. Umím si představit v roce 2020 nějakou předvánoční dohodu.“

Předsedové TOP 09, STAN a lidovců žádné konkrétní datum nezmínili, uvedli však, že jednání už probíhají a k dohodě by se mělo dospět co nejdříve.

K vytvoření volební koalice, která by byla schopná konkurovat hnutí ANO, vyzval na konci června také předseda STAN Vít Rakušan. „Vyzýváme ostatní strany a politické síly, které mají stejný názor, abychom vážně přemýšlely o tom, že při zachování autenticity jednotlivých politických subjektů vytvoříme předvolební blok, který bude schopen nabídnout občanům jasnou alternativu,“ prohlásil Vít Rakušan na tiskové konferenci před schůzí, na které se mělo hlasovat o návrhu vyslovení nedůvěry vládě.

Možné varianty spolupráce ve volbách do Poslanecké sněmovny jsou zatím otevřené. Spojit by se tak mohly ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL, Piráti již svou účast na tomto projektu vyloučili.

V dubnu 2018 podepsali předsedové ODS a Soukromníků rámcovou dohodu o spolupráci v komunálních a senátních volbách. Fiala tehdy řekl, že postaví společné kandidátky a podpoří uchazeče o volby do Senátu.

Před volbami uvedl předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil, že vzájemně spolupracují se Soukromníky a že se ODS dohodla s hnutím STAN a KDU-ČSL na vzájemné podpoře společného kandidáta. Podpořili například kandidátku za STAN Hanu Žákovou či nestraníka za Zelené, STAN a TOP 09 Mikuláše Beka. Tuto spolupráci označil Vystrčil jako správnou cestu kooperace stran a hnutí, která vede od středu doprava.

Radek Kaňa, předseda oblastního sdružení ODS v Opavě, označil spolupráci s výše zmíněnými stranami za přirozené rozšíření součinnosti, která proběhla i na komunální úrovni. Jako příkladný krok středopravicové spolupráce uvedl představení kandidáta Herberta Pavery, na kterém se podíleli společně s TOP 09.

Mezi další společné kandidáty patřil také Pavel Fischer (nezávislý s podporou ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL), Jaroslav Zeman (ODS, s vyjednanou podporou od STAN a SLK), Jan Tecl (ODS v koalici se STAN a STO) a Zdenka Němečková Crkvenjaš (nezávislá s podporou TOP 09, ODS a Soukromníků).

ODS v senátních volbách v roce 2018 zvítězila. Obhajovala 4 mandáty a získala 9. Momentálně má strana v Senátu 12 zástupců, čímž se umístila za ČSSD, které přísluší nejvyšší počet senátorů. Mezi další úspěšné strany ve volbách patřily také hnutí STAN (zisk pěti mandátů) či KDU-ČSL (obhájili své 2 mandáty). Střed a pravice tak tyto volby zcela ovládly.

Co se týče společných kandidátů, úspěšná byla ve volbách většina z nich. Konkrétně se novými senátory stali Bek, Žáková, Fischer, Tecl, Zeman a Pavera.

Petr Fiala se před pár měsíci nechal slyšet, že by rád spolupracoval s konzervativně liberálními stranami i při volbách do Parlamentu v roce 2021. Za hlavní cíl označil porážku vlády Andreje Babiše a jeho „bezobsažné politiky“. Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil na to reagoval souhlasným prohlášením. Jedině tak prý mohou sestavit vládu bez Babiše, tudíž se takovéto spolupráci nebrání.

Významnou užší spolupráci politických subjektů v rámci moderní české politické scény představoval vznik a fungování tzv. Čtyřkoalice stran US, KDU-ČSL, ODA a DEU, která se zrodila v reakci na poslaneckou spolupráci v rámci Opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v roce 1998. Spolupráce byla podepsána 1. září 1998 s cílem zamezit ODS a ČSSD získat ústavní většinu a dominanci v obou komorách parlamentu. I přes některé úspěchy v senátních a krajských volbách projekt nevydržel do voleb roku 2002, do kterých šly naposledy společně už jen strany KDU-ČSL a US-DEU pod názvem Koalice. Samotná US-DEU po propadu v dalších volbách v roce 2006 dospěla ke svému zániku v roce 2011.

V letech 2009 až 2016 fungovala spolupráce stran STAN a TOP 09 jak formou společných kandidátek pro volby, tak i spoluprací a jednotným vystupováním jejich představitelů v obou komorách parlamentu a EU (společné kluby). Úzká spolupráce skončila koncem roku 2016, přesto ale v roce 2019 došlo k určitému oživení, když obě strany spolupracovaly v rámci evropských voleb.

V roce 2017 se pokusily o společné vystupování pro parlamentní volby strany STAN a KDU-ČSL. Spolupráce však ztroskotala již po pár měsících.

I v současné době existuje určité volné uskupení politických stran v rámci české poslanecké sněmovny, tzv. demokratický blok, kdy se strany ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 původně dohodly jen na společném postupu při ustanovení nové poslanecké sněmovny. V současnosti se objevují určité náznaky a ochota k užší spolupráci v rámci bloku především proti politice současné nejsilnější strany ANO a jejího předsedy Andreje Babiše.

Spolupráce politických subjektů – stran v rámci volebních kandidátek či společné podpory v povolebním období – není v současné české politice ničím neobvyklým. Nutno podotknout, že zatím většina těchto pokusů skončila neúspěchem nebo neměla dlouhodobějšího trvání.

Předně uveďme, že část výroku, kde Petr Fiala uvádí, že pro ODS nebylo jednoduché nepostavit svého kandidáta v každém obvodě, je názorovým tvrzením, a jako takové je tedy nehodnotíme.

ODS je možné považovat za tradiční politickou stranu na české scéně (byla založena v roce 1991). Část výroku týkající se voleb do Senátu z roku 2018 je také možné označit za zcela pravdivou. Nový senátoři byli volení v 27 obvodech a ODS svého zástupce navrhla v pouze 17 z nich.

V dalších obvodech pak ODS nominovala spolu s dalšími stranami koaličního kandidáta. Takovým byl například Jan Tecl, kterého navrhla ODS spolu se STAN, či Pavel Herbert, společný kandidát TOP 09, ODS a STAN, či Mikuláš Bek.

Dále pak ODS podpořila například kandidaturu Pavla Fischera v Praze, Hany Žákové v Třebíči či Lukáše Libora ve Zlíně. Žádného kandidáta pak nepostavila ani nepodpořila v obvodě Sokolov.

Zároveň platí, že ODS volby jasně ovládla, když její kandidáti získali celkem 9 křesel před druhým hnutí STAN s 3 mandáty.

Předešleme, že Petr Fiala v promluvě mj. vyjadřuje svůj názor k otázce nezávislosti členů Evropské komise a k tomu, do jaké míry v praxi reprezentují zájmy EU či zájmy států, které je nominovaly. Tento názor nehodnotíme.

Evropská komise je složena z 28 členů, přičemž každý stát má jednoho komisaře. Jejich úkolem přitom není hájit zájmy svého státu, nýbrž hájit zájmy Unie jako celku. Kodex chování členů Evropské komise stanovuje jejich zásady, mezi které patří nezávislost či výkon podezřelých činností, které by mohly být vnímány jako střet zájmů.

Co se týče principu 1 stát - 1 komisař, smlouva z Nice (.pdf, str. 54) stanovovala maximální počet komisařů na 27, kdy každá země má jednoho zástupce. V případě, že počet členů bude vyšší než 27, jsou členové Komise vybíráni na základě rovné rotace, jejíž podrobnosti stanoví jednomyslně Rada.

Po vstupu smlouvy v platnost začaly debaty o vstupu 10 nových členů, což by také znamenalo nastavení rotace v Komisi. Většina menších států požadovala zachování vlastního plnoprávného komisaře. Ale například takové Dánsko bylo schopno přistoupit na jinou podobu Evropské komise, která by byla složena z 18 plnoprávných komisařů a 9 zástupců s hlasovacím právem. Naopak Rakousko či Švédsko stálo za principem 1 stát - 1 komisař. Podle názoru tehdejšího rakouského premiéra Wolfganga Schüssela by měl mít každý stát své plnoprávné zástupce jak v Evropském parlamentu, tak v Soudním dvoře jako i v Komisi.

I přes nejednoznačnou shodu mělo složení Komise od roku 2014, dle Lisabonské smlouvy (.pdf, str. 27), odpovídat dvěma třetinám počtu členských států a střídání mělo být zajištěno rovnou rotací. K tomuto kroku se negativně postavilo Irsko, které smlouvu v referendu odmítlo a vyjednalo záruku, že i po roce 2014 bude mít každý stát svého eurokomisaře. Mezi podstatné argumenty patřil například fakt, že by při rotačním principu daná země ztratila svého komisaře na 5 let, čili jedno volební období.

Naopak například bývalý český eurokomisař a bývalý europoslanec Telička, jak uvedl v roce 2017 novinářům, je zastáncem rotačního principu. Polovina komisařů, rotujících podle rovných pravidel, by dle něj zajistila větší objektivnost. Sám mimochodem označuje komisaře za prodlouženou ruku členských států.

Fialův výrok hodnotíme jako pravdivý. V Komisi pak stále funguje princip 1 stát = 1 komisař, někteří by tento stav sice rádi změnili, ovšem aktuálně se o změně nejedná.

Ursula von der Leyen byla 16. července 2019 zvolena budoucí předsedkyní komise. Bude první ženou v této pozici. Ještě než se funkce ujme, je potřeba, aby Rada a Evropský parlament schválily tým eurokomisařů pro novou Evropskou komisi na období 2019–2024.

Před svým zvolením se snažila v půlhodinovém proslovu získat přízeň europoslanců, což se jí i přes těsný výsledek podařilo. Mimoto se o hlavních bodech zájmu von der Leyen můžeme dočíst v dokumentu (.pdf) s názvem Unie, která si klade vyšší cíle: Moje agenda pro Evropu. Program hovoří o šesti průřezových oblastech pro Evropu, kterým by se chtěla v následujících pěti letech věnovat. Petr Fiala uvádí tři z nich.

V rámci sociálního pilíře by von der Leyen chtěla v prvních stech dnech svého mandátu navrhnout (.pdf, str. 10) nástroj, který by zajistil spravedlivou minimální mzdu. Tu by měl zavést každý členský stát a měla by být stanovena zákonem nebo prostřednictvím kolektivních smluv.

Co se daní týče, není jisté, v jakém kontextu je předseda Fiala myslel, ale o spravedlivém zdanění se dokument také zmiňuje (.pdf, str. 12). V rámci sociálně-tržního hospodářství považuje za klíčové, aby každý člen přispíval spravedlivým dílem. Dále by pak chtěla prosadit reformu zdanění právnických osob v EU i na mezinárodní úrovni. V neposlední řadě usiluje také o zdanění velkých technologických společností a zavedení společného konsolidovaného základu pro daň z příjmů právnických osob. Prosazuje také obecné zjednodušení zdanění pro podniky na společném trhu.

Velmi významným tématem jsou pak klimatické změny (.pdf, str. 5–7), kde si stanovila za cíl, aby se Evropa stala první klimaticky neutrálním kontinentem, a to do roku 2050. Tento cíl je zapsán v Zelené dohodě pro Evropu, kterou chce von der Leyen prosadit během prvních 100 dní ve své funkci. Součástí jejího programu je také zavedení uhlíkové hraniční daně, která by měla zabránit přemisťování emisí uhlíku. Ekologická část programu také zahrnuje návrh nového akčního plánu pro oběhové hospodářství či například ochranu a investice do venkovských oblastí.

Kromě již zmíněných bodů se program věnuje také nezaměstnanosti mládeže, genderové rovnosti či boji s nelegální migrací.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3–4, anglicky), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU – Evropské komise a jejího předsedy. Smlouva nicméně neurčuje specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů, přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1, anglicky). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří představují lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise.

Ze států Visegrádské čtyřky (V4), tedy z České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska, byli nominováni následující spitzenkandidáti (.pdf, str. 2–3):

– Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) nominovala Jana Zahradila z České Republiky

– Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) zvolila více osob, tzv. tým Evropa, mezi nimiž byla i představitelka Maďarska Katalin Cseh.

Ani jeden z těchto kandidátů však neuspěl. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové, a posléze také i lídři zemí EU, kteří mu vytýkali zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které se nakonec vyslovily proti zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta.

Na přelomu června a července 2019 pak proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Lídři členských států nominovali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, jako předseda Evropské rady byl vybrán belgický premiér Charles Michel, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl nominován španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky byla vybrána ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde z Francie. Z těchto nominací tedy nikdo nepocházel ze států Visegrádské skupiny. Až na Německo také nikdo z 28 lídrů nehlasoval proti balíčku nominací. Nominace tedy podpořily i státy V4. Nominaci von der Leyen na post předsedkyně komise schválil Evropský parlament dne 16. července 2019. O nominaci Josepa Borrella na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se v parlamentu teprve bude hlasovat.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi ze Slovenska jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát.

Žádný představitel států Visegrádské čtyřky sice neobsadil žádnou z vysokých funkcí v Evropské unii, na druhou stranu státy V4 před zasedáním Evropské rady žádného kandidáta ani nenominovaly. Země V4 navíc podpořily balíček nominací, který vzešel z tohoto jednání. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.