Já jsem pro Lisabonskou smlouvu v Evropském parlamentu nehlasoval, já jsem nepodporoval zavedení té funkce Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.
Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.
Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.
Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.
Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].
Já když jsem nastoupil do Evropského parlamentu před deseti lety, tak tématem dne byl boj s nezaměstnaností. Asi za dva za tři roky se to přetavilo v boj s klimatickými změnami, boj za snížení emisí CO2 a teď, dejme tomu v průběhu posledních dvou tří let, je to boj s finanční krizí.
Na základě přehledu významných témat Evropské unie za poslední dekádu hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.
V roce 2000 schválená Lisabonská strategie skutečně akcentovala zaměstnanost, respektive boj s nezaměstnaností, a jejím dlouhodobým cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.
O pár let později byla schválena nová celková strategie, Evropa 2020 (ang.), která mezi hlavní cíle zařadila kromě zaměstnanosti i zmiňovaný boj s klimatickými změnami. Společně s vývojem evropského systému obchodování s emisními povolenkami a aktivitami Evropské unie v oblasti globálního boje proti klimatickým změnám, lze dát Janu Zahradilovi za pravdu.
Důležitost tématu boje s finanční krizí a jejími následky asi není třeba zdůrazňovat.
Podle všech ukazatelů, které můžete najít i v jiných mezinárodních ročenkách, v tom srovnání evropské 28 si nevedeme vůbec špatně, například pokud jde o (...) míru chudoby.
Česká republika má podle metod měření rizika chudoby Eurostatu (.pdf) skutečně procentuálně nejnižší riziko chudoby (9,8 %) ze zemí EU. Nejvyšší míra rizika na hladině 22 % se vyskytuje ve Španělsku, Bulharsku a Rumunsku. Vyplývá to tak ze zprávy Eurostatu z roku 2012. Je nutné ovšem vzít úvahu relativitu chudoby v jednotlivých zemích, v nichž se hranice chudoby můžou výrazně lišit.
Hospodářské noviny vysvětlují relativní míru chudoby takto: „Relativní míra chudoby je způsob, jakým lze změřit míru ohrožení populace chudobou, vzhledem k ostatním zemím. Základním principem je stanovení hranice chudoby vůči příjmovému mediánu domácnosti. Dle metodiky Evropského statistického úřadu Eurostatu je jako kritérium chudoby stanoveno méně než 60 procent mediánu příjmu domácností."
Server finance.cz uvádí hodnoty hranice chudoby v různých zemích. Například v České republice je hranice chudoby 4 235 EUR za rok, zatímco například v Lucembursku činí hranice chudoby 19 400 EUR za rok.
Výrok s ohledem na relativitu metodiky výpočtu rizika chudoby hodnotíme jako pravdivý.
Já jsem vždycky byl stoupencem ekonomické integrace, pro mě Evropská unie byla především ekonomickou integrací. (...) Já mám a vždycky jsem měl výhrady k té politické nadstavbě.
Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.
Moje údaje (reakce na Babiše) hovoří ne o 310, ale o 350 miliardách korun. A ty bychom museli zaplatit za co? Na pokrytí rozpočtové neukázněnosti některých členských zemí Eurozóny.
Předseda ODS Fiala uvádí částku 350 mld. Kč, která ve skutečnosti zahrnuje závazek ČR při vstupu do eurozóny, tedy zhruba 40 mld. Kč splaceného kapitálu, a následný podmíněný závazek 310 mld. Kč využitý pouze v případě potřeby. Tento podmíněný závazek s fungováním Evropského mechanismu stability (ESM) bezprostředně souvisí.
Jak uvádí oficiální stránky Rady EU, ESM vznikl „… za účelem podpory stability prostřednictvím řady nástrojů finanční pomoci členským státům ESM, které mají vážné finanční problémy nebo jim takové problémy hrozí.“
Výrok Petra Fialy hodnotíme jako zavádějící, protože závazek 310 mld. Kč je pouze podmíněný a bude uplatněn v případě využití výpůjční kapacity ESM – viz „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“ (.pdf, str. 24).
Až 70 % legislativy je ovlivňováno Bruselem. Za těch 10 let co jsme v EU, přijala Evropská unie 500 směrnic, 3 500 nařízení, 5000 různých rozhodnutí a to se všechno projevuje u nás.
Otázce vlivu Evropské unie na národní legislativu se věnovalo několik zahraničních článků. Vzhledem k tomu, že je obtížné definovat onen „vliv“, natož vyrukovat s konkrétními čísly, která by průkazně dokazovala konkrétní závěry, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Annette Elisabeth Toellerová ve svém článku zmiňuje fakt, že konkrétní hodnoty dávají smysl pouze v případě, že rozlišíme různé oblasti politiky. Dále tvrdí, že: „Současnéúdaje o evropeizaci v různých oblastech nejsou srovnatelné mezi zeměmi, protože jsou založeny na různě postavených portfoliích.“
Ve Velké Británii se touto otázkou zabýval také fact-check FullFact.org, který vycházel mj. ze studie knihovny Dolní sněmovny, která konstatuje, že „je možné odůvodnit jakoukoliv míru mezi 15 % a 50 %.“ A dodává: „Neexistuje žádný přesný, racionální a použitelný způsob, jak vypočítat procento národní legislativy ovlivněné Evropskou unií.“
K druhé části výroku se nám nepodařilo dohledat aktuální data. Server Euroskop.cz nabízí jen statistiku od našeho vstupu do EU po rok 2012.
Když zmiňujete vícerychlostní Evropu (...) už od Amsterdamské smlouvy posílená spolupráce de facto vícerychlostní Evropu přináší, máme Schengenský prostor, do kterého některé země nevstoupily, a máme Eurozónu, ze které mají některé země dokonce výjimku. Čili ta vícerychlostní Evropa je realitou.
Na základě informací o principu posílené spolupráce a zmíněných politik výrok hodnotíme jako pravdivý.
Princip posílené spolupráce skutečně zavedla Amsterodamská smlouva. Posílená spolupráce znamená, že je možné spustit v rámci Evropské unie spolupráci, do které se nezapojí všechny členské státy - státy, které si přejí zůstat mimo tuto spolupráci, to tak mohou udělat bez toho, aby politiku zablokovali.
Na tomto principu skutečně funguje Schengenský prostor, kterého se plně neúčastní Dánsko, Irsko a Velká Británie. Stejně tak se všechny státy neúčastní Eurozóny (např. Česká republika není členem Eurozóny). Trvalou výjimku zakotvenou v zakládajících smlouvách má vyjednanou Dánsko a Velká Británie (často uváděné Švédsko nemá vyjednanou výjimku, pouze dlouhodobě neplní Maastrichtská kritéria).
Rada Evropy není orgán Evropské unie. Není to Evropská rada ani Rada EU.
Rada Evropy skutečně není jedním z orgánů Evropské unie. Rada Evropy je samostatná mezivládní organizace, která má 47 členských států a vznikla dříve, než vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, které položilo základ evropské integrace.
Evropská rada je oproti tomu vrcholným orgánem EU, jakýmsi summitem EU, na kterém se scházejí vrcholní představitelé členských států a určují obecné politické trendy směřování EU. Rada EU je také jednou z "běžných" institucí EU. Spolu s Evropským parlamentem je jedním z hlavních aktérů v evropském legislativním procesu. Rozhodnutí v ní přijímají zástupci členských států, z pravidla na úrovni ministrů.
Když mluvíme o evropském komisaři, no tak evropský komisař z povahy věci nesmí hájit národní zájmy.
Na základě Smlouvy o Evropské unii hodnotíme výrok jako pravdivý.
V článku 17, ods. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 25) je stanoveno: Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti. Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Aniž je dotčen čl. 18 odst. 2, členové Komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu. Zdrží se jakéhokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce nebo plněním svých úkolů. Evropští komisaři jsou tedy podle primárního práva nezávislí a nemohou příjimat pokyny od národních vlád, tedy nemohou národní zájmy hájit.
Připravili jsme mnohem menší množství operačních programů, než jak je připravila sociálnědemokratická vláda.
Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.
Během desetiletého členství České republiky v EU byly připraveny tři operační programy, které měly přivést finance z Fondů EU. Jedná se o operační programy pro období 2004 -2006 a 2007 -2013, které připravovala vláda ČSSD, a 2014 -2020, které připravovala vláda ODS. Vláda ODS připravila konkrétně 20 operačních programů, na rozdíl od vlády ČSSD, která pro období 2007-2013 připravila 26 operačních programů.
