Podle českého klasika této nesmyslné teorie pana senátora Veleby to znamená, že Česko má usilovat o to, aby výroba základních komodit, včetně například vepřového masa, odpovídala domácí spotřebě.
Senátor Jan Veleba je podle svých slov zastánce "rozumné míry potravinové soběstačnosti", uvedl to například v rozhovoru pro Český rozhlas.
Při své kritice současné zemědělské politiky České republiky používá senátor Veleba velmi často právě příklad s vepřovým masem. Stalo se tak i ve zmíněném rozhovoru:
" ...my jsme národ, který stále ještě základem jídelníčku v mase, tak je vepřové maso, tak my dovážíme toho vepřového masa už 50 %, na straně jedné a na straně druhé vyvážíme podle úrody, podle toho, jak se urodí 1,5 až 3 miliony tun obilí. Zčásti toho obilí se například v Německu a v Polsku vykrmí prasata a drůbež, zaměstnají lidi, nechá se tam přidaná hodnota a doveze se to k nám sem. (…) Čili určitá míra, já netvrdím 100 %, určitá rozumná míra soběstačnosti je podle mýho názoru docela zásadní záležitost a jde také o zaměstnanost. "
Tento svůj argument pak opakuje i v prohlášení na svých webových stránkách, kde znovu zdůrazňuje možné výhody zvýšení potravinové soběstačnosti. Senátor Veleba tedy prokazatelně patří mezi zastánce této teorie.
Neexistuje již, chvála Bohu, ani dovozní ani vývozní monopol státu a neexistují ani k tomu účelu zřízené podniky zahraničního obchodu, kde začínal Andrej Babiš.
Stát si monopol na obchod se zahraničím udržel do roku 1989. Obchod se zahraničím realizovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), které fungovaly na základě zákona č. 119/1948 Sb. o státní organizaci státního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Andrej Babiš a jeho spojení s PZO podle webu nasipolitici.cz: " Mezi roky 1985–1991 zastupoval PZO Petrimex v Maroku. V letech 1991–1995 působil ve funkci ředitele obchodního oddělení 32 PZO Petrimex ".
Česká vláda tedy dnes nemůže zajistit "potravinovou soběstačnost", protože všechny nástroje, kterými to lze zajistit, jsou zakázané. Vláda nesmí dokonce ani preferovat české zboží před zbožím z jiných států EU.
Neexistuje žádný vyčerpávající seznam nástrojů, které slouží na podporu domácí produkce a výrobků. Taková opatření by měla na základě svého charakteru porušovat princip volného pohybu zboží. Na základě principu volného pohybu zboží v EU není možné znevýhodňovat zboží z ostatních členských zemí oproti domácímu výrobku clem nebo speciální daní. Volný pohyb zboží (pdf., str.9): " Článek 34 SFEU (Smlouva o fungovaní EU), který se týka dovozu uvnitř EU a zakazuje množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem mezi členskými státy a článek 35 SFEU, který se týka vývozu uvnitř EU a zakazuje množstevní omezení, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem mezi členskými státy". Proto hodnotíme výrok jako pravdivý.
V možnostech členských států jsou ale nepřímé, neekonomické nástroje podpory, jako například marketingová podpora domácích produktů. V ČR je to národní značka kvality Klasa udělovaná Ministerstvem zemědělství.
Jsme součástí Evropské unie, kde platí princip volného pohybu zboží.
Česká republika se stala členským státem Evropské unie 1. května 2004. Jedním z hlavních prvků společného vnitřního trhu EU je princip volného pohybu zboží.
Ustanovení o volném pohybu zboží upravují (.pdf, str.3) články 34–36 Smlouvy o fungování Evropské Unie.
Já bych připomněl, že jsme byli schopní jako čeští europoslanci, celá ta dvaadvacítka, organizovat ty úterní snídaně právě tady během těch štrasburgských zasedání, kdy se nás tam většina byla schopná sejít, na které jsme si zvali ministry, náměstky ministrů, na které jsme si zvali ředitele důležitých státních podniků, třeba jsme tady měli ředitele Českých drah a tam docházelo k té interakci, k té výměně názorů a k tomu, že jsme z nich ty české pozice nakonec dostali.
Při hodnocení tohoto výroku vycházíme ze zpráv v médiích. Podle těch si ještě v roce 2009 stěžoval europoslanec Richard Falbr na nejednotnost českých europoslanců a dával za příklad slovenské europoslance, kteří se podle něj pravidelně scházejí před štrasburskou schůzí na snídani.
Od té doby však začaly fungovat podobné schůzky i mezi 22 českými europoslanci. Zprávy hovoří o tradičních úterních snídaních, kterých se v posledních letech zúčastnili například ředitelé veřejnoprávních médií, generální ředitelé Českých drah a SŽDC, zástupci Ministerstva dopravy, ministr pro evropské záležitosti nebo zástupci ČEPS a Svazu chemického průmyslu.
Ze zpráv vyplývá, že europoslanci si se svými hosty vyměňovali stanoviska k aktuální agendě, která pak mohli použít při tvorbě legislativy. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.
Já si pamatuju, když jsme projednávali snad tu nejsložitější směrnici (...) REACH, tak s tím svazem českého chemického průmyslu jsme komunikovali snad všichni velice intenzivně a tam to mělo opravdu vysokou úroveň.
Na základě e-mailové odpovědi Ing. Ladislava Nováka, ředitele Svazu chemického průmyslu České republiky (SCHP), hodnotíme výrok jako pravdivý. K tomuto hodnocení připojujeme odpověď na náš dotaz v plném znění:
Dobrý den
mohu potvrdit, že ke komunikaci Svazu s našimi europoslanci docházelo v průběhu projednávání Nařízení REACH v letech 2004-2006 naprosto pravidelně a často – jednal jsem s nimi převážně já, jak formou zasílání emailů, tak formou osobních schůzek v Bruselu, Štrasburku i v ČR. Osobních schůzek bylo nespočet a vždy byly konstruktivní a věcné.
S pozdravem
Ladislav Novák
Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, tzv. REACH) sjednocuje a přibližuje legislativu týkající se chemických látek a posuzuje jejich vliv na zdraví a životní prostředí.
Látky budou muset být také registrovány v databázi nově zřízené Evropské chemické agentury v Helsinkách. Nařízení bylo podepsáno 18. prosince 2006 a v platnost vstoupilo dne 1. června 2007 (str. 69). Pokud jde o termín "nejsložitější směrnice", toto nařízení nahrazuje (.pdf) 45 současných předpisů. Server EUobserver toto nařízení skutečně označuje jako " nejkomplexnější v evropské historii " (cit. z angl. originálu).
My jsme hlasovali proti té směrnici (o službách – pozn. Demagog.cz) proto, že nešla tak daleko, jak jsme chtěli. Ta přece vyňala celé velké části evropské ekonomiky a postavila naopak nové bariéry v tom volném pohybu služeb.
Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).
Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:
Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.
Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.
Vymahatelnost práva není záležitostí evropských orgánů. Vymahatelnost práva je záležitostí domácích národních orgánů, národní justice, to nemá s EU vůbec nic společného.
Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.
Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.
Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.
Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.
Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Národní parlamenty jednotlivých členských států se nenaučily využívat institutu tzv. žluté karty, který je v Lisabonské smlouvě (...) Bohužel tahle spolupráce těch národních parlamentů tady nefunguje. Za celou tu dobu se to ty národní parlamenty nenaučily.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.
Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).
Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).
Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.
Tu samotnou kontrolu kvality potravin stejně zase zajišťují jenom ty národní orgány.
Technicky kontrolu kvality potravin na území České republiky skutečně zajišťují místní orgány (viz např. zde), a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.
Pro doplnění však můžeme uvést, že zde existuje poměrně vysoká míra zapojení těchto orgánů do právního a institucionálního rámce nastaveného EU.
Provázanost funguje například ve vztahu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) k zajištění bezpečnosti potravin. Zde se SZPI například podílí na přípravě kontrolních misí z Potravinového a veterinárního úřadu spadající pod SANCO (Generální ředitelství EK pro zdraví a spotřebitele; ang.). Způsob prováděných kontrol je navíc pravidelně auditován (ang.).
SZPI dále spolupracuje s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA; ang.) a podílí se na činnosti Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva koordinovaného prostřednictvím SANCO.
EU taktéž formuluje vlastní politiku zaměřenou na kvalitu potravin, přičemž definuje kategorie (.pdf; ang.) Chráněné označení původu, Chráněné zeměpisné označení nebo Zaručená tradiční specialita. Kontrolní funkce je pak na základě čl. 36 nařízení (.pdf) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin delegována na jednotlivé členské státy, kdy "[...]členské státy určí orgán nebo orgány příslušné k provádění úředních kontrol za účelem ověření toho, zda jsou dodržovány právní požadavky týkající se režimů jakosti zřízených tímto nařízením".
