Petr Fiala
Nebyli jsme, nebyli jsme nikým osloveni a v minulosti přitom byla tradice, že třeba pan Kohout, co sice byl v různých vládách, ale předpokládám, že to je člen sociální demokracie, byl v dozorčí radě ČEZu.
Zda ODS byla nebo nebyla oslovena s dodáním portfolia odborníků do dozorčí rady ČEZ, není možné ve veřejně dostupných materiálech dohledat. Výrok Petra Fialy proto hodnotíme jako neověřitelný.
Jan Kohout působil jako ministr zahraničních věcí ve vládách Jana Fischera a Jiřího Rusnoka. Do srpna 2013 byl členem dozorčí rady ČEZu. Jan Kohout je spojen s Českou stranou sociálně demokratickou.
V podobném duchu se již vyjadřoval v námi sledované relaci Miroslav Kalousek, který tvrdil, "že poprvé po 20 letech nebyla opozice vyzvána k tomu, aby nominovala do těch klíčových společností jednoho svého odborníka, aspoň jednoho." Ačkoliv jsme kontaktovali příslušné politiky, nedostalo se nám od nich odpovědi, tudíž i toto tvrzení zůstává neověřitelné.
Ačkoliv lze vysledovat trend obsazování opozičních politiků do dozorčích rad státních a polostátních firem, nepodařilo se nám ověřit, zda ODS a další opoziční strany někdo oslovil či nikoliv.
Jako nebudeme privatizovat, říkám jako premiér, ministr financí říká budeme privatizovat. Dělá kroky, které k tomu vedou a které jsou zdůvodňovány tou, tou privatizací.
Ministr financí Andrej Babiš uvedl v pořadu Otázky Václava Moravce v neděli 29. 6. 2014, že Český Aeroholding a.s. by měl vstoupit na burzu. Myšlenkou je prodat 40% podíl a obdržet každoroční dividendu. Babiš chce rovněž navrhnout, aby se stal generálním ředitelem a předsedou představenstva Českého Aeroholdingu a.s. Václav Řehoř a nahradil v souvislosti s privatizací ČSA do rukou Korean Air v pozici stávajícího Miroslava Dvořáka. Privatizace letiště Praha-Ruzyně, jak sám Babiš uvádí, není ze zákona (Zákon č.69/2010 Sb. o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně) možná. Právě Řehoř by měl jako nový generální ředitel Českého Aeroholdingu připravit společnost pro vstup na burzu. Sám Babiš ve výše uvedených OVM uvádí, že s ním koaliční partneři v této záležitosti nesouhlasí.
Vláda, když nastoupila, tak říkala, jak bude vystupovat v evropských otázkách jednotně, jak se nebude opakovat žádná nejasnost v evropské politice. A co teď vidíme? Přetahování se o tučnou kořist, která leží v Bruselu, a to je křeslo eurokomisaře. Slyšíme tady různá jména. Teď nově paní Jourovou, mezi tím jsme slyšeli pět dalších, ale na žádném se vláda neshodla, vláda žádné neprosazuje.
Ve svém programovém prohlášení se současná vláda " zavazuje, že bude svou činností usilovat o věcné a časové naplnění priorit ". Mezi ně patří i aktivní členství v Evropské unii.
Je pravdou, že v posledních dnech vrcholí přetahovaná o post evropského komisaře. Zejména ČSSD a ANO stále pevně stojí za svými nominanty. Od voleb do Evropského parlamentu již byli mimo Věru Jourovou prezentováni celkem čtyři kandidáti. ČSSD navrhovala Pavla Mertlíka, ANO Pavla Teličku, KDU-ČSL Zuzanu Roithovou a Petra Blížkovského. Mezi neoficiální kanidáty, o nichž se pouze spekuluje či spekulovalo, patří například Štefan Füle, Martin Povejšil či Radek Špicar.
Bohuslav SOBOTKA: Jenom chci připomenout, že to byla vaše politická strana, která na potraviny a léky zvýšila DPH z pěti na patnáct procent. A když jste to zvedali z těch pět procent, tak to ještě žádný druhý pilíř nebyl. Vy jste zvýšili DPH z pěti na patnáct procent a teď mi tady budete říkat, že máme snížit DPH, když vy jste ho zvýšili... Petr FIALA: Protože ekonomika roste a my jsme čelili extrémní ekonomické krizi. Bohuslav SOBOTKA: Ale vy jste ho zvýšili i v době, kdy ekonomika rostla. To bylo přece ještě předtím, než přišla hospodářská krize.
K prvnímu navýšení DPH Nečasovou vládou došlo ještě před krizí.
K prvnímu navýšení spodní sazby DPH z 5 na 9 % došlo v roce 2008 v rámci reformy veřejných financí tehdejší vládní koalice, jejímž členem byla i ODS (viz zákon č. 261/2007 Sb., část čtvrtá, čl. VIII). Ke schválení tohoto navýšení přitom došlo v roce 2007, kdy ekonomika skutečně rostla − krize se v České republice projevila až na konci roku 2008.
K dalšímu navýšení spodní sazby došlo v roce 2010, a to z 9 na 10 %. Tato změna byla schválena za úřednické vlády Jana Fischera (viz zákon č. 362/2009 Sb., část pátá, čl. VII).
Spodní sazba DPH se od té doby změnila ještě dvakrát − v roce 2012 byla zvýšena na 14 % (viz zákon č. 370/2011 Sb., část první, čl. I) a o rok později porostla o další procento (viz zákon č. 500/2012 Sb., část druhá, čl. III).
Jak ukazuje následující tabulka, s krizí se Česká republika potýkala až o rok později, než došlo k prvnímu navýšení DPH (ekonomický vývoj podle statistik Eurostatu):
Růst spodní sazby DPHRůst/pokles DPH
1993-20075 %
---
Od 1.1.2008
9 %
+3,1; -4,5Od 1.1.2010
10 %
+2,5; 1,8Od 1.1.2012
14 %
-1,0Od 1.1.2013
15 %
-0,9
Jan Zahradil
(...) společná zahraniční politika (EU), která stejně neexistuje.
Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.
Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.
Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).
Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.
V evropském rozpočtu jsou na zahraniční politiku poměrně skromné prostředky.
Evropský rozpočet pro rok 2014 počítá s výdaji (strana 10) v kapitole Bezpečnost a občanství ve výši 1 677 039 976 EUR z celkových 135 miliard, tedy přibližně jedno procento z unijního rozpočtu.
Detail kapitoly Nástroje zahraniční politiky najdeme v Hlavě 19 (strana 809), kde Unie plánuje vyplatit 463 169 988 EUR.
Dá se tedy říci, že vzhledem k celkovému rozpočtu EU jsou tyto prostředky skutečně skromné.
Já jsem pro Lisabonskou smlouvu v Evropském parlamentu nehlasoval, já jsem nepodporoval zavedení té funkce Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.
Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.
Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.
Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.
Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].
Já když jsem nastoupil do Evropského parlamentu před deseti lety, tak tématem dne byl boj s nezaměstnaností. Asi za dva za tři roky se to přetavilo v boj s klimatickými změnami, boj za snížení emisí CO2 a teď, dejme tomu v průběhu posledních dvou tří let, je to boj s finanční krizí.
Na základě přehledu významných témat Evropské unie za poslední dekádu hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.
V roce 2000 schválená Lisabonská strategie skutečně akcentovala zaměstnanost, respektive boj s nezaměstnaností, a jejím dlouhodobým cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.
O pár let později byla schválena nová celková strategie, Evropa 2020 (ang.), která mezi hlavní cíle zařadila kromě zaměstnanosti i zmiňovaný boj s klimatickými změnami. Společně s vývojem evropského systému obchodování s emisními povolenkami a aktivitami Evropské unie v oblasti globálního boje proti klimatickým změnám, lze dát Janu Zahradilovi za pravdu.
Důležitost tématu boje s finanční krizí a jejími následky asi není třeba zdůrazňovat.
Podle všech ukazatelů, které můžete najít i v jiných mezinárodních ročenkách, v tom srovnání evropské 28 si nevedeme vůbec špatně, například pokud jde o (...) míru chudoby.
Česká republika má podle metod měření rizika chudoby Eurostatu (.pdf) skutečně procentuálně nejnižší riziko chudoby (9,8 %) ze zemí EU. Nejvyšší míra rizika na hladině 22 % se vyskytuje ve Španělsku, Bulharsku a Rumunsku. Vyplývá to tak ze zprávy Eurostatu z roku 2012. Je nutné ovšem vzít úvahu relativitu chudoby v jednotlivých zemích, v nichž se hranice chudoby můžou výrazně lišit.
Hospodářské noviny vysvětlují relativní míru chudoby takto: „Relativní míra chudoby je způsob, jakým lze změřit míru ohrožení populace chudobou, vzhledem k ostatním zemím. Základním principem je stanovení hranice chudoby vůči příjmovému mediánu domácnosti. Dle metodiky Evropského statistického úřadu Eurostatu je jako kritérium chudoby stanoveno méně než 60 procent mediánu příjmu domácností."
Server finance.cz uvádí hodnoty hranice chudoby v různých zemích. Například v České republice je hranice chudoby 4 235 EUR za rok, zatímco například v Lucembursku činí hranice chudoby 19 400 EUR za rok.
Výrok s ohledem na relativitu metodiky výpočtu rizika chudoby hodnotíme jako pravdivý.
Já jsem vždycky byl stoupencem ekonomické integrace, pro mě Evropská unie byla především ekonomickou integrací. (...) Já mám a vždycky jsem měl výhrady k té politické nadstavbě.
Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.
