ODS

Petr Fiala popisuje kroky, které jeho vláda údajně udělala, aby pomohla lidem zasaženým ekonomickými problémy. Zmiňuje trojí valorizaci starobních důchodů a pomoc rodinám s dětmi. V následujících odstavcích se proto postupně zaměříme na obě části tvrzení.

Příspěvek rodinám

Vláda Petra Fialy se skutečně shodla na vyplacení jednorázového příspěvku pro rodiny s dětmi. Návrh zákona (.pdf) vláda Poslanecké sněmovně předložila 8. června 2022. Sněmovna poté vyplacení příspěvku schválila. Pokud návrh podepíše prezident, nárok na 5 000 Kč na každé dítě do 18 let bude mít domácnost s příjmem do jednoho milionu korun za rok. Vláda podle svých slov chce touto dávkou zmírnit dopady inflace.

Valorizace důchodů

Důchody byly letos poprvé zvýšeny 1. ledna, kdy došlo k pravidelné valorizaci, kterou schválila ještě předchozí vláda Andreje Babiše v září 2021. Výše důchodu se zvedla v průměru o 805 korun, z toho 505 Kč představovala zákonná valorizace a 300 přidala důchodcům Babišova vláda navíc.

Druhé, tentokrát mimořádné zvýšení důchodů nastalo 1. června 2022. Tato mimořádná valorizace vycházela z nařízení vlády Petra Fialy z února 2022. Procentní výměra důchodů se úměrně s růstem cen zvýšila o 8,2 %.

Ministr práce a sociálních věcí poté 10. května na Twitteru oznámil, že kvůli vysoké inflaci letos dojde k další mimořádné valorizaci důchodů. Podle nařízení, které vláda schválila na konci května, by měl zásluhový procentní díl důchodů vzrůst o 5,2 %, „tedy o výši růstu cen domácností důchodců v rozhodném období únor až duben 2022“.

Jaká je však zásluha vlády Petra Fialy na zvyšování důchodů? Pravidla řádné i mimořádné valorizace starobních důchodů jsou stanovena zákonem o důchodovém pojištění. K mimořádné valorizaci důchodů se dle zákona přistupuje v případě, že růst indexu spotřebitelských cen (domácností celkem či domácností důchodců) dosáhl alespoň 5 %. Zásluhový díl penze (tedy procentní výměra důchodu) se pak navyšuje o tolik procent, o kolik vzrostly ceny. Při pravidelném termínu valorizace se růst cen sleduje do konce června předešlého roku. V případě mimořádné valorizace se však posuzované období zkracuje a končí měsícem, „v němž růst cen dosáhl aspoň 5 %“. 

Mimořádná valorizace tak dle zákona nastane pokaždé, když meziměsíční inflace překročí 5 %, a zákon stanovuje i to, o kolik důchody nejméně vzrostou. Vláda Petra Fialy pak valorizaci provedla v minimální výši stanovené zákonem.

Shrňme, že na základě návrhu Fialovy vlády se rodinám s dětmi vyplatí jednorázový příspěvek na každé dítě do 18 let. Zároveň letos dochází k trojí valorizaci důchodů. Petr Fiala svým výrokem nicméně vyvolává dojem, že vláda důchody navýšila na základě vlastního uvážení. Jak pravidelná, tak mimořádná valorizace ovšem vychází ze zákona, a vláda tak musí důchody zvýšit. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) již ke konci května v rozhovoru pro Právo uvedl, že se připravuje úsporný energetický tarif, na jehož základě by měla být část spotřeby energií levnější o 15–20 %. Jedním z cílů tarifu má být také motivace lidí k úspoře energií. Náklady státního rozpočtu pak Síkela odhadl na 16 až 24 miliard korun. Ministr průmyslu a obchodu také řekl, že tarif bude platný od září, nejpozději od začátku října.

Ve čtvrtek 9. června pak Jozef Síkela na twitteru uvedl, že vláda tento úsporný energetický tarif projedná 22. června. Podle Síkely by měl tarif platit celou nadcházející topnou sezonu, „případně i déle podle aktuální situace“. 15. června pak Ministerstvo průmyslu a obchodu představilo návrh zákona, který by úsporný tarif zavedl v praxi. Přesné podmínky čerpání tarifu mají být stanoveny nařízením vlády.

Dodejme, že vláda 22. června – tedy až po zveřejnění tweetu premiéra Fialy – úsporný tarif schválila. Jozef Síkela na tiskové konferenci uvedl, že vláda na pomoc pro domácnosti a firmy v příští topné sezóně vyhradí celkově 66 miliard korun, na úsporný tarif pro domácnosti by přitom mělo směřovat přibližně 27 miliard korun. Přesnou částku, kterou vláda poskytne, však určí až vládní nařízení, které by mělo být vydané „v příštích týdnech“. Podle ministra Síkely by malé domácnosti mohly ušetřit řádově tisíce korun, velké domácnosti s větší spotřebou pak částku blížící se deseti tisícům korun ročně.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Alexandr Vondra hovoří o předvolebních průzkumech před prvním kolem francouzských prezidentských voleb, které proběhly 10. dubna 2022. 

Podle jednoho z posledních předvolebních průzkumů (.pdf, str. 25) provedeného 7. a 8. dubna (str. 3) by dohromady 59 % mladých ve věku 18 až 24 let volilo Jean-Luca Mélenchona nebo Marine Le Penovou. Agentura Harris Interactive zjistila, že v této věkové kategorii by 38 % dotázaných dalo svůj hlas krajně levicovému Jean-Lucu Mélenchonovi, 23 % stávajícímu prezidentu Emmanuelu Macronovi a 21 % pak krajně pravicové Marine Le Penové. Podpora Mélenchona a Le Penové je právě u nejmladší voličské skupiny kumulativně nejvyšší, v žádné jiné skupině nepřesahuje 50 % (.pdf, str. 25).

Je tedy pravda, že by více než polovina mladých dala svůj hlas Le Penové nebo Mélenchonovi, samotná Le Penová není ale u mladších lidí populárnější než mezi staršími věkovými skupinami (.pdf, str. 25). To platí i pro dalšího krajně pravicového kandidáta Érica Zemmoura. Spíše než že by mladí lidé ve Francii inklinovali k politickým extrémům obecně, podporují krajně levicového kandidáta Mélenchona relativně více než jiné věkové skupiny.

Doplňme, že data z volebních exitpollů rozdělená dle věkových skupin zatím nejsou (k 12. dubnu) dostupná.

Společnost YouGov ve svém průzkumu (.pdf, str. 1, 5) z konce března 2022 ukázala, že mladí mezi lety 18–24 chovají zdaleka největší sympatie k Jean-Lucu Mélenchonovi. Marine Le Penová je velmi nebo alespoň poněkud sympatická čtvrtině dotázaných v této věkové kategorii, na Macrona má pak pozitivní názor 37 % mladých. 

Ve druhém kole francouzských prezidentských voleb, které se bude konat 24. dubna, se znovu setká Macron s Le Penovou, podobně jako v předchozích volbách z roku 2017. YouGov předpovídá (.pdf, str. 1), že 56 % mladých ve věku 18–24 let se přikloní k Macronovi, Le Penové dá svůj hlas 44 % dotázaných v této kategorii.

Již na podzim loňského roku média informovala o tom, že Ruská federace shromažďuje své vojenské jednotky v blízkosti hranic s Ukrajinou. Ruské vojenské manévry zde pokračovaly i v lednu 2022. Dle tehdejších odhadů se u ukrajinských hranic nacházelo více než 100 tisíc ruských vojáků. Někteří experti označili v té době možnost útoku Ruska na Ukrajinu za vysoce pravděpodobnou. Podobně před ruskou invazí varoval i americký prezident Joe Biden. Například 18. února prohlásil, že je podle něj Rusko vojensky připraveno na Ukrajinu zaútočit a k útoku pravděpodobně dojde v řádu dnů. 

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu následně započala 24. února 2022 v časných ranních hodinách. Pokud se podíváme zpět do několika posledních dnů před invazí, zástupci Ukrajiny například 18. února oficiálně odmítli, že by ukrajinská armáda plánovala provést ofenzivu v separatistických oblastech na východě země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj také ještě 20. února v telefonátu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem uvedl, že je připravený s Moskvou jednat. Především tehdy zmiňoval, že Ukrajina nebude reagovat na ruské provokace na východě země, přestože zde v separatistických „republikách“ došlo 19. února k vyhlášení všeobecné mobilizace. 

Připomeňme, že Vladimir Putin 21. února 2022 uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Den na to oznámil, že se tato nezávislost má vztahovat na celé území Doněcké a Luhanské správní oblasti, které však bylo z velké části pod kontrolou ukrajinských sil. Zároveň tehdy ruský prezident rozhodl o vyslání armády na východ Ukrajiny. 

V reakci na to následně 23. února vyhlásil prezident Zelenskyj na území Ukrajiny výjimečný stav, všeobecnou mobilizaci ale v té době opět vyloučil. Do armády byli povoláni pouze rezervisté, což Zelenskyj okomentoval slovy: „Musíme zlepšit připravenost naší armády na všechny možné situace.“

Je tedy pravda, že Ukrajina v předvečer ruského útoku své ozbrojené síly nemobilizovala. K vyhlášení mobilizace ze strany Ukrajiny došlo až 24. února v reakci na její napadení ruskými vojsky.

Předně uveďme výrok do kontextu. Alexandr Vondra zde odpovídal na otázku moderátorky, která mluvila (audio, 7:40) o tom, že Viktor Orbán na začátku dubna vyhrál v maďarských parlamentních volbách a voličům jeho strany Fidesz tak například „nevadilo“, že dříve jednal s Vladimirem Putinem. Alexandr Vondra poté ve své odpovědi poukazoval na skutečnost, že Moskvu navštívili i lídři Francie, Německa a Rakouska.

Maďarský premiér Viktor Orbán, francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz skutečně Moskvu navštívili, a to v první polovině února 2022. Tedy v době před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, kdy Rusko u ukrajinských hranic soustřeďovalo vojenské síly a média i světoví státníci otevřeně varovali před možnou ruskou agresí. Rakouský kancléř Karl Nehammer poté navštívil prezidenta Putina v den Vondrova výroku, 11. dubna 2022. 

Viktor Orbán konkrétně návštěvu Moskvy podnikl 1. února 2022, důležitou součástí schůzky přitom bylo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska. Udržení nižších cen energií mělo pro maďarského lídra podstatný význam v kontextu předvolebního období. Mezi další témata jednání patřila například spolupráce Ruska a Maďarska v oblasti ekonomiky nebo při výstavbě maďarské jaderné elektrárny Paks II. Dále maďarský premiér a ruský prezident probírali také otázku Ukrajiny a vztahy Ruska se západními zeměmi. V této souvislosti Orbán označil návštěvu za „mírovou misi“ a zároveň uvedl, že si žádný lídr v Evropské unii nepřeje válku nebo konflikt. Zdůraznil také nutnost dalších jednání, „aby se zabránilo návratu ke studené válce“.

Emmanuel Macron poté jel 10. února 2022 do Moskvy za účelem zmírnění tenzí mezi Ruskem a západními státy vzhledem k eskalujícímu napětí na Ukrajině.

Olaf Scholz přijel do Moskvy 15. února 2022 s podobným cílem jako Emmanuel Macron, tedy zabránit válce. Rusko tehdy varoval, že je Německo připraveno v případě ruské agrese na Ukrajině zavést tvrdé sankce.

Rakouský kancléř Karl Nehammer o svém plánu navštívit Moskvu informoval 10. dubna. S Vladimirem Putinem se poté setkal 11. dubna 2022, tedy v den Vondrova výroku. Při jednání vyjádřil solidaritu s Ukrajinou a výrazně odsoudil ruské válečné zločiny. Zároveň Putina varoval před dalším zesílením západních sankcí. Po schůzce Nehammer rozhovor s ruským prezidentem označil za „velmi přímý, otevřený a tvrdý“. Dodal také, že to „nebyla žádná přátelská návštěva“. Pro úplnost dodejme, že Putin údajně Nehammerovi při jednání řekl, že Rakousko může počítat s dodávkami ruského plynu a i nadále za ně platit v eurech. Zda s tématem dodávek plynu přišel jako první Karl Nehammer, ale není jasné.

Na závěr tedy shrňme, že mezi hlavní body Orbánovy návštěvy Moskvy patřilo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska a jednání o ekonomické spolupráci či o výstavbě jaderné elektrárny. Ostatní evropští lídři však s Putinem jednali, alespoň dle jimi zveřejněných informací, primárně o deeskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Výrok Alexandra Vondry z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící.

Ve volbách do maďarského parlamentu (Országgyűlés) v roce 2018 zvítězila strana Fidesz v koalici s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou, když celkově získala 49,3 % hlasů a obsadila tak 133 mandátů. 

V posledních volbách, které se v Maďarsku konaly 3. dubna 2022, obhájila tato koalice vítězství se ziskem 54,1 % hlasů a 135 mandátů. 

Koalice v čele s Viktorem Orbánem tedy skutečně obhájila své vítězství, přičemž získala téměř 5 procentních bodů navíc a o 2 mandáty více než před čtyřmi lety. Výrok Alexandra Vondry tedy hodnotíme jako pravdivý.

Alexandr Vondra v diskuzi prohlásil, že maďarská opozice, která se postavila v letošních parlamentních volbách Viktoru Orbánovi a jeho straně Fidesz, vytvořila jakýsi „megakonglomerát“. Jeho slova si vykládáme jako tvrzení, že opoziční koalice Společně pro Maďarsko je spojením mnoha nesourodých stran s odlišným zaměřením v rámci politického spektra.

„Většina stran může být označena za středo-levicové. Ale je tam Jobbik, který býval extrémní pravicí. A lídr celé aliance Péter Márki-Zay se považuje za křesťanského konzervativce. Jsou tam nějaké liberální strany, jako je Momentum. Máme tam socialistickou stranu, což je nástupce komunistické strany, která existovala před rokem 1990. Máme tam Demokratickou koalici, což je odštěpek od socialistů. A jsou tam zelení, takže je to skutečně různobarevná aliance“, uvedl pro ČRo Plus k maďarské opoziční koalici politolog Zsolt Enyedi.

Vondra označuje stranu Jobbik za extrémně pravicovou. Je pravda, že Jobbik, neboli Hnutí za lepší Maďarsko, byl v minulosti za krajní pravici označován. V posledních několika letech se však strana začala posouvat do středu politického spektra, zmírnila rétoriku a nyní se definuje jako středopravicová.

Co se týče Vondrou zmiňované krajní levice, je třeba říct, že jednou ze stran koalice Společně pro Maďarsko je Maďarská socialistická strana (MSZP). Předchůdcem této strany, která vznikla (.pdf, str. 1) v říjnu 1989, byla Maďarská socialistická dělnická strana. Ta se ideologicky (.pdf, str. 188–189) hlásila ke komunismu a marxismu-leninismu. Za krajně levicovou (str. 417–418) MSZP v minulosti označovaly některé z ostatních politických stran Maďarska. Dnes je ale politické zaměření strany spíš sociálnědemokratické a proevropské a je popisována jako středolevicová. V Evropském parlamentu například patří do frakce evropských sociálních demokratů, stejně jako v minulosti ČSSD. 

Koalice Společně pro Maďarsko je tedy skutečně seskupením různorodých politických stran. Kromě středové liberální strany Momentum, zelených stran Dialog pro Maďarsko a LMP a středolevicové Demokratické koalice zahrnuje i Maďarskou socialistickou stranu a Jobbik. Je pravda, že v minulosti MSZP byla označována za krajně levicovou a Jobbik za stranu krajně pravicovou, v současnosti se ale obě strany posunuly směrem ke středu politického spektra. Vzhledem k této časové nesrovnalosti hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako zavádějící.