Česká pirátská strana

Piráti

Česká pirátská strana

Jakub Michálek

Pan premiér chce, aby se postavila vládní čtvrť.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Andrej Babiš přišel s návrhem výstavby vládní čtvrti v Letňanech již na konci roku 2016. Aktuálně probíhají jednání mezi premiérem Babišem a primátorem Prahy Hřibem o podmínkách výstavby. Premiér na návrhu úřednické čtvrti trvá.

Premiér Andrej Babiš přišel s návrhem výstavby vládní čtvrti v Letňanech již na konci roku 2016. Tou dobou působil ve funkci ministra financí.

Později na podzim roku 2018 Andrej Babiš již v roli premiéra obnovil myšlenku vládní čtvrti a začal jednat s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem. Ten nejprve s plánem Andreje Babiše nesouhlasil.

Od ledna 2019 premiér Babiš znovu jedná s primátorem Hřibem o podmínkách výstavby úřednické čtvrti v Letňanech. Pozemky, na kterých by měla podle záměru premiéra stát budoucí vládní čtvrť, částečně patří hlavnímu městu. Aktuálně, po schůzce konané dne 17. září 2019, jednání mezi premiérem a primátorem vázne. Babiš ale na návrhu trvá a plánuje oslovit ostatní pražské radní.

O svém plánu vybudovat vládní čtvrť informuje Andrej Babiš také na Facebooku.

Jakub Michálek

Heslo ANO bylo „dálnice, dálnice, dálnice“.
Otázky Václava Moravce, 22. září 2019
Pravda
Hnutí ANO 2011 heslo „dálnice, dálnice, dálnice“ v minulosti opravdu používalo.

Jakub Michálek svým výrokem odkazuje na jedno z předvolebních hesel, které hnutí ANO užívalo během kampaně před volbami do zastupitelstev krajů a do Senátu v roce 2016. Strana současného premiéra skutečně heslo „dálnice, dálnice, dálnice“ používala, jak je patrné z obrázku níže.

Zdroj: RESPEKT

Pravda
Pro stavbu vládní čtvrti určil primátor Zdeněk Hřib vládě několik podmínek. Mezi ně patřila i podmínka financování vnitřního okruhu města. Stát v současnosti skutečně přispívá na stavbu městského okruhu v Brně.

Jakub Michálek zde hovoří o vyjednávání vlády s Magistrátem hlavního města Prahy. Premiér Andrej Babiš má zájem odkoupit pozemek v Letňanech a postavit zde areál pro více než 10 000 státních zaměstnanců, novou nemocnici a asi 1300 bytů. Už na konci ledna 2019 sdělil primátor Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) vládě své podmínky.

Po neúspěšné schůzce konané dne 17. září 2019 Zdeněk Hřib znovu zopakoval podmínky pro stavbu vládní čtvrti. Mezi ty patří požadavek, aby stát dostavěl vnější okruh, přispěl Praze na vnitřní okruh a postavil novou nemocnici. Premiér nabízí Praze financování vnitřního okruhu formou PPP projektu (Public Private Partnership). Podle primátora však stát PPP projekty stavět neumí.

Stavbu Velkého městského okruhu Brno (VMO Brno) provádí a z velké části financuje Ředitelství silnic a dálnic ČR. Od prosince roku 2017 začala realizace stavby v úseku Žabovřeská I, která by měla být dokončena v roce 2023. Celý projekt stavby VMO Brno má být podle plánu dokončen v roce 2035 a investice do projektu jsou odhadovány na 38,3 miliard korun.

Jednou z podmínek Prahy pro prodej pozemku v Letňanech je financování vnitřního okruhu a stát skutečně přispívá na stavbu vnitřního okruhu v Brně. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pravda
První jednání o vládní čtvrti byla mezi premiérem Babišem a primátorem Hřibem zahájena v lednu 2019. Po sérii několika schůzek však byla jednání po posledním setkání zastavena. Premiér Babiš údajně konstatoval, že je to z jeho pohledu poslední schůzka k tomuto tématu.

Premiér Andrej Babiš svou vizi vládní čtvrti představil již 27. prosince 2016, ještě jako tehdejší ministr financí. „Myšlenka je postavit obrovský kancelářský komplex v Letňanech, kde by mohlo pracovat 10 až 11 000 lidí,“ uvedl tehdy pro deník Právo. Tento nápad pak připomněl také při jmenování nových ministrů v prosinci 2017, kdy již jako premiér ČR řekl: „Pokud bychom zrealizovali tenhle projekt, tak bychom ušetřili obrovské peníze na stavbě obrovské synergie. Vznikla by vládní čtvrť, kde by se přestěhovala některá ministerstva. A takové historické památky by mohly být pro veřejnost.“ Projekt vládní čtvrti je rovněž zmíněn v programovém prohlášení vlády (.pdf, str. 7):

"Vláda připraví efektivní a hospodárné řešení rozmístění státních zaměstnanců, které spočívá ve výstavbě nového administrativního komplexu, jenž by nedostatek ploch vyřešil. Výsledkem bude ukončení nájemních vztahů a s tím spojená eliminace nájemného, eliminace vysokých výdajů na provoz a údržbu administrativních budov, stejně tak jako vysokých investic do stávajících energeticky náročných budov."

Se současným vedením Prahy v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem si premiér názory ohledně stavby vládní čtvrti vyměnil již v den podpisu koaliční smlouvy, 12. listopadu 2018. Tehdy premiér Babiš uvedl, že by stát mohl věnovat Praze veleslavínský zámek výměnou za pozemky v Praze 7, kde chce premiér nechat postavit novou vládní čtvrť. Primátor Hřib tento nápad odmítl, ačkoliv připustil, že „se můžeme zamyslet“ nad výměnou za některé jiné pozemky.

29. listopadu 2018 Hospodářské noviny zveřejnily zprávu ohledně dopisu, který premiér Babiš zaslal pražskému primátorovi. Oživuje v něm plán na výstavbu úřednického komplexu. Nový vládní areál by podle premiéra Andreje Babiše stál 10 miliard korun a pracovalo by v něm přes 10 tisíc úředníků. Ve stejný den se Babiš k projektu vyjádřil i na svém Twitteru:

Samotné jednání proběhlo až 10. ledna 2019, kdy představitelé Prahy jednali s vládou Andreje Babiše. Tehdy primátor Hřib uvedl: „Není vhodné v Praze stavět úřednické ghetto, (...), vytváření monotematických čtvrtí zvyšuje náklady na dopravu. Chceme stavět multicentrické město, město krátkých vzdáleností, kde jsou mezi sebou vzájemně jednotlivé funkce promísené, a díky tomu jsou kladeny na dopravu nižší nároky.“

Další schůzka proběhla ve středu 30. ledna 2019. Praha poté vyjádřila ochotu přistoupit na vybudování vládní čtvrti v Letňanech, kladla však požadavky, které Babiš shrnul takto: „Za to chce magistrát od vlády, abychom zaplatili za 60 miliard korun pokračování Blanky, tedy vnitřní okruh. A že Praze prodáme karlínské kasárny.“ Součástí vládní čtvrti by měla být na požadavek vedení Prahy i nemocnice a byty. Návrh vládní čtvrti v Letňanech kritizují urbanisté z Institutu plánování a rozvoje, pod nichž by mnohem vhodnějším místem pro vládní čtvrť byly například nevyužité pozemky bývalého nádraží v Bubnech.

Primátor Hřib a další zástupci Prahy se 8. února 2019 v reakci na Babišův plán vládni čtvrti setkali se starosty městských částí na severovýchodě Prahy. „Dnešní schůzku vnímám jako začátek konstruktivní spolupráce zúčastněných městských částí s hlavním městem. Bez toho to prostě nejde,“ uvedl starosta Prahy 9 Jan Jarolím (ODS).

12. února 2019 Deník.cz informoval o dopisu, který premiér Babiš zaslal pražskému primátorovi. V něm hodnotí podmínky, které si Praha pro výstavbu čtvrti klade, jako nesplnitelné. „Pokud by stát v plném rozsahu vyhověl všem Vašim požadavkům, znamenalo by to porušení platné právní úpravy. Jistě pochopíte, že to nemohu akceptovat,“ píše premiér primátorovi. Hřib na dopis reagoval: „K nabídce pana premiéra se budeme schopni vyjádřit teprv poté, co budeme mít tento seznam.“ Zmíněným seznam jsou myšleny informace ohledně konkrétních budov, které chce stát vyklidit, náklady na jejich údržbu i počty úředníků, jichž se stěhování dotkne.

Požadovaný seznam nemovitostí v centru Prahy zveřejnil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových 14. února 2019. Primátor Hřib však tento seznam zkritizoval. „Žádal jsem od počátku o kompletní seznam budov určených k vyklizení. Obdržel jsem nyní pouze torzo seznamu nemovitostí určených k prodeji, nebo k budoucímu kulturnímu využití. V seznamu zcela chybí budovy, kde je stát v nájmu, ačkoliv na úspoře z pronájmů staví pan premiér ekonomickou návratnost celé akce.“

Další schůze mezi premiérem a primátorem proběhla 27. května 2019. Debatovalo se opět o požadavcích Prahy, především o dostavbě vnitřního městského okruhu, který má zaplatit stát.

Poslední jednání se uskutečnilo 17. září 2019, po němž premiér Andrej Babiš sdělil pražskému primátoru Hřibovi, že Praha nedostane od státu vůbec nic. „S ohledem na to, že pan premiér konstatoval, že to je z jeho pohledu poslední schůzka k tomuto tématu, tak myslím, že je to jednání skutečně uzavřené," dodal Hřib. Podle Babiše vedl Hřib jednání stylem, po němž ho musel premiér ukončit. Nabídku vlády má podle něj Hřib písemně. Předseda vlády dodal, že pokud bude chtít primátor reagovat, určitě tak učiní.

Zdeněk Hřib 19. září 2019 odmítl, že by se při jednání o budoucím využití Letňan choval arogantně, jak si údajně stěžují premiér i pražská opozice. „Myslím, že vyjádření pana premiéra, které po schůzce neustále opakovaně měnil, je součást vyjednávací šarády, stejně jako vstávání od stolu,“ míní Hřib.

Jednání o vládní čtvrti se tak nyní zastavila. O budoucnosti celého záměru rozhodnou až další jednání, která povedou s Babišem patrně zástupci celé pražské koalice. Babiš totiž avizoval, že obešle všechny radní a poskytne jim veškeré informace o svých plánech na stavbu úřednické čtvrti.

Pravda
Investice za vlády ANO, ČSSD a Trojkoalice v Praze byly skutečně násobně nižší než v předchozích letech. Větší investice, například rekonstrukci Národního muzea, Státní opery či Negrelliho viaduktu měl pak na svědomí stát.

Na začátek uveďme, že poslanec Michálek svým tvrzením reaguje na předcházející výroky Lubomíra Zaorálka, který osočil Prahu, že málo investuje do kulturních institucí a infrastruktury, a když už, tak to vypadá „hrůzostrašně“, což ilustroval například na rekonstrukci Státní opery. Michálkovo tvrzení, že „ty všechny investice, který (sic) se dělaly v Praze, tak se rozhodovaly za vaší vlády ANO a ČSSD na centrální úrovni", se tedy nevztahuje k investicím celkově, ale pouze k rozsáhlým investicím a rekonstrukcím, zejména kulturních institucí.

Koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice, pod vedením primátorky Krnáčové, byla skutečně často kritizována, že není schopna započít větší investiční projekty. Za této vlády tak docházelo spíše k menším investičním projektům, například k rekonstrukci ulic Husitská, Keplerova a Vinohradská či k opravám několika výstupů z metra.

Z projektů financovaných státem uveďme například rekonstrukci Národního muzea či Státní opery. Další velkou rekonstrukcí, financovanou státní organizací SŽDC, je rekonstrukce Negrelliho viaduktu.

Kapitálové výdaje, tedy tzv. investice, v průběhu posledních deseti let jsou zachyceny v následujících tabulkách. První zobrazuje rozpočet kapitálových výdajů pro celé hlavní město, včetně rozpočtů městských částí, druhá pak pouze rozpočet magistrátu. Pojmem schválený rozpočet se rozumí rozpočet, který byl schválen na rok dopředu, tento je však v průběhu rozpočtového roku lehce upravován, a tak vzniká rozpočet upravený. Reálně utracené peníze pak zobrazuje sloupec „Reálné investice“. Poslední dva sloupce zobrazují podíl reálných investic na schváleném, respektive upraveném rozpočtu.

Z tabulek je zřejmé, že na investice bylo v letech 2015-2018 (rok 2014 byl rokem volebním, přičemž koalice pod vedením Adriany Krnáčové se ujala funkcí až v listopadu, na investice v tomto roce tedy neměla vliv) skutečně vyčleněno méně peněz než v předchozích volebních obdobích. Ani tyto vyčleněné peníze pak nebyly, často i ze 40 %, vyčerpány. Reálně proinvestované finance se tedy v rámci celkového rozpočtu města (včetně městských částí) pohybovaly okolo 10 miliard ročně (s výjimkou volebního roku 2018). Ve všech předcházejících letech bylo přitom proinvestováno násobně více prostředků (například v roce 2009 téměř 25 miliard, v roce 2011 pak téměř 20 miliard).

I pokud se podíváme na rozpočet samotného magistrátu bez městských částí, vidíme, že investice byly z velké části utlumeny. Reálně proinvestované prostředky se pohybovaly okolo 68-78 % plánovaného rozpočtu. To je v kontrastu s předešlými roky, kdy byl upravený rozpočet naplňován i na více než 90 %. Původní schválený rozpočet pak byl několikrát překonán i o desítky procent. Tudíž zatímco v letech 2015-2018 se každoročně proinvestovalo přibližně 7-8 miliard a ve volebním roce 10,7 miliard, tak v předcházejících letech to bylo i více než dvakrát tolik. Například v roce 2009 19 miliard, v roce 2011 téměř 16 miliard.

Pravda
Ursula von der Leyen, která byla Evropskou radou nominována na pozici předsedkyně Evropské komise, nekandidovala v posledních evropských volbách. Evropská rada tak odmítla systém spitzenkandidátů, kteří ve volbách kandidovali jako adepti na tento post.

Ursula von der Leyen, německá ministryně obrany, byla na mimořádném zasedání Evropské rady nominována na pozici předsedkyně Evropské komise. Pro nominaci von der Leyen hlasovali lídři všech členských států EU (kromě Německa, které se zdrželo), ještě ji však musí schválit Evropský parlament.

Fakt, že byla Evropskou radou nominována právě von der Leyen, opravdu vykazuje znaky demokratického deficitu. Von der Leyen totiž v posledních volbách nekandidovala do Evropského parlamentu, tudíž pochopitelně nebyla ani spitzenkandidátkou (kandidát politické frakce v Evropském parlamentu na předsedu Evropské komise), a její nominace je tak prozatím pouze výsledkem jednání lídrů členských států, kteří systém spitzenkandidátů odmítli.

To bylo také důvodem sporů uvnitř německé vládní koalice CDU/CSU a SPD, které vedly k německému zdržení se při hlasování o nominaci von der Leyen na Evropské radě. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise. Obě strany tak poukazují na nedemokratickou povahu nominace von der Leyen.

Zavádějící
Ursula von der Leyen sice v minulosti nezastávala žádnou politickou funkci v rámci institucí EU, vyjádřila však jasně některé představy a vize, které se vývoje evropské politiky týkají. Je však pravdou, že v těchto volbách o evropský post neusilovala.

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Marcel Kolaja

Pravda
Ani jedna z nadnárodních stran v Evropském parlamentu nezmiňovala jako svého spitzenkandidáta Uršulu von der Leyen.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Pravda
Tzv. spitzenkandidátem, a tedy i volebním lídrem Evropské lidové strany, byl Manfred Weber. Ten se však nedočkal podpory od dvou největších frakcí, tedy sociálních demokratů a liberálů. Webera odmítli rovněž lídři unijních zemí.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.

Pravda
Jedním z vedoucích kandidátů na předsedu Evropaské komise byl za stranu evropských socialistů vybrán Frans Timmermans.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob, tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans, jehož národní mateřskou stranou je holandská strana práce (Labour party) a v evropském parlamentu zastupuje právě stranu Evropských socialistů (PES).