Piráti

Petr Kellner je majoritním akcionářem PPF Group N.V., jak ukazuje její výroční zpráva (str. 29). Skupina působí celosvětově. V Číně je PPF zastoupena skrze společnost Home Credit China nabízející finanční služby a také biotechnologickou firmou SOTIO, která se zaměřuje na výzkum a vývoj látek v boji proti rakovině.

PPF skrze Home Credit vstoupil na čínský trh v roce 2004, respektive v roce 2007. Licenci pro poskytování finančních služeb v Číně získává podle podmínek nového zákona v roce 2010, o tři roky později je licence rozšířena na celou zemi. Na poli biotechnologií PPF zastupuje firma SOTIO, která v Číně působí od roku 2014, kdy zde otevřela řadu laboratoří na výzkum rakoviny.

Samotná firma se poměrně razantně ohrazuje proti svému propojení s politikou ČR a jejími představiteli včetně prezidenta. Jednak na svých stránkách v takzvaném „desateru“ odmítá v bodech 6 až 9 jakoukoliv roli v podílu na ovlivňování zahraniční politiky státu a odmítá také význam politické podpory pro své obchody. Ve stejném duchu se vyjadřuje ve výroční zprávě za rok 2018 i Petr Kellner (.pdf, str. 7).

K minoritnímu významu státní či státnické podpory obchodů PPF směřuje ve svých vyjádřeních i ředitel pro vztahy s veřejným sektorem finanční skupiny PPF Vladimír Mlynář, který sice uznává roli státní podpory při obchodování v Číně, ale klade ji jen jen jako doplněk, pomyslnou třešničku na dortu. Hlavním je dle něj samotná kvalita produktu, jak řekl při jednání senátního výboru dle ČTK:

„Je potřeba nejdříve uspět v této oblasti, mít dobrý produkt. Bez něj nemáte v Číně žádnou šanci, i kdyby vás podporovali všichni prezidenti světa.“

I přesto se ale objevily náznaky minimálně nestandardních vztahů mezi PPF, Petrem Kellnerem a českým prezidentem. A to hned při první zahraniční cestě Miloše Zemana do Číny, kdy ho Petr Kellner nejdříve doprovázel na jeho setkání s čínskou hlavou státu Si Ťin-pchingem a kdy při návratu zpět, ne zcela standardně, Miloš Zeman využil k návratu místo státního letounu letoun firmy PPF.

Čínská firma Huawei vzbudila v prosinci 2018 podezření ze strany české bezpečnostní komunity a vyvstala otázka možného ohrožení národní bezpečnosti vzhledem ke skutečnosti, že firma PPF vlastní firmu CETIN, která provozuje nejrozsáhlejší datovou síť v ČR. PPF riziko uznala. Miloš Zeman následně na TV Barrandov uvedl (čas 12:26), že varování (.pdf) Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost může ohrozit spolupráci PPF s čínskou firmou Huawei, s níž firma PPF podepsala v roce 2018 memorandum o spolupráci.

PPF měla v Číně silnou pozici i před nástupem Miloše Zemana do funkce a rozhodně lze tvrdit, že měla vliv i na celou iniciativu zlepšení česko-čínských vztahů, jak PPF deklarovala již v roce 2016, a to i přes zjevnou snahu deklarovat v posledních letech apolitičnost. Přestože Miloš Zeman jako prezident zastává již obecně známou velice vstřícnou pozici vůči Číně, především v ekonomické oblasti, je otázkou, zda a do jaké míry by dokázal ze své pozice hlavy státu ovlivnit Čínu v případném ohrožení zájmu skupiny PPF. Je však pravdou, že prezident Zeman v rámci své ekonomické diplomacie opakovaně činí kroky, které mohou mít vliv na ochranu ekonomických zájmů PPF v Číně. Nedohledali jsme však veřejné prohlášení Miloše Zemana, v němž by uvedl, že by jeho aktivita byla motivována právě zájmy PPF, respektive že by chtěl PPF pomoci.

Smlouvou je myšlena smlouva (.pdf) mezi Prahou a Pekingem z roku 2016, jíž došlo k formalizaci vztahů hlavního města Prahy a Pekingu na úroveň sesterských měst. Ve smlouvě v článku č. 3 stojí: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území“. K podepsání této smlouvy došlo během funkčního období primátorky Adriany Krnáčové (ANO).

V listopadu 2018 po komunálních volbách byl zvolen nový primátor Zděnek Hřib (Piráti) a byla vytvořena nová koalice Pirátů, Spojených sil pro Prahu a Prahy sobě. Společně s tím se změnil i postoj vedení hlavního města. Začalo prosazovat odstranění článku obsahujícího souhlas s politikou jedné Číny, která neuznává nezávislost Tchaj-Wanu. Partnerskou smlouvu však (ve změněné podobě) chtělo město zachovat.

Vztahy mezi Prahou a Čínou se během roku 2019 postupně zhoršovaly. V březnu čínský velvyslanec opakovaně usiloval o odchod tchajwanského diplomata. Primátor Hřib toto odmítl. Čínu také popudila cesta primátora Hřiba na Tchaj-Wan a navázání blízkých vztahů mezi Prahou a Tchaj-Pejí. Magistrát se navíc rozhodl vyvěsit tibetskou vlajku. Na základě těchto událostí reagovala Čína zrušením plánovaných koncertů Prague Philharmonia ve své zemi. V září poté zamítla další domluvené turné souboru Guarneri Trio Prague. Čína měla problém se slovem „Prague“ v názvu.

Praha dále usilovala o odstranění článku ze smlouvy, avšak Čína, resp. Peking, s Prahou podle vyjádření primátora Hřiba přestala zcela komunikovat. Primátor Hřib prohlásil: „Pokud máte partnera, který vám neodpovídá, tak je na místě se ptát, k čemu takové partnerství je. Odpověď je, že takové partnerství není k ničemu.“ Rada Prahy tedy velmi pravděpodobně na konci září či začátkem října memorandum vypoví.

Čína přijala k jakékoliv spolupráci s Prahou odmítavý postoj. Mluvčí ministerstva zahraničí Číny Keng Šuang označil chování Prahy za nevhodné a prohlásil: „To je základní důvod, proč (s magistrátem) spojené strany a jednotlivci z Prahy nejsou čínským lidem vítáni.“ Čína stále vyzývá k přehodnocení snahy vypustit sporný článek 3 z partnerské smlouvy. Za předpokladu, že nebude věc přehodnocena, vztahy mezi Českou republikou a Čínou budou podle Šuanga poškozeny.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť pražská koalice měla zájem na zachování partnerství s Pekingem. Požadovala pouze odstranění čl. 3 ze stávající partnerské smlouvy. Celý proces byl vyhrocen až následně, kdy čínská strana začala např. rušit vystoupení pražských hudebníků v Číně. Současně Čína vypuštění tohoto článku odmítá. Kvůli těmto reakcím se Praha rozhodla smlouvu vypovědět.

Čína nejprve 17. července 2019 oznámila PKF - Prague Philharmonia, že se plánované podzimní turné PKF v Čínské lidové republice odsouvá na dobu neurčitou, bez udání konkrétního termínu.

Prohlášení mluvčího Ministerstva zahraničních věcí ČLR Keng Šuanga zároveň potvrdila, že jde o reakci na vyjádření a postoje primátora hlavního města Prahy, Zdeňka Hřiba, týkající se čínské suverenity a otázek ohledně Tchaj-wanu a Tibetu.

„Výrokům o odložení turné na dobu neurčitou nelze rozumět jinak, než že se jedná o faktické zrušení turné. PKF — Prague Philharmonia tomuto přizpůsobí své další kroky a po právní analýze přistoupí k ukončení smluvního vztahu s pořadatelskou agenturou,“ uvedl na oficiálním webu PKF - Prague Philharmonia Radim Otépka, ředitel této instituce.

Na zrušení tohoto turné reagoval primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib na svém twitterovém účtu.

Dále Čína v srpnu 2019 zrušila koncert smyčcovému souboru Pražákovo kvarteto. To přitom v Číně již vystupovalo. Letos mělo naplánované čtyři koncerty, smlouvu mělo podepsánu.

„(...) Jen jsme čekali, že si koupíme letenky a vyřídíme víza. Předevčírem jsem dostal zprávu od ředitelky divadla v Zakázaném městě, že bohužel nejsou odsouhlaseny,“ uvedl Josef Klusoň, člen kvarteta.

Odmítavý postoj zdůvodňuje člen kvarteta takto: „Zřejmě jakákoli akce, kterou dělají na téhle úrovni, musí projít schvalovacím řízením zřejmě Komunistické strany Číny. Sami (naši partneři) byli velmi překvapeni, nevěděli proč. Důvodem byly podle mě postoje pražského primátora k Číně. Oni to tedy nekomentovali, ale já si to tak vysvětluji.“

Na konci srpna byla z čínské strany zrušena série šesti koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, která se měla konat na podzim.

„(...) V uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ uvedl mluvčí Českého rozhlasu Jiří Hošna.

V září následovalo zamítnutí koncertování souboru Guarneri Trio Prague.

Vedení Prahy chce odstranit ze smlouvy o partnerství článek obsahující souhlas s politikou jedné Číny, která neuznává nezávislost Tchaj-wanu. Právě možným budoucím zrušením tohoto článku smlouvy si hudebníci vysvětlují odmítavý postoj z čínské strany.

Čína zrušila od června do září koncerty čtyřem českým hudebním tělesům, které měly na jejím území koncertovat. Jako první odložily čínské úřady na neurčito turné PKF – Prague Philharmonia. V srpnu pak následovalo zrušení koncertu SOČR – Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražákova kvarteta. V září přišlo zamítnutí koncertování souboru Guarneri Trio Prague.

Důvodem pro rušení vystoupení českých hudebníků v Číně jsou podle vyjádření čínské strany postoje primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba, týkající se čínské suverenity a otázek ohledně Tchaj-wanu a Tibetu. Hřib totiž usiluje o vyjmutí té části partnerské smlouvy (.pdf, str. 3) mezi Prahou a Pekingem, která uznává tzv. politiku jedné Číny. Primátor Prahy zdůvodňuje tuto svoji snahu tak, že „vyjmutí nadbytečné politické deklarace ze smlouvy o partnerských městech mezi Pekingem a Prahou nevnímám jako narušování česko-čínských vztahů. Chceme mít apolitická partnerství založená na kulturní výměně, která budou oboustranně výhodná.“

Hlavní město Praha ve snaze kompenzovat PKF ztráty za neuskutečněné turné nabídlo tomuto souboru slevu na pronájem Obecního domu, ve kterém je 11. září uskutečnilo zahájení sezony. Pražský primátor v červenci po zrušeném turné zároveň uvedl, že by chtěl PKF pomoci k výjezdu do jiné země: „Jednáme s ostatními partnerskými městy o tom, že by filharmonie vyjela jinam. Ta jednání s tchajwanskou stranou stále pokračují a myslím si, že je to na dobré cestě.“

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda byla poskytnuta podpora i dalším uvedeným souborům. Proto se Demagog.cz rozhodl je kontaktovat. Na náš dotaz, zda byla souboru poskytnuta nějaká podpora jakéhokoli druhu mimo slovní proklamace, nám jako jediný doposud odpověděl Symfonický orchestr Českého rozhlasu: „K vašemu dotazu mohu sdělit, že v této věci SOČR s žádnými politiky v kontaktu není.“

Michálek dále ve výroku tvrdí, že za zrušené koncerty proběhly náhradou koncerty solidarity. Tato slova uvádí v kontextu podpory Prahy uvedeným hudebním souborům. Náhradní koncert skutečně proběhl v případě PKF – Prague Philharmonia. Koncert však byl uspořádán ambasádou USA v Praze, nikoli samotným městem Prahou.

Souhrnně tedy můžeme říci, že koncerty v Číně byly zrušeny čtyřem souborům. Michálkovo tvrzení, že jim byla poskytnuta Prahou podpora, se podařilo potvrdit pouze u PKF – Prague Philharmonia. Symfonický orchestr Českého rozhlasu nám sdělil, že neprobíhají jakákoli jednání s Prahou v tomto směru. Michálek hovoří v souvislosti s podporou Prahy o pořádání náhradních koncertů solidarity. Aktivní v tomto směru však byla ambasáda USA v Praze, z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

V současné době probíhá v Hongkongu série protestů. Jejich prvotním a hlavním důvodem je návrh změny extradičního zákona. Ten by umožňoval vydávat obyvatele Hongkongu úřadům Čínské lidové republiky (ČLR) za páchání vymezených trestných činů. Protesty provází jak násilí ze strany policie, tak násilí ze strany demonstrantů.

Hongkong je v současné době Zvláštní administrativní oblastí ČLR, kterou si Čína nárokuje. Podle principu „jedna země, dva systémy“ má rozsáhlou autonomii, a to až do roku 2047, kdy plně přejde pod správu ČLR. Tato autonomie se týká i hongkongské policie, která je formálně, stejně jako právní systém, na Číně nezávislá. Jediné dvě oblasti, o kterých nerozhoduje Hongkong, ale Peking, jsou obrana a zahraniční politika. O autonomii hongkongské policie svědčí i její vymezení se vůči případnému silovému zásahu Pekingu vůči demonstracím. Na druhou stranu má Peking významný vliv na složení Hongkongského zákonodárného sboru.

K represivním akcím ze strany ČLR dochází také v Čínou nárokovaném Východním Turkestánu nebo Tibetu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, jelikož hongkongská policie skutečně podniká represivní akce vůči demonstrantům. Podobné akce pak podniká i samotná Čína v jiných regionech, které spravuje.

Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces. V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob; tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue.

Tzv. spitzenkandidát představuje lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl skutečně Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku.

Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové. Předseda Aliance liberálních demokratů pro Evropu (ALDE) Hans van Baalen se navíc vyhradil proti Weberovi již v září.

Webera posléze odmítli nominovat i lídři zemí EU, vytýkajíce mu zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které odmítly zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta, a proti jeho zvolení se nakonec vyslovili i lídři lidovců (EPP).

Na post předsedy Evropské komise nominovali nakonec unijní lídři německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen. Její nominaci musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3-4), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU - Evropské komise a jejího předsedy. V této smlouvě získal parlament téměř rovnocennou roli jako Evropská rada, pokud jde volbu předsedy komise a jejích členů.

Smlouva nicméně neurčovala specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů (spitzenkandidátů), přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří budou představovat jejich hlavní volební tváře při volbách a zároveň se (pokud získají podporu) mohou stát budoucími kandidáty na post předsedy Komise.

Před volbami do EP 2019 byli vybráni tito kandidáti (.pdf, str. 2-3):

- Evropská strana lidová (EPP) - Manfred Weber,

- Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) - Jan Zahradil,

- Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) - zvolila více osob, tzv. tým Evropa (Nicola Beer, Emma Bonino, Violeta Bulc, Katalin Cseh, Luis Garicano, Guy Verhostadt a Margrethe Vestager),

- Evropská strana zelených (EGP) - duo Ska Keller a Bas Eickhout,

- Strana evropské levice (PEL) - duo Violeta Tomič a Nico Cue,

- Strana evropských socialistů (PES) - Frans Timmermans, jehož národní mateřskou stranou je holandská strana práce (Labour party) a v evropském parlamentu zastupuje právě stranu Evropských socialistů (PES).

Visegrádská skupina, neboli V4, nesouhlasila se systémem spitzenkandidátů (vedoucích kandidátů). Po schůzi v Budapešti se tak na svém twitteru vyjádřil Andrej Babiš: „Budapešť, skvělý den. V4 je jednotná a je jedno, kdo je z jaké frakce. Probrali jsme strategii EU, evropský rozpočet a předsednictví V4. Místo navrhování spitzenkandidátů potřebujeme do čela Evropské komise lídra, který bude zohledňovat potřeby všech členských států včetně V4.“ Státy V4 podle něj chtějí při volbách předsedy Komise postupovat jednotně.

Po volbách do Evropského parlamentu musí parlament zvolit předsedu komise. „Členské státy nominují jednoho kandidáta, ale musí při tom zohlednit výsledky evropských voleb. Parlament schvaluje nového předsedu Komise absolutní většinou hlasů (polovina všech poslanců plus jeden). Nezíská-li kandidát požadovanou většinu, musí členské státy ve lhůtě jednoho měsíce navrhnout jiného kandidáta (činí tak Evropská rada kvalifikovanou většinou). Pro volby v roce 2014 Parlament zavedl systém „čelných kandidátů“, známý pod německým pojmem Spitzenkandidaten. Každá evropská politická strana navrhne kandidáta na předsedu Komise a vítězná strana může navrhnout parlamentního kandidáta, který se bude ucházet o post předsedy Komise.“

Vedoucími kandidáty na místo předsedy Evropské komise byli Manfred Weber z poslaneckého klubu Evropské lidové strany a Frans Timmermans ze Strany evropských socialistů. Poprvé se o post ucházel i kandidát z České republiky, Jan Zahradil z ODS, který je v evropském parlamentu součástí skupiny Evropských konzervativců a reformistů. Mezi další vedoucí kandidáty patřila např. Ska Kellerová ze skupiny zelených.

Na summitu G20 se evropští lídři dohodli, že žádný z vedoucích kandidátů se nestane předsedou komise. Evropská rada navrhla Ursulu von der Leyen na post předsedkyně komise. Na svém twitteru o tom informoval Donald Tusk. Do vedoucí funkce Evropské centrální banky navrhla rada Christine Lagarde z Francie, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl navržen Španěl Joseph Borrel Fontelles a jako nový předseda Evropské rady Charles Michel z Belgie.

Postup V4 kritizoval např. poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík: „Visegrádská skupina podle Benešíka vyšla úplně naprázdno. ‚Visegrádská skupina a Česká republika v tom výběru, v té volbě, naprosto selhala. Nezaznamenal jsem jediného kandidáta V4 na jednu ze čtyř významných funkcí,‘ uvedl lidovecký politik.“

Pravdou tak zůstává, že východní Evropa (případně Visegrádská čtyřka) nemá nominované zástupce mezi čtyřmi nejvyššími posty. Zda-li je tento stav důsledkem toho, že někteří čeští političtí představitelé (v čele s premiérem) odmítli systém spitzenkadidátů, je komplexní otázka, kterou nehodnotíme. Stejně tak nelze hodnotit, zda bylo „blokování spitzenkadidátů“ zcela zbytečné.