SPD

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku (video, čas 3:28) cituje slova, která údajně pocházejí od německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Velvyslanec Künne se takto skutečně vyjádřil. V listopadovém rozhovoru pro server iDNES.cz odpovídal na dotaz redaktorky o roli Německa a celé Evropy v současných událostech, které se dle ní rychle mění. Künne uvedl, že žádná evropská země podle jeho názoru nemá dostatečně velkou váhu na to, aby na mezinárodní scéně vystupovala samostatně. Proto dle něj musí vystupovat společně jako celek v podobě Evropské unie (EU). V tomto kontextu následně prohlásil: „Pokud se dál budeme schovávat za to, že si potřebujeme symbolicky zachovat zdání státní suverenity, a prosazovat do společných ujednání vlastní banální proklamace, nesmíme se divit, až se brzy ocitneme na smetišti dějin.“

Europoslanec Ivan David tedy správně cituje německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. Ten uvedené tvrzení řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, kdy odpovídal na dotaz ohledně role Německa a Evropy v současném světě. Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.

Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.

Rozsudek Costa v. E.N.E.L.

Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.

Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.

Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.

„Duch“ a cíle smlouvy

Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.

Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.

Závěr

Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku hovoří o „Čtvrté říši“ a nacistickém Německu a následně cituje slova (video, čas 3:28), která údajně řekl německý velvyslanec v Česku Andreas Künne. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Europoslanec David vedle tohoto výroku uvedl ještě další, správnou citaci německého velvyslance. Výše uvedené tvrzení ale už z Künnových úst nepochází. Věta se poprvé objevila ve vědeckém článku s názvem Konstitucionalismus a mnoho tváří federalismu, který byl publikovaný v roce 1990. Jeho autorem je Koen Lenaerts, současný předseda Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Pasáž textu (.pdf, str. 220) pojednává o tom, že v evropském společenství neexistuje ústavní ochrana suverenity členských států EU a výslovně v ní stojí, že „jednoduše neexistuje žádná úroveň suverenity, kterou by členské státy mohly uplatnit proti společenství“.

Dodejme, že v první polovině prosince tuto citaci v názorovém komentáři zmiňoval i advokát Zdeněk Koudelka, který v minulých senátních volbách kandidoval za Trikoloru. On ovšem tato slova přiřadil správnému autorovi.

Podle veřejně dostupných zdrojů uvedené tvrzení současný německý velvyslanec v Česku nikdy neřekl. Slova jsou z vědeckého článku z roku 1990, který napsal současný předseda SDEU. Výrok Ivana Davida tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura odpovídá na otázku moderátorky, zda věří vysvětlení, které ministr spravedlnosti Pavel Blažek podal ohledně schůzky s někdejším poradcem Miloše Zemana Martinem Nejedlým. Zmiňme, že Blažek situaci vysvětloval bouřkou, během které dle jeho slov nebylo možné restauraci opustit. Podle Seznam Zpráv nicméně v zařízení strávil pět hodin. Okamura se přímé odpovědi na dotaz moderátorky vyhnul a uvedl, že podle něj Fialova vláda škodí českým občanům a že jí rozhodně důvěřují pouze 2 % z nich.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo 23 % respondentů, že současné vládě spíše důvěřují. 2 % respondentů odpověděla, že kabinetu Petra Fialy rozhodně důvěřují (.pdf, str. 1). Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že Tomio Okamura hovoří o připravované migrační reformě, na jejichž zásadních bodech se členské státy EU dohodly 8. června 2023. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její podobě shodly právě až letos v červnu, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda dále bude sloužit jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem, ze kterého by měla vzejít finální podoba migrační dohody.

Tato dohoda počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí. Státy EU v jeho rámci budou mít možnost volby, jakou formu pomoci zvolí. Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, nebo roční finanční příspěvek v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci (za jednoho odmítnutého migranta), případně také poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. 

Role Víta Rakušana

Pro kontext uveďme, že migrační dohoda byla projednávána Radou Evropské unie, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou. Dohoda byla konkrétně projednávána Radou pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra. Zastupováním České republiky byl tak pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan.

Dohoda byla schválena s podporou České republiky a proti bylo pouze Polsko a Maďarsko. Rakušan tehdy zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň uvedl, že České republice prozatím domluvil výjimku z tohoto systému „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko v poslední době přijalo. 

Shrnutí

Závěrem tedy shrňme, že Vít Rakušan opravdu podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, které byly projednávány Radou EU. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. Je však potřeba zdůraznit, že návrh bude sloužit pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem.

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) spadající pod Akademii věd provedlo v červnu a červenci průzkum, který se zaměřil na zjištění názorů českých občanů na záležitosti týkající se války na Ukrajině. Jedna z otázek se zabývala postojem české společnosti ke krokům Fialovy vlády, které podporují Ukrajinu (.pdf, str. 4). Z šetření vyplynulo, že s těmito kroky spíše či rozhodně nesouhlasilo celkem 54 % respondentů (.pdf, str. 5). Vzhledem k malé odchylce oproti Tomiem Okamurou uvedeným 58 % hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Dodejme, že tento nesouhlas se od počátku konfliktu zvýšil, jak je vidět na následujícím grafu. V prvním průzkumu, který sbíral data od března do května loňského roku, s kroky Fialova kabinetu podporujícími Ukrajinu nesouhlasilo pouze 35 % lidí.

Tomio Okamura (SPD) zde reaguje na slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten o § 8a trestního řádu mluvil v souvislosti se dvěma případy ze srpna letošního roku – případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni a případu znásilnění v Praze-Hostivaři. 

V prvním případě policie obvinila 18letého muže. Národnost pachatele nezveřejnila, v médiích se ale objevily neoficiální zprávy, že se jedná o mladíka ukrajinské národnosti, což zmiňoval i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). V návaznosti na to policie pouze potvrdila, že se jedná o cizince. V druhém případě policie v polovině srpna obvinila 16letého mladíka. I zde národnost pachatele neuvedla. 

Kvůli nezveřejnění národnosti pachatelů těchto činů kritizovali policii a ministra Rakušana někteří zástupci opozice, například právě předseda SPD Tomio Okamura nebo poslankyně Margita Balaštíková (ANO), a mimo jiné i bývalý prezident Miloš Zeman (video, čas 6:34). 

Rakušan se nicméně postupu Policie ČR v obou případech zastal a argumentoval přitom právě dodržováním § 8a trestního řádu. Tomio Okamura však odůvodnění Víta Rakušana zpochybňuje. Poukazuje přitom na to, že podle něj § 8a trestního řádu sice uvádí, jaké informace smí poskytovat orgány činné v trestním řízení, ale neuvádí se v něm, že nesmí zveřejňovat národnost pachatele.

Co říká legislativa?

Nejprve upřesněme, že při zjišťování totožnosti podezřelých policisté podle zákona o Policii ČR mají právo evidovat mj. jejich „státní příslušnost“, ne přímo jejich „národnost“. Ačkoli se tyto dva termíny do určité míry překrývají, mají mírně odlišný význam – člověk s českou státní příslušností například může být národností Moravan, Slovák, Rom apod. Z kontextu celé diskuze o zmíněných dvou případech ovšem vyplývá, že řečníci dané dva pojmy zjevně zaměňují. V rámci našeho ověření se proto zaměříme na to, co legislativa říká o státní příslušnosti.

§ 8a trestního řádu upravuje pravidla pro poskytování informací o trestním řízení a osobách, které se ho účastní. Dle tohoto paragrafu musí orgány činné v trestním řízení dbát na to, aby nezveřejnily o těchto zúčastněných osobách údaje, které „přímo nesouvisejí s trestnou činností“. 

Kromě toho paragraf 8a dále uvádí, že orgány nesmějí v přípravném řízení „zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.“ Pro úplnost doplňme, že v přípravném řízení policejní složky provádí vyšetřování. Až po této fázi trestního řízení následuje podání obžaloby státním zástupcem a zahájení hlavního líčení, které na rozdíl od přípravného řízení může být veřejné (.pdf). Ve veřejně dostupných zdrojích se prozatím neobjevily informace o tom, že by v případech znásilnění z Plzně a Prahy už došlo k podání obžaloby.

Co říká policie?

Pro odůvodnění postupu policie jsme se obrátili na tiskové oddělení Policie ČR. To uvedlo, že „sdělování informací z průběhu trestního řízení je rámováno trestním řádem a jeho § 8a, který explicitně uvádí, že orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Z našeho pohledu je státní příslušnost přesně tím typem údaje, který nesouvisí s trestnou činností (samozřejmě existují výjimky, které se budou ad hoc řešit) a který tím pádem nezveřejňujeme“. 

Dodejme, že § 8d trestního řádu uvádí výjimky, kdy je tyto informace možné zveřejnit. Mezi ně patří zejména situace, kdy je po osobě vyhlášeno pátrání. Dále ke zveřejnění může dojít, pokud to odůvodňuje veřejný zájem – avšak pouze v případě, že převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Také mohou být tyto informace poskytnuty například se souhlasem osoby, které se informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění, týkají. 

Co se týče postupu policie v minulosti, ke zveřejňování národnosti či státní příslušnosti podezřelých a obviněných standardně nedocházelo. Policie v řadě případů potvrdila, že šlo o cizince, národnost ale běžně neupřesňovala. Z veřejně dostupných zpráv policie vyplývá, že státní příslušnost zmiňovala právě jen v případech, kdy tato informace souvisela s danou trestnou činností. Například v případě, kdy muž obviněný z distribuce drog zajišťoval kontakty s odběrateli v Polsku, policie uvedla, že se jednalo o Poláka. Již okolo roku 2010 policie zveřejňovala národnost také v souvislosti s trestnými činy, ve kterých figurovali kosovští Albánci – v těchto případech se jednalo např. o „gang“ zlodějů či výrobců pervitinu.

Závěr

§ 8a trestního řádu upravuje, jaké informace mohou orgány činné v trestním řízení poskytovat veřejnosti. Výslovně se v něm nepíše, že orgány činné v trestním řízení nesmí zveřejňovat národnost pachatele. Daný paragraf ale říká, že policie nesmí uvést o osobách zúčastněných v trestním řízení údaje, které „přímo nesouvisí s trestnou činností“. Ačkoli existují případy, kdy informace o státní příslušnosti s danou trestnou činností souvisí, v ostatních případech Policie ČR státní příslušnost nezveřejňuje. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící. 

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura reaguje na slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) o tom, že Policie ČR ze zákona nesmí prozrazovat národnost pachatele v probíhajícím trestním řízení. Takto Vít Rakušan odůvodnil postup policie v souvislosti s případy znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni a znásilnění v Praze-Hostivaři. V prvním případě policie z trestného činu obvinila 18letého muže. Národnost pachatele nezveřejnila, avšak v médiích se objevily neoficiální zprávy, že se jedná o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). V návaznosti na to policie pouze potvrdila, že se jedná o cizince. V druhém případě pak policie obvinila 16letého mladíka a ani zde národnost pachatele neupřesnila. 

Právě to, že policie národnost pachatelů „tají“, Tomio Okamura kritizuje. Podle něj zákon o Policii České republiky jasně definuje pojem totožnost, přičemž do údajů o totožnosti národnost neřadí. Proto podle Okamury ministr vnitra Rakušan národnost pachatele uvést mohl.

Zákon o policii pojem totožnost skutečně upravuje, a to konkrétně § 63, který v prvním odstavci uvádí: „Prokázáním totožnosti se rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě potřeby také adresy místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla a státní příslušnosti. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.“

Mezi těmito údaji se tedy národnost nenachází, jak správně uvádí Tomio Okamura. Paragraf však upravuje prokázání totožnosti policii např. v případě podezření ze spáchání trestného činu či přestupku a nevztahuje se na zveřejňování informací o pachatelích trestných činů, jak svými slovy naznačuje Okamura. Pravidla pro zveřejňování informací o osobách podezřelých ze spáchání trestného činu obsahuje § 8a trestního řádu. Dle tohoto paragrafu musí orgány činné v trestním řízení dbát na to, aby nezveřejnily o těchto zúčastněných osobách údaje, které „přímo nesouvisejí s trestnou činností“. Z tohoto důvodu Policie ČR národnost, respektive státní příslušnost pachatelů zpravidla nezveřejňuje.

Tomio Okamura tedy správně popisuje definici totožnosti dle zákona o policii, jeho argument je však zavádějící, neboť toto ustanovení se netýká zveřejňování informací o pachatelích trestných činů. To upravuje trestní řád, který navíc zmiňuje, že orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby nezveřejnily takové údaje, které nesouvisí s trestnou činností – podle Policie ČR např. národnost, resp. státní příslušnost. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura (SPD) hovoří o znásilnění a pokusu o vraždu nezletilé dívky, které začátkem srpna v Plzni spáchal osmnáctiletý cizinec. Podle plzeňského primátora Romana Zarzyckého (ANO 2011) se mělo jednat o muže ukrajinské národnosti. Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Pachatel, který byl později vzat do vazby, o tři roky mladší dívku vylákal na procházku kolem řeky. Následně se nečekaně vydal do blízkého lesa, kde jí svázal ruce, přelepil ústa a znásilnil. Poté své oběti způsobil řezné poranění a vyhrožoval jí smrtí. Obviněný muž podle dostupných informací dívku následně zabalil do pytle a shodil ze srázu. Dívka předstírala svou smrt, čímž si dle vyjádření policie zachránila život.

K tomuto násilnému činu se vyjádřil i ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), který na svém twitteru opravdu napsal větu, kterou cituje předseda hnutí SPD Okamura:

Tomio Okamura tedy správně uvádí informace o případu znásilnění v Plzni. Ministr vnitra Rakušan na svůj twitter v reakci na tento čin opravdu napsal, že doufá, že oběť bude nakonec v pořádku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.