SPD

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Úvodem zmiňme, že poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) výrokem poukazuje na situaci týkající se ruských sportovců, kteří jsou kvůli ruské agresi na Ukrajině vyloučeni z některých sportovních akcí. Nemohli se například účastnit fotbalového mistrovství světa v Kataru v roce 2022. V českém prostředí se přístup k ruským a běloruským sportovcům řešil např. na konci července, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení (.pdf) zakazující start sportovců z Ruska a Běloruska na českých akcích. 

Poslanec Foldyna tvrdí, že pokud by se postupovalo stejným způsobem i vůči dalším vojensky agresivním státům, pak by byl po bombardování Jugoslávie v roce 1999 odepřen přístup na sportovní akce například i sportovcům z USA. Argumentuje tím, že tehdejší vojenský útok NATO nebyl předem schválen Valným shromážděním či Radou bezpečnosti OSN (RB).

Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO v roce 1999 reagovalo na násilí ze strany Srbska vůči kosovským Albáncům, kteří usilovali o větší autonomii, popř. nezávislost na Srbsku. Bombardování ze strany vojsk NATO, včetně armády USA, bylo zahájeno v březnu 1999, a to bez schválení Radou bezpečnosti OSN (.pdf, str. 15). Zmiňme, že Rusko, které má jako stálý člen RB právo veta, dopředu avizovalo, že podporu OSN pro takový případný zásah bude blokovat. Tím by tak RB byla paralyzována, protože její rozhodnutí musí jednohlasně schválit všech pět stálých členů.

O možné ilegalitě celé akce, na kterou poslanec Foldyna poukazuje, se vedou spory. Kritici tvrdí, že bombardování porušilo mezinárodní právo (Katharina Coleman: International Organisations and Peace Enforcement: The Politics of International Legitimacy, str. 194). Lidskoprávní organizace Amnesty International vojenskou intervenci rovněž označila za porušení mezinárodního práva (.pdf). Zastánci intervence naopak tvrdí, že legalitu akce zajistil její humanitární aspekt, jelikož zastavila etnické čistky kosovských Albánců a uspíšila pád Slobodana Miloševiće, který byl později obviněn z válečných zločinů (.pdf).

Dodejme, že co se týče války na Ukrajině, Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci, v níž ruskou invazi odsoudilo, vyzvalo k jejímu okamžitému ukončení a označilo ji za ilegální (.pdf, str. 3). Podobnou rezoluci se předtím nepodařilo schválit v Radě bezpečnosti, a to kvůli vetu Ruské federace.

Zmiňme také, že samotné události se liší v motivech jednání. Dle slov ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočilo Rusko na Ukrajinu s cílem svrhnout dosavadní vládu a připojit Ukrajinu, či minimálně některé její části, k Rusku. Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO oproti tomu mělo, dle závěrečné zprávy výboru zřízeného za účelem přezkoumání bombardování NATO proti Jugoslávii, mj. za cíl „odradit Miloševiče od pokračování a stupňování útoků na bezbranné civilisty“ a také „poškodit schopnost Srbska vést v budoucnu válku proti Kosovu.“

Bombardování Jugoslávských cílů armádou NATO tedy skutečně probíhalo bez schválení Radou bezpečnosti OSN, jak uvádí poslanec Foldyna. O nezákonnosti této akce se přitom vedou spory. Jaroslav Foldyna pak celou situaci srovnává s ruskou invazí na Ukrajinu, u které naopak panuje široká shoda většiny mezinárodního společenství na tom, že Rusko jedná nelegálně. Obě situace tak nelze srovnávat způsobem, jak činí Foldyna, jelikož i samotné motivy činů byly odlišné. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) v kontextu popisuje, že nedostatek policistů v Ústeckém kraji je podle něj ohrožením bezpečnosti, za které je odpovědná Fialova vláda a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Zmiňme, že ověřujeme pouze tvrzení, kolik policistů skutečně chybí, nikoliv kdo je za situaci zodpovědný.

Ústecký kraj se opravdu potýká s výrazným nedostatkem policistů. Zatímco před pěti lety chybělo přibližně 80 policistů, v roce 2021 to bylo už více než 300. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže začátkem tohoto roku informoval dokonce o 560 neobsazených místech. Podle informací z června 2023 pak aktuálně chybí 541 strážníků, přičemž nedostatkem jsou nejvíce zasažené Děčínsko, Chomutovsko a Teplicko.

Hejtman kraje Jan Schiller (ANO) zdůraznil potřebu jednání s vysokými státními úředníky a představiteli vlády, aby situaci pomohli vyřešit. Uveďme, že nedostatek policistů může být mj. způsoben tím, že mnoho strážníků mění zaměstnání za méně náročné pozice v jiné oblasti. V Ústeckém kraji jsou pak náborové příspěvky nižší než v některých jiných krajích – nový policista v Ústeckém kraji může očekávat bonus 110 tisíc korun, zatímco v jiných oblastech může dostat až 150 tisíc.

Údaj Jaroslava Foldyny 454 chybějících policistů nicméně v žádném veřejně dostupném zdroji nefiguruje. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže koncem června pro média potvrdil, že v Ústeckém kraji chybí 541 strážníků. Číslo uváděné poslancem Foldynou se tak nevešlo do našeho 10% tolerančního pásma, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku 13. srpna napsal, že „Ukrajina začala veřejně vyhrožovat Evropě. Poradce ukrajinského prezidenta Zelenského Mychajl Podoljak řekl: ‚Pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, můžeme přenést konflikt na území Evropy‘.“ Okamura také doplnil, že „Fialově vládě tato vyjádření nevadí, jelikož se nás snaží dlouhodobě přímo zatáhnout do války s Ruskem.“ a „My v SPD chceme mír, nechceme válku a bídu!“

Mychajlo Podoljak je v současnosti poradcem vedoucího kanceláře prezidenta Ukrajiny. Jako takový se v současnosti do určité míry podílí na komunikaci s médii za prezidentskou kancelář a také funguje jako poradce prezidenta Zelenského. Přestože Podoljak v poslední době poskytnul celou řadu rozhovorů a vyjádření (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8), v žádném z nich jsme ale ani s pomocí mediální databáze Newton nenarazili na vyjádření v tom smyslu, že by v případě nedostatečné unijní podpory měla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“

Tomio Okamura nicméně může vycházet z rozhovoru, který Podoljak 11. května 2023 poskytl oficiálnímu televiznímu kanálu ukrajinského parlamentu. V tomto rozhovoru mimo jiné Podoljak mluvil (video, čas 26:20–26:54) o možnosti, že v případě zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, bude Ukrajina zničena genocidou a válka se přesune i do dalších zemí v Evropě, kde také bude docházet k teroristickým útokům. Ve svém prohlášení sice mluvil o přesunu konfliktu dále do Evropy, zřejmě ale poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ. Obdobně eventualitu formuloval už 10. května i na svém twitterovém účtu (nyní aplikace s názvem ‚X‘).

Tomio Okamura není první, kdo Mychajla Podoljaka nařkl z vyhrožování Evropě. Pouhý den před tím, než Tomio Okamura zveřejnil svůj facebookový příspěvek, zveřejnil web Extra.cz rozhovor s Andorem Šándorem, který mluvil o tom, že „Podoljak řekl, že pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, že mohou přenést konflikt na území Evropy.“ Okamura tedy na facebooku použil téměř identická slova jako o den dříve Šándor.

Andor Šándor je bývalýmšéfem vojenského zpravodajství, generálem v záloze a v současnosti bezpečnostním poradcem. V některých médiích býváoznačován za bezpečnostního experta. V současnosti jsou jeho názory často publikovány bulvárními médii Extra.cz a ŽivotvČesku.cz nebo serverem parlamentnilisty.cz. Šándor v minulosti například zpochybnil ruský motiv při otravě Sergeje a Julie Skripalových nebo označil výbuch ve Vrběticích jako „politickou akci“ s chybějícími důkazy o ruské vině.

Závěrečné hodnocení

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku argumentuje – stejně jako o den dříve Andor Šándor – neexistujícím tvrzením poradce ukrajinského prezidenta. Mychajlo Podoljak v žádném z jeho veřejných vyjádření nezmínil, že by v případě zastavení evropské pomoci mohla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“ V květnovém rozhovoru Podoljak mluvil o tom, že v případě vojenské porážky Ukrajiny by mohlo dojít k přesunutí války do Evropy, resp. EU, zjevně však poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ, nikoli ukrajinský úmysl.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) hovoří o Dohodě (.pdf), která byla v květnu uzavřena mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, o spolupráci v oblasti obrany (DCA), již podepsala ministryně obrany Jana Černochová (ODS) a její americký protějšek Lloyd Austin.

Podle českého ministerstva obrany tato dohoda „umožní prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami, zejména v souvislosti se zajišťováním obrany východního křídla NATO, logistickou podporou spojeneckých vojenských aktivit, posilováním obranné infrastruktury, zvyšováním interoperability našich ozbrojených sil, vojenským vzděláváním a společným výcvikem a cvičeními.“ Podobnými smlouvami disponuje také 24 dalších členských států Severoatlantické aliance. 

Jiří Kobza ve svém vyjádření zjevně cituje znění 4. bodu článku 3 česko-americké dohody. Citovaný článek uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť). které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA.“

Ačkoliv toto znění odpovídá Kobzovu tvrzení, článek neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Užívání veškerých pozemků tedy není neomezené a nejedná se navíc o všechny státní, obecné či soukromé pozemky, jak tvrdí poslanec Kobza, ale pouze o ty, na kterých se obě strany shodnou. Dodejme, že součástí DCA jsou „dohodnutá zařízení a prostory“ (.pdf, str. 37), která americké ozbrojené síly po předchozí domluvě mohou používat.

Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek. Zároveň je důležité zmínit, že USA nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území. Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud.

Nutné je také dodat, že ačkoliv byla dohoda podepsána oběma stranami, souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Doplňme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června.

Závěrem shrňme, že Kobzovo vyjádření odpovídá znění dohody. V kontextu rozhovoru však jeho tvrzení vyznívá tak, že ozbrojené síly USA budou moci využívat veškeré soukromé a veřejné pozemky a zařízení bez omezení. Na využívání zařízení a pozemků se ovšem předem budou muset dohodnout obě strany a podmínky používání budou řešena případ od případu. Přístup k zařízením a pozemkům je navíc pouze dočasný (.pdf, str. 7). Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Michalem Zunou (TOP 09) debatoval o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Kobza uvádí, že „naše kolektivní obrana je krytá smlouvou NATO“ a následně tvrdí, že o obraně České republiky v DCA „není jediné slovo“.

Nejprve uveďme, že čeští a američtí vyjednávači podobu obranné dohody dokončili již v únoru letošního roku a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) smlouvu se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala ke konci května. Souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy nicméně musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Dodejme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června a Senát tak učinil v polovině července.

Kolektivní obrana vychází z článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanovuje, že napadení jednoho člena aliance se považuje za ozbrojený útok proti všem členským zemím NATO. Členové NATO tak odsouhlasili, že napadenému státu přijdou na pomoc. Příslib bránit Česko v případě útoku na jeho území v DCA skutečně zmíněný není (.pdf). Toto však cílem dohody ani není, jelikož smlouva má dle Ministerstva obrany umožnit prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami a napomoci dodržování závazků plynoucích z členství v Severoatlantické alianci např. v podobě vojenských výcviků či cvičení.

Ohledně samotné obrany České republiky však DCA hovoří hned několikrát. Už v preambuli DCA (.pdf, str. 3) nalezneme pasáže, které se týkají obrany České republiky. Stojí v ní například, že ČR a USA uznávají „potřebu posílit svoji společnou bezpečnost, přispět k mezinárodnímu míru a stabilitě a prohloubit spolupráci v oblastech obrany a bezpečnosti“ nebo že oba státy potvrzují, že „přítomnost ozbrojených sil USA přispívá k posilování bezpečnosti a stability České republiky a regionu“.

V článku 1 o rozsahu a účelu dohody (.pdf, str. 4) se pak píše, že DCA posiluje spolupráci mezi oběma zeměmi v záležitostech týkajících se obrany a bezpečnosti a také že smlouva rozvíjí vztahy „v oblasti interoperability, rozvoje schopností, obranného plánování a vojenského výcviku stran za účelem posílení společného obranného úsilí“.

Ve stejném článku navíc česko-americká smlouva uvádí, že dohoda stanovuje „rámec pro posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy v oblasti obrany a bezpečnosti“ (.pdf, str. 4). Dále např. článek 29 zmiňuje, že si obě strany mohou vyměňovat informace, pokud tato výměna bude sloužit k posílení obranné a bezpečnostní spolupráce (.pdf, str. 35).

DCA tedy skutečně neobsahuje příslib Spojených států bránit Českou republiku v případě útoku na její území. Předmětem této smlouvy takový závazek nicméně není, a jak vyplývá z výše uvedených informací, dohoda o obranné spolupráci mezi Českem a USA obsahuje hned několik zmínek o samotné obraně Česka. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako zavádějící.

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.