SPD

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura ve svém výroku mluví o romském koncentračním táboře v Letech u Písku. Už v minulosti podobný výrok pronesl a následně se za něj omluvil.

Kauza výroku předsedy hnutí SPD Tomia Okamury pochází z ledna 2018, kdy v rozhovoru pro DVTV řekl, že romský koncentrační tábor v Letech u Písku v době svého fungování nebyl oplocený. Konkrétně prohlásil (video, čas 4:49): „Ten tábor (v Letech, pozn. Demagog.cz) nebyl oplocen, že tam měli volný pohyb ti lidi.“ Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty“, ve které toto tvrzení dle Okamury mělo být napsané.

V únoru 2018 se proti tomuto vyjádření vymezil historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, který uvedl, že Tomio Okamura název knihy neuvedl přesně, jelikož jde o publikaci Historikové a kauza Lety z roku 1999. Podle Kyncla byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. K samotné knize pak uvedl, že „není pravda, že by práce obsahovala informace vedoucí k závěrům, že tábor v Letech umožňoval volný pohyb či dokonce opouštění oploceného areálu a měl nějaký uvolněný režim“.

Okamurovo vyjádření vyvolalo vlnu nevole, např. Muzeum romské kultury po předsedovi SPD požadovalo veřejnou omluvu. Ředitelka muzea Jana Horváthová a historik Dušan Slačka ve svém vyjádření uvedli: „V období let 1940–1943, tedy od zřízení kárného pracovního tábora až do doby, kdy byl tzv. cikánský tábor srovnán se zemí, byl areál tábora obehnán vysokým dřevěným plotem s ostnatým drátem v jeho horní části a hlídán ozbrojenými strážemi. O tom svědčí nejen dobové písemné prameny a svědectví pamětníků, ale také prameny fotografické.“

Tomio Okamura se za svá slova o neoplocení koncentračního tábora v Letech v únoru 2018 omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu: „Omlouvám se za moje nepřesné vyjádření k oplocení tábora v Letech u Písku - podle historiků oplocení tábora bylo dřevěné, místy laťkovým plotem, v plotě byly sice díry, ale pravda, byl tam, i když ho po většinu historie nikdo nehlídal.“ Ve svém vyjádření předseda hnutí SPD citoval výňatky rozhovoru s historikem Janem Ratajem, který v září 2016 zveřejnil server Parlamentní listy. Doplňme, že Ratajovy argumenty později vyvrátil historik Muzea romské kultury Dušan Slačka.

Romský tábor v Letech u Písku

Jak v rozhovoru pro Českou televizi zmínil historik Kyncl, tábor v Letech byl od srpna 1942 tzv. romským táborem, což „znamená, že tam bylo soustředěno obyvatelstvo na základě rasových předpokladů. (…) Přišlo sem přes 1300 obyvatel, jak dospělí jedinci, tak děti, kterých bylo několik set, to znamená dostávaly se sem celé rodiny cikánských obyvatel“. Vybíráni byli buďto podle rasové podmínky nebo podle neusedlého způsobu života.

Muzeum romské kultury tábor popisuje jako místo, „kde byly nuceně koncentrovány celé rodiny moravských a českých Romů a Sintů před transportem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Auschwitz II – Birkenau. Samotné budovy tábora byly po posledním hromadném transportu ještě v roce 1943 srovnány se zemí a vypáleny. Za dobu své existence (srpen 1942 – srpen 1943) prošlo letským táborem zhruba 1 300 mužů, žen i dětí.“ Muzeum také upřesnilo, že v Letech zemřelo 326 lidí, přičemž většinu obětí tvořily děti.

V 70. letech minulého století pak na místě koncentračního tábora vznikl vepřín. V roce 2017 vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) odsouhlasila odkup areálu tohoto vepřína za 450 milionů korun. V prosinci 2022 skončila demolice vepřína a následně byla zahájena výstavba památníku obětem holokaustu, k jehož otevření by mělo dojít během roku 2024.

Závěr

Tomio Okamura tedy v lednu 2018 prohlásil, že tábor v Letech nebyl v době své existence oplocený, přičemž se odvolával na knihu napsanou historiky z Akademie věd. Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje a neobsahuje ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nenašli žádné knihy, které by tvrdily, že koncentrační tábor v Letech oplocen nebyl. Výrok Tomia Okamury tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Předseda SPD Tomio Okamura ve svém výroku mluví o vývoji počtu registrovaných trestných činů, jejichž statistiky zveřejňuje Policie ČR. Podle něj počet trestných činů v roce 2022 oproti předchozímu roku stoupl o 17 %, což dává za vinu ministru vnitra Vítu Rakušanovi, který tak dle Okamury „nezvládá svou funkci“. Upřesněme, že ministr Rakušan je v úřadě, stejně jako celá současná vláda, od 17. prosince 2021.

V roce 2022 podle policie došlo k meziročnímu nárůstu trestných činů o 18,8 % (.pptx, str. 9). V loňském roce bylo konkrétně evidováno 181 991 skutků, zatímco v předešlém roce pouze 153 233. Policie ovšem upozornila, že tento meziroční nárůst přičítá především rozvolnění protipandemických opatření. Upřesněme, že ke zrušení většiny restrikcí Fialova vláda přistoupila na jaře 2022 kvůli zlepšení epidemické situace.

V této souvislosti je proto nutné zmínit, že v prvních dvou letech koronavirové krize, tedy v roce 2020 i 2021, byla kriminalita v Česku výrazně nižší než v předchozích „necovidových“ letech. Jak ukazuje graf níže, v roce 2020 došlo k meziročnímu propadu téměř o  17 %, protože policie evidovala o zhruba 34 tisíc trestných činů méně než v roce 2019. V roce 2021, kdy Česko pandemie zasáhla nejhůře, celkový pokles ještě pokračoval.

Už podle dřívějších vyjádření policie patřila mezi hlavní důvody (.pdf, str. 5) takto výrazného poklesu právě omezující opatření (.pdf, str. 190–191), která zapříčinila menší mobilitu osob v České republice. Že došlo ke změně „rutin a příležitostí pro páchání trestné činnosti“ v důsledku omezení pohybu obyvatel, zmiňoval v květnu 2023 i odborný časopis Česká kriminologie (.pdf, str. 20). „Obecně lze říci, že kriminalita výrazně poklesla spolu se zavedením protipandemických opatření. Po jejich zmírnění či zrušení se ale poměrně rychle vrátila na dříve běžnou úroveň,“ dodávají k tomu autoři článku.

Na to, že je problematické porovnávat „covidový“ rok 2021 s rokem 2022, upozorňoval například policejní prezident Martin Vondrášek už v lednu 2023.

Dodejme, že počet registrovaných trestných činů byl v roce 2022 nižší než v roce 2019, tedy před pandemií covidu‑19.

Shrnutí

Tomio Okamura správně uvádí, že počet trestných činů v roce 2022, tedy v prvním roce Fialovy vlády, meziročně vzrostl přibližně o 17 % – jednalo se dokonce téměř o  19% nárůst. Ve výroku však nezmiňuje vliv pandemie covidu‑19, respektive protipandemických opatření. Právě tato omezení přitom policie označuje jako jeden z hlavních důvodů, proč byla kriminalita v letech 2020 a 2021 oproti dřívějším rokům výrazně nižší. Restrikcemi ovlivněný rok 2021 tak s rokem 2022, ve kterém došlo k uvolnění opatření, podle zástupců policie nelze„objektivně srovnávat“. 

Jak tedy vyplývá z vyjádření policie, meziroční nárůst počtu trestných činů v roce 2022 souvisí zejména s obecným stavem, kdy se rozvolňovala protipandemická opatření. Ta v letech 2020 a 2021 naopak stála za výrazným propadem počtu trestných činů kvůli snížené mobilitě lidí. Jelikož Tomio Okamura v kontextu výroku vliv pandemie covidu‑19 opomíná, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Tomio Okamura (SPD) ve svém výroku zjevně uvádí čísla, která zveřejnila Policie ČR na začátku letošního roku. Jedná se konkrétně o údaje za období od 1. ledna do 31. prosince 2022 a jejich meziroční srovnání s rokem 2021. Vláda Petra Fialy byla jmenována v prosinci 2021 a důvěru získala v lednu roku následujícího. Lze tedy tvrdit, že se čísla týkají doby „ministrování“ členů Fialova kabinetu.

Policie ČR, respektive její prezident Martin Vondrášek a tehdejší ředitel cizinecké policie Milan Majer, prezentovali data o nelegální migraci na tiskové konferenci uskutečněné v lednu 2023 (video). Z jejich vyjádření vyplynulo, že za loňský rok bylo při nelegální migraci na českém území zadrženo 29 235 osob. Z toho většina (29 034 osob, tedy 99,3 %) při nelegálním pobytu. Zbylých 201 osob pak bylo zadrženo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici České republiky. Doplňme, že migrace přes vnější schengenskou hranici se vztahuje jen na hraniční přechody na mezinárodních letištích.

Pro lepší pochopení uveďme definice, se kterými pracuje Ministerstvo vnitra. To nelegální migraci definuje jako „neoprávněný vstup, pobyt a vycestování osoby na/z území České republiky.“ Druhým ve výroku zmíněným termínem je pak tranzitní migrace. Tou je také myšlen neoprávněný vstup a pobyt na území státu, ovšem ne za účelem setrvání v daném státě, ale s cílem přesunout se do dalších zemí.

Tranzitní migrace

Právě o kategorii nelegální tranzitní migrace mluví Tomio Okamura nejdříve. Podle policie bylo skutečně zadrženo o 1 643 % osob více než v roce 2021. Musíme však doplnit, že jak na policejním webu, tak např. ve zprávě Ministerstva vnitra (.pdf, str. 2) je výpočetní chyba – jak ukazuje následující graf, ve skutečnosti se mezi lety 2021 a 2022 záchyt tranzitní migrace zvýšil o 1 543 %.

Konkrétně se pak jedná o nárůst z 1 330 tranzitních migrantů v roce 2021 na 21 852 v roce 2022. Upřesněme také, že kategorie migrantů, kteří měli namířeno do dalších, většinou evropských zemí, se následně započítává do celkového počtu nelegálních migrantů.

Zdroj dat v grafu: 2015–2021 (.pdf, str. 2), 2022 (.pdf, str. 2)

Co se týče národnostního složení tranzitních migrantů v roce 2022, většina pocházela ze Sýrie, následně Turecka a Afghánistánu. Policie monitorovala také způsob, jakým se do země dostali. Z případů, u kterých se toto podařilo zjistit, přijela největší část vlaky, dodávkou či mikrobusem a osobními automobily. V tomto kontextu zmiňme, že si policie všimla nového trendu, a to přepravování migrantů v cisternových železničních vagonech.

Dodejme, že výrazné zvýšení odhalování tranzitní migrace také přispělo ke zvýšení počtu dopadených převaděčů. V loňském roce jich policie zadržela 277, což je 433% nárůst oproti předchozímu roku. Národnostně převaděčům dominovali Ukrajinci, Syřané, Češi, Gruzínci a Turci.

Celková nelegální migrace

Celkový počet nelegálních migrantů se meziročně také zvýšil, a to o 18 065 osob, tedy o 161,7 %. Následující graf znázorňuje meziroční početní i procentuální rozdíly v oblasti nelegální migrace.

Zdroj dat v grafu: 2008–2021 (.xlsx), 2022

Policie ve svých datech uvádí také národnostní složení nelegálních migrantů. Nejvíce lidí pocházelo ze Sýrie (71,8 % z celkového počtu nelegálních migrantů), následně z Ukrajiny, Moldavska, Turecka a Gruzie. Většina nelegálních migrantů tedy pochází ze Sýrie, což policie přičítala tamní vnitropolitické a bezpečnostní situaci. 

Kvůli migrační vlně Ministerstvo vnitra na konci loňského září obnovilo kontroly na hranicích se Slovenskem s cílem zabránit nelegální migraci. Tyto kontroly měly původně skončit 8. října 2022, nakonec však trvaly až do začátku února 2023. Právě tyto kontroly přispěly ke zvýšenému počtu zadržených migrantů – policie např. uvádí, že při nich v roce 2022 odhalila 9 404 nelegálních tranzitních migrantů.

Shrnutí

Předseda SPD Tomio Okamura zjevně odkazuje na statistiky Policie ČR. Ty ukazují, že v roce 2022 meziročně opravdu narostl počet záchytů nelegálních migrantů o 161 %. V případě tranzitní migrace pak přehled Policie ČR obsahuje výpočetní chybu a namísto nárůstu o 1 543 % uvádí Okamurou zmiňovaný růst o 1 643 %. Tatáž chyba se vyskytuje například i ve zprávě Ministerstva vnitra. 

Přestože tedy Tomio Okamura ve svém výroku zdůrazňuje přesnost uváděných údajů a ty přesné nejsou, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou. Okamura se totiž odkazuje na nepřesné oficiální údaje a využívá tak legitimní zdroj dat.

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Úvodem zmiňme, že poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) výrokem poukazuje na situaci týkající se ruských sportovců, kteří jsou kvůli ruské agresi na Ukrajině vyloučeni z některých sportovních akcí. Nemohli se například účastnit fotbalového mistrovství světa v Kataru v roce 2022. V českém prostředí se přístup k ruským a běloruským sportovcům řešil např. na konci července, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení (.pdf) zakazující start sportovců z Ruska a Běloruska na českých akcích. 

Poslanec Foldyna tvrdí, že pokud by se postupovalo stejným způsobem i vůči dalším vojensky agresivním státům, pak by byl po bombardování Jugoslávie v roce 1999 odepřen přístup na sportovní akce například i sportovcům z USA. Argumentuje tím, že tehdejší vojenský útok NATO nebyl předem schválen Valným shromážděním či Radou bezpečnosti OSN (RB).

Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO v roce 1999 reagovalo na násilí ze strany Srbska vůči kosovským Albáncům, kteří usilovali o větší autonomii, popř. nezávislost na Srbsku. Bombardování ze strany vojsk NATO, včetně armády USA, bylo zahájeno v březnu 1999, a to bez schválení Radou bezpečnosti OSN (.pdf, str. 15). Zmiňme, že Rusko, které má jako stálý člen RB právo veta, dopředu avizovalo, že podporu OSN pro takový případný zásah bude blokovat. Tím by tak RB byla paralyzována, protože její rozhodnutí musí jednohlasně schválit všech pět stálých členů.

O možné ilegalitě celé akce, na kterou poslanec Foldyna poukazuje, se vedou spory. Kritici tvrdí, že bombardování porušilo mezinárodní právo (Katharina Coleman: International Organisations and Peace Enforcement: The Politics of International Legitimacy, str. 194). Lidskoprávní organizace Amnesty International vojenskou intervenci rovněž označila za porušení mezinárodního práva (.pdf). Zastánci intervence naopak tvrdí, že legalitu akce zajistil její humanitární aspekt, jelikož zastavila etnické čistky kosovských Albánců a uspíšila pád Slobodana Miloševiće, který byl později obviněn z válečných zločinů (.pdf).

Dodejme, že co se týče války na Ukrajině, Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci, v níž ruskou invazi odsoudilo, vyzvalo k jejímu okamžitému ukončení a označilo ji za ilegální (.pdf, str. 3). Podobnou rezoluci se předtím nepodařilo schválit v Radě bezpečnosti, a to kvůli vetu Ruské federace.

Zmiňme také, že samotné události se liší v motivech jednání. Dle slov ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočilo Rusko na Ukrajinu s cílem svrhnout dosavadní vládu a připojit Ukrajinu, či minimálně některé její části, k Rusku. Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO oproti tomu mělo, dle závěrečné zprávy výboru zřízeného za účelem přezkoumání bombardování NATO proti Jugoslávii, mj. za cíl „odradit Miloševiče od pokračování a stupňování útoků na bezbranné civilisty“ a také „poškodit schopnost Srbska vést v budoucnu válku proti Kosovu.“

Bombardování Jugoslávských cílů armádou NATO tedy skutečně probíhalo bez schválení Radou bezpečnosti OSN, jak uvádí poslanec Foldyna. O nezákonnosti této akce se přitom vedou spory. Jaroslav Foldyna pak celou situaci srovnává s ruskou invazí na Ukrajinu, u které naopak panuje široká shoda většiny mezinárodního společenství na tom, že Rusko jedná nelegálně. Obě situace tak nelze srovnávat způsobem, jak činí Foldyna, jelikož i samotné motivy činů byly odlišné. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) v kontextu popisuje, že nedostatek policistů v Ústeckém kraji je podle něj ohrožením bezpečnosti, za které je odpovědná Fialova vláda a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Zmiňme, že ověřujeme pouze tvrzení, kolik policistů skutečně chybí, nikoliv kdo je za situaci zodpovědný.

Ústecký kraj se opravdu potýká s výrazným nedostatkem policistů. Zatímco před pěti lety chybělo přibližně 80 policistů, v roce 2021 to bylo už více než 300. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže začátkem tohoto roku informoval dokonce o 560 neobsazených místech. Podle informací z června 2023 pak aktuálně chybí 541 strážníků, přičemž nedostatkem jsou nejvíce zasažené Děčínsko, Chomutovsko a Teplicko.

Hejtman kraje Jan Schiller (ANO) zdůraznil potřebu jednání s vysokými státními úředníky a představiteli vlády, aby situaci pomohli vyřešit. Uveďme, že nedostatek policistů může být mj. způsoben tím, že mnoho strážníků mění zaměstnání za méně náročné pozice v jiné oblasti. V Ústeckém kraji jsou pak náborové příspěvky nižší než v některých jiných krajích – nový policista v Ústeckém kraji může očekávat bonus 110 tisíc korun, zatímco v jiných oblastech může dostat až 150 tisíc.

Údaj Jaroslava Foldyny 454 chybějících policistů nicméně v žádném veřejně dostupném zdroji nefiguruje. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže koncem června pro média potvrdil, že v Ústeckém kraji chybí 541 strážníků. Číslo uváděné poslancem Foldynou se tak nevešlo do našeho 10% tolerančního pásma, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku 13. srpna napsal, že „Ukrajina začala veřejně vyhrožovat Evropě. Poradce ukrajinského prezidenta Zelenského Mychajl Podoljak řekl: ‚Pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, můžeme přenést konflikt na území Evropy‘.“ Okamura také doplnil, že „Fialově vládě tato vyjádření nevadí, jelikož se nás snaží dlouhodobě přímo zatáhnout do války s Ruskem.“ a „My v SPD chceme mír, nechceme válku a bídu!“

Mychajlo Podoljak je v současnosti poradcem vedoucího kanceláře prezidenta Ukrajiny. Jako takový se v současnosti do určité míry podílí na komunikaci s médii za prezidentskou kancelář a také funguje jako poradce prezidenta Zelenského. Přestože Podoljak v poslední době poskytnul celou řadu rozhovorů a vyjádření (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8), v žádném z nich jsme ale ani s pomocí mediální databáze Newton nenarazili na vyjádření v tom smyslu, že by v případě nedostatečné unijní podpory měla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“

Tomio Okamura nicméně může vycházet z rozhovoru, který Podoljak 11. května 2023 poskytl oficiálnímu televiznímu kanálu ukrajinského parlamentu. V tomto rozhovoru mimo jiné Podoljak mluvil (video, čas 26:20–26:54) o možnosti, že v případě zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, bude Ukrajina zničena genocidou a válka se přesune i do dalších zemí v Evropě, kde také bude docházet k teroristickým útokům. Ve svém prohlášení sice mluvil o přesunu konfliktu dále do Evropy, zřejmě ale poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ. Obdobně eventualitu formuloval už 10. května i na svém twitterovém účtu (nyní aplikace s názvem ‚X‘).

Tomio Okamura není první, kdo Mychajla Podoljaka nařkl z vyhrožování Evropě. Pouhý den před tím, než Tomio Okamura zveřejnil svůj facebookový příspěvek, zveřejnil web Extra.cz rozhovor s Andorem Šándorem, který mluvil o tom, že „Podoljak řekl, že pokud EU nebude dále podporovat Ukrajinu, že mohou přenést konflikt na území Evropy.“ Okamura tedy na facebooku použil téměř identická slova jako o den dříve Šándor.

Andor Šándor je bývalýmšéfem vojenského zpravodajství, generálem v záloze a v současnosti bezpečnostním poradcem. V některých médiích býváoznačován za bezpečnostního experta. V současnosti jsou jeho názory často publikovány bulvárními médii Extra.cz a ŽivotvČesku.cz nebo serverem parlamentnilisty.cz. Šándor v minulosti například zpochybnil ruský motiv při otravě Sergeje a Julie Skripalových nebo označil výbuch ve Vrběticích jako „politickou akci“ s chybějícími důkazy o ruské vině.

Závěrečné hodnocení

Tomio Okamura ve svém facebookovém příspěvku argumentuje – stejně jako o den dříve Andor Šándor – neexistujícím tvrzením poradce ukrajinského prezidenta. Mychajlo Podoljak v žádném z jeho veřejných vyjádření nezmínil, že by v případě zastavení evropské pomoci mohla Ukrajina „přenést konflikt na území Evropy.“ V květnovém rozhovoru Podoljak mluvil o tom, že v případě vojenské porážky Ukrajiny by mohlo dojít k přesunutí války do Evropy, resp. EU, zjevně však poukazoval na ruskou agresi, která by podle něj v případě porážky Ukrajiny mohla pokračovat dále na západ, nikoli ukrajinský úmysl.