SPD

Lídr evropské kandidátky SPD Petr Mach mluví o zvyšování hladiny moře v důsledku globálního oteplování. Přesněji zpochybňuje souvislost mezi táním ledovců a zvyšující se hladinou moří. Své pochybnosti pak dokresluje popisem fyzikálního pokusu, ve kterém hladina vody s vloženou kostkou ledu zůstává ve skleničce stejná i poté, co se led rozpustí. Tímto se snaží ilustrovat, že i pokud by ledovce skutečně tály, nemohou způsobit zvyšování světové hladiny moří a oceánů.

Fyzikální pokus

Fyzikální pokus, který Petr Mach ve svém výroku popisuje, opravdu potvrzuje, že led rozpuštěný ve sklenici vody její hladinu nezvýší. Kvůli rozdílům v hustotě ledu a vody, a tedy rozdílům v jejich vztlakových a tíhových silách, dojde k situaci, že kostka ledu, podobně jako ledovec v moři, pluje z části nad hladinou. Objem vody, která vzniká rozpuštěním kostky, je stejný, jako objem její ponořené části. Výška hladin proto zůstává při provedení pokusu konstantní.

Samotný Machův popis experimentu je tedy správný, v daném kontextu je ale využití tohoto pokusu zavádějící. Prvním z důvodů, proč je podobná argumentace problematická, je, že se v experimentu pracuje pouze se sladkou vodou. Ta má nižší hustotu, než voda mořská, kapalina z ledovce tvořeného sladkou vodou má tedy po jeho rozpuštění ve skutečnosti větší objem, než slaná voda, kterou původně vytlačoval, což vede ke zvýšení hladiny moře. Je však pravda, že výsledný efekt je ve výsledku zanedbatelný.

Hlavním problémem Machovy argumentace je především fakt, že za zvedáním světových vod nestojí primárně tání ledovců v mořích, nýbrž tání ledovců na pevnině. Dalším problémem je také všeobecné zvedání teplot. Pokus také nebere v potaz skutečnost, že při tání pevninských ledovců do oceánů dochází k mísení sladké a slané vody.

Zvyšování hladiny moří

Hladiny oceánů se zvyšují. Data NASA a amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) ukazují, že v dlouhodobém měřítku dochází ke zvyšování průměrné, tzv. střední hladiny moře. V porovnání s úrovní v roce 1992 je nyní přibližně o 10 cm výše a zvedá se cca o 3,9 mm za rok. Dle NASA je zvyšování mořské hladiny způsobeno především dvěma faktory: přibývající vodou z tání ledovců a také rozpínáním mořské vody, která má kvůli svým fyzikálním vlastnostem při vyšší teplotě větší objem. Tání ledovců navíc vede ke zvětšování vodní plochy, která pohlcuje sluneční záření. Ledová plocha totiž dokáže na rozdíl od vodní plochy daleko efektivněji odrážet sluneční paprsky. Úbytkem ledů v oceánech se tak voda ohřívá rychleji a tím se i zvyšuje vodní hladina.

Jak již bylo zmíněno, na zvyšování hladiny oceánů má větší vliv tání pevninských ledovců, nikoliv mořských. K úbytku pevninských ledovců dochází ve vysoké míře například v oblasti Grónska. Voda, která v důsledku tání pevninského ledovce přiteče až do moře, je v rámci této vodní plochy novou vodou, a zvyšuje tak hladinu moře.

Ledovec tvořený sladkou vodou po roztání ředí hustotu slaného moře a tím zvyšuje jeho objem. Zároveň platí, že vliv na výšku hladiny není jediným problémem, který tento fenomén může způsobit. Sladká voda mísící se se slanou může způsobovat například změny v procesech pohlcování oxidu uhličitého nebo v teplotních trendech.

Shrnutí

Petr Mach popisuje vztah tání ledovců a zvyšování mořské hladiny na fyzikálním pokusu, přičemž naznačuje, že tání ledovců a zvyšování hladiny moří není reálným problémem. Samotný experiment vysvětluje správně, opomíjí přitom ale skutečnost, že tání mořských ledovců není nejvýznamnějším vlivem na zvyšování hladiny moře. Tím je naopak tání pevninských ledovců a celkový nárůst teplot v mořích. Data od NASA a NOAA zároveň ukazují, že k stoupání hladiny moře dochází, střední hladina moře se podle nich za posledních 30 let zvýšila o zhruba 10 cm. Z těchto důvodů označujeme výrok jako zavádějící.

Oprava: V odůvodnění jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity.

Lídr SPD ve volbách do Evropského parlamentu Petr Mach v kontextu svého výroku kritizuje přístup Evropské unie (EU) v boji proti dezinformacím, který mu připomíná novodobou cenzuru. Zároveň mluví o krocích Fialovy vlády, která se dle jeho názoru snažila uvádět některé záležitosti na pravou míru, ale sama přitom šířila dezinformace. Konkrétně zmiňuje migračního pakt, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU a který v dubnu europoslanci schválili. Je vhodné doplnit, že o paktu ještě bude hlasovat Evropská rada.

Vládní web

Vláda Petra Fialy v listopadu 2023 spustila informační kampaň za 42 miliard korun. Její součástí je web nenaletet.cz, který provozuje Ministerstvo vnitra (MV). Záměrem webu je dle resortu „přinášet objektivní, ověřené a fakty podložené informace o aktuálních tématech“. Na těchto webových stránkách byl publikován krátký příspěvek, ve kterém je přímo v titulku napsané, že „migrační pakt neobsahuje žádné kvóty“. MV informace o migračním paktu nepřinášelo jen prostřednictvím online prostoru, ale také použilo Petrem Machem zmíněné plakáty, jak na sociální síti X (dříve Twitter) v srpnu 2023 zveřejnil předseda Svobodných Libor Vondráček.

Kvóty a migrační pakt

Návrh migračního paktu sice mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 242). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 15, 236).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 111–112, 240–242). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 111, 240–241). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 258–262), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 76, 25). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 259), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 111). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale tyto kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Vláda Petra Fialy tedy spustila informační kampaň, jejíž součástí je web nenaletet.cz, kde opravdu stojí, že migrační pakt neobsahuje kvóty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné relokační kvóty skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Petr Mach nesprávně označuje sdělení vlády za dezinformaci, hodnotíme jeho výrok jako nepravdivý.

Petr Mach reaguje na dotaz, jestli by se Evropská unie měla sjednotit v boji proti vnějšímu vměšování do evropských záležitostí. Vymezuje se vůči boji s dezinformacemi, odmítá jakékoli regulace médií a vyzdvihuje svobodu slova. V další části odpovědi se vyjadřuje ke kauze se zpravodajským webem Voice of Europe (video) a kritizuje veřejné dehonestování politiků, kteří tomuto serveru poskytli rozhovor předtím, než bylo rozkryto jeho napojení na Rusko. V tomto kontextu uvádí jako příklad Cyrila Svobodu (KDU-ČSL).

Voice of Europe

Provozovatele webu Voice of Europe zařadila Fialova vláda na vnitrostátní sankční seznam na konci letošního března. Došlo k tomu poté, co ho Bezpečnostní informační služba (BIS) označila za součást ruské vlivové sítě, která se pokoušela v evropských státech získat vliv před blížícími se volbami Evropského parlamentu. Skrz tuto síť proudily peníze některým politikům. Podle vyjádření premiéra Fialy nicméně vláda nemá informace, které by naznačovaly, že by se to týkalo i českých politiků.

Server Voice of Europe podle informací Fialova kabinetu publikoval obsah zaměřený proti územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny (.pdf, str. 2). Z českých politiků tomuto portálu v minulosti poskytl rozhovor například Václav Klaus, Cyril Svoboda, Jindřich Rajchl nebo Zuzana Majerová. 

Přestože web Voice of Europe na konci března přestal být pro čtenáře dostupný, už na začátku dubna začal znovu fungovat, a to z Kazachstánu. Podle dostupných záznamů Cyril Svoboda poskytl portálu rozhovor v poslední době hned dvakrát, konkrétně letos 18. března a loni v září. Za zmínku stojí, že zářijový rozhovor redakce Voice of Europe dále zpracovala do řady dalších samostatných článků, které nesly titulky jako „Bývalý český ministr zahraničí Cyril Svoboda: Pro ukončení války je třeba učinit kompromisy“ nebo „Svoboda: Evropa by měla mít mnoho zdrojů fosilních paliv, včetně těch z Ruska“.

Vyjádření Cyrila Svobody

Místopředseda KDU-ČSL a ministr životního prostředí Petr Hladík na začátku dubna uvedl, že navrhne, aby byl Cyril Svoboda kvůli rozhovorům vyloučen ze strany. Hladík tehdy argumentoval tím, že Svoboda byl zodpovědný za to, aby si zjistil pozadí fungování webu. Dále zmínil dlouhodobý rozkol mezi politickým směřováním Svobody a lidovců. 

Předsednictvo KDU-ČSL později Svobodu vyzvalo, aby zvážil odchod ze strany, nebo aby „jednání, které stranu poškozuje, nečinil“. Zástupci lidovců tehdy zároveň uvedli, že Svoboda bude přizván na zasedání širšího vedení strany, aby se k věci vyjádřil.

Cyril Svoboda pro média řekl, že ze strany vystoupit odmítá. Podle svých slov se necítí být ve sporu s členskou základnou. Rozhovor pro Voice of Europe obhajoval tím, že v době, kdy se zástupci serveru mluvil, ještě na sankčním seznamu nebyl. Konkrétně uvedl: „V době, kdy tu byl, tu byl legálně. Když se podíváte na webové stránky – na které už se nemůžete podívat – tam nebylo nic podezřelého. Ještě jsem si to nechal ověřit.“ Svoboda se hájil také tím, že jeho spolustraníci mu účast v rozhovoru osobně nevyčetli. Pro Deník N uvedl, že za interview nedostal zaplaceno.

Závěr

Cyril Svoboda poskytl rozhovor serveru Voice of Europe v poslední době hned dvakrát. První interview web zveřejnil loni v září, druhé letos 18. března, tedy ještě předtím, než Fialova vláda provozovatele portálu zařadila na sankční seznam. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý.

Green Deal

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii (EU) na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů, včetně oxidu uhličitého, alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 chce EU dosáhnout klimatické neutrality.

V Evropském parlamentu se dohoda začala projednávat v prosinci 2019, přičemž hlasováním na plenárním zasedání si Green Deal prošel v lednu 2020. Pro jeho přijetí hlasovalo 482 europoslanců, 136 bylo proti a 95 se zdrželo (.pdf, str. 218–219).

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Zástupci všech členských států s výjimkou Bulharska v Radě EU tento rámec schválili v červnu 2021.

Vyjádření ministra Kupky

Ministr dopravy Martin Kupka se k Zelené dohodě vyjadřoval na Radiožurnálu v dubnu 2024. Označil ji za v mnoha směrech realistickou a vyzdvihl hlavně změny, které se mu dle jeho tvrzení podařilo prosadit v oblasti energetiky. Pochvaloval si také zmírnění emisní normy Euro 7. Upozornil ale, že v zájmu ideologie nelze snižovat českou konkurenceschopnost ve světě.

Mluvil i o konci prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035, který je součástí Zelené dohody. O něm uvedl: „S tím závazkem jsem nikdy nesouhlasil, pokládám ho totiž za zbytečný.“ Svůj nesouhlas s koncem prodeje vyjádřil už v roce 2021, kdy zákaz označil za „drsnou restrikci“. Na Kupkových sociálních sítích ani v záznamech jeho proslovů na půdě Poslanecké sněmovny jsme nenašli vyjádření, ve kterém by se k přijetí Green Dealu stavěl pozitivně.

Green Deal a Petr Fiala

Petr Fiala o Green Dealu psal v květnu 2021 na svém Facebooku, kde uvedl, že „Green Deal je realita“ a že o změnách, které mohly nastat, se už nemá spekulovat. Podle jeho vyjádření se musí využít příležitosti, jak investicemi do udržitelného rozvoje a obnovitelných zdrojů modernizovat českou ekonomiku.

Na toto téma došlo i při debatě před volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021, kdy Fiala uvedl, že „vláda musí dělat všechno pro to, aby to na lidi nedopadlo.“ Kritizoval zákaz prodeje aut se spalovacími motory, který už jako předseda vlády znovu odmítl v prosinci 2021. Zároveň také dodal, že Green Deal nesmí znamenat zchudnutí obyvatel, proto by se podle něj mělo využít nástrojů EU tak, aby dohoda byla pro Česko výhodná.

Petr Fiala v září 2023 vystoupil na konferenci Green Deal Summit v Praze, kde řekl, že dohoda svých ambicí z hlediska odpovědného života i životního prostředí naplňuje. Nedostatky ale viděl v příležitostech – Green Deal nás dle něj nedokázala nasměrovat k pokroku v oblasti inovací a v proměně evropské ekonomiky. Připustil také, že se svými výhradami ke Green Dealu nikdy netajil.

Stejně jako v případě ministra dopravy Kupky jsme na sociálních sítích Petra Fialy ani ve stenozáznamech Poslanecké sněmovny nedohledali tvrzení, kde by přijetí Green Dealu pozitivně komentoval.

Závěr

Premiér Petr Fiala i ministr dopravy Martin Kupka se v minulosti sice ke Green Dealu vyjadřovali, ani jeden z nich ale o jeho přijetí ve veřejně dostupných zdrojích nemluvil pozitivně. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako nepravdivý.

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je vytvořený Evropskou unií, který si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Emisní povolenky vydává Evropská unie (EU) každý rok, přičemž jejich množství postupně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musejí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika jej povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc a povolenky si také musí dokoupit.

Výnosy z emisních povolenek putují do státních rozpočtů členských zemí EU a také do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je podpořit státy při přechodu na klimatickou neutralitu a s tím spojené nízkouhlíkové hospodářství. Jednotlivé státy v minulosti musely použít polovinu výnosů na ochranu klimatu, od letošního roku už ale na tuto činnost musí odvádět veškeré příjmy z povolenek. Ke dni vysílání námi ověřované debaty se Fialův kabinet o novém rozdělení výnosů zatím nerozhodl.

Peníze, které elektrárny v aukcích za povolenky utratí, zvyšují výrobní cenu elektřiny, což se promítá i do koncové ceny pro zákazníky – čím dražší povolenky jsou, tím logicky vyšší je i cena elektřiny.

Ačkoliv bezemisní elektrárny tuto cenu nemusí platit, v České republice se většina elektřiny vyrábí z fosilních zdrojů. Emisní povolenky se tak podle ředitele strategie energetické poradenské firmy EGÚ Brno Michala Macenauera do ceny elektřiny vždy propisují.

Je vhodné uvést, že v letošním březnu emisní povolenky cenu elektřiny naopak snížily, ovšem pouze dočasně. Dlouhodobě ale její cenu skutečně zvyšují, a výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP) z 21. listopadu 2023, o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva Evropské unie (EU) před právem členských států do Smluv o EU.

Jak návrh uvádí, v současnosti tato zásada ve Smlouvách o EU není zahrnuta. Přednost evropského práva však vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje např. k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě (.pdf), dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí SDEU (respektive Evropského soudního dvora, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tak dle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Zmiňme, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém návrhu nepředstavuje hierarchii mezi právními řády EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Důvody pro zakotvení nadřazenosti práva EU do smluv o EU

Přijatý návrh potřebu nadřazenosti evropského práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

EP svým návrhem reaguje mj. na rozpory ve výkladu přednosti práva EU mezi SDEU a vnitrostátními soudy. Jako příklad uveďme případ z října 2021, kdy se otázkou nadřazenosti práva EU zabýval polský ústavní soud, který tuto zásadu zpochybnil a rozhodl, že některé články základních smluv o EU odporují polské ústavě.

Dodejme, že podle Evropské komise (EK) tímto krokem Polsko porušilo principy práva EU, mezi které patří i jeho nadřazenost. Přijatý dokument z listopadu 2023 proto EK doporučuje důkladně sledovat rozsudky vnitrostátních soudů a využívat svou pravomoc zahájit se státy zpochybňujícími zásadu přednosti práva EU řízení o nesplnění povinnosti.

Závěr

Evropský parlament tedy 21. listopadu 2023 přijal usnesení, které požaduje zakotvení zásady nadřazenosti práva EU před vnitrostátním právem do Smluv o EU. Došlo k tomu přibližně dva týdny před tím, než Ivan David zveřejnil námi ověřované video. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost ovšem doplňme, že přednost evropského práva vychází už z rozsudku Evropského soudního dvora ze 60. let 20. století.

Europoslanec Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení, které usiluje o zapsání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských zemí do Smluv o EU. 

Podle Davidova vyjádření tak europoslanci chtějí docílit toho, že Česko a další unijní státy budou závislé na vůli Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropské rady. Zjevně tak poukazuje na to, že o přijetí nové unijní legislativy rozhoduje právě Komise, europarlament a také Rada EU.

Pro upřesnění je nutné doplnit, že Evropská rada, kterou Ivan David zmiňuje, je jiný orgán než Rada EU (složená z ministrů) a nemůže schvalovat právní předpisy. Závěry jednání Evropské rady, kterou tvoří premiéři nebo hlavy států, nicméně představují „důležitý návod pro činnost Evropské komise i Rady EU“.

Původ principu nadřazenosti práva EU

Princip přednosti práva EU před právem jednotlivých členských zemí existoval už před tímto hlasováním Evropského parlamentu a je jedním ze základních pilířů právního řádu EU. Vychází z rozsudku Evropského soudního dvora z roku 1964 (.pdf, str. 23–25), který pojednával o tom, že právní systém Evropského hospodářské společenství (EHS, předchůdce EU) je nedílnou součástí právních systémů členských států a je pro ně závazný. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmějí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem společenství.

Princip nadřazenosti evropského práva tedy vznikl ještě před přijetím Maastrichtské smlouvy (.pdf), na základě které EU v roce 1993 oficiálně vznikla. EU, která Evropský soudní dvůr (dnes Soudní dvůr EU) de facto zdědila, tak tuto zásadu aplikuje po celou dobu svého fungování.

Usnesení z listopadu 2023

Zmíněné usnesení doporučuje, aby byl nově tento princip přímo zakotvený ve Smlouvách o Evropské unii, tedy základních dokumentech EU. V takovém případě by už tedy nevycházel pouze z judikatury Soudního dvora EU. Pro schválení zvedlo ruku 430 europoslanců, 172 se jich vyslovilo proti.

Přijatý text poukazuje na skutečnost, že k nerespektování přednosti práva EU jednotlivými soudy dochází pouze zřídka. I přesto se ale domnívá, že neobvyklé případy zpochybňování tohoto principu představují riziko pro jednotnost a účinnost práva EU. Evropská komise má sice v současné době právo na zahájení soudního řízení s členským státem, jehož soud princip přednosti práva EU zpochybnil, v některých případech ale k tomuto kroku nepřistoupila.

Závěr

Zpráva o provádění přednosti práva EU, kterou Evropský parlament přijal 21. listopadu 2023, usiluje o zapsání tohoto principu do Smluv o Evropské unii. Členské státy a orgány EU, potažmo EHS, se ale nadřazeností evropského práva řídí už od 60. let minulého století. Ivan David svým tvrzením přitom vyvolává dojem, že usnesení z letošního listopadu chce nadřazenost práva EU zavést nově a v praxi tato zásada dosud používána nebyla. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící. 

Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení usilující o to, aby byla v základních unijních smlouvách zakotvena zásada přednosti práva EU před právem členských zemí. David tento návrh nepodpořil (.pdf, str. 179–180) a v kontextu výroku kritizuje české europoslance, kteří tak učinili. Označuje je za zrádce, kteří z české ústavy chtějí udělat pouhý cár papíru.

Hlasování europoslanců 

Pro přijetí zmíněného usnesení se vyslovilo celkem 430 europoslanců. Dalších 172 hlasovalo proti a 29 se zdrželo. Z 21 českých europoslanců jich 9 usnesení podpořilo (.pdf str. 179–180) – konkrétně se jedná o Ditu Charanzovou, Markétu Gregorovou, Marcela Kolaju, Radku Maxovou (zvolena za ANO 2011, reprezentuje SOCDEM jako nezávislá), Luďka Niedermayera, Mikuláše Peksu, Stanislava Polčáka, Jiřího Pospíšila a Tomáše Zdechovského. Evžen Tošenovský nejprve hlasoval pro přijetí usnesení, poté se ale opravil a návrh nakonec odmítl. 

Usnesení Evropského parlamentu

Usnesení zdůrazňuje, že při svém přistoupení do evropského společenství se členské státy připojily k souboru evropského práva (včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie, SDEU) a zavázaly se dodržovat evropské hodnoty a zásady. Europarlament připomíná, že mezi tyto zásady se řadí i přednost unijního práva, která má „zásadní význam pro zajištění jednotného uplatňování práva EU v celé Unii a zaručení rovnosti občanů EU před zákonem“. 

Vhodné je zmínit, že přednost evropského práva vychází z judikatury SDEU (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Costa proti E.N.E.L., který detailněji popisujeme zde. Tento princip je také obsažen v prohlášení č. 17 připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou po roce 2007 ratifikovaly všechny členské státy Unie.

Usnesení Evropského parlamentu z letošního listopadu poukazuje na to, že většina soudů členských států tuto zásadu respektuje. Současně uvádí, že případy, kdy soudy členského státu zásadu přednosti práva EU zpochybní, mohou mít negativní důsledky, jelikož ohrožují jednotnost a účinnost práva EU. Doporučuje tak, aby přednost evropského práva byla začleněna do zakládajících smluv.

Závěr

Ivan David ve svém výroku tvrdí, že návrh Evropského parlamentu podpořilo 12 českých europoslanců, z toho jich jmenuje sedm a připočítává tři europoslance zvolené za Piráty. Pro usnesení ovšem hlasovalo pouze devět z nich. Jím uvedení europoslanci kromě Evžena Tošenovského se ale vyslovili pro přijetí návrhu, a Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ivan David ve svém videu nejdříve mluvil o listopadovém usnesení europarlamentu, které doporučuje, aby byla v základních smlouvách Evropské unie (EU) zakotvena zásada nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátním právem jednotlivých členských zemí. Uvedená zásada totiž ve smlouvách dosud výslovně zmíněná není, ačkoli v praxi přednost práva EU vychází z judikatury Soudního dvora EU. 

David se proti tomuto usnesení ve svém videu vymezuje se slovy, že samotná EU nemá ústavu. Vzápětí dodává, že je EU „jen mezinárodní organizací“, která byla založena Smlouvou o EU, a že Unie „není ani smluvní stranou“ této smlouvy.

Mezinárodní organizace… svého druhu

EU je skutečně běžně označována za mezinárodní organizaci (str. 3–4), často však s dovětkem, že se jedná o mezinárodní organizaci sui generis, tedy atypickou organizaci svého druhu. Její zvláštní postavení (.pdf, str. 1) vyplývá mj. ze skutečnosti, že má vlastní, samostatný právní řád. Unijní nařízení jsou přitom pro jednotlivé členské země závazná. 

Jak jsme už zmínili výše, podle dřívějších rozsudků Soudního dvora EU je právní řád Unie nadřazený vnitrostátnímu právu, což má podle vyjádření EU zaručovat „jednotu a soudržnost unijního práva“.

O Evropské unii se také někdy mluví přímo jako o nadstátní (.pdf, str. 54–55) organizaci, vzhledem k tomu, že členské země část své suverenity (.pdf, str. 3) – v některých vymezených oblastech – přenesly na EU a její instituce. Tím se opět liší od „klasických“ mezinárodních organizací, jako je například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Světová obchodní organizace (WTO). 

Smlouva o EU

Smlouvou o EU, kterou zmiňuje Ivan David, došlo v roce 1993 k vytvoření Evropské unie (jako nástupce dřívějších Evropských společenství). Spolu s dalšími smlouvami, zejména Smlouvou o fungování EU, patří mezi základní dokumenty EU, které ratifikovaly všechny členské státy. 

Europoslanec David má pravdu v tom, že samotná Evropská unie není smluvní stranou této smlouvy. Základní článek dokumentu totiž zní: „Touto smlouvou zakládají vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii (…), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů.“ Pokud by tedy měla být EU přímo smluvní stranou, ze znění smlouvy by vyplývalo, že založila sama sebe.

EU ale funguje na základě smluv, které jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro EU jako celek i pro její orgány. Článek 13 Smlouvy o EU například říká: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.“ EU je tedy právní entitou, která je tvořena těmito smlouvami, a proto jako organizace nestojí mimo tento smluvní rámec. 

Smlouva o EU podle článku 47 dále udává EU právní subjektivitu (.pdf, str. 43 ze 412). Z toho například vyplývá, že jí schválené mezinárodní dohody jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro její orgány (.pdf, str. 146 ze 412). 

Závěr

Evropská unie se sice označuje jako mezinárodní organizace, většinou ovšem s dodatkem, že se jedná o atypickou mezinárodní organizaci odlišnou od těch „klasických“, protože má vlastní právní řád a členské státy na ni přenášejí část své suverenity. V tomto ohledu je někdy popisována i jako nadstátní organizace. 

Je také sice pravda, že Evropská unie není ve Smlouvě o EU výslovně zmíněná jako jedna ze smluvních stran, zároveň ale podle tohoto dokumentu může jednat jen v mezích, které udávají základní unijní smlouvy. Protože tvrzení Ivana Davida vytváří dojem, že EU stojí mimo tento smluvní rámec, hodnotíme jeho vyjádření jako zavádějící.