SPD

Evidence příslušníků armády USA

Dohoda (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany mezi ČR a USA (anglicky Defense Cooperation Agreement – DCA), se zabývá především pravidly působení ozbrojených sil USA během jejich pobytu v Česku, pokud by takový pobyt předtím schválil Parlament, případně vláda (.pdf, str. 3). Dohoda podrobněji upravuje i režim vstupu, pobytu a opuštění území Česka ze strany příslušníků americké armády, jejich rodin (tzv. závislých osob) a dodavatelů (.pdf, str. 5).

Konkrétně tuto oblast popisuje článek 7 (.pdf, str. 12). Ten např. říká, že Česká republika na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA nebude uplatňovat české právní předpisy upravující „registraci a kontrolu cizinců“ (.pdf, str. 12).

Upřesněme, že podle zákona o pobytu cizinců na území ČR cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tedy provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mimo jiné právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se však nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12). Jak konkrétně by vydávání těchto potvrzení mělo probíhat a zda budou potvrzení vydávána pro jednotlivé osoby, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Obrátili jsme se proto na Ministerstvo obrany, dosud jsme však nedostali odpověď.

Článek 7 DCA (.pdf, str. 12) také mluví o tom, že ČR nebude „vyžadovat pasy či víza pro vstupy na území České republiky a k opuštěním území České republiky u příslušníků ozbrojených sil“, jestliže bude daný člověk držitelem „požadovaného osobního průkazu totožnosti a platného rozkazu k přesunu“. Podobné podmínky mají dle DCA platit i pro příslušníky civilní složky armády USA, závislé osoby a dodavatele USA. Ti se při prokazování vynětí z vízových a registračních povinností budou identifikovat platným cestovním pasem a identifikační kartou Ministerstva obrany USA, rozkazem k přesunu či pověřením vydaným příslušným orgánem Spojených států (.pdf, str. 4).

Pobyt cizích vojsk

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou, konkrétně článkem 43. Ten říká, že o pobytu delším než 60 dnů rozhoduje Parlament. O kratším pobytu rozhoduje ve vymezených situacích samotná vláda. Dále vláda rozhoduje o účasti cizích ozbrojených sil na cvičeních v ČR. Doplňme, že vládní kabinet má povinnost informovat Parlament, který dané rozhodnutí může případně zrušit.

Na nutnosti vládního či parlamentního souhlasu DCA nic nemění (.pdf, str. 3). Dobré je také dodat, že Parlament (.pdf) a vláda (.pdf) při schvalování pobytu cizích vojsk (včetně cvičení) uvádí maximální počet vojáků, kteří do České republiky mohou přijet, a také jasně vymezenou délku jejich pobytu. Samotná DCA (.pdf) počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni, neurčuje.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že na příslušníky ozbrojených sil USA, jejich rodiny (tedy závislé osoby) a dodavatele USA se podle DCA nevztahuje vízová povinnost a české předpisy o „registraci a kontrole cizinců“ (.pdf, str. 4). Je tedy pravda, že se na ně nebude vztahovat povinnost se po příjezdu registrovat na policii. Je však nutné zdůraznit, že každý pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil v Česku nejdříve schvaluje Parlament, případně vláda – schvalován je přitom maximální počet vojáků, kteří do Česka mohou přijet.

Počty závislých osob a dodavatelů, kteří společně s příslušníky ozbrojených sil do Česka přichází, ale vládnímu ani parlamentnímu schvalování nepodléhají. Pokud by tak do ČR přišly v rámci DCA vojáci USA a s nimi i jejich rodiny a další civilní osoby, stanovená hranice maximálního počtu osob by se dle Ústavy vztahovala pouze na vojáky a celkový počet osob by tak české orgány skutečně nemusely znát. Jelikož se nám ale nepodařilo zjistit, jakým způsobem by mělo probíhat vydávání potvrzení pro usnadnění pobytu těchto osob, a nevíme tak, zda by díky těmto potvrzením české orgány znaly počty závislých osob a dodavatelů, hodnotíme výrok Jiřího Kobzy jako neověřitelný.

Dohoda mezi ČR a Spojenými státy o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou v květnu podepsala ministryně obrany a jejíž ratifikaci v červnu začal projednávat Parlament, v článku 7 odstavci 3 skutečně říká: „Na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA se neuplatní české právní předpisy upravující registraci a kontrolu cizinců. České orgány na základě žádosti a v souladu se vzájemně dohodnutými postupy vydají bezplatně potvrzení za účelem usnadnění pobytu těchto osob“ (.pdf, str. 12).

Z uvedené citace vyplývá, že Česká republika neuplatní na tyto lidi klasické podmínky, které stanovuje zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dle nich např. cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tj. provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mj. právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se nicméně nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12).

Pro úplnost doplňme, že podle odstavce 2 zmiňovaného článku 7 (.pdf, str. 12) a důvodové zprávy k DCA (.pdf, str. 4) budou příslušníci ozbrojených sil USA popisované vynětí z registrační povinnosti „prokazovat předložením vojenské identifikační karty a platného rozkazu k přesunu“. Ostatní osoby včetně dodavatelů USA budou předkládat „platný cestovní pas a k němu buď identifikační kartu Ministerstva obrany USA, rozkaz k přesunu nebo pověření vydané americkými orgány“ (.pdf, str. 4). Podobný postup stanovuje i přímo zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v debatě hovořil o sestřelení íránského airbusu s civilisty ze strany amerického námořnictva v roce 1988. Mluví také o absenci trestu v případě amerického pilota, který o deset let později strhl lanovku v Itálii. Kobza tyto události zmiňuje ve spojitosti s Dohodou (.pdf) o obranné spolupráci mezi ČR a USA (DCA), ve které stojí, že se Česko „za účelem plnění svého závazku ke vzájemné obraně (…) vzdává přednostního práva na výkon trestní jurisdikce“ (.pdf, str. 17).

Jak nicméně vysvětluje Ministerstvo obrany, američtí vojáci na území ČR nebudou beztrestní. Působnost českých soudů se na ně bude vztahovat především v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči českému občanovi. Vzdání se práva přednostního výkonu trestní jurisdikce pak bude možné v individuálních případech odvolat.

Sestřelení íránského airbusu

Mezi lety 1980 a 1988 zuřila válka mezi Irákem a Íránem a Američané tou dobou hlídkovali v Perském zálivu. Raketa vypálená z amerického křižníku Vincennes na začátku července 1988 omylem sestřelila íránský dopravní airbus s 290 lidmi na palubě. Nikdo z nich nepřežil.

Civilní letadlo letělo z íránského města Bandar Abbás do Dubaje a velení křižníku se domnívalo, že se chystá na americké plavidlo zaútočit. Posádka následně airbus mylně vyhodnotila jako íránský stíhací letoun F-14 Tomcat. Vyšetření incidentu následně ukázalo, že civilní letadlo letělo rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů, a navíc pokračovalo ve stoupání, což bylo v rozporu s americkým tvrzením.

Jak tvrdí poslanec Kobza, někteří členové posádky křižníku Vincennes skutečně byli vyznamenáni – kromě kapitána Willa Rogerse se jednalo také o poručíka Scotta E. Lustiga. Upozorněme nicméně na to, že ocenění za zásluhy nedostali za sestřelení letadla s íránskými civilisty, ale za „záslužnou službu“ v Perském zálivu. V případě kapitána pak bylo vyzdvihnuto jeho dynamické vedení a schopnost logického uvažování.

Stržení lanovky v Itálii

Jako příklad uvedl Jiří Kobza situaci, kdy americká letecká posádka v roce 1998 strhla lanovku v Itálii. Armádní pilot Richard Ashby letěl v rozporu s pravidly příliš nízko. Zavadil tak o nosné lano a způsobil pád kabiny, důsledkem čehož zemřelo 20 turistů. Nešlo tedy přímo o „sestřelení“ lanovky, jak stojí v Kobzově výroku.

Ashby odmítl před italským soudem vypovídat, a byl proto později souzen za neúmyslné zabití a zabití z nedbalosti v Severní Karolíně, která se nachází na východě Spojených států. Soud pilota poslal na šest měsíců do vězení, ovšem nikoliv za usmrcení dvou desítek lidí, ale za maření vyšetřování, jelikož nechal zničit videozáznam osudného letu, který obsahoval i tento incident.

Závěr

Kapitán křižníku Vincennes, který v roce 1988 sestřelil íránský dopravní airbus, byl za svou službu v Perském zálivu skutečně vyznamenán. Ocenění nicméně nedostal za sestřelení civilního letounu. Pilot Richard Ashby, který svou vlastní chybou strhl lanovku v Itálii a způsobil smrt 20 civilistů, za jejich zabití potrestán opravdu nebyl. Dostal však trest v délce šesti měsíců za maření vyšetřování. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zmiňuje vojenské letiště Malacky-Kuchyňa na Slovensku. Další vojenské objekty spojené s přítomností amerických vojáků v této sousední zemi jsou letiště Sliač a vojenský újezd Lešť.

Přítomnost amerických vojáků na Slovensku

Američtí vojáci působí na Slovensku spolu s dalšími vojáky z členských států NATO, kteří jsou v zemi nasazeni v rámci Mnohonárodního bojového uskupení NATO. Uskupení na Slovensku vzniklo na jaře roku 2022 kvůli únorové invazi Ruska na Ukrajinu a následné snaze Severoatlantické aliance posílit své východní křídlo. Je tvořeno vojáky z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických.

Podle posledních zpráv z ledna 2023 by mělo na Slovensku působit kolem 200 amerických vojáků. Ještě předtím měla americká armáda na Slovensku přibližně 300 vojáků, poté ale rozhodla o stažení systému protivzdušné obrany Patriot z letecké základny Malacky. Tento systém obsluhovalo právě přibližně 100 amerických vojáků, zbylých 200 vojáků pak mělo nadále působit na vojenské základně Lešť.

Další vojenské letiště Sliač je využíváno v rámci smlouvy (.pdf) NATO SOFA (Status of Forces Agreement, česky Dohoda o statusu ozbrojených sil). Ta mimo jiné stanovuje právní podmínky pro postavení ozbrojených sil členského státu NATO, které jsou na základě rozkazů umístěné v jiné partnerské zemi NATO, přičemž Slovensko je součástí této smlouvy. V Sliači byla umístěna další jednotka protivzdušné obrany v čele s německými systémy Patriot, které byly ale přesunuty do Litvy kvůli červencovému summitu NATO.

Většina mezinárodních jednotek je umístěna ve zmiňovaném vojenském prostoru Lešť, kde nechalo slovenské Ministerstvo obrany postavit kontejnerové městečko za desítky milionů eur, a to právě kvůli vzniku mnohonárodnostního bojového uskupení. Na vojenském výcvikovém prostoru působí podle posledních informací přes tisíc vojenských profesionálů různých národností.

Obranná dohoda s USA

Jak letiště Malacky-Kuchyňa, tak Sliač mohou americké ozbrojené složky využívat na základě Dohody o spolupráci v oblasti obrany (.pdf, str. 36), kterou Slovensko schválilo na začátku února 2022. Podle této smlouvy mají američtí vojáci např. právo využívat letiště deset let bez nájemného.

Podle článku 5 (.pdf, str. 10) zůstávají obě letiště ve vlastnictví Slovenské republiky a mohou být americkými ozbrojenými složkami využívána společně se slovenskými vojáky. V rámci dohody má Slovensko dokonce možnost obdržet finanční příspěvek 2,1 miliardy korun na modernizaci obou zařízení.

Závěrečné hodnocení

Ačkoliv má poslanec Kobza pravdu v tom, že na Slovensku jsou přítomni američtí vojáci, jejich přítomnost je způsobena především misí Mnohonárodního bojového uskupení NATO, které zahrnuje vícero národností. Na jím zmiňovaném vojenském letišti Malacky by se američtí vojáci podle posledních informací po stáhnutí protivzdušného systému Patriot nacházet neměli. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) ve svém výroku srovnává smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR uzavřenou v roce 1968 s Dohodou (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ta byla podepsána v květnu letošního roku a dle Ministerstva obrany má zajistit prohloubení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou zemí. V kontextu výroku Kobza poukazuje na to, že smlouva se SSSR měla pouze čtyři stránky, zatímco DCA jich má dle něj 32 a připomíná mu „smlouvu s ďáblem“.

Smlouva o pobytu sovětských vojsk

Zmiňme, že po roce 1945 bylo Československo jediným státem východního bloku, ve kterém nebyly rozmístěny sovětské jednotky. 21. srpna 1968 nicméně zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. Tato invaze tak ukončila tzv. pražské jaro neboli pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ a poté začalo období normalizace.

Pobyt sovětské armády na československém území následně legalizovala smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou tehdejší vláda přijala 16. října 1968 a o dva dny později ji schválilo Národní shromáždění. Sovětské jednotky pak v zemi zůstaly až do roku 1991.

Přijatá smlouva vojenským útvarům a příslušníkům sovětských vojsk umožňovala cestovat do míst, kde byla rozmístěna sovětská vojska v ČSSR „jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky“. Počet a místa stálých posádek smlouva samotná však přímo neupravovala. Pouze v ní stojí, že „se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik“.

Součástí smlouvy byl nicméně i tajný protokol (.pdf, str. 228–229), se kterým poslanci Národního shromáždění nebyli obeznámeni (.pdf, str. 149), a který počet vojáků stanovil na 75 tisíc. Protokol dále obsahoval podmínky pobytu a určoval výcvikové prostory pro sovětská vojska – konkrétně se jednalo o Mimoň, Mladou, Libavou, Lešť a Malacky. Kromě toho protokol určoval několik měst, ve kterých mohli být ponecháni představitelé sovětského velení (.pdf, str. 228) a ČSSR musela pro sovětské vojáky vyčlenit „vhodné kasárenské a bytové fondy ve vojenských objektech, služební a jiné budovy, jakož i čtyři letiště, vojenské a jiné objekty, které se na těchto letištích nacházejí“. Již v roce 1968 tak sovětská armáda na základě smlouvy, respektive jejího tajného protokolu, dostala do užívání 33 posádek, 4 letiště, 3 nemocnice, 19 skladů, 6 skladů státních hmotných rezerv a 5 výcvikových prostorů.

Sovětské letectvo také v následných letech využívalo letiště, která v protokolu nebyla výslovně jmenována, a armáda se nakonec roztrousila celkem do 64 lokalit na území tehdejší ČSSR. Vzhledem k vysokému počtu sovětských vojáků v ČSSR, musela z rozkazu (.pdf, str. 230–231) ministra národní obrany Československá lidová armáda (ČSLA) opustit celou řadu prostorů a zařízení, které následně využívala sovětská armáda.

Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) došlo na podzim 1968 k přemístění asi stovky vojenských útvarů ČSLA: „Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. (…) Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.“ Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 ČSSR po celou dobu okupace investovala do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Podle VHÚ československé ministerstvo národní obrany předalo sovětům ještě v roce 1989 do užívání 41 dalších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Sovětští vojáci žili v průběhu okupace ČSSR uzavřeni v posádkách a neměli možnost volného pohybu mimo ně. I přesto ale docházelo (.pdf) k celé řadě přestupků a trestných činů ze strany sovětských vojáků. „V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody,“ uvádí Tomek z VHÚ.

Samotná smlouva se SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, respektive tajný protokol k této smlouvě tedy výslovně zmiňoval některé vojenské výcvikové prostory, letiště a další vojenské i nevojenské objekty. V následujících letech ale docházelo k rozšiřování sovětské armády do dalších míst, a to nad rámec původní smlouvy i tajného protokolu.

Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA (DCA)

Také česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA vyjmenovává konkrétní objekty, které by ozbrojené síly Spojených států případně mohly využívat. Přímo odstavec 1 článku 3 ozbrojeným silám USA konkrétně povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) do jedenácti (.pdf, str. 37) předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu. Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice (.pdf, str. 37).

Článek 3 této dohody pak také uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru“. To nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoli pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv DCA určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR tak budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda, pokud se jedná o pobyt kratší než 60 dnů.

Srovnání

Pokud bychom tedy porovnali smlouvu s SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa včetně jejího tajného protokolu a současnou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany s USA, oba dokumenty stanovují konkrétní objekty a zařízení, které mohou využívat armády SSSR, respektive USA. Poslanec Kobza nicméně nesprávně uvádí, že ve smlouvě s USA „je toho daleko víc“. Na základě smlouvy s SSSR připadlo sovětské armádě celkem 33 posádek, 4 letiště, 5 výcvikových prostorů a 28 dalších objektů. Vojáci USA potenciálně mohou využívat 3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum.

Kromě tohoto nepravdivého tvrzení poslance Kobzy je třeba také poukázat na další rozdíly mezi oběma smlouvami. Smlouva s SSSR byla uzavřena jen několik týdnů poté, co do Československa vstoupilo více než 100 tisíc sovětských vojáků a nižší desítky tisíc vojáků dalších zemí Varšavské smlouvy. Českoslovenští představitelé se k uzavření smlouvy o pobytu vojsk SSSR zavázali jen několik dní po srpnové invazi v tzv. Moskevském protokolu, a to pod nátlakem (.pdf, str. 145) ze strany Sovětského vedení. I další jednání (.pdf, str. 147 a násl.) pak probíhala pod sovětským nátlakem a za vojenské přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Samotnou smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa schválil československý parlament, poslanci však nebyli seznámeni s tajným protokolem, který vyjmenovával požadavky na vojenské objekty a zařízení pro sovětské vojáky.

Jakékoliv srovnání smlouvy se SSSR a DCA s USA je tedy značně problematické. Samotná DCA včetně přílohy s vyjmenovanými zařízeními je schvalována demokraticky zvoleným Parlamentem, na území České republiky nejsou okupační vojska a o každém případném pobytu amerických vojáků v ČR by v budoucnu rozhodovala vláda a Parlament.

Jiří Kobza zde reaguje na poznámku moderátorky, která upozorňuje, že tento poslanec za SPD na svém facebookovém profilu v kontextu probíhající války na Ukrajině používá motto: „I špatný mír je lepší než válka.“ Jiří Kobza v debatě upozorňuje, že tento citát není jeho výtvorem a že podle něj pochází od Marie Terezie.

Marii Terezii je připisován citát: „Lepší průměrný mír než slavná válka.“ („Besser ein mittelmäßiger Frieden, als ein glorreicher Krieg.“) Konkrétně se tato věta objevuje ve spise, který zachycuje korespondenci Marie Terezie s jejím synem Josefem II. mezi lety 1773 a 1778. Spis vydal v roce 1867 vídeňský historik a archivář Alfred von Arneth, který pracoval s rakouskými státními archivy.

Ačkoli se tento citát, který pochází z 8. června 1778, zdá na první pohled do značné míry podobný tomu, který používá Jiří Kobza, důležitá je zde celá citace. V daném dopise (.pdf, str. 277) totiž Marie Terezie Josefu II. píše: „Pokud najdete prostředky, jak se vyhnout válce, nebo jak zařídit, aby veřejné neštěstí skončilo o měsíc dříve, neupínejte se na nic více ani méně, velkoryse pomíjejte vlastní ambice ve prospěch veřejného klidu; (…). Nemluvím o potupném míru: jsem daleka toho, abych si ho přála, ale nikdy neztrácejte ze zřetele: Lepší průměrný mír než slavná válka.“

Z této citace tak vyplývá, že Marie Terezie uvedla, že lepší než válka je „průměrný mír“, výslovně však v této spojitosti napsala, že nemá na mysli „potupný“, tedy pro zemi špatný mír. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme, že dopis pochází z doby těsně před počátkem války o bavorské dědictví, která začala 3. července 1778. Podle historika Pavla Běliny byl zdrženlivější postoj Marie Terezie k válce (a upřednostňování „průměrného míru“) způsoben jejími dřívějšími zkušenostmi s neúspěšnou snahou o znovudobytí Slezska.

Na závěr pro úplnost dodejme, že citát podobný tomu, který zmiňuje Jiří Kobza, pronesl např. římský spisovatel a filosof Marcus Tullius Cicero, který v roce 49 v jednom z dopisů napsal (str. 69): „Pokud jde o mě, nepřestanu prosazovat mír. Může být za nespravedlivých podmínek, ale i tak je lepší než nejspravedlivější občanská válka.“

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj 26. dubna 2023 po telefonu mluvil s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Jednalo se o první kontakt těchto dvou prezidentů od počátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru loňského roku. Zelenskyj čínského prezidenta přitom již dříve žádal o jednání a zval ho na návštěvu Ukrajiny.

Ukrajinský prezident Zelenskyj, který dle čínských médií a čínského ministerstva zahraničí tento telefonát inicioval, jej označil za dlouhý a smysluplný. Čínský prezident během hovoru vyzval Ukrajinu k vyjednávání s Ruskem, což označil za jediné východisko z celého konfliktu.

Jiří Kobza ve svém výroku naráží na nedávná prohlášení bývalé německé kancléřky Angely Merkelové a bývalého francouzského prezidenta Francoise Hollanda o zásluze minských dohod na získání času pro vyzbrojení Ukrajiny. V následujících odstavcích vysvětlíme význam minských dohod a následně shrneme vyjadřování obou politiků, kteří se na vypracování Druhé minské dohody přímo podíleli.

Minské dohody

Minské dohody byly podepsány po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 poté, co došlo k protiprávní ruské anexi Krymu na jaře 2014, kdy vedení Ukrajiny utužovalo vztahy s Evropskou unií a na východě země vypukly násilné nepokoje. Následně proruští separatisté v Doněcku a Luhansku vyhlásili dvě samozvané lidové republiky, proti čemuž zasáhy ukrajinské jednotky a situace vyeskalovala v ozbrojený konflikt.

Krizi měla zklidnit první minská dohoda (.pdf) podepsaná v září 2014. Dialog mezi Ukrajinou a Ruskem zprostředkovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) (.pdf, str. 2–3).

Protokol (.pdf) měl svými dvanácti body primárně docílit oboustranného ukončení používání zbraní, decentralizace moci a udělení speciálního statusu Doněcké a Luhanské oblasti a také zajistit stálé monitorování ukrajinsko-ruské hranice (.pdf, str. 1). Tato dohoda byla však často porušována a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padla, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů.

Mírového vyjednávání se následně ujali tehdejší francouzský prezident Francois Hollande a tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. Jejich návrh mírového řešení konfliktu měl být podle slov tehdejšího francouzského prezidenta „přijatelný pro všechny“.

V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která byla podepsána po celonočním jednáním mezi Merkelovou, Hollandem, tehdejším ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem a šéfem Kremlu Vladimirem Putinem.

Podepsaná dohoda stavěla na obdobných bodech jako první minský protokol, který se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region. Zmiňme, že minské dohody před vypuknutím války na Ukrajině v únoru 2022 byly porušovány jak z ruské, tak ukrajinské strany.

Vyjádření Merkelové a Hollanda ohledně minských dohod

Angela Merkelová již v únoru 2015 před uzavřením druhé minské dohody uvedla: „Problém je v tom, že si neumím představit žádnou situaci, v níž by lepší vyzbrojení ukrajinské armády natolik ovlivnilo prezidenta Putina, že by dospěl k dojmu, že může vojensky prohrát (…) Je to realita a je třeba se s ní nějak vypořádat. Vojensky se tu vyhrát nedá.“ Tehdy německá kancléřka zdůrazňovala především důležitost zabránění dalšímu krveprolití a potřebu budování bezpečnosti společně s Ruskem.

Během rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel Merkelová v listopadu 2022 prohlásila, že svým postojem při mírových jednáních v Minsku chtěla dát Kyjevu čas na přípravu k obraně proti Rusku. V rozhovoru z loňského prosince pro Die Zeit svůj postoj zopakovala, když o minských dohodách mluvila jako o pokusu „dát Ukrajině čas, aby se stala silnější“.

V letošním roce se bývalá německá kancléřka stala terčem proruských komiků, kteří se během telefonního hovoru vydávali za bývalého ukrajinského prezidenta Porošenka. Během telefonátu se Angely Merkelové muži zeptali na názor na minské dohody. Ona opět zopakovala, že podepsaná dohoda Ukrajině získala drahocenný čas.

Francois Hollande již v prosinci 2022 poskytl rozhovor deníku The Kyiv Independent, ve kterém mu mj. byla položena otázka, zdali souhlasí s Angelou Merkelovou, že „jednání v Minsku měla oddálit ruský postup na Ukrajině“. Bývalý francouzský prezident s tímto tvrzením souhlasil a uvedl, že „minské dohody ruskou ofenzívu na čas zastavily.“ Dále Hollande dodal: „Od roku 2014, Ukrajina posílila svoje vojenské postavení (…) Je zásluhou minských dohod, že ukrajinská armáda dostala takovou příležitost.“

Bývalý francouzský prezident se rovněž stal obětí zinscenovaného telefonátu, ve kterém se prokremelští youtubeři vydávali za Petra Porošenka. Během hovoru se jej mj. ptali na účel minských dohod. Hollande v rozhovoru odpověděl, že Francie a Německo chtěly pro Ukrajinu získat čas, aby se mohla zotavit. Pro deník Liberation nicméně upřesnil, že tímto zotavením myslel obnovu po ruských útocích na Donbase. Rovněž zdůraznil, že „v žádných mých komentářích (…) jsem nenavrhoval, abychom podepsali minské dohody kvůli tomu, abychom Ukrajincům umožnili připravit se na válku.“

Závěr

V předchozích odstavcích jsme shrnuli vyjadřování bývalého francouzského prezidenta Francoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové k minským dohodám. Výroky obou politiků se dají interpretovat tak, že minské dohody sloužily k získání času ke zlepšení kapacit ukrajinské armády a na zotavení po ruských útocích na východě země. Hollande navíc upřesnil, že nikdy neřekl, že by dohody měly sloužit k tomu, aby se Kyjev mohl připravit na válku. Oba zmínění státníci se tedy v žádném ze svých vyjádření nepřibližovali interpretaci, že mírová jednání byla „bouda na Rusko“, jak tvrdí Jiří Kobza. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) svůj výrok používá jako argument, že má Čína se zprostředkováním míru mezi dvěma znepřátelenými stranami zkušenosti, a proto by dle něj dokázala zajistit mír mezi Ukrajinou a Ruskem.

Válka v Jemenu začala v roce 2014, kdy se šíitští povstalci Hútíové (někdy psáno i jako Húsíové) zmocnili hlavního města Saná. V následujícím roce se do konfliktu na straně jemenské vlády zapojila koalice vedená Saúdskou Arábií, Hútíové jsou přitom podporováni především Íránem – válka je proto považována za zástupný konflikt těchto dvou států.

Ke složitosti situace přispívá i fakt, že se kromě zmíněných stran do konfliktu zapojilo i hnutí jižních separatistů Hirak, jemenská Al-Káida a Islámský stát v Jemenu. Dodejme také, že válka v Jemenu vedla k jedné z největších humanitárních krizí na světě.

V roce 2022 se situace v Jemenu výrazně zklidnila – od dubna do října 2022 totiž platilo příměří vyjednané OSN. Na jeho dalším prodloužení se nicméně znesvářené strany již nedohodly. Naději na možné vyřešení konfliktu vzbudilo v březnu 2023 Čínou zprostředkované jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem, v rámci kterého se obě země dohodly na obnově diplomatických styků.

V dubnu 2023 pak mezi Hútíi a Saúdskou Arábií došlo k výměně zajatců a obě strany zahájily mírová vyjednávání, k definitivnímu ukončení konfliktu však ke dni vysílání námi ověřované debaty nedošlo. Čína do těchto jednání aktivně nevstoupila, funkci mediátora v tomto případě zaujal Omán. Doplňme, že se očekává, že v blízké budoucnosti budou obě strany v jednáních pokračovat.

Na závěr shrňme, že Čína zprostředkovala jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem, a přispěla tak k vytvoření podmínek pro jednání mezi Saúdskou Arábií a jemenskými Hútíi. K uzavření míru mezi těmito dvěma znepřátelenými stranami však oficiálně nedošlo. Prostředníkem při mírových jednáních je navíc Omán. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.