SPD

V novodobých dějinách ovládal území Krymu od roku 1783 Ruský stát. V roce 1954 došlo k darování Krymu v rámci Sovětského svazu Ukrajinské sovětské republice. Ústava Ukrajiny (.pdf, čl. 133) schválená v roce 1996 (str. 60) pak již Krym označuje za Autonomní republiku.

V roce 1997 byla uzavřena dohoda (.pdf, str. 31-40) mezi Ukrajinou a Ruskou federací, která potvrzovala ukrajinskou suverenitu nad územím Krymu (čl. 3). V následujícím roce byla přijata Ústava Autonomní republiky Krym, která platila až do roku 2014. V tomto roce došlo k vyhlášení nezávislosti Krymu, jeho připojení k Ruské federaci, a tím pádem de facto ukončení statusu Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajinské republiky.

Nutno poznamenat, že status Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajiny je dle mezinárodního práva v současnosti stále otevřený, vzhledem k tomu, že vyhlášení nezávislosti a následné kroky byly v rozporu s Ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem (.pdf, shrnutí str. 390-391). OSN například připojení Krymu k Rusku neuznalo, naopak podpořilo teritoriální integritu Ukrajiny a vyzvalo k témuž členské státy a mezinárodní organizace (rezoluce OSN 62/262).

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007, následně pak státy přistoupily k její ratifikaci (ústavnímu procesu schválení mezinárodní smlouvy parlamentem).

„Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii (dále ‚SEU‘), Smlouvu o založení Evropského společenství (dále ‚SES‘), která bude nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie (dále ‚SFEU‘), a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále ‚Smlouva o Euratomu‘),“ popisuje (.pdf , str. 11) publikace Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Cílem smlouvy je učinit z Evropské unie „demokratičtější a transparentnější organizaci, která bude současně působit efektivněji, podporovat práva a hodnoty zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečno a posilovat svou roli ve světové politice,“ vysvětluje (.pdf, str. 4) dále publikace Odboru informování o evropských záležitostech ve spolupráci s Odborem koncepcí a analýz Úřadu vlády ČR.

Vláda ČR (konkrétně Útvar ministra pro evropské záležitosti ve spolupráci s resorty a ústředními orgány) vypracovala Analýzu dopadů Lisabonské smlouvy, kde tyto změny popisuje.

V rámci hlasování se používá systém prosté většiny, kvalifikované většiny (s možností tzv. blokační menšiny) a jednomyslná hlasování. Kvalifikovaná většina je dosažena, pokud pro návrh hlasuje alespoň 55 % členských států a návrh podporují státy, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. V systému zavedeném LS jsou rozhodující dvě kritéria: splnění počtu států a počtu obyvatel. „Zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států,“ uvádí materiál Parlamentu ČR (.pdf, str. 26).

Lisabonská smlouva skutečně rozšířila hlasování, ve kterém se užívá kvalifikované většiny o 68 nových oblastí. Po vstupu smlouvy v platnost se používá již ve 218 oblastech. Princip jednomyslnosti zůstává zachován v citlivých oblastech jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Nelze ale říci, že Lisabonská smlouva jako taková vedla k znevýhodnění postojů zastávaných menšími státy. Pro ochranu menších států před přehlasováním státy velkými zachovala LS tzv. blokační menšinu.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.

V roce 2015 země Evropské unie (kromě ČR, Slovenska, Maďarska a Rumunska) rozhodly o přerozdělení žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015 přijaté v návaznosti na kritickou situaci s migranty v Itálii a Řecku mimo jiné uložilo členským státům povinnost přijmout určitý počet žadatelů o azyl na základě povinných kvót, dle čl. 2 písm. e) byl účel relokace pouze vyhodnocení a vyřízení žádostí o azyl přemístěných migrantů . Toto rozhodnutí bylo napadeno (.pdf, str. 3) Slovenskem, Polskem a Maďarskem u Soudního dvora EU.

Již v dubnu vzešlo z Evropského parlamentu usnesení, které „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“ (bod č. 8).

Itálie kritizovala nedostatečnou solidaritu ostatních členských států. Rovnoměrnější přerozdělování žadatelů o azyl pomocí kvót podporovalo také Německo.

Státy jižní Evropy, především Itálie a Řecko, byly během migrační krize v centru migračních cest. Podle Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex byly v letech 2014 i 2015 středozemní oblasti nejfrekventovanějším místem ilegální migrace. Podle Frontexu narůstalo v těchto oblastech také ilegální pašeráctví a obchod s lidmi. Při pokusech o překonání Středozemního moře došlo k řadě nehod.

Pokud se ale podíváme na důvody migrace, musíme konstatovat, že nešlo primárně o „pozvání“ z evropských zemí. Jak vývoj migrace, tak postojů evropských států se v čase vyvíjely. Migrace do Evropy sílila již od roku 2011 (.pdf, str. 1), kdy začal narůstat počet migrantů z Blízkého východu, Afriky a jihovýchodní Asie přicházejících do Evropy přes Středozemní moře. Za počátkem migrační krize stála řada faktorů, zejména krizová situace na Blízkém východě, konflikty v Sýrii a vzestup Islámského státu a s ním spjatá válka. Proud migrantů postupně sílil a na konci roku 2015 byl zaznamenán (.pdf, str. 2) 1 milion registrovaných příchodů do Evropy přes moře i pevninu.

Z evropských lídrů se pozitivně postavila k přijímání migrantů především německá kancléřka Angela Merkelová, která projevila otevřenost vůči uprchlíkům již ve své novoroční řeči 31. prosince 2014, kdy prohlásila, že Německo pomůže uprchlíkům a přijme je. V následujícím roce pak Evropa čelila doposud nejvyššímu počtu migrantů od druhé světové války.

Za „pozvání“ uprchlíků do Německa je však považováno zejména pozastavení tzv. Dublinského protokolu (který udává, že uprchlík musí žádat o azyl v první evropské zemi) v srpnu 2015. Merkelová tak nabídla azyl všem syrským uprchlíkům, nehledě na to, zda již uprchli do Turecka, či jiné tranzitní země. Kancléřka byla za svůj otevřený přístup kritizována. Maďarský miliardář George Soros dokonce veřejně obvinil Merkelovou z toho, že způsobila migrační krizi.

Samotné tvrzení o souvislosti snahy o přerozdělování uprchlíků a "pozváním" migrantů je ale zavádějící: jak bylo zmíněno, počet migrantů stoupá již od roku 2011 (.pdf, str. 1). "Pozvání" ze srpna 2015 (ukončení Dublinkského protokolu) bylo reakcí na dlouhotrvající migrační vlnu a nelze ho spojovat se snahou zavést přerozdělování uprchlíků ze září 2015 (tedy měsíc po tomto "pozvání", což je doba, během níž se změna do čísel migrantů nemohla promítnout).

Pro kontext je důležité předeslat, že Ivan David zde uvádí důvody pro podporu obecného referenda, a to v reakci na otázku moderátora "Referendum o vystoupení Česka z Evropské Unie. Ano, nebo ne? A pokud ano, tak kdy a proč?"

V článku 2 Ústavy České republiky se píše následující:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Článek 67 hlavy třetí o vládě uvádí následující:

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

Lid je tedy zdrojem státní moci. Tuto moc však vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Vláda České republiky přitom, jakožto vrcholný orgán výkonné moci, vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci výkonné.

Ústava tedy výslovně stanoví, že lid vykonává svou moc prostřednictvím orgánů, přičemž jedním z těchto orgánů je i vláda. V tomto kontextu, kdy dle Ústavy vykonává lid moc primárně nepřímo a jen ve stanovených případech přímo (pomocí referenda), je tedy zavádějící používat výrok jako argument pro přijetí zákona o obecném referendu, v jehož kontextu byl pronesen.

Pokud se podíváme na největší obchodní řetězce v České republice podle jejich tržeb, je vidět, že právě řetězce s nejvyššími tržbami jsou vlastněné zahraničními subjekty. Mezi prvními osmi obchodními řetězci tak není ani jeden český. Českým řetězcem s nejvyššími tržbami je JIP Východočeská s 16,5 mld. Kč tržeb za rok (nedosahuje tak ani na třetinu tržeb největšího řetězce v ČR, německého Kauflandu).

Z tabulky 22 největších obchodních řetězců působících v ČR vyplývá, že tržby největších českých řetězců tvoří pouze necelých 14 % z celkových ročních tržeb. Zahraniční řetězce mají dohromady roční tržby ve výši 310 mld. Kč, přičemž české řetězce pouze 43 mld. Kč. (Dodáváme, že čísla odkazují k ročním tržbám v období 2016–2018, a to v různě definovaném ročním období – z tohoto důvodu je čísla potřeba brát jako přibližná.)

Je nepochybné, že zahraniční řetězce v ČR mají nasmlouvané dodavatele; jejich státní příslušnost, ani původ samotných potravin dodávaných do těchto obchodů však nelze z veřejně dostupných zdrojů objektivně posoudit.

Samotnou potravinovou soběstačnost je možné chápat buď jako nezávislost na dovozech potravin ze zahraničí, nebo jako množství a diverzitu produkce domácího zemědělství, respektive míru, ve které je tuzemské zemědělství schopné nasytit domácí poptávku. Vliv zahraničních řetězců a dovozů potravin ze zahraničí lze zvažovat pouze v případě prvního pohledu. Vzhledem k chybějícím datům o podílu zahraničních potravin v českých obchodech, respektive v obchodech zahraničních řetězců, ale nelze kvantifikovat vliv zahraničních řetězců na potravinovou soběstačnost ČR.

Žebříček zemí z hlediska uživatelské přívětivosti procesu stavebního povolení sestavuje Světová banka (SB) v rámci šetření Doing Business. V rámci šetření bylo zkoumáno 190 zemí, avšak v oblasti stavebního řízení byla data dostupná jen u 185 zemí. Navíc bylo analýze podrobeno také 22 významných jádrových oblastí ve vybraných ekonomikách, jako například Osaka a Tokio v Japonsku nebo Los Angeles v USA. Žebříček obsahuje také souhrnná data pro 7 globálních regionů.

Počet dní potřebných k vyřízení stavebního povolení je dle šetření v ČR roven 246. Mezi 185 zkoumanými zeměmi bez jádrových oblastí a zemí s nedostupnými daty se ČR řadí z hlediska naměřeného počtu dní nutných k získání stavebního povolení na 165. místo. Ke stejnému číslu dospěl například i deník E15, článek však byl publikován v listopadu 2017 a počítá se staršími daty. Dodejme, že pokud bychom země se stejným naměřeným počtem dní počítali jako jednu příčku, celkový počet příček by činil jen 142 a ČR by se umístila na 124. z nich. Obě pojetí výpočtu a řazení jsou běžná, na pravdivosti výroku to tedy nic nemění.

Pokud jde o srovnání s africkými státy, vyšší počet dní je v šetření uveden pouze pro Gabon (276 dní). Nad ČR se umístily státy jako Libérie (87 dní), Beninská republika a Maroko (88 dní), Niger (91), Tunisko (95 dní), Mauritánie (104 dní), Nigérie (110,2 dní), Rwanda (113 dní), Uganda (114 dní), Mozambik (118 dní), Burkina Faso (121 dní), Demokratická republika Kongo (122 dní) a další.

Hnutí ANO vstoupilo do vlády poprvé po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013. První ministryní pro místní rozvoj ve vládě Bohuslava Sobotky se stala tehdejší první místopředsedkyně hnutí ANO Věra Jourová, a to od ledna do října 2014. Na konci roku 2014 se však Věra Jourová stala eurokomisařkou pro spravedlnost, spotřebitele a rovnost mužů a žen a na místě ministryně byla vystřídána Karlou Šlechtovou, kterou nominovalo opět hnutí ANO. V první, menšinové, vládě Andreje Babiše pak tento post zastávala Klára Dostálová, poslankyně za hnutí ANO která na postu ministryně pro místní rozvoj setrvala dodnes.

Dle tzv. kompetenčního zákona, tedy zákona č. 2/1969 Sb., který upravuje kompetence jednotlivých ministerstev, má pak ministerstvo pro místní rozvoj skutečně ve své https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1969-2#p14-1">gesci mimo jiné i stavební řád (zákon).

Poslanci Jan Birke (ČSSD), Pavel Kováčik (KSČM), Karel Tureček (ANO) a Zdeněk Podal (SPD) předložili Poslanecké sněmovně návrh (.pdf) novely zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním úřadu (stavební zákon), 1. listopadu 2018. Dne 5. listopadu 2018 byl návrh novely zákona zaslán vládě k vyjádření. Vláda k danému návrhu zaujala neutrální stanovisko. Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil 5. prosince 2018. První čtení proběhlo 12. února 2019.

Návrh zákona v § 96 odst. 2 (.pdf, str. 1) přidává dva případy, pro které postačí územní souhlas. Jedná se o:

1. terénní úpravy sloužících k zadržování vody v krajině do 1,5 m hloubky o výměře nad 300 m2 nejvíce však do 20 000 m2 na pozemcích, které nehraničí s veřejnými pozemními komunikacemi nebo veřejným prostranstvím.
2. vodní díla do plochy 20 000 m2 s výškou hráze do 1,5 m, která slouží ke vzdouvání a akumulaci vod a která nepodléhají technickobezpečnostnímu dohledu nebo splňují kritéria pro zařazení do IV. kategorie technickobezpečnostního dohledu podle vodního zákona.

Územní souhlas je jednodušší než zjednodušené územní řízení, tedy v případě těchto dvou bodů dochází ke zjednodušení, a tedy i zrychlení. Nejedná se o správní řízení, nelze tedy proti němu podat námitek, což urychlí stavební proces.

Z návrhu zákona ale nijak nevyplývá, že by se měl urychlit režim vydávání územního souhlasu obecně, pouze jej rozšiřuje o tyto případy.

Navíc z důvodové zprávy plyne, že tato nová úprava primárně reaguje na stále častější výskyty tzv. meteorologického sucha (.pdf, str.4) "Navrhovaná novela stavebního zákona umisťování nově vymezených terénních úprav a malých vodních děl zařazuje do jednoduššího režimu územního souhlasu, namísto územního rozhodnutí. Tím se výrazně přispěje k posílení výskytu vody v krajině, což podpoří lokality s příznivým mikroklimatem a v podstatě umožní zachování biodiverzity a výskyt
historického osídlení české krajiny faunou a florou." (.pdf, str.5)

Nejedná se však o jediný návrh novely stavebního zákona. 14. září 2018 předložila skupina poslanců (Martin Kupka, Petr Fiala, Zbyněk Stanjura, Jana Černochová, Jiří Ventruba, Marek Benda, Jan Zahradník, Bohuslav Svoboda, Pavel Žáček, Martin Baxa, Ilona Mauritzová, Jaroslav Martinů, Václav Klaus, Petr Beitl, Jakub Janda, Karel Krejza, Vojtěch Muznar, Jan Skopeček, Veronika Vrecionová, Pavel Blažek, Stanislav Blaha, Ivan Adamec, Vít Rakušan, Petr Gazdík, Jana Krutáková, Petr Pávek, Jan Farský a Věra Kovářová) návrh změny stavebního zákona. Návrh putuje do 1. čtení.

Podobně 13. března 2018 poslanci Vít Rakušan, Jan Farský, Petr Gazdík, Věra Kovářová, Jana Krutáková a Petr Pávek podali návrh novely stavebního zákona, který byl zamítnut v 1. čtení.