Vídeňská úmluva o diplomatických stycích z roku 1961 je mezinárodní smlouvou, která kodifikuje (.pdf, str. 46) „základní formy vztahů mezi státy, tzn. zejména jejich bilaterální formu a podobu a dále výsady a imunity diplomatických misí a jejich personálu“. V čl. 9 odst. 1 je uvedeno, že stát, na jehož území působí diplomatická mise jiného státu (přijímající stát), může „kdykoliv a bez povinnosti uvést důvody pro své rozhodnutí“ označit kteréhokoliv člena diplomatické mise vysílajícího státu za nepřijatelného (tzv. persona non grata). Pokud je člen mise za takového označen, vysílající stát má podle okolností člena mise odvolat nebo ukončit jeho funkci. Neučiní-li tak, může jej přijímající stát odmítnout uznat za člena mise.

Vyhoštění členů diplomatické mise je v případě České republiky odpovědí na výbuch muničního skladu ve Vrběticích, při kterém zahynuli dva lidé. Podle vyšetřování BIS a dalších bezpečnostních složek státu za ním stojí dva členové ruské rozvědky GRU, proto je tento útok vnímán jako narušení svrchovanosti Česka jiným státem.

V nedávné minulosti byli podobně vyhoštěni ruští diplomaté z Velké Británie, tehdy šlo o odpověď na otravu dvojitého agenta Sergeje Skripala jedem novičok. Několik zemí Evropské unie a Spojené státy vyhostili ze solidarity ruské diplomaty působící na jejich území. Celkové číslo nakonec dosahovalo více než stovky vyhoštěných diplomatů.

V sobotu 17. dubna 2021 vystoupili vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) a předseda vlády Andrej Babiš (hnutí ANO) na tiskové konferenci. Premiér oznámil, že podle zjištění českých tajných služeb byli do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích na Zlínsku v roce 2014 zapojeni ruští agenti. „Musím konstatovat, že existuje důvodné podezření o zapojení důstojníků ruské vojenské zpravodajské služby GRU, jednotky 29155, do výbuchu muničních skladů,“ uvedl na tiskové konferenci Andrej Babiš.

Z Česka bylo kvůli tomu vypovězeno 18 pracovníků ruské ambasády, kteří byli identifikováni jako členové ruských tajných služeb. Na opuštění země dostali tito zaměstnanci 48 hodin. Ruská federace v odvetném kroku vyhostila 20 členů české diplomatické mise, včetně zástupce velvyslance Luboše Veselého. Zaměstnanci české ambasády dostali na opuštění území Ruska „o něco více než 24 hodin“.

Senátor Pavel Fischer tedy uvádí správné údaje. Rusko v reakci na vyhoštění svých 18 diplomatů z ČR vyhostilo ze svého území více českých diplomatů, přičemž na opuštění země jim skutečně poskytlo méně času. Vyhoštěn byl navíc i zástupce velvyslance Vítězslava Pivoňky Luboš Veselý.

Rudolf Jindrák, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, se 20. července 2020 stal zmocněncem pro konzultace s Ruskem. Tato funkce byla zřízena mimo jiné ke koordinaci česko-ruských diskuzí týkajících se sporu ohledně sochy maršála Koněva. Tyto konzultace navrhlo Moskvě české Ministerstvo zahraničí již v květnu 2020, a to na základě česko-ruské smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci.

Jindrák v červenci 2020 v rozhovoru pro Radiožurnál potvrdil, že na českou nótu navrhující setkání na nejvyšší úrovni Rusko neodpovědělo. Argumentoval také tím, že od doručení nóty v té době uběhl teprve týden, tudíž by nezaslání odpovědi nepřikládal žádný zvětšený význam.

V rozhovoru pro ČT24 Jindrák následně uvedl (video, čas 2:00–2:07), že Rusko alespoň představilo osobu, která se stane jeho partnerem při jednání. Jde o prvního náměstka ruského ministra zahraničí Vladimira Titova. 

K setkání nejvyšších představitelů státu, stejně tak jako k setkání Jindráka s Titovem doposud nedošlo. Jindrák toto v březnu 2021 odůvodnil nemožností cestovaní s ohledem na pandemii covidu-19. Později v reakci na dění okolo výbuchu muničního skladu ve Vrběticích uvedl: „Určitě si vůbec nedovedu představit, že bych se teď s kýmkoli z ruské strany scházel nebo měl nějaký jiný kontakt."

Pomník sovětského maršála Ivana Koněva byl na náměstí Interbrigády v Praze 6 odhalen 9. května 1980 u příležitosti 35. výročí osvobození Československa. V posledních letech sílily debaty jednak o roli maršála Koněva při osvobození, jednak o jeho pražském pomníku, který byl opakovaně terčem útoků vandalů. 12. září 2019 zastupitelstvo Prahy 6 rozhodlo (.doc) o nahrazení sochy maršála Koněva památníkem osvobození Prahy. V dubnu 2020 byla socha skutečně odstraněna a uložena v depozitáři.

Ruská strana již den po rozhodnutí zastupitelstva Prahy 6 uvedla, že se jedná o porušení smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993, a pohrozila dalšími kroky. 

Na samotné odstranění sochy ruské ministerstvo zahraničí reagovalo protestní nótou. Bouřlivou odpovědí bylo také napadení české ambasády v Moskvě, za nímž stáli ruští extrémisté. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu následně navrhl zákon, který by umožňoval trestní stíhání lidí, kteří Koněvovu sochu nechali odstranit.

Doplňme, že vzhledem k situaci se pod policejní ochranu dostali tři pražští politici, kteří otevřeně propagovali tvrdou reakci na ruské výhružky. Jednalo se o starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře, primátora Zdeňka Hřiba a starostu Řeporyjí Pavla Novotného.

Předně je nutné pro hodnocení výroku rozlišit termíny, které jsou v něm použity. Právní teorie zná pojem veřejné sbory, kterým označuje organizovaná uskupení, jejichž prioritním účelem je ochrana veřejného pořádku, bezpečnosti, života, zdraví etc. (KOPECKÝ, Martin. Správní právo – Obecná část, C. H. Beck, 2019). Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečností sbory, záchranné sbory a havarijní služby. My se podíváme na první dvě kategorie.

Ozbrojené síly se člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. Mezi ozbrojené bezpečností sbory patří Policie České republiky, Celní správa, Vězeňská služba, Generální inspekce bezpečnostních sborů, ale například i dvě civilní zpravodajské služby (Bezpečností informační služba a Úřad zahraničních styků).

Senátor Fischer užil termín ozbrojené složky, který český právní řád nezná. Podobně právní řád nezná ani termín speciálních služeb, ale naopak používá termín zpravodajské služby, mezi něž patří Bezpečnostní informační služba (BIS), Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) a Vojenské zpravodajství při Ministerstvu obrany. Jejich právní režim upravuje Zákon o zpravodajských službách ČR.

Při hodnocení budeme vycházet z obecného významu slov „ozbrojené složky“, a pod tento pojem tedy zařadíme ozbrojené bezpečnostní sbory a ozbrojené síly. Senátorem Fischerem uvedené „speciální služby“ pak chápeme jako souhrn tří českých zpravodajských služeb. 

V takovém případě je pravda, že všechny ozbrojené veřejné sbory jsou pod přímou nebo alespoň nepřímou parlamentní kontrolou. Například ozbrojené síly jsou kontrolovány prostřednictvím Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny. Na senátorem Fischerem zmíněnou Bezpečnostní informační službu je dohlíženo skrze Stálou komisi pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby. Konkrétní orgány, které kontrolu provádí, stanovují vždy jednotlivé speciální zákony, viz například § 98 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR.

Mezi orgány Poslanecké sněmovny patří také Stálá komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů a Kontrolní výbor, který mimo jiné kontroluje také činnost Celní správy ČR.

Pod pojem bezpečnostní sbor však nespadá například obecní policie, která je orgánem obce. Logicky tak nepodléhá parlamentní kontrole.

Prezident Miloš Zeman v kontextu odvolání bývalého ministra zdravotnictví Jana Blatného tvrdí, že v rámci Ústavy může i nemusí odvolat na návrh předsedy vlády jiného člena vlády.

Čl. 74 Ústavy České republiky stanovuje, že „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. Z toho tedy vyplývá, že prezident má pravomoc svým podpisem stvrdit odvolání ministra, pokud mu tak navrhne předseda vlády. 

Vyvstává však otázka, jestli je možné, aby prezident odmítl odvolání ministra podepsat. Ústavní právníci se shodují, že to možné není. Podle nich plyne prezidentu republiky z čl. 74 povinnost odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, přičemž prezident nemá v tomhle ohledu žádný prostor pro uvážení. To je dovozováno ze silného postavení předsedy vlády v českém ústavním systému, které je zakotveno například v čl. 77 Ústavy.

V tomto smyslu se vyjádřil například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, podle kterého tato prezidentova nečinnost není v souladu s ústavním pořádkem. Podle Pavla Rychetského je absolutním pánem vlády premiér „a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní“.

Stejně vykládá tento článek Ústavy i ústavní právník Jan Kysela, podle kterého nemůže prezident ministra neodvolat. Jan Kysela se dále vyslovil, že by toto jednání prezidenta vedlo k obsahovému vyprázdnění funkce předsedy vlády, protože „co je to za pána nad vládou, když mu tam sedí někdo, koho tam nechce". S prezidentovou povinností odvolat ministra na návrh premiéra souhlasí i ústavní právník Aleš Gerloch. „Zde je jednomyslná shoda, že prezident má bez zbytečného odkladu povinnost návrhu vyhovět," dodává k tomu ústavní právník Jan Wintr.

Vedle odvolání upravuje dále Ústava v čl. 73 situaci, kdy se člen vlády vzdá své funkce podáním demise prezidentu republiky prostřednictvím předsedy vlády. Na rozdíl od institutu odvolání však prezidentovi z tohoto článku Ústavy neplyne povinnost, aby demisi podepsal, jak uvádí Jan Wintr. Dle něj má prezident povinnost přijmout demisi vlády jen za určitých podmínek. V ostatních případech podání demise (včetně podání demise ministrem) je podle Jana Wintra prezidentovi ponechána možnost pro uvážení.

Předně uveďme, že Miloš Zeman zde mluví v kontextu odvolání ministra Blatného, a je tedy zřejmé, že má na mysli odvolání ministrů z vůle premiéra dle čl. 74 Ústavy, to plyne i z následující věty rozhovoru: „Možná, že někteří z nich se to také dozvěděli z médií, ale byli to lidé, kteří odvedli kus práce, ale potom už byli unaveni a nestačili tempu vlády.“ Z tohoto důvodu se tedy v rámci ověření výroku zaměříme na situace, kdy byl ministr odvolán na přímou žádost premiéra, a nikoliv na situace, kdy ministr sám rezignoval. Obě situace se přitom liší nejen fakticky, ale i právně. Zatímco rezignaci ministra prezident přijmout nemusí a ve funkci jej může ponechat, návrh na odvolání ministra předložený premiérem má prezident povinnost vyslyšet.

Miloš Zeman zastával funkci předsedy vlády od 22. července 1998, poté, co ČSSD, za niž kandidoval, zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny. Premiérem jednobarevné menšinové vlády ČSSD byl Zeman až do konce volebního období, tedy do 12. července 2002.

Ministerstva financí se jako první v Zemanově vládě ujal Ivo Svoboda, který byl v červenci 1999 z vůle premiéra nahrazen Pavlem Mertlíkem. Pavla Mertlíka, který na své funkce ve vládě rezignoval, následně v dubnu 2001 vystřídal současný guvernér České národní banky Jiří Rusnok, který na postu ministra financí vydržel až do konce volebního období.

Na Ministerstvu zdravotnictví došlo pouze k jedné výměně, a to když Ivana Davida, který sám rezignoval, nahradil Bohumil Fišer. Stejně tak na Ministerstvu spravedlnosti, kde Otakara Motejla vystřídal Jaroslav Bureš, i v tomto případě se jednalo o dobrovolnou rezignaci ze strany ministra Motejla. Z čela Ministerstva pro místní rozvoj premiér odvolal Jaromíra Císaře a nahradil jej Petrem Lachnitem. Na Ministerstvu vnitra po Václavu Grulichovi převzal funkci Stanislav Gross. I výměna ministra Grulicha byla plánována premiérem Zemanem, než však tak premiér stačil oficiálně učinit, ministr sám rezignoval.

Na výměnu šéfů resortů došlo i na Ministerstvu dopravy a spojů (dnes Ministerstvo dopravy) a na Ministerstvu obrany. Konkrétně byl na dopravním resortu vyměněn Antonín Peltrám za Jaromíra Schlinga, v případě resortu obrany pak Vladimír Vetchý za Jaroslava Tvrdíka. Ve vládě Miloše Zemana existoval také post tzv. ministra bez portfeje, na němž Jaroslava Baštu vystřídal Karel Březina. Všechny tři tyto výměny proběhly z vůle premiéra Zemana.

Poslední změnou v Zemanově vládě pak byla rezignace vicepremiéra Lánského.

Celkem tedy Miloš Zeman jakožto premiér odvolal pouze 5 ministrů, a to Svobodu, Císaře, Peltráma, Vetchého a Baštu. Ani pokud bychom započítali i ministra vnitra Grulicha, který by byl pravděpodobně odvolán, nebýt jeho rezignace, nedostaneme se na 8 odvolaných ministrů zmíněných ve výroku. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Při ověřování tohoto výroku se zaměříme na to, zda tajné hlasování bylo skutečně na žádost koaličních partnerů a také, zda došlo k veřejnému hlasování na jednání zastupitelstva. Zda byla tajná forma hlasování zbytečná, nehodnotíme.

Zmiňované usnesení (.pdf) o finančním krytí geologického průzkumu při zahájení výstavby metra D schválila Rada hlavního města Prahy 20. května 2019. Ze zápisu (.pdf, str. 23) z jednání Rady HMP zjistíme, že hlasování bylo opravdu na návrh náměstka primátora Scheinherra (Praha sobě) tajné. S návrhem na tajné hlasování souhlasilo 6 radních, 2 byli proti a 2 se zdrželi. „Náměstek primátora Scheinherr podal procedurální návrh na tajné hlasování k uvedenému tisku. Primátor hl. m. Prahy dal následně hlasovat o procedurálním návrhu na tajné hlasování s tím, že hlasy budou po jejich odevzdání jednotlivými členy Rady HMP spočítány ověřovateli zápisu, kteří rovněž oznámí výsledky tajného hlasovaní. Procedurální návrh byl přijat (pro procedurální návrh hlasovalo 6, proti 2, zdrželi se 2, nepřítomen 1 – radní Chabr).“

Na svém facebookovém profilu a také pro portál Novinky.cz se k tajnému hlasování negativně vyjádřila radní Hana Kordová Marvanová (Spojené síly pro Prahu). Pro Novinky.cz uvedla: „Důvody pro tajnou volbu nevidím a neuznávám. Překvapilo mě, že pro tajné hlasování byl pan primátor. Myslím, že ostatní Piráti ne. Pak byla krátká rozprava a dotazy, proč je to tajné, a na ty nebylo odpovězeno.“ Primátor Hřib na dotaz Novinek.cz, kdo prosazoval tajné hlasování a proč on pro něj hlasoval, neodpověděl.

Servery Deník.cz a Novinky.cz shodně uvádí, že s tajným hlasováním souhlasili primátor Zdeněk Hřib (Piráti), náměstek Petr Hlaváček (Spojené síly) a čtyři radní za Prahu sobě (Adam Scheinherr, Pavel Vyhnánek, Hana Třeštíková, Milena Johnová). Hana Kordová Marvanová (Spojené síly) a Vít Šimral (Piráti) naopak hlasovali proti. Zdrželi se radní Petr Hlubuček (Spojené síly) a Adam Zábranský (Piráti).

Po schválení návrhu Radou došlo k jeho schválení i Zastupitelstvem HMP. Usnesení (.pdf) bylo přijato 24. května 2019 veřejným hlasováním. Pro úplnost uveďme, že pro návrh ve veřejném hlasování zvedlo ruku 37 zastupitelů, proti nebyl žádný a 2 se zdrželi.

Po zasedání Ústředního krizového štábu, které se konalo 17. března 2021, prohlásil ministr vnitra Jan Hamáček, že hlavní hygienička Pavla Svrčinová představí novou verzi protiepidemického systému (PES). Jan Hamáček rovněž uvedl, že obměněný systém PES bude připraven do týdne (tedy do 24. března).

Pavla Svrčinová následně 24. března skutečně oznámila, že nový protiepidemický systém představí nejdříve po Velikonocích. Hlavní hygienička také uvedla, že po Velikonocích bude rozhodnuto, zdali nový PES bude platit jako celek, nebo bude přizpůsobován pro jednotlivé sektory.

Protiepidemický systém (PES) byl zaveden 13. listopadu 2020 a jeho součástí je například rozdělení jednotlivých krajů podle míry nákazy do pěti stupňů. Každému stupni poté odpovídá různě přísná míra protiepidemických opatření. Od 6. ledna je index rizika vypočítáván dle nové metodiky. Tato druhá verze PES měla zohlednit podíl hospitalizovaných s covidem-19, kteří byli diagnostikováni až v nemocnici.

Pro úplnost doplňme, že den po vynesení výroku Tomia Okamury, tedy 26. března, řekla Pavla Svrčinová, že nový PES bude představen ještě před Velikonocemi.

Předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr pro server Lidovky.cz uvedl, že k 24. březnu bylo pro školství k dispozici 2,6 milionů antigenních testů, které nakoupilo Ministerstvo vnitra.

Dodejme, že v usnesení vlády z 8. března se píše o celkovém počtu necelých 7,7 milionů testů určených pro Ministerstvo školství.

První část dodávky (přibližně 3,6 milionů) antigenních testů pro samotestování žáků šla přes společnost Tardigrad International Consulting, kterou komise složená ze zástupců Ministerstva vnitra, Ministerstva školství a Ministerstva zdravotnictví vyhodnotila jako nejvhodnější.

Nicméně jeden milion z původní dodávky testů pro školáky putoval nakonec úřadům, školám tak zůstalo 2,6 milionů testů. Pro úplnost doplňme, že zakázku na dodávku zbylých pěti milionů antigenních testů pro školství získala společnost Masanta.

5. října 2020 vláda na jednání rozhodla (.pdf, str. 1) o uvolnění 2,9 milionů respirátorů ze státních rezerv pro pedagogické i nepedagogické zaměstnance. Dále vláda upřesnila, že je „prostřednictvím Hasičského záchranného sboru (…) pošle krajům a hlavnímu městu Praze, které je následně rozešlou do škol a školských zařízení“. Každý pedagogický i nepedagogický zaměstnanec tak měl obdržet 10 kusů těchto ochranných prostředků. Respirátory byly distribuovány krajům následující den z policejního skladu v Opočínku na Pardubicku, přičemž další distribuce školským zařízením už záležela na jednotlivých krajích.

22. února 2021 poté vláda rozhodla o dalším bezplatném poskytnutí respirátorů do škol: „Ze skladů Správy státních hmotných rezerv bude uvolněno také 3 467 312 kusů respirátorů (…), které vláda pošle bezplatně do škol a dalších školských zařízení. Jejich zaměstnanci dostanou v období od 1. března 2021 do 31. března 2021 po třech respirátorech na týden. Jedná se o školy a školská zařízení, ve kterých bude povolena prezenční výuka od 1. března 2021 (otevření škol bylo nakonec odloženo, pozn. Demagog.cz) a následně podle harmonogramu schváleného vládou 15. února.“

Dle zpráv z 8. března následně některé školy část z téměř 3,5 milionu respirátorů ze státních zásob již obdržely, další poté na dodávku teprve čekaly. O zaslání respirátorů do škol také na začátku března informoval předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr. Je tedy pravdou, že celkem stát rozdělil školám cca 6,4 milionu respirátorů.

Doplňme, že většinu škol a školských zařízení v České republice nezřizuje přímo stát, ale kraje a obce, případně soukromé subjekty či církve. Zřizovatelem nicméně mohou být podle školského zákona například také jednotlivá ministerstva.

Zaměstnanci škol však nebyli jedinou skupinou, která od státu obdržela respirátory. V listopadu 2020 vláda totiž uvolnila 3 miliony respirátorů pro zaměstnance sociálních služeb. Ty jsou přitom provozovány především soukromými subjekty nebo subjekty zřízenými církvemi, obcemi či kraji.

Co se týče zodpovědnosti zřizovatele (zaměstnavatele) zajistit ochranné pomůcky (tedy respirátory nebo obdobné prostředky), tu od 1. března 2021 nařizuje mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví (.pdf, str. 4) z 26. února. Pro úplnost dodejme, že tato povinnost pro zaměstnavatele dříve neplatila (.pdf) a na vybavení respirátory se například nevztahovala povinnost zaměstnavatelů „poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky“ podle https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-262#p104-1">§ 104 odst. 1 zákoníku práce.

Robert Plaga tedy poněkud nepřesně uvádí, že zajištění respirátorů je zodpovědností zřizovatele školy. Tato povinnost však platí až od března 2021 a v době, kdy vláda rozhodla o distribuci respirátorů do škol, tato povinnost neexistovala. Výrok hodnotíme jako nepravdivý především proto, že zaměstnanci škol nejsou jedinou profesní skupinou, které stát rozdělil respirátory, ačkoliv není přímým zaměstnavatelem. 3 miliony respirátorů byly rozděleny také mezi zaměstnance sociálních služeb.