Ursula von der Leyen, nominantka na předsedkyni Evropské komise, která se stala kompromisním řešením po odmítnutí Franze Timmermanse při výběru vrchního představitele této instituce, působila dříve jako německá ministryně obrany. Její navržení vyvolalo u členů Evropského parlamentu smíšené reakce. Ursula von der Leyen nebyla před nominací tzv. spitzenkandidátkou, tedy nebyla na pozici navržena již při volbách za některou z politických stran v Evropském parlamentu.

Výrok Marcela Kolaji se přitom dle kontextu zřejmě váže k zastávání evropských postů. Jelikož je pravdou, že Ursula von der Leyen žádný takový post nezastávala a v letošních volbách na něj nekandidovala, uznáváme Kolajův výrok jako pravdivý. Jeho formulace, že von der Leyen nejevila „jasné známky zájmu o evropskou politiku“, je však zavádějící. Dohledali jsme řadu případů, kdy se von der Leyen ve své veřejné činnosti věnovala evropským tématům.

Na poli domácí německé politiky je von der Leyen úzce spjata s CDU, do které vstoupila v roce 1990. V první vládě Angely Merkel zastávala pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Poté pracovala na ministerstvu práce a od roku 2014 zastávala pozici ministryně obrany. Podle Der Spiegel se však umístila až jako druhá od konce v žebříčku spokojenosti s prací německé vlády a byla kritizována za způsob, kterým se snažila reformovat armádu.

Jak je z její politické kariéry zřejmé, je zastánkyní vzniku společné evropské armády. Tento projekt zatím nemá žádnou konkrétní podobu, možné podoby jeho uskutečnění se liší - od prohlubování současné spolupráce na úrovni obrany až po vznik evropských ozbrojených sil, jejichž vojáci by byli přijímáni a cvičeni přímo pro jednotnou evropskou armádu.

V roce 2011 von der Leyen řekla týdeníku Der Spiegel, že: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské - vytvořené podle federativních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“. V kontextu podpory hlubší integrace EU patří mezi odpůrce Brexitu a staví se za zachování co nejbližšího vztahu Evropské unie a Velké Británie i po něm s tím, že: „Dnes je zřejmé, že Brexit je ztráta pro všechny“. Vývoj událostí po referendu označila za: „prasknutí bubliny prázdných slibů ... , kterou nafoukli populisté“.

V roce 2015 Ursula von der Leyen kritizovala Maďarsko za použití slzného plynu proti žadatelům o azyl na srbsko-maďarské hranici. Její postoje k jednotlivým tématům týkajících se evropské i světové politiky shrnuje také článek Deutsche Welle.

Jako zajímavost ještě můžeme zmínit, že von der Leyen v Bruselu vyrůstala a její otec pracoval pro organizace předcházející vzniku EU, tedy pro Evropské společenství uhlí a oceli nebo Evropské hospodářské společenství.

Pravdou zůstává, že Ursula von der Leyen neusilovala v těchto volbách o post v institucích EU. Avšak v obecnějším měřítku je zavádějící tvrdit, že by se o evropské záležitosti nezajímala vůbec.

Ursula von der Leyen, německá ministryně obrany, byla na mimořádném zasedání Evropské rady nominována na pozici předsedkyně Evropské komise. Pro nominaci von der Leyen hlasovali lídři všech členských států EU (kromě Německa, které se zdrželo), ještě ji však musí schválit Evropský parlament.

Fakt, že byla Evropskou radou nominována právě von der Leyen, opravdu vykazuje znaky demokratického deficitu. Von der Leyen totiž v posledních volbách nekandidovala do Evropského parlamentu, tudíž pochopitelně nebyla ani spitzenkandidátkou (kandidát politické frakce v Evropském parlamentu na předsedu Evropské komise), a její nominace je tak prozatím pouze výsledkem jednání lídrů členských států, kteří systém spitzenkandidátů odmítli.

To bylo také důvodem sporů uvnitř německé vládní koalice CDU/CSU a SPD, které vedly k německému zdržení se při hlasování o nominaci von der Leyen na Evropské radě. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise. Obě strany tak poukazují na nedemokratickou povahu nominace von der Leyen.

Po dlouhých jednáních se 2. 7. 2019 lídři členských států EU usnesli na novém vedení EU v čele s novou předsedkyní Evropské komise, kterou by měla být německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Mezi lídry členských států se neřadí jen premiéři, jako je to běžné v případě ČR, ale i prezidenti (případ Francie - Emmanuel Macron).

Další tři klíčové pozice EU by měly být obsazeny následovně: Christine Lagarde byla zvolena do čela Evropské centrální banky, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku (VPUZBP) by měl být Josep Borrell a Evropskou radu bude řídit Charles Michel.

O potvrzení nové předsedkyně komise, společně se jmény nových komisařů a nového šéfa diplomacie (VPUZBP), rozhodne Evropský parlament. Ten bude také volit svého předsedu.

Na přelomu června a července 2019 proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Výsledkem vyjednávání jsou nominace, které však ještě musí schválit Evropský parlament.

Lídři členských států vybrali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, předsedou Evropské rady by měl být belgický premiér Charles Michel, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku by se měl stát španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde.

Podle současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska nikdo z 28 lídrů nebyl proti balíčku nominací, pouze Německo se zdrželo hlasování o kandidátce na předsedkyni Komise; ale celý balíček Angela Merkelová podpořila. Důvodem zdrženlivého postoje Německa k Ursule von der Leyen jsou podle dostupných vyjádření německých politiků spory uvnitř velké vládní koalice CDU/CSU a SPD. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát (kandidát politické frakce na předsedu Evropské komise) do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise.

Předesíláme, že nehodnotíme, jak se vlastnictví mediálního domu MAFRA může projevovat na novinových titulcích. Za faktický obsah výroku považujeme Michálkův poukaz na odůvodnění ministerských rezignací.

V době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly vliv médií na svůj odchod bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčala (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Z informací pro rok 2018 dle projektu Media Projekt Unie vydavatelů plyne, že je skupina Mafra nejsilnějším hráčem, který ovládá 28 % trhu tiskovin (včetně magazínů, časopisů apod.). Tato pozice vznikla koupí společnosti Bauer, která byla dokončena v prosinci 2018 poté, co byla schválena antimonopolním úřadem.

Zdroj: Unie vydavatelů (.pdf, str. 37)

Skupina Mafra je součástí holdingu Agrofert. Premiér Andrej Babiš, dle svých slov a informací z holdingu, převedl svoje vlastnictví firmy Agrofert na dva svěřenské fondy v únoru 2017, aby splnil požadavky nového zákona o střetu zájmů. I přes oficiální naplnění zákona stále zaznívají rozporné názory na to, zda se premiér Andrej Babiš vzdal kontroly své firmy i de facto.

Pokud se však zaměříme pouze na trh tištěných deníků (novin), je podíl vydavatelství MAFRA nižší. V roce 2017 byl jeho podíl pouze 24,3 % trhu, v roce 2018 tento podíl klesl na 23,8 %. Nejsilnějším vydavatelstvím je v obou případech Czech News Center, vydávající např. deník Blesk či Sport.

Pokud jde o média, je otázka, zda je možné posuzovat jejich vliv na odchod ministrů. Stejně tak se lze ptát, do jaké míry se může projevovat vliv majitele na témata a zaměření jejich článků. Vliv médií na svůj odchod v době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly pouze bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčála (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Marie Benešová kandidovala ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 na kandidátce ČSSD bez politické příslušnosti. Byla zvolena a v období od 26. 10. 2013 do 26. 10. 2017 patřila v Poslanecké sněmovně pod Poslanecký klub ČSSD. Od roku 2013 byla poradkyní Miloše Zemana pro justici.

O služební návštěvě rakouské Vídně ve dnech 24. a 25. června 2019 informoval poslanec Michálek na svém facebookovém účtu statusem a fotografiemi. Cesty se podle všeho účastnil jakožto člen delegace Mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny.

Rakouská republika má dvoukomorový parlament. V jeho dolní komoře parlamentu je aktuálně zformováno pět poslaneckých klubů na půdorysu politických stran. Těmi jsou: ÖVP – Rakouská lidová strana (61 poslanců), SPÖ – Sociálně demokratická strana Rakouska (52 posl.), FPÖ – Svobodná strana Rakouska (51 posl.), NEOS – Nové Rakousko a Liberální fórum (10 posl.), JETZT – Nyní (7 posl.). Další 3 členové dolní komory jsou bez poslaneckého klubu.

V horní komoře parlamentu, Spolkové radě, se nacházejí zástupci pouze tří politických formací: ÖVP (22 mandátů), SPÖ (21 mandátů) a FPÖ (15 mandátů). Všechny tyto 3 strany mají zároveň zastoupení i v dolní komoře. 3 členové horní komory jsou nezařazeni.

V rakouském parlamentu tak skutečně nalezneme 5 politických stran.

Poslanecké kluby patří k základním jednotkám sdružování poslanců. Umožňují skupinám poslanců sdružovat se na základě politické příslušnosti či společného zájmu a organizovat tak společný postup. Podmínky pro jejich vznik a fungování jsou popsány v deváté části jednacího řádu (zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny).

V současné době operuje na půdě Sněmovny 9 poslaneckých klubů, které nesou název devíti politických subjektů zvolených do Sněmovny ve volbách v roce 2017. Tyto kluby sdružují dohromady 195 poslanců. 5 poslanců není zařazeno do žádného klubu (tzv. nezařazení). Nejvíce poslanců sdružuje klub ANO 2011 (celkem 78 poslanců). Dalšími kluby jsou klub Občanské demokratické strany (23 poslanců), klub České pirátské strany (22 poslanců), klub hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (19 poslanců), klub České strany sociálně demokratické (15 poslanců), klub Komunistické strany Čech a Moravy (15 poslanců), klub Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové (10 poslanců), klub TOP 09 (7 poslanců) a klub Starostové a nezávislí (6 poslanců).

Návrh na vyslovení nedůvěry vládě je legitimním nástrojem opozice. Může ho aktivně využít v průběhu funkčního období, jak je stanoveno v čl. 72 Ústavy:

„(1) Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru.

(2) Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.“

Není pravda, že každá opozice v historii České republiky návrhu na vyslovení nedůvěry vládě využila. V prvním, druhém, ani třetím volebním období Poslanecké sněmovny neproběhlo žádné hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Ve čtvrtém volebním období však toto hlasování proběhlo dvakrát, v pátém a šestém volebním období dokonce pětkrát. V sedmém se o tomto hlasovalo jen jednou. V osmém, současném období, se o nedůvěře vládě hlasovalo již dvakrát. Poprvé proběhlo hlasování v listopadu 2018 v souvislosti s nejasnostmi ohledně cesty premiérova syna Andreje Babiše ml. do Moskvy a na Krym. Podruhé došlo k hlasování na konci června 2019, a to především kvůli uniklému znění auditní zprávy Evropské komise, dle které je Andrej Babiš ve střetu zájmů.

Předmětný výrok tedy hodnotíme jako nepravdu. Ačkoli je vyvolání hlasování o nedůvěře legitimním nástrojem opozice, není pravda, že by jej opozice v každém volebním cyklu vyvolala několikrát.