Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože sice existuje celá řada projektů, které jsou financovány také ze strany státu, ale není možné dohledat doklady o součinnosti vlády se soukromým sektorem, díky které by byly tyto projekty přizpůsobovány konkrétním potřebám firem.

Existuje celkem osm typů programů, jejichž cílem je finančně podpořit rozvoj projektů, které povedou k vyšší konkurenceschopnosti ČR v oblasti vědy a výzkumu. V současné době je u konce několik veřejných soutěží, z nichž bylo vybráno několik stovek projektů, které budou jednotlivými programy financovány. Mezi hlavní priority jednoho z nejnovějších programů Epsilon patří:

• Konkurenceschopná ekonomika založená na znalostech.
• Udržitelnost energetiky a materiálových zdrojů.
• Prostředí pro kvalitní život.

Tento program účinný až do roku 2025 vyhlásil 17. října 2016 výsledky už druhé veřejné soutěže, které se zúčastnilo několik projektů. Na stránkách Technologické agentury ČR je dostupný seznam podporovaných i nepodporovaných projektů, s nimiž se nepředpokládá uzavření „Smlouvy o poskytnutí podpory“. Na stránkách jsou také dostupné výsledky dalších veřejných soutěží vyhlašovaných jinými programy.

Podle národní politiky vědy, výzkumu a inovací pro rok 2016 až 2020 patří mezi pět oblastí, v nichž věda zaostává, i spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Konkrétně jde o vývoj aplikovaného výzkumu a oblastí, které se budou pravidelně konzultovat se zástupci trhu. V současné době je největší pozornost zaměřena na obory jako je biotechnologie, nanotechnologie, automobilový průmysl nebo železniční doprava.

Rada pro výzkum, vývoj a inovace stanoví strukturu výdajů, rozešle ji správcům jednotlivých rozpočtových kapitol a poté předloží vládě návrh o výdajích na výzkum a inovace, podle zákona 130/2002 Sb. Spolu s návrhem předkládá i střednědobý výhled na dva nadcházející roky.

Podle dat ČSÚ oproti srovnání s minulými vládami došlo skutečně k navýšení výdajů, a to i ve vyjádření % ku HDP. Oproti roku 2011 v nominálních částkách o jednu čtvrtinu.

Střednědobý výhled (.pdf, tab. č. 5, str. 66) na 2017 a 2018 - Výdaje na výzkum a vývojBez prostředků z EU, v Kč

RokVýdajeNavýšení stř. výhleduCelkem% Změna201326 705 138 911-

201427 284 103 100-

201526 905 375 53-

201629 092 232 145-

201729 001 011 7343 753 00032 754 00013201829 167 405 7345 830 00034 997 000202019-5 394 00034 561 000

V květnu 2016 ale vláda schválila navýšení (.doc, str. 1) částek ve střednědobém výhledu. Pro rok 2017 se tak oproti původnímu výhledu jedná o navýšení částky o 13 %.

Členové vlády dne 30. května 2016 projednali návrh místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka na výdaje rozpočtu v oblasti výzkumu a experimentálního vývoje. Hlasováním v poměru 11 pro a 5 hlasů proti vláda přijala usnesení č. 477.

Podle ČTK vzrostou starobní důchody až o 300 Kč měsíčně. Ministr financí Andrej Babiš oznámil, že chybějících 3,5 mld., které podle něj měly původně sloužit k navýšení důchodů (ale byly nakonec určeny pro vědu a výzkum), našel a důchodci tak dostanou od příštího roku přidáno. Dodejme, že o financích v této věci rozhoduje vláda a ne Babišova schopnost hledat.

Podle tiskové zprávy Rady pro vědu, výzkum a inovace bude možné získat peníze z nárůstu finančních prostředků z EU v letech 2017 a 2018.

Hnutí ANO považuje za tzv. černou díru hlavně ministerstvo zdravotnictví, o kterém se takovým způsobem už několikrát vyjádřil především jeho předseda Andrej Babiš. Podobný názor má s největší pravděpodobností také v případě vědy a výzkumu, protože na svém facebookovém účtu mimo jiné uvedl:

„Ministr obrany stabilizoval resort, který byl prolezlý korupcí, ztransparentnil státní zakázky a je po dlouhé době první ministr, za jehož úřadování narostl rozpočet na obranu státu. V oblasti podpory vědy a výzkumu jsem zatím podobné úspěchy nezaznamenal.“ (Andrej Babiš ke kritice ministra obrany Stropnického ze strany místopředsedy vlády Bělobrádka - 11. února 2016)

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože je v souladu s daty o spolufinancovaní vědy a výzkumu ze zahraničních zdrojů.

Bělobrádek pravděpodobně odkazuje na skutečnost, že výdaje na výzkum a vědu jsou tvořené vícerými složkami. Jak můžeme vidět v přehledné tabulce Českého statistického úřadu za období 2005–2015, celkové veřejné výdaje se dělí na národní a veřejné ze zahraničí.

Tyto zahraniční zdroje jsou tvořeny především příjmy ze strukturálních fondů EU použitých na financování prováděné VaV ve sledovaných subjektech prostřednictvím jednotlivých operačních programů. Ostatní zdroje jsou z rozpočtu EU a z mezinárodních, vládních a veřejných organizací mimo EU (CERN, ILL, ESA, NATO, OECD, OSN, WHO, Norské fondy/EHP aj.). Je to tedy skutečně rozdíl, kterou ze statistik sledujeme, protože rozdíl v těchto hodnotách dosahuje kolem 0,3 % HDP.

Druhá část se týká průběhu kofinancování z evropských fondů, kde Bělobrádek uvádí, že kofinancování je vyšší v době, kdy začíná nové programové období. Kofinancování ze státního rozpočtu je skutečně vyšší, když programové období začíná. Dokazuje to i výše uvedená tabulka, která ve veřejných zahraničních zdrojích, tvořených hlavně financemi z EU, vykazuje nejvyšší hodnoty v letech 2012–2013, kdy končilo programové období 2007–2013. Naopak mírný pokles zaznamenává v letech 2014 a 2015, kdy začíná novéprogramové období 2014–2020. Podobné tvrzení uvedl už Bělobrádek proAkademii věd:

„(...)Pokud pak někdo používá argument, že předchozí vlády vydávaly v letech 2012 a 2013 na vědu z národního rozpočtu více než 1 % HDP, pak záměrně nedodává, že takový údaj vychází z čísel celkových výdajů včetně této podpory z evropských fondů. A zejména v letech 2012 a 2013 bylo toto číslo silně ovlivněno překotným doháněním čerpání při ukončování starého programovacího období. Naopak nižší byl tento rozpočet v roce 2015, kdy zase nabíhalo nové programovací období fondů EU 2014+ a schvalovaly se nové operační programy.“

Toto tvrzení je navíc doplněné prezentací sekce místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace.

V rámci podpory vývoje a výzkumu jsou zavedeny daňové odpočty ve formě uznatelných nákladů. Ministerstvo financí a finanční úřady upozorňují na možná rizika této daňové podpory (.pdf,str. 43). K daňovým optimalizacím tak určitě dochází, tato činnost však není nelegální.

Správce daně však upozorňuje např. „na to, že právě v posledních letech byla zaznamenána u některých firem nabízejících různé poradenské služby také ‚ nová podnikatelská aktivita ' v té podobě, že oslovovaly jednotlivé poplatníky a za úplatu vyjádřenou v procentech z úspory na dani z příjmů jim nabízely zpracovat projekt výzkumu a vývoje (mnohdy i zpětně) s tím, že výzkum nebo vývoj určitě provádějí, ale pouze ve svůj neprospěch neuplatňují předmětný odpočet.“ Je tedy nutné zjistit, jestli projekt skutečně podniku slouží k výzkumu a inovaci. Finanční správa ale často nemá prostředky ani odborníky, kteří by byli schopni to posoudit.

Na problémy s uplatněním odečitatelné položky daně si stěžují i některé podniky. Často totiž nevědí, jestli finanční úřad posoudí projekty výzkumu a vývoje jako dostatečně inovativní. V tomto případě by jim hrozila pokuta.

Ministr práce a sociálních věcí ve vládě Petra Nečase Jaromír Drábek (TOP 09) rezignoval na pozici k 31. října 2012 na základě uvalení vazby na jeho tehdy již bývalého prvního náměstka Vladimíra Šišku. Ten byl obviněn spolu s šéfem IT odboru ministerstva Milanem Hojerem z podplácení společnosti OKsystem. Tehdejší ministr jej i přes víru v jeho nevinu až do vyřešení případu odvolal z funkce. Šiška měl společnosti nabídnout zakázky ušité na míru za to, že firma stáhne svou stížnost u antimonopolního úřadu na postup MPSV při rozdělování zakázky na systémy rozdělující sociální dávky.

Pražský městský soud Šišku poslal na 6 let do vězení a uložil mu pokutu, kterou musí uhradit škody způsobené ministerstvu práce a sociálních věcí ve výši 282 milionů korun. Rozsudek je nepravomocný a Šiška se proti němu odvolal.

Podobně tomu bylo také v případě ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS), který odstoupil z funkce na základě údajného úplatkářství v souvislosti s rozhodováním o ukládání peněz Státního fondu životního prostředí (SFŽP) v bankách. V tomto případě se však nejednalo o ministrova náměstka, ale jeho poradce Martina Knettiga, který podle obžaloby sháněl „černé“peníze pro ODS.

Na druhou stranu však existuje také případ přímo v souvislosti s Miroslavem Kalouskem. V době, kdy byl ministrem financí, byl jeho náměstek Martin Barták obviněn a vyšetřován z korupce. Jednalo se například o podepsání smlouvy o obrněných transportérech Pandur nebo nákup armádních vozidel Tatra. Náměstek ministra Barták požádal ministra o uvolnění z funkce. Miroslav Kalousek mu vyhověl, ale sám nevyvodil svou politickou odpovědnost a na pozici ministra zůstal až do pádu Nečasovy vlády v létě 2013.

Dodejme, že v případech kolem Státního fondu životního prostředí ani v kauze Martina Bartáka orgány činné v trestním zřízení a potažmo justice neshledaly, že by došlo k trestnému činu.

Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý. Přestože se v minulosti vyskytl případ, kdy ministr na základě pochybení svého náměstka rezignoval, nelze to vzít jako pravidlo, protože existuje také případ, kdy k rezignaci ze strany ministra nedošlo.

Při odvolávání členů vlády je dle koaliční smlouvy vyžadován souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je člen vlády nominován. Odvoláním člena bez souhlasu příslušného předsedy by premiér porušil koaliční smlouvu.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) musí mít předseda vlády pro odvolání člena vlády souhlas předsedy příslušné koaliční strany, za kterou je tento člen nominovaný. Pokud by se tedy premiér Sobotka rozhodl odvolat člena vlády za ANO či KDU-ČSL, museli by s tím souhlasit předsedové těchto stran, tj. Andrej Babiš, respektive Pavel Bělobrádek. Odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu bez jejich souhlasu by premiér porušil koaliční smlouvu.

Předsedové koaličních stran kromě vydávání souhlasu s odvoláním člena vlády nominovaného za jejich stranu mohou zároveň sami navrhnout (.pdf, str. 31, odst. 4) odvolání vlastního člena vlády premiérovi. V takovém případě by měl premiér tento návrh respektovat. Další postup následně dle koaliční smlouvy podléhá dohodě premiéra s předsedou příslušné koaliční strany.

Premiér tedy nemůže libovolně odvolávat členy vlády nominované jinými koaličními stranami. Bez souhlasu předsedů těchto stran by se dopustil porušení koaliční smlouvy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

8. listopadu prohlásil premiér Sobotka mimo jiné, že by rád vyměnil i některé členy vlády za ANO či KDU-ČSL. Tuto informaci přinesly například Aktuálně.cz nebo ČTK.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) jsou za ministry své strany zodpovědní její předsedové, proto by i jejich odvolání museli iniciovat buď Andrej Babiš, nebo Pavel Bělobrádek. Ti ale dle vyjádření ze 4. listopadu o odvolání svých ministrů neuvažují.

V následujících týdnech se premiér Sobotka sejde s jednotlivými ministry a bude s nimi bilancovat jejich činnost a plnění dosavadních závazků. Poté má v plánu setkat se i s lídry ANO a KDU-ČSL, což avizoval v dnešních Otázkách Václava Moravce (46. minuta).

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Tento výrok můžeme označit za pravdivý. Skutečně jsou ve vládě 2 členové, kteří nejsou členy hnutí ANO, a to Karla Šlechtová, ministryně pro místní rozvoj, a Dan Ťok, ministr dopravy.

JménoMinisterstvo

Strana

Karla Šlechtovámin. pro místní rozvojnestranička za ANODan Ťokmin. dopravynestraník za ANO Bohuslav Sobotka

předseda vlády

ČSSD

Andrej Babiš

1. místopředseda vlády pro ekonomiku

ANO

Jiří Dientsbier

min. pro lidská práva

ČSSD

Kateřina Valachová

min. školství, mládeže a tělovýchovy

ČSSD

Daniel Herman

min. kultury

KDU - ČSL

Kateřina Marksová

min. práce a sociálních věcí

ČSSD

Svatopluk Němeček

min. zdravotnictví

ČSSD

Lubomír Zaorálek

min. zahraničí

ČSSD

Marian Jurečka

min. zemědělství

KDU-ČSL

Richard Brabec

min. životního prostředí

ANO

Jan Mládek

min. průmyslu a obchodu

ČSSD

Martin Stropnický

min. obrany

ANO

Robert Pelikán

min. spravedlnosti

ANO

Milan Chovanec

min. vnitra

ČSSD

Pavel Bělobrádek

místopředseda pro vědu a výzkum

KDU-ČSL