Přehled ověřených výroků

Předně se v rámci naší analýzy zaměříme na funkce, které během své politické kariéry Miloš Zeman vykonával, následně pak na to, jakým způsobem se v těchto funkcích mohl věnovat rozpočtu.

Funkce Miloše Zemana

Miloš Zeman byl v rámci kooptace Federálního shromáždění zvolen v lednu 1990 jejím poslancem. V červnu téhož roku byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, kde taktéž vykonával funkci předsedy rozpočtového výboru, a to až do června roku 1992.

V následujících letech Miloš Zeman již nezastával funkci předsedy rozpočtového výboru a ani nebyl jeho členem. V letech 1996 až 1998 ovšem zastával funkci poslance za ČSSD v Poslanecké sněmovně ČR a předsedy Poslanecké sněmovny. Na období 1998–⁠2002 byl opět zvolen poslancem a zastával post premiéra menšinové vlády, kterou díky tzv. opoziční smlouvě (.pdf) tolerovala ODS.

V roce 2002 se Miloš Zeman rozhodl odejít z aktivní politiky. O rok později nicméně neúspěšně kandidoval na prezidenta. V roce 2013 se do vrcholové politiky vrátil, když uspěl v historicky první přímé volbě prezidenta ČR.

Role Miloše Zemana v rozpočtových otázkách

Miloš Zeman se státním rozpočtem zabýval již na počátku 90. let coby předseda rozpočtového výboru. Ten totiž projednává vládní návrh zákona o státním rozpočtu a jeho pozměňovací návrhy, kontroluje dodržování rozpočtových procedur, vypracovává usnesení k návrhu zákona o státním rozpočtu a projednává pravidelné čtvrtletní zprávy k plnění státního rozpočtu.

Jako předseda Poslanecké sněmovny (a zároveň i předseda organizačního výboru) neměl Miloš Zeman z titulu této funkce na podobu státního rozpočtu vliv. Nicméně jako poslanec mohl Miloš Zeman v letech 1996–1998 předkládat například pozměňovací návrhy k zákonům o státním rozpočtu nebo minimálně o návrzích zákonů o státním rozpočtu hlasovat.

Jako předseda vlády, který organizuje činnost vlády, řídí její schůze a vystupuje jejím jménem, měl Miloš Zeman na podobu rozpočtu výrazný vliv. Vláda totiž financuje činnosti, kterými zajišťuje funkce státu skrze státní rozpočet. Uveďme, že návrh zákona o státním rozpočtu na každý rok vypracovává Ministerstvo financí, které poté předkládá návrh rozpočtu vládě. Ta ho po svém odsouhlasení předkládá Poslanecké sněmovně.

Jako prezident republiky měl pak Miloš Zeman právo přijatý zákon vrátit, a to včetně zákona o státním rozpočtu. Toto právo využil například v listopadu 2022, kdy vetoval novelu rozpočtu na letošní rok kvůli nižším příjmům státního rozpočtu. Poslanci o několik dní později nicméně prezidentovo veto nadpoloviční většinou přehlasovali.

Závěr

Miloš Zeman tedy byl na počátku 90. let poslancem Federálního shromáždění i předsedou jeho rozpočtového výboru. Z titulu této funkce se zabýval státním rozpočtem, kterému se věnoval také jako poslanec dolní komory v letech 1996–1998, jako předseda vlády v letech 1998–2002 či jako prezident od roku 2013. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman vstoupil do České strany sociálně demokratické v roce 1992. V červnu 1992 se pak konaly volby do České národní rady, ve kterých ČSSD získala necelých sedm procent hlasů, konkrétně 6,53 % (do těchto voleb strana vstupovala ještě pod názvem Československá sociální demokracie).

V září téhož roku se Miloš Zeman stal předsedou městského výboru ČSSD v Praze. O pár měsíců později, v únoru roku 1993, byl Miloš Zeman poprvé zvolen předsedou sociální demokracie na stranickém sjezdu ČSSD v Hradci Králové. Tento post obhájil také v letech 1995 a 1997.

V dalších volbách v roce 1996, tentokrát již do Poslanecké sněmovny ČR, získala ČSSD pod vedením Miloše Zemana 26,44 % hlasů. O dva roky později, tedy pět let od nástupu Miloše Zemana na post předsedy strany, získala ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny 32,31 % hlasů.

Na závěr shrňme, že Miloš Zeman do vedení ČSSD nastoupil v únoru 1993, tedy několik měsíců po volbách do ČNR, ve kterých ČSSD získala necelých 7 % hlasů. Po pěti letech, tedy v roce 1998, pak strana ve volbách do Poslanecké sněmovny obdržela více než 32 % z celkového počtu hlasů. Upřesněme, že do vedení strany Miloš Zeman nenastoupil na jaře, ale v únoru. Vzhledem k celkovému vyznění výroku se nicméně jedná o zanedbatelnou nepřesnost, a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman mluví o předčasných volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1998. V těchto volbách zvítězila ČSSD, kterou vedl od roku 1993 do roku 2001 právě Miloš Zeman.

Slib, že ČSSD vstoupí do Strakovy akademie hlavním vchodem, pronesl Miloš Zeman v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD (Lidové noviny, 8. listopadu 1997, str. 3). Tehdejší předseda ČSSD konkrétně uvedl: „Nechceme se plížit do vlády vchodem pro služebnictvo, ale chceme do ní vstoupit jako hrdá, sebevědomá a silná strana. Vstoupíme hlavním vchodem.“

Po volbách v roce 1996 se i přes kontaktní kampaň, kdy Miloš Zeman objížděl Českou republiku s autobusem Zemákem, „vstup hlavním vchodem“ nekonal. ČSSD se však s 26,44 % vyšvihla na druhé místo.

Až v předčasných volbách v roce 1998 ČSSD vyhrála s 32,31 % hlasů. Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Ten v první řadě oslovil Josefa Luxe z KDU-ČSL a Jana Rumla z Unie svobody (Lidové noviny, 9. července 1999, str. 3). Bývalý ministr vnitra Ruml nicméně spolupráci s ČSSD vyloučil (Hradecké noviny, 7. března 1998, str. 3).

V této situaci začal Miloš Zeman vyjednávat s předsedou ODS Václavem Klausem. Z vyjednávání vzešla tzv. opoziční smlouva, celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ⁠ODS – tehdy nejsilnější opoziční straně –⁠ zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů. Strany se rovněž dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Miloš Zeman převzal kabinet od premiéra přechodové vlády Josefa Tošovského. Zemanova první slova při vstupu do budovy Strakovy akademie zněla: „Přicházíme hlavním vchodem, jak jsme slíbili.“ (Mladá Fronta DNES, 23. července 1998, str. 1)

Miloš Zeman se tedy po volbách v roce 1998 opravdu stal předsedou vlády. Splnil tak svůj slib, že ČSSD do Strakovy akademie vstoupí hlavním vchodem, nikoliv vchodem pro služebnictvo, který dal v dubnu 1995. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Prezident Miloš Zeman vznik krajských samospráv zmiňuje jako příklad jedné z reforem, která se uskutečnila během jeho působení v roli předsedy vlády ČR, tedy v období let 1998-2002.

Vláda Miloše Zemana v listopadu 1999 ve Sněmovně předložila zákon o krajích, k jehož schválení následně došlo v květnu 2000. Přijetí zákona znamenalo zavedení podrobnější zákonné úpravy, která byla nutná k zahájení činnosti krajů. Zákon o krajích tak stanovil postavení samosprávných krajů, úkoly a podmínky jejich činnosti, samosprávné orgány atd.

Současné kraje jako vyšší územní samosprávné celky ovšem vznikly 1. ledna 2000 na základě ústavního zákona přijatého už v prosinci 1997. S krajskou samosprávou počítá od počátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním.

Vytvoření krajů jako vyšších územních samosprávných celků tedy bylo stanoveno ve zmíněném ústavním zákoně z roku 1997, tj. ještě před vládou Miloše Zemana. Na následné reformě veřejné správy se nicméně skutečně podílela převážně vláda Miloše Zemana, která zákon o krajích předložila, konkrétně legislativu nutnou k tomu, aby kraje mohly zahájit svou činnost. Reforma veřejné správy byla také jednou z priorit programového prohlášení (.pdf, str. 4) tehdejší vlády.

Základem správní reformy byl Návrh koncepce reformy veřejné správy (.doc) předložený na jaře roku 1999 tehdejším ministrem vnitra a členem Zemanovy vlády Václavem Grulichem. Tento dokument byl Sněmovnou následně schválen. V následujících měsících Parlament přijal další (.pdf, str. 2) zákony, které upravovaly vztahy s místními samosprávami, postavení okresních úřadů, rozpočtové uspořádání, příjmy krajů a státní podporu regionálního rozvoje, tedy např. právě i zákon o krajích. Krajské samosprávy byly (.pdf, str. 2) ustanoveny po prvních krajských volbách v listopadu 2000.

Miloš Zeman dále ve svém výroku poukazuje na to, že ČR byla jedna z mála zemí, která krajskou samosprávu neměla. Doslova řekl, že se u nás všechno centralizovaně řídilo z Prahy.

Situaci ohledně krajských samospráv v ČR komentovala v roce 1997 také Evropská komise ve svém stanovisku (.pdf, str. 78) k žádosti České republiky o členství v Evropské unii. Evropská komise ve stanovisku uváděla, že Česká republika žádnou samostatnou regionální politiku nemá a iniciativy regionálního rozvoje jsou realizovány na národní úrovni. Komise tehdy upozorňovala, že v Česku neexistují samosprávné, volené orgány na úrovni krajů, tedy mezičlánek mezi obcemi a státem.

Podobná slova se objevovala také v důvodové zprávě k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., který ustanovil vytvoření územních samosprávných celků. „Ve většině evropských států, ať už se jedná o federace či unitární státy, mají, pokud jde o systém administrativně územního a především samosprávného členění, dvou-, tří- nebo čtyřstupňovou soustavu (např. regiony, departmenty a obce Francie, či oblasti, provincie a obce - Itálie).“

Výrok prezidenta Miloše Zemana jako celek hodnotíme jako pravdivý. Vytvoření současných krajů sice ustanovil ústavní zákon již z roku 1997, na reformě veřejné správy a na zavedení legislativy nutné k tomu, aby kraje mohly zahájit činnost, se ale skutečně podílela Zemanova vláda. Na základě důvodové zprávy k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb. jako pravdivou hodnotíme i druhou část výroku, že ČR byla jedna z mála zemí v Evropě, která neměla krajskou samosprávu.

Miloš Zeman se stal předsedou vlády v červenci 1998 a byl jím až do 12. července 2002. Poté ho nahradil Vladimír Špidla.

Severoatlantická aliance

Česká republika oficiálně vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) společně s Maďarskem a Polskem 12. března 1999. V reakci na to Miloš Zeman 16. března přednesl projev v bruselském hlavním sídle NATO. Při slavnostním vztyčování české vlajky mimo jiné prohlásil, že „dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku“.

Sluší se ovšem zmínit, že základy pro vstup do Severoatlantické aliance položila již předchozí vláda tehdejšího premiéra Václava Klause, která v září 1997 schválila strukturu a statut vládního a pracovního výboru pro integraci do NATO, a během jejíhož působení byly zahájeny vstupní rozhovory. 

V prosinci 1997 pak ministři zahraničních věcí NATO podepsali protokoly ke vstupu Česka, Maďarska a Polska, které musely následně schválit jednotlivé národní parlamenty. Poslanecká sněmovna schválila přistoupení do NATO v dubnu 1998.

Jaderná elektrárna Temelín

První zmínky o Elektrárně Temelín pochází z roku 1979, kdy byl vydán investiční záměr. Stavba samotná byla zahájena v roce 1987. Po Sametové revoluci bylo rozhodnuto o snížení počtu bloků na dva. Stavba byla dokončena v roce 2000 a 21. prosince téhož roku elektrárna vyrobila první elektřinu.

Závěr

Během Zemanovy vlády se Česká republika skutečně stala členem Severoatlantické aliance a byla dokončena stavba jaderné elektrárny Temelín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman zde odkazuje na tzv. „opoziční smlouvu“, celým názvem Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, která byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách konaných v červnu 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem, kterým byl do července 2002. 

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ODS (tehdy nejsilnější opoziční straně) v čele s Václavem Klausem zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

V lednu 2000 pak byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent, jehož součástí byl příslib vlády Miloše Zemana k postupnému snižování schodku státního rozpočtu tak, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a deficit státního rozpočtu odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (tedy neměl překročit tři procenta HDP). 

Deficit rozpočtu činil v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce pak došlo k jeho snížení na 45,7 mld. Kč (.pdf, v souboru str. 3). Miloš Zeman nicméně poukazuje na výši schodku po odečtení platby na úhradu ztrát České konsolidační agentury (ČKA), která činila 36 mld. Kč. Tato částka byla odečtena v rámci rozpočtů na rok 2001 a 2002 (.pdf, v souboru str. 5). Dodejme, že ČKA zajišťovala hospodářské záměry vlády a financovala strategické projekty v oblasti infrastruktury a životního prostředí.

Po odečtení těchto ztrát tedy menšinová vláda Miloše Zemana v roce 2002 skutečně hospodařila se schodkem 9,7 mld. Kč. Vláda rovněž byla tolerována tehdy nejsilnější opoziční stranou za podmínky, že se bude snižovat schodek státního rozpočtu. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Miloše Zemana jako pravdivý. 

Předně uveďme, že v roce 2003 se prezident ještě stále volil nepřímo (.pdf, str. 7–8), tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory (.pdf, str. 1). Volba prezidenta mohla proběhnout až ve třech kolech, pokud žádný kandidát nedostal potřebný počet hlasů ani ve 3. kole, konala se volba nová (.pdf, str. 1-2). V tomto roce proběhly celkem tři volby prezidenta.

Vnitrostranické referendum ČSSD

Miloš Zeman byl od roku 1993 do roku 2001 předsedou ČSSD. V roce 2002 pak ohlásil odchod z politiky (ČRo 6, 24. května 2002). I přesto však později řekl, že se zúčastní prezidentské volby v roce 2003, ovšem až případné druhé volby. Sociální demokracie se nemohla shodnout na tom, koho strana pošle do prvního kola prezidentských voleb (uvažovalo se i o bývalém ministru spravedlnosti Jaroslavu Burešovi nebo tehdejším ombudsmanovi Otakaru Motejlovi).

Ke konci listopadu 2002 proto ČSSD uspořádala vnitrostranické referendum, ve kterém se na prvním místě umístil Miloš Zeman. Ten ovšem trval na svém rozhodnutí kandidovat až v případném druhém kole.

Prezidentská volba

První prezidentská volba se konala 15. ledna 2003 a zúčastnili se jí čtyři kandidáti. Za ODS Václav Klaus, za ČSSD Jaroslav Bureš, za KSČM Miroslav Kříženecký a za KDU-ČSL Petr Pithart (.pdf, str. 32). Žádný z kandidátů ale v první volbě neobdržel potřebný počet hlasů, a proto se konala volba druhá.

Druhá volba prezidenta se uskutečnila 24. ledna 2003 (.pdf, str. 32). V této volbě se o prezidentský post ucházeli tři kandidáti –⁠ Václav Klaus, Miloš Zeman (a to i „přes nelibost stranického vedení“) a tehdejší senátorka Jaroslava Moserová. Miloš Zeman nicméně do dalšího kola nepostoupil, podle serveru iROZHLAS mu chyběla především podpora sociálních demokratů. Jednalo se nicméně o tajné hlasování, a proto nejsou dostupné přesné údaje, kdo koho volil. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Dodejme ovšem, že Zemanovu kandidaturu nepodpořili např. tehdejší premiér Vladimír Špidla (ČSSD) či ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD).

Miloš Zeman tedy skutečně dostal podporu ČSSD ve vnitrostranickém referendu. V samotné prezidentské volbě nepostoupil z prvního kola druhé volby prezidenta v roce 2003. Hlasování sice bylo tajné, později se ale tehdejší premiér Špidla a tehdejší ministr vnitra Gross přiznali k tomu, že pro Miloše Zemana nehlasovali. Dá se tak říci, že Zeman nebyl zvolen i kvůli postojům některým vedoucím představitelům ČSSD a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman svým výrokem ilustruje význam exportu pro Českou ekonomiku a dodává, že „naším národním zájmem, kvůli zvyšování ekonomické výkonnosti, a tedy i životní úrovně, je tedy podporovat export, prosazovat ekonomickou diplomacii a mít korektní vztahy se, pokud možno, všemi významnými zeměmi světa“. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, co tvoří český HDP, jakou část tvoří export a jaký ukazatel se pro posouzení otevřenosti ekonomiky používá.

Hrubý domácí produkt (HDP) se používá k měření výkonnosti ekonomiky a je to suma celkové hodnoty nově vytvořených statků a služeb za dané období a na konkrétním území. Ukazuje tedy obecně, jak výkonná je daná ekonomika a jakou přidanou hodnotu za daný rok ekonomické subjekty vytvořily. 

Výši HDP je možné zjišťovat různými metodami výpočtu. Z každé z nich však vyplývá, že HDP nelze zaměňovat s objemem produkce dané ekonomiky, tedy peněžního vyjádření ceny veškerého vyrobeného zboží a služeb. Do HDP se totiž nezapočítávají např. náklady na vstupy do výroby, které tvoří velkou část ceny výsledného produktu (mzdy, suroviny, spotřebované služby atd.). Ve srovnání s objemem celkové produkce je tak HDP výrazně nižší.

Export se na druhou stranu vyjadřuje v penězích, které exportéři inkasovali za prodané zboží, podobně jako u obecného ukazatele celkové produkce. V objemu exportu jsou tak zahrnuty i položky, které se nezapočítávají do HDP. Tvrzení, že je nějaká část HDP tvořena exportem, je tedy nepřesné. HDP je částečně tvořen jen přidanou hodnotou statků a služeb, které byly vytvořeny v Česku a poté exportovány, nikoliv exportem jako takovým.

Přesto se ale často můžeme setkat s porovnáváním objemu exportu a HDP. Tento ukazatel slouží k porovnání míry otevřenosti jednotlivých ekonomik a i když jde o srovnání dvou hodnot s různou metodikou, může poskytnout alespoň obecnou informaci o tom, jak významný je export pro určitou ekonomiku. 

Česko skutečně patří mezi exportně orientované ekonomiky, podle OECD dosahoval v roce 2021 objem exportů 73 % HDP, stejnou hodnotu uvádí i Eurostat. Podle odlišné metodiky Českého statistického úřadu byl tento podíl v roce 2020 64 % (.pdf). V minulosti ale český export dle OECD i Eurostatu odpovídal přibližně 80 % HDP. Doplňme, že u nejvíce exportních ekonomik, jako je např. Lucembursko či Irsko, může ukazatel exportu ku HDP přesahovat i 100 %.

Miloš Zeman tedy správně (v rámci naší 10% tolerance) uvádí hodnotu, kterou ve srovnání s HDP představuje český export a správně tak poukazuje na otevřenost české ekonomiky. Český export opravdu představuje téměř 80 % HDP, Milošem Zemanem použitá formulace nicméně není přesná. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pavel Fischer mluví o summitu lídrů NATO, jenž byl letos pořádán ve španělském Madridu. Uskutečnil se 29. a 30. června a mezi hlavní agendu patřila invaze Ruské federace na Ukrajinu či celkové posílení obrany a tzv. strategie odstrašení. 

Strategická koncepce NATO

Klíčovým výstupem ze setkání je aktualizace Strategické koncepce NATO (.pdf), na kterou ve výroku odkazuje i kandidát na prezidenta Fischer. Dokument uvádí hlavní výzvy Severoatlantické aliance a odráží strategické cíle organizace.

Nová strategická koncepce podle tiskové zprávy NATO reflektuje změny v bezpečnostní situaci, které nastaly od předešlého vydání z roku 2010 (.pdf). Úplně poprvé se v této koncepci píše o Číně jakožto bezpečnostní hrozbě pro Alianci, a to hned ve čtyřech odstavcích, konkrétně odstavci 13, 14, 18 a 43.T

Odstavec 13

Strategická koncepce v odstavci 13 uvádí (.pdf, str. 5), že „deklarované ambice a nátlaková politika Čínské lidové republiky jsou výzvou pro naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Čína se podle dokumentu snaží zvýšit svou globální působnost a moc, aniž by byla transparentní ohledně své strategie, záměrů či posilování své armády.

Aliance rovněž uvádí, že čínské „hybridní a kybernetické operace, spolu s její konfrontační rétorikou a dezinformacemi“ míří na členy NATO a poškozují bezpečnost organizace. Strategický dokument dále zmiňuje (.pdf, str. 5), že Čínská lidová republika usiluje „o kontrolu klíčových technologických a průmyslových odvětví, kritické infrastruktury a strategických materiálů a dodavatelských řetězců“. Peking podle NATO zneužívá svého ekonomického vlivu k vytvoření strategických závislostí, a prohlubuje tak svůj vliv.

V materiálu (.pdf, str. 5) se dále píše, že tato asijská velmoc „usiluje o rozvrácení mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, a to i ve vesmíru a kybernetických a námořních oblastech.

Koncepce také upozorňuje (.pdf, str. 5) na prohlubující se partnerství mezi Čínou a Ruskem: „(…) jejich navzájem se podporující snahy o podkopání mezinárodního řádu založeného na pravidlech jsou v rozporu s našimi (NATO, pozn. Demagog.cz) hodnotami a zájmy.“

Odstavce 14, 18 a 43

V následujícím odstavci se nicméně uvádí (.pdf, str. 5), že NATO je stále otevřeno konstruktivnímu jednání s Čínou. Dokument uvádí, že NATO bude „zvyšovat společné povědomí, posilovat odolnost a připravenost, a bude se chránit před nátlakovými taktikami Číny a jejími snahami o rozdělení Aliance“.

Další zmínka o Číně přichází v odstavci (.pdf, str. 5) o jaderných zbraních. Strategická koncepce uvádí, že Peking „rychle rozšiřuje svůj jaderný arsenál a vyvíjí stále sofistikovanější nosiče, aniž by zvýšil svoji transparentnost či se v dobré víře zapojil do kontroly zbrojení nebo do snižování rizik“.

Poslední zmínka o Číně je v odstavci 43 (.pdf, str. 10), ve kterém se hovoří o spolupráci Severoatlantické aliance a Evropské unie. Politika Číny totiž podle koncepce ohrožuje zájmy obou uskupení.

Dodejme, že ačkoliv koncepce vykresluje (.pdf, str. 4–5) Čínu jako významnou bezpečnostní hrozbu, za „nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu“ pro bezpečnost členů Aliance označuje Rusko.

Summitu NATO v Madridu se účastnila i česká delegace, kterou vedl premiér Petr Fiala. Doprovázeli ho ministryně obrany Jana Černochová a ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Závěrečné hodnocení

Strategická koncepce NATO v letošním roce vůbec poprvé označila Čínskou lidovou republiku za bezpečnostní hrozbu. Dokument uvádí, že se Čína snaží rozvrátit mezinárodní řád hned na několika úrovních, včetně např. kybernetické a námořní oblasti.

Peking je v dokumentu zmíněn jako bezpečnostní hrozba pro Severoatlantickou alianci, jíž je Česká republika součástí. Výrok Pavla Fischera proto hodnotíme jako pravdivý.

Josef Středula tento výrok uvedl v odpovědi na otázku, která se týkala začleňování marginalizovaných skupin do společnosti. Podle Josefa Středuly je důležité, aby se člověk ve vlastní zemi cítil její součástí. Jako příklad z historie zmínil, že člověk, jenž „rozluštil“ kód Enigma, byl homosexuál, a proto byl na něj po válce činěn ze strany společnosti tlak.

Josef Středula patrně mluví o britském matematikovi Alanu Turingovi, který za druhé světové války pracoval pro Vládní školu pro kódování a šifrování (GC&CS), později přejmenovanou na Vládní komunikační ústředí (GCHQ). V centrále GC&CS v Bletchley Park působil jako vedoucí kryptoanalytik a stál v čele skupiny, jejímž cílem bylo prolomit německé šifrování.

Během války Alan Turing sestrojil dešifrovací stroj Bomba (The Bombe), jenž sloužil k luštění zpráv zašifrovaných systémem Enigma, jenž používaly nacistické ozbrojené síly. Na vytvoření stroje pracoval spolu se svým týmem od podzimu 1939 do jara 1940. Navazoval přitom na práci polského týmu vedeného Marianem Rejewským. Ten se prolomením kódu Enigma zabýval od roku 1932 a v roce 1938 vyrobil přístroj bomba (.pdf, str. 31), po kterém byl pojmenován i stroj Alana Turinga. V létě 1939 pak Rejewski informace o dešifrovacím zařízení předal Francii a Velké Británii. Rejewského stroj měl nicméně oproti tomu Turingovu značnou nevýhodu, protože nedokázal reagovat na změny, jež Německo v systému Enigma provedlo v květnu 1940, a stal se tak nepoužitelným. Právě díky složitějšímu Turingovu zařízení, které se s těmito změnami dokázalo vypořádat, mohla Velká Británie rozluštit značná množství německých zašifrovaných zpráv.

Nyní se zaměříme na samotné represe, jimž byl Alan Turing vystaven pro svou homosexualitu. Doplňujeme, že ve Velké Británii byla do roku 1967 mužská homosexualita nelegální.

Po druhé světové válce ve Velké Británii začala vlna zatýkání homosexuálů, přičemž se toto zatýkání týkalo často mužů zastávajících vysoké funkce v národních institucích. V lednu 1952 byl Alan Turing v Manchesteru obžalován za svůj poměr s jiným mužem a 31. března 1952 souzen. Podobu trestu si přitom směl sám vybrat. První možností bylo vězení, druhou podmínečné propuštění, které však podléhalo podmínce, že podstoupí roční hormonální léčbu. Alan Turing si zvolil druhou možnost. Jelikož od roku 1948 nesměli homosexuálové ve Velké Britálnii získat bezpečnostní prověrku, byla Turingova práce pro GCHQ, oficiálně ukončena.

V následujících letech podléhal kontrole policie, jež se obávala, aby nevyzradil státní tajemství svým zahraničním kontaktům. Web Turing.org.uk, spravovaný matematikem Andrewem Hodgesem, zmiňuje např. domovní prohlídku, které byl Alan Turing podroben v březnu roku 1953, když k němu měl přijet na návštěvu jeho norský známý, také homosexuál.

8. června 1954 byl Alan Turing nalezen mrtvý, příčinou úmrtí byla otrava kyanidem. Jeho smrt byla označena za sebevraždu. To, proč Turing zemřel, bývá ovšem popisováno různě. Zdroje často propojují Turingovu smrt s psychickými a fyzickými těžkostmi, které v posledních letech života pro svou homosexualitu zakusil. Rovněž se objevují i názory, že mohl být zavražděn tajnou policií, protože měl velké kryptoanalytické znalosti a homosexuálové byli za Studené války vnímaní jako bezpečnostní riziko. Existují však i zdroje předkládající názor, že se mohl otrávit nedopatřením, jelikož používal kyanid při svých chemických experimentech.

24. prosince 2013 byla Turingovi posmrtně udělena panovnicí Alžbětou II. královská milost.

Na závěr shrňme, že Alan Turing skutečně hrál velkou roli při dešifrování zpráv, které nacistické Německo šifrovalo pomocí systému Enigma. Na přelomu let 1939 a 1940 spolu se svým týmem sestrojil zařízení, díky němuž Velká Británie mohla během války rozluštit nezanedbatelné množství zachycených německých zpráv. Turing byl skutečně homosexuál, výrok Josefa Středuly proto hodnotíme jako pravdivý. Doplňme, že Turing byl kvůli své sexuální orientaci skutečně vystaven tlaku ze strany společnosti, v roce 1952 byl např. odsouzen za poměr s jiným mužem a nesměl pokračovat v práci pro GCHQ.