Přehled ověřených výroků

Nezávislost ČNB v Ústavě ČR explicitně uvedena není, lze ji ovšem odvodit z rozhodnutí ÚS a nezávislosti bankovní rady.

Hlava šestá Ústavy ČR uvádí: ,, Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.

Nezávislost ČNB je přímo ukotvena v §9 odstavce 1 zákona 6/1993 Sb.:,, Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí... vyžadovat anipřijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu."

Nezávislost ČNB jako ústavní princip můžeme pak odvodit z článku 62, písm. k) Ústavy, která prezidentu republiky svěřuje nezávislé na jiné moci jmenuje členy ČNB, a rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2001, který jednak potvrdil výlučnou ústavní pravomoc prezidenta při jmenování guvernéra ČNB a také zrušil na Havlův návrh některá zákonná ustanovení, která měla vést k omezení nezávislosti centrální banky (podrobněji se tématu věnuje např. Český rozhlas). V samotném nálezu ÚS (.doc) se lze dočíst, že "nezávislost ČNB je ústavní hodnotou, jež vyplývá jak z článku 98 Ústavy." Ačkoliv tak sice v textu Ústavy nezávislost ČNB není zakotvena zcela explicitně, lze ji dovodit z ostatních ústavních opatření a potvrzuje ji Ústavní soud.

Studie (.pdf) Parlamentního institutu dokládá pravdivost obou charakteristik obligatorního referenda.

Obligatorní (mandatorní) referendum je „pro určité případy už předepsané samotnou ústavou“ (str. 3), a vztahuje se tudíž na pár věcí. Dále je toto referendum závazné (str. 3), politici tedy potřebují i souhlas občanů.

Studie zároveň rozděluje referenda na několik typů podle určitých kritérií. Dělí je na obligatorní a fakultativní, mandatorní a konzultativní a na pasivní a aktivní. (str. 4)

Bývalý europoslanec Vladimír Remek byl členem rozpočtového výboru od 16. 7. 2009 do 15. 12. 2013.

Andrej Babiš takto odpověděl v online chatu iDnes.cz z 8. 10. 2013.

Bohužel se nám nepodařilo z nezávislých zdrojů ověřit, zda měl Andrej Babiš pravdu, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na otázku pěstování řepky olejky reagoval sám Agrofert po zveřejnění článkuBabiš odírá lidi: Může za vysoké ceny potravin, sám dostává miliardy od státu! na serveru Blesk. Blesk zde označil Agrofert za největšího pěstitele řepky olejky v České republice. Agrofert se toto později snažil vyvrátit s tím, že podniky AGF Holding produkují pouze 4 % z celkové produkce v rámci ČR. Nám se však toto číslo nepodařilo ověřit z nestranných zdrojů.

Výrok Oldřicha Vlasáka hodnotíme na základě předpovědi Eurostatu jako pravdivý.

Tabulka ukazuje růst HDP v % v rámci celé EU, v rámci eurozóny a u některých vybraných zemí. Těchto zemí je ve skutečnosti více, kompletní data pro všechny země EU přikládáme přímo z dat Eurostatu (data za roky 2013 - 2015 jsou odhadem Eurostatu; tučně je vyznačen růst HDP).

Růst HDP v %2012201320142015EU28 -0,4 0 1,41,9 Eurozóna -0,7 -0,4 1,11,7 ČR -1 -1 1,82,2 Španělsko -1,6 -1,3 0,51,7 Itálie -2,5 -1,8 0,71,2 Portugalsko -3,2 -1,8 0,81,5 Finsko -0,8 -0,6 0,61,6

Z tohoto výběru je patrné, že Vlasák má pravdu. Dostupná data pro celou EU ukazují, že jak ČR, tak i některé další členské země EU mohou očekávat spíše růst HDP.

Podle světového výzkumu (strana 22) spokojenosti, publikovaného v roce 2013, se skutečně skandinávské země umístily v první pětici (společně se Švýcarskem a Nizozemskem, Česko 39.). Co se týče sazeb daně z příjmu, ta je pro fyzické osoby skutečně vysoká, Švédsko má horní sazbu nejvyšší v EU (56,6 %), Dánsko 55,6 %, Norsko pak až 54,3 % - v Česku tato sazba činí 22% pro osoby s příjmem nad přibližně 100 000 korun měsíčně.

Pro právnické osoby už takové rozdíly nejsou. Zatímco v České republice odvádí firmy 19 % z příjmu, v Dánsku je to 25 %, ve Švédsku 22 % a v Norsku 28 %.

Výrok tedy na základě výše uvdených údajů hodnotíme jako pravdivý

V roce 2011 a 2012 činily příjmy z ropy a plynu 1/2 příjmů ruského federálního rozpočtu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Zmíněné prohlášení podporují informace z webu Euroskop. Uvádí, že Švédsko se dlouhodobě vyhýbá (přes svůj závazek) jednotnou měnu přijmout a 14. září 2003 proběhlo v této otázce také referendum. To dopadlo tak, že 55,9 % lidí bylo proti přijetí eura ve Švédsku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Při hodnocení tohoto výroku vycházíme ze zpráv v médiích. Podle těch si ještě v roce 2009 stěžoval europoslanec Richard Falbr na nejednotnost českých europoslanců a dával za příklad slovenské europoslance, kteří se podle něj pravidelně scházejí před štrasburskou schůzí na snídani.

Od té doby však začaly fungovat podobné schůzky i mezi 22 českými europoslanci. Zprávy hovoří o tradičních úterních snídaních, kterých se v posledních letech zúčastnili například ředitelé veřejnoprávních médií, generální ředitelé Českých drah a SŽDC, zástupci Ministerstva dopravy, ministr pro evropské záležitosti nebo zástupci ČEPS a Svazu chemického průmyslu.

Ze zpráv vyplývá, že europoslanci si se svými hosty vyměňovali stanoviska k aktuální agendě, která pak mohli použít při tvorbě legislativy. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.