Přehled ověřených výroků

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

Na počátku 80. let proběhl v Rakousku skandál, kdy se objevily informace, že rakouští vinaři přidávají do vína látku obdobnou našemu Fridexu.

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Rozhlas.cz a iDnes.cz uvádí: „resort obrany si původně od Aera Vodochody koupil 72 strojů za více než 50 miliard korun.“ Armáda však využila pouze 24 nebo 28 letadel*, tedy 33,3 nebo 38,9 %.„Celkem 36 strojů je zakonzervováno,“přičemž „údržba nelétajících strojů ve vodochodském hangáru stála v letech 2006–2012 celkem 250 milionů korun.“Zbytek bitevníků byl vyměněn za letadlo Casa C-295 nebo rozebrán, jeden stroj havaroval.

Jiří Rusnok vyjadřoval značnou nejistotu ohledně přesného počtu využívaných letounů, když řekl „několik desítek, řádově, řekněme, tak polovinu.“ Výroku proto dáváme větší toleranci, a hodnotíme jej jako pravdivý, ačkoliv armáda využívá pouze 33,3 nebo 38,9 %* zakoupených bitevníků.

*) Jednotlivé zdroje se liší v přesném počtu nyní provozovaných bitevníků, kontaktovali jsme proto Armádu ČR se žádostí o správný údaj. Podle jejího vyjádření výrok upravíme. Neboť však Rusnok hovořil o řádovém údaji, nemá přesný počet vliv na pravdivost výroku.

Zde musíme odkázat na předchozí hodnocení "kauzy zakázek" zadaných Miloslavou Pošvářovou. Tj. na jedné straně stojí prohlášení ŘSD Pavla Kočici. Na druhé straně interpretace Miloslavy Pošvářové. Výrok tedy označujeme jako neověřitelný.

Pro kontext však musíme dodat, že se pravděpodobný nový ministr dopravy Antonín Prachař (ANO) chystá odvolat generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic Pavla Kočicu. "Zároveň plánuje vrátit na ŘSD nedávno odvolanou šéfku úseku kontroly kvality staveb Miloslavu Pošvářovou, jejíž odvolání v polovině ledna bylo podle Prachaře nešťastné a za hranou stávajícího zákoníku práce. Pošvářová také bude pokračovat v započatých soudních sporech, které ŘSD vede s konsorciem firem vedených stavební společností Eurovia CS."

Kauzy související s ŘSD (včetně té poslední) popisuje přehledně web České televize. O své kauze mluvila také Miloslava Pošvářová v pořadu Hyde park ČT24.

Podle iDnes.cz měla KSČM v prosinci roku 2012 přesně 53 500 členů, ČSSD letos na konci března 22 881 a ODS jich má 21 490 (což je dohromady 44 371).

Je tedy pravda, že je KSČM nejmasovější stranou u nás a má více členů, než ODS a ČSSD dohromady. Počet členů KSČM však každým rokem ubývá a není tedy jisté, zda má strana více než 53 000 členů.

Nejnovější dostupné údaje však slova Vojtěcha Filipa potvrzují a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Fiala skutečně vstoupil do ODS 7. listopadu 2013, potvrzuje to jeho tisková zpráva vydaná ten den.

Předseda výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Jens Geier skutečně uvedl na adresu Ingeborg Grässleové, že konflikt zájmů u Andreje Babiše v pozici ministra financí je jejím soukromým názorem, nikoli oficiálním stanoviskem výboru. Ministerstvo financí totiž výboru důkladně vysvětlilo, že Andrej Babiš jedná v souladu s českým právem. Předseda výboru pak uvedl, že "... výbor sám není oprávněn dávat Česku nějaké rady, jak má v této záležitosti postupovat ".

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) je dlouhodobě proti závazným cílům v oblasti klimatu a energetiky, v případě dopadů na národní státy je ECR pro spravedlivou alokaci zátěže politiky ochrany klimatu mezi členské státy EU (opět za předpokladu nezávaznosti jejích cílů). Příklady lze nalézt zvláště ve vyjádřeních evropského poslance Szymańského (např. zde, zde, zde a zde; eng).

Spor ministra zahraničí Karla Schwarzenberga s prezidentem Milošem Zemanem o některé velvyslanecké posty skutečně zablokoval na nějaký čas jmenování nových ambasadorů. K prezidentovým nominantům patřila Livia Klausová na post v Bratislavě a Vladimír Remek na post v Moskvě. Zejména s bývalou první dámou však Karel Schwarzenberg ostře nesouhlasil, hlavně kvůli tomu, že se nejedná o profesionální diplomatku, nabídku pak považoval za odměnu za podporu v kampani.

Oproti tomu bývalého kosmonauta Remka výslovně neodmítl. Již v únoru minulého roku Česká televize uvádí, že Schwarzenberg "neprotestuje proti dosazení europoslance za KSČM Vladimíra Remka na post ruského velvyslance". Naopak vymezil se proti jmenování Jana Fischera ambasadorem.

Neshody ohledně jmenování balíku velvyslanců dále pokračovaly několik měsíců. Schwarzenberg sice tvrdil, že jde o kompetenční spor a že má pro post v Moskvě lepšího kandidáta, již předtím ale například v rozhovoru pro Právo z 6. dubna 2013 připustil, že by se s Remkem v Rusku dokázal smířit, pokud by to vedlo k odblokování dalších nominací. Jedním z jeho nominantů pak měl být Alexandr Vondra na post velvyslance v Izraeli.

* Jak se díváte na návrh prezidenta, aby byl Vladimír Remek jmenován velvyslancem v Moskvě?

Uvidíme, jestli u pana prezidenta pokročí jmenování velvyslanců.

* S ním byste neměl problém, když je to zástupce europoslanec za KSČM?

Je to rozumný člověk, zná a má zkušenosti z Ruska. Mohu si to představit, ale uvidíme, jestli se pan prezident uvolí a schválí velvyslance. Pak navrhnu také Remka.

(Právo, Schwarzenberg: Musím se ozvat, když se Zeman pokouší zavádět moresy prezidentského systému, 6. 4. 2013)

Spor ukončil až pád vlády Petra Nečase, prezidentem jmenovaná úřednická vláda v čele s Jiřím Rusnokem oba nominanty schválila a Livia Klausová se pak v prosinci ujala své funkce, Vladimír Remek se pak formálně velvyslancem stal v lednu.

Z výše uvedeného však vyplývá, že odmítnutí Karla Schwarzenberga se týkalo spíše Livie Klausové. V případě jmenování Vladimíra Remka byl tehdejší ministr zahraničí ochoten ustoupit od nutnosti jmenování kariérních diplomatů do velvyslaneckých pozic a o jeho vyslání do Ruska s prezidentem jednat. Kvůli této odlišnosti obou případů hodnotíme výrok Václava Moravce jako zavádějící.