Přehled ověřených výroků

Pavel Fischer odkazuje na situaci z podzimu 2020, odstartovanou usnesením vlády z 21. října 2020, ve kterém tehdejší kabinet Andreje Babiše kvůli šíření koronaviru zakázal volný pohyb osob na území celé České republiky (.pdf, str. 1–2). Usnesení obsahovalo výjimku týkající se účasti na svatbě, o registrovaném partnerství se však nezmiňovalo.

Ministerstvo vnitra na svých stránkách následně zveřejnilo pokyny k tomu, jak od 22. října 2020 postupovat při konání sňatečných obřadů. Zatímco v případě uzavírání manželství shrnulo několik pravidel a doporučení týkajících se účastníků svatby, ověřování totožnosti hostů či dodržování hygienických opatření, u registrovaného partnerství explicitně uvedlo, že „prohlášení o vstupu do registrovaného partnerství není stanoveno ve výjimkách ze zákazu pohybu stanovených v usnesení vlády“.

Vládní web Covid Portál pak v pravidlech aktualizovaných k 10. listopadu 2020 uváděl u svateb následující:

• Svatby se mohou nadále konat.
• Na svatbě je povoleno maximálně 10 účastníků (včetně snoubenců, oddávajícího a matrikáře).
• Zakazuje se pořádání svatebních hostin v restauracích a dalších stravovacích zařízeních.
• Účastníci nemusí mít nasazené roušky v průběhu svatebního obřadu.

Vláda 16. listopadu 2020 na svém jednání schválila mimořádné opatření (.pdf), které povolený počet hostů na svatbách zvýšil na 15. V případě uzavření registrovaného partnerství byla situace odlišná. V pravidlech, která byla na zmíněném webu aktualizována 14. listopadu 2020, resort vnitra nastínil, že:

• Vstup do registrovaného partnerství je povolen jen v případě neodkladnosti (např. při špatném zdravotním stavu jednoho z budoucích partnerů nebo délka platnosti pobytových oprávnění v případě partnera-cizince).
• Účastníky mohou být pouze osoby, které budou do registrovaného partnerství vstupovat, matrikář a případně tlumočník. Další hosté se nemohou účastnit.
• Při prohlášení o vstupu do registrovaného partnerství nemusí mít zúčastnění lidé roušky.

18. listopadu 2020 pak Ministerstvo zdravotnictví na svém twitteru označilo situaci za chybu. Konkrétně napsalo: „V mimořádném opatření jsme možnost uzavřít kromě sňatku i registrované partnerství opomněli. Nebyl to záměr a tato možnost měla být definována lépe a přesněji. Co nejdříve to napravíme“. Tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) řekl, že rozdíly vznikly nedopatřením a kabinet situaci napraví.

K nápravě skutečně došlo 20. listopadu, když vláda do nařízení (.pdf) zanesla výjimku ze zákazu volného pohybu osob pro „účasti na svatbě, prohlášení osob o tom, že spolu vstupují do registrovaného partnerství, a pohřbu, v počtu ne vyšším než 20 osob“.

Pro kontext uveďme, že vláda opomíjela registrované partnerství i v jiných záležitostech. Například nařízení (č. 495) ze 30. dubna 2020 udělovalo zákaz vstupu na území ČR pro všechny cizince, kteří nemají na území České republiky přechodný pobyt nad 90 dnů nebo trvalý pobyt s výjimkou mimořádné situace jako pohřeb nebo svatba. Uzavření registrovaného partnerství nařízení výjimku nepřidělovalo.

V době pandemie covidu-19 tedy skutečně došlo k tomu, že bylo možné uzavírat manželství, ale registrované partnerství nikoliv. U registrovaných partnerství následně byla řada rozdílů oproti svatbám – vstup do registrovaného partnerství byl povolen jen v případě neodkladnosti a události se nemohli účastnit hosté. Vláda ve svých nařízeních po kritice narovnala právo účastnit se jak svateb, tak rovněž uzavření registrovaného partnerství. 

Pro kontext výroku uveďme, že Pavel Fischer uvádí situaci uzavírání registrovaného partnerství v době pandemie covidu jako příklad diskriminace. Jelikož na podzim 2020 skutečně k nerovným podmínkám uzavírání registrovaného partnerství a svateb docházelo, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na úvod zmiňme, že kandidát na prezidenta Pavel Fischer v diskuzi dále uvedl, že považuje počet matrik, kde lze uzavřít registrované partnerství, za diskriminaci stejnopohlavních párů.

Registrované partnerství zavedl zákon, který Poslanecká sněmovna definitivně schválila v březnu 2006. V současné době jej lze skutečně uzavřít pouze na 14 matričních úřadech, jejichž seznam vychází z vyhlášky Ministerstva vnitra č. 207/2001 Sb. S výjimkou Středočeského kraje se vždy jedná o úřad sídlící v krajském městě. Dodejme, že se partneři mohou registrovat na kterékoli z těchto matrik bez ohledu na jejich trvalý pobyt.

Co se týče uzavření manželství, to může být církevního nebo civilního (občanského) typu. V případě svazku civilního je nutné se obrátit na matriční úřad, do jehož správního obvodu spadá místo obřadu. Podle dokumentu (.pdf, str. 2) Ministerstva vnitra i webu státní správy se v České republice nachází téměř 1 300 úřadů, které poskytují matriční služby, včetně obřadů. V případě církevního obřadu „je nutné se obrátit na osobu pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. Místo obřadu poté určují vnitřní předpisy dané církve. Typicky se tedy v případě křesťanských církví jedná o kostely či kaple, kterých je v České republice několik tisíc.

Na závěr doplňme, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím rovněž přetrvává několik dalších rozdílů (.pdf, str. 12–⁠15). Na rozdíl od manželů nemohou mít registrovaní partneři např. společné jmění a nevzniká jim nárok na vdovský či vdovecký důchod. Ústavní soud sice lidem v registrovaném partnerství již dříve umožnil osvojení dítěte, osvojit si ho však může pouze jeden z páru. Oproti tomu manželé si dítě společně osvojit mohou.

Marek Hilšer neúspěšně kandidoval i v předchozích prezidentských volbách v lednu 2018, v nichž v prvním kole skončil na pátém místě. K možnosti zavedení „manželství pro všechny“ bez ohledu na sexuální orientaci (iniciativa Jsme fér tímto pojmem označuje manželství pro homosexuální páry) se Marek Hilšer vyjádřil například v květnu 2017. Tehdy v rozhovoru pro magazín Lui.cz na otázku, která se k tomuto tématu vztahovala, uvedl, že „právo a stát musí dát každému stejné podmínky (…). A to bez ohledu na sexualitu“.

Pro portál Peníze.cz Hilšer v prosinci 2017 také uvedl, že by podepsal „zákon umožňující sňatky homosexuálů“. Možnost uzavírat stejnopohlavní sňatky podpořil Hilšer v té době i v anketě serveru iRozhlas.cz, kde prohlásil: „Registrované partnerství nedává homosexuálním párům stejná práva, jaká mají heterosexuálové žijící v manželství. (…) nevidím důvod, proč bránit lidem, kteří jsou ochotni dát si veřejný slib, že spolu chtějí žít a starat se jeden o druhého. Také se domnívám, že to pro ně bude mít velký symbolický význam“.

Marek Hilšer tehdy zároveň vyjádřil pochopení pro občany, kteří mají k manželství pro všechny odmítavý postoj kvůli stigmatizaci tématu v minulosti. Konstatoval tak, že by chtěl usilovat o otevření celospolečenské diskuse. Pro úplnost dodejme, že nynější senátor Hilšer tehdy také souhlasil s povolením adopce párům stejného pohlaví.

Předně uveďme, že Česko dlouhodobě čelí kritice Evropské unie za diskriminaci romských dětí ve spojitosti s jejich neodůvodněným zařazováním do speciálních (dříve zvláštních) škol. V listopadu 2007 například Evropský soud pro lidská práva v rozsudku, který se týkal případu zařazení 18 romských dětí z Ostravska do speciálních škol, uvedl, že k tomu došlo bez relevantního opodstatnění a Česká republika se vůči romským dětem dopouští diskriminace. 

V souvislosti s výkonem rozsudku dohlíží na Česko od roku 2007 Výbor ministrů Rady Evropy. Tomu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) každoročně předkládá data o vývoji situace a počtu romských dětí ve speciálních školách.

Zpráva z roku 2016

V roce 2016 MŠMT zveřejnilo zprávu (.pdf), v níž informovalo o elektronickém sběru dat, a která slouží právě k vytváření tzv. kvalifikovaných odhadů počtu romských žáků na základních školách. V ní uvádí (.pdf, str. 6) i počty romských dětí podle toho, do kterého rámcového vzdělávacího programu jsou při výuce zařazeny. MŠMT zde rozlišuje (.pdf, str. 3, 6) čtyři programy. Prvním z nich je rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV). Další tři se týkají právě speciálního vzdělávání. Jedná se o rámcový vzdělávací program „se sníženými nároky na výstupy ze vzdělávání“ z důvodu (lehčího) mentálního postižení (RVP ZV UV) (.pdf, str. 16), program pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV LMP, zrušen k září 2016) a program pro obor vzdělání základní škola speciální (RVP ZŠS), který je určen pro žáky se středně těžkým a závažnějším mentálním postižením. Do těchto tří programů bylo podle zprávy MŠMT z roku 2016 (.pdf, str. 6) zařazeno 4 929 z celkového počtu 33 858 romských dětí, tedy 14,6 % romských dětí.

Zpráva z roku 2022

Statistiky z let 2017 až 2021 se nám nepodařilo na stránkách MŠMT nalézt. Budeme proto vycházet ze zprávy České republiky z roku 2022 (.pdf), která je určena Výboru ministrů Rady Evropy v souvislosti s rozsudkem z roku 2007 a čerpá právě ze zjištění MŠMT. 

Ze zprávy vyplývá, že podle oficiálních odhadů bylo v září 2021 v základních školách 34 942 romských žáků, což je 3,6 % z celkového počtu žáků českých základních škol (.pdf, str. 7). Romských dětí vzdělávaných v rámci standardního základního vzdělávání bylo 29 938, tj. 85,7 %. 

Do rámcového vzdělávacího programu se sníženými nároky z důvodu mentálního postižení (RVP ZV UV) spadalo 4 397 romských dětí, tedy 12,6 % (.pdf, str. 8). Z toho (str. 11) se 3 290 romských žáků vzdělávalo „ve třídách nebo školách podle § 16 odst. 9 školského zákona“, tedy odděleně od ostatních dětí. Naopak prostřednictvím tzv. inkluzivní (společné) výuky s ostatními žáky základních škol se vzdělávala menší část, přesněji 1 107 dětí. Pro srovnání je dobré dodat, že z celkového počtu 965 tisíc žáků základních škol spadá do programu pro žáky s lehčím mentálním postižením pouze zhruba 16 tisíc dětí (.pdf, str. 8), tj. 1,7 % žáků. U romských dětí (.pdf, str. 8) je tak podíl, dosahující téměř 13 %, výrazně vyšší. 

Co se týče žáků spadajících do programu žáky se závažnějším mentálním postižením (RVP ZŠS), zpráva z roku 2022 jejich přesný počet neuvádí (.pdf). Z výše uvedených dat nicméně vyplývá, že je jich přibližně 1,7 %, což přibližně odpovídá podílu z roku 2016 (.pdf, str. 6). 

Pokud tedy čísla závěrem shrneme, na začátku školního roku v září 2021 studovalo na základních školách dle odhadů MŠMT 34 942 romských dětí. U 4 397 z nich (12,6 %) probíhala výuka prostřednictvím programu pro žáky s lehčím mentálním postižením, přičemž u 3 290 těchto žáků (9,4 % z celkového počtu romských dětí) probíhala výuka odděleně od dětí spadajících do programu standardního základního vzdělávání, nikoli např. prostřednictvím inkluzivní výuky. Dalších 1,7 % dětí bylo zařazeno v programu pro žáky se středním a závažnějším mentálním postižením.

Tato čísla jsou ve srovnání s majoritní společností stále velmi vysoká, nejedná se ovšem o 80 % dětí z romských rodin, jak uvádí Danuše Nerudová. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Míra nerovnosti v odměňování je nejsrozumitelněji vyjádřena ukazatelem GPG (z anglického Gender Pay Gap). GPG je většinou stanoven jako procentuální rozdíl mezi průměrným hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen.

Danuše Nerudová ve svém výroku zmiňuje především přímou diskriminaci, ke které dochází v případě, kdy ženy dostávají za stejnou práci nižší mzdu než muži.

Odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) v roce 2018 publikovalo studii (.pdf), v jejímž rámci výzkumníci pozorovali hodnoty GPG hned na několika úrovních. Při porovnání odměňování mužů a žen na stejné pracovní pozici (totéž zaměstnání na stejném pracovišti) došli k rozdílu mezd 10 % v roce 2016 (str. 52–53). Po celé sledované období let 2002–2016 se tyto hodnoty, popisující celkovou situaci na trhu práce, pohybovaly mezi 10 % a 11 % (str. 53). Podobné procento studie uvádí i pro věkovou kategorii 25–55 let, v jejímž případě dosahovala míra nerovnosti v roce 2016 11 % (str. 54–55).

Tématu nerovnosti v odměňování se věnoval také mezinárodní výzkum, jehož výsledky v listopadu 2022 zveřejnil odborný časopis Nature Human Behaviour (NHB). Ze studie vyplývá, že situace na trhu práce se v oblasti přímé nerovnosti v Česku obrací k lepšímu. 

Podle těchto statistik za rok 2019 je průměrný rozdíl ročních výdělků žen a mužů ve věku 30–55 let na stejné pracovní pozici 12 %. Časopis pro analýzu Česka využíval data z Informačního systému o platu a Informačního systému o průměrném výdělku.

Rozdíl v závěrech této studie a studie MPSV může souviset se zahrnutím jiných věkových skupin. Jak už jsme totiž zmínili výše, Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje s celým trhem práce (.pdf, str. 52) a širší věkovou kategorií 25–55 let, nikoli s věkovou kategorií 30–55 let.

Celkový rozdíl v odměňování mužů a žen 

Data celkového průměrného rozdílu mezi hrubým hodinovým výdělkem mužů a žen jsou o něco vyšší. Statistiky zahrnují například přímou a nepřímou diskriminaci nebo segregaci na trhu práce.

Podle studie zveřejněné v Nature Human Behaviour bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku pro kategorii 35–55 let 24 %. Podobná čísla lze nalézt i ve statistice Eurostatu, podle níž u skupiny 35–44 let odpovídala míra nerovnosti 23,7 %, u skupiny 45–54 let pak 22,0 %.

Podle dat Eurostatu za celý trh práce (pro všechny věkové skupiny) bylo v roce 2019 celkové GPG v Česku 19,2 %. V roce 2020 kleslo na 16,4 %. 

Z dat Eurostatu také vyplývá, že v porovnání se státy Evropské unie si Česko vede o něco hůře než je průměr EU, který byl za rok 2020 13,0 %. Například z našich sousedních států si lépe vede Polsko (4,5 %) i Slovensko (15,8 %), na druhou stranu hůře je na tom Německo (18,3 %) a Rakousko (18,9 %), jež patří ke státům s nejvyšším GPG v EU.

Závěrečné hodnocení

Podle dat MPSV i podle aktuálnějších dat publikovaných v časopise Nature Human Behaviour se průměrný rozdíl ohodnocení mužů a žen na stejné pozici pohybuje mezi 10–12 %. Na základě těchto dat hodnotíme výrok Danuše Nerudové jako pravdivý. 

Josef Středula tento výrok uvedl v odpovědi na otázku, která se týkala začleňování marginalizovaných skupin do společnosti. Podle Josefa Středuly je důležité, aby se člověk ve vlastní zemi cítil její součástí. Jako příklad z historie zmínil, že člověk, jenž „rozluštil“ kód Enigma, byl homosexuál, a proto byl na něj po válce činěn ze strany společnosti tlak.

Josef Středula patrně mluví o britském matematikovi Alanu Turingovi, který za druhé světové války pracoval pro Vládní školu pro kódování a šifrování (GC&CS), později přejmenovanou na Vládní komunikační ústředí (GCHQ). V centrále GC&CS v Bletchley Park působil jako vedoucí kryptoanalytik a stál v čele skupiny, jejímž cílem bylo prolomit německé šifrování.

Během války Alan Turing sestrojil dešifrovací stroj Bomba (The Bombe), jenž sloužil k luštění zpráv zašifrovaných systémem Enigma, jenž používaly nacistické ozbrojené síly. Na vytvoření stroje pracoval spolu se svým týmem od podzimu 1939 do jara 1940. Navazoval přitom na práci polského týmu vedeného Marianem Rejewským. Ten se prolomením kódu Enigma zabýval od roku 1932 a v roce 1938 vyrobil přístroj bomba (.pdf, str. 31), po kterém byl pojmenován i stroj Alana Turinga. V létě 1939 pak Rejewski informace o dešifrovacím zařízení předal Francii a Velké Británii. Rejewského stroj měl nicméně oproti tomu Turingovu značnou nevýhodu, protože nedokázal reagovat na změny, jež Německo v systému Enigma provedlo v květnu 1940, a stal se tak nepoužitelným. Právě díky složitějšímu Turingovu zařízení, které se s těmito změnami dokázalo vypořádat, mohla Velká Británie rozluštit značná množství německých zašifrovaných zpráv.

Nyní se zaměříme na samotné represe, jimž byl Alan Turing vystaven pro svou homosexualitu. Doplňujeme, že ve Velké Británii byla do roku 1967 mužská homosexualita nelegální.

Po druhé světové válce ve Velké Británii začala vlna zatýkání homosexuálů, přičemž se toto zatýkání týkalo často mužů zastávajících vysoké funkce v národních institucích. V lednu 1952 byl Alan Turing v Manchesteru obžalován za svůj poměr s jiným mužem a 31. března 1952 souzen. Podobu trestu si přitom směl sám vybrat. První možností bylo vězení, druhou podmínečné propuštění, které však podléhalo podmínce, že podstoupí roční hormonální léčbu. Alan Turing si zvolil druhou možnost. Jelikož od roku 1948 nesměli homosexuálové ve Velké Britálnii získat bezpečnostní prověrku, byla Turingova práce pro GCHQ, oficiálně ukončena.

V následujících letech podléhal kontrole policie, jež se obávala, aby nevyzradil státní tajemství svým zahraničním kontaktům. Web Turing.org.uk, spravovaný matematikem Andrewem Hodgesem, zmiňuje např. domovní prohlídku, které byl Alan Turing podroben v březnu roku 1953, když k němu měl přijet na návštěvu jeho norský známý, také homosexuál.

8. června 1954 byl Alan Turing nalezen mrtvý, příčinou úmrtí byla otrava kyanidem. Jeho smrt byla označena za sebevraždu. To, proč Turing zemřel, bývá ovšem popisováno různě. Zdroje často propojují Turingovu smrt s psychickými a fyzickými těžkostmi, které v posledních letech života pro svou homosexualitu zakusil. Rovněž se objevují i názory, že mohl být zavražděn tajnou policií, protože měl velké kryptoanalytické znalosti a homosexuálové byli za Studené války vnímaní jako bezpečnostní riziko. Existují však i zdroje předkládající názor, že se mohl otrávit nedopatřením, jelikož používal kyanid při svých chemických experimentech.

24. prosince 2013 byla Turingovi posmrtně udělena panovnicí Alžbětou II. královská milost.

Na závěr shrňme, že Alan Turing skutečně hrál velkou roli při dešifrování zpráv, které nacistické Německo šifrovalo pomocí systému Enigma. Na přelomu let 1939 a 1940 spolu se svým týmem sestrojil zařízení, díky němuž Velká Británie mohla během války rozluštit nezanedbatelné množství zachycených německých zpráv. Turing byl skutečně homosexuál, výrok Josefa Středuly proto hodnotíme jako pravdivý. Doplňme, že Turing byl kvůli své sexuální orientaci skutečně vystaven tlaku ze strany společnosti, v roce 1952 byl např. odsouzen za poměr s jiným mužem a nesměl pokračovat v práci pro GCHQ.

Danuše Nerudová ve výroku hovoří o tom, že v EU jsou výdaje na důchody v průměru z 53 % hrazeny z vybraného pojistného.

Danuše Nerudová zde pravděpodobně vychází z dokumentu, který v říjnu 2019 zveřejnila Komise pro spravedlivé důchody, jíž Nerudová v letech 2019 a 2020 předsedala. Daný materiál (.pdf, v souboru str. 204) totiž v souvislosti s výdaji na důchody zmiňuje, že v EU je kryto pojistným zpravidla „50–60 %“ výdajů, jedná se nicméně o statistiku popisující výdaje na celý systém sociálního zabezpečení. Ten v ČR kromě důchodů zahrnuje např. i jiné dávky, jako jsou dávky nemocenského pojištění, rodičovský příspěvek a další (.pdf, str. 1‒3). Dokument obsahuje i graf mezinárodního porovnání podílu výdajů krytých sociálním pojištěním, podle něhož průměr EU odpovídal přibližně 53 %, o nichž mluví Danuše Nerudová (.pdf, v souboru str. 204).

Mezinárodní srovnání, které by popisovalo, z jaké části pojistné kryje přímo výdaje důchodového systému, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Evropský statistický úřad Eurostat například nabízí jen statistiky, které zobrazují poměr výdajů na důchody k HDP či průměrnou výši dávek na jednoho obyvatele. 

Doplňme, že v Evropě neexistuje jednotný důchodový systém a že způsoby, kterými země EU financují své penzijní systémy, se liší (.pdf. str. 53).

Koalice SPOLU se před volbami ve svém volebním programu (.pdf, str. 45) skutečně zavázala ke snížení počtu úředníků ve státní správě o 13 procent. V programovém prohlášení z ledna 2022 současná vláda Petra Fialy uvedla, že do konce roku 2022 představí „konkrétní plány na snížení počtu úřednických míst”. 

Jana Mračková Vildumetzová svým výrokem reaguje na oznámení Fialova kabinetu, že od ledna 2023 dojde v meziročním porovnání ke snížení počtu tzv. systemizovaných pracovních a služebních míst zaměstnanců ve správních úřadech státu. Tuto změnu systemizace, podle níž v porovnání s lednem roku 2022 dojde ke zrušení celkem 851 míst, vláda schválila 30. listopadu. Informoval o tom ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) na twitteru krátce předtím, než poslankyně Mračková Vildumetzová zveřejnila svůj tweet o počtu úředníků.

Pro úplnost doplňme, že např. Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) ve své studii (.pdf, str. 3) definuje státní úředníky jako „zaměstnance ministerstev, ústřední a neústřední státní správy“. Při vyhodnocování počtu státních úředníků je však třeba brát ohled na rozlišné statistiky. Státní rozpočty nejčastěji uvádí právě počty systemizovaných míst, která nicméně nemusí být reálně obsazena a vlády je často ruší při hledání úsporných opatření, protože i na ně stát úřadům vyplácí peníze (.pdf, str. 38). Skutečné množství úředníků zaměstnaných ve správních úřadech státu se tak od počtu systemizovaných míst může lišit (.pdf, str. 72).

Počty míst v ústředních úřadech

Jana Mračková Vildumetzová ve výroku zmiňuje, že v roce 2023 bude úředníků na ministerstvech celkem 15 543. Poukazuje tak právě na změnu počtu systemizovaných úřednických míst, kterou 30. listopadu schválil Fialův kabinet. Z přehledu zveřejněného serverem iDnes.cz totiž vyplývá, že od 1. ledna 2023 bude na ústředních úřadech státu (ministerstvech a Úřadu vlády) skutečně 15 543 systemizovaných míst (.jpg). 

Srovnání počtu těchto míst v lednu 2023 a „letos“ je nicméně složitější, protože došlo k několika změnám.

Zdroje dat v grafu: leden 2021; 2021 po změnách (z března, května, července a října 2021), 2022 (Babišova vláda), 2022 (Fialova vláda) (vše .xlsx); duben a červenec 2022 (.pdf), 2023 (.jpg).

Vláda Petra Fialy (.pdf) 22. prosince 2021 rozhodla, že počet systemizovaných míst na ministerstvech a Úřadu vlády bude od ledna 2022 (.xlsx) 15 458. V březnu 2022 následně vláda oznámila několik změn (.pdf). K první úpravě došlo v dubnu, další s platností od května navýšila množství míst na Ministerstvu vnitra a Ministerstvu pro místní rozvoj (.pdf, str. 4, 8) celkem o 270. Od ledna 2023 vláda počítá se zmiňovanými 15 543 místy. Lze nicméně říci, že v porovnání s původní systemizací ze začátku roku 2022 se počet úřednických míst na ministerstvech a Úřadu vlády skutečně zvýšil. Více je těchto míst i ve srovnání s rokem 2021, kdy o systemizaci rozhodovala ještě vláda Andreje Babiše, a také ve srovnání s jejím návrhem systemizace pro rok 2022.

Počty míst v celé státní správě

Co se týče celkového počtu systemizovaných míst, ještě na začátku roku 2021 jich na Úřadu vlády, ministerstvech a dalších úřadech včetně podřízených institucí podle systemizace bylo 76 265 (viz graf níže). V průběhu roku 2021 pak vláda Andreje Babiše provedla několik změn, které vedly k navýšení na 76 452 míst.

Pro rok 2022 Babišův kabinet v listopadu 2021 schválil, že od ledna dojde ke snížení celkového počtu míst na 76 331. Tato systemizace ale nakonec nevstoupila v platnost, protože vláda Petra Fialy (.pdf) rozhodla o nové verzi. Ta stanovila celkový počet míst na úřadech na 76 410. Díky březnové aktualizaci jich od dubna bylo jen 76 070, v květnu počet stoupl o 270 na 76 340 a od července opět klesl (.pdf, str. 4, 8–9) na nynějších 76 240. To je přitom méně, než jaký byl stav za Babišovy vlády v roce 2021. I nově schválený počet 75 559 míst pro rok 2023 je nižší, než jaký byl na začátku roku 2022 či v roce 2021.

Zdroje dat v grafu: leden 2021; 2021 po změnách (z března, května, července a října 2021), 2022 (Babišova vláda), 2022 (Fialova vláda) (vše .xlsx); duben a červenec 2022 (.pdf), 2023 (.jpg).

Na závěr shrňme, že koalice SPOLU ve svém programovém prohlášení skutečně slíbila, že sníží počet úřednických míst o 13 procent. Jana Mračková Vildumetzová také správně uvádí, že počet systemizovaných úřednických míst na ministerstvech se příští rok oproti roku 2022 zvýší, a to na 15 543. Díky změnám na ostatních úřadech se ale celkový počet systemizovaných míst na všech správních úřadech státu sníží – ve srovnání se začátkem roku 2022 i ve srovnání se systemizací na konci roku 2021, o níž rozhodovala ještě předchozí vláda. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Josef Středula v roce 2016 navštívil ruskou ambasádu u příležitosti 71. výročí od konce druhé světové války. V kontextu rozhovoru je zdůrazněno, že se tato recepce ke Dni vítězství konala dva roky po začátku okupace Krymu Ruskou federací. 

Mediální zprávy z události zdůrazňují především přítomnost prezidenta Miloše Zemana, který při této příležitosti pronesl projev v ruštině. Ve svém proslovu mluvil o sjednocení v boji proti mezinárodnímu terorismu. Zmínil především potřebnou spolupráci ve válce s náboženskou nenávistí v kontextu agrese ze strany organizace Islámský stát.

Vedle prezidenta Zemana se recepce zúčastnili i exprezident Václav Klaus a bývalí premiéři Petr Nečas a Jan Fischer. Žádná média nicméně neinformovala, že by na zmiňované akci byl přítomen i tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD). Server iRozhlas.cz uvedl, že „českou vládu zastoupil ministr průmyslu Jan Mládek z ČSSD“.

Recepce se účastnili rovněž tehdejší šéfové obou komor Parlamentu: předseda Senátu Milan Štěch a předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (oba za ČSSD).

Pro zajímavost, mimo české politické osobnosti přijali pozvánku na recepci například i tehdejší americký velvyslanec v České republice Andrew Shapiro či muzikant Felix Slováček.

Ačkoliv se recepce na ruské ambasádě účastnily přední politické figury tehdejší doby včetně prezidenta Miloše Zemana a předsedů obou komor Parlamentu, premiér Bohuslav Sobotka nebyl na akci přítomen. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Předně uveďme, že o tom, že český zaměstnanec odpracuje o 11 let více než německý, mluvil Josef Středula například už v roce 2019. Jako zdroj tehdy zmiňoval analýzu (.pdf) Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), které od roku 2014 předsedá. Autoři dokumentu (.pdf, str. 55–56) se při vlastních výpočtech odkazují na data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či data Eurostatu za roky 2015 a 2017.

Podle posledních dostupných dat OECD z roku 2021, odpracuje německý zaměstnanec průměrně 1 306 hodin ročně, zatímco v Česku stráví zaměstnanec v práci ročně 1 722 hodin, tj. o 416 hodin více. Český zaměstnanec tedy pracuje zhruba o třetinu delší dobu než ten německý (přesněji o 31,9 %). Pokud by tedy německý zaměstnanec pracoval 40 let, na českého pracovníka by po přepočtu připadalo o 12,74 let více. Podobný výsledek bychom získali, i kdybychom vycházeli z dat OECD za rok 2017 či z dat pro všechny zaměstnané osoby, tedy nejen zaměstnance, ale i osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ).

Doplňme, že srovnání jednotlivých zemí na základě výše uvedených dat je do určité míry problematické, protože podle OECD tato statistika slouží především ke sledování trendů v čase. OECD uvádí, že není vhodná pro porovnání počtu odpracovaných hodin za daný rok kvůli odlišnostem zdrojů a rozdílnosti způsobů výpočtu v jednotlivých zemích. Rozdílnou metodiku používá i Česko a Německo (.pdf, str. 3–4, 6). Do jaké míry má tento fakt vliv na rozdílnost výsledků, nejsme schopni zcela přesně určit. Podle OECD však v případě metodiky, kterou používá ČR, mohou být ve srovnání s tou německou podhodnoceny počty hodin neodpracované kvůli nemoci, pracovním úrazům či mateřské dovolené (.pdf, str. 6). Výsledné číslo ovlivňuje i řada dalších faktorů, např. způsob sběru dat o práci přesčas či ve standardní pracovní době.

Evropský statistický úřad, který u jednotlivých zemí používá jednotnou metodiku, podobné celoroční srovnání jako OECD nenabízí. K dispozici jsou v rámci Eurostatu jen statistiky popisující průměrný týdenní počet hodin, které skutečně zaměstnanci (v hlavním zaměstnání) odpracují. Podle něj čeští zaměstnanci v roce 2021 za týden v průměru odpracovali 37,8 hodiny, u německých zaměstnanců to bylo 34 hodin. V případě Česka tak byl počet hodin o 11 % vyšší než v Německu. Totéž procento získáme i výpočtem nad daty za rok 2019, tedy ještě v době před pandemií covidu-19.

Pokud bychom tedy vycházeli z dat OECD, čeští zaměstnanci za rok odpracují přibližně o třetinu delší dobu než ti němečtí a za 40 let pracovního života odpracují o 12,7 let více. Josef Středula tedy správně (byť nepřesně) poukazuje na rozdíl v datech OECD pro Česko a Německo. Zároveň ale opomíjí problematické aspekty této datové sady. OECD uvádí různá omezení u dat pro jednotlivé státy a poukazuje na to, že metoda sběru dat pro Česko a Německo je do značné míry odlišná. Přímo na webu OECD vedle tabulky se statistikou odpracovaných hodin je totiž uvedeno, že data by neměla sloužit k mezinárodnímu srovnání. Vzhledem k tomu, že Josef Středula bez uvedení těchto limitací dovozuje z dat obecné závěry, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.